Když vás opustí holka, zkuste myslet na svého psa

Lidé jsou odborníci na soužití s jinými zvířaty. Co se týče chovu jiných tvorů pro zjevný užitek, mohou nám konkurovat snad jen mravenci. Jako chovatelé pro vlastní potěšení pravděpodobně nemáme konkurenci žádnou.

Když vás opustí holka, zkuste myslet na svého psa
Autor: SXC

Vědci přitom vztah člověka a zvířat, které si vydržuje, aniž by z nich měl prospěch typu masa, vlny, nebo pomoci při zemědělských pracích, dosud neviděli příliš optimisticky. Biologové často považují drobné savce, jako jsou kočky, psi nebo křečci, za něco mezi příživníky a parazity. Lidé je živí a starají se o ně, aniž by dostávali něco na oplátku.

Samozřejmě: pes může hlídat, kočka lovit myši, ale jak velká část dnes žijících psů nebo koček něco takového dělá? Navíc, k čemu je křeček, který umí jen jíst a spát? Z pohledu evolučních biologů si nás domácí zvířata obtočila kolem tlapky svým roztomilým vzhledem. Ani psychologové nepovažují chov zvířat jen tak pro radost za něco příliš zdravého. Většina z nich je posedlá mezilidskými vztahy. Zvířata považují za náhražku ze svého pohledu hodnotnějších vztahů k jiným lidem. Co když je to ale jinak?

Nemocným lidem němé tváře prospívají, a to i když nepočítáme užitečné pomocníky, jako jsou třeba slepečtí psi. Ve spojených státech navštěvují klienti zdravotně-pojišťovacího programu pro seniory lékaře méně často, pokud vlastní nějaké zvíře.

Lidé bez zvířete zemřou do jednoho roku pravděpodobněji než lidé, kteří nějaké vlastní. V jedné studii se HIV pozitivní pacienti cítili lépe, pokud chovali doma pro potěšení nějakého živého tvora.

Stejně na tom byli i pacienti s poraněním mozku nebo páteře.

Pomáhají ale domácí zvířata i zdravým jedincům?

Nejspíš ano. Svědčí o tom výsledky rozsáhlé studie skupiny vědců vedené Allenem R. McConnellem z univerzity v americkém Miami. Napřed pozvali dobrovolníky, jestli by nevyplnili „Dotazník o osobnosti a vztahu k domácím zvířatům“. Přihlásilo se přes dvě stě zájemců.

Jelikož průzkum probíhal v létě, byli to častěji zaměstnanci univerzity než studenti. Věkový průměr byl 31 let. Ve většině psychologických prací to bývá okolo jednadvaceti.

Účastníci průzkumu vlastnili dohromady osmdesát psů, padesát osm koček, dva koně, tři ještěrky a jednu kozu.

Majitelé zvířat byli šťastnější, měli lepší sebehodnocení, víc sportovali a byli v lepší kondici a také se cítili méně osamělí než lidé, kteří žádné zvíře nechovali.

Když vás opustí holka, zkuste myslet na svého psa
Autor: SXC

Psychologové posuzují lidskou osobnost, podle tzv. velké pětky. Každý člověk se v něm dá charakterizovat pomocí pěti základních rozměrů. Jsou to extroverze, otevřenost k novým zážitkům, vstřícnost, svědomitost a neuroticismus.

První čtyři nevyžadují bližší vysvětlení, poslední je sklon k duševní a emocionální nestabilitě, výčitkám svědomí depresím a podobně. Majitelé zvířat byli oproti zbytku lidí extrovertnější a svědomitější.

Obojí je zvykem považovat za kladné vlastnosti.

Podle jednoho speciálního dotazníku považovali zvířata za stejně důležitou součást své osobnosti jako třeba sourozence. Objem duševní energie věnované zvířatům ale nesnižoval objem duševní energie vynakládané na lidi.

Naopak pro majitele zvířat byli lidé v jejich životě důležitější než pro účastníky výzkumu, kteří žádné zvíře neměli. Na druhou stranu, pokud měli sklon přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti, byli o něco depresivnější než zbytek populace.

V žádném případě ale osamělejší.

Psí osobnost je důležitá

Ačkoliv první průzkum už ledacos naznačoval, ještě nebylo úplně jisté, jestli domácí zvířata dělají lidi šťastnějšími jen sama od sebe nebo na úkor jiných lidí. Aby to zjistili, uspořádali vědci druhý průzkum, ve kterém se na tento problém zaměřili.

Soustředili se v něm jen na chovatele psů. Pomocí statistických triků zjistili, že platí první možnost. Energie vynaložená na zvířata se neodečítá od energie vynaložené na lidi. Majitelé němých tváří vycházeli méně depresivní, osamělí a stresovaní.

Naopak byli opět šťastnější a měli lepší sebehodnocení.

Součástí druhého průzkumu bylo i ohodnocení osobnosti psů. Psí psychologie ještě není rozvinutá tolik jako lidská, přesto už má svůj standardní osobnostní dotazník.

Z pochopitelných důvodů ho ovšem musí vyplňovat majitelé. K popisu povahy psa se používá pět rozměrů stejně jako u lidí. Jsou ale jiné: ustrašenost, agresivita vůči lidem, aktivita, vnímavost vůči výcviku (všichni mí psi by určitě skončili hodně dole) a agresivita vůči zvířatům.

Psi, kteří dobře naplňovali sociální potřeby svých majitelů, byli oproti průměru méně ustrašení, aktivnější a méně agresivní vůči zvířatům i lidem.

Proti osamění – myslete na svého přítele. Nebo psa

Výsledky dotazníkových průzkumů jsou zajímavé, těžko se ale dají použít jako důkaz, protože měřily jen momentální stav věci. Pokud se dá ve vědě vůbec něco dokázat, jediná cesta je pokus.

Experimentátor musí změnit nějakou vlastnost studovaného systému, a sledovat, jak se to projeví na jiných vlastnostech. Allen R. McConnell si toho byl vědom, a proto se svými spolupracovníky jeden experiment uspořádal.

Chtěli zjistit, jestli psi pomáhají lidem naplňovat potřebu sounáležitosti.

Jako pokusné osoby použili tentokrát už zase studenty prvního ročníku okolo dvacítky. Napřed vyplnili dotazník, měřící stupeň naplnění jejich sociálních potřeb. Pak napsali esej o okamžiku, kdy se cítili za celý svůj dosavadní život nejvíc osaměle.

Byl to samozřejmě podvod, jako většina psychologických experimentů. Když napíšete esej o vlastní osamělosti, budete se osaměle cítit. Další postup se lišil. Třetina kreslila mapu kampusu, třetina psala esej o svém nejlepším příteli a třetina o svém zvířeti.

Nakonec všichni znovu vyplnili dotazník.

Kreslení mapy proti osamělosti nepomáhalo – výsledek dotazníku byl skoro stejný jako na začátku experimentu. Zato zvíře nebo nejlepší přítel pomohli. Zvíře dokonce o něco víc. Celý pokus byl o trochu komplikovanější, než jak jsem ho tu popsal, ale na hlavním výsledku to nic nemění.

Domácí zvířata jsou užitečná, i kdyby neuměla nic jiného než jíst a spát. Plyne z něj i praktické poučení: když vás opustí holka, můžete zkusit myslet na svého psa. Třeba se vám uleví.

Zdroj:
http://dx.doi­.org/10.1037/a00245­06

5 věcí, které je dobré vědět, než se rozhodnete opustit partnera

Kdy a kde

Co si budeme povídat: velmi často se spoustu věcí dozví dřív kamarádka nebo maminka, ale partner nebo ten, koho se to týká, až jako poslední. Zkuste držet jazyk za zuby a řekněte to nejprve jemu. On by měl být ten první, kdo se dozví, že ho už nechcete, od vás by se měl dozvědět o vašich záměrech.

Popřemýšlejte, jestli je lepší říct mu to doma, nebo raději na veřejném místě, třeba v restauraci nebo parku. Pokud je váš partner bouřlivák a hrozila by nějaká násilná reakce, je moudřejší říct mu to na neutrálním místě, kde se pohybují lidé. Máte strach? Poraďte se s psychologem nebo jiným odborníkem.

Zvažte načasování

Někdy je skutečně moudřejší vychladnout a na rozhovor se připravit. Připravte si dopředu plán, díky kterému se vyvarujete stresu.

Zejména pokud máte děti, je dobré to vymyslet tak, aby u vašeho rozhovoru nebyly. Odjet na letní dovolenou, kde to první večer vybalíte na manžela, moc dobrý nápad rozhodně není.

Totéž platí o narozeninách nebo Vánocích. Určitě nechcete jednou slyšet: „Na moje narozeniny nás opustil táta.“

Buďte laskaví

Překvapivě spousta těch, kdo se rozvedli, říkají, že netušili, že něco takového přijde, a že neměli ani tušení, jak moc byli jejich partneři nešťastní. Takže i když v sobě spoustu měsíců nosíte myšlenky na rozchod, váš partner může být šokován, jakmile mu to sdělíte. Připravte se na to, že se bude ptát na důvod.

Odpusťte si omílání starých křivd a výčitek, předhazování všech možných chyb, které váš partner má. Manželova sebeúcta bude v ten moment i tak dost křehká – nemusíte mu ji podkopávat ještě víc. Jestli jste potkala někoho jiného, zvažte dobře, jestli je správná chvíle to říct manželovi.

Snažte se vyhýbat zbytečným dramatům, ke kterým samozřejmě může dojít, pokud manželovi sdělíte, že milujete někoho jiného. Může se to pak obrátit proti vám – a nikdo už nebude zkoumat, jesti jste byla patnáct let na všechno sama, starala se o tři děti, pracovala, a doma měla sobce, který ležel u televize.

Linda (43) se po dlouhé době rozhodla odejít od manžela, který ji psychicky deptal. Krátce předtím, než se rozhodla sepsat žádost o rozvod, měla krátký románek se svým kolegou. Bohužel manžel našel v počítači jejich maily a rychle udělal z viníka chudáka, který za nic nemůže, a postupně Lindu připravil o dům, děti a většinu peněz.

Čím méně dramatu, tím jednodušší proces separace. Myslete na to, že stejně jako vy jste se připravovala na to, abyste to manželovi řekla, potřebuje stejně tak i on dostatek času na to, aby se vzpamatoval.

Plánujte dopředu

Myslete už předem na detaily. Jen tak plácnout mezi řečí, že odcházíte od manžela, a nemít zajištěné důležité praktické záležitosti, je hloupost.

Kde budete bydlet? Jak budete řešit děti? Je vaše rozhodnutí konečné? Jak to bude s financemi? A s vypořádáním majetku? Máte-li už předem podezření, že váš partner nebude tak štědrý, co se týče financí, polovinu peněz ze spořicích účtů vyberte a vložte na nový účet předem.

Možná to zní drsně a možná budete vypadat jako zlatokopka, ale je to vaše pojistka. Nechte tam peníze až do doby, než nabude rozvod právní moci. Bojíte se, že manžel vybílí vaše konto nebo že zneužije kreditní karty? Zrušte všechny společné karty, a budete mít klid.

Když jste opouštěná vy

Jste to vy, koho partner opouští? Možná budete v šoku a budete naštvaná, zraněná a zmatená, ale tyhle pocity jsou naprosto normální. Snažte se provést sebekritiku a svoje pocity akceptovat a sledovat dlouhodobé zájmy. I když budete naštvaná a budete cítit touhu po pomstě, nikdy by tyto pocity neměly fungovat na úkor vaší budoucnosti.

Destruktivní akce může soud považovat pro vás za nepřízivé, takže se vyvarujte toho, abyste partnerovi rozstříhala všechny košile, vyčistila mu bankovní účet, zničila jeho cenné sportovní trofeje a dávala na internet jeho nelichotivé fotografie.

Snažte se hlavně podniknout kroky na ochranu svých zájmů, snažte se dozvědět o nejvíc o rodinných financích, spoření a různých pojištění. Nemáte-li kreditní kartu, požádejte manžela (dokud jste ještě manželé), aby vám nechal vystavit jednu pro vás, případně aby vám na účet poslal polovinu ze spořicích účtů apod.

Chcete načerpat více informací? Pak sáhněte po knize advokátky Kláry Samkové – Zbavte mě toho pitomce/sundejte ze mě tu mrchu.

Vybrat si zvíře místo partnera? Běžnější varianta, než se zdá

Znám jednu ženu, která šla tak daleko, že raději ukončila pětadvacetileté manželství poté, co její manžel požadoval, aby si vybrala mezi manželstvím a jejich psy. „Po tak dlouhém vztahu by měl přece vědět, že vzdát se psů rozhodně nedokážu. Takže jsem se sebrala a šla jsem. Byla to jeho volba. Já měla jasno.“

Jako Jirka je na tom v dnešní době mnohem více mladých lidí. Místo partnerky (nebo partnera) si pořizují psy nebo kočky, případně jiné chlupaté zvíře. Nehledají vážnou známost, protože na tu je ještě dost času. Pes dokáže pobavit, zbavit stresu a nevyvolává konflikty. Nic nezakazuje, neremcá a nebuzeruje.

Budete mít zájem:  Vitamíny mají svá rizika, zjistila nová studie

Přečíst článek ›

„Když chci, dívku si seženu, ale nic vážného zatím nehledám. Potřebuji čas na seberealizaci, svoje koníčky, a partnerka by mě brzdila,“ tvrdí Jirka. Tedy zatím. Do budoucna o manželství uvažuje. A co ještě na své milované fence Stelle oceňuje? Je mu věrná, oddaná a nechová se protivně.

Jirka není jediný, kdo smýšlí podobně. Podle jedné studie, kterou prováděli odborníci v Kanadě, asi polovina kanadských domácností bez dětí vlastní domácí zvíře. Trendem je zůstat co nejdéle sám, aniž by si zakládali rodinu.

Nezávislá britská studie zase uvedla, že spousta lidí dává přednost kočkám a psům před lidskými partnery i proto, že domácí mazlíčci jsou výborní posluchači. Přiznejme si, od psů i koček se můžeme hodně naučit.

Od pravidelného pohybu po pravidelné stravovací návyky či schopnost empatie.

Jakmile si ale zvíře pořídíte, nemůžete se ho jen tak snadno zbavit. Když se pak rozhodnete, že je už čas najít si partnera, a najdete ho, ale bude vás nutit, abyste se psa vzdali, je docela možné, že se dostanete před rozhodnutí, komu dát přednost.

Proto je důležité diskutovat o domácích mazlíčcích ještě ve chvíli, než začnete vztah brát vážně. Pokud je navíc ten druhý alergický na zvířecí srst, může to být poměrně těžká volba.

Vždycky jde ale zapracovat na nějakém kompromisu, který potěší obě strany.

Nesnášíš mého psa? Nebudu s tebou!

Upřednostnění zvířete před partnerem je běžnější, než myslíte. Podle jednoho průzkumu si čtyři z pěti lidí myslí, že reakce jejich psa na potenciálního partnera je důležitým faktorem při rozhodování o tom, zda vůbec do takového vztahu půjdou. Celých 86 procent pak uvedlo, že se raději rozejdou s někým, kdo jejich psa (nebo kočku) nesnáší.

Přečíst článek ›

Další průzkum ukázal, že více než 16 procent majitelů psa raději „oslaví“ narozeniny svého mazlíčka než narozeniny svého partnera. Psi hrají důležitou roli v romantických vztazích a podle průzkumů jeden z pěti majitelů psa zůstává ve vztahu jednoduše kvůli psovi.

A taky se ukázalo, že spousta majitelů štěňat je používá k tomu, aby k sobě přilákali potenciální partnery. Úspěšných je skoro 90 procent z nich, to je dobrá bilance. Co to dokazuje? Že psi mají skutečně super sílu, pokud jde o navazování vztahů – a také stmelování.

Jestliže ale vztah nefunguje, je vyhořelý a nemá šanci na záchranu, ani zvíře mu nepomůže. „Setkala jsem se v poradně s klienty, kteří spolu zůstávali kvůli společnému pejskovi. Vztah byl však neudržitelný, rozešli se a nakonec se domluvili, jakkoli to zní bizarně, na střídavé péči o psa,“ usmívá se psycholožka Magdalena Dostálová.

Zvíře jako „nácvik“ na děti?

Pokud ve zdraví dva zamilovaní přežijí počáteční euforii, polehounku se začnou možná objevovat myšlenky na stvrzení svazku manželským slibem nebo na založení rodiny.

A samozřejmě mnohé páry může přepadnout nervozita, či dokonce strach z budoucnosti, v níž se budou muset starat i o někoho jiného než sami o sebe.

Tak co si to nejdřív natrénovat a pořídit si psa? Je přece nejlepší přítel člověka a může být skvělým nácvikem na dítě. Jenže takhle to nefunguje.

„Psa máme sice rádi, ale lidské mládě z něho nikdy nebude. Není tvořen polovinou našich genů, nevyvíjí se tak, aby se v něm viděli všichni příbuzní široko daleko.

Nevyroste v parťáka, se kterým můžete debatovat nad filmem. Nevyroste z něj dítě, které sledujeme, jak z neobratného brnkání postupně tvoří klavírní melodii.

Pes může být příjemným společníkem, ale pořád je to zvíře,“ vysvětluje psycholožka.

Přečíst článek ›

Nicméně některé nabyté dovednosti, které se získají při péči o psa (nebo kočku), využít lze. „S domácím mazlíčkem můžete upevnit trpělivost a pocit zodpovědnosti za někoho dalšího. Když budete psa učit základním povelům, trénujete si i nastavování a udržení hranic. To vám může být k dobru při výchově lidského potomka,“ myslí si psycholožka.

Někdy stmelí, někdy rozdělí

Vztah mezi člověkem a zvířetem se vyvíjí podobně jako mezi lidmi. Když do takového vztahu vstoupí třetí osoba, která navíc zvíře nesnáší, může to být průšvih. Pokud je mezi vámi a zvířetem dlouholetý vztah a najednou se ocitnete v situaci, kdy musíte volit mezi partnerem a domácím mazlíčkem, může skutečně dojít k lámání chleba.

Na druhou stranu průzkumy jasně ukazují, že zvíře může vztah totálně rozbít, ale může působit jako stmelovač. A pokud vztah není úplně mrtvý, může fakt zvíře pomoci. My si například před čtyřmi lety pořídili domů kočku a stalo se neuvěřitelné.

Kočka dokázala stmelit všechny v rodině, a dokonce se jí podařilo znova nastartovat partnerskou komunikaci.

Přečíst článek ›

„Zvíře je velmi často v domácnosti prvek, který mají ti dva společný, třeba v situaci, kdy dospělé děti vyletěly z rodného hnízda. Pejska můžou společně opatrovat, těšit se z něj nebo společně hudrovat na jeho neplechy. To všechno může partnery spojovat, když se třeba hůře hledají jiná témata,“ radí Magdalena Dostálová.

Celý mladší život budovali kariéru, vychovávali děti a leckdy zapomínali na sebe i společný čas s partnery. Když pak děti odejdou, partneři čekají, že si konečně začnou užívat společného života. Jenže někdy to nejde, není na co navazovat.

Občas může mít domácí mazlíček roli spojnice mezi mužem a ženou, mají se zase o koho starat. Pořídit si zvíře v takovém případě je celkem pochopitelné. Jenže pořídit si po rozvodu psa místo hledání dalšího partnera je podle některých odborníků patologické.

Jsme lidi a primárně by měla naše láska směrovat k člověku, až pak k psovi.

IVANA AŠENBRENEROVÁ

Bolí vás rozchod? Přečtěte si 10 rad, co dělat a na co se vykašlat

Skončilo to. Odešel. Odstěhoval se. Vrátil vám klíče. Už spolu nikdy nepůjdete do kina, nebudete spolu spát, nepojedete k moři nebo na běžky. Hlavou vám běží zpomalený film s obřími titulky: Zhroutil se svět! Je konec! Není už proč žít!

Je však dobré si uvědomit, že to je logický stav věcí a že následující dny, týdny a měsíce se budete muset prokousat tunou bolesti a hektolitry slz. I tak je ale dobré alespoň na chvíli se přepnout do módu „hlava zapnuta, srdce vypnuto“ a rozmyslet si dobře, co rozhodně nedělat.

1.Tvářit se, že se nic nestalo, zakazovat si emoce

Ne, to opravdu nepomůže. Podvědomí totiž nelze obelhat. Bouře emocí, která se ve vás odehrává, musí ven. Plačte, bušte do polštáře, řvěte do lesa, trhejte papír na cucky, dupejte, ječte, máte-li tu potřebu.

2.Mučit se vzpomínkami, nejlépe při prohlížení fotek a videí

Pokud máte doma věci, které patřily JEMU, sbalte je a pošlete mu je kurýrem nebo je šoupněte do sklepa. První krok k novému životu rozhodně neuděláte s jeho fotkou na nočním stolku a jeho věcmi ve skříni.

3.Propadat alkoholu, cigaretám, práškům na spaní nebo jídlu

Je známo, že smutek umí plavat, takže vám po vypití litru lambruska bude ještě hůř než předtím. Odložte proto popíjení i jiné neřesti na dobu, až budete z nejhoršího venku.

4.Izolovat se doma, komunikovat jen po internetu, zanedbávat se

Další chyba, jíž se po rozchodu dopouští spousta žen. Myslí si, že jsou nezábavné, nemožné, že by ostatním jen kazily náladu, a tak se uzavírají doma, a pak už to jede. Místo péče a úvah, co si vzít na sebe, nastoupí rezignace: vždyť je fuk, jak vypadám, stejně mě nikdo neuvidí… Takhle tedy rozhodně ne.

5.Tajně bývalého partnera sledovat s cílem zjistit, jestli už má „náhradu“

Ruce pryč od jeho soukromí. Takové praktiky vedou jen k tomu, že se myšlenky točí pořád kolem něj. A co v případě odhalení? Proč mu dávat pocit, že je nepostradatelný? Vždyť to tak vůbec není.

Totéž jako bod 5. Veškeré opatřování si informací o něm, ať už přímo nebo nepřímo, vede jen k jitření ran a zpomaluje proces „léčby“. Paradoxem je, že právě konec vztahu a sklouznutí expartnera do propadliště dějin zvyšují jeho atraktivitu. Lehce a rychle se zapomíná na nedostatky a konflikty, ale tento stav trvá jen chvíli. Pak se dostaví objektivita.

V danou chvíli to může působit jako dobrá terapie a někteří přátelé ji dokonce ještě podporují. Zgustnete si na něm, nenecháte nit suchou a pomluvíte ho do pátého kolene, ale radost nemusí vydržet dlouho. Brzy se změní v pocit trapnosti a znemožnění se. Lepší je (o něm) s jeho přáteli nemluvit a vztahy obnovit teprve v době, až budete nad věcí.

8.Křečovitě se snažit sehnat hned nového partnera

Tohle nefunguje ani náhodou. Buď srovnáváte a ten nový propadá na celé čáře, nebo si pořídíte dalšího nevhodného partnera. Že to bylo z trucu a vůbec se k sobě nehodíte, zjistíte pozdě. Dopřejte si čas relaxu. Scházejte se s lidmi, choďte i na rande, ale ne kvůli tomu, abyste honem mělo nového. Tak rychle to opravdu nejde a je to dobře. Všechno chce svůj čas.

9.Drtit se chmurnou budoucností

Nejhorší, co byste mohla udělat, je přemílat v hlavě, že už navždy zůstanete sama a nikdy nikoho nebudete milovat. Nezapomínejte, že všechno se může zafixovat, i zahnívání v izolaci nebo zanedbávání zevnějšku. Zajeté mechanismy se těžko odstraňují, důkazem je rychlé stárnutí některých lidí po odchodu do důchodu nebo neschopnost seznámení u dlouhodobých singles.

10.Hledat „zapomnění“ každý den v jiné posteli

Je to riskantní, kontraproduktivní, zbytečné a nebezpečné. Hrozí jak nakažení nějakou chorobou, tak deprese a propadání falešnému sentimentu, opovrhování sebou za slabost a další následky. Změna kulis vítána, ale ne tímto způsobem.

A co naopak dělat

Už to trochu přestává bolet? Pak je čas začít myslet pozitivně a brát konec vztahu ne jako konec světa, ale naopak jako začátek něčeho nového, výzvu ke změně a možnost konečně žít lepší a zajímavější život. Zde je deset tipů, jak se „zabavit“ a najít zalíbení v nově nabyté svobodě.

1.Dopřát si hodně pohybu, příjemné hudby, kreativity

Pohyb je obecně zdravý, tělesně i duševně. Vede k radosti, cirkulaci myšlenek a pocitů, působí proti ztuhnutí, charakteristickém pro depresi. Stačí už jen zvednout bradu a vypnout hruď, usmát se – a splín je pryč.

2.Vést monology i rozhovory s kamarádkou

Zde mám na mysli skutečnou kamarádku, nikoli zakukleného nepřítele, který vám tajně přeje všechno špatné. Hovory se skutečnou kamarádkou mají charakter terapie. Uvolňují napětí, třídíte si myšlenky a dostanete zpětnou vazbu.

3.Vést si deník o svých myšlenkových pochodech a pocitech

Je to dobré z téhož důvodu: ventilujete napětí, stres, třídíte si myšlenky a při pročítání záznamů zpětně vidíte svůj posun k lepšímu.

4.Vyčlenit myšlenkám na expartnera jen určitý čas

Není pocitu bez myšlenky a na povaze myšlenek závisí kvalita života. Proto je velmi důležité kontrolovat jejich tok, dělat si každý den takzvanou myšlenkovou hygienu.

Doporučuje se nemyslet na bývalého partnera živelně každých pár minut, ale omezeně a vědomě, například půl hodiny po příchodu z práce.

 A nezabývat se romantickými začátky, ale tím, co nás rozdělovalo, co přispělo k rozchodu. Hledat v tom poučení pro příště.

Tato změna v chování má podobný účinek jako pohyb a kreativita. Noví lidé vás přivedou na nová místa, obohatí vás o nové poznatky a zkušenosti. Suma sumárum: i to vám pomůže získat co nejrychleji nadhled. A o to jde.

Budete mít zájem:  Řepík má protizánětlivé účinky a detoxikuje

6.Zdravě jíst, zejména dostatek vitaminů a bílkovin

Tělo ve stresu, kterého si po rozchodu užijete dost a dost, potřebuje energii. A samozřejmě nezapomínejte ani na tekutiny. Ovšem ne s obsahem alkoholu. Ideální je džus z čerstvých plodů, bylinkové čaje. Občas si samozřejmě dopřejte i čokoládu. Je prokázáno, že zlepšuje náladu.

7.Hýčkat se: novým účesem, novým přírůstkem do šatníku..

Každá novinka se hodí k odpoutání od minulosti. Podporujte vznik endorfinů, hormonů dobré nálady. Dělejte si radost. Chvalte se za úspěchy, pokroky ve vypořádávání se s minulostí, za úsměv…

8.Vnímat novou kapitolu svého života jako novou výzvu

Říká se, že nic se neděje náhodou a že všechno, k čemu došlo, se mělo stát, aby nás to někam posunulo. Ať osud existuje či ne, je tato filozofie praktická a smysluplná. Kam jinam se dívat než dopředu?

9.Mít trpělivost: přehodnotit nelze ze dne na den

Nestresujte se šibeničními lhůtami, nemůžete čekat, že se se vztahem, který trval několik let, vypořádáte za týden. Buďte trpělivá, ale systematicky na tom pracujte a vnímejte každé zlepšení.

10.Naordinovat si příjemnou komunikaci s muži, ale nelovit

Rozehrávejte i jiné, dříve neaktivní stránky svého ženství. Flirtujte, zkoušejte si nové role, experimentujte se svým sex-appealem, buďte svůdná. Bavte se. Ale nesnažte se za každou cenu ulovit náhradníka.

Národní registr majitelů zvířat / On-line magazín / Co dělat při ztrátě a nálezu psa

Pokuste se najít zvíře vlastními silami a učiňte opatření na místě ztráty. Vyčkejte přibližně 3 hodiny v místě ztráty. Pokud pes ucítil zajímavou stopu nebo utekl za háravou fenkou, pravděpodobně se vrátí v nejbližších 2 až 3 hodinách zpět na místo, kde vás opustil.

Po tuto dobu se pohybujte v místě ztráty. Pes se z dobrodružství vrátí zpět a pokud Vás nenajde, bude se vracet domů na vlastní pěst.

Pozor na nebezpečí.

Zjistěte, zda se v okolí nachází frekventovaná komunikace – pokud ano, hlídejte v její blízkosti, abyste mohli předejít střetu s automobilem. Nebezpečí na psa číhá i v lese – volně pobíhající psy mohou myslivci dokonce zastřelit v domnění, že štvali zvěř.

Pokud se pes ztratil v lese a nedaří se Vám ho přivolat, pokuste se kontaktovat místní myslivecké sdružení s prosbou o pomoc.

Pozvěte si kamaráda – stopaře. Máte psího kamaráde? Požádejte jeho majitele o pomoc. Druhý pes může snadno najít stopu Vašeho mazlíčka anebo tuláka svým poštěkáváním přilákat zpět.

Připravte místo, kde na Vás pes počká. Nemůžete v místě ztráty déle čekat? Zkuste zde zanechat část svého oblečení (bundu, mikinu) nebo deku z auta. Pes si na látku se známým pachem může lehnout a počkat na Vás. Na místo se pak pravidelně, v pokud možno krátkých intervalech, vracejte.

Vytočte číslo operátora Národního registru majitelů zvířat 602 611 053 (nonstop služba). Jestliže se Vám nepodaří psa najít vlastními silami, obraťte se na operátory Národního registru majitelů zvířat. Jsou Vám k dispozici nepřetržitě 24 hodin denně včetně víkendů a svátků.

Sdělte operátorovi číslo mikročipu vašeho psa (z identifikačního průkazu) a váš aktuální telefon. Služba je určená především klientům Národního registru majitelů zvířat. Pokud chcete servis Národního registru využít i pro zvíře, které dosud není v databázi zaregistrované, je to možné za poplatek.

Informaci o ztraceném zvířeti operátor zařadí do seznamu pohřešovaných zvířat a zveřejní také na webových stránkách NRMZ. Údaj může být uveřejněn v základní části seznamu (pro zvířata se základními službami) nebo na přednostní pozici, zvýrazněný, s fotografií (u zvířat s aktivovanými nadstandardními službami).

Pokud využíváte nadstandardní služby, odešlou operátoři informaci o ztraceném zvířeti útulkům, veterinárním ordinacím a odchytovým službám.

Mějte u sebe stále zapnutý mobilní telefon. Pokud operátoři obdrží o zvířeti jakoukoliv informaci, neprodleně Vás budou kontaktovat.

Buďte trpěliví. Může trvat i několik dnů, než se zaběhnutý pes dostane na některé z pracovišť vybavených čtecím zařízením či do útulku Ačkoliv mikročip nezaručuje, že bude zvíře nalezeno, v kombinaci s nadstandardními službami (vyrozumění veterinárních pracovišť a útulků) výrazně zvyšuje šanci na identifikaci zvířete především v případě odcizení.

Vypsaná odměna může také zvýšit naději na návrat ztraceného zvířete. Pamatujte však, že vypsanou odměnu jste nálezci povinni vyplatit.

Ze zákona pak nálezce může uplatňovat nárok na nálezné a úhradu nezbytných nákladů spojených s péčí o nalezené zvíře.

I když je uplatnění nálezného v případě pejska velmi neobvyklé a většina nálezců ho nepožaduje, měli byste s touto možností počítat.

V případě, že se pes vrátí sám nebo ho naleznete vlastními silami, neprodleně informujte operátory Národního registru majitelů zvířat například SMS nebo e-mailovou zprávou.

Nalezené zvíře – co dělat, aby se pes dostal co nejdříve zpět k majiteli

Přidal se k Vám na procházce pes a majitel není v dohledu? Přečtěte si několik tipů, abyste za svou snahu pomoci byli opravdu pochváleni.

Počkejte na majitele. Pokud se k Vám přidal pes a nevidíte majitele, zkuste nejprve 5 – 10 minut počkat na místě – možná je majitel jen pomalejší než jeho kamarád nebo si odskočil do nedalekého obchodu a pes mezitím prozkoumává okolí. Poté zvažujte další kroky.

Najděte telefonní číslo na obojku. Jestliže je pes přátelský a nechá se pohladit, podívejte se, zda nemá na obojku známku nebo patronu či jinou schránku s telefonním číslem majitele. Ano? Pak zkuste majitele kontaktovat sami.

Zjistěte číslo čipu. Pejska bez jakéhokoliv označení, který je ochoten jít s vámi, vezměte do nejbližší veterinární ordinace nebo na služebnu Městské policie. Veterinární lékař nebo strážník čtečkou načte číslo mikročipu.

Číslo mikročipu neprodleně sdělte operátorům Národního registru majitelů zvířat na tel. 602 611 053. Operátor obratem zprostředkuje kontakt s majitelem zvířete. Nečekejte až na další pracovní den.

Operátoři jsou Vám k dispozici 24 hodin denně včetně víkendů a svátků a majitel mezitím zřejmě svého pejska marně hledá.

Zavolejte Městskou polici nebo obecní úřad. Pejska jste nalezli ale nejste si jisti jeho reakcí, nemůžete nebo nechcete za něj sami převzít zodpovědnost? Zavolejte Městskou policii nebo kontaktuje městský či obecní úřad.

Obec má zákonem stanovenou povinnost postarat se o nalezenou věc (tedy i o nalezené zvíře). Strážníci psa na místě převezmou a předají do příslušného útulku.

Pokud se obec o zvíře odmítne postarat (platí především pro malé obce), kontaktujte Policii ČR a požádejte je o asistenci, neboť volně pobíhající pes může ohrožovat lidi nebo představovat nebezpečí pro motoristy.

Špinavý pes nemusí být opuštěný pes. Neposuzujte nalezeného pejska pouze podle vzhledu. To, že je špinavý, zacuchaný a pohublý ještě neznamená, že se ho majitel zbavil. Několikadenní pobyt v mrazivém počasí a sněhové břečce udělá psího bezdomovce i z výstavního šampióna. Vždy se tedy pokuste zjistit identitu nalezeného zvířete.

Neodvážejte psa z místa nálezu. Bydlíte desítky kilometrů od místa, kde Vám pejsek málem vběhl pod kola nebo kde s k vám „přidal“? I když nechcete nechat nalezence v útulku, nedoporučujeme jeho odvezení z místa nálezu. Majitel, který svého psa hledá, může být nepříjemně překvapen, pokud si pro psa, který utekl ze zahrady, pojede přes půl republiky.

Informujte o nálezu obec. Pokud si pejska ponecháte v dočasné péči do doby, kdy se přihlásí jeho majitel, nezapomeňte na svoji povinnost oznámit nález obci, kde jste pejska nalezli. Splníte tak svoji zákonnou povinnost a předejdete případnému nedorozumění s majitelem.

Jako nálezce máte nárok na náhradu přiměřených nákladů, které Vám s péčí o nalezence vznikly. Mějte však na paměti, že péče v luxusním kosmetickém salónu nemusí být majitelem akceptována jako přiměřená. Navíc nikdy nevíte, kdy budete sami svého pejska vyzvedávat u poctivých nálezců.

Miniseriály: Soužití se psem — Chcete mě? — Česká televize

13. Čistotnost

Někteří psi z útulků mohli být cvičeni a vychováváni ve svém bývalém domově před tím, než se dostali do útulku.

Protože jsou psi v útulcích umístěni většinou v kotci, neměli moc příležitostí, aby svoje chování předvedli. V kotcích totiž mohou psi vykonávat svou potřebu a kotce se následně uklízejí.

Výsledkem je, že není dost dobře možné, aby v útulku pracovníci poznali, zda je pes čistotný, či není.

Když si takového pejska přivezete domů, zkuste pozorně sledovat, jestli Vám nedává signály, že potřebuje jít ven, i to se totiž může stát, ale vy signály zpočátku nemusíte rozpoznat.

Pes může dávat najevo, že potřebuje jít ven zrychleným dýcháním a vyplazeným jazykem, neklidným pobíháním, kňučením, skákáním na Vás, škrábáním na dveře.

Když je situace kritická, může očichávat podlahu a začít se točit na místě dokolečka.

Určité signály také můžete vyzkoušet Vy – zkuste se svého psa zeptat Chceš jít ven? Půjdeme ven? A venku můžete zkusit signály další – obvykle se říká „Udělej loužičku, loužička!“ nebo jiné, a možná zjistíte, že Váš pes poslechne. Určitě byste ho měli pochválit a odměnit.

Pokud budeme přepokládat, že pejsek nikdy k čistotnosti veden nebyl nebo už je to tak dávno, že zapomněl, musíme začít úplně od začátku.

Psi se nejčastěji vyprazdňují po spánku a po jídle, měli byste zpočátku chodit ven tak často, jak jen to bude možné, abyste předešli nehodám doma. Ideální je nevydat se na dlouhou procházku, ale přijít na nejbližší možné místo, kde pes může vykonávat svou potřebu, a čekat, až se vyprázdní na vodítku. Hned potom ho hodně pochválíme, vychválíme a odměníme něčím moc dobrým.

Zkuste kousek masa nebo sýra místo piškotů nebo granulí! A hned potom se vydejte se psem na procházku. Procházka by totiž měla být odměnou největší, proto jste stáli na místě a čekali, až se vyvenčí na nejbližším místě před Vaším bytem. S temperamentním pejskem se můžete proběhnout, „zablbnout“ si s ním, hodit mu hračku a rozveselit ho.

Klidného pejska hodně chvalte a projděte se.

Pokud se pes nevyvenčí na místě, které jste si určili, a máte-li za to, že jste tam s ním trpělivě stáli opravdu hodně dlouho, alespoň patnáct minut, vraťte se domů a doufejte, že to byl planý poplach a opravdu se mu nechce. Zkusíte to později stejným způsobem. Čekání – odměna – delší procházka.

Tento postup trvale dodržujte tak dlouho, až Váš pes pochopí, že za rychlé vyprázdnění následuje příjemná procházka. Může se i stát, že časem začne na stejném místě vykonávat potřebu i při Vašem návratu domů.

Když se stane nehoda doma – vyvarujte se toho, abyste psa stresovali trestáním – žádné namáčení čumáčku do loužičky a „Co to je?!“ hromovým hlasem. Mohli byste docílit toho, že se před Vámi bude bát udělat potřebu, a to i venku. Bude se bát vyprázdnit se, když na něj vidíte a jste poblíž.

Mohli byste potom dlouho chodit venku a Váš pes by se nemusel vyvenčit, protože by se bál udělat potřebu před Vámi. Když potom takový pes přijde domů, samozřejmě už to nemůže vydržet a uleví si třeba za křeslem nebo za dveřmi, když na něj nevidíte…

Budete mít zájem:  Koriandrový olej a jeho účinky na zdraví – silný antioxidant a co dál?

tam vede totiž často způsob namáčení čumáčku do loužiček, hlavně u citlivějších psů.

Správný postup je v případě nehody uklidit a prohodit přitom k psovi pár slov, ale spíš v klidu: To je hanba, taková ostuda – rozhodující je tón hlasu, pes by se neměl bát.

Ještě před tím, než loužičku uklidíte, měli byste její část dát na noviny nebo na vatu, to potom odnést na nejbližší místo před domem, kde se má pes venčit – bude tam mít svůj pach a usnadníte mu rozlišit to správné místo.

Při úklidu je důležitá dezinfekce – místo vydezinfikujte, aby pejskovi nevonělo, nestačí jen běžný prostředek na vytírání. Po uklizení můžete i místo znepřístupnit, pokud to jde – postavit tam třeba na pár dní židli, aby tam pes už jít nemohl, pokud tam ucítí pach své moči.

V prodeji jsou přípravky se speciálním pachem, které můžete nastříkat na místa, kde by se pes neměl vyprázdnit nikdy, a jiné přípravky, které naopak můžete nastříkat na místa, kde by se venčit měl a která ho budou přitahovat.

Jinou možností je mít malého pejska nebo štěňátko v ohrádce s novinami či krabicí s novinami.

Zpočátku budete hlídat, aby štěně nevyprázdněné neběhalo po celém bytě a chodilo jen na noviny v ohrádce, potom postupně přenesete noviny ven. Neměli bychom zapomínat, že malé štěně prostě moč neudrží, asi do tří nebo čtyř měsíců – ještě dobře nefunguje svěrač močového měchýře.

Některá malá plemena majitelé naučí, aby chodili na plastový domácí záchod a pravidelně vyměňují speciální plenky nebo stelivo. Psi se to mohou naučit, podobně jako kočky.

Tak, jako se můžeme setkat s velmi čistotnými psy již od malého štěňátka, existují bohužel i jedinci, kteří mají s udržováním čistotnosti velký problém. Možná je to nikdo neučil a nedokáží dobře rozlišit, kde smějí potřebu konat. Takoví majitelé již třeba zkoušeli učit psa čistotnosti s velkou trpělivostí, ale výsledky nemají.

Tam, kde měli majitelé se psem tento problém dlouhodobě, je ale zpravidla nutné vyměnit nebo nechat důkladně vyčistit všechny koberce a vydezinfikovat podlahy v celém bytě. Pro tyto velmi nečistotné psy existuje ještě krajní řešení – pobyt při učení čistotnosti v kleci nebo přepravce.

Vycházíme-li z toho, že zdravý pes neznečistí svůj pelíšek, dáme psí deku do přepravky, přidáme nějakou oblíbenou kostičku na kousání a po procházce venku vyběhaného a vylítaného psa necháme odpočívat v přepravce až do dalšího venčení. Venčení musí být časté a spojené s pohybem a fyzickým vyřáděním psa.

Tím bychom měli docílit po několika dnech toho, že pes bude konat potřebu jen venku – kde bude samozřejmě nejprve hodně pochválen, odměněn a potom následuje velká procházka.

Se Simonou Vlkovou o smrti dcery, pádu na dno a insolvenci

Foto: Archiv Simony Vlkové

V březnu 2013 se Simona Vlková s rodinou vydala na maturitní ples dcery Báry. Domů se však vrátili bez ní. Úspěšná podnikatelka tak najednou místo faktur řešila nejen bolestnou ztrátu dítěte, ale i mediální smršť. Každý najednou přesně věděl, že Bára brala drogy a kdo za to může. Nakonec Simona skončila v insolvenci. Jak žije dnes?

Kdo je Simona Vlková (46)? Máma, které před osmi lety zemřela dcera Bára (†19) a ona se snažila nejen překonat smutek, ale také očistit její jméno. Na co taky jiného by mohla mladá krásná holka zemřít než na drogy, že?

Úspěšná byznysmenka, která vydělávala velké peníze, upadla do insolvence. Co se stalo, že nakonec neměla na zaplacení obědů mladší dceři?

Simona Vlková mě na začátku rozhovoru varovala, že jde vždy až na kost, že je upřímná a dlouhá. A já ji nechala mluvit.

Jaká jste byla před smrtí Báry?

Jela jsem těžký byznys, měla jsem stavební firmu, do toho jsem dělala divadlo, stavěla domy, kupovala nemovitosti. Měla jsem oblečení na míru, vedla týmy lidí ve stavebnictví a pracovala šest dní v týdnu.

Byla jsem motor, docela hustá. Měla jsem dvě dcery, starší Báru a mladší Elišku, která se mi narodila ve 36. Na nic jsem neměla čas, tvářila jsem se nablble, namyšleně. Chtěla jsem se zabezpečit, abych byla rentiér. To se ale nepovedlo.

Vše se změnilo v březnu před osmi lety. Co se stalo?

Bára zemřela na maturitním plese v roce 2013, kde jsem byla já i celá rodina. Našli jsme ji na záchodě a první, co mnohé napadlo bylo: „Co si vzala, to není možný!“. Někdo řekl, že extázi, a začalo se to šířit. Byla jsem u ní, když ji oživovali, ale nepodařilo se.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Nyní desetiletá dcera Eliška se Simoně Vlkové narodila, když jí bylo 36. Svoji starší sestru Báru měla za bohyni

Domů jste se ráno vrátili bez Báry. Jak na její smrt reagovala Eliška?

Eliška miluje naši velkou rodinu a když se „to“ stalo a my přišli z plesu domů, měla nejdřív radost, že jsme tam všichni. Já si ji posadila na parapet a řekla, že Bára už nikdy nepřijde, že je v nebi.

Eliška si z té doby pamatuje, že jsem brala hořké pilulky. Byla to homeopatika, abych neplakala, chemie jsem se bála. Ale já měla problém ji obejmout, bála jsem se, že mi vezme Báry lásku.

Jak jste se smrtí dcery vyrovnávala vy?

Byla jsem pak rok, rok a půl ve dvou světech. V realitě a tam, kde se to nedá úplně popsat. A měla jsem potřebu ještě dožít ten příběh, pochopit. Rok od Bářiny smrti jsem začala psát knížku.

Zároveň jste ale nedostala možnost smutnit v klidu, musela jste řešit nepříjemný zájem médií.

Pár hodin po smrti byla Bára všude. Na internetu, v novinách, v televizi. Neměli jsme šanci cokoli říct, měla najednou nálepku feťáka, stihli si stáhnout její fotky. Říkala jsem si, že kdyby nebyla tak hezká, tolik by se to neřešilo. Ale měli módní novinku. A já jsem dalších pět hodin volala kamarádům, do Rady České televize apod., ať to zastaví. Vysvětlovala jsem, že je to moje dcera.

Lidi rychle uvěřili, že byla feťačka, vždyť to bylo v televizi. A řešilo se, jak mohla taky dopadnout jinak, když její rodiče jsou rozvedení. To byl zase říčnej Báry táta. A já všem zakázala cokoli komentovat. Byl to strašnej „saigon“ a trvalo to tak tři týdny.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Byly doby, kdy na den měly padesát korun. Ale zvládly to

Média z Báry udělala feťačku. Co jste si myslela vy?

Jestli jsem si byla jistá tím, že vím o svém dítěti všechno? Moje sestry i exmanžel řekli, že drogy nepřipadají v úvahu. Bára taková nebyla, ani moc nepila, nekouřila. Ale já jsem měla pochybnosti, klidně přece mohla něco vyzkoušet.

 Pitva ale ukázala, že v sobě měla těstoviny a možná dvojku vína. Žádné drogy se nenašly. Tu pitvu ale dělali s tím, že hledali drogy. Nepátrali po jiné příčině smrti. A kapitánovi, který vedl vyšetřování, to tehdy nedalo spát.

Nakonec udělali další rozbory a verdikt byl, že příčinou smrti mohla na 70 % být ptačí nebo prasečí chřipka, ze 20 % embolie a na 10 % antikoncepce. Ale přesnou odpověď už nikdy nedostaneme.

Jak vypadal váš život po smrti dcery?

Práce ve stavebnictví je trochu specifická: přes zimu bývá málo zakázek, takže já čerpala energii a v březnu se chtěla vrátit. To se nestalo. Ztratila jsem schopnost komunikovat s lidma, protože jsem si paranoidně myslela, že všichni vědí, kdo jsem, a že musím vysvětlovat, že moje dcera nebyla feťačka. Byznys pokračoval, ale já se do něj nevrátila.

Jak jste v té době vydělávala?

Byly to těžké roky a nakonec jsem skončila v insolvenci. Nejsem na to pyšná, ale chci o tom mluvit, protože je to obecně velký problém, není tu finanční gramotnost.

Měla jsem hypotéky, úvěry, volaly banky. A já jsem přestala všechno řešit, bylo mi to jedno. Vypojili i elektriku.

Věděla jsem, že se řítím do dluhové pasti, nedokázala jsem ale opustit náš dům, abych nepřišla fakt o všechno. V té době jsem požádala o pomoc kamarádku, která za mě zaplatila hypotéku.

A dala mi tím čas na rekonvalescenci. Věděla, že se zase zvednu, jsme kamarádky přes dvacet let, ona ten můj motor zná.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Prožily si svoje, ale humor je neopustil

Pár měsíců po smrti Báry, chvíli po tom, co jsme ji konečně pochovali, jsme jeli na tradiční rodinnou dovolenou. Ta pro nás byla hrozně těžká. Měla jsem pocit, že mě sestry nemůžou chápat. Ony ji milovaly stejně jako já a bylo pro nás obtížné o tom mluvit. Ani rok po smrti Báry to nepřestalo bolet a já se ji rozhodla definitivně očistit a napsat o ní knížku.

Přinesla vám kýženou úlevu?

Knížka neudělala nic, Báru neočistila. A nedostala jsem ani odpověď na otázku, kdo jsem. Jednou mi někdo řekl, že jsem se rozhodla proslavit smrtí dcery. Na to jsem odpověděla, že bych dala cokoli za to, abych tu knížku psát nemusela.

Foto: Archiv Simony Vlkové

S dcerou Eliškou jsou parťačky. Říká o ní, že se narodila jako šťastné dítě

Pak přišla ona insolvence?

Chvíli jsem vedla v reklamní agentuře projekt, a vydělala tak na hypotéku. Pomalu jsem cítila, že mi začíná najíždět ten můj motor. Když projekt skončil, byla jsem zase bez příjmu. Pak přišel konec roku 2014, firma, kde jsem dělala, mi nezaplatila, a já neměla na Vánoce. Měly jsme v té době s Eliškou padesát korun na den.

Psala jsem blogy, spravovala sociální sítě, ale vydělala jsem tak akorát, abychom to nějak zvládaly. V té době jsem se dozvěděla o insolvenci.

Měla jsem pocit, že jsem prohrála svůj život: ztratila dceru, kariéru, dům, všechno. Připadala si úplně bezcenná.

Zkuste někam nakráčet a říct: Jsem Simona, chci pro vás dělat za tyto peníze – ve chvíli, kdy nemáte na kafe a nosíte oblečení po jiných.

V insolvenčním řízení se mě soudce zeptal, kam jsem dala ty miliony. Řekla jsem mu, že mi v roce 2013 zemřela dcera a já nedokázala dále vydělávat. On řekl, že můj příběh zná, že kvůli naší zkušenosti své dcery nabádal, aby si na diskotéce hlídaly pití. A že každý by měl dostat druhou šanci a odklepl mi insolvenci.

Ano, byla to úleva. I když víte, že musíte vydělat dost peněz a pět let vydržet, nenaskakují vám exekuce, úroky. Kupovala jsem jen to nejlevnější, vařila jsem ledvinky, Eliška naštěstí spoustu věcí dostávala.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *