Češi se „obětují“ v posteli docela často. Milujeme se, aniž bychom měli na sex chuť přibližně dvakrát měsíčně. A to je vzhledem k tomu, že průměrně se milujeme osmkrát do měsíce, docela smutná statistika.
Čísla vyplývají z nejnovějšího výzkumu sexulogů Jaroslava Zvěřiny a Petra Weisse o sexuálním chování Čechů a Češek. Ten běží v pětiletých intervalech na reprezentativním vzorku dvou tisíc lidí už od roku 1993 a mapuje proměny našeho chování v posteli. Přesněji řečeno lidí od patnácti do pětašedesáti let.
A jak se teď ukázalo, jsou propastné rozdíly mezí tím, jak často se milujeme a jak často bychom skutečně chtěli. Celkem 81 procent mužů a 66 procent žen má aktuálně pohlavní vybití. Tedy – je sexuálně uspokojeno milováním s partnerem. Ale jen 66 procent mužů a 47 procent žen se přitom milovat skutečně chtělo.
Jde o dlouhodobý trend, který se ale naplno projevuje až teď. Před deseti lety, tedy v roce 1998, Weissův a Zvěřinův výzkum sice ukázal totéž.
Jenže tehdy rozdíl mezi sexem, který praktikujeme a skutečnou chutí na sex nebyl dvacet procent u obou pohlaví, jako nyní, ale jen pět procent. Teď se nůžky rozevírají.
Přičemž platí, že muži mají díky svým hormonům obecně větší potřebu sexu než ženy – tedy stejně jako dnes. A to v porovnání se svými partnerkami přibližně o třetinu.
Proč se však milujeme, i když nechceme?
„Zčásti za to mohou média, která nás ze všech stran masírují, že bez sexu se žít nedá, a že je normální se pořád milovat. Dnes je prostě představa, že člověk je tvor sexuální, a když není v posteli aktivní, tak je divný,“ vysvětluje spoluautor výzkumu Petr Weiss.
Což podle něj také pravda je: člověk skutečně je tvor sexuální a je škoda se o sex ochudit. „A to i ve vyšším věku,“ dodává kolega sexuolog a druhý spoluautor výzkumu Jaroslav Zvěřina.
Jak ostatně dokazuje řada jiných studií – jakmile člověk poleví a na milování jednou rezignuje, špatně se mu pak po několika měsících či dokonce letech všechny tělesné funkce obnovují. Zejména u mužů.
A to i když o to později stojí milovat se třeba s jinou partnerkou.
Jenže pozor: dělat to za každou cenu i přes vlastní nechuťje cesta do pekel. „Často se totiž jen snažíme vyhovět partnerovi či partnerce, který má zrovna chuť,“ dodává sexuolog. „Občas je to samozřejmě možné, ale dělat to pravidelně vede velmi zvolna a nenápadně až k totální nenávisti k tělu toho druhého a jeho dotykům. Hlavně ženy to tak mají,“ říká sexuolog.
A pozor, odtud už není cesta zpět. Takto poškozený vztah se nedá zachránit. Naučit se znovu milovat něco, co nám kdysi bylo blízké, ale teď se nám to hnusí, je prakticky nemožné.
A právě rozdílná potřeba sexu je hned po poruchách ztopoření a poruchách ejakulace u mužů a poruchách lubrikace a bolestivosti při styku u žen, hned na třetím místě co do sexuálních potíží, s nimiž lidé navštěvují odborné poradny.
Masturbace nebo stud?
Správnou cestou jak z kruhu ven je, že by se partner s větší sexuální apetencí, jak se odborně říká vyšší chuti na sex, měl vždy přizpůsobit tomu, kdo se chce milovat méně často. A vyřešit svou vlastní vyšší potřebu sexu třeba autoerotikou.
To je jedna cesta. Ta druhá je složitější, ale možná zábavnější: vrátit stud zpět do našeho života. „Za královny Viktorie se v Anglii zahalovaly i nohy od klavíru, aby v mužích nebudily nežádoucí představy. Tehdy, když muž zahlédl kotník dámy, tak měl erekci. Dnes ji často nemá, aniž když vidí dámu zcela nahou,“ vypráví Petr Weiss.
„Jednoho dne jsme zjistili, že se s manželem už půl roku vlastně vůbec nemilujeme. A nechápala jsem proč. Tak jsme to začali řešit,“ vypráví devětadvacetiletá Petra Štichová z Přerova, jinak sedm let vdaná. „Tehdy jsme spolu byli pět let, a tak nějak jsme si na sebe spokojeně zvykli, všechno jsme dělali spolu – stejní přátelé, stejné koníčky.
Ráno jsme si vedle sebe v koupelně klidně nazí čistili zuby. Spát jsme chodili nazí a neměli jsme mezi sebou žádná tajemství, včetně toho, že v paneláku je slyšet i to, jak čůrám na záchodě. Takže není divu, že jsme se najednou ocitli v bodě, kdy jsme vlastně neměli jeden na druhého chuť. Nějak nebyl důvod se spolu milovat,“ vzpomíná Petra.
Tak začala cíleně dělat věci jinak. Do postele si pořídila flanelové pyžamo, místo pátečního pravidelného společného posezení s partou si našla taneční kursy salsy, kam chodila sama a v koupelně se začala důsledně zavírat.
„Manžel si vlastně moc nevšímal, těch drobných změn. Tedy – vypadalo to tak. A já to pak po dvou měsících změnila. Vzala jsem si na sebe krajkovou noční košilku a dveře koupelny jsem nechala pootevřené jako dřív.
Byl to tehdy uragán, milovali jsme se, jako by to bylo poprvé,“ vypráví Petra.
Od té doby si dává pozor, a převléká se i svléká zásadně sama, bez asistence manžela. Hájí si svou nahotu a své soukromí i drobné tajnosti – na salsu chodí pořád. To vše, aby si uchránila vztah a sexualitu s manželem před zevšedněním. Stud podle výzkumů totiž není kulturní výmysl.
„Stud je hrozně důležitý mechanismus, jímž se ti dva lidé vábí k sobě. I v takových kulturách, kde ženy chodí celý den nahé, tak vždycky zakrývají genitál. Například i když sedí s rozevřenýma nohama, tak sedí tak, že si patou zakrývají genitál. Tím zachovávají možnosti dráždění mužské představivosti. Platí, že co nevidím tak často, to mě láká,“ říká Petr Weiss.
Autorka je redaktorkou MF DNES
Annie Girardotová citát #5808
— Bedřich Václavek český estetik, literární teoretik a kritik, překladatel 1897 – 1943
— Frank Zappa americký hudebník, textař, skladatel a hudební a filmový producent 1940 – 1993
Zdroj: [Kohut, Joe, Kohut, John J., Rockecy aneb Kniha rockových citátů, Ladislav Šenkyřík, Volvox Globator, Praha, 1996, 1, 153, 91, 80-7207-016-9]
— Marcus Tullius Cicero římský filozof a státník -106 – -43 př. n. l.
— Marcel Proust francouzský romanopisec, kritik a esejista 1871 – 1922
— Matka Tereza římsko-katolická jeptiška 1910 – 1997
— Barbara Nesvadbová česká publicistka a spisovatelka 1975
— George Harrison britský hudebník, bývalý člen Beatles 1943 – 2001
Varianta: Se svou láskou bychom mohli zachránit svět.
— William Henry Bragg britský vědec 1862 – 1942
— David Shore 1959
postava Gregory House ze seriálu Dr. House
— Cristin Terrill
říká Finn – Včera tě budu milovat
— Friedrich Von Bodenstedt německý autor 1819 – 1892
— Ralph Smart psycholog a spisovatel
Oblíbené citáty
☰
Anna 13
- Autoři 50
- Série 14
- Žánry 13
- Seznamy
- Citáty 4534
- Uživatelé 3
„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Svět slz je tak záhadný.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„Cíl bez plánu je jen přání.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk je sám i mezi lidmi“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí co hledají.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krása je totéž jako štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„Když cítíte lásku sami k sobě, nežijete už svůj život v závislosti na názorech jiných lidí. Nepotřebujete, aby vás druzí lidé přijímali nebo vám říkali, jací dobří jste, protože vy víte, kdo jste.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““
— Francis Scott Fitzgerald
„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“
— Francis Scott Fitzgerald
„Člověk je sám i mezi lidmi.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“
— Džaláleddín Balchí Rúmí
„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“ „Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“
— Vladimir Nikolajevič Puzakov
„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Minulost se nedá opakovat.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Svět slz je tak záhadný.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co je důležité, je očím neviditelné…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“
— Lev Nikolajevič Tolstoj
„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“
— William Somerset Maugham
„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“
— Georg Christoph Lichtenberg
„Klíčem k verši je lidský vzlyk.“
— Boris Leonidovič Pasternak
Miluješ mě?
Řeším trable s jednou mojí kamarádkou. Stěžuje si na svého kluka. Vlastně to možná ani kluk není. Když se ho zeptala, zda spolu chodí, řekl jí, že ne.
Jestli jste se teď zarazili a přemýšlíte, kolik mi je a jak staré mám kamarádky, můžu vás ujistit, že tahle je sice mladší, ale ne o moc. Bude jí letos třicet. Teď vás asi napadne, jak je možné, že ve třiceti neví, zda s ní kluk chodí, nebo ne.
To je nakonec taky jednoduché. Nejdřív spolu byli, pak se rozešli, teď se co chvíli scházejí a rozcházejí, ale skutečný vztah to není. Často ji sužuje pochybnost, zda ji vůbec miluje. Když jsem se jí zeptala, jestli to není jedno, vypadala, že mi nerozumí.
Copak není důležité, zda nás náš partner miluje? Kdo by chtěl být s člověkem, který ho nemiluje? Obzvlášť, pokud on to tak cítí.
Řekni to!
Nedávno mi jiná kamarádka pohoršeně vyprávěla, že zná kluka, který své přítelkyni ani není schopný říct miluju tě. Přitom ona sama si to se svou partnerkou říká i několikrát denně.
A víte co: mě to dřív taky zajímalo. A taky jsem byla smutná, když mi jeden můj kluk řekl po pár měsících třeba se do tebe jednou zamiluju. Taková drzost – má už být dávno zamilovaný přece. Teď mi to přijde směšné. Dnes bych vyznání lásky sice ocenila, ale že by na něm nějak lpěla, to ani náhodou.
Někdo milovat neumí a ani tisíc miluji tě to nezachrání.
Podle mě je totiž úplně jedno, zda vám váš partner říká, že vás miluje, třeba i několikrát denně. Znám pár takových, kteří vám to řeknou klidně po týdnu vztahu. O jaké lásce ale mluví? Není totiž láska jako láska.
Někdo milovat neumí a ani tisíc miluji tě to nezachrání. Když má stát při vás, když má akceptovat vaše nedostatky nebo poskytnout pomoc, to už mu tak dobře nejde. Někdo i kdyby se přetrhl, milovat nedokáže. A někdo zase používá slova miluji tě k tomu, aby vás dostal tam, kam potřebuje. Tak co na nich záleží?
Představte si tyto dva scénáře.
Nesnáším tě. Nechoď pryč!
Katka má několikaletý vztah s Petrem. Každý týden se kvůli něčemu pohádají a nemluví spolu. Nebydlí spolu. Nepodporují se navzájem. Často se urážejí, zraňují či hádají. Pomlouvají jeden druhého, stěžují si na sebe přátelům.
Když se však dlouho nevidí, chybějí si a je jim po sobě smutno. Cítí nepřekonatelnou touhu s druhým být, dotýkat se ho, usínat vedle sebe. Po pár dnech však dojde opět k malicherné hádce a odloučení. Tisíckrát si řekli, že spolu nebudou, ale nakonec spolu vždycky skončí v posteli a snaží se vztah slepit.
Nakonec se podvádí, lžou si a uráží se. Ale i tak bez sebe nemohou být. Láska se mění v nenávist a naopak. Doufají, že jednou se jeden z nich změní. Oba jsou si jisti, že se milují, proč by taky jinak tohle všechno trpěli?
Je mi s tebou dobře
Iveta má dlouhodobý vztah s Pepou. Mají se rádi, překonali některé problémy, které spolu měli. Občas se nepohodnou, ale snaží se jeden druhému naslouchat a rozpory vyřešit, jak nejlépe dokážou.
Pepa Ivetě neříká, že ji miluje, ale bydlí spolu, často si volají, starají se jeden o druhého. Pepa Ivetě vaří, Iveta doma uklízí, jezdí spolu na výlety. Pepa plánuje s Ivetou budoucnost. Není sice kdovíjaký romantik, ale má Ivetu rád a rád s ní tráví čas.
Malicherné hádky neřeší, váží si jeden druhého a respektují své odlišnosti. Pepa často říká Ivetě, jak jí to sluší, jak je chytrá nebo šikovná. Rád se na Ivetu dívá, když něco dělá, a obdivuje ji.
Neptejte se partnera
Není důležitější zeptat se sám sebe, zda my milujeme partnera a jak se ve vztahu cítíme? Zda s ním chceme žít a respektovat to, co nám dává, bez měnění jeho charakteru nebo dožadování se, aby plnil naše potřeby?
Kdysi jsem znala kluka, který mi popisoval, jak se jeho přítelkyně po roce známosti uprostřed noci vzbudila a zeptala se ho, zda ji miluje. Odpověděl jí, že ano. Věděl však, že ji nemiluje – jenom ji nechtěl ranit.
Když budeme jednat podle toho, co cítíme my sami, naše reakce budou autentičtější a opravdovější.
Jiný příklad je má kamarádka, která mi jednou řekla: jsem si naprosto jistá, že mě miluje. A ano, asi ji miloval. Ale choval se ve vztahu k ní hrozně. Byl nezodpovědný, nestaral se o ni, nevěnoval jí pozornost, nebavil se s ní, narozeniny a svátky ignoroval apod.
A poslední příklad: kamarádky rodiče se nebrali z lásky – brali se, protože „museli“. Maminka do poslední chvíle nevěděla, zda její nastávající přijde k oltáři. Dodnes jsou spolu, rozumí si a mají se rádi. Čiší z nich pohoda.
Ještě pořád si myslíte, že je důležité být si jistí, zda vás někdo miluje? A co když se to jednou změní? Souhlasím s tím, že někteří lidé to berou jako určitý vývoj vztahu a závazku jeden k druhému. Pokud to tak však váš partner nemá, nechcete se radši zamyslet nad tím, zda:
- Jste ve vztahu šťastní/spokojení?
- Věříte partnerovi?
- Cítíte lásku v jeho činech?
- Je na partnera spolehnutí?
- Máte si i po letech o čem povídat a trávíte spolu rádi čas?
- Respektujete se?
Když se vykašleme na to, zda nás druzí milují (včetně partnera), a budeme jednat podle toho, zda je milujeme my, naše reakce budou autentičtější a opravdovější.
Nebudeme jen čekat, jak to s námi dopadne, ale budeme řídit svůj život, aniž bychom druhé ovládali nebo jimi manipulovali. Nebudeme se snažit získat něčí lásku, kterou možná ani získat nelze. Budeme akceptovat věci, jak jsou.
Mohli byste být s partnerem, který vám neříká, že vás miluje?
Žena k lásce potřebuje pocit, že je milovaná. Muž obdiv, říká psycholog
Ne tak docela: takový cholerik plýtvá evidentně emocemi kudy chodí. Stejně tak láskou třeštící sameček umí dovedně verbalizovat dokonce vášně i city kladné.
„Milenky ženatých mužů by mohly vyprávět! Samozřejmě i legální partnerky na samém počátku vztahu, případně ve chvíli, kdy si u nich jejich mužíček potřebuje cosi vyžehlit,“ vysvětluje psycholog Petr Šmolka a tím, že pravými mistry v tom, jaká slůvka a jakou intonaci kdy zvolit, jsou například sňatkoví podvodníci.
Muži: samozřejmost netřeba rozkecávat
| „S přítelkyní si dokazujeme naší lásku většinou v neděli mezi devátou a desátou hodinou dopoledne. V týdnu na to ani jeden nemáme čas.“ Petr, 36 let, klempíř Jak často nevím. Dnes ráno jsem šel kolem květinářství, tak jsem jí koupil kytičku, ani jsem jí nenechal zabalit, tak vypadala jako natrhaná v parku. Přijala ji překvapená s nadšením, prý kde jsem jí narval. Ono záleží na tom, co se pod prokazováním lásky skrývá. Někdy jsou to pravidelné rituály, které když se ráno nedějí, tak si říká, že něco není v pořádku. Jirka, 52, obchodní ředitel Každý den – svojí existencí a každodenní péčí o celou naší rodinu (Otázka je jestli to tak chápe i moje žena.). Honza, 38let |
„Běžný muž si je však skálopevně jistý, že jeho žena musí přece vědět, jak ji má rád. Tak proč to ještě nějak zbytečně `rozkecávat`?!“ tvrdí psycholog a dodává, že je-li přímo dotázán, zda ji miluje, volí občas sebezničující kličky.
„Ano, mám Tě rád – což je výrok, po němž obvykle následuje kontrolní dotaz, zda ji opravdu miluje. Do debaty o rozdílech mezi milovat a mít rád se už pak muž radši ani nezapojuje. Silnější povahy opouštějí komunikační pole, ty o něco slabší raději v tu chvíli něco rozbolí.“
Kecy jsou pro neurotické chcípáčky
Proč je pro spoustu mužů takový problém říct občas partnerce „miluju tě,“ když je to nic nestojí a ona to chce slyšet? Petr Šmolka má za to, že za mnohé nepochybně může výchova chlapců.
Kluci přece nepláčou a pravý muž by se měl vyjadřovat spíše činy, než pouhými slovy.
Podobné masáži jsou podle něj chlapci vystaveni nejen doma, kde se o ně starají převážně ženy, ale i ve veřejném prostoru.
„Literatura, film, televizní inscenace na straně jedné, a silácké názory vrstevníků na straně druhé pak jen dokonávají pomyslné dílko zkázy.
Muž s velkým M – a kdo z nás by jím být nechtěl – je líčen jako chlapák, za něhož mluví jeho činy, pěsti a průbojnost.
Zatímco lyrické výlevy jsou rezervovány pro neurotické chcípáčky, jejichž představitelem je mnohem častěji takový Woody Allen než třeba Alain Delon nebo Bruce Willis,“ vysvětluje psycholog.
Ženy: nejsilnější afrodisiakum je pocit, že jsme milované
Běžný muž si je zkrátka jist, že svou lásku vyjadřovat nemusí. Ani činy, natož pak slovy.
Ve svém opojení představou, že vyjadřování lásky potřebují ke štěstí pouze ženy ovanuté hysterií, považují něco takového za komedii, v níž odmítají statovat. „Jsou i tací, kteří tento svůj pocit dokonce verbalizují.
A pak se diví, když se jejich drahá, adresátka to podobných výroků, začne skutečně jako hysterka chovat,“ dodává psycholog.
„Ve vlastním zájmu by si tihle chlapáci mohli alespoň občas připomenout, že pro muže je nejsilnějším afrodisiakem obdiv ženy, zatímco pro ženu pocit – pochopitelně opřený o důkazy, že ji daný muž miluje, bere vážně a zároveň jej zajímají nejen její vnady, ale i pocity.“
Lásku lze vyjádřit květinou, ale třeba i vlastnoručně uvařenou večeří, přičemž pozorný partner neupeče ženě držící dietu grilované koleno, i kdyby se sám po něm mohl utlouct.
Takový muž si všímá a snaží se dešifrovat, co dělá jeho drahé radost, zda jsou to lístky do divadla, šperk, nabídka dovolené za hranicemi všedních dnů, nebo třeba jen to, že se s ní jsme ochotni spořádaně zúčastnit narozenin paní tchyně, aniž bychom to nahlas komentovali.
„Pojďme si každý sám za sebe napsat na kus papíru co nejkonkrétněji a se snahou o pozitivní formulace, čím by nám ten druhý mohl udělat radost,“ nabízí Petr Šmolka jednu užitečnou pomůcku. „A pak si někdy ty papíry vyměnit. Aniž bychom se o napsaném bavili, protože jinak hrozí debaty jako – já bych to a to dělal, kdybys ty…“
Taková výměna „papírků“ může být užitečným nástrojem, který použijete v okamžiku, kdy by se vám zachtělo druhého něčím potěšit. „Zároveň však nelze podobnou hru chápat jako zakázkový list. Abychom po týdnu nechodili a neříkali, tak tohle jsi splnil na 20 procent, tohle vůbec, měl by ses chlapče polepšit!“
Moudrá žena muže obdivuje
Jestliže si ženy přejí, aby jim partner vyznával lásku a podle sebe soudí i jeho, výsledkem je, že on bezradně (nebo podezíravě) mlčí a ona mu dokola opakuje, jak moc ho miluje. Druhá žena na jeho místě by to ocenila, ale na muže tyhle abstraktní věty nepůsobí nijak, maximálně se vyděsí, že bude následovat nějaké přání či zadání. Jaké že tedy „vyznání“ nejvíc potěší muže?
Všichni odborníci světa na partnerské vztahy se shodnou: je to obdiv. „Žena moudrá se usilovně snaží partnera přistihnout při něčem, zač by jej obdivovat mohla.
Jen žena nenápaditá a nepozorná tvrdí: já bych ho tak ráda obdivovala, jen kdyby bylo zač! Muže lze potěšit i svíčkovou nebo sexem, rybářským prutem i tolerancí vůči jeho pánským jízdám.
Moudré ženy si všímají, co dělá jejich drahouškům radost, případně se alespoň poptají, čím by mu ji udělat mohly,“ shrnuje psycholog Petr Šmolka.
Jak to vidí chlap: Prý mě má rád, ale klidně týden nenapíše – Proženy
Foto: YAKOBCHUK VIACHESLAV, Shutterstock.com
Slečna Barbora se se svým přítelem seznámila v práci. Ne že by přeskočila pomyslná jiskra hned, dohromady je dali kolegové. Je jim spolu dobře, ale jsou málo sami, a Barbora má pocit, že partnerský život by měl vypadat „víc vážněji“.
Barbora (20) by ráda, aby s ní by přítel víc v kontaktu, chtěla by se cítit jako plnohodnotná partnerka. Začalo ji trápit, že se jí přítel i několik dní neozve. Je to normální? Proto na adresu [email protected] napsala:
Dobrý den, mám otázku ohledně mého vztahu. S přítelem jsme spolu asi měsíc (mně je 20 let, jemu 24 let), známe se z práce asi půl roku. Před tím jsme se brali jako kolegové a nijak to mezi námi nejiskřilo, dohromady nás dali spíše ostatní kolegové.
Když spolu nejsme, tak se pomalu ani neozve (třeba tři dny, někdy klidně týden), když už se ozve a pozve mě k sobě domů, tak jsme spolu jen zřídkakdy sami. Často jdeme ven s jeho kamarády, nebo kamarádi přijdou k němu.
Chová se ke mně před nimi dobře, všem o mně říká, a když jsme spolu, tak je na mě moc hodný a mám pocit, že mě opravdu miluje. Pak ale zase odjedu a neozve se.
Navíc, když někde jsme a já už chci jít domů, tak mě zazdí a řekne, že on nechce, nebo že mi dá klíče a můžu jít sama. Podle mě tohle všechno naznačuje tomu, že prostě vztah nechce. Ale pak je tu ta druhá část, když jsme spolu sami a on na mě pořád kouká, sleduje mě, když spím, fotí si nás spolu, říká mi lásko, pořád mě objímá a mazlí se.
Zkrátka si v ten moment říkám, že mě má opravdu rád, ale to ostatní mi začíná vadit. Píšu, protože tomu nerozumím. Nevím, jestli takový vztah má smysl. Co myslíte vy? Nebo máte alespoň nějakou radu, jak problém vyřešit? Mluvit s ním o tom nejde, vždycky když se začnu bavit trochu více vážně, tak říká, ať toho nechám, že přece je se mnou a má mě rád, tak co řeším.
Děkuji za odpověď. Barbora
POZNEJTE LÉPE SVÉHO PARTNERA:
na vašem vztahu je krásné, že se o něj pokoušíte již v tomto věku a nechováte se jako většina ostatních mladých lidí, kteří tuto veledůležitou životní záležitost odsouvají na až – procestují Nový Zéland, dosáhnou pozice Sales Manager či dokončí třetí pseudovysokou školu… Mě vždycky potěší, když odněkud dýchne něco z doby, kdy (řečeno V.
Mišíkem) „svět v pořádku být se zdál“. Mladý věk však má svá úskalí. Vy v podstatě žehráte na nedostatečnou „zapálenost“ vašeho chlapce, aniž byste byla životem dostatečně poučena, jaký stupeň zapálenosti lze vůbec od (dnešních) nápadníků očekávat.
Vámi uvedený příklad, jak on to „celé zazdil“, když vám se už chtělo domů a jemu se chtělo ještě posedět s kamarády, budiž varováním. Proč by mělo být zrovna po vašem? Vím, protože kdyby byl dostatečně zapálený, měl mě rád, za něco stál atd., tak by se mně přizpůsobil.
Ale vztah nastává mezi dvěma na roveň postavenými lidmi, a tak když jeden chce A a druhý B, hodí si buď demokraticky korunou, nebo se nalezne kompromis (který on našel – vem si klíče a jdi napřed), nebo to krachne.
Navíc v každém muži je kus furianta – jak bych vypadal před kámoši, když ona poručí a já pocupitám, to teda just ne! Mnohem více byste „zabodovala“, kdybyste řekla něco jako: „Půjdu zatím napřed zahřát domácí krb, ty ale klidně s klukama všechno prober a nespěchej, však my se spolu nabudeme ještě hromadu času.“
Vraťme se ale k jádru vaší stížnosti a to je neuspokojivá zapálenost vašeho hocha. I on je hodně mladý, ještě se dostatečně nespálil u jiných žen, aby se ujistil, že právě vy jste ten pravý poklad, a tak se nevrhá do (možná první) vážné známosti, kterou mu osud přihrál.
Přitom mějte na paměti, že muži jsou velmi hákliví na jakýkoliv nátlak ze strany partnerky. Muž (obecně) dobývá. Je-li naopak dobýván, zbystří, že tu něco nehraje, někdy dokonce zareaguje útěkem.
Jeho podvědomí totiž vyhodnotí nátlak ze strany ženy tak, že se ke mně upíná s takovou vehemencí proto, že ví, že takového „hejla“ už nikde neklofne.
(Genetické) prokletí nás mužů pak spočívá v tom, že raději budeme dobývat zfanfrnělou hysterku, která nad námi ještě ohrnuje nos, než bychom podlehli nátlaku kvalitní ženy, která nás navíc zbožňuje. Podle toho taky ten svět vypadá…
Jestli tedy nechcete o chlapce přijít, neřešte s ním jeho city–necity a zapálenost–nezapálenost, neposazujte ho na lavici obžalovaných v kauze „nedostatečná pozornost“, nebabrejte se v tom, co by býval udělal, kdyby vás měl opravdu rád. Tohle chlapi nesnáší, protože cítí, že se začíná hrát o jejich duši. O tu se také hraje, co si budeme nalhávat, ale ta hra se musí sehrát tak, aby si toho nevšiml.
Post navigation
VI. OČIŠTĚNI MODLITBOU
Vyvrcholení postní kajícnosti
Vyvrcholením postní kajícnosti je modlitba, která je pro Augustina východiskem všech ostatních skutků. Almužna a odpuštění jsou „křídly modlitby, jimiž se dostává k Bohu;“[1] půst ji musí podpírat, a manželská zdrženlivost je také zaměřena na společné přilnutí k Bohu vroucnější modlitbou.
Postní program biskupa z Hippo je zásadně teologický: jaký smysl by to mělo, kdybychom cítili potřebu obrácení, aniž bychom se vydali na cestu zpět k Bohu, aniž bychom hledali setkání s ním? Tímto způsobem skutky pokání nebudou znamenat samolibou snahou podřídit se zákonu, a stanou se spíš uznáním vlastního hříchu a chválou toho, kdo přichází vykoupit lidstvo.
Z některých Augustinových povzbuzení je možné pochopit důležitou skutečnost: půst, almužna, odpuštění a manželská zdrženlivost jsou lidskými prostředky k vytvoření prostoru pro Boha a pro bratry, abychom životem odpověděli na velikonoční Boží lásku. Modlitba tedy je mnohem více než prostorem, ve kterém lze recitovat modlitby: je dimenzí existence, která uznává svou závislost na milosrdném a spravedlivém Otci, a stává se konkrétní láskou ve službě druhým.
Modlitba čistá
Pokud bychom chtěli kvalitu postní modlitby shrnout přídavným jménem, měli bychom říci, že musí být čistá. Vyvozujeme to z Augustinova nabádání: „Ať je naše modlitba čistá: ať se nám nestane, že bychom netoužili po tom, co chce láska (caritas), ale po tom, co chce žádostivost (cupiditas).[2]
Láska a žádostivost mají v augustiniánském myšlení zásadní místo. Biskup z Hippo totiž tvrdí, že „váha“ lidské bytosti – tj. její nejhlubší význam, její konzistence, to, co Augustin nazývá pondus (váha) – je dána tím, co člověk miluje, protože určitě něco nebo někoho miluje.
Všechno zaleží na tom, abychom byli zakořeněni v lásce, tedy v milování toho, co si zaslouží být milováno.
Žádostivost, naopak, vede k těšení se (frui = těšit se) z toho, které má Stvořitelem stanovenou funkci pouze prostředku (uti = užívat), i když je dobrý, protože je stvořen Bohem.
Vztah mezi láskou (caritas) a žádostivostí (cupiditas) je vysvětlen ve světle dialektiky, také typicky augustiniánské, mezi užíváním (uti) a těšením (frui) a definicí ctnosti jako„řádu lásky“ (ordo amoris)“[3] neboli uspořádané láska.
Podle Augustina ctnost je právě chtít to, co musíme chtít a milovat to, co musíme milovat: „správné pořadí věcí, kterým se také říká ctnost, spočívá v těšení se (frui) z věcí, na něž se má člověk těšit a ve užívání (uti) věcí, kterých člověk má pouze použít.“[4]
Modlitba v pravé lásce
Mravnost činu není dána ani tak samotným dobrem, které konkrétním skutkem činíme, ale láskou.
Miluji-li bez respektování řádu stanoveného Bohem, moje láska, která je skutečným motorem mé vůle, se vzdaluje od cesty lásky (caritas) a jde chodníčkem žádostivosti (cupiditas).
Augustin k dokončení toho, co bylo právě řečeno, píše: „Veškerá lidská zvrácenost, která se také nazývá neřestí, spočívá v tom: chtít používat věci, na které by se měl člověk jen těšit, a chtít se těšit věcí, které by člověk měl jen používat.“[5]
Proto podle Augustina hřích nespočívá v nedostatku lásky, ale v omylu v hodnocení směru a cíle, ke kterému lásku směřovat: já si myslím, že miluji, ale protože se spletu v předmětu a míře své lásky, ve skutečnosti nemiluji pravou láskou.
Kdy pak zůstává modlitba čistá? Když se nechá unést váhou (pondus) pravé lásky[6] (caritas) a ne halucinacemi žádostivosti (cupiditas).
Augustin v závěrečných slovech jednoho postního kázání uvádí příklad, který jeho publikum muselo určitě považovat za přesvědčivý: „Vím, že sem lidé chodí každý den, klečí na kolenou, sklánějí čelo k zemi, někdy jim slzy zalévají obličej; a v takové pokoře a rozrušení duše říkají: Pane, pomsti mě, zabij mého nepřítele. Ano, modli se k Pánu! Ať Pán zabije tvého nepřítele, kterého máš v srdci a zachrání tvého bratra: ať zabije toto nepřátelství a zachrání tu osobu.“[7]
Prosebná modlitba k lékaři
Ryzí modlitba je také ta, která není oddělena od reality, kterou žijeme a která nás obklopuje, je však svobodná a osvobozená od všech druhů požadavků „na automat“, aby získala přízeň od Boha.
Podle Augustina prosebná modlitba je ze své podstaty zaměřena na chválu a kontemplaci a je podporována touhou hledat Boha jako takového a být mu oddán. Často svým věřícím připomíná, že mají očekávat, že jim bude vyhověno ne podle jejich vlastní touhy, ale podle Boží vůle, pro uzdravení(ad sanitatem) a ne na přání(ad voluntatem).
Obraz, který často používá biskup z Hippo, je obraz lékaře:[8] „Musíme pochopit, že i když Bůh neplní naší vůli, nás vyslyší s ohledem na spásu … Lékař tě neodmítne vyslechnout, když žádáš o čerstvou vodu a okamžitě ti ji dává, pokud ti to prospívá; ale pokud to pro tebe není dobré, odpírá ti to. Nevyslyšel tě? Nebo tě raději chránil, pokud šlo o tvé zdraví, tím, že nejednal podle tvé vůle a nevyhověl ti v něčem? … Naučte se žádat Boha, tak jako když se svěříme lékaři, ať on jedná podle svého úsudku, jak považuje za dobré. Když jsi nemocný, vyznej mu to, a dovol, aby on použil lék … Chceš, aby odtáhl svou ruku, ale on ti rozšiřuje ránu; on však dobře ví, kam se potřebuje dostat. Nevyslyší tě podle tvé vůle, ale vyslyší tě s ohledem na tvé zdraví (non te exaudit ad voluntatem, sed exaudit ad sanitatem).“[9]
Nedávejme lékaři rady
Augustin předvídá námitku věřícího, který se modlil ve jménu Krista, vzýval ho, aby získal jeho pomoc, ale cítí se nevyslyšen v tom, co žádal.
Předchází námitce a odpovídá: „Kristus je Spasitel, a to nejen když vyslyší, co se od něj požaduje, ale také když neodpovídá na naši prosbu.
Když vidí, že naše žádost je v rozporu s naší spásou, ukazuje, že je Spasitelem právě tím, že nás neposlouchá… Pokud tedy chceme, aby Pán odpověděl na naše modlitby, musíme žádat v jeho jménu, tedy jménem Spasitele.“[10]
Je zbytečné obviňovat Boha, je hloupé chtít soudit Boží způsob naslouchání: „Vzdej se Bohu, protože je Bohem. A i kdyby jednal proti tvé vůli, rozhodně to není proti tvému prospěchu … On ví, co dělá. Nechme ho jednat. Jenom se mu odevzdávejme, aby nás léčil, a nedávejme lékaři rady.“[11]
- Pánova modlitba
- Těm, kteří se připravovali na křest během slavnostní velikonoční vigilie, podle starověké církevní zvyklosti, nejprve byl předán Symbol víry; poté, co se jej naučili – a biskup se moudrou katechezí staral, aby to nebylo jen mechanicky – došlo k předání a teologickému vysvětlení Otče náš.
- Pořadí Vyznání víry(Symbolum) a modlitby Páně(Oratio dominica) bylo Augustinem zdůrazněno následovně: „Uspořádaný postup vaší výuky spočívá v tom, že se nejprve naučíte, čemu musíte věřit, a potom to, o co musíte prosit v modlitbě,“[12] protože „pouze ti, kteří věří, jsou vyslyšeni, když se modlí.“[13]
- Nelze zde vystopovat bohatý augustiniánský komentář k prosbám Otčenáše, v nichž biskup z Hippo v každém postním období pilně poukazoval na teologické pravdy a vyvodil praktické důsledky pro každodenní život křesťana…
Modlitba Otčenáše je dodnes paradigmatickou modlitbou křesťanského světa. Augustin to připomíná v dopise Probě: „Procházíš-li všechna slova modlitby obsažené v Písmu, podle mě nenajdeš ani jediné, které by nebylo obsaženo a shrnuto v této modlitbě Páně.“[14]
Augustin upozorňuje: „Kdokoli říká věci, které nemají souvislost s touto evangelijní modlitbou, i když se nemodlí nedovoleně, modlí se tělesně. Ale protože těm, kteří se znovuzrodili z Ducha, patří se modlit pouze duchovním způsobem, nelze popřít, že tamty věci jsou řečeny svévolně.“[15]
Nyní víme, co měl Augustin na mysli, když vybízel k čisté modlitbě: modlitbě, která touží po tom, co chce Láska.
Víme také, že vzorem této modlitby je Otče náš, modlitba, kterou nás učil Pán a v níž jsou obsažena semínka každé prosby.
Z knihy: Agostino Clerici, Itinerario cristiano sulle orme di Agostino di Ippona, Paoline Milano 1995, ss. 97-104. Editor českého textu: Augustiniánské opatství Brno, s laskavým svolením autora.
- [1] Sermones (Kázání) 205, 3; viz tam 58, 9, 10.
- [2] Tam 207, 3.
- [3] De civitate Dei (Boží mesto) 15, 22.
- [4] De diversis quaestionibus octoginta tribus (83 různých otázek) 30.
- [5] Tam 30.
- [6] „Pondus meum amor meum: eo feror quocumque feror“ (Confessiones 13, 9, 10), („Mým těžištěm je má láska: ta mne nese, ať mne nese kamkoliv“).
- [7] Sermones (Kázání) 211, 6.
[8] Viz A. Clerici, Ama e fa’ quello che vuoi. Carità e verità nella predicazione di sant’Agostino, Augustinus, Palermo 1991, pp. 162-175. (Miluj a dělej, co chceš. Láska a pravda v kázání sv. Augustina).
[9] In epistulam Johannis ad Parthos (Kázání o 1 Jan) 6, 8; viz Sermones (Kázání) 61/A; tam 286, 6; Enarrationes in Psalmos (Výklad na žalmy) 144, 22.
[10] In Johannis evangelium (Pojednání o Janovu evangeliu) 73, 3.
[11] Sermones (Kázání) 15A, 8.9; viz Enarrationes in Psalmos (Výklad na žalmy) 39, 23.
- [12] Sermones (Kázání) 57, 1, 1.
- [13] Sermones (Kázání) 56, 1, 1.
- [14] Epistulae (Dopisy) 130, 12, 22.
- [15] Epistulae 130, 12, 22.
Postní doba se sv. Augustinem V.
Postní doba se sv. Augustinem IV.
Postní doba se svatým Augustinem III.
Postní doba se svatým Augustinem II.
Postní doba u sv. Augustina I.