Třeba strach ze smrti nebo bolesti je hluboce zakořeněn v našem podvědomí. Existují ale i další, které jsou spjaté se současnou situací, dobou, ve které žijeme. Čeho se nejvíc bojíme a jak obavy překonat?
Strach z neúspěchu
Na člověka jsou kladeny enormní nároky. Snažíte se všem očekáváním vyhovět, ale zároveň se děsíte toho, že se vám to nepovede a vy selžete. Strach bere šance, nedovoluje vám něco změnit, odhodlat se a sebrat odvahu. Právě on vám brání plnit si vysněné cíle, zabraňuje vaší aktivitě.
Jak je známo, kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Ale kdo nic nezkusí, taky nemůže nic získat. Přestaňte proto neustále přemýšlet, co by bylo, kdyby a postavte se všem výzvám pěkně přímo. Vzpomeňte si na dětství, kdy jste bez obav zkoušeli všechno s nadšením a beze strachu z neúspěchu.
Strach z budoucnosti
Čím dál více lidí trpí strachem z budoucnosti, bojíme se, co nás čeká. A tak namísto toho, abychom žili přítomností, tady a teď, v hlavě nám létá plno myšlenek. Děsíme se, že přijdeme o práci, neuživíme svoje rodiny, ztratíme střechu nad hlavou. Obzvlášť v případě, že jsme už něco podobného zažili, si náš mozek utváří podobné katastrofické scénáře i pro budoucnost.
Tím se však připravujete o všechno krásné, co se děje v přítomnosti. Přitom stačí, když si uvědomíte, co všechno jste už překonali, a začnete víc věřit ve vaše schopnosti. Pak si určitě poradíte se vším, co vás může potkat.
Strach z nových věcí
Nové věci tradičně vzbuzují spoustu otázek a obav. Proto se mnozí raději držíme toho, co je nám dobře známé, a nevystupujeme ze zajetých kolejí. Jenže, kdo se drží zpátky a není ochoten se přizpůsobit, zakrní. Buďte proto otevření všemu novému a překonávejte vaše obavy. Co třeba zkusit investovat do kryptoměny?
Virtuální měny se staly současným fenoménem, ačkoli na úplném začátku jim to nikdo moc nepředpovídal. Hmatatelně neexistují, mnozí tak máme pocit, že bitcoiny jen tak poletují v internetovém prostoru. Jejich síla tkví v tom, že o nich nerozhodují žádné vlády, politici, nepodléhají žádné mocenské kontrole.
Koupit bitcoin není nic složitého a ačkoli se jedná o virtuální peníze, můžete za ně pořídit naprosto reálné věci. V poslední době se s nimi dá už platit i v některých obchodech. Můžete se ale pustit i do čehokoli jiného, dělejte cokoli, hlavně nedovolte, aby vás strach paralyzoval.
Psychoterapeut: Lidi se nejvíc bojí vztahů a smrti. S úzkostí je třeba umět zacházet
Bušení srdce, zrychlené dýchání a pocení, to jsou nejčastější projevy strachu z věcí, které lidem nahání hrůzu. Ať už jde o pavouka v místnosti, pohled z rozhledny, nebo pobyt v letadle.
„Strach je přirozená emoce,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Adam Suchý. Pokud ale vychází z představ o domnělém nebezpečí, stává se z něj úzkost, kterou je třeba vyřešit.
Nahromaděná úzkost totiž narušuje život.
Strach má mnoho podob, někteří lidé se bojí pavouků, jiní tmy nebo výšek. Kde se v nás bere?
Důležité je odlišit strach a úzkost. Strach je přirozený a vrozený. Je součástí našich emocí a je v pořádku, že jej máme, protože nás chrání. Vezměte si třeba situaci, kdy přemýšlíte, jestli je dobré jít ve dvě ráno sama parkem, váš strach vás chrání před nepříjemnými zážitky, takže parkem nakonec nepůjdete.
Když ale tentýž strach budete pociťovat v poledne, kdy je v parku spousta jiných lidí a třeba i matky s kočárky, je to úzkost a ta už přirozená není. Je normální přijít na večírek a chvilku se rozhlížet ve dveřích, skenovat prostor, snažit se mu porozumět a zjistit, jestli je bezpečný.
Když půjdete k ohni, trochu se bojíte – strach vás chrání před popálením. Existuje spousta podnětů, která nás dnes už neohrožuje, ale přesto z nich nějakou úzkost cítíme, což může být dáno evolučně, častokrát si ji ale vyvoláme sami.
Dá se určit hranice, kdy je naše obava namístě a kdy už se jedná o úzkost, kterou si vyvoláváme sami?
Strach je reakce na reálný podnět, úzkost je mnohdy reakce na naše představy. Úzkost je to, co si vkládáme mezi teď a potom. Můžou to být obavy o to, aby se nám povedla dovolená, nebo když při pohledu na obyčejného pavouka v Česku vyšilujeme, ačkoliv nám nemůže ublížit.
Znamená to, že lidé s bujnější představivostí mají větší sklon k úzkostem?
To se nedá říct, představivost nám pomáhá i v běžném denním plánování. Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás.
Důležitá je také naše osobnostní výbava. Jsou lidé, kteří hladinu úzkosti mají vyšší, jsou citlivější a zranitelnější, a pak jsou lidé, kteří to mají naopak a spousta věcí je jim jedno nebo je neřeší.
S jakými úzkostmi se ve své psychoterapeutické praxi setkáváte nejčastěji vy?
I když lidé někdy chodí se specifickými fobiemi, jako je strach z pavouků, z výšek, z létání nebo z injekčních jehel, moje zkušenost a praxe ukazují, že většina našich problémů je vztahových – vztah k sobě samému, vztahy k partnerům, k rodičům, k práci nebo k domu, kde bydlíme. Všechny tyhle vztahy se u nás mohou pojit s úzkostí, například jestli splatím dům, ve kterém bydlím, jestli neshoří, jestli mě lidi kolem budou mít rádi, jestli jsem schopen napravovat vztahy a podobně.
Čím méně jsme schopni žít v přítomnosti a brát věci tak, jak jsou, tím víc přibývá úzkostí spojených s představami, co by se stalo, kdyby. Představy nás navíc odrazují od určitých činů, protože máme strach z důsledků. V každodenním životě se tak dokážeme sami znejistit a vystrašit.
Kdy lze říct, že obavy překročí běžnou, únosnou mez a stávají se formou psychických potíží?
Obecně je to tehdy, když nám začnou bránit v každodenním fungování. Všichni známe přemýšlení nad tím, jestli jsme zamkli, vypnuli sporák nebo zavřeli okno. A je normální, když se to vrátím zkontrolovat.
Pokud ale kontrolujete dveře hodinu a nejste schopni odejít do práce, je to problém, který vám narušuje život. To už se ale bavíme o neurózách, v tomto případě např.
o obsedantně-kompulzivní poruše, při které lidé neustále dokola kontrolují, jestli zamkli, nebo si pořád dokola umývají ruce.
Je známo, že dlouhodobý stres vyvolává celou řadu zdravotních potíží. Může mít i dlouhodobá úzkost negativní dopad nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka?
Určitě ano. Samotná úzkost, pokud je součástí neuróz, je považována za projev nemoci. Pokud hodinu kontrolujete dveře nebo si myjete ruce, bavíme se o psychické poruše. Zároveň je to bludný kruh, protože čím víc máme představ a nároků na to, jací bychom měli být my nebo svět kolem nás, tím více úzkostí pociťujeme.
Je také třeba odlišit patologickou úzkost, což je nemoc, od toho, co zažíváme běžně. Lidi si dokážou uhnat úzkost sami, zčásti je to mix obav a strachů, které je potřeba vyřešit. Neexistuje ale žádný psychologický skalpel, který vás jen tak zbaví úzkosti, je potřeba naučit se s ní zacházet. Úzkost nás zároveň nutí se nepříjemným situacím vyhýbat.
Některé věci je třeba dělat i s tím strachem. Pokud se například v dětství chceme naučit plavat, nebudeme stát na břehu, zbavovat se strachů a představ a pak teprve vlezeme do vody. Místo toho do vody vlezeme po kotníky, a když zjistíme, že jsme v pohodě, příště do ní vlezeme po kolena, náš strach se s každým dalším krokem zmenšuje. Díky tomu zjistíme, že se ve světě dá normálně fungovat.
Lidé, kteří se například bojí létat, přestanou využívat leteckou dopravu a začnou si svou volbu obhajovat tím, že auto je mnohem lepší a proč by vlastně měli jezdit na druhý konec světa, když doma je taky fajn.
Tím ale nepracují se svou úzkostí, protože pořád zůstávají jenom v rovině představ, kde se s ní nevyrovnají.
Abychom se svými obavami mohli pracovat, potřebujeme reálný zážitek, na základě kterého zjistíme, že je náš strach k přežití.
Strach z létání se údajně týká až třetiny populace. Co byste poradil člověku, který má za sebou špatnou zkušenost s létáním nebo nikdy neletěl a bojí se?
Pokud u člověka vznikla úzkost na základě špatné zkušenosti, pracuje se s ním jinak než s lidmi, kteří nikdy neletěli.
Reálná zkušenost je jiná, než když si člověk přivodí úzkost sledováním zpráv a filmových a seriálových rekonstrukcí leteckých katastrof nebo surfováním po internetu bez toho, že by měl kdy špatnou zkušenost.
Je jasné, že pobyt deset kilometrů vysoko je nepříjemný, a třeba zejména muži mají obavy z toho, že nad strojem nemají kontrolu.
Kdybychom se problémem zabývali víc do hloubky, zjistíme, že za vším většinou stojí jedno zásadní téma, které máme všichni společné a se kterým je málokdo srovnaný, a to je strach ze smrti. Většina si jej neuvědomuje, nechce se s ním konfrontovat a vyhýbá se zážitkům a zkušenostem, které by mohly vést k zamyšlení se nad vlastní smrtelností.
Při dlouhodobé terapeutické spolupráci s člověkem se nakonec dá vysledovat, že někde hluboko vevnitř má uloženou obavu, že sedne do letadla a ono spadne. Byť všechny statistiky říkají, že je to velmi nepravděpodobné.
Ale bohužel žádné zpravodajství neinformuje o tom, kolik letadel denně bezpečně vzlétlo a přistálo anebo kolik lidí denně došlo v pořádku z práce domů. Vždycky si přečtete příběh někoho, koho zabila cihla, anebo článek o pádu letadla.
A to přispívá ke zvýšení úzkosti. Přístupů, jak ji řešit, je spousta.
Programy pro lidi, kteří se bojí létat, mají i samotné letecké společnosti. V nich lidem vysvětlí, jak letadla fungují, co se během letu děje, a posadí je i do leteckého trenažéru. Rozumět věcem a projít si určitou zkušeností je vždy uklidňující. Doporučují se také specifické relaxační techniky a pak obecně dodržování pitného režimu, dostatek spánku nebo vyhýbání se alkoholu.
Společně s přáteli jste vyvinul aplikaci Keep Calm, která pomáhá bojovat se strachem z létání. Proč jste si ze všech úzkostí vybral zrovna tuhle?
Sám jsem se dřív bál létat, bylo mi to nepříjemné. Zároveň mě baví využívat a propagovat můj obor i jinak, třeba prostřednictvím moderních technologií.
S kamarády nás tak napadlo vyvinout aplikaci, ke které bude mít přístup více lidí, poptávka po psychoterapii totiž narůstá a díky aplikaci v mobilu můžou mít lidi takového malého psychologa v kapse, kamkoliv jedou.
Aplikace jim dává určitá vodítka, jak v daných situacích reagovat nebo jak se uvolnit.
Co vám tehdy pomohlo překonat strach z létání?
Pozoroval jsem na sobě klasický vývoj, napřed jsem se nebál a pak po 11. září 2001 jsem se začal bát mnohem víc, část rodiny mám totiž v USA, takže za ní létáme. Vyzkoušel jsem různé techniky, jak se uvolnit, včetně prášků. Nakonec mi pomohla dlouhodobá cesta k sobě samému, k přijetí věcí tak, jak jsou, a nalezení schopnosti žít v daném okamžiku.
Snažil jsem se taky meditovat. Psychoterapeuti navíc musí sami procházet psychoterapií, aby se v sobě vyznali. Takže jsem se se svou úzkostí nakonec srovnal a v letadle se momentálně cítím v pohodě. Je zajímavé, že mé děti se do určitého věku vůbec nebály, jakmile ale vyrostly a zahltil je svět dospělých, začaly se bát létání mnohem víc než dřív.
Radkin Honzák na jedné ze svých přednášek uvedl, že při úzkosti pomáhá i modlení nebo počítání matematických příkladů, souhlasíte s ním?
Při relaxaci, modlení nebo počítání svoji mysl zaměříme někam jinam. Je to stejné jako počítání oveček před usnutím, člověk díky tomu nemyslí na to, že nemůže spát. Nejsem si ale jistý, jestli by to pomohlo lidem, kteří jsou už na hraně paniky.
V případě, že nad sebou ztrácíme kontrolu a nemáme zažité uklidňující techniky, může pomoci i prášek na uklidnění.
U lidí, kteří s jejich užíváním nemají zkušenost, ale může dojít k paradoxní reakci, kdy se jejich úzkost ještě vystupňuje. Stává se to velmi málo, ale taková pravděpodobnost existuje, což může být na palubě letadla velmi nepříjemné.
Lék na uklidnění by měli brát lidé ale jenom v případě, že létají jednou za čas na dovolenou a létání jim působí stres.
Pokud se jedná o častější problém, je dobré vyzkoušet psychoterapii, která může mít různé podoby.
Při hlubších psychoterapiích se pak s odborníkem mohou propracovat k tomu, že strach z létání je ve skutečnosti obava z toho, že člověk nemá věci pod kontrolou, obává se smrti nebo má neurovnané vztahy s blízkými.
Obavy ze smrti často pramení ze strachu z neprožitého, z toho, že něco nestihneme udělat. Ale aby na tohle člověk přišel, musí si nejdříve rozumět a starat se o sebe.
Na letištích a v letadlech si spousta lidí pro snížení strachu dopřává také alkohol. Nemůže ale notné množství alkoholu jejich strach naopak ještě posílit?
Alkohol rozpouští úzkost, problém ale je, že jej často kombinují s prášky. Alkohol v malém množství strach rozvolní, ne u všech to však stačí na úzkost. Lidi pak pijí víc, jsou dehydrovaní a v konečném důsledku se necítí dobře. Navíc při dlouhých letech pak člověk vystřízliví a všechny nepříjemné pocity se v kocovině ještě zhorší.
Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že strach je prospěšný, náš vnitřní hlas nám tím napovídá, že se jedná o potenciálně nebezpečnou situaci. Na druhou stranu přehnaný strach je špatný pro psychiku. Jak tedy najít optimální hranici obav?
Zdravý člověk by měl dát na svůj vnitřní hlas, který je velmi prospěšný, častokrát jej ale bohužel neposlouchá. Čili když mi můj hlas říká, že daná výprava do hor je nad moje síly, je fajn ho poslechnout.
Pokud vnitřní hlas ignorujeme, může nás to dovést až za hranu našich sil a schopností. Samozřejmě že chceme posouvat svoje hranice, ale musíme si na základě okolních vlivů a reálných situací uvědomit, zda jsou naše obavy v pořádku, či nikoliv.
Důležité je, abychom sami sobě rozuměli a dokázali tak situace správně vyhodnotit.
Podívejte se také na rozhovor s autorskou dvojicí pod pseudonymem Lars Kepler:
12:49
Psaní je magie, vyrovnáváme se tak se strachem, chtěli jsme zůstat v utajení, ale stali jsme se terčem mediálního honu, říká spisovatelská dvojice | Video: DVTV
10 největších strachů a obav, kvůli kterým se lidé bojí doopravdy žít své životy
Ať už se váš hlavní strach týká vztahů, kariéry, smrti nebo nepohodlí, jedno mají všechny tyto i další níže zmíněné strachy společné. Pokud se jim odmítnete postavit a raději zůstanete ve své komfortní zóně, budete mít jedinou jistotu – že váš život zůstane malým a váš potenciál s vysokou pravděpodobností nevyužitým.
Psychoterapeutka Amy Morin dokonce snahu udělat vše pro to, abyste nikdy necítili žádnou úzkost, považuje za jednu z častých příčin vzniku deprese.
Lidé se v sobě tak moc snaží ignorovat a potlačit své obavy a zůstat v maximálně komfortní pozici, až se to celé jednoho dne obrátí proti nim.
Nakonec žijí stereotypní, nudný a bezpečný život, v němž nenaleznete ani špetku rizika a vzrušení, což jsou ingredience, které aspoň tu a tam každý člověk zkrátka potřebuje, aby mohl cítit, že je skutečně naživu.
Následuje 10 nejtypičtějších niterných obav, které lidem brání v rozletu a dosažení svých snů a cílů:
1. Změna
Tento strach se dnes vážně nehodí. Žijeme totiž ve světě, který čelí prakticky konstantním změnám. Ty navíc probíhají rychleji než kdy před tím. I přesto existuje mnoho lidí, kteří se jakékoli změny bojí a snaží se jim dokonce aktivně vzdorovat. Nejraději by, aby vše okolo nich zůstalo už navždy stejné, konstantní a neměnné.
Netřeba dodávat, že pokud rezolutně odmítáte změny, je téměř stoprocentně jasné, že vám v životě uteče celá řada zajímavých příležitostí.
Pokud děláte vše pro to, aby žádná změna nenastala, začnete navíc nevyhnutelně sami stagnovat a zaseknete se na místě. Lidstvo se však do své dnešní podoby nevyvinulo proto, že se desetitisíce let snažilo nedělat žádné změny.
Právě naopak, naší nejsilnější evoluční zbraní vždy byla a stále je výjimečně dobrá schopnost adaptace na… změny.
2. Samota
Strach z toho, že zůstanete sami, může mít na váš život doslova devastující účinky.
Už jen proto, že lidé mající tuto obavu se tak moc bojí žít o samotě, že místo toho raději dobrovolně zůstanou i ve špatném a toxickém vztahu, byť je objektivně mnohem horší než samota.
Nebo se naopak stanou tak závislými na sociálních sítích, že paradoxně začnou stále více omezovat osobní setkávání s druhými.
Ano, člověk je tvor společenský a uzavírání se před okolním světem vám nic pozitivního nepřinese. Na druhou stranu jedna ze základních pouček pro úspěch nejen v byznyse, ale i životě říká, že je naprosto klíčové obklopit se těmi správnými lidmi. Takovými, se kterými lze mít zdravé vztahy a zdravé společenské interakce.
3. Selhání
Jeden z nejčastějších strachů, který v nás bohužel poměrně úspěšně již od útlého věku pěstuje tradiční pojetí školství, jež jakoukoli chybu a přešlap po zásluze trestá. Není proto divu, že si lidé do života velmi často odnášejí identický názor, který už nemůže být víc vzdálen od pravdy – selhání je trapas a kdo selže, je horší než ti, kteří neselžou.
Důsledky obavy ze selhání jsou poměrně jasné a určitě je ve svém okolí nebo i na sobě pravidelně můžete pozorovat. Typickým příznakem je vyhýbání se všemu, kde úspěch není garantován. Následkem tohoto strachu vám přirozeně utečou všechny důležité životní lekce a spolu s nimi i zajímavé příležitosti, které by vás možná bývaly dovedly k úspěchu.
4. Odmítnutí
Mnoho lidí má obavu z poznávání nových lidí nebo vstupování do nových vztahů proto, že existuje riziko, že budou odmítnuti. Dokonce i osoby, které jsou již v manželském sňatku, se někdy bojí své dlouhodobé partnery o něco požádat, protože mají obavu, že uslyší „ne“.
Ať už se bojíte zeptat nějaké atraktivní osoby, zda by s vámi nešla na rande, nebo stále nemůžete najít odvahu a říct si svému nadřízenému o zvýšení platu, strach z odmítnutí vždy zaručí, že nakonec uděláte jediné – vůbec nic. Netřeba zmiňovat, že odmítnutí může být nepříjemné a dokonce vás ranit. Zeptejte se ale sami sebe, jestli vás zítra, za týden, za měsíc nebo za rok bude určitě bolet víc než promarněná šance.
5. Nejistota
Lidé se často bojí zkusit něco nového jen proto, že to neznají. A nelze jim to mít tak úplně za zlé. Nemají ostatně žádnou garanci, že pokud se pustí do něčeho nového, stane se jejich život jakkoli lepším.
Ale zůstat stejný je na druhou stranu absolutní garance toho, že se nic nezlepší. Bojíte se přijmout nabídnu do nové práce, nebo se obáváte stěhování do nového města, které vůbec neznáte? Konečné rozhodnutí je na vás, ale měli byste jej učinit na základě racionálních pro a proti, nikoli na základě strachu a obav z nejistoty.
6. Obavy ze špatných událostí
Je nepříjemnou a zároveň nevyhnutelnou skutečností, že v životě se zkrátka špatné věci dějí (a nadále budou dít). Někoho ale strach z toho, co všechno by se teoreticky mohlo stát, zahltí takovým způsobem, že si pak ve skutečnosti vůbec není schopen život užívat.
Ani superhrdinové s nadpřirozenými schopnosti nejsou ve filmech a komiksech schopni zabránit všemu špatnému, co se v jejich okolí děje. To ale neznamená, že by vás tento strach měl nějak omezovat a zabránit vám v prožití bohatého a úspěšného života, ve kterém ty dobré věci budou silně převažovat.
7. Zranění
Předpokládám, že když jste byli malí, naučili jste se před tím, než vstoupíte do cesty, rozhlédnout na obě strany, aby se vám nic nestalo. Všichni to umíme a denně děláme.
Přesto z nás strach ze zranění (fyzického i psychického) v řadě téměř identických situací může udělat jednoduše řečeno strašpytle.
A to i když se obrazně řečeno rozhlédneme na obě strany a vidíme, že nic nejede.
Přílišný strach z nepříjemných pocitů či emočních zranění může rovněž lidi udělat odtažitými a zcela jim znemožnit vytváření hlubších a smysluplnějších vztahů s druhými. Bez emočního rizika se ale nikdy žádné odměny nedočkáte. Ani v práci, a ni v soukromí.
8. Hodnocení druhých
Být oblíbenou osobou je zcela normální touhou každého člověka. Problematickou se tato touha stává až tehdy, když se možného negativního hodnocení ze strany druhých obáváte tolik, že se začnete přetvařovat a hrát si na někoho, kým nejste.
Faktem totiž je, že někteří lidé jsou zkrátka hulváty a budou vás hodnotit negativně, i kdybyste se před nimi stavěli na hlavu, nebo nad ní měli svatozář.
Proto dává mnohem větší smysl žít v souladu se svými životními hodnotami a být vždy na prvním místě sám sebou.
Nejenže budete v důsledku sebevědomější, ale také mentálně odolnější vůči negativním hodnocením na vaši adresu.
9. Neschopnost
Další dnes populární strach, který pro změnu úspěšně podněcují sociální sítě a falešné identity žijící dokonalé životy, jež si na nich dnes každý druhý z nás buduje. Ve světle těchto imaginárních, vzrušujících a rádoby úspěšných životů není vůbec těžké začít si připadat méněcenným a někým, kdo na něco podobného prostě nemá.
Problémem je, že pokud myšlenku, že jste horší než ostatní, přijmete, automaticky se vám sníží ambice, potenciál i chuť něco se sebou dělat. Proč byste taky cokoli dělali, když jste si zrovna dobrovolně pošlapali sebevědomí i identitu.
Opačným extrémem může být také přílišný perfekcionismus a snaha dokázat svému okolí, že se s nimi bez problémů dokážete měřit. Nakonec ale nejvíc záleží na tom, jak vnímáte sami sebe.
Pokud nemáte pocit, že si úspěch zasloužíte nebo že na něj máte, přirozeně jej nikdy nedosáhnete.
10. Ztráta svobody
Určité množství tohoto strachu lze považovat za velice zdravé. Problém z něj vzniká až tehdy, kdy si z něj vytvoříte regulérní životní brzdu. Pro mnoho lidí se pak strach ze ztráty svobody stává sebenaplňujícím se proroctvím.
Typickým příkladem je někdo, kdo chce žít svobodný život a odmítá proto práci na plný úvazek s pravidelným příjmem. Tím pádem se ale takový člověk zároveň okrádá o svobodu, která by mohla jednoho dne přijít s případnou finanční stabilitou. Ještě než se začnete přílišně obávat ztráty nějaké své svobody, zvažte proto nejdřív důkladně, čeho se svým strachem zároveň vzdáváte.
#osobnirozvoj #strach #obavy #potencial #prilezitosti #zivot #riziko #vzruseni #deprese #psychoterapie
Psycholožka Alžběta Protivanská: Strach ze změny je to nejpřirozenější, co náš mozek má
Mluvily jsme spolu o tom, co na sobě člověk nemá rád, s čím má problémy… Často se stane, že něco způsobí rodiče nevhodnou formulací nebo chováním. Co můžu jako matka dělat pro to, abych to při výchově dětí příliš nepokazila?
První krok je, že rozhodně něco pokazíte. Nemá moc smysl se pokoušet o dokonalost – byla byste hyperprotektivní matka a bylo by to ještě horší. Je dobré si uvědomit, že děti do šesti let podvědomě a nekriticky přijímají vše, co jim předáme jako pravdu o životě, světě a lidech.
Teprve později se u nich vyvíjí analytické a kritické myšlení – a to je přesně chvíle, kdy se vás děti začnou ptát „a proč?“, protože začnou samy analyzovat informace o světě. Do šestého roku věku, ale i po něm je opravdu důležité dětem říkat co nejvíc pravdy, protože když jim lžeme nebo si vymýšlíme, uvěří nám.
Věří nám, že dárky nosí Ježíšek, ale také to, když jim budeme tvrdit, že z nich nic nebude, že rostou pro kriminál. Je to také o tom, věřit vlastním instinktům a vlastnímu citu.
To je ale pro hodně lidí velmi obtížné…
Lidé mi často kladou otázku, co když tato jejich přirozenost bude ta podvědomá, ta, kterou nechtějí. Proto je potřeba pracovat jak na vědomé, tak na podvědomé úrovni.
Kdykoli se s člověkem dostaneme k něčemu, čemu můžeme říkat vzorec, vnitřní přesvědčení nebo vyslan, a když se na něj konečně podíváme, můžeme se vědomě rozhodnout, jestli ho v životě dál chceme. Jenže spoustu z nich nemáme vůbec zvědomělou.
Když se v našem životě objeví nějaké zaktivované staré přesvědčení, poznáte to podle toho, že se spustí kolečko něčeho, co je vám nepříjemné. Například si koupíte něco pro radost. Za pár minut nebo hodin se objeví myšlenka: „Měla jsem si to kupovat? Zasloužím si to vůbec?“ A jsme v začarovaném kruhu.
Tady nám pomůže, když svůj vnitřní hlas dokážeme jen pozorovat. To je pro spoustu lidí ohromně těžká věc – jen pozorovat myšlenky, neběžet s nimi a nehodnotit je. Většinou s nimi lidé běží, pak rozvíjejí špatné myšlenky, špatné emoce a následně jsou z toho nešťastní a točí se v kruzích.
A z toho se v terapii snažíme postupně vystoupit. Kdyby v naší společnosti existovaly jiné způsoby, jak pozorovat myšlenky, tak propaguji jiné způsoby. Ale my už nekoukáme do ohně, nedereme peří. A přitom by stačilo deset až patnáct minut meditace denně. Ale nevěřila byste, jak je pro lidi strašně těžké zařadit ji do života.
Alžběta Protivanská Autor: Robert Tichý (archiv Mojí psychologie)
Jaké jsou nejčastější námitky, proč to nejde?
Většinou lidé řeknou něco v tom smyslu, že na to není čas nebo nemají doma klid. Pak se ale dostáváme k otázce, z jakého důvodu ten člověk sám sebe nemá rád a proč není schopný něco takového udělat sám pro sebe. Většinou se dostaneme k tomu, že lidé říkají, že jsou tu proto, aby uspokojili očekávání lidí kolem sebe.
Častokrát jsou to jen naše falešné představy…
Domněnky, které neplatí. Je ale vůbec společnost nastavená tak, aby pojmenovávala své potřeby? Můžeme se spolehnout na to, že partner řekne, co ode mě potřebuje? Abych to já pro něj mohla udělat. A je to ten krok dál, jestli nám vůbec přijde v pořádku být sám sebou.
Je tedy cílem terapie, aby člověk dokázal být autentický?
Jsou opět dvě vrstvy toho, co to znamená být autentický. Jedna je: Být autentický znamená být neustále ve stresu, mít plnou hlavu myšlenek, neustále něco stíhat, neustále se snažit něco dokázat, někam doběhnout. Lidé tvrdí, že takto jsou autentičtí. A odpočívat je děsí.
Ale já vnímám autenticitu jako to, když člověk pozná, že to, co dělá, prospívá jemu a lidem kolem něj. To jsou ty nejautentičtější věci. To je přesně mým cílem. Jestli mám na něco v terapeutickém křesle talent, tak na to vycítit, že to, co člověk říká a dělá, pro něj není zdravé.
Nemám správné odpovědi, nemám návod na perfektní život. Ale poznám, když to, co lidé dělají, pro ně není zdravé. A jsem hluboce přesvědčená o tom, že to největší zdraví je, když prospíváme sobě, lidem kolem sebe, ideálně společnosti, a když si v životě hrajeme a pomáháme.
Tam je to největší zdraví.
Rozhovor vyšel v srpnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuálně je na stáncích listopadové, které si můžete objednat i přes sms. Jak?
- Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:
- PSYCHOLOGIE1811W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ
- Příklad: PSYCHOLOGIE1811W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900
Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje Czech News Center, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., [email protected], www.platmobilem.cz.
Více než polovina Čechů se i během koronaviru nejvíc bojí sucha. Obavy mají také z ekonomické krize
Kde se nacházíte: iROZHLAS.
cz / Zprávy z domova | Související témata: průzkum ekonomická krize Sucho koronavirus Median koronavirus v Česku
Koronavirové nákaze i ekonomickým dopadům navzdory lidé v následujících měsících považují za největší hrozbu sucho a další projevy klimatických změn. V průzkumu agentury Median to uvedlo 85 procent dotázaných. Výsledek překvapil i ředitele společnosti Přemysla Čecha.
Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.
Proč se Češi víc bojí sucha než koronaviru? Dozvíte se v reportáži
„Já osobně si to vysvětluju tak, že se hodně začalo mluvit o tom, že pozastavení průmyslové výroby vedlo k pročištění klimatu. A ta problematika ohrožení epidemií vede lidi k hlubšímu zamyšlení nad smyslem bytí a i na tím, že člověk není tak všehoschopný,” popsal Čech.
Stav sucha v polovině dubna byl podle Českého hydrometeorologického ústavu horší než v předchozích dvou letech. Dopady už začínají pociťovat zemědělci.
„Ve více než polovině našich okresů jsou odhadované dopady do výnosů v tuto chvíli mezi deseti a třiceti procenty. Týká se to i trvalých travních porostů, kdy v řadě případů chovatelé zvažují, jestli mají dobytek vyhánět na pastvu,” vysvětluje Miroslav Trnka z vědeckého týmu portálu InterSucho.
Podle průzkumu se lidé nejvíc bojí sucha | Zdroj: Český Rozhlas/Median
Strach z ekonomické krize
Velká část lidí má podle průzkumu také obavy z ekonomické krize. Podíl těch, kteří odpověděli ‚rozhodně ano’ byl ale menší než u sucha. Dopadu na osobní nebo rodinný rozpočet se obávají necelé dvě pětiny dotázaných. V 61 procentech lidé dopady neočekávají.
Málo vody v řekách, málo sněhu na horách. Dubnové sucho v Česku je horší než v předchozích dvou letech
Číst článek
Nejvíc mají strach soukromí podnikatelé, lidé do 59 let a ti se středoškolským vzděláním. Podle ekonoma Štěpána Jurajdy z akademického pracoviště CERGE-EI bude krize celospolečenská.
„To, žese ne každý obává dopadů na rodinný rozpočet neznamená, že nejsou na část populace velmi významné a tvrdé. Je pravděpodobné, že největší dopady budou na domácnosti, které už na začátku toho procesu na tom byly relativně hůře. Mají nižší pracovní příjmy nebo méně stabilní práci,” uvedl.
Ekonomické recese se nejvíc obávají vzdělanější respondenti a Moravané. Z opakování, nebo další vlny virové nákazy, má strach 77 % dotázaných. Jako další hrozby lidé označovali ozbrojený konflikt a kyberútoky, nárůst odloučení a oslabení demokracie. V průzkumu ve dnech 22. a 23. dubna odpovídalo 1017 respondentů starších 18 let.
Základní informace o koronaviru →
Další články
Nejčtenější
Koronavirus, MS hokej 2021, Parlamentní volby 2021, Výsledky voleb v obcích, Film, Koronavirus v Česku, Statistika nehod, Můj rozhlas, Vinohradská 12, SK Slavia Praha, Petra Kvitová, Euro 2020, Počasí, Miloš Zeman, Andrej Babiš, Seznam ministrů, Zprávy z domova, Zprávy ze světa, Datová žurnalistika, SPORT – rychlé zprávy, Fotbal online, Hokej online, KLDR, Předvolební průzkumy, Afghánistán, Rychlé sportovní zprávy, Gabriela Koukalová, Sýrie, Bramborový salát, Bitcoin, Ester Ledecká, EURO 2020, ZŠ Plynárenská Teplice, Sucho, Izrael, Real Madrid, Kim Čong-un, Donald Trump, Nemocnice na Bulovce, Andrea Vrbovská, Tomáš Horáček, Zuzana Čaputová
Doporučujeme
Pracovní trh je zmražený, lidé se kvůli koronaviru bojí měnit zaměstnání
Na rostoucí loajalitu vůči zaměstnancům a klesající ochotu měnit zaměstnání upozornila personální firma Grafton Recruitment ve svém průzkumu, který provedla v průběhu letošního února a června.
„Obavy z propouštění se projevily i na klesajícím zájmu Čechů měnit práci a rostoucí loajalitě vůči stávajícímu zaměstnavateli. Lidí, kteří si nyní nehledají práci, je o 13 procentních bodů více než v únoru letošního roku,“ říká Jitka Součková, marketingová manažerka Grafton Recruitment.
Na loajalitě lidí se podle Součkové výrazně promítla míra vstřícnosti a podpory zaměstnavatele v době nouzového stavu. Vstřícnost přitom dle průzkumu pociťovalo 70 % zaměstnanců, třetina z nich dokonce hovoří o plné podpoře.
Podle společnosti Grafton dosud ovlivnila pandemie pracovní podmínky pro asi 37 % zaměstnanců.
Epidemie také změnila zaměstnanecké preference. Kvůli koronaviru je pro zaměstnance při výběru zaměstnání mnohem důležitější jistota dlouhodobého místa a stabilita. Po výši mzdy je to druhý nejdůležitější faktor.
Jistota má přitom v současné situaci často trochu pokřivený význam, jak potvrzuje Jiří Halbrštát, manažer náboru a marketingu společnosti Manpower.
„Jistotu teď nemá nikdo. Ale změna práce znamená už opravdu velkou nejistotu. Jednak nevíte, co vás v nové firmě potká. Další nejistota je, že ve zkušební době může zaměstnavatel kdykoli zrušit vaše pracovní místo bez odstupného,“ říká Halbrštát.
Dodává, že v porovnání s možnou změnou zaměstnání je pro všechny určitě bezpečnější zůstat u dosavadního zaměstnavatele.
„Lidé vědí, že ve svém stávajícím zaměstnání dostanou dvouměsíční výpovědní lhůtu a tři platy odstupného, takže mají celkem pět měsíců na to si najít nové zaměstnání. Což je pro ně větší jistota,“ popisuje.
Nejlákavějším oborem je podle průzkumu IT. Atraktivní je i vzdělávání, výzkum a vývoj, management, logistika a marketing.
„Konkrétně do oboru informačních technologií nejčastěji přecházejí zaměstnanci z cestovního ruchu, administrativy či vzdělávání. Naopak z IT odcházejí pracovníci nejvíce do výzkumu a vývoje, marketingu či managementu.
Na dělnické pozice zase lidé nejčastěji přicházejí z gastronomie a cestovního ruchu a dělníci obvykle odchází do logistiky a dopravy,“ upřesňuje Jitka Součková, marketingová manažerka Grafton Recruitment, a dodává: „Doba koronavirové krize ovšem ochotu Čechů měnit obor snížila, a to o 9 procentních bodů.
Podle průzkumu se na dělnické pozice kvůli koronaviru dostávají nejčastěji lidé z gastronomie a cestovního ruchu. Podle Jiřího Halbrštáta je však tento přechod pouze dočasnou záležitostí.
„Zaměstnanci z gastra a cestovního ruchu, kteří museli změnit obor, si zatím zvykají. Teď během léta se jim ale otevřela také různá místa v rámci lokálního cestovního ruchu. Například v lokalitách, jako jsou Krkonoše nebo třeba Máchovo jezero,“ vysvětluje.
Grafton Recruitment také uvádí, že během svého profesního života změnilo pracovní obor 75 % lidí, 49 % v průběhu své kariéry a 26 % ihned po studiu. Nejmenší chuť ke změně mají vysokoškoláci, zejména IT experti a inženýři, největší naopak ženy a zaměstnanci mladší 35 let.