Lékaře nezajímalo, že rodím

Koronavirus na Kladensku Alena Beníšková

Zubní kaz a paradontóza. To jsou největší problémy, se kterými přicházíme do ordinací stomatologů. Stále totiž hledáme „ideální“ kartáček a pastu, které za nás vyřeší jakýkoli problém, a zapomínáme přitom, že zuby potřebují hlavně správně čistit.

Zuby | Foto: shutterstock

Plno lidí řeší, jaká pasta bude nejlepší, jestli bělí nebo funguje proti kazům. Že si ale hlavně neumí zuby správně vyčistit, to je moc nezajímá. Přitom pokud máte dobrou techniku, pastu ani nepotřebujete.

Přečíst článek ›

„Záleží jen na mechanickém čištění. Vrstva plaku nepropustí ke sklovině ani vzduch, natož pastu. Bez ní si zuby dokonale vyčistíte, bez kartáčku to ale nepůjde.

Nějakou zajímavou pastou můžete akorát podpořit svou motivaci,“ říká zubní lékař Lukáš Kaloš. Rozhodně ale není nutné čistit si zuby po každém jídle, stačí ráno a večer.

Navíc po konzumaci některých potravin je to vyloženě škodlivé, například po ovoci.

Zdroj: deníkInfekční onemocnění parodontitida, kterou znáte spíše pod názvem paradontóza, vzniká hromaděním zubního plaku a usazených bakterií na dásních a zubech. Zabránit tomu můžete jen v případě, že si budete pravidelně čistit zuby a dásně správným způsobem a použijete kartáček, který nebude příliš tvrdý.

Mezizubní kartáček

Zapomenout byste neměli ani na mezizubní kartáčky nebo zubní nit. Velký problém s paradontózou mívají často kuřáci, protože tabák snižuje proudění krve do tkání dásní a zároveň urychluje tvorbu zubního plaku, který spouští záněty.

Zapomeňte rychle i na oblíbenou výmluvu, že problémy se zuby či paradontózou jsou dědičné. Paradontóza není dědičná, dědičná může být maximálně rychlost, jakou nemoc postupuje.

A v případě, že trpíte nějakým imunitním onemocněním nebo cukrovkou, dbejte na zubní hygienu dvakrát tak pečlivěji, protože vám může hrozit častěji.

Od roku 2018 se amalgámové plomby nesmějí dávat dětem do 15 let a těhotným či kojícím ženám, ale co my ostatní? Jaká varianta je pro nás lepší?

Celý rozhovor najdete ve čtvrtečním magazínu Bydlení, který je součástí regionálních Deníků

Přečíst článek ›

Dále se v magazínu Zdraví dočtete:

– Špatná zkušenost u zubaře?- Křivý úsměv- Jak vybrat správný kartáček?- Příběh: Vegan není nadávka- Seriál Deníku: Umíte se učit?

– Alkohol najde vaše slabiny

Předplaťte si Deník s pravidelnými čtvrtečními přílohami již od 76 Kč měsíčně. (objednávejte ZDE) nebo si jej můžete objednat i telefonicky na 272 015 015.

26.2.2020

• parodontitida,
• Pasta,
• Zubní plak,
• zubní kaz

Porod a symptomy porodu

Dítě na cestě? Přečtěte si dále několik informací o protržení membrán a krvácení, jak rozeznat skutečné porodní bolesti od nepravých a kdy zavolat lékaře. S tím, jak se blíží váš velký den, začnete se zajímat o to, jak poznat příznaky porodních bolestí. Nemějte strach. Ženské tělo vždycky vyšle potřebné signály, kterým porozumíte. Je třeba se soustředit zejména na následující:

• Signály, že porod zanedlouho začne
• Začátek porodu: Kontrakce
• Skutečné, nebo nepravé porodní bolesti?
• Zavolat lékaři
• Signály, že porod zanedlouho začne
• Existují dva hlavní signály, že porod začne za den či dva.

1. Protržení membrán (plodového vaku). Lidově se tomu říká, že praskla voda. Množství čiré plodové vody, která vytéká z vaku a z vagíny, je u každé ženy jiné. U některých je to jen malý pramínek, u jiných plodová voda vytryskne.

   Překvapivě je tato předzvěst porodu prvním příznakem u méně než 25 procent žen a v zásadě se může vyskytnout až při porodu. Dojde-li však k protržení membrán před porodem, je velká pravděpodobnost, že porod začne do 24 hodin. Když vám praskne voda, okamžitě kontaktujte svého lékaře (nebo porodní asistentku).

   Zaznamenejte si čas, kdy voda praskla, barvu a množství tekutiny, a případně, zda zapáchá. Všechny tyto informace sdělte svému lékaři.

2. Krvácení. Jeden nebo dva dny předtím, než začnou kontrakce, můžete zaznamenat narůžovělý nebo hlenovitý krvavý výtok. Toto „krvácení“ je vlastně hlenová zátka, která v těhotenství uzavírá děložní hrdlo.

   Ne všechny ženy však tento výtok zaznamenají a u některých začnou kontrakce ještě před tím, než se hlenová zátka uvolní.

   Toto krvácení však není totéž co nahnědlý krvavý výtok, kterého si můžete všimnout po gynekologickém vyšetření v průběhu těhotenství a jehož se není třeba obávat.

Začátek porodu: Kontrakce

Začátek porodu poznáte podle toho, že začnete mít pravidelné stahy dělohy. Zprvu tyto časné kontrakce připomínají menstruační křeče nebo bolesti v kříži, které přicházejí a odcházejí ve 20–30minutových intervalech. Postupně jsou bolesti nebo křeče stále intenzivnější a trvají déle.

Stále častější jsou i nejpatrnější příznaky porodu – kontrakce, které se začnou opakovat v každých třech až pěti minutách. Abyste zjistila frekvenci kontrakcí, zaznamenejte si přesný čas počátku každé z nich a její trvání.
Zavolejte lékaři Při podezření na porodní bolesti volejte lékaře. Vezměte si k ruce své poznámky, abyste mu mohla podat přesné informace o příznacích porodu.

Nebojte se zavolat v jakoukoli denní či noční dobu. Lékaři jsou zvyklí, že porod nezačíná vždycky „v pracovní době“.

Ne vždy pojedete hned do porodnice. Zejména v případě, že je to vaše první dítě, doporučí vám lékař obvykle, abyste zůstala v pohodlí domova, dokud se kontrakce nebudou opakovat každých pět minut. Pokud nejste prvorodička, můžete být hospitalizována dříve, protože porod může být rychlejší.

Porodní bolesti ve vás vyvolají smíšené pocity, včetně vzrušení, nevěřícnosti a obav. Zachovejte klid a zaměřte se na porod. Je důležité, abyste měla u sebe partnera nebo přítele, který bude zaznamenávat všechny příznaky, pomáhat vám a odveze vás do porodnice, až přijde čas. Věřte si, že porod zvládnete a přivedete miminko na svět!

Lékaři porody doma nevidí rádi

Jana Bláhová a Renata Kolomazníková jsou ženy, které se rozhodly porodit své dítě doma. Samy, jen s porodní asistentkou. U obou to bylo jejich druhé dítě a u obou probíhalo jejich těhotenství bez komplikací.

Obě ženy se na porod doma připravovaly, seznamovaly se se všemi riziky. Obě se shodují na tom, že pokud by mohly porodit přirozeně a podle svých představ v některé z českých porodnic, doma by rozhodně nezůstávaly.

Jana Bláhová: Při tomhle druhém porodu jsem skutečně měla takový pocitový prožitek. Velmi intenzivně jsem cítila, že dělám něco úplně normálního a přirozeného. Vůbec jsem neměla potřebu jet někam do nemocnice.

I přes všechna rizika se pro porod doma rozhodla i Renata Kolomazníková. I ona chtěla své druhé dítě porodit přirozeně.

Renata Kolomazníková: Ten domácí, to musím říct, že jsme tak úplně neuvažovali, to mi připadalo jako taková docela odvážná myšlenka. A vlastně jsme se k tomu rozhodli až před porodem. Samozřejmě rizika mohla být, ale těhotenství bylo zdravé, tak jsem si je nepřipouštěla.

Co vede stále více českých žen k tomu, že se své dítě rozhodnou přivést na svět doma? Jana Bláhová chtěla porodit přirozeně, bez léků, klystýrů a v poloze, kterou si sama vybere.

To zatím ve většině porodnic možné není. Chtěla mít kolem sebe své blízké a chtěla mít jistotu, že s ní bude lidsky a vlídně zacházeno.

V jejím rozhodnutí zůstat doma a nejít do porodnice jí utvrdila negativní zkušenost.

Jana Bláhová: Jsou to někdy až horory. Stačí jen taková zkušenost, že tam tu maminku častují různými ponižujícími poznámkami. Když jsem byla kdysi doprovázet svoji kamarádku k porodu, tak kamarádka zazvonila, otevřela porodní asistentka.

Kamarádka jí začala nesměle vysvětlovat, že má nějaké slabé stahy a než stačila vysvětlit víc, tak se na ni ta porodní asistentka obořila, co tam pohledává, když má nějaké slabé kontrakce.

Jenže to šlo strašně rychle, kamarádka měla odteklou už nějakou dobu plodovou vodu a během deseti minut jí vezli na sál a asi za třičtvrtě hodiny porodila. Ale hlavně, že jí teda velice „příjemně“ přivítali, co tam pohledává, když má slabé kontrakce.

Tyto zkušenosti potvrzuje i manžel ženy, která své dítě porodila doma.

Štěpán Kolomazník: Na toho člověka, který tam leží na tom stole, na toho nikdo nebere ohled. Všichni se ohánějí tím, že technicky je to správně a nikdo se nezajímá, jestli mu není zima nebo jestli nemá žízeň.

Většina českých porodníků je však proti tomu, aby ženy rodily doma.

Bohuslav Svoboda, přednosta gynekologicko-porodnické kliniky FN Královské Vinohrady: Já si myslím, že volit porod doma v našich podmínkách je přece jenom velké riziko pro to dítě a i svým způsobem pro tu matku.

Porod samotný Jana Bláhová popisovala jako bezproblémový, jenomže pak nastaly komplikace s placentou a bylo nutné vyhledat lékařskou pomoc. a jak vypadalo přijetí Jany Bláhové v motolské porodnici?

Jana Bláhová: Tam to byla samozřejmě kapitola sama pro sebe. Už když jsme tam vešli a zjistili, že jsme rodili doma, tak se na nás vrhli v podstatě jak sršni. Začaly přednášky, že jsem mohla vykrvácet a jak to je nebezpečné.

Zuzana Štormerová, porodní asistentka: Maminky, které se rozhodnou rodit doma, jak jsem už říkala, mají spoustu potíží. Dokonce někdy jsou i kriminalizovány. Je jim vnucován názor, že vy jste ohrozila své dítě, vy patříte do vězení a tak dále.

Sdružení Aperio provedlo průzkum, ze kterého vyplynulo, že 41 % českých žen by si přálo, aby byl domácí porod jednou z oficiálně uznaných možností. Asi jedna čtvrtina českých žen usiluje o přirozený porod. Domácí porody jsou velice rozšířené například v Nizozemí.

Bohuslav Svoboda, přednosta gynekologicko-porodnické kliniky FN Královské Vinohrady: Oni tam to mají skutečně rozšířené, ale tam je zvláštní varianta. Všechny nizozemské domky jsou vlastně přízemní, přístup k nim je velmi hladký.

Oni skutečně dovedou v případě nutnosti k tomu domu najet s tou sanitkou a protažením té sanitky do toho domu vytvořit vlastně operační sál velmi rychle.

Ten osmnáctipodlažní panelák, kterému zrovna v tuto chvíli přestal fungovat výtah, to může být smrtelné pro to dítě i pro tu matku.

V České republice dnes doma rodí desítky žen ročně. Je to zanedbatelné číslo? Měl by být porod doma oficiálně uznanou možností? Pravdou je, že v případě komplikací řada situací je doma neřešitelných.

Na druhou stranu porodní asistentka Zuzana Štormerová říká, že s řadou komplikací si zkušená porodní asistentka dokáže poradit, dokáže je předvídat a v takovém případě včas ženu nechat převézt do nemocnice.

Navíc podle zahraničních zkušeností se u porodů doma komplikace vyskytují jen výjimečně. Hlavně proto, že doma rodí jen ženy s nekomplikovaným těhotenstvím a ve známém prostředí se dokáží uvolnit natolik, že takový porod bývá bezproblémový.

Měly by být domácí porody striktně zakázány, nebo vytvořeny takové podmínky, aby i u nás mohly být takové porody zajištěny? Jak se na situaci dívá Jana Bláhová, která má zkušenosti právě s domácím porodem?

Jana Bláhová: Samozřejmě, můj nějaký hloupý pocit nemůže konkurovat názoru lékaře, ale já tomu svému pocitu věřím.

Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura . Texty neprochází korekturou.

V nemocnici, nebo doma?

České ženy už dvanáct let nerodí socialistické občánky, budoucí soudruhy a bojovníky za mír, ale děti. Přesto si řada z nich společně s potomkem odnese z porodnice nepříjemný pocit. Kdo to s rodičkami myslí lépe – aktivistky hnutí za znovunastolení přirozeného porodu, anebo porodníci? Na čí straně je pravda? A existuje kompromis?

Není tomu tak dávno, co většina žen, které se dostavily do nemocnice, když jim začaly porodní stahy, dostala především vynadáno. Za to, že přišly příliš pozdě, příliš brzo, anebo že si stěžují na bolesti.

Pokud zavolaly sanitku, personál se leckdy ani neobtěžoval jim oznámit, do které nemocnice je veze, natož se jich zeptat, která by jim nejvíc vyhovovala. A k vlastnímu porodu se přistupovalo bezmála jako ke strojové výrobě občanů.

O jeho průběhu rozhodoval lékař a ženy se nikdo neptal, co si o tom myslí, právě tak jako se jí nikdo neptal, co si myslí o klystýru a podobných zákrocích, prováděných jeden za druhým.

Nezájmem a odmítnutím skončily i její prosby o cosi „neslýchaného“ – třeba aby jí dovolili mít po porodu děťátko u sebe.

Dítě zabalené do pleny čpící dezinfekcí odvezla bezejmenná sestra kamsi do místnosti vyhrazené pro novorozence a maminka je viděla, teprve když dítě jiná bezejmenná sestra s otráveným výrazem přivezla na kojení. Možná však, že tento obrázek je trochu příliš černý. Ale mnoho žen nemá na institucionalizovaný porod dobré vzpomínky. A to přesto, že českoslovenští porodníci měli v té době skvělé výsledky – přinejmenším pokud je měříte nízkou úmrtností matek i novorozenců.

Co chybělo, byl lidský přístup. Přepracovaní lékaři a sestry, byť vesměs vysoce odborně kvalifikovaní, na něco podobného neměli čas ani náladu. Jistě, existovaly světlé výjimky a nebylo jich málo. Bohužel, i kdyby byla nemocnice plná vlídných a usměvavých lidí, úplně stačí pár protivných a celkový dojem se zkazí.

Teď už ženy vědí, že metoda, která se tak dlouho užívala, není zdaleka jediná možná, a v některých případech ani ta nejlepší. Leckterá zdravotnická zařízení však dosud nenabízejí mnoho alternativ.

Částečně je to způsobeno nedostatkem vybavení, částečně jakousi „ztuhlostí“ v myšlení lékařů a personálu – když zavedené metody fungovaly po mnoho let, nač je měnit?

Porod je přirozený proces

Hnutí za znovunastolení přirozeného porodu je tudíž přirozenou reakcí na „odlidštěnost“ veškerých záležitostí týkajících se výroby miminka. Těhotná žena není nemocná, argumentují zastánci hnutí, tak co by dělala v nemocnici? Porod je přece naprosto přirozený proces. Bezpochyby.

Ale pro mladou zdravou ženu zároveň představuje tu naprosto nejpřirozenější možnost, jak zemřít. Ještě v 19. století porodní a poporodní komplikace převažovaly jako příčina smrti mladých žen a v mnoha evropských zemích tomu tak bylo až do třicátých let minulého století. V té době však nebylo bezpečnější rodit v nemocnici.

Statistiky naznačují, že v první třetině minulého století byla při porodech v nemocnicích úmrtnost jak žen, tak novorozenců o něco vyšší než při porodech doma. To bylo způsobeno bakteriálními infekcemi, proti kterým neexistovala antibiotika.

Jakákoliv odborná péče tak mnohdy přišla vniveč, a dokonce i žena, u které se daly předpokládat komplikace, mohla být bezpečnější doma, v rukou zkušené porodní báby.

Vítězství technologie

To se však v posledních zhruba padesáti letech výrazně změnilo. Naprostou většinu infekcí je možné překonat pomocí antibiotik, ale také prevence (nechvalně známé vyholení, které ještě před nedávnem v Čechách postihlo každou rodičku, mělo chránit nejen ji, ale i ostatní ženy v porodnici).

Řadu komplikací lze rozpoznat předem díky moderním diagnostickým metodám. Většina náhlých, neočekávaných problémů se dá vyřešit moderním technickým vybavením a odborností porodníků. Technologie zase jednou zvítězila. Možná až příliš.

A to jedním z argumentů, který používá Marie Chřibková, nakladatelka feministické literatury a aktivistka hnutí za přirozený porod: „Lékaři ve svém nadšení z vymožeností moderní vědy často nasazují prostředky, bez nichž by se rodička klidně obešla, jen kdyby jí dali čas.

To může vyvolat komplikace, které by při přirozeně vedeném porodu nikdy nevznikly. Lékaři se navíc chlubí, že problémy, které sami způsobili, dokážou vyřešit, a poukazují na to, že by je porodní bába vyřešit nedokázala, což je absurdní.

„

Co na to Tereza Šmrhová, Lidka Karčová a Petr Vošt z Natalisu v Táboře? To je zařízení poskytující kompletní služby ženám, které chtějí mít děťátko. Je pozoruhodné už tím, že v zemi, kde 90 procent porodníků tvoří muži, zaměstnává tři muže porodníky a dvě ženy …

porodníky (není na faktu, že tento termín nelze převést do ženského rodu, něco podezřelého?). A vida – obě ženy uznávají, že na výhradách aktivistek může něco být. „Představa, že by se zkušený lékař snažil porod urychlit jen proto, aby si usnadnil práci, je nesmyslná,“ říká doktorka Šmrhová. „Ale není vyloučeno, že k některým prostředkům sáhne raději dřív než později – už proto, že ze své praxe dobře zná rizika, má upřímný strach o ženu i dítě.

A nejde tu jen o záchranu života. Pokud porod neprobíhá, tak jak má, mohou se například poškodit mozkové funkce dítěte. Porod je přirozená záležitost, ale zároveň extrémní zátěž pro matku i dítě.“ „I porodníka,“ dodává s úsměvem doktorka Karčová.

Klára Boháčková, podnikatelka, která strávila dvacet let v Holandsku a teď žije v jižních Čechách, před několika měsíci porodila právě v Natalisu a říká, že se tam setkala s milým personálem a nechce si na nic stěžovat, ale předchozí dva porody v Holandsku byly lepší.

V Holandsku třicet procent žen rodí doma za asistence vysokoškolsky vzdělaných porodních bab, ale síť nemocnic je tam tak hustá, že pokud by nastaly komplikace, dostane se žena na operační sál během deseti nebo patnácti minut.

Aktivistky propagující přirozené porody mi říkaly, že tam po ulicích jezdí porodnické vozy, ale Klára Boháčková prý o něčem podobném slyšela až Čechách, v Holandsku nikdy ne.

Vyvrátila také tvrzení, že, tak jako se například ve Spojených státech takříkajíc stěhuje domov do nemocnice, stěhuje se v Holandsku nemocnice do domu. Každá žena ve vysokém stupni těhotenství si poinně vyzvedne balíček s pomůckami, to je všechno.V řadě zemí existuje síť takzvaných porodních domů.

To je kompromis mezi „odlidštěným“ porodem v nemocnici a přece jen o něco riskantnějším porodem doma. A Americe se do sedmdesátých let, kdy se s nimi začínalo, řada porodních domů zase zavřela, neboť příliš velké procento žen nakonec muselo do nemocnice – a hodně narychlo, což způsobovalo provozní potíže. Ale v Evropě, jak to vypadá, porodní domy fungují. Bohužel v Česku doposud nejsou.

Buď, anebo

Naše ženy si mohou vybírat jen ze dvou možností: buď v nemocnici (i když přece nejsou nemocné), anebo doma. Zhruba čtyřicet nebo padesát za rok si vybere to druhé.

Proč to dělají? Většinou proto, že si chtějí „užít narození svého dítěte přirozeným způsobem“, anebo také proto, že si z předchozích zážitků v porodnici odnesly traumatizující zkušenost. Spousta lékařů něco podobného považuje za neodpovědnost. Poukazují na všemožná rizika a ohánějí se čísly ze statistik.

Ženy odhodlané své dítě přivést na svět doma podobná argumentace nezajímá. Mnohé z nich jsou naopak přesvědčeny, že domácké prostředí je daleko bezpečnější, už proto, že blahodárně působí na psychiku ženy i děťátka.

Porodníci se chytají za hlavu a křičí, že jim psychika bude málo platná, když nastane náhlé poporodní krvácení a ony budou do deseti minut po smrti, nebo když se předčasně oddělí placenta či se dítěti zadrhne pupečník kolem krčku. To jsou všechno komplikace, které se nedají předvídat, a přitom se musí okamžitě řešit.

Propagátorky porodů doma odvětí, že podle oficiálních statistik vypracovaných porodníky nepředvídatelné komplikace nastanou sotva u jednoho procenta případů.

„Porod doma žádný zákon neřeší, a tudíž nezakazuje,“ říká docent Jiří Šimek, který přednáší lékařskou etiku v Praze. „Zákon v podstatě přikazuje, že se nesmí nic stát.

Z právního hlediska je lékař, který připustí, aby žena rodila doma, trestně stíhatelný, když se porod zkomplikuje. Ale zatím se nic nestalo,“ dodává. „Určité riziko je možné respektovat. Problém je v tom, že matka rodící doma riskuje komplikace i za dítě a zájem dítěte ze zákona garantuje lékař.“

Zlidšťování porodu

Jak porody „zlidštit“, a přitom zachovat neuvěřitelně nízkou, jen 0,55 procentní perinatální úmrtnost (úmrtnost dětí před porodem, během porodu a do sedmi dnů po něm), díky níž se Česká republika počínaje rokem 1997 vyšplhala na špičku světového porodnictví? Většina porodníků obého pohlaví soudí, že je potřeba výrazně zlepšit prostředí porodnic.

Vybavit je vířivými vanami, které zmírňují porodní bolesti. Umožnit rooming-in, kdy všechny fáze porodu i zotavování po něm proběhnou v jedné místnosti. Pustit do porodních sálů statečné tatínky (to dnes už dělají skoro všechny porodnice). Nebránit se alternativním technikám a polohám při porodu, pokud si je žena přeje. A – co je ze všeho nejdůležitější – komunikovat s rodičkami.

Vytvořit vztah úcty a důvěry mezi ženou a lékařem, takový, jaký byl ještě před padesáti či šedesáti lety spíš pravidlem než výjimkou.Nebylo by špatné pozměnit legislativu tak, aby ženám, které by ani za podobně skvělých podmínek nechtěly přivádět děti na svět v nemocnici, umožňovala přizvat k domácímu porodu lékaře a ten se nemusel bát, že přijde o diplom.

A taky (ale to je jen takový poťouchlý nápad) vynalézt nějakou časovou smyčku, po níž by se těhotná žena mohla přenést do doby o osmnáct let později, požádat klacka se zelenými vlasy, ať na okamžik vypne virtuální přehrávač cédéček, a zeptat se ho, kde a v jaké poloze si přeje přijít na svět.

Renata Jarošová s Mařenkou, zdravou holčičkou, která by bez zásahu lékařů pravděpodobně krátce po narození zemřela na šok z nízké hladiny cukru v krvi.

„I když testy prokázaly, že mám cukrovku, byl kvůli militantně negativním postojům k porodnicím, s jakými jsem se setkala v časopisech i na internetu, můj strach z nemocnice větší než obava z možných komplikací a nadále jsem snila o porodu doma. Nakonec jsem se nechala přesvědčit, byla jsem v nemocnici maximálně spokojená a vím, že lékařům vděčím za zdraví a možná i život dítěte.“

Eva Hauserová je feministka, ale extrémní názory nezastává. „Jednou mi na večírku osm nebo deset aktivistek vysvětlovalo, že žena v žádném případě nesmí rodit vleže. Teprve po dvaceti minutách mi došlo, že já jsem mezi nimi jediná, která kdy rodila.“