Masák, holubinka či ryzec. I zkušený houbař si může tyto druhy hub splést s jiným druhem, často jedovatým. Houbařská sezona je právě teď na vrcholu a v lesích lze najít velké množství druhů. Jak poznat jedlé houby a nesplést si je s jedovatými? Server Lidovky.cz připravil manuál.
Houbaři mohou nyní najít téměř všechny druhy hřibovitých hub, rostou také třeba holubinky nebo pečárky, ale je třeba si dát pozor na jedovatou pečárku zápašnou. Právě jedovatých hub se vyskytuje také dost, například pestřec, muchomůrky, vláknice nebo pavučince.
Holubinka trávozelená a muchomůrka zelená
Nejčastěji najdete holubinku trávozelenou pod břízami, roste ale také pod smrky, v parcích, i na lesních cestách. Má bílý křehký třen, až 10 centimetrů velký zelený klobouk, který je uprostřed nahnědlý. Stejně jako ostatní holubinky má skvělou chuť.
Muchomůrka zelená je naše nejjedovatější houba. Má na svědomí převážnou většinu úmrtí. Roste zhruba v listnatých stromech ve stejnou dobu jako holubinka trávozelená. Zbarvení klobouku může být zelené, ale i bělavé, někdy i nažloutlé.
Jak je rozpoznat? Holubinka nikdy nemá prsten ani pochvu vespod třeně. Ta se u muchomůrky lidově nazývá kalichem smrti. Základním poznávacím znakem je však spodní třeň, který obepíná pochva jako punčocha.
Muchomůrka růžovka a muchomůrka tygrovaná
Muchomůrka růžovka alias masák je jednou z našich nejchutnějších hub. Klobouk je v mládí polokulovitý, později plochý, dorůstá průměru 4 až 20 centimetrů. Bílé lupeny při poranění zrůžoví, stejně jako ostatní místa při napadení hmyzem. Roste ve všech lesích od začátku jara do podzimu.
Muchomůrka tygrovaná má klobouk velký zpravidla 4 – 12 cm v průměru, bývá šedohnědý nebo žlutohnědý, dužina je bílá. Patří mezi prudce smrtelně jedovaté houby, vyvolává mykoatropinovou otravu. Roste v listnatých lesích a parcích, především v teplejších oblastech.
Jak je rozpoznat? Masáka poznáte od muchomůrky tygrované díky prstenu. Masák jej má rýhovaný, muchomůrka tygrovaná hladký.
Ryzec smrkový a ryzec kravský
Ryzec smrkový najdete od konce léta do listopadu ve smrčinách nebo na okrajích lesů a lesních potoků. Má oranžový klobouk s tmavými kruhy, starší houby mají na klobouku zelené fleky. Chuť má kořennou, nejlepší je upečený na kmínu či naložený do octa.
Ryzec kravský je na klobouku nápadně chlupatý, načervenalý a se světlejšími pruhy. Může být široký až 13 centimetrů. Roste nejčastěji pod břízami a ve světlých lesích. Roste ve stejný čas jako ryzec smrkový. Vyvolává silné průjmy a zvracení.
Jak je rozpoznat?Ryzec smrkový roní červené mléko, ryzec kravský bílé.
Liška obecná a hlíva olivová
Liška obecná je jedna z nejoblíbenějších a nejchutnějších hub. Roste v jehličnatých lesích, pod smrky. Klobouk má žlutý nebo oranžovohnědý, na okrajích zprohýbaný, dužninu bílou. Nejlepší je ve smetanových omáčkách a polévkách.
Hlíva olivová se nejčastěji vyskytuje v teplejších oblastech, na kmenech či pařezech listnatých stromů, obvykle ve větších trsech. Nálevkovitý klobouk je oranžový či hnědavý, dužnina tuhá a žlutá. Způsobuje lehké otravy, většinou spíše žaludeční potíže, které samy odezní.
Jak je rozpoznat? Liška obecná vyrůstá ze země na rozdíl od hlívy olivové, která vyrůstá v trsech ze dřeva.
Hřib kovář a hřib satan
Hřib kovář roste brzy z jara. Nejvíce ale v létě a na podzim. Najdete ho ve všech typech lesů, nejvíce ve smrčinách a hlavně v podhorských oblastech. Má tmavohnědý až hnědočerný sametový klobouk, dužnina je žlutá, po poranění intenzivně modrá. Třeň je červená.
Hřib satan roste jen vzácně, najdete ho především v teplých listnatých lesích, pod buky, duby, lípami, břízami a habry. Klobouk má bělavý nebo našedlý, dužnina je bílá až bělavá, na řezu slabě modrá. Za syrova je prudce jedovatý, vyvolává silné žaludeční a střevní potíže. Protože jde o vzácnou houbu, je třeba ho chránit a nesbírat.
Jak je rozpoznat? Hřib kovář má tmavší klobouk a na třeni červené šupiny. Hřib satan má na třeni červenou síťku.
Čirůvka májovka a závojenka olovová
Čirůvka májovka roste běžně od dubna do června na travnatých místech (louky, parky, okraje cest). Třeň je dlouhý 5-10 cm, klobouk je zbarvený bíle až nažloutle, polokulovitý, o průměru 5-10 cm, na spodní straně má bílé lupeny, uspořádané tak hustě, že připomínají listy zavřené knihy. Typická je lehce moučná vůně.
Závojenka olovová je jedovatá, může být i smrtelně. Projevy otravy se objevují zhruba za dvě hodiny a trvají až tři dny. Závojenka olovová má klobouk bělavý až našedlý, se zaobleným hrbolem, okraj vždy podvinutý. Lupeny spíš řídké, lehce žlutavé, později narůžovělé. Třeň je kyjovitý a ve stáří dutý. Dužninu má závojenka bělavou, která se nemění ani při poranění, s moučnou vůní.
Jak je rozpoznat? Čirůvka májovka má husté lupeny, bělavé až krémové a roste v jiný čas než závojenka olovnatá.
Naše nejjedovatější houby
- Houby již nepatří mezi rostliny, tvoří samostatnou skupinu živých organismů.
- Většina jedovatých hub je na chuť příjemná, některé dokonce – dle svědectví otrávených – vynikající.
- Při potížích po požití hub se nesmí váhat s vyhledáním lékařské pomoci, vyčkávat může mít vážné až smrtelné následky.
- Doba mezi požitím a prvními příznaky otravy se přitom může lišit od několika minut až po několik dní.
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je považována za nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky – způsobuje zde nejvíce smrtelných otrav.
Je nejen prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již zasaženy důležité orgány (zejména játra), tj. po cirka 8 až 12 hodinách, pak následuje asi 2 dny bouřlivých projevů (nevolností, zvracením, průjmem), slabší osoby mohou podlehnout již v této fázy na dehydrataci.
Po bouřlivých projevech přijde zdánlivé odeznění a úleva na 1 den, ovšem v této chvíli se dokonává poškození jater, na následky čeho neléčený člověk 5 až 6 den umírá na jaterní nedostatečnost nebo otok mozku. V současnosti se udává úmrtnost cca 1/4 otrávených. Podle výpovědí otrávených má muchomůrka vynikající chuť.
Jako smrtelná dávka se uvádí cca 50 g čerstvé plodnice. Muchomůrka bývá zaměňována například za bedlu, žampiony, růžovku či jedlou holubinku nazelenalou.
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)
Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) je smrtelně jedovatá, svou nebezpečností se velmi blíží muchomůrce zelené a má stejný průběh otravy. Je možná záměna hlavně za jedlé pečárky (žampiony), které mají v mládí bělavé lupeny. Riziko záměny je ještě vyšší než u muchomůrky zelené.
Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa)
Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) je naší nejjedovatější a zároveň nejzákeřnější houbou. Zákeřná je hlavně doba inkubace, příznaky otravy se totiž projevují za 2 dny až 3 týdny, díky tomu byla jeho jedovatost dlouho utajena, až do roku 1958 se považovala za jedlou.
Přitom dokáže lehce usmrtit nebo vážným způsobem trvale poškodit ledviny. Jako smrtelná dávka se uvádí 30 g čerstvé houby. Vyskytuje se vzácně a otravy u nás jsou buď velmi vyjímečné nebo se je nepodaří identifikovat.
Pavučinec plyšový lze zaměnit hlavně za jedlé druhy pavučince, ale i trošku vzdáleněji podobné lišky.
Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus)
Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) prudce jedovatý druh houby obsahující stejný jed jako můchomůrka zelená. Otrava má stejný průběh, tj. zvracení, průjem, poškození jater a bez včasného ošetření i smrt.
Roste hojně na podzim na zetlelém dřevě, vzácněji i na zemi bez zjevného spojení se dřevem. Jakkoli český název napovídá vazbu na dřevo jehličnanů, běžně se vyskytuje i na mrtvém dřevě listnáčů.
Nebezpečná především pro možnou záměnou s jedlou opeňkou měnlivou (Kuehneromyces mutabilis).
Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata)
Vláknice začervenalá (Inocybe erubescens) nazývána též vláknice Patouillardova je prudce jedovatá houba, otrava se projeví do půl hodiny po požití celkovou nevolností provázenou vyměšováním velkého množství slin, zvracením, průjmy a křečemi. Při požití většího množství může nastat smrt. Nejčastěji lze vláknici zaměnit za čirůvku májovku či závojenku podtrnku.
Vláknice začervenalá (Inocybe erubescens)
Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) též nazývaná panterová či tygrovitá. První příznaky otravy se projevují za půl až dvě hodiny po požití pokrmu. Dostavuje se blouznění, účinek není vzdálený alkoholové opilosti.
Otravy mohou mít těžký průběh a bez včasného léčení v nemocnici mohou přivodit smrt. Ve větším ohrožení jsou hlavně osoby s poruchami oběhové soustavy a srdce. U nás roste místy velmi hojně.
Muchomůrka tygrovaná je velmi podobná jedlé muchomůrce šedivce a lze ji také zaměnit za velmi oblíbenou a chutnou muchomůrku růžovku.
Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina)
Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) je smrtelně jedovatá, hezky vypadající houba. Otrava se projevuje již 2 hodiny po jídle, silné zvracení a průjmy mohou trvat i několik dní.
Vzácně může otrava skončit i smrtí. U nás se vyskytuje jen místy.
Je možné zaměnit s mladými plodnicemi hřibů dubových (praváků), když ale odlomíte klobouk, poznáte závojenku podle lupenů, místo nichž mají hřiby rourky.
Závojenka olovová (Entoloma sinuatum)
———————————————————————————————————————————————–
Pod čarou, na co si dát také pozor. Mezi naše smrtelně jedovaté houby ještě patří Muchomůrka bílá (Amanita phalloides var. alba), která je poddruhem muchomůrky zelené a je podobně nebezpečná. Plete se se žampióny od kterých se liší hlavně tím, že má bílé lupeny.
Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) je jedovatá houba, která způsobuje časté otravy, protože se velmi podobá většina jedlých pečárek. Až polovinu otrav lidí co si myslí, že jedí pečárku ovčí či polní se otráví touto houbou.
Otravy nejsou většinou těžkého průběhu, ale dráždivé fenolové látky přítomné v plodnicích způsobují, někdy až druhý den po jídle, zvracení a střevní potíže. Každý, kdo sbírá pečárky, by se měl naučit tento druh poznávat, aby nedošlo k záměně.
Hlavními znaky jsou slabé žloutnutí celé plodnice po poranění a plodnice nepříjemně páchnou fenolem, při vaření je pach silnější.
Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma)
Lysohlávka kopinatá (Psilocybe semilanceata) je nejvýznamnější halucinogenní houba. V malé dávce vyvolává povznášející stavy spojené s halucinacemi, ve větší dávce způsobuje otravu.
Ač se ní člověk těžko smrtelně otráví, hranice mezi povznášejícími pocity a otravou je vemli tenká a individuální. Člověk si může sám přivodit vážná zranění během působení obsažené drogy a riskuje jejím požitím také závislost.
Další naše halucinogení houby jsou Lysohlávka česká a Kropenatec zvoncovitý.
Lysohlávka kopinatá (Psilocybe semilanceata)
Zdroj: www.wikipedie.cz, www.mykologie.net
Které houby se pletou? Jedlé a jedovaté se podobají
Nezvykle dlouho musel letos náš houbařský národ čekat na období příznivé k intenzivnějšímu sběru hub.
Ne že by místy některé druhy jedlých hub letos vůbec nerostly – přesto lze ale za první letošní houbařské žně označit zhruba posledních deset dní, včetně uplynulého víkendu.
I proto je na místě připomenout si některá skutečná rizika týkající se sběru a úpravy hub, a odlišit je naopak od mýtů, které houby celou řadu let provázejí a ve své podstatě odrazují spotřebitele od jejich konzumace.
Galerie: Které houby se pletou a které jsou bezpečné?
Alkohol se na houby smí. S jedinou výjimkou
Jedním z nich je teze o tom, že se po konzumaci pokrmů z hub nemá pít alkohol. Není to pravda ani náhodou, pouze s jednou výjimkou – alkoholu bychom se měli vyvarovat pouze v kombinaci s pokrmy připravené z houby nelibého názvu i vzhledu – hnojníku inkoustového. Ten totiž obsahuje látku, která reaguje s alkoholem v těle tak, že se v organismu začne hromadit jedovatý acetaldehyd.
Mimochodem – pakliže je součástí zkonzumovaného pokrmu nějaká jedovatá houba, přičemž následkem jsou střevní potíže, je naopak zvýšený příjem tekutin pro organismus žádoucí (ne tedy zrovna hned alkoholických), neboť zvracením a dalšími projevy ztrácí organismus tekutiny, které je třeba doplnit. Navzdory některým doporučením je ale nejméně vhodným nápojem mléko, které se v trávicím traktu sráží a aktuální potíže může ještě znásobit.
Základní prevencí takových stavů je ale samozřejmě sběr takových hub, které dobře známe a které tak žádné problémy nezpůsobí. Za zcela bezpečné jsou přitom považovány většinou houbařů lišky, klouzci a obecně hřibovité houby, ale také bedly a žampiony (v mykologické terminologii pečárky). Mnohé z těchto „bezpečných“ hub ale tak úplně bezpečné nejsou.
Které houby se pletou
Největší jistotu přitom představují lišky – a to úplně všechny, včetně pro někoho podezřele tmavších druhů (liška ametystová) a včetně liškám příbuzným stročkům – vypadají nehezky (tmavošedá barva), ale jsou zcela v pohodě. To samé platí o klouzcích, kterých je u nás opravdu velké množství druhů a všechny jsou jedlé.
Naopak v kategorii hřibů existují mnohé druhy, které jsou nejedlé až jedovaté. Obecně známý je především „hořčák“, který se i na místě v lese pozná podle v mládí bílých, postupně do růžova zbarvených rourek – a samozřejmě podle chuti, pakliže si chce houbař vytvořit v ústech na nějakou dobu nepříjemný pocit jeho ochutnáním na místě.
V praxi je ale lepší k ochutnání přistoupit, než být zklamán doma buď zjištěním skutečnosti podle atlasu, nebo dokonce chutí již připraveného pokrmu. Hořčák ale není zdaleka jediný rizikový hřib – v zásadě lze konstatovat, že možná rizika představují všechny druhy hřibů s více či méně červenou nohou, obdobně jako je opticky varující červená barva klobouků u muchomůrek.
Samozřejmě to neplatí absolutně, ale červená barva je u hub spíše rizikovým signálem.
Daleko větší rizika ale představuje pro méně zdatné houbaře skupina bedel a žampionů, zahrnující i vyloženě jedovaté druhy. Právě tyto druhy představují každoročně největší počet případů otrav, třeba i proto, že některé žampiony si občas někdo plete s naší nejjedovatější houbou, muchomůrkou zelenou nebo citronovou.
Vzhledem k tomu, že právě žampiony, ale i některé bedly, rostou na okrajích lesa či přímo na loukách, je obecně menším rizikem sbírat houby přímo v lese a větším na loukách.
Pokud se pak týká bedel, pak obecná zásada praví, že nejvyšší rizika představují drobnější, téměř „rachitické“ druhy bedel a druhy, jejichž barva klobouku se blíží skořicovým a hnědokarmínovým odstínům.
Také patrně nejčastěji sbíraný žampion zápašný není žádný hromotluk, ten lze ale poměrně dobře rozeznat už na místě, neboť při poškození nebo již při otlaku žloutne. Vodítkem je také nehoubová vůně, podle níž ostatně získal svůj název. Žampion zápašný je možná v současné době nejrizikovější houba u nás, je totiž poměrně dostupný, neboť kolonie jeho plodnic nalezneme často třeba na zahradách.
Houby jsou dietní
Stejně jako v případě jiných potravinových surovin neplatí ale ani u hub nic stoprocentně. Jednak jsou mezi námi jedinci, jejichž organismus nesnáší některé druhy hub – například podzimní čirůvku mlženku. To ale neznamená, že jiní lidé nemohou takové druhy hub konzumovat.
Navíc ale, vzhledem k tomu, že „příroda je mocná čarodějka“, má každý druh jedlé i jedovaté houby tisíce variant, a v zásadě lze říci, že každá plodnice je stejně jako člověk jedinečné individuum.
Odhalit v některých houbách „maskovaných“ za jiné skutečný jejich původ a druh je tak především věcí dlouholeté praxe. I proto je třeba se v případě pochybností radit s mykologickými odborníky.
I když ne se všemi.
Před několika lety rozvířil poklidné hladiny mykologické problematiky údaj o tom, že jedna z nejčastěji rostoucích a taky nejčastěji sbíraných tuzemských hub – babka neboli hřib žlutomasý, způsobuje rakovinu. Dlužno dodat – pokud je plesnivá.
Takové babky všichni známe – jsou potažené bílým povlakem, což je plíseň zvaná nedohub zlatovýtrusý. Skutečností je, že plesnivé houby by člověk opravdu konzumovat neměl – plísně vytvářejí v houbách (i kdekoli jinde) jedovaté mykotoxiny.
To ale platí pro veškeré houby napadené plísní, přičemž důsledkem ještě nutně nemusí být rakovina. Jinými slovy – babky nechť si každý sbírá podle libosti, jen je třeba je co nejdřív je zpracovat, aby nezplesnivěly.
Dlužno podotknout, že stejně jako u jiných druhů potravin nebo třeba zeleniny nestačí zplesnivělou část jen vykrojit – pakliže je plíseň viditelná, je již napadena celá plodnice.
Mimochodem se zeleninou pojí houby také další zvyk – a to zvyk nežádoucí, totiž olupovat povrch klobouků. Stejně jako u zeleniny je totiž bezprostředně pod slupkou nejvyšší koncentrace pro tělo prospěšných látek, které houby obsahují. Převažující hmotu hub ale tvoří voda, a také proto jsou houby vhodným pokrmem při dietách, což je ostatně snad již známo.
Pozor na hřiby a žampiony. V českých lesích mají své jedovaté dvojníky
Houbařské poradny po celé republice mají pohotovost a zhruba od minulého týdne začínají být stále častěji navštěvovány.
Lidé se přicházejí poradit s těmi druhy hub, jejichž jedlostí si nejsou jistí, například s holubinkami. Častější pozor by si však měli dávat u těch druhů, které působí nejznáměji, zejména pak u žampionů a hřibů.
Oba velmi populární druhy jedlých hub mají totiž své „dvojníky“, které mohou způsobit zdravotní problémy.
Se žampionem, popřípadě s bedlou vysokou lze zaměnit naši nejjedovatější houbu muchomůrku zelenou, zvanou též muchomůrka hlíznatá, která podobně jako ostatní houby v současnosti poměrně hojně roste.
Muchomůrka se nicméně liší od žampionu známým „kalichem“, zvaným také „kalich smrti“, který zespodu obepíná její nohu a u žampionu i u bedly chybí.
Odlišná je také barva lupenů pod kloboukem houby, u žampionu jsou světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé.
Přečíst článek ›
Muchomůrka ale není jedinou houbou, která se s jedlým žampionem zaměňuje.
„Statisticky nejvíc otrav u nás způsobuje jedovatý žampion zápašný či pečárka zápašná, protože je velmi podobný jedlému žampionu polnímu i žampionu dvouvýtrusnému a roste i na podobných lokalitách,“ uvedla pro Deník Tereza Tejklová, mykoložka a kurátorka fondu mytologie z Muzea východních Čech v Hradci Králové. Ročně podle ní jde zhruba o desítky až stovky případů.
Důsledkem otravy žampionem zápašným bývá především intenzivní zvracení. Životu nebezpečný může být v případě, kdy ho zkonzumuje někdo se žaludečními vředy, protože v důsledku náhlé nevolnosti může dojít k jejich protržení.
Čtenáři Deníků jsou vášniví houbaři. Podívejte se na jejich úlovky:
Od jedlých žampionů se žampion zápašný liší zbarvením v místě oškrabu – pokud poškrábeme zápašný žampion na klobouku či noze, zprvu okamžitě zežloutne (až do barvy vaječného žloutku), po chvíli však místo zešedne a vrátí se do matné podoby. U jedlých žampionů se při poškrábání zprvu žádná reakce neobjeví, ale po čase poškozené místo lehce zežloutne.
Druhým vodítkem je zápach houby. Zatímco jedlé žampiony mají příjemnou vůni připomínající například anýz, zápašné žampiony bývají cítit jakoby karbolem. Pozor by si však měli dávat kuřáci, jejichž čichové buňky bývají narušeny a karbol nevnímají.
Časté záměny provázejí i sběr hřibovitých hub, zejména těch často se vyskytujících. „Jedlé druhy hřib hnědý i hřib smrkový jsou snadno zaměnitelné s nejedlým hřibem žlučníkem. Ve vyšších polohách pak roste hřib kříšť, který je zrádný v tom, že je na pohled opravdu velmi hezký, ale také nejedlý,“ popisuje Tereza Tejklová.
Hřib žlučník, zvaný také podhřib žlučový nebo hřib hořký (lidově se mu říká hořčák či žlučák) roste v jehličnatých i listnatých lesích, a nejvíc právě v srpnu a září.
Často se vyskytuje ve společnosti jiných hřibů, což je také důvod, proč bývá zaměňován.
U velkých kusů jsou jeho typickým znakem narůžovělé rourky ze spodu klobouku (v mládí jsou rourky bílé) a výrazná struktura síťky na noze.
Přečíst článek ›
Hřib kříšť patří mezi tzv. modrající a barevné hřiby a je zaměnitelný s jedlými hřiby podobného druhu – například s hřibem kovářem nebo kolodějem. Od těchto jedlých „modráků“ se však liší barvou pórů pod kloboukem, které jsou u kříště žluté, nikoli červené.
Kříšť se svým zbarvením částečně podobá také jedovatým zástupcům hřibů, zejména nejznámějšímu hřibu satanovi, ten se však se však nevyskytuje v horských oblastech pod jehličnany jako kříšť, ale spíš v teplých nížinách pod listnáči na vápenitých půdách. Zralý satan je navíc dobře poznatelný dík svrchnímu zbarvení klobouku, který není hnědý, ale spíš stříbřitě šedý až bělavý.
Přečíst článek ›
Poměrně zrádnou hřibovitou houbou je podle Terezy Tejklové také méně známý hřib medotrpký, který roste v teplejších lokalitách a často i na hrázích rybníků.
„Ve východních Čechách se objevuje poměrně hojně i ve městech. Zrádný je v tom, že jeho chuť se – na rozdíl od podhřibu žlučového – jeví zpočátku jako příjemná a její hořkost se projeví až po chvíli.
Ve skutečnosti je ale nepoživatelný,“ zmiňuje Tereza Tejklová.
Také tento hřib patří mezi barevné a modrající hřiby. Atypický je zejména svým výskytem, protože roste zejména v teplých listnatých lesích nebo na už zmíněných hrázích rybníků v nížinách a pahorkatinách. Výrazným poznávacím znakem je žluté zabarvení třeně a bílý až světle hnědý povrch klobouku.
Není bedla jako bedla
Mezi nejpopulárnější houby českých lesů bezesporu patří i bedla vysoká, která má tu přednost, že většinou roste v trsech, takže zaručuje bohatý úlovek, a z jejích klobouků se dají (podobně jako z klobouků žampionů nebo muchomůrek narůžovělých zvaných masák) smažit velice chutné houbové řízky. Ale i bedla, přestože se vyznačuje velmi známým a charakteristickým zjevem, má své zrádné dvojníky.
„V letošním roce se ve větším množství objevila v českých lesích bedla Bresadolova, která při konzumaci způsobuje zažívací obtíže. Roste trsnatě jako běžná bedla, vypadá také velice hezky, ale bohužel je mírně jedovatá,“ říká Tereza Tejklová.
Bedla Bresadolova se v Česku rozšířila patrně s používáním štěpky a objevuje se zejména na místech ovlivněných člověkem, kde právě štěpka slouží k výrobě kompostu – na zahradách, v sadech a parcích. Houba totiž potřebuje ke svému růstu silnou vrstvu tlejícího listí či jehličí, a to jí štěpka poskytuje.
Od klasické bedly se bedla Bresadolova liší silnější nohou a místem výskytu, protože roste právě na kompostu, skládkách dřeva a podobně.
„Vyskytuje se už u nás poměrně dlouho, ale lidé ji zatím moc neznají a občas se s ní někdo přiotráví,“ vysvětluje Tereza Tejklová.
Přečíst článek ›
Kromě jedovatých a nejedlých hub by si podle ní lidé měli dávat pozor i na staré plodnice a plesnivějící jedlé houby. Sklon k nezdravému plesnivění mají zejména známé suchohřiby babka, které patří v českých lesích mezi vůbec nejhojnější. Přestože jsou jedlé, právě kvůli výskytu častých plísní se jim zkušenější houbaři spíš vyhýbají.
„V tuto chvíli rostou houby dobře, proto by lidé měli sbírat jen opravdu zdravé plodnice a všem starým nebo plesnivějícím houbám se vyhnout. Nemusí se obávat, že by nenasbírali, hub je dost,“ uzavírá Tereza Tejklová.