Kolik lidí po zkrachovalých prvních vztazích vstupuje do dalšího partnerství a kolik dětí tak vyrůstá mezi dvěma domácnostmi, nelze nikde dohledat. Stejně tak nejsou známy přesné počty rozpadlých rodin, neboť kromě statisticky zmapovaných manželských svazků dnes spousta dvojic žije pod jednou střechou bez oddacího listu. A pochopitelně ani těmto párům se krach partnerství nevyhýbá.
Navzdory chybějícím statistikám je zjevné, že kromě tradičních rodin postavených na základních pilířích táta–máma–dítě vzniká dnes čím dál více „rodin na druhý pokus“.
Dítě tak musí do své rodinné konstelace přijmout nové partnery svých biologických rodičů, rozrůstá se pak často i jeho sourozenecká základna o sourozence polorodé i nevlastní, o nové babičky a dědečky a další „koaliční“ příbuzné.
Rodina v tradičním pojetí se mění v rodinnou koalici, kde se musí naučit vzájemně domluvit především několik dospělých, aby vše mohlo úspěšně fungovat.
Komponovaná, sešívaná, znovusložená, rekonstruovaná, patchworková…
Pro rodinu, jejíž základní uspořádání tvoří partneři a dítě či děti z předchozího vztahu jednoho či obou (případně ještě i další, v novém svazku narozené děti), existuje dnes poměrně široká škála názvů. I hledání výstižného pojmosloví je jedním z „důkazů“, že se jedná o problematiku velice aktuální.
Třetí rodič je…
… unikátní české označení pro nevlastního rodiče. Na rozdíl od negativně zabarvených pojmenování macecha či otčím v sobě nese pozitivní náboj. „Dlouho jsem přemýšlela a jednoho dne mě napadlo spojení ‚třetí rodič‘.
Třetí znamená, že na prvním místě jsou pro dítě vlastní rodiče, a tak je to v pořádku. Nový partner jednoho z rodičů nechce být mezi nimi, nicméně tam má také svoji roli dospělého – roli trochu výchovnou, až rodičovskou, a proto třetí rodič,“ vysvětluje Mgr.
Kamila Petrovská, zakladatelka stejnojmenné platformy pro nevlastní rodiče.
Nejčastější nová konstelace je dítě–otčím. Je tomu tak proto, že podle statistik nejméně 80 procent dětí je po rozvodu svěřeno do výhradní péče matky.
„Děti od matky odcházejí jen na víkend a nová partnerka otce je pak víkendový třetí rodič, zatímco muž v roli třetího rodiče je partner, který se v životě nevlastních dětí vyskytuje po většinu času, neboť s dítětem žije ve společné domácnosti. Role muže a ženy je v tomto rozdílná,“ dodává Kamila Petrovská.
Rozhovor s Mgr. Kamilou Petrovskou, iniciátorkou, autorkou a kreativní ředitelkou platformy Třetí rodič
↑ nahoru
Jak na vztah s nevlastní dětmi?
Doporučené základní ingredience: pomalu, trpělivě, bez naléhání. Samozřejmě platí, že co jedna konkrétní komponovaná rodina, to originální příběh.
Jinak bude situace vypadat, pokud nevlastní dítě žije v komponované rodině trvale, jinak pokud přichází do druhé rodiny jen na víkend jednou za čtrnáct dnů, jinak pokud je ve střídavé péči biologických rodičů.
Velký vliv má bezesporu i to, zda rodiče dítěte mají mezi sebou již dořešená emoční zranění a nastavená pravidla rodičovského fungování po rozvodu či rozchodu.
„Člověk má pocit, že se to hned ze začátku musí nastavit, musí se dát jasná pravidla, vše se musí zaběhnout. Je ale dobré uvědomit si, že vše chce čas, že nejen děti, ale i všichni dospělí si musí na novou situaci zvyknout.
Spíše je tedy dobré držet se v začátcích zpátky a naslouchat tomu, jak se věci dějí přirozeně, než násilně chtít prosazovat, že ‚od zítřka to bude takhle a vy musíte poslouchat‘.
Ze strany dětí v takovém případě mohou přicházet velké reakce protestu,“ varuje Kamila Petrovská.
Univerzální rady neexistují, podpůrná však mohou být doporučení postavená na zkušenostech třetích rodičů. Co je tedy podle nich důležité?
- Nenuťte se do pocitu, že nevlastní dítě musíte milovat.
Milovat nevlastní děti není vaše povinnost. Pokud už máte svoje děti, je dobré nepřistupovat k dětem partnera s tím, že je musíte milovat jako ty svoje a musíte pro ně dělat všechno stejně. „Z toho pak vzniká frustrace, protože v praxi se ukazuje, že to není v silách třetích rodičů.
Pokud jdu do vztahu s tím, že budu nevlastní děti milovat stejně jako vlastní, a ono to tak není, dostaví se pocit, že jsem špatná/špatný, jsem zlá macecha nebo zlý otčím – a co teď s tím.
Psychologové proto doporučují vnitřně si nastavit, že nevlastní děti nemusím milovat, protože to je něco, co se nedá naučit, co buď vznikne, nebo ne,“ objasňuje Kamila Petrovská.
S příchodem společného dítěte (zejména pokud jde o vaše první dítě) se pak váš vztah k nevlastním dětem může proměnit. Ani tady ale nejde o nic neobvyklého, co by vás mělo trápit. Všechny mezilidské vztahy procházejí vývojem a mají svou dynamiku, všichni se dostáváme do nových životních situací a vstupujeme do nových rolí, a tak nelze ustrnout v jednom daném pocitu na celý život.
Vztah s nevlastním dítětem bývá složitější a náročnější než s dětmi vlastními, to ale neznamená, že nemůže dobře fungovat.
Pokuste se navodit atmosféru porozumění na obou stranách, poznávejte se postupně, při různých činnostech, nechejte děti zvyknout si na novou situaci.
Vstřícnost, respekt, úcta a tolerance jsou postoje, které byste si měli vůči nevlastním dětem osvojit. A především na ně nepřestávat pohlížet jako na děti.
Jako není ve vaší moci ovlivnit kohokoli, abyste mu byli sympatičtí nebo se s vámi přátelil, nesnažte se o to ani u nevlastních dětí. Hledejte cesty, jak si s nimi porozumět, komunikační kanály, kterými byste se mohli propojit, společné činnosti… Ale pokud to nejde, nevnucujte se a nesnažte se dítě čímkoli uplácet.
Uvádí se, že čím mladší dítě, tím lépe si na nového člena rodiny zvyká. Menší, tří- či čtyřleté děti jsou spontánnější, mazlivější, mají automaticky potřebu se k novému člověku v rodině tulit a vytvořit si s ním vztah rychle.
U starších dětí to začíná spíše distancem a vztah se buduje pomalu. Pokud se s vámi dítě nechce bavit vůbec, pak to řešte s partnerem, ne s dítětem samotným.
Ze strany partnera byste měli dostat jasně deklarovanou podporu a měl by dát dítěti zřetelně najevo, jaké je vaše postavení po jeho boku (více viz níže Co když dítě třetího rodiče nepřijímá).
↑ nahoru
- Nesnažte se nahradit mámu či tátu.
Je nutné umožnit dítěti, aby splynulo s novou rodinou, ale zároveň ho nechat, aby si zachovalo vztahy s rodinou původní. Například zejména menší děti samy někdy chtějí oslovovat nového rodiče „mami“ nebo „tati“. Je dobré si v pojmosloví udělat jasno a domluvit se s dětmi na tom, jak vás budou oslovovat, i tím přispějete k posílení rozdělení rolí.
Kamila Petrovská k tomu dodává: „Pojmenování je často jedním z prvních dilemat, na které při soužití v nové rodině narazíte. Pokud mají děti oba biologické rodiče, neměly by rozhodně nevlastního rodiče oslovovat ‚mami‘, ‚tati‘. Jasnost rolí by to mohlo velmi narušit.
Může to být křestní jméno, teta, strejda, přezdívka…, to je již na individuální volbě. V praxi se nejčastěji vyskytuje a osvědčuje oslovení křestním jménem.
Co je však nejdůležitější v tomto kroku, aby si především sám třetí rodič v sobě ujasnil, jaký způsob oslovení je pro něj nejpříjemnější, a ten dítěti navrhl.“
- Nebojujte s dítětem o partnera.
Jedním z klíčů k úspěšné komponované rodině je dle odborníků schopnost nekonkurovat si a uznávat se. Platí to nejen pro vztahy mezi dospělými, ale samozřejmě i pro vztah třetí rodič – nevlastní dítě.
Je dobré mít na paměti, že jakýkoli boj je nepřínosný. Boj s dítětem o přízeň a čas vašeho partnera pak je jen jednou z cest k tomu, jak to fungovat nebude.
Do hry nezřídka vstupuje také žárlivost – ta se může objevovat na straně dítěte, dospělý by jí však vůči dítěti podléhat neměl.
- Nekritizujte druhého biologického rodiče.
Bývá to těžké. Obzvlášť tam, kde od druhého rodiče nevlastního dítěte cítíte nevraživost nebo kde jsou vztahy mezi dospělými konfliktní. Kritizovat biologického rodiče a jeho výchovu před dítětem je však zásadní chyba.
Každý člověk má svoji představu o ideálních výchovných přístupech a jedinečné zkušenosti, které si nese ze své rodiny. Vaše představy tak mohou být diametrálně odlišné od těch, v jakých nevlastní dítě vyrůstalo dosud.
Pokud máte s partnerem rozdílné názory na výchovu nebo nesouhlasíte s čímkoli, co se týká druhého (nepřítomného) biologického rodiče, proberte to vždy v soukromí.
- Domluvte se na pravidlech.
Pravidla nejsou nutná, ale mohou být velice prospěšná. „Pravidla jsou výborná v tom, že jsou nadosobní. Jde třeba o tři až pět jednoduchých pravidel, na kterých se všichni dospělí shodnou (například že děti si po sobě budou uklízet ze stolu) a která pak výrazně usnadňují komunikaci.
V ideálním případě je to však velká práce tří až čtyř dospělých, kdy biologičtí rodiče dítěte vezmou do hry i třetího rodiče s tím, že má také právo do toho zasahovat či se k věcem vyjadřovat, protože se ho to také týká.
A pokud se nám podaří přizvat k tvorbě pravidel i děti, vyslechnout si jejich názor, nechat je navrhnout některé pravidlo, potom bude dodržování pravidel z jejich strany mnohem přirozenější a snazší,“ říká Kamila Petrovská.
Pravidla pomáhají předcházet konfliktům, slouží dospělým i dětem jako pevné body v soužití komponovaných rodin, šetří čas a energii (co je dané, je jasné).
Zásadní je, že pravidla, mají-li opravdu fungovat, vyžadují důslednost dospělých.
A mohou se samozřejmě měnit s tím, jak děti rostou – vždy je dobré po nějakém čase pravidla zrevidovat, zjistit, zda ještě vyhovují (například doba, kdy odchází dítě spát, a podobně).
↑ nahoru
- Plánujte, rozebírejte, domlouvejte se, ale nezapomínejte na svůj partnerský vztah.
Jistě, děti (ať už vlastní, či nevlastní) jsou podstatnou součástí vašeho života. Plánujete společný čas, řešíte problémy související s dětmi a fungováním vaší domácnosti, hledáte cesty, jak s dětmi dobře vycházet. Je však třeba dávat si pozor na to, aby se nevlastní děti nestaly jediným vaším tématem, a nezapomínat na váš partnerský vztah.
I tady mohou pomoct pravidla – domluvte se s partnerem na pravidelném konkrétním čase, kdy se o dětech bavit nebudete, nebo si naopak vymezte jasný čas pro řešení problémů týkajících se nevlastních dětí. „Upozadění partnerského vztahu v zájmu dětí a rodiny je jednou z chyb, která může vést k tomu, že se i nový partnerský vztah jednou rozpadne.
Znám ženu, která žila deset let v roli nevlastního rodiče. Své potřeby přizpůsobovala dětem i partnerovi a celá ta léta si říkala: ‚Až jednou děti vyrostou, zařídíme si to konečně s partnerem po svém a náš vztah si opravdu naplno užijeme.‘ Nikdy k tomu nedošlo.
Rozešli se akorát v době, kdy se děti staly dospělými a samostatnými,“ uvádí Kamila Petrovská.
Čtěte také:
Hádky rodičů mohou dětem ublížit i prospět
(Po)rozvodové boje: když rodiče zapomínají na děti
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
↑ nahoru
Co když dítě třetího rodiče nepřijímá?
Co když dítě třetího rodiče nepřijímá?I taková situace může nastat, a nezřídka nastává. Pro třetího rodiče je to zejména emočně velice náročné a nepříjemné, když jej dítě nepřijímá, obrací se k němu zády, ignoruje ho. Pokud jde o dlouhodobou situaci, může to pro něj být až natolik zraňující, že se rozhodne vztah s partnerem ukončit.
Pokud děti (jakkoli staré) nežijí ve vyloženě dysfunkčních rodinách, touží povětšinou vyrůstat ve své rodině, s oběma svými rodiči.
Odmítání nového partnera po boku biologického rodiče je pro dítě často jediný možný způsob, jak vyjádřit, že tuto situaci nechce a chce, aby jeho rodiče byli zase spolu. Jinak to zkrátka neumí.
Tento fakt je dobré mít na paměti právě v případech, kdy se navázání vztahu s nevlastním dítětem nedaří, nebo pokud dítě třetího rodiče dokonce úplně odmítá.
Je velice důležité uvědomit si, že odmítavé chování dítěte není namířeno osobně proti nevlastnímu rodiči, a pokusit se získat nadhled nad touto situací. Pomoci může jasný postoj partnera (biologického rodiče), který dítě utvrdí v tom, že třetí rodič je ten, koho si pro život vybral, kdo k němu teď pevně patří a s kým chce být.
V ideálním případě by dalším dospělým, kdo s dítětem promluví o tom, že nově vzniklá situace je v pořádku, jinak to nebude a že je s tím srovnaný, mohl být i druhý biologický rodič.
Pokud všichni zúčastnění dospělí řeknou dítěti své stanovisko a tím jasně dají najevo hranice ve smyslu „ať budeš dělat cokoli, na situaci nic nezměníš“, jednoznačně tím mohou dítěti napomoci v přijetí nevlastního rodiče.
↑ nahoru
Život v komponované rodině? Náročný i obohacující
Rodina je komplikovaný systém, v případě komponovaných rodin pak je komplikovanost ještě o něco náročnější.
Zároveň však tyto rodiny mohou fungovat i jako trenažér různorodých vztahů s druhými lidmi (třetí rodič – nevlastní dítě, vlastní dítě – nevlastní dítě, třetí rodič – bývalý partner a podobně).
Uvádí se, že komponovaná rodina fungující na bázi tolerance, respektu a jasných pravidel může být pro děti lepší než věčné konflikty biologických rodičů.
Pokud dítě vyrůstá v dobře fungující rodinné koalici složené z různých rodinných prostředí a kultur, pak tím do života může dostat schopnost zdravě se přizpůsobovat, vyjednávat s druhými a skloubit různé zájmy. Zároveň mu to může přinést i schopnost lépe zvládat zásadní změny a ztráty, které k životu neodmyslitelně patří.
Jak se tedy ideálně postavit k roli třetího rodiče hned na startovní čáře? „Co může pomoct, je uvědomit si, že to nebude lehké, ale že se to dá zvládnout a je možné v tom žít šťastně a spokojeně.
Několik rodičů mi říkalo, že největší šok pro ně byl v tom, když zjistili, že je to pekelně těžké, a že kdyby to dopředu věděli, tak by se na to snažili připravit. Je to životní situace, která má v sobě mnoho výzev, ale dá se zvládnout a zařídit tak, aby nové rodiny žily spokojeně.
Jakmile to zvládnou rodiče, tak jsou v tom pak spokojené i ty děti,“ uzavírá Kamila Petrovská.
↑ nahoru
Zdroje informací
Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem komponovaných rodin a role nevlastních rodičů na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail [email protected]. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.
Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.
Hledám partnerku, zn. děti mám | MÁMA A JÁ
Milé čtenářky, téma pro tento článek je – dá se říct – moje téma životní.
Jsem totiž partnerkou muže (mimochodem skvělého), který má dvě děti s jinou ženou a jedno se mnou. Často jsem se na naší společné cestě potýkala s mnoha problémy, složitými a nepřesně pojmenovatelnými pocity a měla dojem, že na světě není žádný záchytný bod.
Žádné svépomocné sdružení v dohlednu, žádná stejně “postižená” kamarádka, literatury nemnoho, k psychologovi jsem si netroufla… Později jsem na internetu narazila na několik diskuzí žen s podobnými životními problémy – to bylo prvotním impulsem k tomu, napsat tento článek.
Mít nevlastní děti je nepřenosná a nesdělitelná zkušenost. Mít nevlastní děti, které s vámi nevyrůstají, ale přece jsou pevnou a neoddiskutovatelnou součástí vašeho života, to je inu výzva. Přímo celoživotní. Když ji přijmete a snažíte se být co nejlepší “macechou”, v mnohém to – přes všechny těžkosti – může váš život obohatit.
Tento článek je pro všechny “macešky” v životech dětí, jejichž rodiče nežijí spolu, ale s jinými partnery. Pokud mi chcete napsat o svých zkušenostech, budu moc ráda – pořád v mnohém tápu, pořád se mnohému učím…
Mít doma jeho děti dva víkendy v měsíci a půlku letních prázdnin. Co je na tom vlastně tak těžkého?
„Vůbec nevím, proč by měli jeho děti bývat u nás. Vždyť se s nimi může vidět někde jinde,“ zaslechla jsem radikální názor mladé ženy. Právě u kávičky řešila se svojí kamarádkou, jak se bývalka jejího partnera neustále a neoprávněně dožaduje podpůrného servisu, a to jen proto, že „si nedokáže najít nového chlapa“.
Poslouchat cizí rozhovory se nemá. Ale Anetě, svobodné mamince dvou dětí předškolního věku, na jejichž výchovu zůstala po odchodu partnera sama, takový nechtěný odposlech nahrává na smeč: „Ta paní neví, o čem mluví. Ten tzv. podpůrný servis je přece starost otce o jeho děti, o naše děti. Nedělá mi milost, ale tráví s nimi čas.
Nehlídá je jako nějaká placená chůva, ale JE s nimi. A já v té době pracuju, abych sebe a děti uživila.“
Srovnat se s novou životní situací je nesnadné pro obě strany – pro toho, kdo má děti ve své péči, i pro toho, kdo odchodem o právo být součástí každodennosti svých dětí přišel.
Když si jeden z rodičů najde nového partnera, ten se stává chtě nechtě součástí tzv. nově složené rodiny. Nabízí se také termín širší rodinné společenství. Ovšem představa toho, že bývalá žena vašeho partnera se stane byť jen pidičlánkem vaší rodiny, vám nejspíš přijde zpočátku lehce vyšinutá.
Časem však zjistíte, že i s ní ve svém životě musíte počítat. Proto je lepší se s její existencí smířit.
Otázky, otázky, otázky
Dostala jste se do životní role, ke které neexistuje žádný „správný vzor“. Vždyť samo to, že otec nežije s dětmi, není správné, a tak málokdo řeší, jak správně pojmout špatnou věc. Útočí na vás spousta otázek….
Příprava na setkání?
Reakce dětí na nového partnera jejich rodiče bývají různorodé – od nadšeného tanečku v předzvěsti velkého svatebního dortu až po zarputilý chlad grónského ledovce. Jste připravena na nepředvídatelnost situace? Máte se k dítěti svého partnera chovat stejně jako k dětem svých kamarádů?
Výchova?
Vstupujete do vztahu s dětmi, které už mají mnohé dáno. Nevychováte si je dle obrazu svého, protože většinu času je vychovává jiná žena k jiným věcem, než ve vaší rodině vštěpovali vám. Vlastně si třeba ani nebudete nikdy zcela jistá, nakolik je vychovávat smíte. Ale lze je vlastně nevychovávat?
Jejich matka?
Nikdy nebudete přesně vědět, jestli není vztah nevlastních dětí k vám nějak ovlivňován jejich matkou. Nikdy si nemůžete být jista, co z toho, co s nimi děláte, by mohlo jejich matce vadit. A nakolik na to vlastně máte brát ohled.
JEHO bývalá žena bude vznášet své požadavky na to, jak o děti pečovat. Bude se snažit, aby je jejich otec vyzvedával z kroužků, navštěvoval s nimi lékaře, platil včas alimenty, kupoval jim věci, bral je na dovolenou, zajímal se o ně apod.
Jste připravena přijmout i jejich matku?
Kdo vlastně je to dítě?
Mezi nevlastním dítětem a vámi chybí důvěrné spojenectví, které mezi rodiči a vlastním dítětem vzniká od jeho narození. Vy si s JEHO dětmi budete muset důvěrný vztah teprve vytvořit, a to je velice těžké.
I když je budete mít ráda, občas si nejspíš budete přát, aby nebyly.
Opakovaně budete vnímat, že by ty děti stejně nejraději viděly své rodiče spolu. A to vy tedy opravdu ne.
Nedostatků si na JEHO dětech budete všímat mnohem víc než jejich předností.
Některé jejich reakce a návyky pro vás zůstanou záhadou i po letech.
Dokážete přijmout jeho děti takové, jaké jsou?
Jeho dítě nebo vaše společné dítě?
Budete muset nějak zacházet s tím, že cítíte něco jiného k vlastnímu dítěti a něco jiného k JEHO dětem. Tento rozpor ve vás může vzbuzovat pocit nepochopení sama sebe…
Váš partner možná někdy dá přednost svým dětem před vámi a vaším společným dítětem, protože s nimi prostě nežije každý den, kdežto s vámi ano.
Najdete v sobě dost pochopení pro potřeby jeho dětí i jeho samotného? Dokážete neupřednostňovat potřeby vašeho společného dítěte?
Váš partner nebo jejich otec?
Narodí-li se vám první vlastní dítě, bude váš partner prožívat narození „dalšího“. To je něco jiného než prožíváte vy. V nejméně přívětivou chvíli si možná uvědomíte, že zázrak zrození, který vy prožíváte poprvé, on už prožil předtím s jinou ženou…
A jste připravena na to, že vás JEHO děti vůbec nemusí přijmout? Že váš život bude vždycky o trochu složitější než život rodin s vlastními dětmi?
Pojďte se s námi podívat na to, jak se žije jedné takové nově složené rodině.
Šimon + Anna = 3 + 1
„Věděla jsem, že Šimon má dvě malé dcery. Jestli jsem se na první setkání s nimi nějak připravovala? Ne, nijak zvlášť. Mluvil o nich s takovou láskou… I proto jsem se asi do něj tak zamilovala,“ vypráví Anna po čtyřech letech od prvního setkání se svým životním „parťákem“ (jak ona sama Šimonovi říká). Na klíně jí sedí dvouletá Ema, která je veselým kvítkem jejich lásky.
Anna vzpomíná na to, jak jim dnes desetiletá Anežka a osmiletá Rút obohacovaly společné víkendy. „Holky si mě od první chvíle ochočily a já z nich byla nadšená. Tehdy jim bylo 6 a 4 roky. Znala jsem případy, kdy dítě dokázalo svému rozvedenému tatínkovi udělat ze života peklo, když si našel novou partnerku. S námi to bylo jinak,“ vzpomíná Anna.
Když spolu začali bydlet, byla Anna už těhotná. Prvotní období nadšení vystřídaly obavy o budoucnost ještě nenarozeného dítěte.
Uvažovala: budeme mít jedno dítě, ale živit bude Šimon vždycky ještě další dvě. Těžko si budeme moct dovolit mít dalšího společného potomka.
Budeme potřebovat větší byt, to znamená více peněz, a já přitom budu doma na mateřské. Šest tisíc alimentů taky není zrovna málo…
Chvílemi propadala panice, jak se to všechno zvládne. Začala si naplno uvědomovat, že Šimonovy „závazky“ z předchozího partnerského vztahu nejsou jen zpestřením jejich společného života. Že jeho dcery jsou trvalkami navěky zakořeněnými v jeho srdci. A začalo jí být nepříjemné, že jejich prostřednictvím je už navždy spojen také s bývalou ženou.
Těhotenské hormony a komplikace gravidity jí na klidu nepřidávaly. Se zvyšující se potřebou hnízdění se stále více potácela mezi pocity lásky, které k Šimonovým dcerám chovala, a nerealizovatelnou touhou po tom, aby její partner žádné děti neměl. Lépe řečeno: aby děti měl, ale jenom s ní.
Když se narodila Ema, Annu mohutně převálcovala vlna lásky k vlastnímu dítěti, která smetla vše ostatní. „To byla velká síla. Stále více jsem holky okřikovala. Někdy mi připadaly jako vetřelci. A byla jsem často hodně nervózní a vyčerpaná. Obzvlášť když k nám třeba přišla Rút na víkend nemocná,“ vzpomíná Anna.
Strach o malé miminko v první chvíli vítězil nad pocitem, že by se měla postarat o nevlastní nemocné dítě. „Pak jsem se uklidnila a Rút opečovávala po celou dobu, kdy byly holky u nás. Malou Emu jsem od ní prostě držela dál. Moje téměř nenávistná a panická první reakce mě však odrovnala.
Připadala jsem si fakt jako zlá macecha,“ dodává.
Časem se její rozporuplné pocity jakž takž stabilizovaly, ale problémů přesto přibývalo. Anna si čím dál více uvědomovala, že na začátku vztahu vůbec netušila, co bude soužití se Šimonem a jeho dětmi obnášet. Byla si vědoma, že děti žijí dvojí život: ve dvou různých domácnostech na ně byly kladeny v mnohém odlišné požadavky.
Věděla, že to pro ně musí být těžké. Jenže pro mě přece taky, obhajovala svoji věčnou nespokojenost a náladovost, která způsobovala u nich doma nesnesitelné dusno. Problémy se projevily také v intimním vztahu se Šimonem… A ten se často cítil jako mezi mlýnskými kameny – na jedné straně věčně nespokojená partnerka, na druhé nároky bývalé ženy.
„Vnímal jsem to tak, že se víc soustředí na břicho. Pro holky to byla strašně zajímavá záležitost, přírodní úkaz. Z toho, že budou mít nevlastního sourozence, byly nadšené a nadšeně to taky ostatním sdělovaly.“
Šimone, na slovíčko
Když se Šimon s Annou seznámil, nepřemýšlel o tom, jestli se jí budou jeho dcery líbit. Měl ale trochu strach z reakce dětí, když jim svoji „kamarádku“ Annu představoval.
Dospělí přece umějí věci řešit, kdežto s pocity dětí lze jen těžko hýbat.
Obavy se rozplynuly, když se starší Anežka zeptala: „Tati, hele, a nemiluješ ty ji?“ Zdálo se, že s tatínkovým „No, jo, tedy jo“ je jeho prvorozená nadmíru spokojená.
Uvědomoval si Šimon Anninu těhotenskou proměnu? „Vnímal jsem to tak, že se víc soustředí na břicho. Pro holky to byla strašně zajímavá záležitost, přírodní úkaz. Z toho, že budou mít nevlastního sourozence, byly nadšené a nadšeně to taky ostatním sdělovaly.
“
Změnilo se něco, když se vám Ema narodila? „Pamatuju si potřebu ošetřit to, aby k nám holky bezprostředně po jejím narození nepřišly. To nějak bylo z Anny cítit, že chce jen to svoje dítě. Tak jsem holky vyexpedoval ke svým rodičům. Jen jsem se bál, aby to pochopily, protože se na malou hrozně těšily.
“
Šimonovi docházelo čím dál víc, že zatímco on má tři děti, jeho partnerka má dítě jen jedno. „Cítil jsem, že Ema je součástí Anny, zatímco tamty dvě moje má v uvozovkách jen ráda.“
A co výchova? „Snažil jsem se dát okolí jasně najevo, že za svojí novou partnerkou stojím i v jejím vlivu na výchovu svých dětí.
Neměla vůbec lehkou pozici, všichni ji pozorovali, jestli se k mým dětem chová dobře… Například u mé matky, babičky holek, bylo důležité, že viděla, jak holky Annu milujou a vrhají se k ní. To mámu zcela odzbrojilo. Anna vychovává přece i naše dítě, tak nemůže nevychovávat holky, když jsou u nás.
Jen se možná často zbytečně rozčiluje, věci jdou řešit v klidu…“
Pro Šimona je navzdory všem problémům, kterými s Annou procházeli a procházejí, nejdůležitější, že se jeho žena a jeho dcery mají vzájemně moc rády. A že všechny tři jeho děti tvoří veselou sesterskou smečku, když jsou pohromadě.
Desetiletá Anežka nedávno prohlásila směrem k Anně: „Já jsem moc ráda, že nás vychováváte k samostatnosti. Že nejsme jako děti, které od rodičů všechno dostanou. Teda že nás všichni, máma, táta a ty, učíte, jak se o sebe postarat.“ A mladší Rút dodala: „Jedna moje kamarádka má macechu. A my máme tebe. To je mnohem lepší.“
Psycholog PhDr. Adam Suchý radí: Jak na věc
- Především se připravte, že to nebude žádná legrace. Dobře míněné rady okolí i odborníků pro vás nemusí vůbec platit, protože kromě otevřenosti, trpělivosti a vysoké tolerance si předem nemůžete připravit téměř žádnou strategii, která by byla spolehlivě účinná. Každé dítě je originál a reaguje jinak.
- Čím mladší dítě, tím lépe. Malé děti si na změny zvykají podle toho, jak jim je předkládají jejich důležití dospělí. Je zřejmé, že největší potíže s přijetím „vetřelce“ budou mít pubescenti, tedy děti zhruba mezi 10–15 lety.
- Nevynucujte si lásku a nenuťte jeho děti, aby vás měly rády. Čím přirozenější budete a čím více budete respektovat jejich svět, tím lépe. Partner (a tedy otec dětí) by měl jít příkladem, zároveň by neměl skrývat své city k vám.
- Nedělejte jeho dětem matku. Tyhle děti už jednu mámu mají, a druhou nepotřebují. Můžou však potřebovat přítelkyni, spiklence, dospělou a zralou ženu, která jim porozumí, podpoří je nebo jim poskytne náruč útěchy. Pokud toho využijí, jste všichni na dobré cestě ke vzájemnému vztahu.
- Počítejte s tím, že klasický problém „moje děti, tvoje děti“ se na scéně dříve či později stejně objeví. Biologické instinkty jsou jednoduše silnější než veškeré projevy dobré vůle, ale je dobré o tom vědět a minimalizovat upřednostňování jedněch a přehlížení druhých.
- Respektujte pravidla na obou stranách břehu. Jestliže vy jeho děti vychováváte podle svých představ, na což máte právo, nekritizujte způsoby jejich mámy a nesnažte se je jakýmkoli způsobem měnit (tedy pokud se nejedná o týrání a podobné praktiky).
- Zůstávejte partnery. I pro druhé či třetí partnerské a manželské svazky platí, že bez dobrého partnerství není dobrého rodičovství. Najděte si čas i sami na sebe (bez dětí) a mluvte spolu i o méně příjemných věcech.
- Návštěva odborníka není selhání. Vypravili jste se na cestu trnitou a dlouhou, na které vám může být krásně, ale pokud to zrovna drhne a máte pocit, že jste zabloudili, není žádná ostuda zeptat se moudrého stařečka na cestu. Psycholog vám jistě v základních věcech bude nápomocen.
Jak si vybudovat vztah s dítětem partnera
Přibližně polovina manželství se v dnešní době rozpadá. Ve většině rozpadů dlouhodobých vztahů hrají roli i děti, které se později často stávají součástí nových rodin.
A tak mnoha párům vznikají nové starosti – řešit vzájemné vztahy, které jsou již od samého začátku křehké. Rozpad manželství je bolestnou událostí pro všechny zúčastněné.
Dítě pak obvykle trpí o to více, že danou situaci nemůže nijak ovlivnit, nové rodiče si nevybírá a stává se součástí kolotoče, který rozpohyboval někdo úplně jiný.
Nevlastní rodiny se chtě nechtě musejí vypořádávat s řadou problematických situací. Vlastní máma a táta chtějí být se svým dítětem co nejčastěji v kontaktu.
Žárlivost, smutek a pocit zklamání mohou vést ke komplikovaným vztahům, ze kterých je pro obě strany těžké vyjít s čistým štítem.
Někteří rodiče dokonce své děti nabádají, aby nevlastní mámu či tátu neposlouchali a bojkotovali jakékoliv snahy s nimi navázat přátelský vztah.
To všechno hraje nemalou roli v tom, zda budete mezi sebou navzájem vycházet.
A to nejen vy, jakožto rodiče, nevlastní rodiče, děti a nevlastní děti, ale také jako rodina v širším pojetí – se všemi novými babičkami, dědečky, sourozenci, tetičkami a strýčky.
Ať už jste rodičem dítěte, nebo jste novým partnerem někoho, kdo již má dítě z prvního vztahu, tak jako tak můžete v obrovské míře ovlivnit to, zda vaše rodina bude fungovat, či nikoliv.
Možná máte pocit, že ve vaší rodině to nikdy nemůže fungovat. Pravdou ale je, že pro zlepšení svých vztahů můžete vždy něco udělat. V prvé řadě se pokuste oprostit od toho, co dělají druzí špatně. Raději se zaměřte na jejich pohnutky. A především, snažte se být sami k sobě upřímní. Položte si následující otázky:
- Skutečně se vám snaží váš nebo přítelův ex-partner uškodit?
- Pokud ano, co ho k tomu pravděpodobně vede?
- Opravdu je váš protivník v jádru tak špatný, nebo se jen nedokáže vypořádat se vzniklou situací?
- Nemotivuje ho k nepříjemnému jednání strach, že přijde i o to poslední, co mu v životě zbylo?
- Necítí jen smutek z toho, že je na vedlejší koleji?
- A neděláte i vy něco, čím vaši situaci ještě více zhoršujete?
Odpovědi na tyto otázky vás dokážou přimět k tomu, abyste pro všechny získali pochopení, které je v komplikovaných vztazích nevlastních rodin tolik potřebné.
Největší pochopení ale potřebují především děti. Svou situaci si ve většině případů nevybraly. Nemají možnost ovlivnit to, kdo se stane novým partnerem jejich rodičů.
Milují oba své rodiče a nechtějí být prostředníkem, přes kterého si vyřizují účty. Rodinné situaci a důvodům rozchodu navíc často ani plně nerozumí. Jen vědí, že by chtěly, aby maminka s tatínkem bydleli zase spolu.
A rozhodně netouží po nových rodičích, i kdyby byli sebelepší.
I přes všechny výše uvedené problémy, které kombinace nových a starých vztahů přináší, mezi sebou můžete všichni zdárně vycházet. Bude to od vás ale vyžadovat nemalé úsilí.
Dříve, než se začnete snažit budovat vztah s dítětem svého partnera, zaměřte se na to, abyste si vyřešili vztahy mezi dospělými. Nebojte se si otevřeně sdělit, jak situaci vnímáte. Pokuste se, aby v obou domácnostech platila ve výchově stejná pravidla.
Snažte se o upřímný rozhovor. Nenechte se ničím vyprovokovat a své emoce držte na uzdě. Jedině tak dosáhnete dobrých výsledků.
Dítě se nesnažte nijak izolovat od kontaktu s vlastními rodiči. Naopak, snažte se v jejich komunikaci vyjít vstříc. Připusťte sami sobě, že pro dítě hrají největší roli v jeho životě jeho vlastní rodiče, přestože možná žijí s vámi. Před dětmi nikdy nemluvte o jeho rodičích kriticky. Dítě byste tak zbytečně stresovali a dělali mu v hlavě ještě větší nepořádek.
Když se předem připravíte na to, že vás nevlastní dítě nepřijme, budou se vám mnohem lépe snášet jeho nelaskavé poznámky. Vaše cesta k srdci dítěte tak bude rychlejší a méně bolestná.
Jste novou matkou či novým otcem nevlastního dítěte? Pak jistě pátráte po všech radách, které vám pomohou navázat co nejpřátelštější vztah se synem či dcerou svého partnera. Bez čeho se rozhodně neobejdete? Především bez lásky a trpělivosti. Váš vztah musí vznikat pomalu a bez naléhání. Zcela přirozeně a takovým tempem, jaké pro něj bude přirozené.
Děti i dospělí si musí na novou situaci zvyknout. Neočekávejte proto, že hned od začátku nastavíte určitá pravidla a ta budou na první pokus skvěle fungovat.
Spíše než dětem dávat hned najevo, kdo je tady pánem, se jim snažte porozumět. Hodně jim naslouchejte. Povídejte si s nimi a dříve, než budete jakkoliv reagovat, přemýšlejte o tom, co vám říkají.
Okamžitá snaha dítě hodnotit či předělávat by mohla nadobro uzamknout vaši cestu k jeho srdci.
- Bez ohledu na to, zda je pro vás vztah s nevlastním dítětem novou záležitostí, či už se pokoušíte nalézt vyrovnanost po nějakou dobu, své nevlastní dítě nemáte povinnost milovat. Pokud svou mysl nastavíte do polohy uvidíme, zda se sblížíme, nebudou vás v budoucnu trápit výčitky svědomí, pokud si k dítěti nevytvoříte onen báječný vztah, jaký jste si vysnili. To však neznamená, že náklonnost a láska k dítěti, jako kdyby bylo vaše vlastní, nemůže přijít později. Nenechte se proto svázat svými představami. Připravte se na to, že vaše vztahy jsou nepřirozené a vždy tím budou tak trochu poznamenané.
- Nesnažte se dítěti vnucovat. Vzájemný vztah budujte postupně. Snažte se dítě poznat, pochopit. Povídejte si s ním, travte s ním čas při různých příležitostech. Nechejte ho, aby vám pomáhalo s domácími pracemi. Hrejte si s ním. Dítě si na vás musí zvyknout. Pravděpodobně se potřebuje zbavit vlastních předsudků. Možná o vás od vlastních rodičů slyší nehezké věci a nyní je zmatené a neví, jak by k vám mělo přistupovat. Dejte mu proto čas. Nevyčítejte mu, že k vám nemá tak blízko jako k vlastním rodičům. A za žádných okolností se ho nesnažte nijak uplácet.
- Nenuťte dítě, aby vás oslovovalo mami nebo tati, pokud si o to samo neřekne. Pokud je dítě větší, dovolte mu se vyjádřit k pravidlům, která mezi sebou vzájemně nastavujete. Zároveň se ale nebojte mu láskyplně, ale pevně ukázat, kam až může ve svém chování zajít. Pomozte dítěti porozumět světu okolo sebe a dopřejte mu získat jistotu, kterou potřebuje.
- Jedním z velmi častých chyb v komunikaci v nevlastních rodinách je snaha nového partnera vybojovat si partnera, který je biologickým rodičem dítěte, a mít ho jen pro sebe. Dejte dítěti najevo, že ve vás nemusí vidět soka či sokyni. Ukažte mu, že jste na jedné lodi, a snažte se navzájem uznávat své role. Čas od času to možná bude znamenat ustoupit a dát dítěti přednost. Ukážete tak ale, že máte pochopení, že je mnohem těžší přijmout svou novou roli pro dítě než pro vás jakožto dospělého.
- Možná je k vám dítě partnera z prvního vztahu drsné. Snaží se vám ublížit a vše říká až příliš na rovinu. Snažte se ale na věc dívat pozitivně. Pokud vám jasně říká, co si o vás myslí, může vás to bolet. Dítě je k vám ale upřímné. A to je situace, se kterou se dá mnohem lépe pracovat, než kdyby se uzavřelo a začalo vás ignorovat. Snažte se proto přehlížet tón a konkrétní slova a snažte se raději odhalit, co se nachází pod povrchem jeho drsné skořápky. Jakmile to odhalíte, citlivě se na to pokuste reagovat.
Děti jsou z nových vztahů často zmatené. Netouží po nových rodičích, i kdyby byli sebelepší. Zkrátka pouze chtějí, aby maminka s tatínkem byli zase spolu.
Snažíte se už se svým nevlastním dítětem nějakou dobu navázat vztah, ale máte pocit, jako byste byli stále na začátku? Pak nezoufejte. Odborníci se shodují na tom, že než se váš život dostane do určitých kolejí a než vztah mezi dětmi a nevlastními rodiči začne skutečně fungovat, trvá to minimálně dva roky.
Všeobecně se dá říci, že čím mladší dítě se stane součástí nových vztahů, tím rychleji si na situaci zvykne. Zatímco starší děti již nejsou tak spontánní a často je svazují obavy a stud. Vztah s novými partnery rodičů si tak budují podstatně pomaleji. Nehledě na to, že s dětmi v pubertě mají často problém komunikovat i jejich vlastní rodiče, natož pak rodiče nevlastní.
Vytvořit si vztah s nevlastním dítětem je často emocionálně vyčerpávající a může to trvat celé roky. Pokud vás dítě jakožto nového rodiče odmítá, nevzdávejte to. Dívejte se na věc s nadhledem.
Odmítavý postoj dítěte si neberte osobně. Pro dítě je vzdor často jediným způsobem, jak může navenek vyjádřit své emoce a touhu vrátit vše do původních kolejí.
Mějte pro něj proto pochopení a nesnažte se ho nijak zlomit.
Pokud vás dítě dlouhodobě odmítá, mohou v tom sehrát pozitivní roli jeho biologičtí rodiče. Ujistí-li totiž dítě o tom, že nová situace je trvalá, dítě často dříve či později novou roli přijme snáz, než pokud situaci bere jen jako dočasnou, nebo cítí-li, že jeden z biologických rodičů není se svou rolí ztotožněn.
Vycházet s nevlastními dětmi či nevlastními rodiči není vždy jednoduché. Vyžaduje to obrovskou dávku respektu, tolerance, vyjednávání a jasně nastavených pravidel.
Pokud se vám ale vzájemně podaří tuto situaci zvládnout, bude to nakonec pro všechny strany obohacující.
Rodičům (ať už těm vlastním, nebo nevlastním) to přinese vztahy na nových úrovních, děti zase řešením krizových situací v brzkém věku získají schopnost vypořádat se s celou řadou komplikovaných situací, které ho čekají v dospělosti.
V každém případě se nevzdávejte. Ze své situace můžete bez ohledu na stávající okolnosti vyjít vítězně. A to nejen vy, ale také všichni, kterých se nová rodina týká.