Kolik institucí u nás vlastně kontroluje potraviny?

Na evropské poměry výborná pověst tuzemských dozorových orgánů bdících nad kvalitou potravin je něco, čím se obvykle naše země oprávněně chlubí.

Podíváme-li se ale na strukturu kompetencí a množství institucí, které se v oblasti kontroly pohybují, zjistíme, že nejde zrovna o přehledný systém.

Jeho součástí totiž zdaleka nejsou jen mediálně nejviditelnější Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), či Státní veterinární správa ČR (SVS).

Kolik institucí u nás vlastně kontroluje potraviny?
Autor: SZPI / Vitalia.cz

Plesnivé chleby v Kauflandu našla SZPI

Vzhledem k tomu, že systém kontroly potravin v ČR funguje, není na první pohled k nějakým reformám důvod. A pokud se o ně někdo v minulosti pokusil, většinou narazil.

Dokonce i blahé paměti Josef Lux, který již před mnoha lety přišel s myšlenkou spojit dozorové orgány pod jediný úřad a dát struktuře kontrolních institucí nějakou logiku.

Normální by třeba bylo, aby produkty rostlinného původu kontrolovala Státní rostlinolékařská správa ČR (SRS), stejně jako je tomu v případě SVS u produktů živočišného původu.

Zejména v případě výroby potravin rostlinného původu je ale situace v praxi dost nepřehledná, i když se kompetence jednotlivých dozorových orgánů postupně zpřesňovaly. Přesto dochází k jejich překryvům, například v případě kontroly medů prodávaných na tuzemském trhu. Jako potravina živočišného původu je přitom kontrola medu v gesci veterinářů. Jenže – i když se to nesmí, přidávají se do medu látky rostlinného původu, a tím pádem vstupuje do hry také SZPI.

K tématu: Tyhle medy nebrat, jsou šizené

Potraviny živočišného původu kontrolují veterináři

Jak to tedy v současnosti s kompetencemi ve skutečnosti je? Relativně jednodušší je systém kompetencí u potravin živočišného původu.

Ty má podle zákona v kompetenci SVS, což v praxi obnáší dozor v chovech hospodářských zvířat, dozor ve zpracovatelských závodech a dozor při uvádění potravin živočišného původu do oběhu.

Veterinární dozor působí i v maloobchodu tam, kde se s potravinami živočišného původu nakládá. Jde zejména o kontrolu značení potravin živočišného původu, jejich složení a kontrolu podmínek prodeje.

Veterinární kontroly fungují také na schválených farmářských tržištích, opět ale pouze v případě potravin živočišného původu.

Tak či tak jde v zásadě o kontrolu téměř celého výrobního řetězce až po prodej potravin, což je systémově správně.

I když v oblasti živočišné produkce kromě veterinářů působí také Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Ten ale především reguluje výrobu a distribuci veterinárních léčiv a bdí nad kontrolou jejich jakosti.

Čtěte také: Antibiotika se v chovech používat smí. Ale jen k léčebným účelům

SZPI sleduje potraviny rostlinného původu

Protipartnerem SVS v oblasti kontroly potravin rostlinného původu je SZPI. V zásadě lze říci, že potravinářská inspekce kontroluje všechny produkty, které nekontroluje veterinární správa.

V jednotlivých článcích výrobního řetězce potravin rostlinného původu ale působí ještě další kontrolní orgány. Na samotném počátku stojí Státní rostlinolékařská správa ČR (SRS), „služebně nejmladší“ dozorový orgán, na který toho také proto mnoho nezbylo.

SRS kontroluje zejména zdraví rostlin a výskyt škůdců rostlin, a rozhoduje o použití přípravků na ochranu rostlin.

Další institucí je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který kontroluje kvalitu a složení krmiv vyrobených z hospodářských rostlin, a i proto má z živočišné oblasti v kompetenci státní dozor nad prováděním klasifikace těl jatečných zvířat.

Samotnou výrobu potravin rostlinného původu, jejich zpracování a uvádění do oběhu včetně složení s podmínek prodeje obdobně, jako je tomu v případě SVS, sleduje SZPI.

Čtěte také: Zarážející: Hygiena prodeje potravin nemá žádná konkrétní pravidla

Aby toho ale nebylo málo, jsou další složkou systému kontroly potravin ještě orgány ochrany veřejného zdraví působící pod ministerstvem zdravotnictví, odpovědné především za hygienické podmínky prodeje potravin, které působí v oblasti stravovacích služeb, tedy například v restauracích. V jejich kompetenci je i prevence před šířením infekčních onemocnění, hygienici ale také kontrolují například kvalitu vod ke koupání.

Co se děje v hospodách? Kdo ví

Popsané rozdělení ale podle všeho dlouho platit nebude. Na ministerstvu zemědělství již totiž probíhají přípravy k integraci SRS a ÚKZÚZ, což je veskrze správný krok. Další, celkem revoluční, ale opět žádoucí změnu, by mohla přinést novela zákona 110/1997 Sb.

, o potravinách, která by měla být podle legislativního plánu Vlády ČR předložena ještě v tomto roce.

V dosavadních diskusích o novele se totiž předpokládá, že by SVS a SZPI mohly kontrolovat také kvalitu, složení a tedy uvádění do oběhu potravin používaných v gastronomických zařízeních, lidově řečeno by tedy mohly tyto orgány „do hospod“.

Z dosavadních signálů přitom vyplývá, že kvalita surovin k přípravě pokrmů je v řadě gastronomických zařízení výrazně nižší než kvalita potravin prodávaných v maloobchodu, tuto oblast ale zatím nikdo systémově nesleduje.

Je přitom veřejným tajemstvím, že v restauracích končí mimo jiné načerno ulovená a načerno prodávaná zvěřina, ale také, zejména v příhraničních oblastech, napřímo dodávané suroviny k výrobě potravin ze zahraničí, které prakticky vůbec nejsou statisticky podchyceny.

K tématu: Kde se bere jedovaté olovo ve zvěřině? Z olověných střel

Kromě toho, že jde téměř vždy o daňové úniky, představují restaurační zařízení v případě problémů možný vyšší stupeň rizik v oblasti zdraví, neboť počet hostů je v restauraci řádově vyšší než je počet rodinných příslušníků konzumujících v rodinném kruhu z nakoupených potravin připravené pokrmy.

Pokud by přitom stávající dozorové orgány v působnosti ministerstva zemědělství dosáhly také na kontrolu kulinářských výrobků, mohli bychom konečně mluvit o dozoru nad výrobou potravin „od vidlí po vidličku“, jak se občas kompletní potravinářský řetězec s nadsázkou nazývá. Dnes tomu tak není, mimo jiné kvůli ne zcela vhodné struktuře institucí jednak pod ministerstvem zemědělství, ale také proto, že si v oblasti dozoru nad kvalitou potravin dělí kompetence dvě ministerstva, opět ne zcela vhodným způsobem.

Čtěte dále: Web Potraviny na pranýři – úřady nabídly ještě nedovařený polotovar

Dotazy podnikatelů

  1. Zahájení činnosti
  2. Dovoz
  3. Označování
  4. Různé

SZPI kontroluje výrobu pouze u potravin jiného než živočišného původu. Dozor nad výrobou potravin živočišného původu je plně v kompetenci Státní veterinární správy ČR – www.svscr.cz

Výroba a prodej potravin se považuje za provozování potravinářského podniku. „Potravinářským podnikem“ se rozumí veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fází výroby, zpracování a distribuce potravin. Pojem PPP pro SZPI nově zahrnuje i provozovny společného stravování.

Základní povinnosti výrobců a prodejců potravin:

  • Výrobce i prodejce musí mít oprávnění k podnikání.
  • Registrace: Je to pouze ohlašovací povinnost, která vyplývá z § 3 zákona č. 110/1997 Sb. Registrační formulář: Oznámení provozovatele potravinářského podniku o zahájení/ukončení výkonu předmětu činnosti. Vyplněný formulář se zasílá územně příslušnému inspektorátu v místě sídla Vaší společnosti. Územní působnost našich inspektorátů včetně kontaktů najdete na našem webu v rubrice „Organizační struktura“.

Základní povinnosti provozovatelů společného stravování:

Základní povinností provozovatelů společného stravování je zejména povinnost oznamovací, kterou mají nikoli vůči SZPI, nýbrž vůči orgánům ochrany veřejného zdraví, a to v souladu s § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Hygienická pravidla – veřejné stravování

Provozovatelé společného stravování mohou využít příručku hygienických pravidel pro oblast veřejného stravování ke stažení. Jedná se o materiál Codex Alimentarius, který má charakter doporučení. Tento dokument nemá oficiální právní status.

Seznam základních právních předpisů týkajících se výroby a uvádění potravin do oběhu: 

Evropské předpisy:

  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy  týkající se bezpečnosti potravin, v platném znění
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 ze dne 29. dubna 2004 o hygieně potravin, v platném znění – nařízení stanoví, mimo jiné, požadavky na potravinářské prostory a jejich vybavení
  • Nařízení Komise (ES) č. 2073/2005 ze dne 15. listopadu 2005 o mikrobiologických kritériích pro potraviny, v platném znění
  • Nařízení Komise (ES) č. 1881/2006 ze dne 19. prosince 2006, kterým se stanoví maximální limity některých kontaminujících látek v potravinách, v platném znění
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1333/2008 ze dne 16. prosince 2008 o potravinářských přídatných látkách, v platném znění
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, v platném znění

České předpisy:

  • Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
  • Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
  • Vyhláška č. 417/2016 Sb., o některých způsobech označování potravin

České předpisy jsou dostupné ve Sbírce zákonů (platná znění). Některé předpisy je možné dohledat také na našich webových stránkách v rubrice Právní předpisy. Odkaz na rubriku Právní předpisy je uveden zde. Znění evropských předpisů najdete např. na adrese http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm.

Informace k označování potravin

Základní požadavky na označování balených a nebalených potravin v kontextu novely zákona č. 110/1997 Sb. a nařízení (EU) č. 1169/2011 najdete ke stažení zde.

Budete mít zájem:  Devět měsíců po operaci vbočeného palce

Komentáře a výklad nařízení (EU) č. 1169/2011 najdete v informačním materiálu s názvem: „Otázky a odpovědi k nařízení (EU) č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům“, který je ke stažení zde.

Aktualizováno: 17. 4. 2020

Přílohy

  • Stravování_příručka.pdf [velikost: 186,9 KB, formát: pdf]

Bio, eco, organic: Opravdu jsou bio potraviny zdravější?

Problematika bio versus potraviny zpracované konvenčním způsobem má více otazníků než odpovědí. Podle nejnovějších průzkumů Ministerstva zemědělství ČR nám stále více záleží na tom, co jíme. Mění se tak i naše nákupní chování.


Situace se pomalu zlepšuje, slevy však stále vedou. Není to otázka peněz, ale lidé se rádi nechávají manipulovat. Když se podívám v obchodě vedle zlevněného produktu na podobný, kolikrát najdu levnější balení ve srovnatelné kvalitě. Je potřeba číst etikety, protože prodejci mají povinnost zveřejnit složení potraviny.

Na bábovku, která vám v igelitu vydrží tři měsíce, chuť nemám, byť by byla sebelevnější. V současné době nastupuje trend dováženého, čerstvého jídla, kupování potravin přes internet, kde si už můžeme vybrat i biosortiment. Obrat biopotravin je každým rokem větší, takže bych řekla, že jsme snad na dobré cestě i ke změně myšlení o tom, co jíme,“ říká MUDr.

Marie Lukášová ze Spoluzdrave.cz.

Je potřeba zdůraznit, že brát ohled na přírodu v konzumaci je určitě krok správným směrem. Zároveň bychom ale měli zůstat ostražití, protože tlak na nákup ekologických produktů se neúměrně zvyšuje. Ve světovém měřítku jde o lukrativní byznys. Nakupujte, ať to stojí, co to stojí.

A když ne hodně, pak alespoň bio. Jenomže žádný extrém není dobrý. I tady platí, že by měl vyhrát zdravý rozum.

Kvalitu potravin u nás kontroluje hned několik institucí: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, krajské hygienické stanice, Státní veterinární správa ČR a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.

Čistě a pestře

Rostoucí zájem o produkty z ekologického zemědělství stoupá. Souvisí to s vyšší informovaností v otázkách životního prostředí a zdravého životního stylu.

„Pokud bychom vzali definici biopotravin a přeložili ji do neodborné řeči, pak jde o potraviny, jejichž surovina je pěstována (rostliny) nebo chována (zvířata) v prostředí bez chemických zásahů, to znamená, že nejsou při jejich výrobě a následně ani při dalším zpracování používány pesticidy, herbicidy, antibiotika, stabilizátory, barviva a jiná éčka nebo další chemické prostředky pro zlepšení jejich kvality, tedy aby déle vypadaly lépe. Takže teoreticky by v případě bioproduktů mělo jít o čisté potraviny, které v přiměřeném množství naše tělo dokáže zpracovat, aniž by to na něj mělo nějaký negativní dopad. V tomto by měly být biopotraviny skutečně lepší,“ vysvětluje MUDr. Marie Lukášová.

Myslete však na to, že jen samotné potraviny vás nespasí. „Bio opravdu pro zdravý životní styl nestačí. Mohlo by to totiž dopadnout tak, že si člověk dá bio salám, bio máslo a bio bílý chléb. A to se zdravou výživou nemá nic společného.

Proto za důležitější hledisko zdravého životního stylu považuju vyváženost ve stravě, to znamená zdravé zdroje tuků, kvalitní sacharidy s vysokým obsahem vlákniny, dostatek ovoce a zeleniny a kvalitní bílkoviny. A především pestrost,“ dodává výživová poradkyně Lada Nosková z Dietplan.

cz s tím, že pro nadměrný zájem o původ ztrácíme kontrolu nad tím, zda jíme dostatečně a jestli nejsme každý den v podvýživě.

Vyšší cena (ne)vadí

Jedním z nejsilnějších argumentů „antibio“ hlasů je vyšší cena ekologicky produkovaných surovin. Sami spotřebitelé si ale uvědomují, kolik práce s nejistým výsledkem musí ekologičtí zemědělci zastat. Nepoužívají umělá hnojiva ani pesticidy.

A při zpracování biopotravin je to také mnohem složitější a časově náročnější. Vzhled potravin pak nebývá tolik oslňující, ale i to už principy trhu srovnávají. Pomalu, ale přece. „Biopotraviny jsou dražší, nicméně cena se pomalu začíná srovnávat s běžnými cenami. Řekla bych, že je to i vyšší nabídkou biopotravin.

Dnes už hodně lidem není jedno, co konzumují, zákazník začíná mít větší slovo a výrobce se přizpůsobuje. Je více výrobců a větší konkurence. Samostatnou otázkou v cenotvorbě jsou zemědělské dotace.

Až bude prioritou zdraví lidí, pak i biopotraviny budou levnější,“ tvrdí lékařka Marie Lukášová s tím, že takové potraviny jsou u nás záležitostí malovýroby, která bude vždy dražší.

Avšak řada drobných zemědělců, kteří biokvalitu produkují, to dělá s viditelnou láskou a to je přidaná hodnota. Organické však nemusí být nutně dražší. Lokální producenti mnohdy musí cenu (navzdory nákladům) držet níž, aby produkty jednoduše prodali.

Na co vsadit

Jelikož doposud neexistují jednoznačně vyznívající vědecké výzkumy, které by potvrdily, nebo vyvrátily prospěšnost biopotravin pro naše zdraví, zůstává na zvážení, zda do nich investovat, a hlavně v jaké míře. „To si opravdu musí stanovit každý sám.

Já osobně si někdy kupuju maso, někdy vejce a mléčné výrobky, ovoce a zeleninu téměř vůbec, protože se mi většinou nelíbí vzhledově. Myslím, že s velkým otazníkem je mouka a obiloviny – ty si nekupuju. Vím, že když nejsou vůbec chemicky ošetřeny, jsou náchylnější na škůdce, parazity a plísně.

A mě prostě nebaví pořád ve spíži hubit moly,“ odlehčuje téma Lada Nosková.

Zaměřte se na vyvážený jídelníček a podle něj nakupujte. „Ve své praxi doporučuji jako základ stravy vařit ze základních potravin a surovin, nepoužívat průmyslově zpracovanou stravu, kde je zátěž přídavných látek – éček – vyšší. Je to vždy otázka volby, možností a rozhodnutí, nakolik si člověk cení vlastního zdraví.

Pokud se klient rozhodne pro biopotraviny, je to samozřejmě lepší. Ještě lepší varianta jsou lokální biopotraviny,“ tvrdí Marie Lukášová s tím, že v biokvalitě by volila hlavně to, co kupujeme a jíme nejčastěji. Některé cizorodé látky se v těle kumulují (např. pesticidy nebo těžké kovy), takže čím delší zátěž, tím se mohou více podepisovat na našem zdraví.

„Pokud piju jednu kávu za čtrnáct dní, tam bych asi biokvalitu neřešila,“ uzavírá.

Jak poznat biokvalitu

Biozebra s popiskem produkt ekologického zemědělství: Označuje potraviny v biokvalitě vyrobené v České republice. Na obalu musí být také umístěn číselný kód kontrolní organizace (CZ-BIO-xxx).

Zelený list s hvězdičkami: Od roku 2010 jím musí být označeny všechny organické potraviny vyrobené v EU. Obal musí nést informaci o místě, kde byly vyprodukovány zemědělské suroviny.

Pro biopotraviny dovezené do EU z třetích zemí je však evropské logo dobrovolné. Bio pro zdravý životní styl nestačí. Bio salám, bio máslo a bio bílý chleba nemají se zdravou výživou nic společného.

Pokud nevíte, kde najít lokální biopotraviny, zkuste následující webové stránky:

Adresarfarmaru.cz – pokud chcete nakupovat přímo od výrobců a pohodlně najít ty ve svém nejbližším okolí.

Poznejsvehofarmare.cz – série poznávacích akcí, které mají za cíl propojit menší a střední farmáře s jejich potenciálními zákazníky. Ochutnejte výrobky přímo od výrobců, poznejte regionální potraviny a ty, kteří se jejich produkcí zabývají.

Kamprobio.cz – mapa, která vám ukáže, že producenty ekologického zemědělství máte hned za rohem. 

Mnohem více informací o zdravém životním stylu najdete v aktuálním čísle časopisu Dieta. Čeká vás mimo jiné i velký hubnoucí manuál pro letošní rok nebo rozhovor s Dianou Kobzanovou! 

Nestíháte zajít do trafiky? 
Objednejte si časopis v našem iKiosku. Poštovné je zdarma!

Vznikne Úřad pro potraviny

Hygienické předpisy pro restaurace a další stravovací zařízení se po našem vstupu do Evropské unie výrazně zpřísnily. Někdy ovšem na úkor tradičních výrobních postupů.

Kontrola kvality a hlavně zdravotní nezávadnosti potravin je také důkladnější a zřejmě bude ještě víc. Postará se o to nový úřad, který společně s potravinářskou koncepcí na příští roky přesně před týdnem schválila vláda.

Co vlastně bude tato instituce dělat a jak prospěje spotřebitelům?

Na kvalitu potravin nebo obecněji rostlinných a živočišných produktů už dnes dohlíží řada institucí. Zemědělská a potravinářská inspekce, Veterinární správa, Rostlinolékařská správa a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Nový úřad pro potraviny by jim, obrazně řečeno, měl velet.

Kovář: Tento úřad by měl na území České republiky vnést jednotný systém do kontrol potravin v celé výrobní fázi, lépe reagovat na potravinovou bezpečnost v mezinárodním měřítku a být partnerem Evropského úřadu pro bezpečnost potravin.

Vysvětluje Pavel Kovář z Ministerstva zemědělství. Právě spolupráce se zahraničím by se díky tomuto úřadu měla zjednodušit, což prý prospěje všem spotřebitelům.

Kovář: Jednotlivé úřady zemí by měly být propojeny, komunikovat spolu a okamžitě reagovat na danou situaci. Například v Holandsku se vyskytne v některém obchodě problém s dioxiny v potravinách a všechny dozorové orgány se to okamžitě dovědí a prověří, zda není i v jejich okruhu ohrožena potravinová bezpečnost.

To se týká spolupráce se zahraničím. Doma by pak měl nový úřad především koordinovat činnost všech kontrolních potravinářských institucí.

Kovář: Bude úzce spolupracovat s Ministerstvem zdravotnictví, jeho dozorovými orgány, se Svazem spotřebitelů, výrobců a distributorů, připravovat podkladové materiály pro spolufinancování potravinářských projektů Evropské unie ze státního rozpočtu.

Možná, že skutečně budou i díky novému úřadu potraviny bezpečnější, ale jde také o to, jakou cenu za něj zaplatíme, zvýší-li se počet úředníků a kolik jeho provoz bude stát. Pavel Kovář tvrdí, že se naopak ušetří nějaké peníze.

Budete mít zájem:  Helicobacter Pylori Přírodní Léčba?

Kovář: Základní strukturu úřadu bude tvořit stávající úsek potravinářské výroby na ministerstvu, zřízením úřadu nedojde ke zvýšení počtu pracovníků ani na větší objem mzdových prostředků, naopak se předpokládá, že koordinací činností čtyř dozorových orgánů by mělo dojít ke snížení nákladů a nějaké finanční prostředky by se měly ušetřit.

Úřad pro potraviny by měl podle dosavadních odhadů vzniknout a začít fungovat během několika měsíců.

autor: alh

Podpora varovného systému EU pro potraviny a krmiva (RASFF) ze SZÚ v roce 2014, SZÚ

Tak jako jiné země EU i ČR je zapojena do systému rychlého varování pro potraviny a krmiva známého pod zkratkou RASFF. Nedávno zveřejnila EK výroční zprávu za rok 2014. MZe ČR nyní zveřejnilo i zprávu specifickou pro ČR a rok 2014. Nedočtete se v ní ale o aktivitách SZÚ, potažmo OOVZ v rámci tohoto systému.

Proto Vám nabízíme několik údajů z neveřejné zprávy Centra pro zdraví, výživu a potraviny SZÚ, které zajišťuje technickou podporu činnosti OOVZ v rámci systému RASFF a provádí ze zákona zhodnocení zdravotních rizik pro spotřebitele potravin v ČR (Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách…, ve znění zákona č. 139/2014 Sb.).

Systém RASFF v ČR – jak je upravena organizace

Úkoly  členů  sítě  definuje   NV ČR č.  98/2005  Sb. Detailněji jsou upraveny v  dokumentu „Metodický postup přenosu informací v rámci systému RASFF  v ČR“, ve kterém  jsou  definovány  vnitřní postupy jednotlivých ústředních institucí státní správy.

Členové systému RASFF v ČR – výkonné orgány kontroly

  • Národní kontaktní místo (NKM) RASFF v ČR (Státní zemědělská a potravinářská inspekce)
  • Ministerstvo zemědělství
  • Ministerstvo zdravotnictví
  • Ministerstvo spravedlnosti
  • Státní úřad pro jadernou bezpečnost
  • Státní zemědělská a potravinářská inspekce
  • Státní veterinární správa ČR
  • Orgány ochrany veřejného zdraví (OOVZ)_ (Ministerstvo zdravotnictví)
  • Orgány ochrany veřejného zdraví (Ministerstvo vnitra)
  • Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský
  • Celní orgány
  • Orgány veterinárního dozoru (Ministerstvo obrany)
  • Ústav zemědělské ekonomiky a informací

Co dělá SZÚ?

Jak vidíte, SZÚ na seznamu není, protože není organizací odpovědnou za management zdravotních rizik. V tomto případě jsou to OOVZ/MZ ČR, kdo za výkon činnosti odpovídá.

SZÚ zabezpečuje technickou činnost podporující práci OOVZ (tzv. kontaktní místo, KM). To obnáší zpracování všech podnětů přicházejících směrem k OOVZ, jejich třídění, el.

evidenci v databázi případů (týmový web), upozornění MZ ČR, tedy odborně-administrativní činnost.

Ale vedle toho také provádí ze zákona zhodnocení zdravotních rizik z potravin pro lidské zdraví, pokud je o to požádáno kontrolními organizacemi pro potraviny. Tuto činnost provádí nezávisle, plně v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, tedy bez střetu zájmů.

Kolik případů se řešilo v roce 2014?

V roce 2014 bylo KM na CZVP SZÚ přijato celkem 253 upozornění (notifikací) na problémy s potravinami. Jejich struktura byla následující:

  • Alert                            71 případů
  • Info                             54 případů
  • News                          33 případů
  • Návrhy CZ                  81 případů (oznámení odeslaná systémem RASFF z ČR)
  • Border rejection            3 případy
  • Ostatní                      11 případů (případy pro informaci, nebo v kompetenci OOVZ, ale ne v RASFF)

V kompetenci OOVZ z toho bylo 37 případů.

Hodnocení zdravotních rizik – zákonem vyhrazená činnost SZÚ

Jak již bylo zmíněno, CZVP SZÚ provádí také zhodnocení zdravotních rizik, většinou po přímém zadání případu z NKM nebo MZ ČR. V roce 2014 řešilo CZVP celkem 42 takových zadání. Většina z nich se týkala zjištění kombinovaného obsahu pesticidů v ovoci a zelenině na trhu v ČR. Počet případů z roku na rok kolísá. Např. v době „metanolové aféry“ řešil SZÚ i několik set případů zadání za rok.

Cílem zhodnocení zdravotního rizika není srovnání s hygienickým limitem (zadání se ostatně provádí až po jeho překročení), ale z důvodů odhadu, do jaké míry může dojít ke skutečnému poškození zdraví spotřebitelů. Pokud jsou překročeny hodnoty standardů stanovené pro ohrožení zdraví (HBGV), ČR oznamuje NKM při SZPI tato zjištění do EU sítě RASFF.

Někdy jde o případy jednoduché, rychle řešitelné (jednotlivá rezidua běžných pesticidů v zelenině nebo ovoci), jindy jde o složité případy, kdy si řešení žádá i řadu dnů nebo i týdnů či dokonce měsíců (kombinace různých látek, nepříliš obvyklé kombinace škodliviny a potraviny bez dostatku vědeckých podkladů a praktických dat).

SZÚ také exkluzivně řeší kauzy týkající se PBÚ – předmětů běžného užívání – materiálů přicházejících do styku s potravinami pro OOVZ.

Netřeba dodávat, že jde o činnost ekonomicky velmi náročnou, protože je potřeba brát v úvahu i specifické epidemiologické údaje o chování naší populace (a ty si SZÚ musí získávat v nezávislých národních či dílčích studiích).

Nikoli levné, ale zásadní a málo známé

O této složité a nákladné práci se veřejnost vlastně skoro nikdy nedozví, protože se medializují jen kauzy záchytu jiných než bezpečných potravin kontrolními organizacemi.

Bez této vrcholové odborné činnosti, opírající se o síť mezinárodní spolupráce obdobných pracovišť v zemích EU, by kontrola potravin nemohla fungovat racionálně.

Hodnocení zdravotních rizik je totiž základem pro stanovení standardů, podle kterých kontrola nakonec vykonává svoji činnost.

S nadsázkou by bylo možné říci, že jde o rozdíl jako mezi „policií a soudem“, pokud jde o odhad vlivu na zdraví spotřebitele a také tak trochu o „práci hasičskou“, kteří musí čekat a vyrazit na zavolání „v případě požáru“.

Pracovníci SZÚ samozřejmě „nečekají na požár“, ale čas využívají pro systematický sběr dat pro hodnocení zdravotních rizik. Příkladem může být pravidelné hodnocení rizik dietární expozice člověka v ČR (např.

v roce 2014 věnovaná mimo jiné i mikronutrientům).  

  • Kontrola potravin v ČR, ochrana a podpora veřejného zdraví, musí ve svých nákladech kalkulovat i s touto často „neviditelnou“, ale zásadní odbornou činností.
  • Související informace
  • Chcete se dozvědět více o EU systému RASFF?
  • Nedávno zveřejnila EK výroční zprávu RASFF za rok 2014.

MZe ČR nyní zveřejnilo i zprávu specifickou pro ČR a rok 2014 (Zpráva MZe ČR.pdf).

J.Ruprich

CZVP SZÚ

Kvalita – Wikipedie

Tento článek je o jakosti. O rozdílu v hodnotách lehké šachové figury a věže pojednává článek Kvalita (šachy).

Kvalita čili jakost je údaj o vlastnosti nějaké věci, odpověď na otázku „jaký?“ (latinsky qualis?) – podobně jako kvantita (množství) odpovídá na otázku „kolik?“ (latinsky quantum?) Kvality jsou obvykle přímo dostupné smyslovému poznání, kdežto množství je třeba zjišťovat měřením nebo počítáním. V důsledku toho ovšem kvality závisejí na úsudku a schopnostech pozorovatele, kdežto kvantitativní údaje lze obvykle ověřit a jsou objektivnější.

Kvalita jako kategorie

Kvalita i kvantita patří mezi základní kategorie a uvádí je v této souvislosti Aristotelés i Kant. Kvality (barva, vůně, chuť, hebkost…) obvykle pocházejí ze smyslového vnímání a jsou pak nutně podmíněny vnímajícím subjektem i okolnostmi.

I když i u nich lze rozlišit nějaké „více“ a „méně“, nedá se vyjádřit poměrem a číslem a je zpravidla také relativní: i ten největší pes je menší než malý slon, červená plocha je v červeném osvětlení světlá, kdežto v zeleném tmavá, a hluk motoru, který se na rušné ulici úplně ztratí, působí v tichu jako ohlušující.

Aristotelés a scholastika rozlišuje kvality podstatné nebo primární, které „jsou ve věci“, a kvality nahodilé či sekundární, vznikající teprve při vnímání, a tedy subjektivní.

Program novověké filosofie zahrnuje také kritiku pojmu kvality (Hobbes, David Hume aj.) a věda se snaží domnělé kvality nahradit či vyjádřit měřitelnými veličinami.

Jednou z prvních, kde se to už v předhistorických dobách podařilo, byla váha, původně smyslový vjem tíže nějakého předmětu, který však lze vyjádřit pomocí váhových jednotek a závaží.

Podobně se dá smyslový dojem velikosti vyjádřit jako kvantita pomocí délkových jednotek a měření. V průběhu novověku se ukázalo, že také například teplota, výška tónu, tvrdost a dokonce i barva se dají přesně měřit a vyjadřovat čísly, čili stávají se kvantitami.[1]

Kvality v přirozeném světě

Nicméně přesná číselná označení, jak je užívá věda, se do přirozeného světa naší běžné zkušenosti nehodí. Údaj o vlnové délce zeleného světla nevystihuje dojem lesa a působil by v běžné řeči směšně. Tříkilová kniha zůstane „těžká“, kdežto tříkilový stan „lehký“. Označení kvalit se kromě toho běžně užívají jako metafory a „kyselý obličej“ nelze vyjádřit údajem o pH.

Vyjádření spektrální barvy vlnovou délkou světla odmítal Goethe a napsal proti Newtonovi svoji „Nauku o barvách“. O rehabilitaci kvalit se přičinil také Henri Bergson, Edmund Husserl nebo Jan Patočka a populární americký autor R. M. Pirsig (Zen a umění údržby motocyklu) zavedl pojem „metafysika kvalit“.

Řízení kvality v ekonomickém životě

Podrobnější informace naleznete v článcích Management kvality a Kvalitářství.

Pojem řízení kvality

Pojem kvality se tak přenesl do běžného života, do obchodu a marketingu, kde dnes znamená praktické ocenění dobrého („kvalitního“) zboží nebo služby, a to i v teoretických souvislostech (např. „kvalita života“). Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitní výrobek“).

V moderním řízení výroby se pak často hovoří o systémech řízení jakosti nebo kvality (angl.

Budete mít zájem:  Menstruace a 4 způsoby, jak ji zvládnout

quality control, někdy nesprávně překládané jako „kontrola“ kvality), čímž se míní nejen průběžná kontrola výrobků, ale také odstraňování zjištěných nedostatků, vylepšování výrobků i motivace pracovníků, aby si kvality hleděli. Jednou z nejčastěji užívaných metod je tzv. Shewhartův nebo také Demingův cyklus (Plan – Do – Check – Act čili PDCA).

ČSN EN ISO 9000:2000 je jakost, jejímž synonymem v českém jazyce je slovo kvalita, definována jako stupeň splnění požadavků souborem inherentních znaků.

Podle prof. Milana Zeleného je užívání českého výrazu „jakost“ místo mezinárodního slova „kvalita“ celosvětovou výjimkou.

Tento český výraz má podle něj význam užší a méně popisný – nemluví se běžně například o jakostním člověku, jakosti života, jakosti výrobního procesu nebo jakosti zaměstnance ani jakosti služby. Slovo „jakostní“ se používá pouze pro člověkem vyrobené nebo přetříděné předměty (uhlí, jablka, dobytek).

V prvním, dnes už řidším a spíše archaickém významu je slovo jakost částečným synonymem ke slovu „kvalita“. Běžnější je význam sekundární, ve smyslu norem a stupňů „dobrosti“, zařazení do určité kategorie, utřídění za účelem cenového odstupnění.

Slovo „jakost“ se nepoužívá u zboží, pro které se taková systematická kategorizace nepoužívá, například u lokomotiv, počítačů nebo většiny služeb. Jakost je předmětem tradičního předmětu zbožíznalství. Zatímco kvalitu určuje zákazník, jakost určuje byrokrat.[2]

Tradiční české kategorie kvality u potravin, zejména ovoce a zeleniny, bývaly výběr, I. jakost, II. jakost a nestandard (NS). V dopravě se používají různé systémy označování cestovní třídy.

V pohostinství byly podniky v době socialismu zařazovány do cenových skupin (od toho se nálevnám nejnižší úrovně říká například „zaplivaná čtyřka“, protože IV. cenová skupina byla nejnižší).

Existují také různé „značky kvality“, jejichž hodnota se odvíjí od autority a renomé organizací, které je udělují.

Politika jakosti

  • Definice politiky jakosti podle Vebera „Politika jakosti vyjadřuje základní představu, nasměrování chování celé organizace v oblasti jakosti v delším časovém horizontu[3].“
  • Má charakter interního i externího sdělení.
  • Politiku jakosti obvykle vypracovává vrcholové vedení podniku, které má dále za úkol ji veřejně vyhlásit, seznámit s jejím zněním všechny pracovníky společnosti a další zainteresované strany.

Neexistuje žádný předpis, který by stanovoval, co má politika jakosti obsahovat.

Jedná se vždy pouze o verbální popis toho, co se v systémech managementu jakosti očekává od vrcholového vedení. Avšak její charakter závazku z ní činí jedno ze zásadních strategických prohlášení.

Normy z oblasti environmentálního managementu

Environmentální management je systém řízení, který je zaměřen na sledování a zlepšování všech činností podniku, které ovlivňují, nebo mohou ovlivnit, kvalitu životního prostředí nebo zdraví a bezpečnost zaměstnanců. Systém se zaměřuje na prevenci vzniku odpadů, efektivnější využívání surovin a paliv, spotřebu vody a čištění odpadních vod, emise do ovzduší, úniky nebezpečných látek a kontaminace vody a půdy a další.

Mezinárodní normy ISO 14000 specifikují základní požadavky environmentálního managementu, nikoliv specifické kriteria. Normy požadují, aby organizace formulovala svou environmentální politiku a cíle v oblasti životního prostředí a zohlednila své významné vlivy na životní prostředí.

Management kvality ve službách

Znaky jakosti služeb zahrnují kromě znaků pozorovaných a posuzovaných zákazníkem (např. způsob a doba obsluhy) i znaky, které si zákazník sám často neuvědomuje, a které tím pádem neposuzuje např. kvalifikace poskytovatele.

Například ve školství je cílem zavést systém jakosti, jenž splňuje požadavky ISO 9001:2000.

V telekomunikacích je využíván vysoce kvalitním systémem TL 9000, který obsahuje metriky určené speciálně pro telekomunikační průmysl.

Pro bankovnictví je nedůležitější řízení bezpečností informací a v neposlední řadě je kladen důraz na jakost ve zdravotnictví, se zaměřením na kvalitu zdravotní péče tedy souhrn výsledků dosažených v prevenci, diagnostice a léčbě, určených potřebami obyvatelstva na základě lékařských věd a praxe. Ve zdravotnictví se můžeme setkat s několika systémy jakosti například SAK, JCI, JCAHO. Dále jsou do zdravotnictví implementovány normy ISO 9001, ISO 14001, OHSAS 18 001 a jiné.

Certifikace

Přechod k jednotnému evropskému trhu s sebou nese i volný pohyb zboží. Každá země však musí mít nástroj pro ochranu svých občanů před prodejem výrobků a služeb s nízkou jakosti, které by mohly ohrozit jejich bezpečnost a zdraví.

Budování vlastní sítě prověřovacích pracovišť v každé zemi, které by prověřovaly všechno dovážené a prodávané zboží, je ekonomicky nerealizovatelné.

Proto byla v roce 1989 vydána Evropským společenstvím direktiva 89/C267/03 „Globální přístup k certifikaci a zkoušení“, která má sjednocovat přístupy jednotlivých zemí k ověřování shody výrobků s předpisy tak, aby výsledky tohoto ověření mohly být uznávány nejen tam, kde bylo ověření provedeno, ale i v dalších zemích, které jednotné principy přijaly.

Certifikace se stává v podmínkách volného trhu běžnou záležitostí a certifikát nevyhnutelnou podmínkou uzavření obchodní smlouvy. Další tlak na potřebu certifikace vytvářejí odběratelé, kteří implementovaný systém jakosti a jako jedno z kritérií hodnocení dodavatelů používají hodnocení jejich systému jakosti.

Aby snížili náklady spojené s prověřováním systémů jakosti u dodavatele, žádají, aby sami dodavatelé prokázali funkčnost svých systémů jakosti. To v praxi znamená, že dodavatelé jsou postaveni před potřebu certifikace, i když získání certifikátu není povinné.

Certifikaci můžeme potom definovat jako „činnost třetí strany, kterou prokazuje dosažení přiměřené důvěry, že náležitě identifikovaný výrobek, proces, kvalifikace personálu či systém jakosti je ve shodě s předepsanou normou nebo jiným (např. dohodnutým) normativním dokumentem“.

Výsledkem certifikačního procesu je udělení či neudělení osvědčení o dosažení shody.

Úroveň systému jakosti, resp. procesu, výrobku, personálu mohou posuzovat a osvědčení o shodě vydávat pouze nestranné a nezávislé společnosti, tzv. certifikační orgány, které musí splňovat velmi náročná kritéria, stanovená EN 45011-45013, resp.

jejich ekvivalenty ČSN EN 45011-45013, kterými se musí řídit, aby byly uznávány na národní nebo evropské úrovni za způsobilé a spolehlivé při certifikaci systému jakosti, výrobků nebo pracovníků. Uznávání způsobilosti certifikačních orgánů mohou provádět pouze tzv.

akreditační orgány (akreditace je oficiální uznání, že laboratoř, zkušebna, nebo certifikační orgán jsou způsobilé vykonávat stanovené činnosti a splňují požadavky nezávislosti, celistvosti, způsobilosti a nezaujatosti).

V rámci úplnosti je nutno podotknout, že v určitých oborech již dodavatelům nestačí certifikáty udělené třetí stranou na základě ověření shody s normou ČSN EN ISO 9001:2001, ale odběratelé si provádějí zákaznické audity nebo vyžadují ověření třetí stranou podle náročnějších kritérií např. QS 9000.

Podle objektu certifikace se rozlišuje: certifikace výrobků, certifikace systémů jakosti a certifikace pracovníků.

Současným trendem v oblasti certifikace lze požadovat od dodavatelů společně s osvědčením shody pro výrobek i certifikát pro systém jakosti podle příslušné certifikační normy.

Část certifikačních orgánů, které jsou akreditovány pro výkon certifikace systémů jakosti, klade jako podmínku získání certifikátu systému certifikace pracovníků.

Všechny způsoby certifikace tak vyvářejí jednotný systém zajišťující vytvoření maximálně možné míry důvěry odběratelů v dodavatele a jejich výrobky.

Základem certifikace systému jakosti je prověření jejich souladu s normou ČSN EN ISO 9001:2001, která je ekvivalentem mezinárodní normy ISO 9001:2000.

Splnění požadavků potvrzuje certifikační orgán vystavením certifikátu na systém jakosti.

Certifikovaný systém jakosti vytváří dobrý základ i pro zabezpečení spolehlivosti výrobků a pro splnění přísných legislativních požadavků států Evropské unie v oblasti ručení výrobce za výrobek.

Při rozhodování o certifikaci systému jakosti je významným aspektem, který musí být náležitě zvážen, volba certifikačního orgánu. V souvislosti s tímto rozhodováním je nutné si klást následující otázky:

  • Má certifikační orgán prokázánu způsobilost k certifikaci akreditací u mezinárodně uznávaného akreditačního orgánu?
  • Uznává zákazník certifikát od zvažovaného certifikačního orgánu (které certifikační instituce mají na trzích dodavatele nejvyšší důvěru?)?
  • Jaký je rozsah certifikace, kolik kontrolních auditů daný certifikační orgán vykonává mezi certifikačním auditem a reauditem, jaká je cena?

Certifikační orgán musí prověřit systém jakosti v celém rozsahu, ve všech prvcích, které vyžaduje zvolená certifikační norma.

Notifikace

Notifikace je oznámení národního akreditačního orgánu příslušným orgánům společenství o ustanovení tohoto národního akreditačního orgánu.

Akreditace

Akreditace je oficiální uznání, že zkušební laboratoř, kalibrační laboratoř, zkušebna výrobků, vzdělávací organizace, certifikační orgán jsou způsobilé provádět určité zkoušky nebo určité přesně definované druhy zkoušek, kalibrační, certifikační nebo inspekční činnosti.

Národní akreditační orgán založený vládou České republiky je Český institut pro akreditaci. Podle serveru www.cia.cz: „Akreditací se rozumí oficiální uznání (reprezentované vydáním Osvědčení o akreditaci), že certifikační orgán je způsobilý provádět certifikaci produktů“.

Přístupy k řízení jakosti

Koncepce řízení jakosti na bázi norem ISO je založena na doporučeních, jejichž dodržování by mělo vést k zabezpečení jakosti v podniku.

V případě koncepce řízení jakosti na bázi komplexního řízení kvality (Total Quality Management, TQM) se zabezpečování jakosti stává přímo součástí strategického řízení celého podniku.

V souvislosti s koncepcí řízení jakosti na bázi environmentálního managementu (ISO 14001) se záměr zajišťování jakosti rozšiřuje o tzv. ekologický standard, který klade důraz na neznečišťování životního prostředí při výrobě, používání i likvidaci výrobku.

Odkazy

Reference

  1. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 6, str. 1000.
  2. ↑ Milan Zelený: Kvalita není jakost, 20. 4. 2006
  3. ↑ VEBER, Jaromír. Řízení jakosti a ochrana spotřebitele

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector