Můj život s cukrovkou  – tváře a příběhy lidí s diabetem

Všechny potřeby Edwarda Fiedera je kamera, která vypráví výmluvné příběhy o nesčetných životech s cukrovkou.

Kolem typu 1, který sám diagnostikoval před téměř 16 lety, 26letý rodák z Alabamy používá své dovednosti v oblasti fotografování a grafického designu, aby mohl informovat a inspirovat ostatní prostřednictvím své kolektivní práce nazvané Tvářech diabetu.

Jeho webová stránka, která byla spuštěna 1. ledna, se vynořila z úspěšné kampaně o popularizaci publikací na konci loňského roku, která zvýšila částku 5, 526 dolarů. Nyní je pro něj kanál nejen pro sdílení fotografií a příběhů z D-Společenství, vybudovat síť lidí, o kterých se brzy může osobně setkat pro další snímky, které se objeví v tiskové verzi Tvářech diabetu , kterou vytváří.

Jistě, web je v dnešní době plný blogů a webů, kde se mohou účastníci sdílet své vlastní příběhy a spojit se s dalšími D-peeps, kteří to „dostanou“. Ale skutečně jsme to neviděli díky fotografování, takže to, co Ed dělá, vypadá zcela výjimečně a dokonale se hodí pro řadu Amazing Advocates.

V uplynulých měsících jsme od svého spuštění sledovali Edovu stránku a dostali jsme příležitost s ním telefonovat nedávno telefonem, abychom se dozvěděli více o jeho vlastním D-story, jaká reakce byla tak daleko jeho projekt a co jeho naděje jsou pro jedinečné snímky, které vytváří.

Ed byl 11, kdy diabetes 1. typu vstoupil do světa na konci 90. let, ale nebylo to poprvé pro rodinu – jeho starší sestra byla diagnostikována před sedmi lety když měla osmnáct. Na rozdíl od ní Ed říká, že si diagnostikuje opravdu těžce, že v červnu mezi 5. a 6. stupně.

„Vyskočil jsem, plakal jsem spát a byl hysterický,“ říká.

Ale poté, co navštívil diabetický tábor, začal vidět život trochu víc pozitivně a věřil, že by mohl zvládnout diabetes. „Byla to horská dráha, ale všechno bylo dobré,“ směje se a poznamenal, že teď se dívá zpět na jeho D-camp zkušenost jako život-měnící.

Jak to popisuje:

„Během všech dobrých a špatných časů zůstala jedna věc stálá: Nikdy jsem nemohla být touto chorobou přerušena. Bez ohledu na všechny odpadky, s nimiž jsem se musel vypořádat, nikdy jsem opravdu nech mě to držet dolů A nechci, aby se někdo jiný, kdo žije s diabetem, nikdy ani necítil, že jsi sám Nebyl sám! „

Ed si pamatuje, že po D-Campu začal chodit, d „vedlo diabetickou revoluci,“ hlavně proto, že v té době znělo v pohodě – ale netušil, co to opravdu znamená.

• „Od té doby jsem věděla, že chci dělat něco s diabetem a že bych mohla lidem pomoci.“
• A když mu bylo 21 let, jeho záměr se stal jasnějším – s malým zaměřením pomocí objektivu fotoaparátu, to je.
• Projekt se rozvíjí
• Ed se krátce přesunul do Coloradu, a tak koupil profesionální kameru vstupní úrovně a začala natáčet a učit se, jak dělat fotografii v reálném životě, jaký kdy chtěl.

„To bylo všechno, co napsala,“ říká.

Vrátil se do studia fotografie a grafický design, učení, jak používat digitální fotoaparát a být více inovativní v jeho řemesle, s myšlenkou, že by jednoho dne mohl udělat snímky a vytvářet koncepty designu pro podniky. Nakonec začal tkát svůj život s diabetem do své fotografie a to se stalo jeho projekt práce seniorů, zářící světlo na této osobní stránce jeho života prostřednictvím fotografie.

Tato práce zahrnovala 6 fotografií znázorňující jeho kreativní diabetes fotografie, obrazy on volá: nízká hladina cukru v krvi, ponožky a boty, zdravé volby, Bolest, realita a závislost. Každý má ap ale samozřejmě, ale doufá, že jeho fotografická kreativita vám pomůže využít vlastní představivost!

Po absolvování v květnu 2012 vyvolala konverzace z volby myšlenku na projekt

Diabetes tváře , jako způsob, jak rozšířit své práce s vyššími diplomovými pracemi nad rámec svého vlastního života a povědět další příběhy PWD. „Můj táta navrhl portrétní knihu a nechal to“ o vás „,“ řekl nám Ed a řekl, že se usadili na rozvržení, které by obsahovalo jediný obrázek každé osoby s PWD pouze větou nebo krátkým odstavcem o osobě . Obrazy by měly vyprávět příběh samy o sobě.

1. Vzhledem k tomu, že před rokem vytvořil tuto myšlenku, Ed vytvořil kampaň na financování davu, která začala koncem loňského roku v listopadu, a během jednoho měsíce vydal Ed více než 5 000 dolarů potřebných k vytvoření
2. Tváře diabetu . Zde je jeho video z kampaně:
3. Ed také slyšel zpětnou vazbu od podporovatelů, že webová stránka by mohla být použita k zobrazování některých D-příběhů a fotografií online, budování knihy.

„Existuje spousta lidí, kteří sdílejí stejné boje a každý den projíždějí stejnou bitvu. Udělal jsem tento projekt v naději, že se budou inspirovat a dozvědět se, jak diabetes ovlivňuje životy ostatních lidí,“ řekl. „Diabetes se může zdát drsný, když neznáte někoho jiného, ​​kdo s ním žije, ale ujistěte se, že tam je spousta lidí.“

Spoluúčast na komunitě

V posledních několika letech Ed sdílela asi 16 příběhů a fotografií měsíce – mnohem méně, než doufal. V určitém okamžiku by rád dostal dostatek fotografií s příběhy, které by každý den v týdnu představovali někoho nového.

Sbírá fotky a příběhy z PWD po celém světě a vysílá je online jako způsob, jak inspirovat ostatní v komunitě D. Ne všechny z nich skončí v knize, která se bude soustředit na PWD z jeho hrdla lesů v jižních státech Alabamy, Gruzie, Tennessee, Mississippi a severní Floridě.

Největší výzvou je najít lidi v těchto oblastech a mít možnost naplánovat cestování a získat fotky.To je velký náklad, spolu s vyplácením z kapsy pro provoz webových stránek.

Zatímco on má nastavit internetový obchod s některými jeho vlastní fotografie práce a další zábavný zboží, aby pomohl získat peníze, Ed říká, že je to všechno jeho vlastní peníze a teď nemá poklepal na žádné z karet kampaně peníze ještě.

V denní práci ve společnosti pro vývoj filmů, kde odstraňuje prach z černobílých snímků a také udržuje vlastní portfólio fotografie bez diabetu, Ed říká, že ve svém filmu zahrává

Tváře diabetu mimo hodiny, jak může. „Musím řídit všude a to je v mém 2001 jeepu, který je na poslední noze,“ říká. „Doufám, že si tuto knihu udělám, než si musím koupit nové auto.“

časová osa pro dokončení knihy, ale Ed doufá, že dostaneme slovo více a co nejrychleji najdeme diabetikovi, který předloží obrázky a jejich příběhy online – což doufá, že povede k nalezení dalších osob, které se osobně mohou setkat s fotografickými výstřely.

Na návštěvu přišla cukrovka. Pepa řekl: No a co?

Ten kluk odmalička sportuje. Lyžuje, plave, hraje hokej, tenis, badminton, florbal. Ze všeho nejvíc ale miluje kolo. Obyčejné závodní kolo. Je členem mladoboleslavského týmu Ivar CS – Author team.

Tomu klukovi, který každý rok najezdí kolem sedmi tisíc kilometrů, se změnil ze dne na den život. Do jeho života přišla nezvaná kamarádka. Slečna cukrovka. Místo toho, aby se hroutil, jen se pousmál a přidal. Jeho kolo od té doby jezdí ještě rychleji.

Jmenuje se Josef Hladík. Pepíček. Tak mu říká maminka Jana. Pepča. Tak mu říká stejnojmenný tatínek. Josef. Ale postupně. Přišel poslední měsíc loňského roku. Prosinec. Skončila cyklokrosová sezona, cyklistům nastal měsíční odpočinkový čas. A Pepča začal hubnout.

„Vůbec nebyl unavený, jen hubnul a vytahoval se. Neřešila jsem to, protože jsem to samé zažila u synovce. Z baculatého dítěte se během chvíle stal šlachovitý mladík. Prostě puberta, říkala jsem si,“ vzpomíná na předvánoční čas maminka. „Hodně jsem pil a hubnul, ale jinak pohoda,“ přidává se Pepa, tehdy čtrnáctiletý žák deváté třídy základní školy.

Babiččina diagnóza

Tatínek s dcerou Katkou a druhým synem Fandou odjeli na hory. Maminka zůstala s Pepčou doma sama. A přijela babička z Moravy, která ho viděla po delší době. Povídá: „Ten kluk je nemocný. Má cukrovku.“ „Ale mami, proč by měl mít cukrovku, povídám zděšeně.“ Popisuje okamžiky maminka Jana.

Protože dědeček má cukrovku druhého typu, měli u sebe přístroj na měření hladiny cukru v krvi. Z kapky krve ukázal přístroj šílené číslo – 31. „To není možné, přístroj měří špatně, napadlo mne hned. Změřila jsem cukr podruhé, potřetí. Pořád stejně vysoké číslo. Hmm, tak to je asi vážně zle. Komu zavolat? Kterému doktorovi? Hned ten první mi řekl, abychom okamžitě přijeli do nemocnice.“

A tak se maminka se synem vydali na vyšetření. Netrvalo dlouho a maminka přijela zpátky domů. Bez Pepči. Toho si nechali v nemocnici. Verdikt zněl drsně: Cukrovka prvního typu.

Maminka začala ihned pátrat na internetu a zhrozila se ještě více. Žádné pozitivní zprávy. Bylo jí do breku, celou noc nespala. S manželem si dlouze povídali po telefonu, ale k žádnému závěru nedošli.

Chlap každým coulem

Zatímco rodiče netušili, co se v Pepíčkově a v jejich životech bude dít, v nemocnici byla nálada úplně jiná. Pepča byl na pozorování, vyšetření střídalo vyšetření. On měl ale jasno: „Sportovat budu dál, ani náhodou nepřestanu jezdit na kole.“ Jeho víra z něho vyzařovala vysoko nad slunce.

„Rodiče byli vykulení, ale já to bral normálně. Když jsem se vrátil domů, nastal čas, kdy jsem musel začít každý den čtyřikrát měřit cukr v krvi. Podle toho přizpůsobuju stravu.

Nesmím sladký, ale jednou týdně si dám zákusek. Mám rád, hrozně rád, čokoládovou roládu,“ říká Pepa na konci září.

Deset měsíců poté, co zjistil, že nedílnou součástí jeho života se stala ona nezvaná kamarádka. Slečna cukrovka.

I když se rodiče báli, netrvalo dlouho a po návratu z nemocnice Pepča opět usedl na kolo. „Dával jsem si pozor. Vím, že když nebudu dostatečně a správně jíst, můžu zkolabovat. V tomhle jsem disciplinovaný, v tom neuhnu. Nemám zájem s sebou někde fláknout,“ říká kluk a já přemýšlím, zda je slovo kluk správný výraz.

To, jak přistupuje k životu i ke sportu, jak uvažuje, ukazuje, že je to chlap každým coulem. Zodpovědný chlap, který ví, že bez kola svoji budoucnost neplánuje.

Nemoc se zlepšuje

Při pravidelných kontrolách jsou lékaři překvapeni, jak se nemoc zlepšuje. Pepča si píchá stále nižší dávky inzulínu. Co za zlepšením stojí? Kdo ví. Možná tvrdý sportovní trénink, pozitivní domácí prostředí a jeho touha ukázat všem kolem, že je to pořád on. Pepa Hladík. Cukrovka necukrovka.

Sedm měsíců po příchodu cukrovky se postavil Pepa v Bedřichově na start závodu mistrovství republiky kadetů v cross country na horských kolech.

Chvíli před tím jeho mladší sestra Katka závod vyhrála a stala se mistryní republiky. Když Pepa dojížděl do cíle na šestém místě, táta skrýval slzy. Maminka je neskrývala.

„Pro nás je to, jako kdyby se stal mistrem světa,“ říká táta. „Je to strašně hodný kluk,“ špitne maminka.

Minulou středu jel většinu prvního závodu Českého poháru v cyklokrosu v Táboře na prvním místě kadet Josef Hladík. Dvakrát musel opravovat zaseknutý řetěz a tak nakonec dojel třetí. „To je prostě neskutečné,“ řekl po závodě táta. Máma nemluvila…

Úhel pohledu číslo 1

Josef Hladík junior: Cukrovku mám už tak trochu na háku

Zdroj: archiv Josefa Hladíka

Závodím odmala a strašně mne to baví. Kolo je můj život. Loni jsem hodně pil a hubnul. V nemocnici řekli: Cukrovka. Rodiče byli vykulení, já to bral jako součást života.

V nemocnici se máma skoro zhroutila a paní doktorka mi povídá, že je dobře, že sportuju, ale že nepůjde, abych závodil vrcholově.

Tak jsem jí řekl, že jí nevěřím, že sportovat vrcholově budu a že se toho nevzdám. Doktorka jen kývla.

Čtyřikrát denně si měřím cukr v krvi, píchám si inzulin. Vše se od začátku hodně zlepšilo.

Je to i tím, že mi jídelníček připravuje výživová poradkyně Petra Ježková, manželka mého trenéra a bývalého cyklisty Václava Ježka. Musím jíst přesně odvážené porce, ale snídám třeba normálně housku se šunkou a sýrem.

Až na sladký mohu vlastně všechno. Ale já mám sladký moc rád, tak jednou týdně si malinko dám. Snad táta a doktorka neomdlí.

Když jsem se vrátil z nemocnice, přišly ještě problémy s koleny, která mne bolela. Pak jsem začal cvičit a zlepšilo se to. Moc jsem se těšil na kolo, jen máma nechtěla, abych jezdil sám. Ale já mám vždycky s sebou spoustu jídla, takže je to v pohodě.

Ta první jízda, to byl neskutečně krásný pocit. Úplně jsem na chvíli zapomněl na nějakou cukrovku, odreagoval jsem se a bylo mi báječně. Jinak ale v hlavě cukrovku mám stále. Pořád se musím hlídat. Prostě nechci, aby to se mnou seklo. První závod jsem se ještě šetřil, ale od druhého už jezdím naplno.

Mistrovský trikot

Já už tu cukrovku mám tak trochu na háku. Vím, co musím dělat, jak mám jíst, jak pít, a tak mne cukrovka nemůže porazit. Vím, že máma má několik mistrovských trikotů, teď ho má i sestra. Toužím ho mít taky, tak uvidíme. Šestý místo na mistrovství republiky v cross country nebylo špatný, protože všichni přede mnou jsou o rok starší, takže budu mít větší šanci.

Šance na vyléčení cukrovky je nyní skoro nulová, ale vím, že věda jde dopředu a třeba za dvacet let najdou lék a dá se to vyléčit. Když ráno vstanu, už skoro přesně vím, jaké hodnoty mi přístroj ukáže. Ale nikdy mne nenapadlo, že bych vynechal měření. To prostě neudělám nikdy. To bych byl ve stresu a ten taky není dobrý.

Já nevím, proč mám cukrovku. Nepátral jsem po tom a je mi to úplně jedno. Jen vím, že musím dodržovat řád. Překonat cukrovku bez řádu prostě nejde.

Raději mám horská kola než silniční závody. Mám rád bahno, v něm jezdím moc rád. A taky rád čistím kolo. Já kolo miluju, neumím si představit, že bych nejezdil. Nikdy bych s ním nehodil. Ani teď, když jsem jel na prvním místě a dvakrát se mi sekl řetěz, tak jsem se na kolo nezlobil. V klidu jsem to opravil a jel dál.

Jsem prvním rokem na střední škole v automobilce Škoda Auto, bude ze mne mechanik elektrotechnik. Když mi nevyjde ježdění na kole, což bych si přál, budu pracovat ve Škodovce. Do ciziny mne to netáhne. Já jsem takovej mamánek, jsem rád doma. Mám to tam rád. Vždyť mám skvělé sourozence a skvělé rodiče. Ty nejlepší na světě. A nějaká cukrovka mne nemůže rozházet…

Úhel pohledu číslo 2

Josef Hladík senior, táta: Kdybych se nestyděl za slzy, řval bych jako kůň

Zdroj: archiv Josefa Hladíka

Byl jsem na horách a zvoní mi telefon. Pepo, Pepíček má cukrovku, vychrlila na mne manželka. Přišly dva okamžiky. Nejprve ty smíšené pocity, protože jsem nevěděl, jak s tím bude žít, jak s tím budeme žít my. Zda se s cukrovkou dá sportovat. My jsme o tom nic nevěděli. Když jsem ale pročetl mraky informací, uklidnil jsem se a bylo mi jasné, že se svět nezboří, že to půjde.

Když se Pepa opět posadil na kolo a stál na startu prvního závodu, přišel jsem k němu a povídám mu: „Je úplně jedno, kolikátý dojedeš, hlavně dojeď do cíle zdravý a v pořádku. Užij si ten závod! Už teď jsi vyhrál!“

Víc než mistrovství světa

Když pak na mistroství republiky dojel šestý, bylo to něco neskutečného. Stál jsem v cíli, a kdybych se nestyděl za slzy, řval bych jako kůň. Pro mne to bylo více, než kdyby vyhrál mistrovství světa. Jako rodič jsem byl pyšný a šťastný, ale hlavně jsem byl šťastný kvůli němu. Proto, že ukazuje, že je to prostě frajer.

Když projížděl cílem na šestém místě, na okamžik mne napadlo, co jsme všichni prožívali půl roku před tím. Tenhle kluk má obrovskou disciplínu, dokáže dodržovat řád a režim a je vidět, že odmalička sportování v něm tohle všechno utvrdilo.

Úhel pohledu číslo 3

• Jana, maminka: Pepíček je moc hodný kluk a strašně silný člověk
• Zdroj: DENÍK/Jiří Macek
• Kateřina a Jana Hladíkovy z Mladé Boleslavi – mistryně České republiky v cross country, nebo-li v terénním závodě na horských kolech.

My jsme nic netušili, hubnutí i přemíru pití jsme přičítali jeho věku. Prostě puberta, říkala jsem si. Babička, která Pepíčka asi pět týdnů neviděla, řekla jasně, že je nemocný a má určitě cukrovku. Nevěřila jsem, ale v nemocnici mne vyvedli z omylu. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem co dělat.

Seděla jsem doma u počítače a četla článek za článkem a dostávala se do větší a větší deprese. Bohužel většina článků byla opravdu dost děsivá. Ty pocity byly šílené. Nejhorší, které jsem kdy prožila.

Nevěděla jsem téměř nic o cukrovce, ale věděla jsem, že se v naší rodině zastavila vážná nemoc. Uvědomila jsem si, že jsme v pěkné bryndě, že tohle je na celý život. Mísily se ve mně pocity maminky i sportovkyně. Na jedné straně obava o syna, na druhé lítost nad tím, že jeho kariéra cyklisty asi skončí. Vždyť kolo je součástí jeho života. Když mu zakážeme jezdit, vezmeme mu část života.

Neskutečná disciplína

Ráno moudřejší večera platilo i tady. Pepíček se vrátil domů a my jsme se postupně dostali do víru života s cukrovkou. Pepča je, stejně jako mladší Kačka, odmalička zvyklý sportovat, dodržovat disciplínu, a to je důležité. Pepíček je neskutečně disciplinovaný.

Čtyřikrát denně si měří hladinu cukru, píchne si do prstu a z kapky krve to zjistí. Následně si upraví jídelníček. Dělá to běžně a pravidelně a bez problémů, bez jediného úšklebku, vzal to jako součást života.

Dokonce bych řekla, že si z nemoci udělal tak trochu přednost, rozhodně ne hendikep. A má strašnou touhu ukázat všem, že mu nic není a že je prostě dobrý. Místo toho, aby si stoupnul do kouta a brečel, tak to vzal z opačného konce. Mám cukrovku. No a co?

Důležité určitě bylo i jeho setkání v nemocnici s mladým fotbalistou, který cukrovku už několik let má. On ho jako první zasvětil do toho, jak žít a sportovat s cukrovkou.

Jako součást života

Od příchodu cukrovky uteklo deset měsíců a na jeho výkonnosti se to rozhodně neprojevilo negativně. Až bych řekla, že naopak. Já už nervózní nejsem, už víme, co a jak. Jako maminka mám ale pořád strach. Víme, že Pepíček se s životem s cukrovkou nesmířil. On se s ní totiž vůbec nesmiřoval, on to vzal jako součást života, že to tak má být.

Když jsem na mistrovství republiky na horských kolech viděla projíždět cílem dceru Kačku na prvním místě, měla jsem slzy v očích. Když po chvíli dojížděl Pepa ve své kategorii na šestém místě, oba jsme věděli, že vlastně vyhrál. Manžel ty slzy radosti a štěstí tajil, mně ale tekly po tváři slzy jako hrachy.

Brečela jsem jako želva. Jsme rodina, která drží pohromadě a která miluje sport. Pepíčkova cukrovka nás ještě více utužila. Naplno jsem si uvědomila, jak svoji rodinu miluju, jak skvělého mám manžela. A taky to, že Pepíček je nejen moc hodný kluk, ale k tomu strašně silný člověk…

CukrovkaCukrovka (diabetes mellitus) je souhrnný název pro skupinu chronických onemocnění, která se projevují zvýšenou hladinou cukru v krvi neboli hyperglykemií. Na regulaci hladiny cukru v krvi se rozhodující mírou podílí hormon inzulin.

Bez inzulinu nemohou buňky lidského těla cukr z krve získávat. Inzulin umožňuje cukru z krve vstoupit do buněk, kde je využíván jako zdroj energie.Rozlišujeme dva základní typy cukrovky: diabetes 1. typu a diabetes 2.

 typu, které vznikají důsledkem absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu.

Co je to diabetes 1. typu

Diabetes mellitus 1. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na exogenní aplikaci inzulinu. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Diabetes mellitus 1. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.

Co je to diabetes 2. typu

Diabetes 2. typu vzniká v případech, kdy je organismus schopen produkovat jen minimální množství inzulinu, nebo když inzulin uvolněný z beta buněk slinivky břišní nedokáže organismus a jeho tkáně efektivně využít. U řady pacientů s diabetem 2. typu lze onemocnění zvládat pouze racionální změnou stravy a pravidelnou tělesnou aktivitou.

V případě další progrese onemocnění je však nutná léčba perorálními antidiabetiky nebo injekcemi inzulinu. 

92 % nemocných cukrovkou tvoří diabetici 2. typu. Tato cukrovka postihuje častěji starší osoby a osoby s nadváhou či obezitou.Příčiny onemocněníDiabetes 2. typu vzniká většinou až v dospělém věku. Hlavními příčinami vzniku nemoci jsou nevhodný životní styl, nevhodné stravování, nedostatek pohybu a další. Nejde jen o špatné návyky spojené se stravováním, ale celkově o nedodržování zdravé životosprávy – přílišná stresová zátěž, nepravidelné stravování se nevhodnými potravinami či nedostatek relaxace. Počet lidí zasažených diabetem bohužel neustále roste.Zdroj: www.lecbacukrovky.cz

Čtěte také: O mámě a dceři. O dámách, které vybojovaly mistrovský titul. Ty dělí 23 let

ŽENA-IN – Cukrovka: Ocenili jsme vaše příběhy

V rámci našeho speciálu Cukrovka v rubrice Zdraví jste nám mohli posílat vaše zkušenosti, které s touto nemocí máte. Celkem jsme vybrali 5 z vás, které odměníme balíčkem od společnosti Novo Nordisk (deštník, zrcátko a kosmetika).

Přečtěte si výherní příběhy:

LIBUŠE SMETANOVÁ

Mojí mamince je 78 let, cukrovkou onemocněla v 55 letech. Do 70 let užívala jen tabletky a dnes si píchá inzulin.

Začátky byly těžké, jak to bývá, než si člověk zvykne na jiný způsob stravování, jídlo 5x denně (vážení potravin, dietní strava, bez smažených řízků, dietní bramborový salát, omezit některé druhy ovoce, dia potraviny včetně sladkostí, pravidelné užívání léků, nyní aplikování inzulínu, pravidelné kontroly u lékaře). Jednou jsem zažila i maminčinu hypoglykémii, to je velmi nízká hladina cukru v těle. Mamka onemocněla zánětem ledvin, neměla vůbec chuť k jídlu. Asi po třech dnech volal otec, ať přijedu, že je mamce opravdu zle, ihned jsem volala záchranku, mamka špatně mluvila, nemohla se skoro hýbat, přijeli a doktor píchl inzulín, za okamžik ji bylo lépe. Nyní jsme o něco chytřejší.

MS1942

Manžel onemocněl cukrovkou II. stupně před 36 lety. Z počátku byl na dietě později na prášcích a nyní již 10 let si píchá inzulin. Život s cukrovkou je sice omezující, ale dá se i plnohodnotně žít, což se myslím manželovi daří. Dodržuje dietu, porce jídla mu denně vážím a počítám jednotky, které může sníst, a vařím dietní jídlo.

U jídla nejvíce záleží na množství. Pokud ho sní více, zvýší se mu hladina cukru a s tím samozřejmě veškeré komplikace spojené s diabetem. Komplikace diabetu jsou nám velmi dobře známy a manžel se snaží podle toho chovat. Léta jezdil na kole, hodně chodí na procházky do sauny a má spoustu přátel, se kterými tráví volný čas.

Ze zkušenosti vím, že lidé neberou cukrovku dost vážně (zbytečně se neříká, že cukrovka je spící nepřítel), nabízí nemocnému sladkosti s tím, že troška mu neuškodí apod. Za ideální léčbu považuji, dodržovat dietní režim, hodně se hýbat a co je nejdůležitější dle našich zkušeností v rodině, tak je pohodový život, hodně aktivit s přáteli a mít dobrou pozitivní náladu.

Potom se vše lépe daří v dodržování povinností spojených s touto nemocí.

hannah1112

Cukrovka mne provází životem už druhým rokem. Zvýšenou hodnotu glykemie jsem zpočátku bagatelizovala a říkala si, že je to jen dietní chybou. Ale přece jen jsem tušila, že v pořádku to nebude. V noci jsem měla žízeň a sem tam mne svědila kůže.

Říkala jsem si, proč zrovna já? Dědičnou zátěž nemám, ale s vidinou gangrenózních prstů na nohou a následnou amputací článků prstů, nártu až po amputaci vysokou a jízdu na vozíku, jsem se objednala ke své doktorce. Absolvovala jsem vyšetření a vyfasovala prášky.

Cukrovku jsem si spojovala se stářím a chystala se smolit čísla do diabetického deníčku jako kamarádky mé babičky. Důchodový věk mi sice klepe na dveře, ale já je mám zavřené na petlici a odmítám si připustit, že bych byla stará. V čekárně u doktora se ale schází různověká společnost.

Hodnoty glykemie ani „dlouhého cukru“ nemívám vysoké. Nedostala jsem se ani do hypoglykemie ani do hyperglykemie.Nedá se říct, že by se mi život nějak radikálně změnil. Otravuje mne ale, že musím brát prášky, protože do zjištění choroby jsem žádné pilulky nepojídala.

Nesladím ani kávu ani čaj, ale musela jsem si odpustit dobrůtky ke kávě. Omezila jsem rovněž konzumaci pečiva. Takový krajíček chleba na večeři dokáže způsobit ranní zvýšenou glykemii. Stejně tak i alkohol.

Pořád se s chorobou těžko vyrovnávám a vymýšlím, jak se jí zbavit. Startování metabolismu nějak nezabírá, skořice jsem zkonzumovala za poslední dva roky víc, jak za celý svůj dosavadní život. Žádné jednoduché řešení neexistuje. Podporuji zatím řetězec jedné lékárny a můžu se radovat, kolik jsem „ušetřila“, že nakupuji zrovna tam.

Dobré je taky, že mi palec nečerná, oční pozadí je v pořádku, stejně tak i ledviny. Každý rok mám komplet vyšetření. Zažívám i komické historky. Při pročítání zprávy jsem zjistila, že tam mám popis EKG. Jasnovidec – lékař mi ho vyčetl asi z obličeje. Měla bych se víc hýbat, ale při sedavém zaměstnání to moc nejde. S příchodem jara ožívám i já, takže i nějaké kilo půjde dolů.

Cukrovka sice nebolí, ale je to mrcha zákeřná!

Špalkovi

Moje (ne)přítelkyně cukrovka.

Během života jsem postupně nabírala, absolvovala jsem operaci žlučníku a operaci varixů na obou nohách. Jinak se veškerý můj zájem týkal práce – rodina – práce. Prostě kolotoč. Při kontrolách u obvodního doktora už okolo 45 roků.

byl vidět trochu zdvižený prst, snažte se zhubnout, hodnoty v krvi máte zatím pořád OK, ALE… chodila jsem i na interní ambulanci, tam to bylo totéž – v té době jsem měla vyšší tlak, při zhoršené psychice i vysoký, proto ty kontroly.

Jak přibývaly roky, tak i postupně váha, začala jsem užívat antidepresiva (rodinná situace a pracovní povinnosti) a zase pomaloučku nahoru s váhou. Pracovala jsem celý život jako účetní-ekonom, byla jsem i vedoucí 8 kolegyň v účtárně, pokud některá chyběla, tak jsem i tam dotahovala.

Mojí největší neřestí nebylo přejídání se během dne, tam jsem bohužel jídlo spíš šidila, ale byla jsem typ, co starosti a nápor zajídal většími porcemi pozdě večer (bohužel navrch i sladkostmi), docela mě to uklidňovalo a na váhu jsem tak nějak nebrala větší zřetel.

To jsem i jezdila v rámci možností na kole – obyčejném a snažila se zhubnout – okolo 50. narozenin se mi podařilo z velkého navýšení se o 15 kg zhubnout.

To bylo nějaké klidnější psychické období, ráno o víkendech, než rodina vstala, nasedla jsem v šest hodin na kolo a na kopcovité Vysočině udělala „svoje“ kolečko 25 km. To byla nádhera. Leč zas přišel čas starostí větších a zase kg nahoru.

Před osmi roky jsem odešla do penze společně s manželem, tak došlo k určitému zklidnění, začali jsme denně chodit na delší vycházky, leč došlo k razantnímu zhoršení zdravotního stavu syna, a to bylo po měsíci v penzi.

Denně jsme jezdili za ním na návštěvy na ARO a JIP (to dohromady 4 měsíce), pak zůstal na vozíku tak denně do PN, abychom mu pomohli rozchodit se. To se i po ½ roce podařilo, ale v tomto období, moje váha šla bokem.

Na rodinném setkání před čtyřmi roky se mě sestry ptaly, zda se léčím se štítnou žlázou, já se podivila proč? A ony svorně sdělily, že ony již několik let. Tak jsem zareagovala a upozornila svého doktora, byl udělán test z krve (dříve při preventivní kontrole nikdy) a i u mne byla zjištěná nefunkčnost.

S tímto problémem jsem začala navštěvovat paní doktorku v endokrinologické ordinaci, začala léčba léky, pro jistotu i biopsie (rozbor tkáně – zde zatím OK).

Zde jsem se dozvěděla, že i zhoršená činnost štítné žlázy má vliv na zvýšení váhy. Syn v té době již mírnější dávku léku na ŠŽ užíval (kontroly mu dělají v léčebně – převážně tam pobývá).

Paní doktorka doporučila vyšetření i mé 40leté dceři, i ta má sníženou činnost této žlázy.

I dvě neteře se takto léčí. Škoda, že se u mne zrada se ŠŽ zjistila docela až docela pozdě.

Moje paní doktorka na v endokrinologické ambulanci, zároveň léčí i diabetiky. Dala mi prověřit opakovaně krevní hodnoty více parametrů. Napřed zvednutý prstík – váha. Tak jsem KONEČNĚ začala myslet na sebe – v 64r.Trochu jsem začala ubývat. Změnila jsem jídelníček, přidala cílený pohyb.

I přesto po dalším ½ roce na kontrole mě již byla předepsána 1 tableta na diabetes, za další 3 měsíce už 2/den. Zde to pro mne už byla startovací čára a dva roky „běžím“ svůj závod s váhou. Za rok 2016 jsem dala dolu 20 kg. Nu cítila jsem se mnohem lépe. Už jsem zase oblékla konfekční velikost 54-56.

Loni už to za rok byla JEN 3 kg dolů, ale i tak jsem spokojená, že není JO-JO efekt.

Doktoři mě povzbuzují, chválí a povzbuzujíl! I známí si běžně všimnou, že jsem hubenější, a jak se dobře cítím. Ráda bych pomaloučku s váhou ještě pokračovala dolů. Tajným přáním je ještě 10 – 20 kg.  

Jsem moc ráda, že MOJE paní doktorka mě léčí na diabetes i ŠZ – ta má největší zásluhu i na psychické podpoře k mému startu – to říkám do „nového života“.

Doporučuji: být ukázněný – jíst málo, malé přílohy (omezit sacharidy), jíst hodně zeleniny, s ovocem (sladkost) – rozumně. Mám štěstí, že ovoce a zeleninu mohu v jakékoliv podobě.

Konkrétní jídelníček jsem nedodržovala, ale rady paní doktorky vsouvám do svého stravování. Schody vyběhnu bez zadýchání.

Po vysokém tlaku ani památky – léky už nemusím, naopak mám tlak i 110/70, takže splňuji předepsané hodnoty.

Doufám, že vše i u mne půjde v nastavených parametrech dle mého předsevzetí. Dosavadní výsledek mě těší, ale ještě bych ráda trochu dál. Vše je hlavně o pevné vůli! A to je i v hlavě!

Všem, kteří toto mé psaní čtou, přeji hodně zdraví – je to TO nejdůležitější v našem žití.

135evik

Cukrovka 2. typu je nemoc, která je v naší rodině rozšířená. Měla ji moje babička a všech jejích 6 dětí, včetně mého tatínka. Pamatuji si, že táta začínal prášky a skončil na inzulínu.

Bylo to tenkrát, kdy ještě nebyly (teprve začínaly) diabetická pera, a proto byl celý rozpíchaný (ruce, stehna, břicho). Měl i vážné komplikace. Přišel téměř o zrak, protože mu lékař na očním vůbec nekontroloval oční pozadí. Měl potíže i s tzv. „diabetickou nohou“.

Nohu mu tenkrát chtěli lékaři uříznout, ale on s tím absolutně nesouhlasil. Nohu mu sice zachránili, ale přišel o šlachy a nemohl vůbec pohybovat prsty.

Tuto nemoc jsem, bohužel, také zdědila. Asi před 2 roky mi lékařka zjistila vysoký cukr v krvi. Zatím jsem dostala pouze prášky a ani mě neposlala na diabetologii. V poslední době trpím často žízní, a tak až si půjdu zase pro léky, nechám se odeslat na odborné vyšetření. Po prášcích trpím i průjmy.

Čtěte také:

BLOG life with dia: Jaký je můj život s diabetem | Žena.cz

• Chci ukázat, že i když se v životě musíme poprat s různými nelehkými překážkami, můžeme si ho užít a především ho skutečně prožít!
• Každý den je pro mě výzvou, stále se snažím překonávat sama sebe a posouvat svůj život dál, přesně tím směrem, abych byla šťastná!
•   „Ať už se pereme s čímkoli, vždy hodně záleží na našem přístupu, energii a síle!“ Zuzana Franzová

Bylo mi 8 let, když mi diagnostikovali cukrovku (neboli diabetes mellitus) 1. typu. Nemoc, kde je vidět ta velká moc a zároveň bezmoc medicíny – cukrovka je léčitelná, ale nevyléčitelná nemoc. V jedné chvíli se mi překlopil život vzhůru nohama. Mé tělo úplně přestalo produkovat inzulín, který snižuje hladinu cukru v krvi. Hlavní úkoly byly následující – hlídání si hladiny cukru v krvi, píchání injekcí s inzulínem do těla a kontrola příjmu množství jídla v určitý čas.

Cukrovka mění život

Rozhodla jsem se ukázat, jaký je skutečný život s diabetem 1. typu z mnoha důvodů. Jedná se o ne příliš známý typ cukrovky, o kterém se u nás příliš nemluví.

Cukrovka na nás není vidět – není vidět ten vnitřní třes, nebo když ztrácíme zrak, protože máme nízkou hladinu cukru v krvi.

Není vidět ta snaha o přemýšlení, i když se nejsme schopní soustředit nebo křeče a bolest hlavy, a to naopak z důvodu vysoké hladiny cukru v krvi.

Není vidět bolest při aplikaci inzulínu nebo ta vyčerpávající a neustálá potřeba hlídání se.

Nakonec nejde vidět ani ten strach, respekt nebo zodpovědnost, kterou k téhle nemoci mám, protože vím, že stačí tak málo a může všechno najednou skončit.

Tohle všechno a mnohem víc schovávám za svým úsměvem a (díky cukrovce) neobyčejným životem, který nehodlám vzdát! Asi byste jen těžko uvěřili, jak je někdy náročná i taková maličkost, jako si změřit hladinu cukru v krvi.

Cukrovka ovlivňuje prakticky všechno v mém životě, bez výjimky. Snažím se, aby nebyla jeho hlavním tématem, ale zároveň si ji musím zodpovědně hlídat, abych si mohla dovolit plnohodnotný život se vším, co k němu patří. Není to snadné, někdy chci prostě jen utéct, ale pak se vždycky objeví něco, co mi dá důvod se znova nadechnout a věřit, že to za to úsilí prostě stojí!

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Baierlová: Problém je, že vláda nemá plán. Je těžké hledat motivaci, nevidíme světlo | Video: Michael Rozsypal

Ve čtrnácti jsem výrazně zhubla. Lékaři zjistili, že mám cukrovku

Když se přišlo na to, co mi vlastně je, oslavila jsem ten rok čtrnácté narozeniny. Bylo to hodně zvláštní a těžké období. Musela jsem překonat fóbii z jehel, píchat do sebe několikrát za den inzulinová pera a naučit se přepočítávat sacharidy v jídle a korigovat to správnou dávkou inzulinu.

Diabetes mellitus, neboli cukrovka, je onemocnění způsobené nedostatkem inzulinu (hormonu produkovaného slinivkou, která řídí pohyb glukózy v těle).Rozlišujeme dva typy cukrovky. Cukrovka 1. typu, na inzulinu závislá, je stav, kdy se ve slinivce netvoří žádný inzulin. Může postihnout prakticky kohokoliv.Cukrovka 2. typu, na inzulinu nezávislá, se vyskytuje u lidí nad 45 let a je vyvolána poruchou uvolňování inzulinu nebo jeho sníženou účinností. Asi 80 až 90 procent lidí s touto formou cukrovky trpí nadváhou nebo obezitou.

První dva roky jsem používala inzulinové pero, ale byla jsem často dekompenzovaná – to znamená, že se nemoc nedařilo držet pod kontrolou – tak jsem přešla na inzulinovou pumpu.

Po škole jsem začala pracovat jako servírka a kvůli nepravidelné pracovní době, pauzám na jídlo a spánku se mi výsledky dost zhoršovaly. Lékařka mi proto doporučila změnit zaměstnání. 

Nyní pracuji v kanceláři a spolupracuji s módním e-shopem. Neustálé sezení v kanceláři se snažím dohnat různými sporty a hladina cukru se mi v normě drží daleko lépe.

Svoje zkušenosti s inzulinem, který se musí užívat půl hodiny před jídlem, bych popsala jako život na houpačce. Často mi kolísala hladina krevního cukru a před jídlem jsem musela čekat, než inzulin začne působit. 

Přesto se mi stávalo, že jsem se dostala do stavu hyperglykemie, kdy je hladina krevního cukru po jídle moc vysoká, nebo jsem naopak zažívala hypoglykemii. Při té je hladina cukru v krvi pro změnu níž, než by měla.

Oba stavy jsou pro nás diabetiky nebezpečné a zhoršují zdraví. U mě se zvýšená hladina krevního cukru projevovala tak, že jsem byla nepříjemná a jen těžko jsem se mohla normálně soustředit na práci, protože na mě padala velká únava. Při nízké hladině krevního cukru – hypoglykemii – jsem se zase cítila psychicky špatně a přepadala mě panika.

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu [email protected]. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Před půl rokem nastala velká změna, protože jsem začala užívat moderní inzulin, kterému se říká inzulin k jídlu. Moderní inzuliny působí rychle a užívají se těsně před jídlem, takže odpadá neustálé plánování, kdy si ho člověk vezme a kdy se přesně nají. 

Díky této léčbě jsem se zbavila výkyvů v hladině krevního cukru po jídle a mám celkově volnější ruce. Když si například objednám jídlo do práce, můžu se hned najíst společně s kolegy a nemusím čekat 20 minut, než začne inzulin působit.

Můžu říct, že nelituji dne, kdy mi byl diabetes diagnostikován. Naučila jsem se žít život naplno, poznala spousty nových skvělých lidí a začala pomáhat i jinak nemocným. Lidé stále vidí diabetes tak, že vlastně nesmíte nic sladkého, nesmíte se hýbat, nesmíte prostě nic. Tak to vůbec není.

Hlavní je znát své tělo, snažit se žít zdravě a samozřejmě hlídat si hladinu cukru – což s možnostmi dnešní medicíny jde lépe. Není se za co stydět, je to naše součást života. Já se nepovažuji za nemocného chudáka a všem chci vzkázat: stačí, když budete brát diabetes jako svého parťáka, a on vám za to nebude komplikovat život.

Jak poznám, že mám cukrovku | Centrum prevence | Jak řešit cukrovku

Není to vaše vina, že máte tuto nemoc

A není to otázka pouze obézních lidí. Jakmile budete znát skutečnou příčinu diabetu II. typu, budete schopni výrazně snížit nebo dokonce eliminovat svou potřebu léků. 

Pokud chcete s cukrovkou opravdu zatočit, vypněte si mobil a vemte do ruky tužku a papír. Právě teď se chystáte zjistit, jak dostat svůj cukr pod kontrolu.

Dovolte abych vše vysvětlil. Jak už jsem říkal jmenuji se Pavel Novák a pracuji v obchodě. Je mi 54 let. Mám ženu a 3 děti. 

Teď s vámi budu sdílet můj příběh. Upřímně, těch pár řádku, které si ZDARMA přečtete, vám pomohou změnit konfrontaci s touto zákeřnou nemocí.

Před několika lety jsem málem ztratil všechno. Tou dobou jsem více než 10 let trpěl diabetem II. typu. Nikdy jsem si nedělal starosti, které potraviny a hlavně v jakém množství mohu jíst. 

Byl jsem nadšeným amatérským kuchařem, ale teď jsem musel zpozornět. Byl jsem na obtíž mé rodině a byl jsem vyděšený, že díky své nemoci neuvidím vyrůstat své děti. 

Každý den jsem se musel píchnout do prstu a testovat svou hladinu cukru v krvi a následně do sebe vpravit inzulín.

Zkoušel jsem i jiné léky, které mi doktor doporučil. Byla to katastrofa.

Cítil jsem nevolnost a přibíral jsem. 

Navíc mi kamarád poslal studii z anglické univerzity, kde jsem se dozvěděl, že díky lékům na cukrovku mám až o 64% vyšší riziko srdečního infarktu.

Dokonce i když jsem byl týden na dovolené v Egyptě, nemohl jsem se uvolnit. Stále se mi hlavou honily černé myšlenky ohledně hladiny cukru. Bál jsem se abych se včas stihl vrátit na pokoj pro inzulín. 

Můj diabetes II. typu mě dával zabrat finančně. Ničil mé tělo a život začínal být ubohý. Byl jsem prostě v pasti.

Diabetes dělal můj život horší a horší, až mě nakonec skoro zabil. 

Nohu jsem měl sice oteklou, bolestivou a zarudlou, ale pod tíhou každodenních povinností jsem tomu nevěnoval pozornost.

Přišla kritická chvíle… 

Nikdy nezapomenu na ten den doma v kuchyni…

Zrovna jsem se vrátil domů po náročném dni v práci. Řešili jsme spoustu problémů ohledně obchodu. 

Můj stres byl vyšponovaný na maximum. Bušilo mě srdce a poléval mě horký pot. 

Poslední, na co si vzpomínám je, že jsem chtěl vařit večeři.

A dál……prázdno…..

Probudil jsem se v nemocnici na JIP.

Viděl jsem svou ženu a mé 3 dospívající děti jak sedí kolem mě. Všichni měli červené opuchlé oči od pláče. 

Cítil jsem nemocniční sterilitu a slyšel stálé pípání mého srdce na monitoru. 

Když manželka uviděla, že jsem vzhůru, rychle mě obejmula a zavolala doktora. Moji synové a dcera se na mě dívali,jako kdyby jejich táta umřel. 

• Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že ten den dcera Pavlína slyšela mé zhroucení v kuchyni a duchapřítomně zavolala záchranku. 
• Kdybych byl doma sám, byl bych mrtvý. 
• Přišel lékař, zhluboka vydechl, vypadal, že mi chce říct něco ještě horšího. 
• „ Hnije Vám noha“ – je zodpovědná za vznik kómatu.“
• Co nejdříve ji uřízneme.
• Jako každý diabetik jsem měl nyní ty nejhorší obavy: amputace. 

„Ne!“ Vykřikla moje žena. „To rozhodně ne!“ 

1. „Je mi to líto“, trval na svém doktor, „Můžeme mu dát dalších 10 let života navíc, ale musíme jednat okamžitě.“ 
2. Má rodina se rozplakala. 
3. Zatímco žena rozmlouvala s doktorem, ztratil jsem se ve svých myšlenkách. 
4. Amputace. 
5. A jen 10 roků života
6. Nechtěl jsem tomu věřit. 

Jak budu podporovat svoji rodinu? Nemohl jsem řídit obchod z invalidního vozíku!

Budu trávit své poslední roky života jako mrzák a úplně zbytečně… 

Budoucnost se mi zdála jako temná a děsivá cesta, kterou jsem nechtěl projít. 

Celou dobu jsem podvědomě slyšel, jak žena mluví s lékařem. 

Zpozorněl jsem, když doktor říká… 

„Dlouho čekat nemůžeme.“

Moje žena přikývla a řekla: „My to nevzdáme“. Ale viděl jsem, jak se jí lesknou slzy v jejich očích. Svěřila se mi, že má zlomené srdce. 

Následující týden byl nejhorší týden mého života.

Seděl jsem doma na gauči. Měl jsem strach a deprese. Nejbližší rodina se ke mě chovala , jako bych byl už mrtvý.

Dcera říkala: „Miluju tě tati,“ pokaždé, když šla kolem mě. 

Jeden ze synů se na mě naštval a nemluvil se mnou. Nechápal, proč bych právě já tady pro něj nemohl být navždy. 

Byl jsem připraven vzdát se.