Prvními znaky malomocenství někdy bývají světlé fleky na kůži. Babita, dívka z Nepálu, se stala tváří Dne lepry, který letos vyšel na 25. ledna. Foto: American Leprosy Missions.
Není to tak dlouho, co Evropa věnovala jisté úsilí boji s vymýcením lepry v Asii a Africe a to byl také jediný kontakt starého světa s touto hroznou nemocí. Od loňského podzimu už to neplatí. Malomocenství se totiž vrátilo.
Ročně se malomocenstvím, leprou nebo také Hansenovou nemocí podle údajů Světové zdravotnické organizace nakazí zhruba čtvrt milionu lidí. Zasaženo je 115 států a teritoriálních celků, přičemž nejvyšší počet nemocných WHO registruje v Angole, Brazílii, Středoafrické republice a v Indii.
V mnoha zemích se díky intenzivní péči povedlo v posledních letech malomocenství skoro vymýtit. Jedná se třeba o Demokratickou republiku Kongo nebo Tanzánii. Ještě v roce 2008 tyto země patřily k těm silně postiženým.
O pět let později Světové zdravotnická organizace v obou zemích zaznamenávala jednoho nakaženého na sto tisíc obyvatel, což se efektivně rovná likvidaci nákazy.
Mapa rozšíření lepry. Evropský výskyt onemocnění je z globálního hlediska zanedbatelný, v Rumunsku přesto existuje poslední leprosárium. Infografika: Leprosymission.org
Na jedné straně WHO právem tvrdí, že boj proti lepře vyhrává. To ale ani zdaleka neznamená, že by malomocenství “vzdávalo” boj. V září loňského roku ohlásilo nakaženého leprou Irsko – jednalo se o přistěhovalce z Brazílie.
Vzápětí na to začaly chodit zprávy o výskytu jedné z nejhroznějších chorob z různých koutů starého kontinentu, zejména z jihovýchodních oblastí. V rumunském Tichilesti koneckonců dodnes funguje poslední evropské shromaždiště malomocných – leprosárium.
Vzniklo za vlády Nicolae Ceaucesca a mimo jiné právě odtud se po pádu železné opony lepra opětovně začala šířit.
Výlučně lidská záležitost
Vědci soudí, že lepra provází lidstvo přinejmenším deset až dvacet milionů let. Tehdy poprvé předek dnešního člověka zaznamenal příznaky choroby, které zůstávají dodnes stejné a stejně děsivé. První zmínky o malomocenství pocházejí z Indie z období zhruba 1400 let před naším letopočtem, ale první písemně doložená lékařská zmínka je datována do období okolo roku 600 před Kristem.
V roce 1981 byla komisí WHO k léčbě lepry doporučena metoda Multidrug therapy (MDT), kdy se pacientům podává kombinace léků dapson, rifampicin, chlofazimin. Tento koktejl současně ničí původce lepry, bakterie mycobacterium, a pomáhá nakaženým ve vyléčení s vysokou efektivitou. Za posledních pětadvacet let zachránila MDT život asi pětadvaceti milionům nemocných, to je milion lidí ročně.
Než se ale lidstvo dostalo ve svém pokroku tak daleko, podlehly lepře – nebo přesně vzato nákazám, které se šířily v leprosáriích – miliony nešťastníků. Ještě v osvícenské době bylo v Evropě na devatenáct tisíc leprosárií. Malomocní v nich měli tu smůlu, že se nakazili jedinou chorobou, která je vlastní výlučně lidskému druhu.
Jedinou známou výjimku z tohoto pravidla představují jihoameričtí pásovci. Ti se sice mohou leprou nakazit, ale nikdy nebyli přírodním rezervoárem tohoto onemocnění. Leprou se nakazili teprve před několika staletími poté, co chorobu zavlekli do Jižní Ameriky Evropané.
Pásovci měli obrovskou smůlu, že se shodou okolností právě jejich buňky nedokážou původcům lepry bránit.
Donedávna jsme znali jen jediného původce lepry – bakterii Mycobacterium leprae. V roce 2008 objevili lékaři a mikrobiologové druhou bakterii schopnou vyvolat tuto chorobu – Mycobacterium lepromatosis.
Oba bakteriální původci lepry – Mycobacterium leprae a Mycobacterium lepromatosis – vznikli ze společného předka zhruba před 10 miliony roků. Předtím, zhruba před 20 miliony let, ale prodělal předek obou bakterií dramatickou proměnu, během které přišel o čtyřicet procent své dědičné informace.
Bakterie tak ztratila schopnost žít mimo organismus svého hostitele. Spektrum jejích hostitelů se tím nebývale zúžilo na jeden či několik málo příbuzných druhů živočichů, kteří patří mezi naše přímé předky. Naši předkové žili s původci lepry dlouhé miliony roků.
To, co dnes pozorujeme jako onemocnění leprou, je výsledek „závodů ve zbrojení“, kde se u původce nemoci evolucí objevují mechanismy pro prolomení obrany hostitele a kde zároveň hostitel evolucí získává nové obranné mechanismy proti původci choroby.
Nově objevená bakterie Mycobaterium lepromatosis je na tom podobně. Bakterie dokážou žít v lidském organismu dlouhá desetiletí. Umějí prolomit naši imunitní bariéru. Na druhé straně ale nezabíjejí své oběti a průběh choroby je pozvolný a pomalý.
Víc než polovina případů malomocenství pochází z Indie. Foto: Flickr
Boží znamení
Lepra se odedávna spojovala s božstvy a jejich hněvem nebo naopak vyznamenáním. Platí to pro Egypt, pro Indii i pro starozákonní biblické časy. Starý zákon zná chorobu cara’at, která se svými příznaky podobá malomocenství v jeho destruktivní a nejobávanější formě.
Ta se projevuje vznikem uzlů a skvrn hnědé nebo hnědofialové barvy, které bývají umístěny po celém těle. Uzly se mohou vstřebat, mohou se ale také rozpadat v devastující vředy a hojit se jizvami. Skvrny vypadají jako u tuberkuloidní formy nemoci. Typicky bývá zasažen obličej, který se postupně vznikem uzlů, vředů a jizev deformuje.
Vzniklé znetvoření se označuje jako lví obličej (facies leontina). Nos se při něm propadává do obličeje, nemocnému vypadá obočí.
Ztrácí se mrkací reflex, oční rohovka proto osychá a je náchylnější k infekcím, které mohou vést k oslepnutí. Přítomné bývá také postižení nosní sliznice s rýmou a krvácením z nosu. Nemocný vylučuje v nosním sekretu velké množství mykobakterií, kterými může nakazit vnímavého člověka ve svém bezprostředním okolí. V pozdním stadiu neléčené lepry bývají zasaženy kosti a vnitřní orgány.
Když už tu byla řeč o tuberkuloidní formě malomocenství: Ta se projevuje skvrnami na kůži, které jsou typicky bílé, někdy červené. Skvrn bývá malé množství, což může způsobit těžkosti s odhalením onemocnění.
Bakteriemi bývají zasaženy nervy, které lze vyhmatat jako zduřelá nebolestivá místa. Postižené nervy záhy odumírají a celá oblast jimi inervována ztrácí citlivost.
Díky odumření nervů přestanou fungovat i svaly, které pak začnou ubývat.
S postupujícím onemocněním dochází v postižené oblasti postupně ke vznikům hlubokých vředů, které ale nejsou, díky odumření nervů, bolestivé.
Vznikají otevřené rány kloubů, postupně jsou spontánně amputovány části těla (nejčastěji články prstů).
Pacienti s touto formou lepry nejsou infekční, mykobakterie jsou uzavřeny v postižených nervech, a do okolí se nešíří. U většiny nemocných dochází ke spontánnímu uzdravení.
A ještě jedna poznámka – samotný český termín malomocenství vychází z faktu, že nemocní ztrácejí hmat.
Ke smrti dochází po několika desetiletích onemocnění. Lepra samotná nebývá příčinou smrti. Ta nastává v důsledku komplikací, nebo jiného, přidruženého onemocnění. Lepra totiž postihuje pouze lidí se špatným fungováním imunitního systému, kteří jsou náchylnější i k dalším infekcím, v důsledku kterých umírají.
Do Evropy se lepra dostala začátkem našeho letopočtu a nejvíce se rozšířila za křižáckých válek. Později ji Španělé zavlekli také do Ameriky. Ve středověku bylo církví nařízeno povinné označování malomocných. Museli nosit speciální oděvy s kapuci a chrastítkem, aby na svůj příchod upozorňovali. Museli také nosit rukavice a měli zakázáno oslovovat zdravé obyvatelstvo.
Václav Lucemburský (1337 – 1383), asi nejznámější “česká” oběť lepry. Foto: Wikipedia
Ze šíření lepry byli často vinění Židé. Třeba francouzský král Filip Pátý (vládl v letech 1316 až 1322), jakkoliv osvícený a schopný panovník to byl, připustil, aby byli Židé po desítkách páleni v jamách, do kterých je naházeli, zasypali roštím a sírou a zapálili. Následovalo obvinění malomocných z toho, že svými “výpary” otrávili studně.
Upálili jich prý tenkrát tisíce. Jeden ze synů renesančního francouzského krále Františka Prvního, Karel, se stal obětí vlastní rozjívenosti. Jako osmnáctiletý mládenec projížděl vesnicí obývanou malomocnými. Vrazil do jednoho z domů, mečem rozsekal ložní prádlo, válel se v něm a volal, že “žádný princ královské krve ještě nezemřel na malomocenství.
” Za dva měsíce byl mrtev.
Malomocenství se královským dvorům nijak nevyhýbalo. Trpěli jim skotští králové z rodu Bruceů a zasáhlo i do českého prostředí.
Václav Lucemburský, nejmladší syn českého krále Jana a bratr Otce vlasti, který vešel do historie především jako významný básník a mecenáš, roku 1383 zemřel na obzvlášť ošklivou formu malomocenství.
“Z těla mi odpadávají celé kusy kůže i s masem,” napsal v jednom z posledních dopisů své choti. “Ten zápach je strašný a žádné kadidlo ani voňavky ho nepřehluší.”
Ondřej Fér
Všude dobře, tak co doma?
Obsah: – Základní charakteristika – Mor – Chřipka – AIDS – TBC – Malárie – Cholera – Další infekční nemoci Lidstvo je od počátku věků decimováno různými chorobami. Některé se již podařilo vymýtit, nebo izolovat do laboratoří a jiné se zase postupně vyvinuly, nebo zmutovaly.
Přenosné nemoci se dělí podle příčiny na dvě základní skupiny: virová onemocnění a bakteriální onemocnění. V současnosti na infekční nemoci umírá v rozvojových zemích 40% obyvatelstva, zatímco ve vyspělých státech je to jen asi 1%, protože tady se daří nemoci úspěšně léčit.
Epidemie: Časově a místně ohraničený hromadný výskyt infekční nemoci (slovník cizích slov), tj. jde o současné rozšíření nemoci na jednom místě.
Pandemie: hromadný výskyt infekčního onemocnění postihující obyvatelstvo bez prostorového omezení (slovník cizích slov), tj. současný globální výskyt infekčního onemocnění
Infekce: Nákaza
Infekční onemocnění: nakažlivé onemocnění, tzn. onemocnění, kterým se postižený jedinec nakazí z venku, t.j. od jiného jedince (člověka), nebo zvířete, popř. hmyzu. Nákaza probíhá vnikem parazita, který narušuje vnitřní prostředí organismu.
Paraziti:
Virus: Je nejjednodušší organismus (někteří vědci je považují spíš jen za složitou molekulu než za projev života). Viry obsahují jen svojí genetickou informaci ve formě RNA nebo DNA a několik proteinů.
Nejsou schopny samostatné existence bez hostitelské buňky. Virů je v současnosti známo přes 2000 druhů. Virová onemocnění se obvykle neléčí přímo, léčí se jen jejich příznaky (snižování horečky,…
) a/nebo se podávají antibiotika, aby oslabený organismus nebyl následně napaden bakteriemi a nedošlo tak k superinfekci.
Bakterie: Je jednobuněčný organismus, mívá kulovitý (koky), popř. tyčinkovitý tvar. Bakterie se skládá z jaderné oblasti, DNA, ribozomů a buněčné stěny. Odhaduje se, že existuje kolem miliardy druhů bakterií. Léčba se provádí antibiotiky.
Prvok: Jednobuněčný organismus, některé druhy se aktivně pohybují. Rozmnožují se dělením.
Červ: Mnohobuněčný organismus, s tělem protáhlého tvaru. Většinou žijí parazitickým způsobem.
Příčina: Bakterie Yersinia pestis Formy nemoci: Plicní mor (tzv. černá smrt), bubonický mor (tzv. dýmějový mor), septický mor Přenos: Dýmějový mor přenašečem je blecha nakažená na hlodavci, plicní mor se přenáší jako kapénková infekce Příznaky: Zvýšená teplota, bolesti v kloubech, únava, záněty uzlin Úmrtnost: Až 90%, když nemoc není léčenaLéčba: Antibiotika
Morové epidemie a pandemie:
Morových epidemií proběhlo od počátku našeho letopočtu nepočítaně. Některé měly jen lokální rozšíření, jiné prošly celým světem. Celkem dobře jsou v Evropě a u nás zdokumentovány epidemie od 14. do 18.století. Mezi větší z nich patřily např. epidemie v letech 1380-1382, 1679-1681 a 1711-1715, při kterých zemřely statisíce až miliony lidí. Později už se epidemie vyhnuly rozvinutým částem světa, zejména díky výstavbě kanalizace. Největší morové pandemie všech dob byly tyto: Kdy: 541-542 – První morová pandemie, tzv. Justiniánský mor Kde: Celý svět, vznik na Blízkém VýchoděPočet obětí: Asi 100 milionů mrtvýchPopis: První historicky doložená morová epidemie, počet obyvatel Evropy se snížil na polovinu. Kdy: 1357-1363 – Druhá morová pandemieKde: Celý svět, vznik ve střední AsiiPočet obětí: Asi 100 milionů mrtvých Popis: Počet obyvatel Země se snížil z asi 450 milionů na 350 milionů, počet obyvatel Českých zemí i Evropy se snížil na polovinu. Kdy: 1855-1910 – Třetí morová pandemieKde: Celý svět, vznik v ČíněPočet obětí: Asi 100 milionů mrtvýchPopis: Epidemie se postupně šířila z Číny a Indie přes Rusko do Evropy a pak i do Ameriky. V Evropě, kde už ve městech existovala kanalizace, byly ztráty minimální. Příčina: RNA Virus z čeledě Orthomyxoviridae Formy nemoci: Tři základní typy: viry A (napadají savce a ptáky), viry B (napadají jen lidi), viry C (napadají lidi a prasata) Přenos: Kapénková infekce, dotyk ruky a následný přenos do úst nebo nosu Příznaky: Horečka, Kašel, ucpání dýchacích cest, únava, pocit chladu Úmrtnost: Liší se podle druhu, u některých druhů může dosáhnout až 20%Léčba: Léčba příznaků (snižování teploty, atd.) a imunitní systém si musí poradit sám
Chřipkové epidemie a pandemie:
Chřipkové viry způsobují každoroční celosvětovou sezónní epidemii. Obvykle se nejedná o závažné onemocnění a podléhají mu jen staří a jinak oslabení jedinci (cca 20.000 lidí na celém světě ročně). Mimo to se však od konce 19.století v nepravidelných intervalech objeví epidemie až pandemie chřipky způsobená nějakou variantou viru. Největší a nejznámější prokázané epidemie a pandemie chřipky byly tyto: Kdy: 1558Kde: Severní a Jižní Amerika Forma: neznámáPočet obětí: Zemřelo až 50% indiánské populace Popis: Nemoc byla na Americký kontinent přivezena z Evropy při zámořských výpravách, počínajících Kryštofem Kolumbem. Obyvatele obou Amerik neměli proti chřipce protilátky, tak měla u nich nemoc těžký průběh a vysokou úmrtnost. Chřipka nebyla jediným takovým onemocněním, dále byly do ‚Nového světa‘ přivezeny např. spalničky, tyfus, záškrt a neštovice. Kdy: 1889-1890Kde: Celý svět, vznik v Rusku Forma: Ruská chřipka – H2N2Počet obětí: Asi 1 milion mrtvých Popis: Jde o první řádně zdokumentovanou pandemii chřipky. Onemocnění se šířilo touto cestou: Rusko, Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika, Asie Kdy: 1918-1920Kde: Celý svět, vznik v U.S.A.Forma: Španělská chřipka – H1N1Počet obětí: Asi 50-100 milionů mrtvých Popis: Pandemie po vzniku v Severní Americe se rozšířila do Evropy a Afriky a následně do zbytku světa. Jednalo se o mutaci ptačího viru. Úmrtnost nemoci byla cca 5%. Podle některých vědců se jedná o pandemii s největším počtem úmrtí všech dob. Kdy: 1957-1958Kde: Celý svět, vznik v Číně Forma: Asijská chřipka – H2N2Počet obětí: Asi 1,5 milionu mrtvých Popis: Nemoc se šířila touto cestou: Čína, JV Asie, Amerika, Evropa, zbytek světa. Kdy: 1968-1969Kde: Celý svět, vznik v Hongkongu Forma: Hongkongská chřipka – H3N2Počet obětí: Asi 1 milion mrtvých Popis: Nemoc se šířila touto cestou: Hong Kong, JV Asie, Indie, Austrálie, Evropa, Amerika Kdy: 2009Kde: Celý svět, vznik v Mexiku Forma: Mexická (neboli prasečí) chřipka – H1N1Počet obětí: Kolem 14.000 mrtvých Popis: První případy jsou hlášeny 18.3.2009 z Mexika, kde se na lidi přeneslo původní onemocnění prasat a následně se potvrdil i přenos mezi lidmi. Nemoc neměla tak tragické následky, jak předpovídala media. ‚Slovo‘ AIDS je zkratkou anglického názvu Acquired Immune Deficiency Syndrome (česky Syndrom získaného selhání imunity). Nemoc byla poprvé zaznamenaná v roce 1981 a od té doby se nakazily desítky milionů lidí. Inkubační doba je cca 5 týdnů a pak se projevují příznaky napadení virem HIV podobné chřipce. Následuje stádium, které může trvat kolem 10 let (může ale být delší i kratší), kdy se neprojevují žádné příznaky. Pak propuká nemoc AIDS – celkové selhání imunitního systému, kdy není organismus schopen se sám bránit ani banálním onemocněním a pacienti umírají na zápal plic, nebo chřipku. Nejslavnější obětí je zpěvák skupiny Queen Fredie Mercury, nejslavnějším žijícím nakaženým virem HIV je pak asi basketbalista Magic Johnson nebo zpěvák skupiny Erasure Andy Bell.Nemoc je nejvíce rozšířena v zemích na jihu Afriky, kde je HIV pozitivních a nemocných AIDS až 15% dospělé populace. V zemích Střední Afriky je nakaženo asi 5-10% dospělých a v ostatních zemích světa se počet infikovaných menší než 1% dospělých.
Příčina: Virus HIV
Formy nemoci: Nemoc nemá různé formy, má různá stádia (nejprve jen nákaza virem HIV a pak propuknutí nemoci AIDS) Přenos: Krví, pohlavním stykem, z matky na dítě během těhotenství Příznaky: Ztráta tělesné hmotnosti, lézy (tzv. Kaposiho sarkom), dlouhodobé průjmy, opakovaný zápal plic a další choroby, kterým není organismus schopen se bránit Úmrtnost: Nemoc AIDS je 100% smrtelnáLéčba: Lék zatím neexistuje, pomocí léků se jen tlumí příznaky a nemoc se zpomaluje TBC (neboli tuberkulóza, dříve taky souchotiny, nebo úbytě) je bakteriálním onemocněním s největší úmrtnosti na světě. Ročně na nemoc umře téměř 2 miliony lidí. Každý neléčený člověk nakazí ročně až 20 dalších lidí. Nejčastější je plicní forma onemocnění, která je i nejvíce nakažlivá.
Příčina: Bakterie Mycobacterium tuberculosis
Formy nemoci: TBC plic, TBC kostí, TBC močového ústrojí, TBC trávicí soustavy, Tuberkulozní meningitida Přenos: nejvíce kašlem – kapénková infekce Příznaky: Kašel, hubnutí, únava, pocení Úmrtnost: Asi 10% když není léčenaLéčba: Antibiotika Malárie je nejsmrtelnější nemoc v tropické Africe, ale vyskytuje se i v jich částech světa, např. v Jižní Americe, na Blízkém Východě, v Jižní a Jihovýchodní Asii. Ročně onemocní až půl miliardy lidí a tři miliony jich na nemoc zemřou (z toho 90% v Africe). Větší úmrtnost je u dětí než u dospělých. Vzhledem k tomu, že chudé africké země nemají peníze na nákup léků, naprostá většina nakažených se musí uzdravit sama. Infekce se přenáší ze slinných žláz komáří samičky do krve nakaženého a odtud putuje do jeho jater, kde se parazit rozmnožuje. Následně dochází v pravidelných 3-4 denních intervalech k masivnímu uvolňování parazitů do krevního oběhu. Tomu odpovídají pravidelné zvýšení teplot nemocného.
Příčina: parazitický prvok Výtrusovci, rod Plasmodium
Formy nemoci: Nemoc nemá různé formy Přenos: Komářím píchnutím Příznaky: Horečka, bolest kloubů, křeče, dávení Úmrtnost: Asi 0,5%, když není léčena (u dětí víc)Léčba: Jako základní antimalarikum se používá chinin Příčina: Bakterie Vibrio cholerae Formy nemoci: Nemoc nemá různé formy, jen různě silný průběh Přenos: Znečištěnou vodou, potravinami Příznaky: Křečovité bolesti břicha, průjem, zvracení Úmrtnost: 50%Léčba: Antibiotika, doplňování tekutin
Pandemie cholery:
Kdy: 1816-1826Kde: Asie, počátek v Bengálsku Počet obětí: 40 milionů Kdy: 1829-1851Kde: Celý svět, počátek v Rusku Počet obětí: 1 milion Kdy: 1852-1860Kde: Asie, počátek v Rusku Počet obětí: 2 miliony Kdy: 1863-1875Kde: Evropa, Afrika Počet obětí: půl milionu Kdy: 1881-1896Kde: Celý svět Počet obětí: 1 milion Kdy: 1899-1923Kde: Asie Počet obětí: 2 miliony Kdy: 1961-1970Kde: Asie, Afrika Počet obětí: půl milionu AnthraxPříčina: Baktérie Bacillus anthracis Přenos: Potravinami, kůží, vdechnutím Příznaky: jako těžký zápal plic, krvácení z tělesných otvorů Úmrtnost: 20%-100% podle formyLéčba: Antibiotika Poznámky: Používá se v biologických zbraních. Plicní forma je téměř 100% smrtelná, další formy jsou střevní a kožní anthrax.
- Černý kašel
- Ebola
- Lepra (neboli malomocenství)
- Neštovice
- Spalničky
- Spavá nemoc
- Tetanus
- Tyfus
- Aktualizace: 04/2012
Příčina: Bakterie Bordetella pertussis Přenos: Kapénkovou infekcí Příznaky: Silný až dávivý kašel, obvykle s hlenem, vysoká horečka Úmrtnost: 30%Léčba: Antibiotika Poznámky: Díky očkování výrazně omezen výskyt nemoci. Příčina: Filovirus ebola Přenos: Dotek, Tělesné tekutiny Příznaky: Zvracení, průjem, vnitřní i vnější krvácení Úmrtnost: 50-90%Léčba: Neléčitelná Poznámky: Poprvé se nemoc objevila v roce 1976, od té doby je celosvětově evidováno cca 2000 úmrtí. Úmrtnost se liší podle kmene viru.Příčina: Bakterie Mycobacterium leprae Přenos: Není přesně znám, pravděpodobně kapénkovou infekcí Příznaky: Hluboké vředy na kůži, odumírání části těl (nejčastěji články prstů) Úmrtnost: Nemoc sama o sobě není smrtelná, pacienti umírají po asi 10 letech na jiné komplikaceLéčba: Antibiotika Poznámky: V současnosti je nakaženo asi 1,2 milionů obyvatel, velký podíl nemocných je v Indii. Příčina: Virus Formy nemoci: Pravé neštovice, plané neštovice Přenos: Dotykem, kapénková infekce Příznaky: Vyrážka, kožní strupy Úmrtnost: Pravé neštovice měly vysokou úmrtnost – na některých územích až 90%Léčba: Plané neštovice – masti, pudry Poznámky: Pravé neštovice se považují za vymýcené díky celosvětovému očkování, poslední případ byl zaznamenán v roce 1977 v Etiopii. Podle odhadů si nemoc jen během 20. století vyžádala asi 400 milionů obětí. Plané neštovice jsou v povědomí jako dětská nemoc. Po jejím prodělání má organizmus protilátky do konce života. Průběh nemoci u dospělých bývá komplikovanější. Příčina: Paramyxovirus Přenos: Kapénkovou infekcí Příznaky: Vyrážka Úmrtnost: 15%Léčba: Neexistuje lék, léčí se jen symptomy Poznámky: Celosvětově nejčastější příčina úmrtí dětí do 5 let.Příčina: Prvok Trypanozoma brucei Přenos: Moucha tse-tse Příznaky: jako chřipka, potíže s krevním oběhem, anémie, halucinace, rozhození spánkového režimu Úmrtnost: 10%Léčba: Neexistuje efektivní léčba, léky mají závažné vedlejší účinky (i smrt) Poznámky: Každý rok onemocní půl milionu lidí v Subsaharské Africe.Příčina: Bakterie Clostridium tetani Přenos: Dotykem, ránami v kůži Příznaky: Křeče, ztráta koordinace svalových pohybů Úmrtnost: 10%Léčba: Antibiotika, odstranění napadené tkáně Poznámky: Ročně zemře asi půl milionů lidí, zejména malých dětíPříčina: Bakterie Přenos: vši, blechy, klíšťata Příznaky: Horečka, vyrážka, kóma, bolest břicha, průjem Úmrtnost: 30%Léčba: Antibiotika Poznámky: Nemoc má dvě základní formy: břišní tyfus a skvrnitý tyfus. Ročně zemře kolem 500.00 lidí.
VšudeDobře.cz | © 2004-2020
Lepra
Marek 1,40: ‚Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“
Lepra neboli malomocenství, či Hansenova nemoc patří mezi nejstarší onemocnění, která postihují lidstvo již po staletí. Zdroje popisující vznik této nákazy se liší, ale nejvíce pramenů se shoduje na původu z Afriky, odkud se následně rozšířila do Indie a Číny. Za původce nemoci je považováno Mycobacterium leprae, rovněž nazýván jako Hansenův bacil, podle jména objevitele norského mikrobiologa Gerharda HA Hansena.
Tato bakterie je význačná svým pomalým množením, a to jen za teploty 30-33 ˚C. Nejlépe se jí proto daří v chladnějších tkáních – v kostech, kůži, podkoží na obličeji, v nosních chrupavkách. Kultivačně je toto Mycobacterium velmi náročné, daří se ho pěstovat pouze zaživa v amerických pásovcích, a proto příprava účinné vakcíny proti lepře zůstává velmi obtížným úkolem.
Historie
První zmínka o prevenci proti malomocenství se nachází v textu zvaném Mannuův zákoník, který je součástí rozsáhlého komplexu textů – Védy (součást sanskrtské literatury z období před rokem 1400 př. n. l.). V Mannuově zákoníku je tato choroba pojmenována „Kutsha“ – odvozeno od sanskrtského výrazu „Kutshnati“, česky „rozežírající“. Kutsha byl obecný výraz pro kožní onemocnění.
Dnes se ale používá pro označení lepry. Okolo roku 600 př. n. l. hindský lékař Sushruta, v literatuře často označovaný jako „otec chirurgie“, vydal encyklopedii Sushruta Samhita, obsahující podrobné anatomické informace a přes 300 popisů chirurgických zákroků.
Toto významné dílo obsahuje první autentickou analýzu malomocenství včetně diagnostiky a léčby pomocí chaulmoogrového (gynokardového) oleje pod označením „Tuvarka“. Tento velmi účinný lék proti malomocenství byl představen západnímu světu až koncem 19. století. Mezi nejstarší texty, které se zmiňují přímo o malomocenství se řadí dílo starověkého čínského lékaře Nei Jinga.
Zde byly popsány přesné klinické projevy pod označením „De Feng“ a tento popis pochází z let okolo 400 př. n. l. V japonské rané literatuře se objevují podobné poznámky zhruba ze stejného období jako v Číně. (Baghotia K. S. et al., 2001 – 2002: 4, Yawalkar S. J., 2002: 2).
Ve stejném období byl zaznamenán též výskyt v oblasti Středomoří, a to díky vojsku Alexandra Velikého, vracejícího se z tažení do Indie mezi lety 327 – 326 př. n. l. První důkaz kostních transformací, jako důsledek onemocnění Hansenovou chorobou, byl prokázán u mumie nalezené v Egyptě a datován do 2. stol. př. n. l.
Z této oblasti se též díky příslušníkům pompejské armády lepra rozšířila do Itálie, tedy na evropský kontinent. První případ lepromatózního onemocnění byl diagnostikován řeckým lékařem Areteem roku 150 n. l. Z Řecka pochází i původní význam slova „lepros“. O tomto kožním nepříjemném onemocnění se zmiňuje ve svých dílech také Hippokrates.
Pravděpodobně se nejednalo o pravou lepru, ale pouze o kožní onemocnění jí podobné, jelikož ve svých spisech nezmiňoval žádné neurologické příznaky.(Yawalkar S.J., 2002: 2). Z těchto historických údajů vyplývá prokazatelná existence lepry již v době biblické, konkrétně v Novém zákoně se s velkou pravděpodobností vyskytují odkazy na problematiku malomocenství.
Lidé však věřili, že lepra na ně byla poslána Bohem jako jeden z největších trestů. Postupem času a díky tehdejším sociálním podmínkám se rapidně rozšířila do celé Evropy a na počátku 13. stol. n. l. bylo registrováno okolo 19 000 leprosárií po celém kontinentu.(Yawalkar S. J., 2002: 2) Právě zde můžeme najít počátky stigmatu. Malomocní byli společností označeni, za „nečisté a prašivé“.
Nemocní žili v izolaci, uzavřeni v lazaretech, které bývaly situovány daleko od vesnic nebo za městskou hradbou. Tato opatření přes všechna záporná „ale“ vedla k celkovému poklesu výskytu nových případů, a to především díky koncentraci nemocných do jednoho místa a lepší kontrolovatelnosti dalšího šíření. Diagnostikovat lepru bylo velice obtížné a lepra se často zaměňovala s elefantiázou, svrabem nebo pelagrou. (Bachotia K. S. et al., 2001 – 2002: 4)
Lepra nezůstala pouze na evropském kontinentu, ale díky migraci obyvatelstva se dostala do Afriky. Odtud se nemoc dále rozšířila na americký kontinent (násilná migrace otroků z Afriky, nejvíce do Brazílie). Například na Havajské ostrovy se lepra rozšířila díky čínským vystěhovalcům a dostala tak označení “Mai Pake”, což v překladu znamená „čínská nemoc“.
Forma indeterminovaná (neurčitá) Jedná se o počáteční stádium choroby, spojené se vznikem blíže nespecifických kožních lézí, které mohou mít porušenou citlivost na teplo, nikoli však na tlak. Zpravidla dochází ke spontánnímu vyhojení. Vývoj nemoci je doprovázen imunitní odpovědí na mykobakterie. V případě neléčení může tato forma přejít v typ tuberkuloidní či lepromatózní (zřídka i ve formu přechodnou). Forma tuberkuloidní (Lepra tuberculoides) Přes všechna úskalí spojená s touto formou nemoci se stále jedná o její lehčí formu. Pakliže pacient disponuje imunitou proti původci lepry, vznikají pro lepru tolik charakteristické bílé a červené skvrny na kůži, které jsou necitlivé. Vznik těchto jednotlivých zánětů umocňuje poškození nervů, ale zároveň zabraňuje dalšímu šíření infekce. S postupně se vyvíjecím projevem této choroby dochází ke vzniku hlubokých vředů, které mají za následek úplné odumření nervů, čímž dochází k atrofii svalů (svaly se postupně přestávají zapojovat do činnosti organismu). Tato forma se považuje za stabilní, nejedná se o bezprostřední infekční riziko, protože mykobakterie jsou uzavřeny v postižených nervech, a tak nedochází k jejich šíření do okolí. U některých pacientů se může objevit i samovolné uzdravení. Forma Lepromatózní (Lepra lepromatosa) Tato podoba postihuje nejčastěji osoby s oslabenou imunitou. Nemocnému se postupně na povrchu kůže objevují symetricky uspořádané uzly a skvrny, které se mohou vstřebat, a nebo přecházejí ve vředy a hojí se s jizvami. Skvrny mohou být bílé nebo různě pigmentované. Pacientovi se také objevují leprómy, což jsou ostře ohraničené nebolestivé kožní uzlíky (mohou se vyskytovat i na dříve nezasažených částech těla). Leprómy bývají zanořeny pod kůží, ale stejně tak mohou vystupovat jako hrbolovité shluky (konvoluty na povrch kůže) a takto postižená místa bývají vinou zvýšené činnosti mazových žláz mastná (lesklá). To vede k deformaci kůže a tkáně. Charakteristické je zasažení obličeje, přičemž vzniklé znetvoření se označuje jako lví obličej (facies leontina). Vředy se postupně utváří v nosní a ústní sliznici, vypadávají řasy a obočí, dochází ke ztrátě mrkacího reflexu. Postiženým se dále propadá nos, vysychá rohovka, což má za následek slepotu, a dochází ke zduření ušních lalůčků. Tato forma je vysoce nakažlivá, pacient mimo jiné vylučuje v nosním sekretu velké množství mykobakterií. Forma hraniční (bordeline) Poslední forma lepry je kombinací příznaků tuberkolidní i lepromatózní formy nemoci. Rozlišujeme tři stádia hraninčí formy lepry (BT – bordeline tuberculoid, BL – bordeline lepromatous, BB – bordeline-bordeline ). Všechny varianty vyústí v poškození periferních nervů, což vede ke ztrátě senzorické a motorické funkce nervů. Vzhledem k počtu a velikosti převažují menší symetričtěji uspořádané lézy podobné lepromatózním nad velkými, plošně rozloženými makulami tuberkuloidními.
Z pohledu lokalizace jsou nejčastěji u lepry typu borderline zasaženy tváře, ušní boltce a lalůčky, šíje, podélná hranice okolo vlasaté části hlavy.
Lepra
Lepra je chronické (vleklé) nakažlivé onemocnění vyvolané bakterií Mycobacterium leprae, která má jedinečný sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla – kůži a sliznice.
Nemoc je známa od pradávna v Egyptě a Indii, později byla zavlečena do Evropy, zde se rozšířila hlavně za křižáckých válek. Od 15. století byla v Evropě vytlačována tuberkulózou. Původce nákazy objevil v r.
1869 mikrobiolog Hansen.
Lepra postihuje na celém světě více než 12 miliónů lidí. Co se týče celkového počtu, nejvíce případů se vyskytuje v Asii, v přepočtu na počet obyvatel je nejhůře postižena Afrika. Endemické oblasti (tj.
oblasti s trvalým výskytem onemocnění) jsou v Mexiku, Jižní a Střední Americe a na tichomořských ostrovech. Většina odhadovaných 5000 nemocných v USA jsou imigranti z rozvojových zemí. Těžké formy nemoci jsou častější u mužů než u žen.
Onemocnění se může vyskytovat v kterémkoli věku, ale vrchol výskytu je kolem 20. roku.
Kromě člověka se původce lepry M.leprae vyskytuje také u pásovců a primátů. M. leprae lze izolovat také z půdy.
Přenos mikroba je nejasný. Kolem 50% pacientů má v anamnéze intimní kontakt s infikovanou osobou, obvykle za špatných sociálních a hygienických podmínek. Neléčení nemocní s lepromatózní formou (viz.
níže) jsou nosiči velkého množství mikroba na nosní sliznici a je pravděpodobné, že nákaza se šíří kapénkovou cestou právě z hlenů vylučovaných nosní sliznicí. Mírněji probíhající tuberkuloidní forma lepry je všeobecně považována za neinfekční.
Ale infikovaná půda a hmyz (např. štěnice a komáři) mohou hrát roli v šíření nemoci.
Inkubační doba (tj. doba od okamžiku nákazy do začátku příznaků onemocnění) je velmi dlouhá, trvá 1 rok až 40 let (průměrně 5-7 let). Důvodem tak dlouhé inkubační doby je jednak velmi pomalé množení mikroba, jednak skutečnost, že k vyvolání příznaků nemoci je na rozdíl od ostatních nákaz nutné enormní množství mikroorganismů v těle.
Většina lidí, kteří se dostanou do kontaktu s nákazou, neonemocní, protože se u nich vyvine dostatečná obranná imunitní odpověď (tvorba protilátek v krevních séru, buněčná imunitní odpověď). Lepra má různé formy, a závisí na stavu pacienta, která z forem se vyvine.
Tuberkuloidní lepra: Pacienti mívají jednu nebo více bledých skvrn na kůži, kde dochází i ke ztrátě kožní citlivosti. Na kůži vznikají vředy , dochází k otevření kloubů a spontánním bezbolestným amputacím článků prstů.
Lepromatózní lepra: Pacienti mívají symetrické kožní uzlíky fialové až hnědé barvy na obličeji, trupu a končetinách . Uzly se mohou vstřebat nebo se rozpadají ve vředy a hojí se jizvami. Na kůži se objevují i skvrny, bílé nebo pigmentované. Nemocným vypadávají řasy a obočí. Nemocní vylučují mikroby hlenem z nosu.
Přechodná-hraniční forma (lepra borderline): Tento typ nemoci může mít známky jak tuberkuloidní, tak lepromatózní lepry.
Nejvíce komplikací u lepry vzniká v důsledku postižení periferních nervů. Mohou být napadeny nervové kmeny (tj. počáteční úseky nervů před jejich rozvětvením) nebo i kožní nervová zakončení.
Nejčastěji postiženým nervem je „loketní nerv“ ( nervus ulnaris), což je v těžkých případech příčinou kožní necitlivosti a nevratné deformity 4. a 5. prstu na ruce. Mohou být postiženy i ostatní nervy, např.
nervus perinealis (na hrázi), nervus facialis (n. lícní), n. auricularis (na boltci).
Vředy na plosce nohy jsou nejčastější příčinou nemocnosti u lepry. Léčí se chirurgicky, odlehčením váhy (např.sádrou modelovanou na celou plosku nohy) a antibiotiky. Důležitá je vhodná obuv, nejlépe ortopedická.
Oči mohou být postiženy v několika směrech. Může vzniknout zánět duhovky vedoucí ke glaukomu. Může být postižena rohovka, což může vést až ke slepotě.
Při lepromatózní formě lepry je postižena chrupavka a sliznice nosu; neléčení pacienti mají ucpaný nos a stěžují si na krvácení z nosu. Při pokračování nemoci může dojít k proděravění nosní chrupavky a jejímu zborcení.
Při postižení varlat dojde ke snížení koncentrace mužských pohlavních hormonů v krevním séru, poruše tvorby spermií a neplodnosti.
Deformity těla vznikající při lepře jsou v mnoha kulturách sociálně stigmatizující a nemocní a jejich rodiny jsou často vyloučeni ze společnosti. S moderní léčbou jsou následky této nemoci často menší, nicméně i tak působí psychické trauma.
Diagnózu stanovujeme z příznaků nemoci a mikroskopického vyšetření tkáně odebrané z místa kožních vředů, uzlů, popř. nervů. Další možností je vyšetření protilátek v krevním séru. Protilátky však nejsou přítomny u všech nemocných, jejich vyšetření má proto pro diagnostiku lepry omezený význam.
Protože lepromatózní forma lepry je spojena s přítomností velkého množství bakterií a specifickou neschopností organismu reagovat na přítomnost mikroba, vyžaduje její léčba intenzivnější prostředky a delší trvání než při tuberkuloidní formě. Třebaže léčba antibiotiky je účinná, režim dávkování a optimální doba léčby nejsou zcela zřejmé.
Pro obě formy onemocnění je hlavním léčebným preparátem dapson. K nežádoucím účinkům léku patří rozpad červených krvinek a chudokrevnost, alergické vyrážky, vzácně postižení kůže s olupováním, provázené horečkou .
Rifampicin je dalším vhodným lékem. V řadě rozvojových zemí je však pro vysokou cenu nedostupný. Nežádoucím účinkem léku je toxicita vůči játrům, chřipkové příznaky a vzácně nedostatek krevních destiček nebo selhání ledvin.
Clofazimin má aktivitu proti M. leprae podobnou dapsonu. K jeho nežádoucím účinkům patří zažívací obtíže a změna barvy kůže na červenočernou, což je pro osoby s bílou pletí těžko přijatelné.
Z mnoha oblastí je hlášena neodpovídavost lepry na léčbu dapsonem. Nicméně Světová zdravotnická organizace doporučuje při všech formách lepry postupy s použitím více léků včetně dapsonu (např. kombinace dapson , clofazimin a rifampicin). Léčba je dlouhodobá (řadu měsíců až několik let).
Lepra (infekce)
Lepra je chronické infekční onemocnění způsobené Mycobacterium leprae (Hansenův bacil). Tato choroba není příliš nakažlivá (méně než 1 % populace, které s ní přišlo do styku, se nakazí) a má dlouhou inkubační dobu (1–8 let). Je léčitelná, ale neexistuje na ni žádná vakcína. Každý rok je hlášeno 500 000 až 700 000 nových případů.
Historie[upravit | editovat zdroj]
O malomocenství píše již Bible. Lepru znali ve starověké Číně, Indii, Egyptě. Je to onemocnění, které se objevovalo ve starověku. Kůže mokvala a do okolí se šířil značný zápach z hnisajících ran. V současné době se toto onemocnění stále vyskytuje.
Odhaduje se, že leprou v současné době trpí 10–11 miliónů lidí, zejména ve střední Africe a jihovýchodní Asii, známé jsou ale i případy z jižní Evropy, zejména Španělska a také z Rumunska. V Rumunsku se vyskytuje minimálně od 50.
let, což ale bylo tajeno Ceauşescovým režimem.
Základní rozdělení[upravit | editovat zdroj]
Chodidla deformovaná leprou
Lepra má dvě základní formy – nervová (angl. Lepromatous leprosy – LL) a kožní neboli uzlová (angl. Tuberculoid leprosy – TT).
- Kožní forma se vyznačuje prudkou, ale časově opožděnou, imunitní odpovědí v kůži a v nervech zprostředkovanou buňkami T-helper 1 (Th1) a hypersenzitivitou na antigeny M. leprae.
- U nervové formy jsou aktivní T-helper 2 (Th2) buňky a objevuje se neschopnost reagovat na antigeny M. leprae, takže v kůži a nervech je hojná přítomnost této bakterie. Pacienti s touto formou, kteří se léčí antibiotiky, jsou často (50 % případů) postiženi zánětem podkoží (resp. tukových buněk), při němž se objevují tvrdá, červená, bolestivá ložiska o průměru 1–5 cm (erythema nodosum leprosum – ENL).
Většina nemocných má příznaky obou forem (popisují se hraniční formy: borderline tuberculoid – BT, borderline-borderline – BB a borderline lepromatous– BL formy).
Všechny varianty nakonec vyústí v poškození periferních nervů v končetinách, což způsobuje ztrátu senzorické i motorické funkce nervů.
Výzkum tohoto onemocnění byl ztížen tím, že lepra postihuje prakticky jen člověka (mezi další infikovatelné druhy patří už jen pásovec a tři druhy opic – šimpanz, mangabej kouřový a makak cynomolgus), a také tím, že bakterie M.
leprae nemůže – (podařilo se to v ‚extrémních‘ podmínkách) být kultivována in vitro. Pro výzkumné účely se používají pásovci a imunokompromitované myši. Genom M. leprae byl na začátku 21. století sekvenován jako jeden z prvních.
Projevy a důsledky[upravit | editovat zdroj]
Lepra se obvykle neprojevuje výraznějšími příznaky a také ve většině svých fází není vysoce nakažlivá. Výjimkou je kožní forma, která vytváří vředy na kůži, která bývají vysoce infekční. Za nepříznivých okolností může dojít k rozvinutí destruktivní formy lepry a ohrožení pacienta na životě. Lepra napadá převážně Schwannovy buňky a makrofágy v periferním nervové soustavě. Ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a na obličeji. Kůže i části končetin zůstávají bez citu. Na kůži se vytvoří léze (ruce, nohy, varlata), které vypadají jako vřed. Přestávají fungovat mazové žlázky, kůže praská. Dochází k porušení integrity kůže, čímž se objevuje vstupní brána infekci. Vzhledem k tomu, že je narušeno čití, postižený necítí vysokou teplotu, např. u ohně docházelo ve středověku k popáleninám. Další důsledek lepry je oslepnutí nebo porucha zraku. Oční víčko se přestává hýbat a oko zůstává otevřené.
Symptomy[upravit | editovat zdroj]
Kožní forma[upravit | editovat zdroj]
Projevuje se zčervenáním části kůže nejčastěji v obličeji. Tato oblast je často souměrná a objevuje se kolem nosu, postupně tmavne až do šedočerné barvy zatímco její střed bledne, nakonec se nahradí bílou skvrnou, která připomíná vitiligo. V postižené části se začnou vytvářet lepromy.
To je provázeno často horečkou a zduřením místních lymfatických uzlin. Lepromy se vytvářejí nejen na obličeji, ale i na končetinách, kde na postižených místech dochází ke ztrátě citlivosti – proto se pokožka snadno zraní, zvředovatí a vznikne nekróza. Jak tyto uzlíky rostou, mění vzhled tváře (tzv.
facies leonina nebo leontiasis).
Nervová forma[upravit | editovat zdroj]
Začíná stejnou vyrážkou, ale postiženy jsou také periferní nervy v trupu a končetinách, kde se vytvářejí hmatné ztluštěniny.
Postupem času se vytváří hyperestezie, kterou později nahradí anestezie nejdříve na teplo a bolest, později i na dotek. Objevují se obrny a atrofie kosterního svalstva.
Lepromy se ve vzácných případech objevují i ve vnitřních orgánech (hlavně plíce a slezina). Slezina je často zvětšena díky přítomnosti amyloidu.
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Leprominový testNení používán k diagnóze leprózy, ale na rozlišení, zda je pacient postižen LL nebo TT formou. Aplikace spočívá v podkožní injekci suspenze celých autoklávovaných (tepelně usmrcených) bakterií. Pokud se v kůži za 4 týdny vyvine granulomatózní reakce, jedná se o TT formu (reakce APC a T-lymfocytů).
Negativní reakce je asociovaná s LL formou (APC a T-lymfocyty nereagují). Jak již bylo řečeno, tento test se nepoužívá k diagnóze, protože i zdravý člověk může mít pozitivní reakci na leprominový test.Kdysi se používaly bakterie pro tento test přímo z lidských lepromů, dnes se získávají z infikovaných pásovců.
V současné době se pracuje na identifikaci proteinových antigenů, které by se používaly jako reagenty místo celých bakterií, ale dosud se žádné specifické nebo dostatečně senzitivní nenašly.Kožní biopsie, stěr (příp. biopsie nervu)Kožní biopsie a následný histologický rozbor stále hraje nezastupitelnou roli v diagnóze lepry.
Používá se klasické barvení hematoxylinem-eosinem a barvení karbolfuchsinem.PCR
Mezi doplňující testy patří krevní obraz, test na jaterní a renální funkce.
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Do roku 1871, kdy byl původce nákazy objeven norským mikrobiologem G. H. Armauer Hansenem, se věřilo, že tato choroba je buď dědičná, nebo byla považována za Boží trest. Nemocní (tzv. malomocní) byli považováni za nečisté a byli soustředěni v leprosáriích.
Od popsání této bakterie se začala hledat léčba. V první polovině 20. století se začal používat olej z chaulmoogrových oříšků (druh stromu), který se píchal injekcí do kůže, ale účinnost byla diskutabilní.
V roce 1941 se začal používat lék Promin, který byl sice účinný, ale vyžadoval značné dávky anestetik. Další přípravek, Dapsone, přišel na trh v 50. letech, ale brzy (1960–1970) si na něho bakterie vyvinuly rezistenci.
Kolem roku 1970 se přešlo na kombinaci tří ATB (dapsone, rifampicin a clofazimin [Lamprene]) a tento koncept se používá dodnes.
Etiologie[upravit | editovat zdroj]
Jak již bylo řečeno, původce lepry je Mycobacterium leprae, nepohyblivá, mikroaerofilní, nesporující, Gram pozitivní, acidorezistentní tyčinka. Bakterie je obsažena v lepromech (uzlíky, vytvářející se v postižené kůži) intracelulárně.
Cesta nákazy není zcela jistě dodnes objasněna, ale nejčastěji se zmiňuje sliznice nosohltanu a kůže. Také byl popsán přenos vodou.
Zdroj nákazy jsou rozpadlé vředy, nosní hlen nebo stolice nemocného. Pro přenos je třeba dlouhotrvající těsný styk, proto jsou nejvíce ohroženy děti.
Bakterii se nejlépe daří při nižších teplotách, než je teplota těla – proto napadá hlavně kůži a periferní nervy.
V 70. letech 20. století vznikla domněnka o nejméně dvou genech řídících imunitní odpověď na lepru a posléze byla podložena následnými výzkumy.
Dnes existuje dostatečné množství důkazů o existenci různých genů řídících imunitní reakci proti M. leprae. Tato reakce je uskutečňována na 2 úrovních.
První „balík“ genů řídí vrozenou imunitní odpověď zprostředkovanou monocyty. Pokud tato vrozená imunita není dostatečně účinná, infekce se „zakoření“.
Následně nastupuje druhá sada genů, která řídí specifickou buněčnou imunitu (antigen prezentující buňky (APC) a T-lymfocyty) a případně opožděnou hypersenzitivitu na antigeny M. leprae.
Pokud se již lepra v těle stabilizovala, záleží na „kvalitě“ buněčné imunitní odpovědi jaká forma lepry se vyvine. Pokud je imunita zprostředkovaná T-lymfocyty efektivní, vyvíjí se méně závažná TT forma, projevující se bílými skvrnami na kůži.
Tato forma se může samovolně vyléčit.
V případě, že je tato imunita méně „výkonnější“, manifestuje se obvykle závažnější LL typ leprózy, při kterém se objevují symetrické kožní léze, noduly, plaky, ztenčená dermis a časté postižení nosní sliznice (krvácení).
Jsou známy případy, kdy jeden z členů rodiny má lepru, ale ostatní blízcí příbuzní se nenakazí, protože mají „dobrou schopnost“ bojovat proti nákaze.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- GORDON, R.. Podivuhodné dějiny lékařství. 1. vydání. Praha : Melantrich, 1995. ISBN 80-7023-208-0.
- NETOUŠEK, Miloš. Vnitřní lékařství. 5. vydání. Státní zdravotnické nakladatelství, 1957.