Mláďata opic se umí smát jako děti

  • Sledoval sleď sledě jak sleď duje v sedě jak sleď duje ze všech sil
  • aby svíčky uhasil.
  • Povídá sleď sleďovi že má plíce fórový Na to vece druhý hned:
  • žábry má přec každý sleď!
  • A pak spolu sfoukli svíce přeleštili sledí lžíce sbaštili dort z mořských řas.
  • Za rok budou slavit zas

Halí, belí, halí, belí, já mám slona pod postelí. Je to slůně kapesní, ale zato hodně sní. Halí, belí, halí, belí,

čím ho krmím? Petrželí!

Spořádá jí hromadu, pak se svalí dozadu. Já mám slona pod postelí, vejde se tam skoro celý. Jenom chobot čouhá ven,

když mi přeje dobrý den.

  1. Dupy, dupy, nožky, nohy,
  2. koza Líza, ta má rohy.
  3. Trky, trky, takhle trká,
  4. do Aničky pořád strká.
  5. Cupy, cupy, zelí chroupá,
  6. koza Líza není skoupá.
  7. O zelí, o zelí,
  8. hned se s tebou rozdělí.
  • Honím, honím, ještěrku,
  • hodím na ni utěrku.
  • Ještěrka se mrská,
  • jako kocour prská.
  1. Tancujte myši,
  2. která z vás slyší.
  3. Která je hloupá,
  4. ať se jen kouká.
  5. Která je veselá,
  6. tu vezmeme do kola.
  7. Tancujte myši,
  8. kocour neslyší.

(Říkanku začínáme šeptem a pomalu zvyšujeme hlas. Děti si jistě rády na konci nahlas zakřičí.)

  • Mlčte děti, ježek spí,
  • kdo ho vzbudí, toho sní.
  • Já jsem král, já jsem pán,
  • mohu mluvit, co chci sám.
  1. Spadla sojka s borovice,
  2. roztrhla si nohavice.
  3. Běž, zajíčku, k ježkovi,
  4. ten je krejčí hotový.
  5. Běží ježek k borovici,
  6. prohlíží tu nohavici.
  7. Jehličkou ji zašívá,
  8. usmívá se, usmívá.
  9. Píchy, píchy, píchy, píchy,
  10. celý háj se válí smíchy.
  11. Sojka se však nezubí:
  12. zašil jí to naruby!
  • Starý čáp, klapy, klap, chodí k brodu,
  • čeřit vodu, čápice ho provází, chytá žáby pod
  • hrází. Starý čáp, capy, cap, cape bosý po
  • rákosí, za ním cape čápice, ráchají se v rybníce.

(Chůze po prostoru, klapání rukama jako zobákem, nohy vysoko zvedáme. Některé děti mohou skákat jako žáby. Čápové je chytají. Žáby se mohou zachránit skokem do vody (obruč, kruh z provazu)

  1. Letí, letí vrabeček, v zobáčku má drobeček,
  2. do hnízdečka sedne, svá křidélka zvedne.
  3. Čimčarara, čim, čim, čim,
  4. čím své děti nakrmím?
  • Včelka měla nehodu, spadla, spadla na vodu.
  • Stará olše, co tu stála, nad včelkou se slitovala,
  • Poslala jí dolů list. Na tom lístku jako v člunku,
  • přeplavala včelka tůňku.
  1. Na housličky fidli, fidli,
  2. rozlámal nám kocour židli.
  3. Na basičku brum, brum, brum,
  4. div nezbořil celý dům.
  5. Na trumpetku tradá, tradá,
  6. teď má strach o svoje záda.
  7. Na cimbálek bim, bam, bim,
  8. hned tě, mourku, polapím.
  9. Na klarinet titi, riti,
  10. chceš se, šelmo, vyhnout bití?
  11. Na bubínek bum, bum, bum!
  12. Jdi si k ledním medvědům.
  • Čmelák hraje na basu,
  • ve stoje i v kleče,
  • svlékl se až do pasu,
  • pot mu z čela teče.
  • Do trávy se překotil,
  • pod kytičku stinnou,
  • košilku si propotil
  • a už nemá jinou.
  • (Napodobujeme hru na basu, stojíme a pak si klekneme, předvedeme svlékání trička, ťuk rukama do země setřeme pot z čela jednou a pak druhou rukou, sedneme si na zem na turka, ruky tvoří nad hlavou stříšku, kolébáme se, ovíváme se mohutně rukama, ruky zkřížit na prsou a třeseme se zimou)
  1. Hledal holub holuběnku,
  2. byla venku na střeše.
  3. Čekal na ni bez bublání,
  4. až si křídla pročeše.
  5. Odletěli za tři dvory,
  6. na javory, na duby.
  7. Při zádveří tiše leží
  8. bílé peří holubí.
  • Ženu ovce ovečky
  • na zelené kopečky.
  • Na kopečkách dobrá tráva,
  • ovce za ni mléko dává.
  • Mléko, vlnu huňatou,
  • abych mohl najedený, přitom teple oblečený,
  • do práce jít za tátou.
  1. Myšičko myš, pojď ke mě blíž.
  2. Nepůjdu kocourku,

nebo mě sníš.

  • Šel zajíček brázdou, měl kapsičku prázdnou, potkala ho Káča,
  • dala mu koláča.

Zpívá kohout kykyryký, umí jenom dvě slabiky a umí je nazpaměť, dopředu a zase zpět.

Ani hlásku nepoplete,

zpívá, že mu peří kvete, a kdo se ptá proč,

pro slepičí kvoč!

Zajíčku v lesíčku, copak děláš? Běhávám, skákávám, tady mě máš. Zajíčku v políčku, copak to jíš?

Travičku, hošíčku, však ty to víš.

  1. Všechny myšky z hnízda, bude velká jízda. Připravte si síly,
  2. kutálíme sýry.
  3. u svých plných spíží.

Pod tou mřížkou u mlékárny bude velký rej, HEJ! Kočky už se blíží očka se jim klíží. Myšky už jsou dávno doma,

  • Krtek leze podle meze, vyměřuje louku, sysel za ním pytel veze,
  • že bude mlít mouku.
  1. Kocour – kočka – kočička, velký – menší – maličká. Ta čtvrtá je na hraní,
  2. do postýlky na spaní.
  • Řval jeden lev, řval, že má sílu, barvu zlatou, že má hřívu chocholatou,
  • že je zkrátka král.

Och, och, och – chrochtá hroch, mám hroznou chuť na tvaroh.

Ptá se kobra bobra: „Máš se dobře, bobře?“ Bobr říká dobře: „Dobře, kobro, dobře.“ „Dobrá,“ říká kobra,

tak pojď přeprat obra.“

Přišla vydra k tygrovi: „já mám ráda cukroví. Co láká vás tygry?“ „Chramst! Mňam!

Maso z vydry.“

  1. Pročpak malé medvíďátko spí tak sladko, ach tak sladko? Ono se mu v noci zdá, jak to bývá u medvědů
  2. o velikém hrnci medu.
  3. spí tak sladko, ach tak sladko.

Proto malé medvíďátko

  • Leze šneček podle meze svůj domeček s sebou veze. Jestli na něj někdo sáhne
  • do domečku se hned vtáhne.
  1. Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky a trojníček na tabáček
  2. bude z tebe hajdaláček!
  • Veverka Čiperka, ta druhá Zrzečka honí se po stromech do kolečka. Z větvičky na větev, z cestičky na pařez
  • a zase na větev do kolečka.

Cupy dupy u chalupy dva ježci se honí. Třetí čeká na jablíčko, sedí pod jabloní.

  1. Cupy dupy u chalupy hnedle vedle plotu, když těch jablek bude více
  2. dá je do kompotu.

Ježek ten je ježatý od hlavy až po paty. Mračí se a žaluje na každého, kdo tu je. Ježku, ježku, co ti vadí?

Že mě nikdo nepohladí.

  • Leze ježek, leze v lese, jablíčka si domů nese. Děti kolem běhají,
  • ježka všude hledají.

Skáče zajíc hopky hopky, přes dvě louže, přes dvě kopky, koukněte se – zmizel v lese, zbyly po něm jenom bobky.

Běžel tudy zajíček, houpy, houpy, nesl pytel žemliček, houpy, houpy. Počkej na mě, zajíčku, houpy, houpy, dej mi jednu žemličku, houpy, houpy. Běžel zajíc přes kopec, houpy, houpy,

  1. udělal kotrmelec, houpy, houpy.
  2. Žirafa V Africe je rozhledna stojí tam už od ledna. Rozhlíží se po kraji,
  3. žirafa jí říkají.
  • V Americe při muzice, tancovaly tři opice, jedna tak, druhá tak
  • a ta třetí všelijak.
  1. Had leze z díry, vystrkuje kníry, bába se ho lekla, na kolena klekla, jen se bábo nelekej, na kolena neklekej.
  2. Já jsem přece hodný had,

Já mám všechny děti rád.

Mourovatý Mourečku, proč jsi dostal horečku?

Já jsem místo medu,

lízal kostku ledu.

  • Vrána letí, nemá děti, my je máme, neprodáme,
  • sami si je vychováme.
  1. Leze, leze brouk, vítr do něj fouk,
  2. převalil se na záda,

třepe, třepe nohama.

Hrálo si koťátko na trávníčku, sahalo pacičkou po sluníčku.

Sluníčko upletlo zlatý pásek, chytlo koťátko za ocásek.

Budete mít zájem:  Bolí vás nohy vždy po stejné vzdálenosti? Je to cévami

Dnes už tě nepustím, malý smíšku! Zato ti nasypu do kožíšku.

Že mě nepustíš? Moje tlapky, uvidíš, skrývají ostré drápky.

  • Leklo se sluníčko, za mrak běží, koťátko výstražně kníry ježí.
  • Chlubí se houseti: Milý brachu sluníčko přede mnou prchá v strachu.
  • Sotva to dořekne, darebáček, sluníčko chystá už nový háček.
  • Koťátko za ouško pevně chytí: už tě mám, už tě mám ve své síti.
  1. Skokani, rosničky, kuňky   
  2. do tůně dělají žbluňky!   
  3. Žbluňk! do tůně, voda cáká   
  4. na žábu i na žabáka.
  5. Koupili si nové plavky.

Na skákání? Chyba lávky!                    

 Že prý se v těch kalhotkách    

dají zvěčnit na fotkách..  

  • Pulci, s palečkama v puse,
  • fandí žábám v jednom kuse.
  • A babičky ropuchy
  • zašívají punčochy.   
  1. Na louce za lesem máky se smějí,  
  2. ze země vykoukne medvídek včelí.
  3. Vylétne do kraje, tiše si bzučí    
  4. než zvoní poledne, v bříšku mu kručí.
  5. U   sedne na šalvěj, jetel i zvonek,     
  6. i  když je baculka, nezlomí stonek. 
  • Já jsem kos, ty jsi kos.
  • Já mám nos, ty máš nos.
  • Já mám sladkou, ty máš sladkou.
  • Já mám hladkou, ty máš hladkou.
  • My se máme rádi, my jsme kamarádi.
  • (ukazuje prstem na sebe a pak na druhého, na svůj nos, na jeho nos, na svou pusu, na jeho pusu, pohladí se po své tváří, pohladí druhého po jeho tváři, obejmou se a kývají ze strany na stranu.)      

Co prozradila polechtaná opice | Věda | Lidovky.cz

Mláďata primátů se smějí stejně jako lidské děti, a původ lidského smíchu tak spadá nejméně 10 milionů let do minulosti, tvrdí mezinárodní studie.

Asi lze s celkem velkou jistotou říci, že vědecké experimenty jsou pro pokusné subjekty mnohem spíše nepříjemným zážitkem. Naopak tomu bývá jen málokdy, ale čestnou výjimku rozhodně představuje pokus, který připravil mezinárodní tým primatologů vedený Marinou Davilou Rossovou z univerzity v anglickém Portsmouthu.

Ti totiž oběti své vědecké zvůle trápili jen a pouze lechtáním. Celkem se vědcům do rukou v průběhu několika let dostalo 21 lidoopích mláďat (orangutanů, šimpanzů, šimpanzů bonobono, goril i siamanga) a několik lidských mláďat.

Experimentátoři je opakovaně lechtali, až získali dostatečně velký soubor nahrávek (přes 800), které mohli porovnat. „Překvapilo nás, že lechtání vyvolává u goril a orangutanů hlasité projevy,“ řekla Elke Zimmermannová z hannoverské vysoké školy veterinární.

Co Darwin slyšet nemohl

Podobnosti mezi smíchem lidoopů a lidí si všiml už například Charles Darwin, ale Davila Rossová s kolegy se mohla na rozdíl od britského přírodovědce spolehnout nejen na vlastní uši, ale i moderní techniky zpracování a porovnávání zvuku. Díky tomu mohli přesně určit rozdíly i shody ve smíchu lidí a lidoopů.

Výsledky tým publikoval v časopise Current Biology. Objevil se například zajímavý rozdíl v „technice smíchu“ mezi lidoopy a člověkem: zatímco Homo sapiens se směje výhradně při výdechu, lidoopi se dokážou smát i při nádechu.

Studie také prokázala, že lidoopi dovedou v netušené míře ovládat svůj dech. Dokázali se totiž smát nejméně třikrát až čtyřikrát déle, než trvá jejich běžný cyklus nádechu a výdechu.

Rozšířená hypotéza přitom předpokládala, že tato schopnost je omezena jenom na lidi. A měla mít výrazný podíl na vytvoření vysoce artikulizovaného a ojedinělého lidského jazyka.

Důležitější však bylo srovnání dalších 10 charakteristik smíchu (výšky, trvání atp.). To ukázalo, že rozdíly ve smíchu mezi zastoupenými druhy odpovídají genetické vzdálenosti mezi nimi.

Platí tedy, že čím je daný druh lidoopa geneticky bližší člověku, tím podobnější je jeho smích našemu smíchu. Zatímco orangutani a gorily se chichotají téměř neslyšně a funí a vrní, u šimpanzů a bonobonů má smích občas až typicky lidskou melodii.

„Gorily a šimpanzi se smáli souvisle při výdechu po dobu delší než 10 sekund“, popsala shody pro časopis Nature Davila Rossová. Výsledky tedy ukazují, že lidský smích je „předlidský“ vynález a jako zvukový projev vznikl ještě předtím, než se vývojově rozešel poslední předek člověka a dnešních lidoopů.

K tomu mohlo podle míry rozdílů mezi našimi geny a geny našich nejbližších příbuzných dojít někdy před pěti miliony let. Smích samý mohl podle autorů nové studie vzniknout o pět až deset milionů let dříve.

I 16 milionů je pro někoho málo

Někteří vědci ale tvrdí, že bychom měli zamířit při hledání kořenů smíchu ještě mnohem hlouběji do minulosti. Některé práce například naznačují, že charakteristickým zvukem reagují na hru a šimrání už potkani. Pro lidské ucho jsou ovšem projevy veselosti těchto hlodavců nezachytitelné.

Nejen proto ovšem většina odborníků odmítá v případě hlodavců hovořit přímo o „smíchu“. Mnohem spíše o něm hovoří jako o možném „protosmíchu“, předchůdci smíchu. Na druhou stranu ovšem nikdo nevylučuje, že by takový hlasový projev u potkanů měl z hlediska evoluce svůj smysl.

Smích totiž především pomáhá při společenském soužití. Nasvědčuje tomu i fakt, že se o samotě smějeme přibližně třicetkrát méně často než ve společnosti.

Zvířata i lidé především dávají smíchem najevo své dobré úmysly. Potkani jako velmi společenská zvířata by prostředek k utlumení agresivity ve skupině a vyjádření dobrých úmyslů nepochybně mohli využít.

I mláďata zvířat potřebují cestovat. Co dělat, když není kočárek

Z tohoto důvodu zvířecí matky stěhují svá mláďata na nové, čisté a i jinak výhodné místo. Velké množství mláďat se však rodí bezmocná, lysá, slepá a hluchá.

Tato mláďata nejsou ještě schopna cílevědomého a koordinovaného pohybu.

A tak zvířecí mámě nezbývá nic jiného než dopravu vyřešit svépomocí… Přemístění potomků je většinou úkol pro matku, ale rovněž někteří samci, například vlci, se na přestěhování štěňat ochotně podílejí.

Nejjednodušším způsobem přepravy mláďat je role matky nosičky. Prosté uchopení mláděte do tlamy nebo i do zubů je typické například pro malé hmyzožravce, hlodavce, ale i pro poměrně velké šelmy jako vlci, medojedi nebo lvi a tygři.

Zejména u posledních dvou jmenovaných druhů transport právě narozeného, oproti matce maličkého koťátka může vypadat hrůzostrašně – potomek se v tlamě houpá, visí nehybně, tlapky povolené, oči většinou zavřené – napadne nás, jestli náhodou netrpí.

Není to ovšem následkem strachu, jedná se o moudrost přírody, o jakýsi automatický stav strnulosti, aby se mládě při podobném způsobu dopravy neporanilo nebo neutrpělo nějaký šok. Zkušený hmat samice na zátylku způsobí, že mláděti vlivem vrozeného reflexu povolí svaly, schoulí se a zůstane nehybné.

Tento přírodní patent ostatně hojně využívají také chovatelé. Když mládě uchopí v zátylku, přestane se bránit a vydrží například potřebné ošetření.

Pro mládě tedy přeprava v matčiných zubech není ničím nepříjemným, naopak, jedná se o velmi rychlý a bezpečný způsob přepravy. V tlamě přenášejí svá mláďata téměř všechny šelmy a malí savci.

Tento způsob transportu ovšem má i svá jistá rizika, protože samička či otec s mládětem v tlamě se těžko může ubránit případnému útočníkovi. Mají-li pak zvířecí rodiče potomků víc, jedná se o záležitost obzvlášť riskantní.

Z tohoto důvodu například myši (v jednom vrhu může být i více než deset mláďat) a ostatní malí hlodavci své mladé nikdy nestěhují daleko.

Výkonnými nosiči jsou psovité šelmy, což mnozí z nás ví. Máloco pobaví našeho psího přítele tolik jako aportování. A tak např. samci vlka, jak již bylo zmíněno výše, s problematikou dopravy rádi pomáhají.

Mnohem jednodušší to v tomto ohledu mají takoví klokani. Ti nosí svá mláďata ve vaku, a to často i velice dlouhou dobu.

Klokaní vaky jsou obráceny otvorem dopředu a jsou tak hluboké, že ani při dlouhých a divokých skocích matky, kupříkladu při útěku před nebezpečím, mládě nevypadne.

Odrostlejší mládě vak již často opouští, získá-li však dojem, že se blíží nějaké ohrožení, rádo se vždy znovu uchýlí do bezpečí matčina vaku.

Budete mít zájem:  Onemocnění Lymfatického Systému Příznaky?

I další způsoby přepravy jsou neméně zajímavé. Primáti nosí svá mláďata za krkem, na boku nebo rovnou v náruči, prostě tam, kde je lze aspoň jednou končetinou přidržovat. Existují i způsoby přepravy na břiše (outloň, lenochod).

Samostatnou kapitolou je pak přeprava po vodní hladině. Až na člověka a většinu opic dovedou plavat všichni savci. Většina suchozemců ovšem plave jen v nouzi. Některé druhy však objevily výhody, které jim vodní prostředí poskytuje. Mláďata bobrů, ondater a nutrií nikdo učit plavat vskutku nemusí, obratně a vytrvale plavou sama.

Přestože většina vodních savců umí plavat od narození, setkáváme se i s případy, kdy matky své potomky vozí na zádech. Jedná se zejména o kytovce, kteří v oceánech zdolávají velké vzdálenosti.

Často se tak stane, že mláďata se unaví nebo nestačí tempu dospělých jedinců a vyhledávají proto azyl na matčiných zádech.

Bylo to pozorováno například u delfínů, vorvaňů, sviňuch, dravých kosatek a plejtváků.

Školu plavání a potápění naopak musí absolvovat, kromě lidí, i malí lachtani a mroži. Ani tulením mláďatům se zpočátku do vody příliš nechce, matka je musí nejprve poučit, jak a co lovit. Ale to již patří zase do jiné kapitoly…

Proč šimpanzi jedí lidské děti? Příběh lidožravého šimpanze Froda

Dlouho byli šimpanzové považováni za mírumilovné vegetariány živící se semeny, lesními plody včetně sladkého ovoce a rostlinnými výhonky.

Toshisada Nishida v knize Chimpanzees of the Lakeshore šimpanzí menu popisuje následovně: „Výživa pochází z ovoce, ale jedí také semena, listy, výhonky, květy, vnitřní kůru, kořeny a vlastně jakoukoli část rostliny.

Kromě rostlinné potravy jedí mnoho hmyzu včetně mravenců, termitů, včely a jejich med, larvy některých brouků a much a občas i některé obratlovce včetně opic.“ Právě posledně zmiňovaná položka na jídelníčku biology zaujala.

Dlouhodobé primatologické výzkumy ukázaly, že v případě šimpanzů se jedná o poměrně zdatné, ale zároveň krvelačné lovce. Šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) v národním parku Kibale nacházejícího se v Ugandě měli dokonce lovecké tlupy, v nichž jednotlivé opice hrály při lovu specifické úlohy.

Jedny byly lovci, další naháněči, další hlídaly možné ústupové trasy. To mimo jiné ukazuje na poměrně velkou organizaci a schopnost plánování. A evidentně jim chutnají jiné opice, zejména mladé guerézy, dokonce tak mladé, že ještě nejsou v reprodukčním věku, což znamená, že šimpanzi predací (lovem) přímo ohrožují rozmnožování guarézí populace. Podle biologů tady každoročně uloví 15 až 50 procent místních gueréz.

Lidožravý Frodo

Opusťme na chvíli antropocentrický pohled a podívejme se na svět prizmatem přírody „s krvavými zuby a drápy“.

Tento kousek z básně anglického básníka Alfreda Tennysona je uváděn v souvislosti s původním chápáním Darwinova evolučního výběru, tedy přežitím nejsilnějšího.

Jenže pro šimpanze nebude přílišného rozdílu mezi mládětem guerézy a mládětem lidským. A právě to byl případ šimpanzího samce Froda.

V knize Chimpanzee and Red Colobus: The Ecology of Predator and Prey, na níž spolupracovala i světově proslulá primatoložka Jane Gooddall, popisuje lovecké schopnosti Froda, zejména při lovu mláďat gueréz červených. Jenže jeho nechvalně hvězdná chvíle přišla v květnu roku 2002 v tanzanském národním parku Gombe, kde Goodall působila.

Pracovnice národního parku se vypravila se čtrnáctiměsíční dcerou na výlet k vesnici Kasekala, kde pracoval její muž. Je běžné, že ženy s malým dítětem jej nesou v krosně na zádech. Pohybovala se v nesprávný čas na nesprávném místě. Frodo ženě miminko uloupil a než se podařilo přivolat pomoc, tak nejenže ho usmrtil, ale začal ho i jíst.

Z hlediska bulvárních novinářů se jednalo o skutečné sousto, jakkoliv zní toto slovo v kontextu možná nevhodně. Nicméně vzhledem k výše popsanému se nejedná o nic překvapivého.

Lidská mláďata jsou dokonce ještě bezbrannější kořist než mláďata opičí, protože samice gueréz a dalších druhů opic včetně paviánů se přece jen dokážou v pralese lépe pohybovat a mají větší šanci na útěk. Jane Goodall sama označila Froda za surovce, ostatně jeho chování z dlouhodobého sledování znala.

Nicméně jeho chování v zásadě neodsoudila, neboť vlastně jen využil příležitosti. Příroda už je taková, pokud to jde, tak je lépe lovit s využitím minimálního množství energie a co nejmenšího množství rizika. A to byla právě tato nešťastná událost.

Text: Topi Pigula

Opičí versus lidské mládě: Jaký je mezi nimi rozdíl?

Při surfování po netu a pročítání práce psycholožky a psychoterapeutky Michaely Mrowetz, průkopnice podpory rané vazby mezi matkou a dítětem v našich porodnicích (jejíž práce si v tomto ohledu velice vážím), která je mj. propagátorkou kontaktního rodičovství, jsem narazila na stránky o nošení dětí v šátku.

Idea je to hezká. Dítě je stále u matky, jako tomu bylo v těhotenství. Zjednodušeně řečeno, by jim oběma mělo být takto nejlépe. Musím se přiznat, že i já jsem se nechala zlákat dobře znějícími argumenty v souladu s ideou kontaktního rodičovství. Jak to tedy s tím šátkováním a kontaktním rodičovstvím doopravdy je?

Co vede rodiče k tomu, že nosí dítě u sebe v šátku?

Vše to nejspíše začalo už v 60. letech 20. století, kdy britský psychiatr J. Bowlby vyslovil teorii rané vazby, attachmentu. Avšak vlnu popularity nejen u americké veřejnosti zvedlo v 70. letech napsání knihy Koncept kontinua od Jean Liedloffové, která si všimla souvislosti nošení dětí v šátku a sociálně a emočně vyspělého chování jihoamerických indiánů.

Co je to raná vazba?

Není to nic složitého. Jednoduše řečeno to znamená, že k tomu, aby z dítěte mohl vyrůst zdravý, sebevědomý, odolný a šťastný jedinec schopný v životě navazovat a udržet si klíčové vztahy, potřebuje mít stabilní a láskyplný vztah se svými rodiči, kteří dokážou uspokojit jeho emoční a fyzické potřeby, zajistit mu pocit bezpečí.

Jak to vypadá v praxi…

Dítě pláče, křičí nebo se směje, chce být u vás. Co uděláte? Pohladíte ho, kolébáte, zahřejete ho, nakojíte či ho nakrmíte, mluvíte na něj nebo mu zpíváte.

Podle definice by se měl vědomý a kontaktní rodič zodpovědně připravovat na těhotenství, porod a rodičovství, vnímavě reagovat, spát s dětmi v posteli,…

Možná vám na tom nepřipadá nic neobvyklého. Mně také ne. Potíž může přijít v momentě, když se ze samozřejmých věcí, které jsou u zdravých a průměrně inteligentních rodičů naprosto automatické, udělá nafouklá bublina, které se ještě navíc dá název vědomé kontaktní rodičovství.

To vše by bylo v pořádku. Pořád je to lepší než šířit zažité mýty o tom, že dlouhodobé kojení je nezdravé nebo že novorozenec a malý kojenec se přílišným mazlením a láskou rozmazlí.

Jak to ale vypadá, když se vědecké výzkumy a práce pokroutí a upraví k obrazu svému?

Na webových stránkách, věnovaných „šátkování“, prodeji šátků, nosítek, kurzů a podobně, najdete líbivě napsané texty o biologických předpokladech nošení ve vertikální poloze a podobných nesmyslech. Ráda bych se s vámi o některé z nich podělila…

Jak tedy vertikální nošení obhajují:

  • Nejdříve vám předvedou, jaké mají znalosti z oblasti psychomotorického vývoje člověka. Čímž získáte dojem, že tomu rozumí.
  • Pak zdůrazní, že z těchto fakt vyplývají určitá pravidla, jak má být dítě do šátku vázáno (vlastnosti materiálu, poloha dítěte, postavení dolních končetin, pevnost úvazu apod.)
  • Ujistí vás, že to ale není tak složité, jak se může zdát (aby vás to náhodou neodradilo od koupi šátku a kurzu), není totiž nutno znát mnoho úvazů, abyste jejich střídáním měnili zátěž a ulevovali svalům a páteři…! Stačí se naučit pouze jeden úvaz, který se vám líbí.
Budete mít zájem:  Zubní kámen – proč se ho musíme zbavovat?

Co na to asi říkají svaly a páteř toho miminka, když dlouhodobě setrvává v jedné poloze bez možnosti její změny a to ještě vertikálně…?

  • Ještě jednou vás ujistí, že šátek je výhra pro dítě i rodiče… V šátku prý dítě procvičuje svaly i páteř, centrum rovnováhy je neustále provokováno a procvičováno.

Jak se cítíte po několikahodinové cestě autem po nerovném terénu nebo např. jízdě po dálnici D1 s „panelovým“ povrchem? Já tedy nic moc. Zvláště pak, když nemám možnost si zastavit a protáhnout se, projít se nebo si zacvičit.

A když navíc takovou cestu prospím se zvrácenou hlavou, nejenže jsem pak celý den unavená, ale často se mi i zablokuje krční páteř. U malého dítěte je to ještě horší.

V autě se můžete alespoň částečně pohybovat, představte si, že by vás ještě k tomu někdo napevno sešněroval.

(viz obrázek 1: Poměr hlavy k tělu u dospělého a novorozence )

U novorozence navíc tvoří hlavička ¼ váhy celého těla a páteř ještě minimálně 7 až 9 měsíců na svislou pozici nebude připravena. Je to podobné, jako když jdete do posilovny a chcete honem rychle nabrat svaly, naložíte si mnohem větší zátěž, než dokážete zvládnout a….domů odcházíte v lepším případě bolaví, týden nemůžete vyjít schody a napít se z hrnku, v horším případě s natrženým svalem.

  • Pak následuje velice oblíbené jmenování výhod, které šátek přináší. Připomíná mi to analogii jako u propagování různých chodítek, hopsátek a dalších mučítek a ničítek páteře. Se šátkem zvládnete obstarat domácí práce. Bez problémů zvládnete překonat schody, dopravní prostředky. Můžete chodit na výstavy, výlety, trávit své rodičovství aktivně. A pozor!!!: Velmi malým dětem nevadí ani celodenní nošení, protože jim zprostředkuje hodně vizuálních podnětů, což je pro ně zábava. Vše, co jsem napsala výše, teď vynásobte 10x.
  • Tvrzení, že vertikální nošení s abdukčně flekční polohou dolních končetin je velmi příznivé pro zdravý vývoj kyčelních kloubů, je dosti zavádějící.

Ano, abdukčně flekční poloha DK je příznivá u dětí s dysplazií kyčelního kloubu, ale ne při vertikálním nošení. Vývoj kyčlí souvisí s postavením pánve, což dítě nacvičuje v poloze na bříšku s oporou o lokty. Stačí se zamyslet.

Nejsem žádný fyzikální génius, abych si nespočítala, že 1+1 jsou 2. Síla zemské přitažlivosti je neúprosná a zatím nikdo nepřelstil její působení na Zemi. Stačí malá změna úhlu a je to hned někde jinde. Lepší obrázek si udělejte z přiložených fotografií.

Šipky ukazují směr působení gravitace.

(viz obrázek 2: Chování dítěte „na srdíčku“ a 3 ve svislé poloze)

  • Když pak začnou srovnávat člověka s opicí a tvrdí, že lidské mládě je dle vědců tzv. nošenec, stejně jako mládě opice, jdu do kolen.

(viz obrázek 4: Šimpanz bonobo s malým kojencem a 5 Lidský kojenec v šátku vertikálně)

Vidíte rozdíl? Opičí mládě se na rozdíl od lidského samo drží své matky, to lidské mládě neumí – čili není na tuto polohu ještě připraveno.

  • Dalším častým argumentem je, že se u dětí nošených v šátku nevyskytuje sleželá hlavička neboli plagio cephaliae.

Symetricky oploštělé záhlaví se vyskytuje u dětí, které mají nedostatek vitaminu D a u dětí, které nebyly během dne polohovány na bříško (častější výskyt u dětí souvisí např. s abdukčním balením pro dysplazii kyčlí). Asymetricky sleželá hlavička je častá u tzv.

 predilekce, jejíž příčiny jsou různé (geneticky, před porodem, v průběhu porodu, asymetrickou manipulací s dítětem, jeho nošením a chováním v náručí či šátku jednostranně nebo vertikálně se záklonem a úklonem hlavy, při blokádě krční páteře a další). Dítě pak upřednostňuje jednu stranu, kam se dívá i na rovné podložce.

Vidíte tedy, že právě asymetrické nošení dítěte v šátku, predilekci hlavy a následně její sležení způsobuje.

  • Zdrcující věta, která nejen na laika působí opravdu vědecky a důvěryhodně: Nošení ve vertikální poloze v pevně dotaženém šátku je přirozenou odpovědí na potřeby matky a dítěte a je v souladu s poznatky biologie lidského chování a psychologie.

Přirozenou odpovědí na potřeby maky a dítěte je vzájemný těsný kontakt, ale ne nutně v šátku. A co hledisko psychomotorického vývoje člověka? Na to tu jaksi účelově pozapomněli…

Inspirací z dob minulých, od lidí žijících v souladu s přírodou mimo moderní společnost by mohlo být naslouchání tělu a duši nejen svému, ale i toho drobečka. I ty ženy z pralesa mění každou chvíli typ úvazu i polohu dítěte.

Jednak kvůli tomu, že i ony mění polohu svého těla při práci tak, aby to pro ně bylo pohodlné. Nepřetěžují své tělo i tělo dítěte nošením ve stále v jedné pozici. Odloží-li matka dítě na zem, reálně mu hrozí nějaké nebezpečí v podobě uštknutí, sežrání, úrazu apod.

V takovém případě představuje nošení v šátku i obranné hledisko. Také zde hraje svou roli genetika. Co je dobré pro jednu rasu a kulturu, nemusí být dobré pro jinou. Dále pak životní tempo a rytmus jsou také neporovnatelné od vyspělé kultury.

Přírodní národy nechodí většinu svého života po tvrdém povrchu, nesedí mnoho let ve škole v lavici, doma pak u televize či počítače, místo chůze nejezdí autem či MHD,…

V této souvislosti mě napadá ještě jedna věc. Ani my dospělí často neumíme vnímat své tělo, co mu dělá dobře a co mu škodí.

Příkladem může být nezdravý životní styl (nedostatek nebo nevhodná pohybová zátěž, nedostatek spánku, nezdravá strava, kouření, alkohol,…). Bohužel jsme cit pro své tělo postupně vytlačili ze svého vědomí.

Nyní se jej snažíme získat zpět. Tato cesta znovu objevování by však neměla vést zpět do pralesa.

  • Na závěr mě dostává tvrzení: Pokud dítě z počátku pláče, je to zcela normální.

Čili když se to vašemu dítěti nelíbí, to nevadí, zvykne si!!!

Tím vším ale nechci říct, že šátek je odsouzeníhodný. Blízkost maminky dělá dítěti moc dobře. Nevidím důvod, proč nepochovat miminko ke zklidnění, k usnutí nebo například ke krátkému nákupu v poloze tzv. kolíbky (ale střídat strany). Zdravé dítě by neměl tento způsob nošení nijak poškodit.

Pakliže nechcete svému dítěti zadělat na vadné držení těla a skoliózu a s tím související bolesti zad, nenoste ho více než několik hodin nebo dokonce celý den v šátku či jiném nosítku v horizontální pozici v kolíbce a byť jen krátkodobě ve vertikální pozici. Rozhodně vám to nemůžu doporučit.

Upravování a překrucování faktů, vědeckých studií k obrazu svému a k nabádání rodičů k jednoznačně škodlivému způsobu nošení dítěte v zájmu zvýšení prodeje, mi připadá ostudné. Kdyby vám ten malý, na vás zcela závislý človíček, mohl říct, co mu dělá dobře a co mu škodí, možná by vám řekl: Maminko, já ještě neumím sedět. Nedělej to za mě!

Někdo si možná myslí, že tělo má jít do hrobu pořádně zhuntované, já mezi ně tedy nepatřím.

Tímto apeluji na zdravý selský rozum každé/ho z vás! Než se nadchnete a podlehnete této módní vlně, položte si otázky jako: „Je tato pomůcka a svislá poloha v ní pro mě a mé dítě nutná a nezbytná? Jsou i jiné možnosti, jak můžu uspokojit základní potřebu po kontaktu a zároveň podpořit jeho zdravý nejen pohybový vývoj?“

Psáno pro www.bejbykurz.cz

Foto zdroj: ad obr. 1) http://vos.palestra.cz/skripta/anatomie/3a2.htmad obr. 4) http://is.muni.cz/do/rect/el/es tud/prif/ps09/kruh /web/pages/01-primati.html

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector