Kde nesbírat houby a proč?

Pokud některou houbu můžeme chápat jako vizuální ikonu celé říše hub, je to bezesporu muchomůrka červená. Zřejmě zaslouženě, vždyť tato nádherně zbarvená houba je skutečnou ozdobou našich lesů. Zároveň však právě tuto houbu mnozí vnímají jako symbol jedovatosti.

Výpravy za poznáním se tentokrát nezúčastní Pepa Polášek, neboli kluk – leží totiž s mírnou otravou v nemocnici. Jeho maminka (zahraná skvělou Marií Ludvíkovou) mu zřejmě navařila smaženici z hub, které nebyly dvakrát jedlé.

Ale z jakých? Co je jisté: nemohla to být muchomůrka zelená, jejíž jed patří k nejhorším toxinům na naší planetě. Z takového jídla by se asi kluk už nevyléčil.

Kde nesbírat houby a proč? Kde nesbírat houby a proč?Tata – Arnošt Goldflam, vyráží s maminkou nejprve do pražské pobočky České mykologické společnosti, kde seženou doprovod nadmíru povolaný. Mykolog Jan Borovička patří k předním znalcům muchomůrek. Ve své práci se zaměřuje na analýzu vzácných kovů v muchomůrkách, včetně zlata a stříbra. Podobně jako jiní odborníci pak výše zmíněnou muchomůrku červenou považuje za houbu sice zdraví nebezpečnou, ale nikoliv tak silně, jak se dříve domnívali naši předkové. Vysvětlí, jaké jsou rozdíly mezi několika nejtypičtějšími muchomůrkami: citrónovou, růžovkou, tygrovanou a šedivkou. Zejména mezi posledními třemi druhy hrozí záměny opět s fatálními důsledky, muchomůrka tygrovaná jen těsně zaostává za muchomůrkou zelenou v zákeřnosti. Znalý houbař si však především vynikající muchomůrku růžovku, neboli masák, nemůže splést. Tato muchomůrka nese několik typických znaků – od masově zabarveného třeně nohy, po subtilnější znaky na prstýnku a okraji klobouku. A že je to houba chuťově vynikající se opět přesvědčí naši houbaři v závěru dílu.

Tato bezesporu krásná houba je snad nejzobrazovanějším symbolem ze světa hub. Jen tak namátkou, říká vám něco jméno Jakuba Dvorského? Ano, to je výtvarník, který se podílel na vizuálním stylu filmu Kuky se vrací nebo se svým týmem vytvořil legendární hru Machinarium. To vše pod značkou, logem, Amanity neboli muchomůrky.

O muchomůrce červené, jejíž klobouk posetý bílými bradavkami doslova září z lesních zátiší, koluje řada legend. Neprávem bývá považována za houbu smrtelně jedovatou: otrava muchomůrkou červenou pochopitelně není žádná legrace, nicméně do jedu jejich mnohých kolegyň jí opravdu hodně chybí.

Mykolog František Smotlacha ji kdysi pro větší efekt v malém množství bez následků konzumoval na svých přednáškách. Zejména severské a asijské národy si muchomůrky červené cení pro její halucinogenní účinky – je ovšem potřeba dodat, že plodnice, které najdete v českých lesích, mají poměr jedu a halucinogenu výrazně vychýlený směrem k jedovatosti, čímž se liší např.

od své sibiřské varianty. Pokus pojídat muchomůrku červenou ve větším množství a doufat v příjemný výlet vědomím, by tedy nejspíš skončil na nemocničním lůžku.

A pozor by si měli dávat zejména rodiče malých dětí, které by bonbónový vzhled houby mohl lákat k ochutnávání! Mnoho praktických houbařů má muchomůrku červenou spojenou se starým úslovím: „Kde je muchomůrka, tam je i hříbek.“ A něco na tom asi bude: muchomůrka červená s oblibou vyhledává podobná stanoviště jako např. hřib smrkový.

Houba, kterou by měl bezpečně znát každý člověk, který se vypraví do lesa i na pouhý výlet. A hlavně každý rodič, který vede své děti k houbaření, by měl už v útlém věku tuto houbu dětem ukázat a varovat je dokonce před pouhým dotekem.

Nejde o to, že by muchomůrka zelená mohla rozleptat lidskou pokožku, ale její toxicita je natolik velká, že i zbytky houby uvízlé za nehty, by mohly při požití vyvolat u dětí zdravotní komplikace. Uvědomme si, že na světě existuje jen pramálo silnějších přírodních jedů.

Jed muchomůrky zelené zabíjí spolehlivěji v menších koncentracích než jedy exotických jedovatých hadů typu mamby či kobry. Shrňme si tedy nejdůležitější znaky muchomůrky zelené. Vyrůstá z vajíčka, které u dospělých plodnic vytváří výrazný kalich, zvaný také výstižně kalich smrti.

Zbytky plachetky může mít v mládí částečně přetažené přes polokulovitý klobouk, v dospělosti se klobouk rozloží jako talíř do plochy a zbytky plachetky na něm již většinou nenajdeme. Barevnost klobouku se může značně lišit – od výrazně svítivě zeleně s příměsí olivové barvy, až po zcela bílou.

Právě bílou odrůdu (zejména v mládí) nepozorný houbař může zaměnit za žampion. Podobně jako pečárka totiž může růst na okraji listnatého lesa, a to klidně i poblíž skupiny jedlých hub.

Houbař, který odřezává houby u země (místo aby vykrucoval celou plodnici a bezpečně tak identifikoval všechny znaky), pak může snadno přehlédnout kalich, a pokud zapomene zkontrolovat barvu lupenů (která je u muchomůrky zelené vždy bělavá), může mít záměna tragické následky.

Muchomůrka zelená je prý chuťově podobná výtečné muchomůrce císařce, takže žádná nepříjemná chuť nás ve smaženici rozhodně nevaruje. Jed muchomůrky zelené navíc nepůsobí okamžitě (příznaky se projevují nejčastěji až za 10–14 hodin), latentně ničí v organismu játra a ve chvíli, kdy otrava dostoupí do druhé fáze, již může být na léčbu pozdě. Každopádně při sebemenším podezření na požití muchomůrky zelené okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc! Ze světa jsou popsány případy, kdy se včasným zdravotním zásahem podařilo pacientům přežít bez trvalých následků. Bohužel případů s opačným koncem je rovněž hodně!

Foto: Breugelius, wikimedia.org

Tato houba bývá někdy zaměňována za muchomůrku zelenou. Nejtypičtější barvu jejího klobouku bychom snad mohli popsat jako světlejší odstín žlutozeleného zvýrazňovače. Nicméně někdy může mít i barvu výrazně podobnou muchomůrce zelené. Na klobouku však i v dospělosti najdeme zbytky bělavých až nažloutlých bradavek.

Podobně jako jiné muchomůrky páchne po syrových bramborách, takže ke sběru naštěstí příliš neláká. Najdeme ji velmi hojně jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích po celém území ČR. Obsahuje tzv.

bufotenin (ropuší jed), který způsobuje výrazné žaludeční nevolnosti, naštěstí však tento jed můžeme považovat za celkem slabý.

Foto: John Myers, wikimedia.org

Mnoho houbařů se sběru růžovek, neboli masáků, obává. Pokud si nejsou jisti všemi rozlišovacími znaky této houby, dělají vlastně dobře. Rozhodně je lepší tuto výtečnou houbu nesbírat, než si ji splést s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovanou.

Pokud však její určovací znaky bezpečně ovládáme, směle jí sbírejme, neboť patří k našim nejchutnějším houbám.

Asi nejslabějším určovacím znakem je barva klobouku – často sice bývá růžová, ale může být i zcela šedivá a opravdu takřka identická s barvou muchomůrky tygrované.

Růžovku je nutné vždy vykroutit zcela ze země a pro jistotu zkontrolovat, zda exemplář neroste z kalichu, pak by se totiž o růžovku určitě nejednalo.

Noha růžovky bývá zakončená kulovitou hlízou, která jednak bývá prakticky vždy červivá a za druhé má zvláště na řezu jasnou červenavou barvu čerstvého masa. Odtud také pochází její lidový výraz masák. A další určovací znak: vždy si zároveň zkontrolujme prstýnek houby.

Budete mít zájem:  Máslo by mělo stát do 40 korun, myslí si Češi

Růžovka, na rozdíl od jedovaté muchormůrky tygrované, má na něm výrazné svislé vroubky, podobné vroubkům na desetikorunové minci.

Muchomůrka tygrovaná, tygrovitá nebo také panterová je houba silně podobná muchomůrce růžovce a ještě o něco více muchomůrce šedivce, což je také jedlá, ovšem nepříliš chutná muchomůrka.

Při dobré znalosti určovacích znaků ji však spolehlivě odlišíme podle zakončení nohy a podle prstýnku. Třeň muchomůrky tygrované zakončený kulovitou hlízou je vždy bílý, nemá nádech do červena (tím se liší od růžovky).

Navíc je její prstýnek zcela hladký, což nám ji pomůže opět odlišit jak od růžovky, tak od šedivky.

Zásadně tedy nesbírejme žádné muchomůrky, které jsou příliš mladé na jasné rozlišení všech důležitých znaků! Příznaky otravy se dostavují do dvou hodin po požití pokrmu: jed zasahuje oběhovou soustavu a srdce, rozostřuje se vidění, srdeční rytmus se stává nepravidelným, mohou se dostavit i těžké halucinace. Jakkoliv je tato otrava léčitelná, bez včasného odborného lékařského zásahu každoročně na světě umírá na následky otravy několik lidí!

Mykolog Libor Tmej: S houbami je to stále horší. Vítězí ty, které snášejí stres

„Je mi 52 let a stále si pamatuju na několik krásných vycházek s rodiči na houby – na vůni lesa, tajemné příšeří a radost z hub,“ usmívá se Libor Tmej.

„Chodili jsme tehdy s maminkou a s tatínkem na jedno místo, kde ležela padlá bříza.

Tam vždycky byli křemenáči březoví – třeba maličcí, ale byli tam! Dnes je ale pro mě křemenáč březový jednou z nejvzácnějších hub: já osobně jsem ho už nenašel několik let, a to se houbami zabývám hodně intenzivně.“

Tahle situace se asi týká velké části houbařů – já to třeba mám jak přes kopírák se syrovinkami. Čím to, že houby mizí i v posledních desetiletích, kdy se zlepšuje ovzduší?Zřejmě za to může souběh řady okolností – počínaje intenzivním sbíráním a konče suchem.

Já si na ryzce syrovinku z mládí nepamatuju, rodiče ho asi nesbírali. Seznámil jsem se s ním až někdy před třiceti lety, kdy jsem začal houby sbírat. Jezdili jsme tehdy na ně na Slovensko.

Dnes už ale – opět souběhem řady okolností, z nichž některé třeba ani neznáme – se trochu vrací: dá se najít třeba v Beskydech nebo na Drahanské vrchovině.

Přečíst článek ›

Co vás přivedlo od běžného houbaření k podrobnému studiu hub?Kromě rodičů ve mně vztah k houbám pěstoval i můj dědeček. Byl to malíř pokojů, ale zároveň tak trochu tulák. Měl velice rád přírodu, jezdil do ní každý víkend a mě brával s sebou. Jezdili jsme na motorce, já napřed seděl před dědou na nádrži a pak za ním – už to bylo dobrodružství.

Dědeček ale navíc uměl všechno o houbách náležitě podat – v jeho vyprávění bylo okouzlení houbami i houbařská tajemství. Zlomový okamžik pak pro mě přišel až někdy kolem věku dvaceti let, kdy jsem navštívil výstavu hub na zámku v Chocni. Tam už tenkrát fungoval známý mykologický klub založený v roce 1986.

 Byl jsem tam ohromen množstvím hub, vší tou krásou, která tu ležela včetně pojmenování: bylo to jako okno do nového světa. Setkal jsem na výstavě i s lidmi, kteří ty houby „uměli“, bavili se se mnou – přestože jsem byl mladíček s minimálními znalostmi – všechno mi vysvětlovali a jaksi mě přijímali mezi sebe, z čehož jsem byl nadšený.

Začal jsem pak v klubu pracovat a dnes už skoro třicet let vedu mykologickou poradnu v Chocni.

Podívejte se, jaké skvosty lze v lese najít:

Takže máte určitě přehled o tom, jak se za tu dobu u nás vyvinul výskyt hub.Bohužel musím konstatovat, že v tomto období houby obecně ustoupily ze svých pozic. Ona u nás celkově příroda chudne, ztrácí se biodiverzita. Dříve bylo počasí vždy jaksi „normální“ a zdálo se, že to tak bude napořád.

Teď tady ovšem řádí sucha, extrémní teploty a intenzivní vítr. Nikdy jsem si nemyslel, že budu svědkem tak velkých změn v „přímém přenosu“. Věděl jsem samozřejmě, že nějaké změny přijdou – vždycky jsem si ale říkal: „No jo, to až někdy…“ Ale teď vidím, jak se v reálném čase všechno mění.

Třeba proudění vzdušných mas: najednou tu nejsou atlantické vpády vzduchu, jako dlouhodobě bývaly, ale naopak přišly suché východní větry. Letos už to máme pátým či šestým rokem po sobě a to houbám nepřeje.

Sice nejenom houbám, jenže pro houby je to to nejhorší, co může být: chybí jim srážky, chybí určitá rovnoměrnost, klid a stabilita počasí. Přitom právě tohle houby potřebují a my jsme na to byli zvyklí.

Je následkem toho všeho spíš vymírání jednotlivých druhů hub, nebo pokles jejich celkového růstu?Vlastně obojí – zanikají nám některé druhy hub a zaniká i jejich plošné rozšíření. Houby se stahují do jakýchsi enkláv, kde ještě jakžtakž panuje stabilita. To asi zná každý houbař.

Dřív, když potřeboval houby, vzal košík a šel do lesa na svá místa, kde zaručeně něco našel. Dnes už ale nechodíme houby sbírat, chodíme je hledat. Může se samozřejmě stát, že přijde deštivá sezona a houby – přesněji řečeno plodnice – zase budou, protože podhoubí tady je a pořád přežívá; čeká na vhodné podmínky. Ovšem i to podhoubí vysychá.

Řada druhů hub – z těch nejoblíbenějších třeba hřiby, ryzce a holubinky – žije v oboustranně prospěšné symbióze se stromy a keři. Jeden bez druhého nemůže správně růst. Je-li pak strom oslaben – třeba suchem a kůrovcem či napadením nižšími houbami (rzi) – nejdřív se to projeví úbytkem hub. Pak začne odumírat i strom.

Je to smutné, ale skoro každému stromu v krajině dnes chybí 20–30 procent jehlic nebo listí. Je prostě znát, že mu chybí energie…

Přečíst článek ›

Jedním z už viditelných důsledků tohoto neblahého trendu je fakt, že přestávají růst stromoví „obři“ – hlavně na Šumavě.

Kolik let už se věci takto mění?Myslím, že každý vnímavý člověk cítí, že je tu v přírodě velká změna, velký zlom.

Vše začalo zhruba před dvaceti lety a stále se stupňuje; v posledních pěti šesti letech navíc přibylo extrémní sucho. To je velice špatné a bohužel ani budoucnost nevidím nijak růžově.

Objevují se u nás v souvislosti s teplem a suchem i nové druhy hub, které dříve rostly v jižnějších částech Evropy?Přicházejí k nám houby různě zavlečené – známým příkladem je květnatec Archerův, který sem ovšem z Austrálie doputoval už někdy před čtyřiceti lety.

Budete mít zájem:  Hraniční porucha osobnosti nezvládá vztahy a emoce

Takto „přivandrovalých“ hub je celá řada – nedá se ale říci, že by vytlačovaly naše tradiční druhy hub. Větším problémem je chudnutí biodiverzity obecně. Jenže co čekat od smrkové či borové monokultury? Ještě když byly lesy tohoto druhu v 19.

století intenzivně sázeny, tak na ně přešla celá škála hub, která v daném místě rostla dříve. Ty houby rostly v optimálních srážkách i teplotách, takže lesy byly plné různých druhů hub. Pak se ale postupně změnilo klima, následkem čehož už lesy nejsou v takovém stavu, jako bývaly.

Zajděte si dnes do smrkové monokultury. Je tam ve velkém množství pět až šest druhů nejedlých hub – třeba ryzec ryšavý, čechratka podvinutá, holubinka hlínožlutá či lištička pomerančová – ale prakticky žádné houby jedlé.

Ještě před padesáti lety byly i obyčejné smrkové monokultury bohaté na houby – třeba na hřib smrkový. Ten se teď trochu vrací, ale podle mě je to už jen jeho labutí píseň, protože nemá svého partnera, tedy smrk.

Co můžeme dělat – není už na účinné kroky dost pozdě?Samozřejmě my teď musíme vysazovat smíšené lesy. Příroda si tuhle situaci z dlouhodobého hlediska vyřeší. Jde o nás, abychom se jí my přizpůsobili. Tomu napomůže, když budeme dělat věci přirozeně.

Tady u nás v Brandýse jsme nějakých tři sta metrů nad mořem, sem třeba smrky vůbec nepatří – tady by se měly vysazovat duby, buky, habry, lípy apod. Nechápu lesní hospodáře, kteří vykácejí jižní stráň s bukem, který tam prosperoval – i houby tam rostly – a místo něj zase nasadí smrk, přičemž sazenice často ani nepřežijí od jara do podzimu.

Nechápu, co se na těch lesnických školách učí. Jsem z toho docela smutný.

Se kterými houbami se tedy už v lese moc nesetkáme?Nejvíc mizí nejdrobnější houby, kterých si ani moc nevšímáme.

Z těch houbařsky oblíbených hodně mizí hřibovité, nebo také třeba už zmíněný křemenáč březový, to už je ve východních Čechách vzácná houba.

V lesích už nejsou ani velké „pěkné“ houby jako ryzce či holubinky – jejich místo obsazují druhy, které lépe snášejí stres. Les je pak chudobný, co se týče hub jedno – či dvoudruhový.

Vždycky ale býval spoleh aspoň na bedly…Bedlám se stále daří relativně dobře až velmi dobře, není problém nasbírat jich dost. S liškami je to různé – v 50. a 60. letech se sbíraly ve velkém, pak zmizely, aby se v roce 1993 zase začaly vracet; někde i dost masivně.

Ale pořád to není na plné koše, jak jsme bývali zvyklí – lišky se běžně prodávaly na tržnicích i vyvážely do ciziny. Dnes jsou hlavními dodavateli lišek pro Evropu (kde jde o velmi oblíbenou houbu) Rumunsko, Makedonie či pobaltské země. Území „opuštěná“ klasickými druhy hub samozřejmě obsazují jiné druhy – v lesích je tak víc muchomůrky šedivky či muchomůrky červené.

Naštěstí je tu ale stále ještě i relativně dost muchomůrky růžovky čili masáka – tahle vynikající jedlá houba letos roste už od května.

Co třeba méně frekventované houby, jako jsou smrže či dokonce lanýže?Smrže jsou takové tajemné houby, mám je moc rád. Rostou ale na jaře, když je májové počasí – vlaho a deštíky. To letos nebylo, takže rostly jen minimálně.

Podařilo se mi jich ale pár najít; udělal jsem si je na másle s rokfórem, to je velká lahůdka. Jinak mě ale jaro moc nepotěšilo – celou zimu jsem doufal, že skončí kletba suchých jar, ale už v únoru bylo jasné, že nikoli.

Mezi mé oblíbené patří i podzemní houby – tady v Brandýse jsem už našel asi sedm druhů lanýžů, z toho dva byly prvonálezy. Lanýže jsou tu ovšem relativně malé – nedorůstají velikostí, jaké známe ze Středomoří.

Mimochodem: když jsme si vzali z útulku psa, myslel jsem, že se mi podaří vycvičit ho na hledání lanýžů. Jenže to zrovna rok nebo dva vůbec nerostly, takže výcvik nebyl možný, a pak už jsem to vzdal.

Přečíst článek ›

Naše povídání vyznívá dost pesimisticky…Já nechci být pesimista, ale jsem k tomu nucen.

Vidím kolem sebe řadu narůstajících negativ – nejen způsobených klimatickými změnami v přírodě, ale i ve společnosti, ve vztazích mezi lidmi. Všechno se mění, ale ne k lepšímu.

Jako by se z věcí vytrácelo kouzlo, jako by nám krása protékala mezi prsty. Tak se raduju aspoň z maličkostí – třeba že až se v podvečer trochu ochladí, pojedu se do lesa projet na kole…

LIBOR TMEJ* Narozen 15. června 1967 v Lanškrouně.* Absolvent střední školy zahradnické.* Povoláním zahradník v rehabilitační léčebně Brandýs nad Orlicí.* Ženatý, bezdětný.

  • * Koníčky: dendrologie, botanika, jízda na kole.
  • IVO BARTÍK

Kde na Teplicku najdete houby? Přítkov, Střelná či Moldava jsou zaručená místa

„Já pokaždé najdu. Stačí hodinová procházka nad Přítkovem a mám co sušit. Když je dobré období, rostou zde i bílé hřiby,“ říká vášnivý houbař Mirek z Teplic. „Chce to trochu chodit do kopce a ne pouze po rovině. Rostou ale i přímo u cesty,“ dodává muž, který má letos nasušené už tři třílitrové sklenice. Do lesa jezdí jednou za 14 dnů, když má volný víkend.

Po nájezdech houbařů na konci prázdnin si ale místní lesy teď dávají přestávku. Nasvědčují tomu informace od houbařů z webu nahouby.cz, kde píšou aktuální zprávy o výskytu hub.

„Zkusil jsem Cínovec a žádná sláva, po 3 hodinách 4 hříbky, 1 křemenáč a přibližně 20 ryzců smrkových. Vody dost, jen to teplo asi chybí,“ píše například Venca.

Další tam poukazují na nahnilé houby bez výskytu čerstvých.

Houbaření či sběr jiných lesních plodů je v rámci České republiky hodně rozšířeným koníčkem. Z lesa si toho ročně odneseme zhruba sedm set kamionů. Vyplývá to z průzkumu, který v posledním čtvrtstoletí každoročně pořádá Česká zemědělská univerzita s agenturou STEM/MARK.

Přečíst článek ›

Sbírat jen co znáte, radí odborníci

Pozor na jedovaté houby. Podle mykologů bychom měli do lesa chodit s atlasem hub. Nebo ho mít alespoň doma a donesené exempláře, u kterých si nejsme jistí, prověřit.

„Osobně bych preferoval domácí, tedy české a slovenské zaručené autory atlasů,“ nabádá v letním rozhovoru pro Deník severočeský mykolog Martin Kříž. Opatrnější by byl v případě mobilních aplikací. „Ne všechny jsou spolehlivé.

Ale je to zajímavý doplňující způsob hlavně pro ty, kteří o houbách vědí velmi málo a hledají nějaké rychlé vodítko,“ dodává odborník ze severu Čech, který se zároveň podílel na vývoji aplikace na houby.

Budete mít zájem:  Vitamín D je v mléce přirozeně, přesto ho někteří výrobci ještě přidávají

Pro lidi, kteří houby příliš nerozpoznají, má jasnou radu: „Každý by měl sbírat jen to, co bezpečně zná, a to ostatní nechat růst. Houby je totiž třeba vnímat primárně jako součást přírody, ve které hrají nezastupitelnou úlohu rozkladačů organické hmoty.“

V teplické nemocnici letos zatím nějakou větší otravu po požití hub lékaři řešit nemuseli. V minulosti sem záchranka přivezla muže, který snědl několik pro něj neznámých hub. Měl zažívací potíže a kolabovaly mu ledviny. Po ošetření zůstal na pozorování. Kromě zvracení a průjmu otravu hub doprovází celková slabost těla a velký pocit žízně. Člověk má bolesti břicha.

Houby potřebují pro svůj růst vhodné klimatické podmínky. Ne vždy platí pranostika, že rostou po dešti. Velkým nepřítelem je pro ně sucho, které bohužel v posledních době Teplicko trápí.

Trochu zmírnit ho pomohl poměrně deštivý srpen, ale negativní bilanci zvrátit nedokázal.

„I nadále přetrvávají na řadě míst v republice nízké vlhkosti půdy,“ konstatuje mluvčí Českého hydrometeorologického ústavu Martina Součková.

Přečíst článek ›

Proč se houbám v lese nedostává v posledních letech potřebná vláha, naznačil teplický hydrolog Radek Tomšů: „Dlouhodobé vyšší teploty v posledních letech znamenají vyšší výpar vody z půdy a tedy potřebu větších srážek, která by tento vyšší výpar nahradila. To se neděje, srážky jsou nerovnoměrně rozdělené, navíc se dostatečně nenavyšují. V důsledku toho nám reálně hrozí častější sucha a nedostatek vláhy.“

Česká tradice

České houbaření je fenomén s dlouhou tradicí. Jeho kořeny jsou zmapovány už od středověku. Ten ale ve většině zemích západní civilizace houbám moc nepřál. Lidé, kteří je požívali, byli považováni za čaroděje. Tvrdilo se, že houby pocházejí z hniloby a špíny země. Někde byl jejich sběr dokonce trestán.

A zahraničí? Angličané ani Francouzi by se ke konzumaci volně rostoucích hub jen tak nesnížili. Snědí jedině žampiony či lanýže. Houby příliš nesbírají ani Němci. A toho také využívají houbaři z Teplicka, kteří jezdí do lesů přes hranice.

Ale pozor, Německo svými zákony sběr hub omezuje, a to pouze pro osobní spotřebu. Hmotnostní limity se v jednotlivých lokalitách liší – většinou se pohybují od 0,5 do 2 kg. Kdo jich chce sbírat víc, potřebuje zvláštní povolení.

Pokud vás někdo chytí, jak si nesete nadměrné množství hub, houby vám mohou být zabaveny a dostanete pokutu v řádu až několik tisíc eur.

Kam na Teplicku vyrazit na houbyI když si houbaři své zaručené „fleky“ nechávají pro sebe, jsou v teplickém okrese místa, kam se dá vyrazit s vyšší pravděpodobností výskytu hub. Pokud tedy rostou.K jedné z takových lokalit patří oblast lesů nad Přítkovem. Lze vystoupit na konečné autobusu přímo v Přítkově a přejít hlavní silnici.

Častým cílem je také les ve Střelné. I zde byste neměli odejít domů s prázdným košíkem. Bývají tu hřiby. Pozor na nejedlé houby.

Přečíst článek ›

Houbaření? V Evropě jsme nejvíc "ulítlí"!

Říká se, že houbaření máme v genech. Když do české kotliny dorazily první slovanské kmeny, schovávaly se v lesích před nájezdy divokých kočovníků. A nezbylo, než se živit tím, co les dal. Většinou metodou pokus – omyl lidé zjistili, které houby jsou jedlé a které jedovaté. Zkušenosti, předávané z generace na generaci se nám tak dochovaly až do dnešních dnů.

Byli jste na houbách? Napište nám, kde rostou!
Podařilo se i vám najít velký, nebo kuriózní úlovek? Nebo máte zajímavý recept na přípravu hub? Pochlubte se s ním ostatním houbařům! Napište nám také oblast, kde jste houby našli – pomůžete tak v sestavovaní aktuální houbařské mapy ČR. Své příspěvky a fotografie posílejte na [email protected], do předmětu zprávy uveďte heslo Houby 2010.

Další samostatnou kapitolou je osvětová činnost legendárního rodu Smotlachů. Byli to oni, kteří v minulém století český národ do houbaření doslova zbláznili. Svět se nám sice diví, ale my víme své! Podívejme se ostatně, jak jsou na tom s houbařením jinde v Evropě:

Slovensko:

Pouze naši bývalí „spolubratia“ jsou na tom podobně, jako my. Chodí na houby rádi, ale Čechy přece jen nepředstihnou. I oni ale mají pro „své“ houby poetické názvy. Víte třeba, jak říkají špičce? Tanečnica – a čirůvka je zase pôvabnica…

Rusko:

Jsou to holt Slované. Na houby chodí, dokonce vypravují v létě i speciální houbařské vlaky. Zatímco my ale preferujeme především hřiby, Rusové jsou blázni do ryzců! Na rozdíl od nás, kteří bereme houbaření jako národní sport, se ale spousta Rusů vydává do lesa za přivýdělkem.

Polsko:

A podobně tak Poláci, kteří houby sbírají především na kšeft. V tom jsou praví mistři! Takže Němec, který si od nich koupí koš hřibů v polském příhraničí netuší, že je prodejce před chvílí nasbíral v „jeho“ německém lese!

Německo:

Tady se do houbaření při své příslovečné opatrnosti moc nehrnou, houby raději nakupují v obchodech. Snad jen s výjimkou Bavorska, kde si na houby zajdou rádi. Ale rozhodně jejich houbaření nelze označit za vášeň. Za zmínku také stojí, že jsme houbařit naučili spostu Němců z bývalé NDR, kteří k nám jezdili na dovolenou.

Velká Británie:

Angličané jsou k houbám jak jinak, než chladní. I krásný pravý hřib označí klidně za potravu leda tak pro žáby! Jejich absolutní neznalost hub dokonce řadu z nich stála za 2. světové války život. V dobách nouze se totiž vydávali do lesů a sbírali všechno – včetně muchomůrek zelených! Angličanům však nelze upřít slabost pro žampiony, které také sami vášnivě pěstují…

Francie:

Zvláštní národ. Do lesa plného krásných hub si sice Francouz zajde, ale jako správný labužník dá raději přednost hledání lanýžů a pěstování žampionů. Ty už tady znají od roku 1 600 n. l. a umí je udělat na tisíce způsobů! Recepty na jejich pěstování a přípravu si střeží jako oko v hlavě a dědí se s generace na generaci.

Itálie:

Země, kde jídlo bez hub považují za nemyslitelné! Ano, Italové jsou na houbách přímo závislí… Ale do lesa na ně chodí málokdo. Proč taky, když si je nechávají po tisících tun dovážet z Polska a Skandinávie? Ale abychom jim nekřivdili – i oni ve velkém pěstují žampiony a hlívu ústřičnou. To ale není žádné houbaření, že ano…

Skandinávie:

České houbařovo srdíčko při návštěvě skandinávských zemí na jednu stranu zaplesá, na druhou pláče. Lesy jsou neuvěřitelně plné nádherných hub a přitom je tu nikdo nesbírá! Inu, je to tak. Skandinávci jsou k houbám absolutně neteční. A tak je tu sbírají jen ruské menšiny a pracovníci firem, které je ve velkém vyvážejí do jižní Evropy.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *