Mrtvice ještě nemusí znamenat „konec života“

Maminka sama se rozhodla, že už nechce další chemoterapie a její lékař ji v tom podpořil. Sama ho také požádala, aby do hospice zavolal. Přesto jsme nebyly na takovou otázku připraveny. Podívaly jsme se s maminkou na sebe, obě trochu v šoku. Ale vlastně se nám oběma ulevilo.

Maminka byla za šest a půl roku léčby v péči dvou praktických lékařů, šesti onkologů, kardiologa, několika radiologů, sester ve dvou chemoterapeutických střediscích a chirurgů na třech různých klinikách a pokud vím, nikdo s ní za celou tu dobu nepromluvil o tom, jaké to je umírat.

Existuje pro to dobrý důvod.

„Někdy v období posledních dvou týdnů před smrtí nastává chvíle, kdy už je umírající příliš nemocný, příliš spavý nebo příliš mimo sebe na to, aby dokázal říct, co se s ním děje,“ říká Margaret Campbell, profesorka pečovatelství na Wayne State University, která pracuje v paliativní péči už desítky let. To, jak se o smrti mluví, je založené spíše na tom, co rodina, přátelé a zdravotníci okolo umírajícího vidí, než co on skutečně prožívá.

Jak se člověk cítí, když umírá?

James Hallenbeck, specialista na paliativní péči na Stanfordské univerzitě, často přirovnává umírání k černým dírám. „Dokážeme vidět efekt černých děr, ale je extrémě složité, ne-li nemožné, nahlédnout do nich. Vtahují člověka tím silněji, čím blíž k nim je.

Když člověk překročí ‚horizont událostí‘, fyzikální zákony se zřejmě začnou měnit.“ Jak se tedy člověk skutečně cítí, když umírá? Přestože věda bádá o smrti stále intenzivněji, skutečná fyzická zkušenost umírání, posledních pár dní nebo okamžiků, zůstává zahaleno tajemstvím. Medicína teprve začíná nakukovat přes obzor.

Až do doby zhruba před sto lety se skoro všechno umírání odehrávalo velice rychle.

S moderní medicínou je však možné konec života protahovat výrazně déle než bylo dříve představitelné.

V dnešní době Američané, kteří mají přístup k lékařské péči, umírají postupně na dlouhodobá onemocnění jako je většina terminálních stádií rakoviny, důsledky cukrovky nebo demence.

Daleko méně častá je rychlá smrt z důvodu, řekněme, úrazu v hospodářství nebo chřipky. Podle nejnovějších dat z Center pro kontrolu chorob Američané nejčastějí umírají na onemocnění srdce, rakovinu nebo chronická onemocnění plic.

U těch, kteří umírají postupně, se často vyskytuje závěrečný rychlý skluz, který nastává v posledních dnech života. Tato fáze se nazývá „aktivní umírání“.

Ve svém průvodci paliativní péčí pro praktické lékaře (Palliative Care Perspectives) Hallenbeck píše, že lidé v tomto období ztrácejí smysly a potřeby v určitém pořadí. „Nejdříve přestávají cítit hlad a potom žízeň. Následuje řeč a po ní zrak. Poslední smysly, které zůstávají, jsou obvykle sluch a hmat.

“ Zdá se, že to, jestli umírání bolí nebo jak moc je bolestivé, se liší podle okolností. „V případě některých onemocnění se bolesti nelze vyhnout,“ píše Campbell.

Pokud se jim dostane dobré a komplexní léčby bolesti, mohou zemřít klidně

„Někteří pacienti prostě jenom velmi, velmi zestárnou a postupně poklidně usínají.“ Ani když trpíte chorobou, která je spojovaná s bolestí, nemusí to znamenat, že budete muset vytrpět bolestivé umírání. Většina lidí, kteří umírají na rakovinu, potřebuje léky na bolest, aby netrpěli, podotýká Campbell s tím, že to většinou funguje.

„Pokud se jim dostane dobré a komplexní léčby bolesti, mohou zemřít klidně,“ píše. Když lidé zeslábnou natolik, že už nedokážou kašlat ani polykat, začnou někteří vydávat zvláštní chrčení. Tento zvuk může působit hrozivě, jako kdyby pacient trpěl. Ale podle lékařů zřejmě utrpení nepociťuje. Z vědeckých výzkumů se zdá, že fenomén, běžně zvaný smrtelný chropot, pravděpodobně nebolí.

K tomu všemu je navíc těžké zjistit s určitostí, jak moc pacienti trpí, protože většina umírajících v posledních dnech nebo hodinách přestane vnímat nebo ztratí vědomí.

„Všeobecně se domníváme, že když se lidský mozek nachází v komatózním stavu nebo přestává reagovat, může se vnímání – tedy to, co pociťuje – také výrazně snížit,“ říká David Hui, onkolog a specialista na paliativní péči, který se věnuje výzkumu znamení provázejících blížící se smrt.

„Můžete si uvědomovat, co se s vámi děje, ale také nemusíte.“ Necelé dva týdny po našem rozhovoru se sestrou z hospice se maminka dostala do stavu, kdy byla jen výjimečně při vědomí.

Když byla vzhůru, byla tu s námi jen ta úplně základní část její osoby. Ta část, která říkala jejím nohám, jak dojít do koupelny, která řídila automatické pohyby při čištění zubů a následné opláchnutí umyvadla.

Ale její mysl se poprvé odvrátila od jejích dětí a manžela.

Je mysl úplně pryč?

Chtěla jsem vědět, o čem přemýšlí, kde se její mysl nachází. Když jste u lůžka umírajícího člověka, který nijak nereaguje, je to pocit, jako byste zjišťovali, zda je někdo doma pohledem do okna zataženého tlustými závěsy.

Spí? Sní? Děje se něco nadpřirozeného? Je mysl úplně pryč? David Hovda, ředitel UCLA Brain Injury Research Center (Výzkumného centra pro poškození mozku), říká, že u mnoha umírajících lidí „dělá mozek to samé co tělo, tedy začne obětovat ty oblasti, které jsou méně nezbytné pro přežití“.

Jak tedy člověk stárne, začíná pomalu ztrácet své schopnosti. Nejdříve ty složitější, plánovací, později ty, které se týkají jeho těla a jeho sebe-uvědomění.

„Jak se mozek mění a začíná umírat, začínají se výrazně stimulovat různé jeho části a jednou z nich je i část ovlivňující zrak,“ vysvětluje Hovda. „A tak se stane, že lidé začnou vidět světlo.“

Nedávné výzkumy také přinášejí důkazy o tom, že zostření smyslů, které někteří lidé prožili, odpovídá tomu, co víme o reakci mozku na umírání.

Jimo Borjigin, neurovědkyně na michiganské univerzitě, se o toto téma začala poprvé zajímat, když si všimla něčeho zvláštního, co se dělo v mozku zvířat při jiném experimentu: těsně před tím, než zvířata zemřela, hodnoty neurochemických látek v mozku se prudce zvýšily.

Vědci sice věděli, že mozkové neurony dál pracují i po tom, co člověk zemře, ale tohle bylo něco jiného. Neurony vylučovaly úplně novou látku a to ve velkém množství.

„Mnoho těch, kteří přežili srdeční zástavu, popisují, že v době, kdy byli v bezvědomí, zažil jejich mozek něco úžasného,“ popisuje. „Viděli světla a shodují se, že to, co prožívali, bylo ‚skutečnější než skutečnost‘.

“ Vědkyně si uvědomila, že toto prudké vyloučení neurochemických látek by mohlo pomoci vysvětlit popisované pocity. Borjigin a její tým provedli experiment. Uspali osm krys a pak jim zastavili srdce. „Najednou se všechny části jejich mozků sesynchronizovaly,“ vypráví.

Mozky krys ukazovaly větší sílu v různých frekvenčních vlnách a také takzvanou koherenci – elektrickou aktivitu z různých částí mozku, jak se spojuje dohromady.

„Když se na něco soustředíte, snažíte se vybavit si nějaké slovo nebo obličej, prostě když provozujete vysokoúrovňovou kognitivní aktivitu, tyto ukazatele se zvýší,“ pokračuje Borjigin.

„Tyto parametry jsou běžně sledované při studiu lidského vědomí u osob, které jsou v bdělém stavu. Proto jsme se domnívali, že pokud jste bdělý nebo stimulovaný, měly by se v umírajícím mozku tyto parametry také zvýšit. A přesně to se stalo.“

Předsmrtné sny pacientů byly často natolik intenzivní, že se přenesly do bdělého stavu a umírající je pociťovali jako skutečnost

V posledních týdnech života, když se zdálo, že mysl mojí maminky pluje většinu času někde daleko, stávalo se, že zvedla ruce do vzduchu a přebírala tam něco neviditelného. Jednou jsem chytla její ruce do svých a zeptala se jí, co to dělala.

„Uklízela,“ odpověděla a zasněně se usmívala. Tento napůl bdělý a napůl snový stav je u umírajících běžný. Tým vědců vedených Christopherem Kerrem v hospici nedaleko Buffalo ve státě New York přímo provedl výzkum snů umírajících lidí.

Osmdesát osm procent dotazovaných mělo alespoň jeden sen nebo vizi. A tyto sny byly obvykle pociťovány jako odlišné od běžných snů. Jednak se zdály být jasnější, skutečnější.

„Předsmrtné sny pacientů byly často natolik intenzivní, že se přenesly do bdělého stavu a umírající je pociťovali jako skutečnost,“ píší vědci v časopise Journal of Palliative Medicine.

Útěšné sny

Sedmdesát dva procent pacientů snilo, že se setkává s lidmi, kteří už byli mrtví. Padesát devět procent umírajících popisovalo, že se jim zdálo, že se připravují na dalekou cestu. Dvacet osm procent ve snu prožívalo významné zážitky z minulosti. Rozhovory s pacienty probíhaly každý den, takže jeden člověk často popisoval několik snů o různých tématech.

Budete mít zájem:  Máte podezřelé pihy nebo mateřská znaménka? Nechte si je zdarma vyšetřit.

Pro většinu pacientů byly tyto sny útěšné a pozitivní. Podle vědců tyto sny často pomáhaly zmírnit strach ze smrti. „Převažující kvalita předsmrtných snů/vizí byl pocit osobního smyslu, který pro pacienta často měl emocionální význam,“ píší dále.

V posledních hodinách života pacientů, po tom, co přestali jíst, pít a ztratili zrak, „zavře většina umírajících lidí oči a vypadá jako by spala,“ říká Hallenbeck, paliativní specialista ze Stanfordu. „Od této chvíle […] už se můžeme jen dohadovat, co se skutečně děje.

Já si myslím, že se nejedná o kóma, stav bezvědomí, jak se domnívá mnoho rodin a zdravotníků, ale o něco jako bytí ve snu.“ Přesný okamžik, kdy se tohle stane – kdy se člověk ponoří do snu, nebo dokonce kdy začne umírat – se dá jen těžko určit.

Tak tomu bylo i v případě mojí maminky. Jednoho zasněženého rána jsem maminku opatrovala ještě s dvěma jejími kamarádkami. Byly jsme v maminčině knihovně, kam jsme ji přesunuly, protože se tam vešla polohovací postel.

Maminka vypadala v šedém světle zimního rána mírumilovně a my jsme stály porůznu kolem postele a poslouchaly, jak chraplavě dýchá. Nedělala žádné dramatické pohyby, ani nedala jinak najevo, že se chystá nás opustit. Neotevřela oči, ani se náhle neposadila.

Naposledy se nadechla, jen trochu hlasitěji, a zemřela.

„Je to jako když začíná bouře,“ říká Hallenbeck. „Vlny se začnou zvedat. Ale nikdy nedokážete říct, kdy přesně se začaly zvedat. […] Vlny jsou stále vyšší a vyšší a potom člověka odnesou na moře.“

Článek původně vyšel na webu The Atlantic.

Těžký konec složitého života Jana Wericha: Rakovina mu vzala hlas, žena zemřela a dcera onemocněla

Víte, kdo byl J. W. Rich? Člověk, na kterého divadlo ani národ nezapomene. Jan Werich (jako J. W. Rich byl uváděn na prvních plakátech divadelních her) rozhodně neměl v životě na růžích ustláno. Čelil problémům ve společnosti, v rodině, ve svém nitru. Přesto za sebou nechal práci, na kterou by nestačily regimenty jiných lidí.

Rozvedení rodiče, despotický otec…

Jan Werich se narodil do manželství, které nemělo mít dlouhého trvání. Rodiče se rozvedli velmi brzy a malého Jana soud přiřkl do opatrovnictví otci, což v té době nebylo nijak neobvyklé. Vztahy mezi rodiči byly bohužel i po rozvodu natolik špatné, že o veškerém dění kolem svého syna rozhodoval jen jeho otec a matka stála skutečně jen na samém okraji Janova dětství.

Vše se načas obrátilo v době první světové války, kdy otec odešel bojovat a syn manželů Werichových po tu dobu žil u své matky. Ani jednomu ze svých rodičů později ale Jan Werich nevěnoval tolik vzpomínek jako svým dvěma babičkám, k nimž měl, jak z jeho vyprávění vyplývalo, mnohem bližší a pevnější pouto.

První setkání s Jiřím Voskovcem

Vyprávět o Janu Werichovi a nezmínit se o Jiřím Voskovci téměř není možné.

V době největší slávy Osvobozeného divadla byli považováni za jednu duši ve dvou tělech – ti dva k sobě zkrátka na jevišti patřili.

Se svým budoucím jevištním partnerem se Jan Werich poznal již v dětství, i když tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že spolu budou jednou tvořit po určitý čas nerozlučnou divadelní dvojici.

Seznámili se prostřednictvím Werichova bratrance, ale tehdy ještě žádné velké přátelství mezi Janem Verichem a Jiřím Voskovcem (v té době stále ještě Waschmannem – jméno Voskovec přijal až později) nevzniklo.

A znovu Jiří Voskovec

S Jiřím Voskovcem se Jan Werich potkal znovu na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze a tady už objevili podobnosti svého vnímání humoru a souznění, které později umožnilo vznik bezpočtu (nejen) pro tu dobu aktuálních divadelních her, scének a dodnes známých forbín. Další cesta po maturitě měla vést jak u Wericha, tak i u Voskovce na dráhu práva.

Studia ale ani jeden z nich nedokončil – už bylo jasné, že jejich osudem se stane herectví. Prvním představením Vest pocket revue ukázali divákům svoji představu o moderní divadelní tvorbě na malostranském jevišti Umělecké besedy 19. dubna roku 1927.

Nebezpečné hry

Jejich hry zpočátku neměly být satirické, jejich podstata a dostatek prostoru pro improvizaci do děje často zanesl aktuální politická témata, otázku nezaměstnanosti a další, čímž se hry W+V stávaly ještě populárnějšími. Skutečná satira ale příšla již v roce 1932 s hrou Caesar, jejímž cílem bylo upozornit na vzrůstající nebezpečí fašismu.

A to – spolu s dalšími díly – přineslo Janu Werichovi a Jiřímu Voskovcovi čtrnácté a patnácté místo na seznamu lidí, kteří měli být po obsazení republiky německou armádou zatčeni. Odchod do Ameriky byl tehdy proto patrně jedinou možnou záchranou před jistou smrtí v některém z koncentračních táborů.

„Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.“

Po válce se vrátili domů, ale Jiří Voskovec tady spokojený nebyl. Netrvalo proto dlouho a Jan Werich zůstal na jevišti sám – tedy s jinými hereckými kolegy, ale bez opory svého dlouholetého divadelního souputníka.

Ani tak se neztratil a až do zákazu činnosti, který přišel po roce 1968, se kromě divadla, kde zastával i funkci ředitele divadla ABC a objevoval se v mnoha hrách, mohli Jana Wericha diváci vidět i ve filmech – dodnes jsou často hrané snímky Císařův pekař a Pekařův císař, excelentní roli ztvárnil ve filmech Až přijde kocour, Byl jednou jeden král, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra a v mnoha dalších. A právě ve snímku Uspořená libra si po otcově boku zahrála i jeho dcera Jana, s níž měl Jan Werich ale velmi složité vztahy.

Co je to rodinné štěstí?

Rodinné vztahy Jana Wericha byly od dětství poměrně spletité. Po rozvodu rodičů jej vychovával otec, za první světové války matka, velkou roli hráli prarodiče.

Ani jeho pozdější cesta k vlastní dceři ale nebyla nijak jednoduchá.

Jana, jak se jediná dcera manželů Werichových (tedy Jana a Zdeňky) jmenovala, měla se svým životem jiné plány než její otec, ten ale nedal jinak, než že půjde v jeho stopách.

Nebylo to šťastné rozhodnutí a i když se Jana nakonec kolem divadla přece jen točila, stále měla pocit, že dělá něco, co dělat nechce. Nevěřila svému talentu a podle slov některých jejích kolegů patrně velmi dobře věděla proč. Kromě role v Uspořené libře se nijak zvlášť neprosadila a svému otci to měla po celý zbytek svého krátkého života za zlé.

Tragický život jediné dcery

Snad to bylo způsobeno nespokojeností s kariérou, možná problémy v manželství, které vyústily v rozvod, ale nejspíš kombinací všech možných okolností se Jana dostala do situace, kterou neuměla řešit jinak než alkoholem.

Ačkoliv měla svého otce velmi ráda, zároveň si do něj promítala veškerou vinu za svůj nevydařený život. Mimo jiné se do smrti ve svých pouhých pětačtyřiceti letech nesmířila s návratem z amerického exilu, kde se cítila šťastná a velmi si přála v Americe zůstat. A to se odrazilo i v jejich vzájemném vztahu, který byl ale pořád lepší než s matkou.

„No, blbí vědí, ty maj čas si pamatovat. Chytrý musej vymejšlet. Teď jde o to, co je líp placený – nepamatovat si.“   

Matku své dcery Jany, Zdeňku, si vzal v roce 1929. Byla návrhářkou divadelních kostýmů a překladatelkou z angličtiny. Život po boku Jan Wericha ale patrně příliiš klidný nebyl.

Herec měl rád ženy, společnost a za každých okolností se snažil být středem pozornosti nejen v rodině.

Zdeňka se tak potýkala nejen s těmito jeho vlastnostmi, ale i se složitým vztahem ke svojí dceři Janě, kterou podle některých svědectví nikdy zcela nepřijala.

Neustálá kritika a výčitky se tak jistě na vztazích v rodině velmi neblaze podepsaly. Ani sama Zdeňka nebyla po psychické stánce příliš odolná. Byla neobvykle podezíravá, zvlášť právě vůči své dceři, lidí se raději stranila a její stav se vyhrotil až do té míry, že musela být léčena na psychiatrické klinice.

Nemanželský syn

Až po Werichově smrti se kromě známé dcery objevil ještě nemanželský syn Jiří Petráček, který se o svém původu dozvěděl až právě po skonu svého vlastního otce. Podoba Jiřího Petráčka s jeho otcem je ovšem až zarážející.

„Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat,“ komentoval Jan Werich svůj zákaz hraní po podpisu dokumentu Dva tisíce slov v roce 1968 (titul získal v roce 1963).

Budete mít zájem:  Chcete si užít rakovinu prostaty? OK, kašlete na prohlídky

Velký vnitřní problém měl Jan Werich s podpisem Anticharty v roce 1977. Svoje jméno pod listinu sice připojil, další vývoj událostí má ale několik interpretací.

Podle jedné verze se již na místě snažil svůj podpis zpochybnit, podle jiné se dokonce přímo v hledišti Národního divadla, kde k celé situaci došlo, měl veřejně vyjádřit, že jde o podvod, podle dalších byl jeho přístup k tomuto kroku poměrně realistický, i když z celé situace rozhodně žádnou radost neměl.

Jak to bylo skutečně a co cítil, o tom se dnes můžeme již jen dohadovat. Za mnohé ale může hovořit jeho předchozí podpis pod dokumentem Dva tisíce slov v souvislosti s pražským jarem 1968.

O přátele neměl nouzi

I přes všechny problémy byl život v tak zvané Werichově vile na pražské Kampě velmi bohatý. Stávala se centrem setkání i několika desítek lidí a jak vzpomíná hospodyně, která měla chod domu na starosti, rozhodně nebyla tak velká společnost výjimkou. U Werichových se scházeli herci i další významné osobnosti kultury a pán domu pro ně měl vždy připraveno bohaté pohoštění.

Na druhou stranu o tom, že návštěvy nechodily jen pro dobré jídlo, ale skutečně za osobností Jana Wericha, svědčí i fakt, že v době, kdy Werichovi neměli peníze na rozhazování, mnohé návštěvy donášely suroviny na výrobu chlebíčků nebo jiných chuťovek z vlastních zdrojů.

Smutný konec skutečně národního umělce

Aby toho nebylo v rodině Werichových málo, přišly ke konci sedmdesátých let do všeho vážné nemoci. Jen několik měsíců po sobě odešli všichni – Zdeňka, Jan i Jana Werichovi, všichni zemřeli v rozmezí jediného roku na rakovinu.

Jan Werich přitom vinou zákeřné rakoviny hrtanu nejdříve přišel o hlas. Až do smrti se o něj starala paradoxně právě jeho dcera Jana, která v té době již také bojovala s rakovinou plic. Tu jí diagnostikovali lékaři v době, kdy se rozhodla vzepřít alkoholu a nastoupit do léčebny.

Otce přežila o pouhých sedm měsíců, matku o rok a jeden měsíc.

Život Jana Wericha, jednoho z největších herců, dnes bychom snad řekli i bavičů a hlavně moudrého člověka, který měl světu co říct, nebyl jednoduchý. Poznamenalo ho nepříliš klidné dětství, dvě světové války, komunistická zvůle, problémy v rodině i nemoci. Přesto po sobě zanechal dílo, na které jen těžko zapomeneme.

Nejsme nesmrtelní. Po mrtvici to vím docela přesně

14. 01. 2014 16:46:34

Václav Lukáš je neurolog. Celý život léčil pacienty stižené mozkovou příhodou, lidově zvanou mrtvice. Byl plný energie, k nezastavení. Ještě po padesátce hrál hokej. Neuměl zpomalit. Krutá dáma jménem mrtvice zpomalení zařídila za něj. Na týdny a měsíce ho odmrštila na pomezí mezi životem a smrtí. Václav Lukáš se nedal a vrátil se. O svém životě po mrtvici píše blog na iDNES.cz.

Mudr. Václav LukášArchiv Václava Lukáše

„Přežil jsem,“ byla jeho první myšlenka. Ale co dál? „Je lepší bojovat, než se utápět v nemoci,“ zněla druhá. Tak jako Michal Viewegh ve své poslední knize Život po životě, i on se o svou každodenní zkušenost podělil se zdravými. Ne proto, že by chtěl fňukat, jak mu někteří zdraví vytýkají. Chce lidi zbavit jejich falešného pocitu nesmrtelnosti, kterým před svou zkušeností sám trpěl.

Jak vám je právě teď?

Jako nemocnému, který občas vzpomene, jaké to bylo, když byl zdráv. Co jsem udělal špatně, že mě to potkalo. Hlavně se snažím dělat vše proto, abych byl k něčemu. Nejvíc chci pomáhat podobně potrefeným jako jsem já. Založil jsem a provozuji vlastní web www.pomrtvici.cz, přispívám do zdravotnických portálů a také se snažím informovat zdravé na blogu iDNES.cz.

Více zkušeností Mudr. Václava Lukášenajdete na jeho webových stránkách Po mrtvici nebo na jeho blogu na iDNES.cz.

Proč?

Mrtvice mě vrhla mezi nešťastné pacienty. Přepadené osudem. Mě samotného některé přístupy a postupy zdravotníků dosti zarazily. Proto jsem svoje aktivity zaměřil hlavně na pomoc náhlou nemocí zaskočeným spolupacientům a všem jejich blízkým. To jsou lidé, kteří zůstanou a pomáhají, jak mohou. Většinou se velmi špatně orientují, jsou zmatení a nešťastní.

O čem tedy pro ně píšete?

Nejdříve jsem začal popisovat svůj osobní příběh ze setkání s mrtvicí. Viděný vlastníma očima. Zprvu to byl jen bílý strop. Poté léčivé úsměvy sestřiček, následovali ostatní zdravotníci. Líčil jsem své mnohdy rozporuplné pocity a zážitky. Poměrně brzy jsem přešel na obecnější témata.

Zejména ta, která mohou výrazně pomoci orientovat se v této chorobě. Jak ji poznat, jak jí předcházet. Reakce čtenářů byly a jsou velice dobré. Diskusních příspěvků je ve srovnání s tématy, která hýbou společností rozhodně méně. Jsou ale k věci a postrádají agresi a zlobu, to jsem moc rád. Téma je to nové. Nepříliš atraktivní.

Nicméně je potřebné, aby se o něm psalo více.

Jak probíhá rehabilitace po mozkové příhodě? Na co všechno se člověk musí soustředit, s čím se vyrovnat?

Většina lidí si při vyslovení slova mrtvice představí typický obraz – člověka, který ztratil schopnost chodit, mluvit, číst. Poškození mozku je ale velmi individuální, a proto i další průběh, včetně rehabilitace, je velmi rozdílný.

Někdo má více problém s řečí, někdo s chůzí, s rukama, se stabilitou, jiný s očima. Především nesmíme zapomenout na to, že od prvních chvil se na uzdravování pacienta podílí tým různých odborníků. Vždy je ale od prvních chvil potřeba psycholog. I pro blízké. Já ho třeba neměl.

Přitom jsem trpěl především psychicky. I vaši blízcí nastalou situací trpí hodně. A potřebují pomoc.

Staral jste se před atakem o své zdraví nebo jste si připadal nesmrtelný jako většina lidí?

Málokdo si připouští, že by se mu mohlo něco stát. Nejsem výjimkou. Respektive nebyl jsem. Takzvaným varovným příznakům jsem moc, vlastně vůbec, nenaslouchal. Dál jsem jel naplno. Nesmrtelný, nezdolatelný. I proto se teď snažím přimět lidi k lepšímu přístupu, než jsem měl já.

Jaký vlastně mají lékaři přístup k vlastnímu zdraví?

Stejný jako nelékaři. Liší se zřejmě pouze v tom, že vědí o nemoci trochu víc. Vědí, co je může potkat, a když se něco přihodí, mívají zasvěcenější pohled. Mě to určitě prodloužilo dobu prvotní skepse směrem k uzdravení.

Hodně mě ovlivňovalo, že jsem dbal na to, co jsem se naučil ve škole a později i viděl v praxi. A tak jsem byl občas příjemně překvapený přirozenými schopnostmi organismu. Nejsem jediný, kdo na tom měl být podle průběhu a výsledků vyšetření podstatně hůře.

Některé velmi pozitivní myšlenky z osmdesátých let devatenáctého století začaly být brány vážněji teprve o sto let později.

Jaké to je vídat smrt jako lékař zvenčí a pak jí pohlédnout do očí zevnitř?

Lékař je také člověk. Konec života k jeho profesi sice patří, nicméně každé setkání se smrtí je jaksi nepatřičné. Vždy smutné. Svůj vlastní odchod bych si asi neuvědomil. Je dobře, že nám příroda v takových chvílích trochu zatemní mozek a většina lidí různé dramatické situace vnímá jakoby z povzdálí.

Ani já si toho z bezprostředních chvil po příhodě moc nepamatuji. Kromě pověstných ostrůvků. Protože jsem byl asi více na zemi, než na obláčcích, o žádném tunelu nevím. I tak mi ale samozřejmě běželo v hlavě mnoho různých myšlenek. Typických pro tyto stavy.

Co se to stalo? Proč mě? Co jsem pokazil? Co rodina? A mnoho dalších, které v televizi vypípávají.

Mělo by se o smrti více mluvit, odmorbidnit to téma?

Čím více o této hrozbě budeme mluvit, tím lépe. Vedle pomoci lidem, kteří do toho spadli, se snažím burcovat a probudit i zdravé lidi- jak říkám doposud zdravé.

Není lepší žít naplno a nemyslet na návrat?

Zajímavá, skoro provokativní otázka. Každý nemocný, i ten s rýmou, chce být lepší. Těžkých nemocí je hodně. Je tedy jasné, že je i mnoho lidí, kteří se snaží žít smysluplně i s nějakým deficitem. Ve zdravém světě se však stále vyskytují nedobré reakce. Převážně kvůli malé informovanosti.

Třeba jeden deficit nemusí nutně znamenat i další postižení. Když někdo kulhá, neznamená to, že má třeba mentální deficit. Naopak může vyniknout jiná vlastnost, než ta potlačená. Nemocný člověk by zasloužil dokonalou podporu, protože jeho návrat v něm může objevit jiné schopnosti.

Je lepší bojovat, než se utápět v nemoci.

Budete mít zájem:  Hormonální antikoncepce se píše jak na běžícím pásu

Můj dědeček nekouřil, nepil a byl vášnivý turista. Přesto ho už v sedmdesáti potkala mrtvice také. Jak to?

Častá a pochopitelná otázka. Ale nejdříve bych se zastavil u toho, že dědečka to kleplo „už“ v sedmdesáti. Jak víme, věk je hodně relativní. Slýcháváme postesknutí jako „přišlo to brzy“.

Já jsem taky nikdy nekouřil, nepil, hrál do poslední chvíle hokej a kleplo mě to ještě před šedesátkou. Vždy je brzy! Vaše otázka ale zřejmě také směřuje k tomu, proč někteří onemocní, přestože žili zdravě a jiní, kteří žili nezřízeně, se dožijí třeba devadesátky.

Hodně hraje roli genetika, tělesná stavba a způsob života rodiny. Lidé, kteří mají v rodině nějakou nemoc, mají mnohokrát větší pravděpodobnost, že se té choroby dočkají. Měli by preventivní opatření dodržovat o to více. Přesto je možnost, že je ta nemoc postihne, bohužel.

Prevence tomu však může zabránit. Když budou k prevenci hluší, pravděpodobnost onemocnění je větší. Říká se tomu také dráždit hada bosou nohou.

Jedním z rizikových faktorů je bezpochyby stres. Jak se mu vyhnout?

Skvělá otázka. Když mluvím o prevenci, vždy uvádím správné stravování, dostatečný pohyb a odpočinek. Stres ve zdravém kontextu neškodí. Naopak může být přínosný. Mluvím o napětí, které vzniká při adrenalinových sportech.

Vůbec sport je úžasná prevence. Je při něm pohyb, cvičíte srdce a ještě se uvolňuje populární hormon štěstí, který působí příznivě na cévy. Navíc tyto aktivity trénují sebeovládání, trpělivost a další prospěšné vlastnosti.

Čím se dnes lidé nejvíc stresují? Jak je z hlediska zdraví důležité zvládat vlastní nervy? Jak se tomu naučit?

To, co bereme jako škodlivý stres, je psychický otřes při náhlé a nepříjemné situaci. To zřejmě všichni chápou. Opomíjeno je ale trvalé napětí. Známý je termín „syndrom vyhoření“. Já tomu říkám „vyždímaný citrón“. V souvislosti s tím je pochopitelné, že psychická zátěž může být i dlouhodobá. Možná i proto je pak méně nápadná a přehlížená.

Člověk se často dobrovolně nechává postupně, někdy i potupně, vysávat, až do momentu, kdy se to buď včas zastaví, nebo dojde k nějakému zdravotnímu problému. To nemusí být pouze mrtvice. Mohou to být zažívací obtíže nebo bolesti hlavy.

V té souvislosti vzpomínám na pořekadlo mého profesora z lékařské fakulty: „Nikdy se neví, co je dost, než se ví, co je víc, než dost.“

V dnešní době se rozmáhá třeba meditace. Může mít tato dálnovýchodní technika pro prevenci mrtvice význam?

Ano. Určitě. Člověk by neměl zapomínat, že není nezničitelný. Proto by měl pěstovat pravidelné zastávky, zklidnění. Obnovení sil, vyčištění hlavy.

A domnívám se, že každý by měl mít v svém repertoáru způsoby, jak to provést. Třeba tu meditaci. Určitě není hrdinství, když si někdo nevezme dovolenou, protože si to podle svých slov nemůže dovolit.

Já jsem si předtím nemohl dovolit ani jeden týden a teď už nepracuji pět let!

Psal jste na svém blogu o Michalu Vieweghovi. Měl štěstí v neštěstí, přežil jako jeden z deseti. Přesto trpí depresemi. Je to obvyklé?

Všichni, kteří přežijí, mají především obrovské štěstí, je-li jim umožněno vést další život smysluplně. Důvody přežití jsou různé. Některé budí dojem jakéhosi zázraku. Také se říká, že ještě nebyli povoláni a že před sebou mají nějaké úkoly. Zavání to trochu mystičnem. Pokud toho jsou schopni, často svůj příběh a pocity nějak zpracují. Třeba ústně.

Snaží se tím i pomoci ostatním nemocným a vyburcovat zdravé. Jsou ale i lidé se zcela opačným přístupem. Ti jsou rádi, že to dopadlo dobře, o nemoci nechtějí moc slyšet a spolupacientům se vyhýbají. Pak jsou lidé, kteří to zabalí a s osudem bojovat odmítají. Příhody pana Viewegha hodnotím z hlediska mých dojmů. Zdravý je může pochopit pochopitelně jen velmi těžko a nelze mu to ani zazlívat.

Proto ta mnohdy velmi kritická hodnocení.

Vieweghovi se u jeho zpovědi Život po životě vyčítá ufňukanost. Vy jste se s těmito osočeními taky setkal. Jak se o pocity efektivně podělit s lidmi, kteří nemohou chápat, jaké to je a zároveň je neodradit?

V závěru svého článku o Michalu Vieweghovi na blogu jsem napsal, že nemocným může jeho kniha pomoct. Za tím si stojím. To hodnocení ufňukanosti vnímám jako postoj někoho, kdo neví, o co vlastně běží. Pokud něco podobného nezažil, ani toho není schopen.

Dostatečná dávka empatie pouze umožní přiblížit se pocitům jakéhokoli nemocného. Proto i dobře pochopitelné sdělení je, podle mě, prakticky nemožné. Vstoupit do světa nemocného vyžaduje velkou dávku trpělivosti, pokory a respektu.

To pochopení má sloužit především jako cesta k odhodlání chránit své zdraví ještě dříve, než se něco stane. Je to ale velmi těžké, protože většina zdravých vůbec na nemoc nemyslí, myslet nechce a často se obrňuje třeba prohlášením, že tělo má jít do hrobu zhuntovaný.

A ufňukané blogy a knihy kritizují a odmítají.

Viděl jste film Skafandr a motýl natočený podle knihy Jeana-Dominiqua Baubyho, šéfeditora časopisu Elle, který ve třiačtyřiceti letech dostal mrtvici a ocitl se v takzvaném locked-in syndromu, kdy je člověk mentálně nezměnen, ale nemůže se hýbat? Svou knihu doslova namrkal – zdravotní sestra mu četla písmena a on při tom žádaném vždy mrkl. Znáte nějaký podobný případ? Co si myslíte o eutanazii v podobných situacích?

Bohužel asi neviděl nebo se nepamatuji. Díky vám vím, že existuje. V době, kdy jsem byl zdráv, by mé hodnocení bylo zřejmě ovlivněno zdravím. Je to film i knižní předloha z jiného světa.

Ze světa, který zdraví lidé nejen neznají, ale podobné příhody berou i často jako laciné útoky na city diváka, jak napovídají některá hodnocení, která jsem si přečetl – třeba: „film mohl sklouznout do klasicky uslzeného patosu obdobných snímků“, „velice zvláštní film, přičemž šokuje fakt, že je podle pravdy“ nebo „je to luxus udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž se neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků.“ K tomu se hodí čínské přísloví: „Nebyl jsi v mých botách, tak, co mě hodnotíš“. S pacientem v locked-in syndromu jsem se nesetkal. Český výraz „vnitřní uzamčení“ považuji za výstižnější. Také jej dobře vystihuje termín „utrpení uzavřené mysli“. S pacienty s lehčím postižením jsem se setkal. Podstatné je, že i pacienti, kteří se probrali po dlouhodobém „stavu výrazně omezené komunikace“, si ledacos z té doby pamatovali. Všichni, kdo se v blízkosti takových pacientů pohybují, by se měli podle toho chovat. I proto není můj názor na eutanazii vyhraněný.

Jaký je v Česku u mrtvice systém prevence a následné péče o nemocné?

Péče o nemocné je sice částečně zajištěna státním i soukromým zdravotnictvím. Ale převážně ta akutní. Následná péče, včetně sociální, určitě není na dobré úrovni. Některá zařízení se této situaci vymykají. Jedna z hlavních příčin ale asi bude ta, kterou jsem zmínil na začátku.

Péče o zdraví není lukrativní. Proto je postaráno o nemocné v této fázi nedobře. Brzy po mé mrtvici mě vyděsilo vystoupení zástupce ministerstva financí, který vedl grafy podepřenou ekonomickou úvahu o tom, zda se vyplatí pomoci nemocnému v návratu do života.

Vyšperkoval to tím, že srovnal návratnost vložených nákladů u různě starých lidí. Závěrem tedy bylo, že u pacienta od pětadvaceti do třiceti let se to snad společnosti vrátí. Těžko vysvětlit tento postoj nemocnému nebo blízkým. Normální člověk se smrti bojí.

Jen míra tohoto strachu je rozdílná.

Jak se po mrtvici změnily Vaše hodnoty? Vážíte si teď každého nového rána?

Hodnoty a postoje se pochopitelně jakýmkoli dramatickým zážitkem změní každému. Myslím, že nejsem jediný, ale zejména u mě zesílil odpor k žabomyším sporům a hádkám. Myslím, že tento proces změny hodnot byl mnohokrát zpracován.

Nerad bych sklouzl do filosofování. Vždy ale vystupuje centrální myšlenka. Člověk se více přimkne k přírodě a více si váží života a blízkých. Každého nového rána jsem si užíval především v prvních dnech.

Když jsem se probudil, říkal jsem si: „Přežil jsem.“

Vracíte se hodně do minulosti a říkáte si, co jsem mohl udělat lépe?

Z počátku to bylo časté. Teď hlavně proto, že mnoho lidí by se mohlo z mých chyb poučit. Chtěl bych je přimět, aby chtěli naslouchat.

Adam El Chaar

Autor: Blog Info | úterý 14.1.2014 16:46 | karma článku: 41.35 | přečteno: 11458x

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *