Martin Hutař, spolumajitel Probia, stál u zrodu ekologického zemědělství v Čechách. Dobře ví, co všechno bioprodukce obnáší a že je mnohem snazší získat certifikaci než důvěru lidí ve značku, která zaručuje zdraví potravin a přírody.
Jak se proměnilo zemědělství za dobu, co pracujete jako agronom?
Do praxe jsem přišel v 80. letech a rychle jsem pochopil, že systém našeho zemědělství není úplně v pořádku. Tehdy za to mohl šlendrián a flegmatismus lidí, zatímco dneska drancuje půdu ekonomika.
To je ještě větší průšvih, protože o budoucnosti přírody nerozhodují zemědělci, ale manažeři a lobby.
Za socialismu lidé neměli takový vztah k půdě, protože jim nepatřila, nicméně jako stát jsme byli soběstační a vládla určitá rovnováha mezi živočišnou a rostlinnou produkcí.
V té době se samozřejmě stříkalo a hnojilo herbicidy, ale řízeně. Postřiky totiž byly za devizy a muselo se s nimi šetřit. Zato dneska se v konvenčním zemědělství používá chemie raději více než méně, aby se lidé pojistili, že nepřijdou o výnosy.
Zemědělství zdeformoval otevřený obchod, protože začalo jít v první řadě o peníze a lidi zapomněli, že hlavním cílem musí zůstat uzavřený cyklus. Ten začíná zdravou půdou, pokračuje zdravými rostlinami, zvířaty a lidmi a končí zdravou společností.
Zemědělci ovšem musí z něčeho žít. Jedním z důvodů, proč se teď dováží tolik surovin, bylo nepřiměřené zdražení vstupů, jako je nafta nebo stroje. Jejich ceny po revoluci až zdesetinásobily, zatímco v případě produktů stouply v mnoha případech asi jen o 50 %. Paseku nadělaly i dotace, které podporovaly, aby se pole orala až k asfaltu, a zničily tak životní prostor pro živočichy.
V roce 1992 jste s Karlem Matějem založili Probio a začali propagovat bioprodukty. Jaká byla tenkrát poptávka?
Naším hlavním plánem bylo prodávat špaldu. Tehdy jsem ji propašoval přes hranice z Rakouska, kde jsem tři basy piva vyměnil za tři pytle špaldy. Ta se postupně stala symbolem ekologického zemědělství a naším hlavním artiklem, stejně jako pohanka. Jenže prodat ve velkém obiloviny a balená zrna byl problém, a tak jsme je museli zpracovávat a stali se z nás potravináři a obchodníci.
Na začátku to nebylo snadné, protože lidé neznali a dodnes neznají chuť obilovin, jako je špalda, červená pšenice, jednozrnka nebo dvouzrnka.
Pomalu jsme je s nimi seznamovali prostřednictvím polotovarů, jako je houbové špaldoto nebo pohankový perník. Svým způsobem jsme měli štěstí – v Česku bylo na rozdíl od jiných socialistických států zakázané podnikání, a tak se v 90.
letech objevila spousta malých firem a taky obchodů se zdravou výživou, které byly naším hlavním odběratelem.
První zákazníci byli převážně nemocní lidé a vegetariáni, kteří se chtěli stravovat jinak. Nebylo jich moc, ale nám to stačilo. Trh se vyvíjel pomalu, ale v případě bioproduktů je hlavní mít široký sortiment. Zájem nebyl a dodnes není takový, abyste firmu postavila na patnácti produktech, a tak jich dneska expedujeme asi 1500.
Spousta zemědělců se certifikaci brání kvůli složité byrokracii. Je přechod na biorežim opravdu tak náročný?
Stát to sice zemědělcům dvakrát neulehčuje, ale zase tak strašné to není. Sám jsem zažil tolik kontrol, že jsem si jednu dobu připadal jako otevírač dveří a už jsem jenom čekal, kdy dorazí správci vzdušného prostoru.
Kolikrát jsem měl chuť kontroly vyhodit, ale dneska vidím, jak jsou důležité a že mají smysl. Nejsem zastánce rádoby farmářských produktů a značek, které hlásají, že jsou skoro bio, bez chemie a tak, a nepotřebují k tomu žádnou nálepku. Když máte čisté svědomí a dodržujete pravidla, je pro vás certifikace výhoda, a hlavně je to obrovská garance pro zákazníka.
Když si koupíte výrobek s biocertifikací, nemusíte se dívat na etiketu a zkoumat jeho složení. Můžete se spolehnout, že se při výrobě nehnojilo těžkou chemií a zvířata měla ty nejlepší podmínky pro život. Kupujete si zkrátka zdravou potravinu. Bio není sprosté slovo a mrzí mě, když se na něj lidé kvůli různým pomluvám a fámám dívají nedůvěřivě.
V biu jsou pesticidy zakázané, dovolené jsou některé biologické přípravky a staletími prověřená síra a měď, samozřejmě v omezených dávkách. Nevím, jak přesně je to dnes, ale dřív bylo v potravinářství povoleno asi 450 přídatných látek, zatímco v bioprodukci se používalo asi čtyřicet ověřených nezávadných aditiv, jako je například přírodní kyselina citronová.
Všude se najde nějaký podvodník, ale byl jsem u toho, když se zaváděly podmínky certifikace, a vím, že je to zákon, který se velmi špatně obchází. Sama totiž platíte za kontrolu nemalý peníz, a pokud nedodržíte podmínky, přijdete o veškeré dotace jak na ekologickou, tak i na konvenční produkci.
Proč je u nás bio sortimentem pro menšinu?
Těžko říct, proč je bio v jiných zemích dostupnější, ale myslím si, že je to právě poptávkou. A ta je u nás malá. Naše společnost ještě bioprodukci nepřijala ani politicky, ani hospodářsky a potraviny z ekologického zemědělství to v regálech nemají snadné.
V supermarketech najdete bioprodukty od dané obchodní sítě, ty však vznikají paralelně s konvencí a dostávají daleko vyšší marži. Nákupem tak v podstatě podporujete konvenční výrobky, kterých se vyprodukuje mnohem víc.
Bio má navíc speciální místo, které ho stále odděluje od „normálních“ produktů.
Asi před třemi lety začala poptávka po biu stagnovat, teprve za poslední rok a půl zase vnímáme nárůst.
Uškodili nám producenti, kteří pěstovali obiloviny konvenčním způsobem a prodávali je jako „zdravou výživu“ za nižší ceny než bio producenti, ale zájem lidí o skutečné bio teď stoupá a podle mě je to i tím, že se o spoustě témat mluví a píše mnohem víc než dřív.
Ještě před pěti lety by spoustu faktů nikdo nevyslovil nahlas, třeba to, že ubývá hmyzu, dneska je to naopak. 
Jako žurnalistka mám pocit, že se o tom musí psát ještě víc, ale zároveň vnímám, že to někteří berou jako nátlak a reagují negativně. Jak lidem vrátit důvěru a zpřístupnit jim biokvalitu?
Je to začarovaný kruh. Zákazník se musí stát uvědomělým, ale chybí tady větší podpora státu. Ten by měl mít zájem o to, aby lidé v naší zemi jedli zdravé potraviny vypěstované v režimu, který nezatěžuje životní prostředí.
Souhlasím s vámi, je potřeba najít cestu, jak lidem vysvětlit proč bio. A to není jen na vás, ale taky na nás zemědělcích.
I my musíme šířit osvětu a snažit se, aby naše děti rozuměly tomu, proč má bio smysl nejen pro ně, ale pro celou planetu, a vyrůstaly v tom, že je to standard.
Mám kamarády, kteří prodávají farmářské produkty v nejbližším okolí a hlásí velký odbyt, protože se jim v posledních letech podařilo vychovat si věrné zákazníky. To ale nestačí. Biozemědělci by se měli spojit a podpořit se v marketingu. Náš sektor ho totiž ještě pořád neumí využít.
Měli bychom si uvědomit, že propagace je součástí naší práce a že jako celek bychom toho dokázali mnohem víc. Proto jsme tady ve Velkých Hostěrádkách rozjeli projekt Veselá biofarma, kde společně s Jirkou Urbanem, Tomášem Mitáčkem ze Sonnentoru a dalšími kamarády a odborníky pořádáme akce a školení pro zemědělce, školy i veřejnost.
A když se vás někdo zeptá, proč ekologické zemědělství, co odpovíte?
Říkám, že je to způsob, jak hospodařit, myslet a žít tak, abychom včas napravili, co jsme jako lidé pokazili. Nejde jenom o to, co se děje na poli, ale taky o to, co se se vedle něj. Bavíme se o životním prostředí, nesmíme však zapomínat na sociální, kulturní a společenskou situaci ani na ekonomiku, na kterou má ekologické zemědělství vliv.
Možná je to příliš odvážné tvrzení, ale bioprodukce je budoucností naší planety. Lidé postupně zjišťují, že to funguje a může fungovat ještě líp, když se naučíme využívat obnovitelné zdroje, hospodařit s vodou a snížíme množství odpadu. A když přestaneme válčit, aby se k půdě a potravinám dostalo víc lidí.
Jaké je vaše největší přání?
Mám jich hodně, ale ze všeho nejvíc bych si přál, aby se nejen u nás zvyšoval odbyt biopotravin a počet dobrých lidí, kteří chtějí pracovat. A taky aby ve společnosti vládla přemýšlivá atmosféra.
V poslední době jsem byl skeptický a ptal jsem se, jak je možné, že lidé ještě pořád nevidí a neocení význam bioprodukce.
Naštěstí mi teď mladí dodávají naději, že se ekologické zemědělství stane samozřejmostí a pochopíme, že je to základ udržitelnosti a zdraví nás všech.
A co nějaké osobní přání?
Rád bych dál vylepšoval naši farmu v Hostěrádkách a trávil víc času na poli, protože jsem a vždycky budu agronom. Dodneška si pamatuju na pana profesora Vránu, který se nás v jedné hodině zeptal, jak poznáme, kdy máme zasít. Nemohli jsme na to přijít, ale těsně před zvoněním jsem to uhodl. Pronesl jsem, že začnu sít, až se mi přestane lepit hlína na boty.
Když jsem pak poprvé přišel na pole a měl rozhodnout, kdy pošlu chlapy a traktory na pole, hned jsem si na to vzpomněl a došlo mi, že jedním z principů ekologického zemědělství je selský rozum – příroda se neustále mění, musíte ji pozorovat a přemýšlet, jak se o ni co nejlíp postarat. Musíte být a žít s ní.
Martin Hutař
Narodil se v Šumperku na úpatí Jeseníků a k zemědělství ho částečně přivedla rodina, která měla odjakživa vztah k půdě a přírodě. Rozhodl se tedy pro zemědělskou školu, na které se začal zabývat ochranou přírody a ekologickým zemědělstvím.
Jako člen Svazu ekologických zemědělců se podílel na formulaci podmínek bioprodukce a certifikace v Čechách.
V roce 1990 založil první ekologický statek ve Starém Městě pod Kralickým Sněžníkem a nakonec firmu Probio, která je nejstarším a největším propagátorem biopotravin v České republice.
Probio
- založili Ing. Martin Hutař a Ing. Karel Matěj v roce 1992. O dva roky později rozjeli mlýn a spustili první linky na loupání špaldy a pohanky a mletí celozrnné mouky.
- vykupuje plodiny od ekologických zemědělců a z těchto surovin pak vyrábí nejrůznější produkty. V obchodech po celé republice jich dnes najdete na 1500.
- zpracovává i vlastní plodiny, které si od roku 2008 pěstuje na farmě ve Velkých Hostěrádkách. Na 367 hektarech orné půdy roste špalda, pohanka, pšenice i luskoviny, nevyužitou plochu spásají ovce a na odpadech z mlýna ve Starém Městě si pochutnávají prasata.
- oživilo tradici pěstování špaldy a pohanky, rozšířilo však i povědomí o starých odrůdách, jako je červená pšenice, pšenice jednozrnka a dvouzrnka.
- vrací do kuchyní celozrnné výrobky, které na rozdíl od těch z bílé mouky obsahují spoustu vlákniny a živin.
nabízí zemědělcům bioosiva a podporuje nepřešlechtěné odrůdy, které jsou nutričně bohatší a obsahují vysoké množství antioxidantů. - se pyšní unikátním bezlepkovým mlýnem, ve kterém se vyrábí bezlepkový sortiment v biokvalitě. Kromě luštěnin, jáhel a pohanky zařadilo do sortimentu i čirok z oblastí okolo rovníku, který se dokáže skvěle přizpůsobit i našim přírodním a klimatickým podmínkám. Pan Hutař zná spoustu dalších plodin, kterým by se na českých polích dařilo, například rosičku krvavou nebo pohanku tatarskou s ještě větším obsahem rutinu.
- inspiruje i gastronomii a zásobuje manufakturní pekárny. Práce s biomoukou je pro ně náročnější, ovšem oceňují její benefity. Kromě nulového obsahu reziduí z chemických postřiků si pochvalují vynikající chuť a kvas, který je lepší a silnější než z konvenční mouky.
Autorka: Blanka Datinská
Zdroj: Jídloaradost.ambi.cz
Fotografie: Vít Kobza a archiv firmy Probio
Jak uspět na venkově: Moje cesta k největší bio firmě v zemi
Martin Hutař, majitel a zakladatel firmy PRO-BIO, prvního a největšího českého výrobce a zpracovatele biopotravin.
Jak začít s podnikáním od nuly? Tištěný magazín Business Leaders přináší pravidelné inspirace těch, kteří ukazují cestu k úspěchu. V pravidelné rubrice Od nuly k úspěchu dnes zabrousíme do přehlížené, a přitom důležité oblasti…
Máte dnes na talíři špaldu, kterou už svatá Hildegarda léčila vážně nemocné? Pohlédněte do očí muži, který Vám ji přinesl. Začalo to třemi pytli propašovanými z Rakouska a vyústilo ve tři mlýny a sto čtyřicet zaměstnanců, kteří MARTINU HUTAŘOVI na horských polích u polských hranic pomáhají tvořit největší bio firmu v zemi. Firmu, která vyrábí zdraví.
Karel Matěj a Martin Hutař s úsměvem říkají, že mají firmu v „zapadákově“. Je to ale trik, protože ve Starém Městě pod Králickým Sněžníkem je stejně krásně jako jinde v Jeseníkách, oblasti s nejzdravějším vzduchem v republice.
Management firmy PRO-BIO. Žádné obleky na míru. V Jeseníkách prostě k úspěchu nejsou potřeba.
Ano, pro byznys to může být komplikace. Do Prahy to mají přes tři hodiny autem. Chybí tu dálnice, což je komplikace pro odběratele. Přesto u polských hranic zůstávají.
„To víte, stále máme v paměti rok 1997 a povodně, po nichž byla hlavní silnice vymletá a my jsme museli asi tři čtvrtě roku jezdit polními cestami přes kopce. Bylo to těžké, uvažovali jsme o přesídlení, ba jsme už skoro stavěli sklad poblíž Prahy.
Tu a tam nás ten nápad znovu popadne, zvláště když tu bojujeme s nedostatkem lidí středního a vyššího managementu – málokdo chce v ‚zapadákově’ trvale bydlet. Jenže pro nás je tu klid a rajská příroda. A za kulturou jsme v Šumperku za půl hodiny!“ říká Martin.
Jak se v člověku zrodí nápad pěstovat a mlít těm lidem, kteří přemýšlejí o svém zdraví, tak zvláštní plodinu, jakou je špalda? Osmačtyřicetiletý Martin Hutař vypráví o svém dětství. O velké zahradě u domku v Šumperku, drůbeži, králících. O návštěvách prarodičů, zemědělců, a o vztahu k přírodě, kterou v něm nejbližší lidé prohlubovali.
Vybral si zemědělskou školu, aby přírodě lépe porozuměl, věnoval se studiu ekologického hospodářství, integrované ochraně rostlin a také například dravcům, které lze místo chemie využívat k regulaci hrabošů. Tak zněla jeho diplomová práce na vysoké škole.
Ty agronome páté kategorie!
Po škole nastoupil na státní statek Hanušovice, hospodářství Pusté Žibřidovice. Střetl se s realitou.
„Socialismus v horském zemědělství fungoval tak, že se navezlo velké množství granulovaných dusíkatých hnojiv na jednu hromadu, chemie klidně prosakovala do potoka, nad tím přeletělo letadlo s ledkem a i za větru, což se podle zákona nesmělo, vypustilo dusíkatá hnojiva všude do okolí,“ vzpomíná se zlomeným výrazem v tváři Martin. „Nesouhlasil jsem ani s jejich nesmyslnými rekultivacemi na úkor přírody. Přemýšlel jsem o možnostech, jak to dělat jinak, a hlavně jak přesvědčit stát, že to jde.“
V lánech pohanky…
Myslel si, že nejblíže tomu je v roce 1986. Tehdy, tři roky před koncem socialismu, uspěl v soutěži o nejlepší ekologický projekt. Netušil, že ta soutěž má jen budit zdání, že se přestavba dotkne i ochrany životního prostředí.
„Soudruzi mě za můj nápad pochválili, ale současně dodali, že už nesmím říkat, že jsou ekopotraviny lepší než ty běžné.
Po návratu do Hanušovic mě pak další soudruzi upozornili, že já, ‚nějaký agronom páté kategorie‘, nebudu určovat koncepci podniku.“
Když v listopadu 1989 padla vláda jedné politické strany, Martin Hutař byl na prahu třicítky a rozhodnutý okamžitě podnikat – uskutečnit to, o čem do té doby mohl jen snít.
Sázka na historickou jistotu
S kamarádem Karlem si pronajali starý mlýn a vyvěsili na něj ceduli PRO-BIO. Co pěstovat a mlít, o tom měli jasno: „Tady bývaly Sudety. Němci tu žili od osmnáctého století, pracovití, hospodařící v souladu s přírodou.
Pěstovali len, pohanku, žito, oves, špaldu a muselo jim to jít krásně od ruky, když tu po nich zůstala velká obydlí, továrny, statky. Neodešli proto, že by se tady neuživili, ale proto, že je tu po válce Češi nechtěli.
Jestliže jim to fungovalo, tak proč to nedělat jako oni?“ nechává Martin Hutař nahlédnout do svého přemýšlení. „První volba padla na špaldu. Jejím obhájcem už za socialismu byla úžasná přírodní léčitelka Waltruda Gregorová. Navíc se stačilo podívat za hranice.
Špalda rostla v tvrdých podmínkách, kde i žito mělo problém. A protože v této zemi od dob Adolfa Hitlera nebyla, první tři pytle jsme přivezli z Rakouska.“
Tím dnem se špalda vrátila do naší země po dobrých padesáti letech… A s ní kus léčebné historie. Mimochodem, špalda je blízký příbuzný pšenice. Obsahuje nejvíce bílkovin ze všech obilnin, má vysoký obsah dietní vlákniny, je lehká, stravitelná a bohatá na minerály.
Špalda pomáhá zpomalovat trávení a vstřebávání živin, snižuje prudké výkyvy hladiny glukózy v krvi, riziko vzniku obezity, kardiovaskulárních onemocnění a cukrovky II. typu. Obsahuje mangan, fosfor, vitamin B3, hořčík, zinek, železo či lepek. V Palestině ji uctívali už před 9000 lety, také Asyřané, Egypťané a národy Blízkého východu.
Ve starém Řecku z ní pekli chléb, v antickém Římě ji legionáři dostávali v rámci mzdy.
Proč pěstovat něco, co Češi už neznají a co je bude stát víc peněz?
Klíčové PROTOŽE
Hitler ji zakázal pro nízké výnosy. Špaldy se totiž na stejně velkém poli urodí o třicet až čtyřicet procent méně než třeba pšenice ozimé.
„Navíc,“ vysvětluje Martin Hutař, „špalda je obilnina takzvaně pluchatá. Když ji oloupete, zbude Vám až třicet pět procent slupek.
Jen si to představte: do metru krychlového uskladníte osm set kilogramů pšenice, nebo čtyři sta kilogramů špaldy, a z toho sto kilogramů představují slupky!“
Mluví jako žalobce špaldy. Menší výnosnost, vyšší náklady na loupání, potřeba mít dvakrát větší sklady, aby bylo kam uskladňovat pluchy, navíc prodražená doprava, protože zatímco pšenice na jednu fůru, dovezenou šoférem, připadalo třicet tun, špaldy mnohem méně. „Cena za dopravu se tak vyhoupla na skoro dvojnásobek oproti pšenici. To vše je důvod, proč je špalda dražší.“
Tak proč se rozhodl podnikat právě s ní? divím se.
Proč se „zbytečně“ trápit se slupkami navíc, když mohl klidně pěstovat a mlít, tak jako jiní, pšenici?
Proč se pouštět do pěstování plodiny, kterou drtivá většina Čechů historicky neznala, a která navíc musela být dražší?
Proč? opakuji. Martin se jen usměje. Protože to je jedna z nejhloupějších otázek. Špalda totiž znamená zdraví.
Ze země si dokáže vytáhnout všechny minerální látky. Není člověkem přetvořená, je čistě původní, má vyvážený poměr všech hodnotných látek a báječnou oříškovou chuť. Kdo už tehdy přemýšlel o zdraví, nemohl ji nevolit.
„A co s pluchami? Pronajali jsme pastviny, koupili ovečky a slupky používali jako stelivo, krmivo a na hnojení polí. Zprvu jsme je chtěli využít i na vytápění, jenže obtížně se spalují, obsahují velké množství křemíku. Před dvěma lety jsme však objevili speciální spalovací technologii a energií z pluch již vytápíme celý náš areál. A ekologicky!“
Jsem sedlák…
Rozvoj firmy obstarali sami zákazníci. Obchody se zdravou výživou torpédovali požadavky na stále širší sortiment. Martin a Karel tak začali mlít žito, oves, ječmen, ale také bezlepkové mouky. Na pole vracejí i další zapomenuté obiloviny – pohanku, červenou čočku, čirok a žlutý hrách.
Dnes mají dvě stě vlastních mlýnských produktů. Krásný byznys – dávající lidem zdraví. A také práci. Ve Starém Městě pod Králickým Sněžníkem zaměstnává firma PRO-BIO více než 140 lidí při ročním obratu 250 milionů Kč.
A mezitím v Moldavsku vzdělávají tamní farmáře o ekologickém zemědělství, a tím si připravují nové dodavatele.
Martin o svém byznysu říká: „Jsem hlavně sedlák, v mém výkladu má podnikání přinést zisk a zároveň sloužit lidem, být prospěšné krajině, rostlinám, živočichům. To není fráze, ale selský rozum. Říká se tomu ‚udržitelný rozvoj’. Tím se řídím. Jinak to ani neumím.“
Přemýšlíte, jak lépe uspět? Baví Vás to, co děláte, ale potřebujete zlepšit výsledky? Na to všechno se zaměřuje aktuální vydání Business Leaders. Více o čísle zde.
© Petr Casanova; magazín Business Leaders lze číst buď v tištěné (papírový časopis), nebo digitální podobě (na tabletu či chytrém telefonu).
Mladým lidem není příroda lhostejná, říká majitel společnosti Probio, jejíž prodej v e-shopech na jaře stoupl o 300 procent
Před sedmi lety začala prvního výrobce biopotravin v České republice, firmu Probio, trápit konkurence. Malí garážoví importéři, kteří se chytili vlny zájmu o zdravou stravu, sebrali Martinu Hutařovi a jeho společníkovi Karlu Matějovi část trhu.
Podle Hutaře i díky tomu, že využívali neznalosti zákazníků, co přesně se skrývá pod označením, jako je farmářský, přírodní nebo natural. Po mnoha letech, kdy firma budovala hlavně povědomí o ekologickém hospodaření, a vlastní značku trochu zanedbávala, přišla nová situace, na kterou museli zareagovat.
„Pětadvacet let jsme nepropagovali sebe, nýbrž šetrný způsob hospodaření. A to bylo nutné vzhledem k narůstající konkurenci změnit,“ říká Martin Hutař. Před pěti lety proto začali budovat vlastní značku, a ta jim pomohla vrátit se zpátky. Vsadili na to, co je pro jejich výrobky přirozené, na přírodu, respekt k ní, solidnost a udržitelnost.
Když tehdy začal klesat obrat, začali dělat majitelé spoustu opatření, nejdřív vymýšleli různé nové výrobky, inovace, ale na tržby to mělo velmi malý dopad, spíš o peníze vinou zvýšených nákladů spojených s novými produkty přicházeli.
Začali přemýšlet, čím to bude, a zkusili jinou variantu – zlepšili produktivitu práce, očesali sortiment, vymysleli nové obaly a svůj marketing postavili na zdravé přírodě.
„Bylo mi trochu nepříjemné mluvit o samozřejmých věcech, jako je šetrné zacházení s přírodou – že ji nedevastujeme, nepřidáváme do ní další pesticidy nebo potravinářské chemikálie. Připadalo mi, že se chlubíme tím, co je přece jasné a co je v našich základech od začátku,“ konstatuje Hutař.
„Nemám rád, když se někdo falešně ohání přírodou. A ukázalo se, že to naši zákazníci kupující biopotraviny vnímají úplně stejně. Naše nové obaly přijali velmi pozitivně,“ dodává.
Dnes firma, která nejen vyrábí bio výrobky, ale produkuje i ekologické osivo a zpracovává vlastní i od ekologických zemědělců koupené plodiny, dosahuje obratu okolo 300 milionů korun ročně s více než stovkou zaměstnanců.
Dvanácti procenty se na obratu podílí výroba ekologických osiv, zbytek připadá na hotové potraviny a suroviny pro další zpracovatele. Deset až dvanáct procent plodin si pěstují sami, zbytek nakupují zhruba od stovky ekologických zemědělců.
Mají vlastní mlýny i balírnu, zhruba pětina zboží končí v zahraničí, zejména na Slovensku, v Polsku nebo Rakousku. Společnost má vlastní e-shop, ale Hutař přiznává, že je to spíš jejich výkladní skříň, větší objem zboží prodávají partneři v kamenných prodejných, supermarketech a svých e-shopech. Své zboží nabízejí například i prostřednictvím Rohlík.cz.
To, že využívají několik kanálů a jejich výrobní porfolio je rozložené, jim pomohlo v době první vlny pandemie. Bylo například obtížné dostat zboží přes hranice, ale příjmy z této části byznysu vyrovnávala zvýšená poptávka po potravinách v kamených i elektronických obchodech.
Jak říká Hutař, první vlna byla pro všechny hektická. „Měsíční obrat stoupl za březen a část dubna od 80 procent, v e-shopu dokonce o 300 procent. Nebyli jsme na to, jako spousta dalších, připraveni. Zboží bylo, ale nebyli lidé, nemohli jsme využívat brigádníky, lidé onemocněli,“ vypráví Hutař.
Ze dne na den bylo nutné vyprodukovat dvakrát až třikrát více mouky, krup a dalšího, a to bylo nemožné. „Byl to tak trochu měsíc a půl improvizace a hektického úsilí všech kolegů z výroby i administrativy, kteří chodili vypomáhat, kde bylo třeba,“ konstatuje.
Pak se obrat dostal k normálu a přišly tradičně slabší prázdninové měsíce. Jenže zatímco v běžných letech se poptávka začíná zvyšovat už koncem srpna, letos to se hubené období protáhlo přes celé září.
„Léto bývá slabší, prodáváme zhruba o 30 až 40 procent méně mouky i dalších výrobků, lidé jsou na dovolené a míň nakupují. Jenže letos to trvalo déle a začali jsme z toho být trochu nesví,“ uvádí Hutař.
Dovolené se protáhly a zákazníci se k nakupování vrátili až na konci září. Martin Hutař očekává, že tržby za rok 2020 narostou asi o deset procent, tedy o něco více než za poslední roky. „Druhá vlna pandemie nás již nezaskočila. Byli jsme, stejně jako ostatní obchodníci, předzásobení a lidé už nepanikařili. Poptávka je o něco vyšší než v jiných letech, ale nic extrémního,“ konstatuje Hutař.
Původně firma takhle široký záběr činnosti mít nechtěla. „Jenže bio osivo nikdo dělat nechtěl, pro osivářské firmy byly objemy nezajímavé. Tak jsme si ho začali vyrábět sami. Velkoobchod jsme taky nechtěli mít.
Jenže velkoobchodníci od nás koupili vyloupanou pohanku, ale nechtěli koupit mouku.
Zůstávala na skladě, a tak jsme založili vlastní velkoobchod,“ vypráví, muž, jehož firma je dnes vyhlášeným dodavatelem špaldy a pohanky a výrobků z nich.
Obě komodity mají dnes velkou hodnotu. Pohanka se v celé Evropě neurodila a po špaldě je obrovská poptávka, což vyšroubovalo cenu hodně vysoko. Dokonce v některých případech tak, že už je nechtěla firma Martina Hutaře od dodavatelů kupovat, protože by to neúměrně zdražovalo potraviny. „Bohužel musíme kvůli tomu navyšovat ceny. Mrzí nás to,“ říká majitel firmy.
Svých zákazníků si váží a konstatuje, že ti, co napují zdravé potraviny, patří k těm věrným, co nehledí jen na akce a slevy.
Jsou zvyklí chodit do stejných prodejen zdravé výživy a podrželi je i během pandemie. Prodeje v kamenných obchodech nepoklesly, k tomu výborně fungovaly e-shopy.
Zákazníci bio potraviny kupují i přesto, že jejich cena bývá o 30 až 80 procent vyšší v porovnání s běžnými potravinami.
Příčinou jsou mimo jiné logistické náklady – je rozdíl, kdy zbožím naplníte celý kamion, nebo jen půl – větší výdaje jsou spojené i s uskladněním. Roli hraje i to, že výrobci bývají hlavně menší zemědělci, u kterých je ekonomika provozu jiná než u velkých společností.
„Průmyslovou a manufakturní výrobu nelze srovnávat. To je jako když si koupíte chleba z obří pekárny a od malého soukromníka. Ten druhý může být i jednou tak drahý,“ říká Martin Hutař.
Jeho firma se chystá v příštích letech investovat hlavně do skladových prostor, které se ukázaly během covidu jako nedostatečné.
Trochu ho mrzí, že se o ekologických zemědělcích vyprávějí ty samé vtipy jako před 25 lety: „Jaký je rozdíl mezi normálním a bio zemědělcem? Žádný, jenom ten druhý stříká v noci.“ Tehdy se tomu smáli, dnes už ne.
Kontrola ekologického zemědělství je velmi přísná. Zemědělec i výrobce musejí prokazovat, že nemůžou prodat víc než nakoupili. Každý podvod je trestný čin.
„Ze zahraničí znám případy, kdy se za podvod dostalo do vězení několik obchodníků. Navíc v případě pochybností, že nedodržujete zásady ekologického zemědělství, jsou pozastaveny dotace,“ upozorňuje Hutař. Přijít o ně by přitom byla pro zemědělce téměř likvidační ztráta.
Povědomí o ekologickém hospodaření je pořád ještě hlavně mezi starší generací zkreslené. Vidí ale zlepšení mezi mladými lidmi, kterým není jedno, v jakém stavu příroda je.
Podle Hutaře teď nastává doba zásadní změny a i proto je rád, že Česko náleží k Evropské unii. „Jsou v ní vizionáři, kteří drží náš stát trochu na uzdě a zelená politika je pro ně přirozená,“ míní.
Příroda pro něj hodně znamená – podniká ve Starém Městě pod Kralickým Sněžníkem, kde je dle jeho slov radost vyjít ven a vidět tu krásu kolem.
Martin Hutař: o krajině, půdě, suchu a rozumu
Ze svého prvního setkání s panem Martinem Hutařem ve firmě PRO-BIO ve Starém Městě pod Králickým Sněžníkem před pár lety jsem si dovezl ofocený novinový článek, který je zarámovaný na chodbě sídla. Má nadpis „Šach chemii“, je datován 25.
března 1989 a Hutař coby člen hnutí Brontosaur, mládežnického sdružení vychovávajícího k ekologickému myšlení, v něm prezentoval na tehdejší dobu zajímavý projekt na produkci jehněčího masa a kořenové zeleniny: „Pokusná výroba potravin v ekologicky vyvážené zemědělské soustavě s péčí o přirozenou půdní úrodnost, o krajinu, vody, o životní prostředí vůbec. Zkrátka – chceme zkusit produkovat potraviny přirozenějším způsobem než běžná zemědělská velkovýroba. Půjde samozřejmě o zanedbatelná množství i plochy, ale náš zdar by mohl pomoci následovníkům.“ Že tomu Statek Hanušovice a JZD Dubicko daly šanci, nebylo až tak důležité jako sametová revoluce, která příšla o pár měsíců později.
Ještě před tím, než si Hutař založil spolu s Karlem Matějem firmu PRO-BIO, aby začali s ekologickým zemědělstvím naostro, propašoval Hutař z Rakouska pytel se špaldou, která se za komunismu přestala v Československu úplně pěstovat.
Dnes jí sklízí asi 300 tun na vlastní farmě a dalších téměř 1 000 tun vykupuje od spřátelených ekologických zemědělců.
Špalda je spolu s pohankou symbolem tuzemských biopotravin i úspěchu PRO-BIO, přičemž poptávka po nich je větší, než kolik ve Starém Městě dokáží vyprodukovat.
Pro-Bio pěstuje obiloviny na Jižní Moravě u Hostěrádek.
Za panem Hutařem se již od počátku natáčení pořadu Herbář každý rok pravidelně vracíme. Pokaždé nás překvapí něčím novým, předá trochu svých myšlenek.
Mezitím PRO-BIO v tichosti a přirozeně rozšiřuje svou výrobu – dnes disponuje třemi mlýny, 125 zaměstnanci, 364 hektary polí, kde se pěstuje pohanka, špalda, čirok, oves, a 120 hektary pastvin, na kterých se chová 450 ovcí.
Zároveň zavádí spousty chytrých řešení pro udržitelnost a podporu krajiny, půdy i byznysu. Ostatně, to jsou hlavní témata našeho rozhovoru.
„Dnes se k půdě dobře nechováme, konvenční zemědělství je hnáno dopředu dotacemi na zemědělskou plochu, následkem čehož se oře, co se dá. Doorává se až k vodním tokům, cestám, nezůstává žádná plocha pro živočichy.“
Jaká myšlenka vedoucí ke zlepšení krajiny nebo ekologickému hospodaření vás v poslední době napadla? Martin Hutař: Mám na papíře takový projekt, který se týká polí, kudy vede elektrické vedení.
Nám vede u Hostěrádek přes pole hodně sloupů a musíme je různě objíždět a vznikají nám tam uprostřed monokultur takové ostrůvky. Rád bych, aby se ty ostrůvky o kousek zvětšily, aby tam mohly vzniknout větší zelené plochy, vyrůst keře. Byly by to takové malé krásné biotopy pro zeleň, drobnou zvěř, pro hmyz a tak dále.
Myslím, že by to kolem těch železných sloupů hezky ožilo a zvelebilo by to krajinu.
To je trochu opačná logika, než by se dala očekávat. Většina zemědělců je nešťastných, že má na svých pozemcích věcné břemeno na sloupy elektrického vedení, a vy chcete zkrášlovat jejich okolí. Stále to jsou naše pozemky, tudíž je logické, že chceme vyřešit i okolí sloupů vedení.
Pro nás je ekonomicky nevýhodné, když se kolem musí traktor točit, couvat, různě to objíždět. Propálí se akorát spousta nafty. Pro nás je mnohem výhodnější vyčlenit okolo sloupů větší prostor a založit tam biotop, který má pozitivní význam pro pole a zároveň zkrášlí krajinu.
A nahlásit správcům vedení, aby mi to tam jejich lidi zbytečně nejezdili prořezávat.
Viděl jste nějaké takové biotopy v zahraničí? Neviděl. Přišel jsem na to přirozeně: my máme pole okolo Hostěrádek v kopcích a rozhodli jsme se jej rozdělit na menší části podle vrstevnic a také vrstevnicově ořeme. Traktor tedy jezdí pořád stejným směrem a takový biotop tam může odvést velkou službu.
Vrstevnicové orání a biotopy v polích, to zní trochu jako novinka. Jaký hlubší důvod to tedy má kromě estetického hlediska a šetření nafty? Souvisí to se zadržováním vody. Celý loňský rok byl ve znamení sucha, všechna média o tom mluvila, jaký je to problém. Nedostatek vody má samozřejmě vliv na snížení úrody.
Na jižní Moravě, kde máme polnosti, dopadly jarní nebo ozimé plodiny, které se sklízí jako první, relativně dobře. Řekl bych, že to byl dokonce lehce nadprůměrný rok. Špatně na tom byli pěstitelé kukuřice nebo slunečnice, kterým ta voda doopravdy chyběla. Krajině obecně voda chybí a pro nás zemědělce je výzvou to nějak řešit – musíme budovat meze na zadržení vody přímo na kopcích.
U sebe ve firmě máme naštěstí odvážného traktoristu, tak jsme začali orat a sít po vrstevnici, což nám zachrání hodně vody. Vyzkoušeli jsme si to v Hostěrádkách, kde máme na polích velké převýšení. Při nárazových deštích, kdy napadne dvacet až čtyřicet milimetrů, nám většina vody zůstala na poli a nestekla do údolí.
Abychom dokázali vodu udržet v půdě po většinu roku, hodí se samozřejmě i nějaká mez nebo mez s biotopem, o němž jsem hovořil.
Jaký mají meze a přirozené valy vliv na kvalitu půdy? Ptám se proto, že oblíbeným sportem zemědělců bývá všechno rozorat a nebrat moc ohledy na přirozený terén. Ten vliv je obrovský. Nedávno jsme měli seminář s Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy o kvalitě a stavu půdy u nás na farmě.
Srovnávalo se tam několik desetiletí; v jakém stavu půdy byly, kolik tam bylo humusu a tak dále. A vyšlo z toho, že dnes není na kopcích žádná kvalitní půda a vše během let steklo do údolí. Je to hlavně vyústění velkovýroby, která hospodařila na polích před námi.
I to nás přivedlo k tomu, že jsme přešli na způsob orby, o němž jsem již hovořil.
Obecně se ale dnes k půdě dobře nechováme, konvenční zemědělství je hnáno dopředu dotacemi na zemědělskou plochu, následkem čehož se oře, co se dá. Doorává se až k vodním tokům, cestám, nezůstává žádná plocha pro živočichy.
Dřív se nechávala jakási hrana, dnes se ty pásy biotopů s flórou a faunou rozorají do mrtě a ty problémy se pak akorát sčítají. Podepisuje se na tom také mechanizace.
Dříve měla záběr dva až tři metry, dnes je to deset i více metrů, tudíž jí překáží mnohem více věcí a žádný živočich před ní neuteče.
Pro-Bio využívá pro pěstování 364 hektarů polí.
Když se podíváme na obecnou péči o zemědělskou půdu, změnilo se tedy něco za 25 let od pádu komunismu, když pořád vídáme, že se pole ve velkém stříkají? Za komunismu se používala chemie, hnojiva a pesticidy hrozně šlendriánsky.
Průmyslová hnojiva se skladovala na venkovních skládkách, odkud tekla do potoka, pak se to rozmetalo, šlo to hezky do spodních vod. Ne že by se dávaly velké dávky, ale nějak se to dělalo, za socialismu to bylo všem jedno.
Ale v porovnání s tím, co se děje teď, to bylo až na ten šlendrián pomalu tradiční zemědělství, které mělo hodně prvků společných s ekologickým zemědělstvím. V té době existovaly velké podniky s hodně zvířaty, takže byl dostatek chlévského hnoje.
Ten se využíval a zároveň se pěstovaly různé zlepšující plodiny pro půdu, které se zároveň využívaly pro krmné účely. Procesy nebyly tak hrozné, celé to zhoršovaly brutální jednoduché pesticidy. Vydržely třeba tři roky, a když jste tam zasadil nebo zasel něco jiného, tak to prostě zdechlo.
Po revoluci se chovy postupně pozavíraly a pesticidy s reziduálními účinky se vyměnily za jiné, nové a rádoby lepší a jelo se dál. Chvíli to fungovalo, ale dnes je konvenční zemědělství v úzkých.
Proč je v koncích? Biologie půd je špatná, neřeší se podstata problému, ale řeší se až důsledky různými zlepšováky. Dneska mají boom různé biologické preparáty, které rostlinám zvyšují kondici, snižují stres.
Obsahují nějaké výluhy s minerály, ale konvenční zemědělci je nakonec smíchají s průmyslovým hnojivem a pesticidem a pak s tím jedou na pole.
Je to postavené na hlavu, proto si myslím, že při dnešních znalostech a možnostech je na tom to většinové zemdělství hůř než za socialismu.
„Slovo „ekologický“ je pro mě už trochu sprostý, protože je zprofanovaný a všichni se za to schovávají.“
Proč konvenční zemědělství tolik tlačí na chemii? Je to kvůli výnosu? Ano, u nás i v Evropě je zemědělství stále více o produkci plodin pro energie než pro potraviny.
Takový zemědělec dostává navíc dotace i na energetické plodiny – prostřednictvím vyšší ceny za dotovanou energii z pěstování rostlin, které jsou pro takzvaná biopaliva nebo bioplyny.
Pro ně je to výhodné, brání to však rozvoji hospodaření, ať už v rámci konvenčního, nebo ekologického zemědělství.
Vy jste od svých začátků ekologickým zemědělcem. Jak jste to mohl tak dlouho vydržet a s jakými problémy se potýkáte? Já měl vždy štěstí, že jsem se potkával s lidmi, kteří uvažovali normálně, selským rozumem. Postupně jsem se od nich dozvěděl různé věci, jak to lze dělat jinak, než bylo běžné vídat.
Můj kolega byl dobrý agronom a věděl, že když se dá jetel na pole, tak po něm to obilí krásně roste a pole není zaplevelené. V prvé řadě jsme se tedy snažili eliminovat negativní vlivy chemie a přemýšlet tak, aby to celé mělo nějaký smysl.
Problémem je, že my ekologičtí zemědělci stále musíme investovat do půdy, musíme zvyšovat úrodnost především osevním postupem, meziplodinami a podobně.
Jako PRO-BIO zároveň prodáváte hotové produkty. Zvyšuje se zájem o biopotraviny, nebo převládá klišé, že to je zbytečný a drahý luxus, jak mi to třeba říká generace mých rodičů? Zájem určitě stoupá a je skvělé, že třeba díky vašemu pořadu Herbář se k biopotravinám staví mladší generace čelem.
Bohužel problém je v tom, že cena leckdy bývá přemrštěná, protože je nedostatek produkce takových potravin. Takže všechny subjekty v řetězci se na tom snaží vydělat, což je normální, ale cena vyroste až zbytečně vysoko, tím pádem jsou takové potraviny pro určité lidi nedostupné.
To nahrává odpůrcům biopotravin nebo lidem, kteří se proti tomu vymezují, že je to byznys a tahání peněz z lidí.
Další negativum vytváří spousta farem a výrobců, kteří si zavádí vlastní značení a tvrdí, že to dělají bez chemie, takže jsou jakoby „bio“, akorát nechtějí byrokracii a nejsou certifikovaní. Tím si nechávají prostor pro použití chemie a mohou být levnější.
My se snažíme lidem vštípit, že tu existuje jediný zákonem posvěcený certifikát „bio“, který značí, že takový výrobce je kontrolován podle zákona a může být sankcionován, když nevyrábí v odpovídající kvalitě.
Spousta výrobců se snaží toto obejít, protože je to hromada papírování, ale pro zákazníka je to vlastně nejčistší deklarace kvality a původu.
„Popularitě pohanky v poslední době pomohl tenista Novak Djoković, když řekl, že konzumuje potraviny bez lepku, a proto má daleko větší výkony.“
Pojďme od potravin trochu dál. Logickým krokem po vypěstování produktů ekologického zemědělství by mělo být je ekologicky zpracovat, ekologicky zabalit a v ideálním případě i ekologicky dopravit, třeba elektromobilem. Vnímáte tyto výzvy? Ano. Je to přesně tak, jak popisujete.
Je to o té filozofii, a když jsou lidé ochotní přemýšlet o ekologii z jakékoliv strany, jestli je to zemědělec, průmyslník nebo výrobce čehokoliv, tak o tom přemýšlí a pak nachází cesty.
Já říkám normální cesty, slovo „ekologický“ je pro mě už trochu sprostý, protože je zprofanovaný a všichni se za to schovávají.
Ty všechny postupy a návaznosti jsou logické. My se od začátku snažíme na všechno nacházet normální řešení. Když jsme měli přebytek různých organických odpadů, hned jsme pořídili ovce a krmíme je tím. Nedávno jsme si na další odpad z biomlýna pořídili ještě prasata, která nám zároveň zajišťují produkci hnoje.
Odpadu máme opravdu hodně, takže na slupky jsme si pořídili kotel a plánujeme dělat i peletky a topit jimi. Před třemi lety jsme si dali na střechu mlýna fotovoltaické panely, které nám pro mlýn produkují 30 kW elektrické energie.
Od souseda bychom chtěli koupit jeho malou vodní elektrárnu, abychom ve svém areálu ještě více využívali ekologickou energii. Plánujeme vybudovat v areálu farmy systém na zachycování dešťové vody, zavlažování a tak dále. Kdysi bylo normální takové věci využívat.
Pro nás je to přirozené a hlavně to je velmi ekonomické. Nejsou z toho zisky, je to o dlouhodobější investici do těchto věcí, ale je to trvalé, funkční a normální. Před třiceti padesáti lety byly všechny meze na dědině rozděleny mezi lidi, kteří chovali domácí zvířata a málem se prali i o rostoucí trávu.
Dneska stát dotuje kompostárny, aby se likvidovaly posečené anglické trávníky kolem domů, protože nikdo neví, co s tím. To mi přijde nelogické.
Pohanka se u nás pěstovala jen málo, ale každý rok se její úroda zvětšuje.
Vy jste začal v našich podmínkách pěstovat neobvyklé plodiny jako třeba čirok, který je běžný třeba v Africe nebo Asii.
Reagujete tak na změny klimatu? Ano, je to jedna z cest, jak začít využívat rostliny, které daleko lépe odolávají suchu.
Čirok má skvělou vlastnost, dokáže zastavit růstovou fázi, když je sucho, a pokračuje až v momentu, kdy má vhodnější podmínky. Na trhu se zatím čiroku asi tolik neprodá, u nás se v podstatě nekonzumuje, stejně tak proso, které je taky suchomilné.
Potom ještě pěstujeme alternativní plodiny, to jsou různé druhy pšenice jako jednozrnka, dvouzrnka, červená pšenice, špalda, čirok, proso a tak dále.
Tím, že nejsou tyto rostliny přešlechtěné, umí se samy o sebe postarat. Jejich kořenová hmota je daleko více vyvinutá a sahá do velké hloubky. Právě hluboko kořenící rosliny se snažíme preferovat.
Navíc tím, že nehnojíme, ty rostliny samy pracují na tom, aby se dostaly k výživě a k vodě.
Jak si vede špalda a pohanka, které se staly vaším symbolem? Tyto zrniny jsou teď hodně trendové. Jsou jednak chuťově zajímavé, pohanka je navíc bezlepková. Popularitě pohanky v poslední době pomohl tenista Novak Djoković, když řekl, že konzumuje potraviny bez lepku, a proto má daleko větší výkony.
Pohanka se u nás pěstovala jen v malém množství, jedli ji lidé, kteří měli zdravotní problémy, tradici si uchovala taky na Valašsku, kde se přidává do jitrnic.
U špaldy je zajímavé, že se za socialismu přestala pěstovat kvůli nízkým výnosům. My jsme ji zde znovu vysadili a dalo by se říct, že špalda se stala synonymem ekologického zemědělství.
Je to odolná plodina, velmi kvalitní a chuťově zajímavá. Jsme rádi, že se nám ji podařilo úspěšně zavést na náš trh.
Řekl bych, že hodně tomu pomohlo i to, že se našinci se špaldou běžně setkávali při výletech do německy mluvících států, kde je špalda běžnou potravinou.
PRO-BIO budujete už více jak dvě dekády. Pracujete také na svém následovníkovi? Doufám, že tady ještě taky nějakou dobu budu, ale určitě je důležité, aby firma byla pod nějakým vedením a někdo určoval směry. Mám štěstí, že manželka ve firmě pracuje a syn také.
Ten dokonce vystudoval mlynářskou školu a u nás má na starosti veškeré technologie a je velmi šikovný. Mám i dvouletého vnoučka, kterého zatím zajímají jen stroje jako bagr. Nechci nikomu nic předurčovat, ale následnictví je určitě důležitá součást života každého ekologického zemědělce.
Když už se něco buduje, tak aby se to udrželo.
Děkuji za rozhovor.