Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Denná maximálna odporúčaná dávka alkoholu u žien je jeden pohár vína, malé pivo alebo jeden panák. Boli časy, keď Patricia vypila až päť fliaš denne. Každý si teda určite vie predstaviť, akú paseku to narobilo s jej organizmom.

Angličanka začala hodlovať alkoholu v sedemnástich rokoch, po tom, ako odišla zo školy. Najprv popíjala len brandy cez víkendy, neskôr aj cez týždeň spolu s kolegami. Postupne sa naučila na víno, ktorého dávky neustále zvyšovala. Keď jej v 28 rokoch zomreli obaja rodičia, obrovský žiaľ otupovala tak, že prepila prakticky celý deň.

„Alkohol otupoval bolesť. Doobeda som začala pohárom vína a vlastne som v tom pokračovala až do večera. Žila som sama, takže ma nemal kto zastaviť. Stratila som prácu.

V noci som sa budila celá spotená a s triaškou,“ spomína Murphyová, ktorá minula všetky svoje peniaze na nákup alkoholu a po tom, ako ju vyhodili z práce, dni trávila pozeraním televízora a utápaním sa vo svojej depresii.

Pred desiatimi rokmi sa Patricia zoznámila so svojím terajším partnerom Grahamom, ktorý ju presvedčil, aby išla na liečenie. Akonáhle sa však dostala von, zamierila do najbližšieho obchodu, kde si kúpila víno.

Dvojica sa preto na niekoľko mesiacov rozišla, no potom vzal Graham svoju priateľku späť. Tá už bola v tom čase v hroznom stave. V dôsledku alkoholizmu pribrala 25 kíl, jej tvár bola spuchnutá a fľakatá. „Stal sa zo mňa zombie.

Existovala som len preto, aby som mohla piť,“ rozpráva.

Minulý rok začala Patricia chodiť na stretnutia anonymných alkoholikov a nasledovala ďalšia liečba. Na Grahamovo naliehanie navštívila aj lekára, ktorý jej povedal, že má vážne poškodenú pečeň.

Krátko nato skolabovala, bola prevezená do nemocnice a napojená na podporné prístroje. Doktori jej dávali len päťpercentnú šancu na prežitie.

Dokonca bol už za ňou aj kňaz, aby jej udelil posledné pomazanie.

Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Po niekoľkých týždňoch pacientku prepustili a ona, napriek všetkému, si opäť išla kúpiť chľast. Ostala ale tak znechutená sama sebou, že je odvtedy triezva a už sedem mesiacov nevypila ani kvapku alkoholu.

„Môj stav je v súčasnosti relatívne uspokojivý. Mám však tak zjazvenú pečeň, že lekári nevedia odhadnúť, koľko času mi ešte ostáva. V októbri absolvujem vyšetrenie, ktoré určí, či potrebujem transplantáciu,“ povedala Patricia denníku Daily Mail.

Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Žena, ktorá kedysi túžila stať sa modelkou, najviac zo všetkého ľutuje, že kvôli alkoholu prišla o šancu vybudovať si kariéru a mať deti. Momentálne je ale vďačná aspoň za to, že žije. Rozhodla sa vyrozprávať svoj príbeh a varovať ostatné ženy pred nebezpečenstvom alkoholu, ktorý jej zničil život.

"Alkohol je zlo, tak ho vypijeme." Průměrný Čech si ročně dá 292 piv a 29 lahví vína

Jaké jsou ženy, které skončí v léčebně, a jaké jsou jejich životní osudy a příběhy? Redaktorka Klára Elšíková strávila celý den v ženském lůžkovém oddělení Kliniky adiktologie 1.

 lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

V reportáži popisuje, jaké to je, otevřít se na skupinové terapii a říct třeba i tu větu: „Jmenuji se Klára a jsem…“ Všechny klientky v tomto článku jsou uvedeny pod jiným jménem.

Je čtvrtek, polovina září, tři čtvrtě na osm ráno. Šlapu do kopce k Apolináři a do uší mi hraje Another Day in Paradise od Phila Collinse.

Léčebnu, kterou založil jako první oddělení svého druhu bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála, jsem v minulosti míjela už mnohokrát a zvenku mě jistým způsobem vždy přitahovala. Ty příběhy, nevyumělkované osudy, opravdové ženské. Teď jdu poprvé dovnitř.

Z nádvoří vcházím do druhého patra bílých chodeb a cítím se tady jako ve škole a nemocnici zároveň. Nic, k čemu by si člověk udělal vztah. Ale tak to má být, tady byste se neměli chtít zabydlet.

Komunita: Jak získat zpátky ztracenou sebeúctu

Pro 16 žen začíná každé ráno v Apolináři budíčkem v 6:15. Následuje rozcvička, studená sprcha a snídaně. Ke skupině se přidávám o půl deváté, kdy začíná hodinová komunita. Řeší se tu hlavně předchozí den – jak pacientky splnily zadané úkoly a jaké jsou jejich plány pro dnešek.

Během komunity probíhá také vzájemné hodnocení, kdy si ženy dávají pozitivní i negativní zpětné vazby. „Jano Nováková, mně se nelíbí, že jsi mě včera na pokoji pomlouvala,“ říká Eliška, sotva třicetiletá žena se zvlněnými vlasy od copů. Jana Nováková jí poděkuje, vstává ze židle a jde přes místnost k nástěnce, kde zapíše čárku své kolegyni.

„Tohle je přesně to, co potřebujete natrénovat do běžného života,“ říká doktorka Olga Pecinovská, která komunitu vede. „Vaší závislostí a všemi situacemi, které se kvůli tomu staly, jste přišly o sebeúctu a v každém kritickém výroku uslyšíte odsouzení.

Když vám tak někdo řekne ‚Umyla jsi to špatně‘, uslyšíte ‚Jsi neschopné prase‘, a proto si tady potřebujete nacvičit přijímání negativních informací a vnímat, co konkrétně děláte špatně a jak to působí na okolí,“ vysvětluje Pecinovská.

A zatímco všechny sedíme na židlích v kruhu, ona k nám promlouvá za stolem, což vytváří auru jakéhosi středobodu, onoho klišé klidného přístavu uprostřed bouře.

Přichází čas, kdy se mám představit já. Znervózním. Každý to zná z filmů, každý si z toho občas dělá srandu – vstát a pronést: „Jmenuji se Klára a jsem alkoholička.“ Já mám jen říct, že jsem Klára, novinářka, která je tady dnes kvůli reportáži. A dodám, ať se mě určitě nebojí, že jsem ráda, že tady s nimi mohu být. A to nejen kvůli práci, ale i osobním důvodům.

Každý alkoholik má svůj smutný příběh

Když se mě zeptá trochu baculatá nabarvená blondýna s drdolem, o jaké důvody se jedná, rozhodnu se, stejně jako všechny ty ženské tady, mluvit na rovinu: „Neznám míru, nemám záklopku, nejsem pak schopná celý den fungovat, pití mi nedělá dobře psychicky ani fyzicky.

I když nejsem v lihu měsíc v kuse a nepiju doma, je to sociální chlastání, které mi často komplikuje život a kazí plány a já si nejsem schopná poručit a jít prostě domů,“ vysypu ze sebe a okamžitě se začnu červenat. Nahlas ještě dodám, že jsem se strašně zpotila, protože jsem tohle ještě nikdy neřekla.

Ženské se začnou smát a já začínám chápat, jak může taková komunita fungovat. Pocit objetí v totální trapnosti a nahotě.

Skupinová terapie: Co já, na mně nezáleží

V deset hodin začíná skupinová terapie a 16 klientek se rozdělí do tří skupin. Skupina tady funguje jako model rodiny – společně bydlí, sdílí povinnosti, o které se musí podělit, a společně také řeší problémy. Vede je adiktoložka Anna Volfová a kromě ní a mě jsou ve skupině ještě tři další ženy.

„Vadilo mi, když k nám do skupiny přišla paní Lada. Chtěla jsem dělat cokoliv jiného – jen ne se o ni starat. Byla jsem strašně naštvaná, protože jsem si říkala, že tohle je přece to, od čeho jsem utekla. A teď to mám tady.

Říkala jsem si, tak já přece nejsem se svojí mámou, abych se tady vyléčila, vyčítám si to a pak se tady mám starat o někoho jiného,“ popisuje své pocity spojené s novým příchodem sedmdesátileté Lady do komunity asi pětačtyřicetiletá blondýna Andrea, která se jinak čtyřiadvacet hodin stará o svou nemocnou matku.

Péči o ni bere jako povinnost, a kdyby si měla najmout pomocnici, aby měla aspoň jednou za čas pár hodin pro sebe, cítila by se jako špatná dcera. Dát si několik skleniček vína doma se tak jevila jako přijatelnější forma uvolnění.

To Pavla, která je zhruba ve stejném věku jako Andrea, bere péči o paní Ladu jako automatickou věc. Jako zdravotní sestru ji ani nenapadlo, že by měla dělat něco jiného. Terapeutku hned zajímá, co pro ni péče o druhé znamená.

Pavla se rozpovídá o tom, že když přijede na víkendové vycházky domů, snaží se uklidit celý byt a manželovi navařit, aby na to všechno nebyl sám. „Já to všechno dělám pro něho, ne pro sebe. Důležité je, aby byli v pohodě on i syn.

Až pak já… však co já.“

Podobným způsobem mluví také baculatá blondýna s drdolem, která na mě vznesla na komunitě úvodní otázku ohledně mých osobních důvodů. „Já si strašně vyčítám, že tam s nimi nejsem, že jsou teď na všechno sami. Dělám to primárně pro ně.

Co já, to je jedno, hlavně aby oni byli v pořádku a já se o ně mohla postarat,“ říká. Doma pečuje o vážně nemocného muže, dospívající dceru a zároveň řídí manželovu firmu. „No a včera mi volá dcera, že se chce odstěhovat.

Tak jsem jí řekla, že je to kráva, jestli se posrala, že já jsem tady a ona teď vymýšlí takové věci. Vždyť je neschopná, umí tak akorát zapnout pračku, vždyť by to nezvládla,“ říká. Manželovi obstarávala kvůli bolestem morfin, který nakonec začala používat sama.

Celé rodině se ale ulevilo až v momentě, když léčbu nastoupila a přestala jim dokazovat svou nepostradatelnost.

Do toho vstupuje ani ne třicetiletá dívka s těmi zvlněnými vlasy od copů, Eliška, a říká jí, že takhle se chovat nemůže. Musí svůj přístup změnit. „Moje máma se ke mně chovala úplně stejně. A jak to dopadlo? Utekla jsem. Musíš ji podpořit a dát jí důvěru. Podle toho, co dalšího jsi říkala, máte krásný vztah, tak se neboj.“

Aniž bych původně chtěla, do debaty vstupuji také a baculatou blondýnu s drdolem, která chce mít – i když z láskyplných důvodů – celý svět pod kontrolou, povzbuzujeme, ať se nebojí, že dceru ztratí, že si naopak takto vybuduje pevný vztah založený na důvěře.

Na sesterně mi pak Anna Volfová říká, že právě syndrom prázdného hnízda je často důvodem, proč se ženy u nich na oddělení ocitnou. Věkový průměr současné komunity je kolem čtyřiceti a ženy si tady „odsedí“ čtyři měsíce, přičemž se na léčení hlásí dobrovolně.

Eliška, nejmladší v celé skupině, pak začne mluvit o svém snu. „Zdálo se mi, že jsem v hospodě, kde je nějaký chlap, který nevím, kdo je, a pořád mi nutí panáky. A já mu říkám, že nechci, on ale nepřestane. Tak mu nakonec plivnu do obličeje a uteču.

A pak je tam Vojta se psem, tak utíkám za nimi,“ říká pomalu a s nešťastným výrazem ve tváři. „Bojím se, že až vyjdu ven, tak budu zlá. Že budu odsuzovat ty, kteří pijí. Třeba máme známé, kteří pijí fakt moc, a já už se s nimi nechci bavit, ale zároveň nevím, jak jim to mám říct. Já prostě jen nechci být zlá,“ tečou jí slzy po tváři.

Skupina ji společně uklidňuje, že není ta zlá, ale jen brání sama sebe. A že je to tak správně.

Když po skupinové terapii Anna Volfová popisuje v sesterně v rámci pravidelné každodenní debaty o pacientkách ostatním psychoterapeutkám tento sen, místností se rozlehne jen jednohlasné „wow“. Všem je jasné, že Eliška, která bere antidepresiva, je na dobré cestě a už nechce opakovat cestu své matky alkoholičky.

Obědovou přestávku strávím sama v nemocniční zahradě, kde jím toast.

Všímám si motivu, jenž se opakuje u pacientek v různých podobách – chuť utéct, kterou si ale neumí zatím definovat jako přirozenou potřebu času sama pro sebe.

Budete mít zájem:  Sexkoučka Poupětová: Nejvíce ji baví povídat si s lidmi o sexu

Výčitky, že kvůli svému pobytu tady nechávají doma manžely a rodinu a nemohou se o ně starat. Ženy jako pečovatelky do servání duše a jater. Nepochopení toho, že užít si čas i sama pro sebe není sobeckost, ale nutnost.

Smutný příběh čtenářky Evy: Alkohol z otce mého dítěte udělal trosku

Celý příběh s Tomášem začal v hospodě. Poznala jsem ho, když jsem slavila státnice. Byla jsem šťastná, že mám školu za sebou a byla jsem taky dost ovíněná. Ani nevím, jestli ho někdo z mých spolužáků znal nebo se jen tak nachomýtl u našeho stolu, ale pamatuji si, jak mě dostal. Bavil nás všechny, byl vtipný a pohotový a já jsem se do jeho smyslu pro humor zamilovala.

Nejspíše si všiml mých obdivných pohledů, protože ze mě vymámil telefonní číslo. Zavolal mi hned druhý den a večer jsem už s ním seděla v baru. Byl úžasný, výřečný, vtipný a chápavý. Pili jsme červené víno a on si k tomu objednával ještě whisky. Říkala jsem si, že přes všechnu tu výřečnost je přeci jen ze mě trochu nervózní. Schůzky se opakovaly a my jsme spolu začali chodit.

Alkohol mu dodával sebedůvěru a smysl pro humor

Já ale nejsem ten typ, co by rád jen vysedával a popíjel, takže jsem začala navrhovat, ať jdeme do kina, na procházku nebo za sportem. Vždy mi vyhověl, ale poté se šlo na sklenku. Nebyla jsem proti, protože když se Tomáš napil, bavil celou hospodu. Byl vtipný a zároveň galantní.

Jeho humor nikoho neurážel. Prostě se jak mávnutím kouzelného proutku celý proměnil a získal i sebevědomí. Krátce po našem seznámení jsem začala u něho bydlet. On dělal pomocného technika v jedné počítačové firmě, takže finančně jsme netrpěli. Já si našla práci v cestovní agentuře.

Náš život začal mít podobu stereotypního usazeného páru. Říkala jsem si, jestli není na čase mít děti, ale chtěla jsem ještě něco zažít. Věděla jsem, že musím něco změnit. Navíc jsem si všimla toho, že Tomáš má s alkoholem problémy.

Ne že by pil každý den, ale když už šel do hospody, vrátil se vždy opilý. Propíjel také spousty peněz. Utrácel za všechny v hospodě, platil taxíky a kolikrát také ztratil peněženku. Navrhla jsem mu, že bychom mohli cestovat. To odmítl s tím, že máme oba práci a jemu se nikam trmácet nechce.

Přemluvila jsem ho aspoň na čtrnáctidenní dovolenou v Egyptě. Ani nemusím říkat, jak to dopadlo. Jenom jsme se hádali, protože Tomáš dovolenou pojal po svém a jenom nasával. Tam jsem poprvé pocítila stud za to, že se opíjí a už mi ani nepřišel vtipný.

Vyhrožovala jsem rozchodem a tak, když jsme přijeli domů, se Tomáš uklidnil a vydržel půl roku nepít.

Plané sliby „už nebudu pít“

První týdny byly nesnesitelné, ale pak se vzchopil a byl stejně okouzlující i bez alkoholu. Byl to nejkrásnější půl roku našeho vztahu. Než se Tomáš opět napil. Jeho sestře se totiž narodilo dítě a on to se švagrem zapil. A vše se vrátilo do starých kolejí. Tomáš čas od času vyrazil do hospody s tím, že jde jen na jedno či dvě a vrátil se až k ránu.

Nechápala jsem, jak se dokáže takhle zřídit. Byl celý špinavý, smradlavý a většinou bez peněz. A dožadoval se dalšího alkoholu. Neměl prostě tu klapku, a když pil, nevěděl, kdy přestat. A doby jeho mejdanů se začaly prodlužovat. Bývalo zvykem, že se vrátil třeba za tři dny. Po každém jeho extempore přicházela doba omlouvání se a slibů, že už nebude pít.

Já mu vždy uvěřila.

Úsměvy smutných mužů (2018) | Diskuze

  • (hodnocení, komentáře)
  • Uživatel TotalFilm.cz smazal svůj příspěvek.
  • Uživatel Raccoon.city smazal svůj příspěvek.
  • Uživatel Ivoman smazal svůj příspěvek.
  • (hodnocení, komentáře)
    • Chyběl mi tam Hanák, Cibulková, Kaiser, Cibulková, Polívka, Etzler, Holubová apod.
    • Ale ti by z toho udělali ještě větší komedii než to byla.
    • 😀
  • (hodnocení, komentáře)
    1. sator:
      Sám autor předlohy k filmu nahradil v reálném životě závislost na alkoholu běháním. 
    2. Jako kolik kilometrů za kolik alkoholu ?
    3. Mě by tolik kilometrů zabilo, to bych neujel ani autem.
    4. :-DDD
  • (hodnocení, komentáře)

    Dneska, 14.11. mělo vyjít DVD, ale je posunuto o 14 dnů na 28.11.

  • (hodnocení, komentáře)

    krabatt76:
    Jo, přímo v Kytlicích. Tipuju, že z Kytlic byla ta chalupa … V titulkách je uvedeno Kytlice – Falknov …

  • (hodnocení, komentáře)

    Nevíte někdo jak se jmenuje písnička a interpret při závěrečnýchn titulcích?

  • (hodnocení, komentáře)

    Nevíte prosím, jestli se natáčelo v okolí severočeských Kytlic? Ta krajina je mi povědomá…

    na příspěvěk reagoval tinta

  • (hodnocení, komentáře)
  • (hodnocení, komentáře)
  • (hodnocení, komentáře)

    Na nervozitu není čas, říká Dan Svátek na prahu natáčení

    PSYCHIATRICKÁ léčebna v Petrohradu. Někdejší zámek si zahraje v novém filmu Dana Svátka. Foto: net

    Režisér Dan Svátek z Telče začíná tento týden natáčet nový celovečerní film Úsměvy smutných mužů podle kmihy Josefa Formánka.

    Diváci mohli zatím naposledy z vaší tvorby vidět před dvěma lety televizní sérii Reportérka. Pak už jste se vrhli na přípravu nového filmu? Ano, co se týče hraných věcí, tak už jsme pak začali chystat tenhle projekt.

    Ale pokud jde o spisovatele Formánka, podílel jste se i na přípravě mezinárodní koprodukce pro zfilmování jeho románu Mluviti pravdu… To pořád chystáme, ale to je projekt na léta, taková naše vysněná záležitost.

    Takže na tom pracujeme pořád, jenom je to hodně náročné, i finančně, takže je to stále ve fázi shánění peněz a nejspíš to ještě bude pár let trvat.

    Ale v momentě, kdy mi Josef Formánek dal přečíst rukopis své nové knížky Úsměvy smutných mužů, tak mě to hodně chytlo a říkal jsem si, vždyť to je vlastně hrozně filmové, pojďme to udělat jako film.

    Takže od textu Mluviti pravdu jste si vlastně tak trochu odskočili k novému textu a filmu? V podstatě to takhle je.Reklama

    Jenže sehnat peníze dnes určitě není jednoduché ani na film, ke kterému si člověk „odskočí“ od mnohaletého snu…?To samozřejmě není, to téma je velice náročné.

    Je velice zvláštní, že v naší zemi, která je v pití bohužel na špičce, se filmy s tímto tématem moc netočí. Samozřejmě jich pár můžeme vyjmenovat, ale to už nejsou aktuální záležitosti.

    My se snažíme na to dívat nejen pohledem dneška, ale hlavně i autentickým pohledem toho Josefa, který si to prožil.

    Každý si asi na téma boje s alkoholismem vybaví sérii Dobří holubi s Vladimírem Menšíkem a Vlastimilem Brodským, ale to už je opravdu úplně jiná doba, jiné problémy a realita…?Přesně tak.

    V jaké jste s filmem fázi?Jsme těsně před natáčením a máme už za sebou nějaké předtáčky. Během příprav filmu se totiž Josefu Formánkovi podařilo v rámci projektu České televize uběhnout maraton. Pro něj to byla cesta, jak uniknout z té závislosti na alkoholu.

    A tenhle reálný maraton se ve filmu objeví?Ano. Když to zjednoduším, tak ten film není jen o „chlastání“, ale také o běhání. Natáčeli jsme přímo během toho Pražského maratonu.

    Takže jako když někdo před časem využil do svého filmu pražské povodně, vy zakomponujete pražský maraton?Přesně tak. Protože tak početný komparz si nemůžeme dovolit.Pozitivní PetrohradScénář k filmu jste si napsal sám?

    Ve spolupráci s Josefem.

A jaké budou lokace, kde všude budete točit?Po celé republice. Na Zlínsku, na Ústecku i v Praze. Tu léčebnu jsme našli v Petrohradě, což je směrem z Prahy na Karlovy Vary (Lounsko, Ústecký kraj: pozn. red.).

Je to úžasné místo. My jsme viděli desítky těch léčeben a tahle je pro nás ideální. Navíc jsou tam na nás hrozně milí, vycházejí nám vstříc a nic není problém.

Pan ředitel je úžasný člověk, což nám to dost zjednodušuje.

Nabízí se, že se bude hodně točit hlavně v interiérech…Je to pravda, ale my jsme našli vizuálně hezkou léčebnu, protože nechceme jít cestou nějaké „depky“, naopak.

Tohle je bývalý zámek, ta atmosféra je tam vesměs pozitivní. Ony ty příběhy jsou samy o sobě těžké a my nechceme tlačit na pilu tím, že bychom měli nehezké interiéry, kostýmy atd.

Jdeme na to téma s nadhledem, s lehkou ironií a humorem, nechceme z toho mít těžký film.

Jenže český národ, se svým smyslem pro černý humor, si hromadně utahuje z virózy pana prezidenta a je za tím humorem cítit smutek, bezmoc a beznaděj. Jelikož vy o tom točíte film, tak asi nadměrné pití považujete za velmi závažné současné téma?Je to závažné téma a je to velký problém.

Lidi si neuvědomují, že není úplně normální vypít sedm piv denně. Dneska jsme se bavili s kolegou, který v tom filmu hraje a měl problém s alkoholem – říká, že když někdo pije, tak je to v pořádku, ale jakmile se dostane do léčebny, tak je jakoby prašivý, ta společnost ho odsuzuje. Už máš tu nálepku, že je s tebou něco špatně.

Lidé do té léčby pak nechtějí jít, protože nechtějí mít cejch toho „alkáče“.

A přitom by si ten člověk naopak zasloužil uznání právě za to, že s tím jde bojovat?Ano, to vnímání by se mělo úplně otočit. To jsou velmi často vzdělaní úspěšní lidé, akorát se holt stala nějaká situace, která jim ten život změnila. Zlomí se to a jde to jiným směrem, je to nemoc, která se musí léčit.

Premiéra na jařeJak se cítí režisér týden před natáčením velkého filmu? Je to mrazení v břiše a nervozita, anebo sebejistota?

Naštěstí je těch příprav a starostí tolik, protože v tom bohužel zase nejsem jen jako režisér, ale i jako scénárista a koproducent, že na tu nervozitu nezbývá čas. Možná je to první film, kde nervozitu necítím. Máme to krásně obsazené a moc se těším. Už jsme teď v tom Petrohradě strávili pár dní, protože jsme zkoušeli ty scény a chtěli jsme si zažít tu atmosféru. Je to radost.

Budete točit v jednom časovém bloku?Během měsíce bychom měli natočit většinu. Potom budou ještě nějaké zimní dotáčky, kde potřebujeme sníh, ale do konce roku bychom to měli natočit všechno.

Premiéra bude na jaře 2018?Březen, duben nebo květen. Zatím ještě čekáme, co tam bude za jiné filmy, abychom se netrefili s termínem do nějakého zahraničního blockbusteru, takže to jsme s distributorem zatím nechali otevřené.

Vy jste z Telče – nějaká regionální premiéra s hosty na Jihlavsku nebude?Hrozně bych rád. Jak to natáčení máme po celé republice, tak už jsme slíbili, že uděláme premiéru ve Zlíně a v Ústí.

I v té léčebně chceme nějakou předpremiéru udělat, protože ti lidé z léčebny v tom budou hrát. Vytipovali jsme tam snad dvacet zajímavých lidí, kteří se v tom filmu skutečně objeví a bude to díky tomu autentické.

Ale jsem z Vysočiny, takže bych samozřejmě rád přivezl herce a ukázal film.

Režisér z Telče natáčí nový filmKnihu spisovatele Josefa Formánka o boji úspěšných mužů se závislostí na alkoholu převede na filmové plátno režisér Dan Svátek z Telče na Jihlavsku.

Herec David Švehlík si zahraje hlavní roli spisovatele v područí alkoholu v novém Svátkově filmu Úsměvy smutných mužů. Snímek má mít premiéru na jaře.

Formánkova literární předloha k filmu je autobiografickou a velmi otevřenou zpovědí autora o jeho životě s alkoholem. Film nicméně podle režiséra Svátka vypráví obecněji o úspěšných mužích, kteří spadli až na dno. Sleduje jejich kariéry i to, jak se na scestí dostali.

V příběhu se tak na začátku svého boje proti závislosti potkávají hned čtyři hrdinové. Vedle spisovatele (David Švehlík) je to někdejší účastník triatlonového Ironmana Honza (Ondřej Malý), matematik Milan (Jaroslav Dušek) a Tomáš (Ivan Franěk), který alkoholem řešil výčitky kvůli vztahu k nevlastní dceři. V léčebně se mezi pacienty objeví i další typy, např. pornoherec.

Sám autor předlohy k filmu nahradil v reálném životě závislost na alkoholu běháním. Zúčastnil se také televizní reality show Parta maraton, jejíž podstatou byla příprava na maraton a jeho absolvování.

Loni vydal Formánek novinku Dvě slova jako klíč (Laskavá kniha o podivuhodných osudech dotýkajících se života Teodora D.), kde se vrátil k motivům své prvotiny Prsatý muž a zloděj příběhů, textu o reportérovi, který se vydává k primitivnímu kmeni v deštném pralese.

Vypráví v něm o tom, že člověk na dně může potkat zázrak nejen v přítmí pralesa, ale kdekoliv.

na příspěvěk reagoval Ivoman

Konec alkoholika

Do rukou se mi v nedávné době dostala knížka Tomáše Němčíka Panáček. Autobiografický příběh nejznámějšího kroměřížského alkoholika a narkomana, který je svéráznou výpovědí o celoživotním boji se závislostí (hlavně) na alkoholu.

Tak svéráznou, že se vám chvílemi zvedne žaludek (třeba když se hlavní „hrdina“ v opilosti poprvé probudí pokálený), chvílemi ve vás vyvolá neskutečný vztek (co si myslí, že mu ještě projde), abyste po dočtení poslední stránky nevěřícně vrtěli hlavou, jak to vše ten člověk mohl přežít.

Ráno jsem se probudil doma na dlažbě u botníku, všichni ještě spali. Byl jsem ochrnutý na půl těla, nemohl jsem mluvit, byl jsem pochcanej i posranej. Nemohl jsem vstát a čekal jsem, až se někdo vzbudí. Asi po půl hodině jsem uslyšel, že jde Gabča na záchod, tak jsem mlátil tou jednou rukou, kterou jsem mohl hýbat, o podlahu, aby si mě všimla.

Přestože text vznikal zejména jako určitá forma autoterapie, jeho vydáním se ke čtenáři kromě silného příběhu dostává i zajímavá zpráva.

Mezi řádky vidíme společnost, kde stále panuje vysoká tolerance k životnímu stylu „občas je potřeba se pořádně ožrat“, k popíjení mladistvých nebo k názoru „sem tam něco ostřejšího v práci neuškodí“.

A ačkoli se od devadesátých let, kdy vyprávění začíná, některé věci přece jen změnily, dovedu si představit, že abstinující alkoholik to ani dnes nemá při návratu do společnosti lehké.

„Hrdina“ Tom

S Tomášem se seznamujeme ve věku sedmnácti let (v roce 1992). Posedává s partou po lavičkách, pochlastává a hulí, myslí si, že mu patří celý svět. Jeho jedinou starostí je nějak doklepat zasranou školu, učňák, který ho nebaví.

Nakonec jej dodělá a s výučním listem v oboru zámečník nastupuje do první práce. A také se seznamuje s Gábinou, která je mu partnerkou i v těch nejhorších časech.

Gábině jeho popíjení nevadí, „sama si ráda dá pivo“ a velký kus života se v tom veze s ním.

Odchod z první práce, nicnedělání, poflakování se, zase nějaké to zaměstnání, chlast a hospoda – a brzy přijdou na řadu i tvrdé drogy, konkrétně pervitin. Ztracená existence, můžete si myslet hned od začátku. Tomášovi to ale celkem pálí a také v knížce poměrně brzy uhodí hřebíček na hlavičku.

Proč si někdo projde „telecím“ obdobím bez následků, a jiný z něj už nevyleze? Proč mohou jiní pít a nestanou se závislými, a já nemohu? Co určuje to, že do toho člověk spadne? Tomáš má v této fázi hlavně vztek, protože on – na rozdíl od ostatních kumpánů – jen tak beztrestně popíjet nemůže.

Neumí to.

Chvílemi jsem si říkala: to je fakt síla, to není možný – to už by normální člověk dávno nepřežil.

Není to nějaké vymyšlené, přitažené za vlasy?

První absťáky na Tomáše přijdou ve 22 letech. Tedy přibližně po pěti letech, kdy začal pít. Následuje první pobyt v léčebně a stereotypní kolotoč závislosti. Tomáš neabsolvuje detoxy a odvykačky, aby se „vyléčil“, ale s tím, že ho dají dohromady, aby mohl zase začít pít. Podvědomě to ví asi od začátku, na konci si to už otevřeně přiznává.

Jednotlivé roky až do roku 2012, kdy se Tomáš napil naposledy, probíhají podobně, ale jeho stav se vážně zhoršuje, takže stručně: benzáky, opiáty, alkohol, léčebny (21 pobytů), psychózy, psychiatrie, epilepsie, halucinace, absťáky, pokus o sebevraždu (třikrát), dlouhodobé výpadky paměti, deliria, selhání organismu, francouzské berle, invalidní důchod (rok 2009), počínající demence, pokraj smrti. Mezi tím sem tam světlá chvilka (nová práce, pomoc švagrovi na baráku, návštěvy neteře), kdy by to mohlo jít jinak, i když pořád s třemi promile v krvi. Ale nejde… Ani třeba po osmi měsících abstinence.

Odrazit se ode dna

Po celou dobu při Tomášovi stojí Gábina. A také domlouvá a křičí, je naštvaná, bezmocná a tisíckrát zklamaná. Přesto tu je. A zdá se, že ona už je tím jediným důvodem, proč Tomáš tak nějak všechno nakonec přežívá.

A snad i jedním z motivů, který ho nakonec vedl k tomu dát se po dvaceti letech konečně (v rámci možností) dohromady. Z těch dalších se jich mnoho nedozvíme. Při autoterapickém psaní v této fázi chybí trochu hlubší vhled do vlastní psychiky, ale čtenář už beztak čeká leda na nějaký zázrak, protože tady už je na normální uvažování a jednání pozdě.

Chvílemi jsem si říkala: to je fakt síla, to není možný – to už by normální člověk dávno nepřežil.

Není to nějaké vymyšlené, přitažené za vlasy? A pak jsem si uvědomila, že není důvod lhát a že mnoho jiných lidí už opravdu nežije ani v polovině příběhu (doslova i obrazně řečeno).

Co se nabízí jako klíčový zážitek, je právě blízké setkání Tomáše „se smrtí“ při jeho posledním selhání organismu a hospitalizaci:

Najednou jsem za otevřenýma dveřma uviděl postavu. Neviděl jsem jí do tváře, ale cítil jsem, že mě pozoruje. Strašně jsem se bál a řval na sestru. Viděl jsem, jak mi od pusy stoupá mrazivý dech, rozum mi to nebral. … A smrt se opravu blížila a já se ani nerozloučil s Gábinkou. „Já ještě nechci umřít, kurva!“ Řval jsem jak pominutý na postavu za dveřma a zimnice mnou úplně mlátila.

Celý příběh je pro čtenáře bohužel smutným poselstvím, které jsem naznačila na začátku. Pokud se sám nemocný nechce začít léčit, nikdo jiný s tím moc neudělá. Na druhou stranu možná paradoxně i útěchou: nemohu udělat nic jiného než nabídnout pomocnou ruku. Nemohu mít výčitky, že jsem toho v takové situaci udělal/a pro druhého málo, vždyť to on musí chtít.

Zároveň je také varováním bez různých patetických a mravokárných vsuvek (a bez literárních ambicí), založeným pouze na síle slova a popsání reality.

Reality, která začíná jako mladická revolta, pokračuje pitím jako životním stylem a končí proměnou člověka v loutku – panáčka, který nahrazuje jednu závislost druhou a kterým cloumají démoni.

Tomáš (dnes čtyřicetiletý muž) i na konci poslední řádky ví, že nad nimi nikdy nebude mít docela vyhráno.

Diagnoza – alkoholička

Když si projdete hospody, zdá se jasné, kdo dělá z Čechů druhé největší pijany v Evropě (po obyvatelích Lucemburska). No přece pánové, vždyť opilou ženu potká člověk maximálně jednu na pět, ne-li deset mužů.

Jenže když si uděláme exkurzi po protialkoholních léčebnách, zjistíme, že je to trochu jinak. Počet žen, které se v nich snaží zvítězit nad démonem alkoholu, se za posledních deset let zdvojnásobil, kdežto mužů-alkoholiků přibývá jen mírně.

Poměr muži : ženy je tak už téměř vyrovnaný. Dříve poloprázdné ženské pavilony léčeben praskají ve švech. „Poptávka je enormní a stále stoupá.

V poslední době už nezvládáme vyhovět všem, které přijdou,“ řekl INSTINKTU primář oddělení závislostí žen Psychiatrické léčebny Bohnice Václav Dvořák.

„Zvykla jsem si každý večer otevřít sedmičku červeného vína. Je klid, děti spí, mám konečně čas pro sebe. Někdy se ke mně připojí manžel, ale když není doma, zvládnu ji i sama. Těším se na to celý den, ale nedávno mě napadlo, jestli už náhodou nejsem alkoholička,“ píše na internetu jakási Bára z Příbrami. Podobných příspěvků jsou na všemožných diskuzích pro maminky desítky.

Nebezpečného způsobu, jakým se matky snaží vyrovnat se svou rolí, si všimli i odborníci. Podle doktora Dvořáka souvisí se společenskými změnami posledních let.

„Za socialismu se ženy vdávaly průměrně v jednadvaceti a většinou šly rovnou na mateřskou, takže si nestihly zvyknout na nic jiného. Dnes žena deset let pracuje nebo studuje, učí se jazyky, cestuje.

Navykne si na určitý životní styl a najednou má být zavřená doma s dítětem,“ vysvětluje primář, proč se v léčebnách objevují čím dál mladší ženy.

Podnikání s lahví v ruce

Ženy prostě pijí stejně jako muži, jen na ně není tolik vidět. Pijí tajně, i před nejbližším okolím to často dokážou skrývat léta. Tak žila donedávna také dvaačtyřicátnice z malého městečka na jižní Moravě, říkejme jí třeba Marie.

S alkoholem začala koketovat už začátkem devadesátých let, kdy si v rodinném domku otevřela krámek s potravinami. „Tenkrát nebyly ještě supermarkety tolik rozjeté, takže jsem měla pořád plno. Abych líp zvládala stres, nalila jsem si sem tam štamprličku na povzbuzení,“ vypráví.

Roky plynuly, podnikání se dařilo, ale úspěch byl vykoupený rozvodem. Aby utáhla hypotéku, pronajala si Marie větší dům a otevřela v něm samoobsluhu. Na tu už sama nestačila, tak přijala zaměstnance a začala se otáčet ještě dvakrát tolik co dřív. Dvakrát tolik bylo také alkoholu, který potřebovala na uvolnění.

„Na samotnou ženskou už toho bylo moc. Jakmile přišla stresová situace, otevřela jsem si láhev. Nepřestala jsem, dokud jsem ji nevypila, a někdy jsem si otevřela ještě další,“ vzpomíná upravená světlovláska.

Pila, co jí přišlo pod ruku – pivo, víno nebo třeba fernet. Závislost si nepřipouštěla, a to ani když alkohol začala potřebovat čím dál tím víc, protože ke stresu se přidaly deprese. Nechala si předepsat antidepresiva, jenže ta, když se zapíjejí alkoholem, poskytnou spíš medvědí službu.

Od flašky nedokázal Marii odtrhnout nový přítel ani dvě dospívající děti. Všichni už přitom pomalu začínali něco tušit. Jejich podezření mírnila Marie – tak jak to dělá většina alkoholiků – nevyčerpatelnou zásobou lží. „Třeba jsem si někde v opilosti odřela koleno, ale dětem jsem tvrdila, že jsem jen zakopla.

“ Úrazů měla spoustu, až se diví, že to všechno přežila. „Několikrát jsem spadla z mramorových schodů nebo jsem na kole v plné rychlosti vrazila do stojícího náklaďáku. Oklepala jsem se a odjela domů a až druhý den jsem zjistila, že jsem si hnula plotýnkami tak, že musím na operaci.“ Často opilá řídila auto.

„Když už jsem nemohla deprese snášet a chtěla jsem pryč od lidí, ujížděla jsem na přítelovu chalupu ve středních Čechách. Tam jsem jen pila a spala, třeba několik dní.“

Blonďatý zázrak

I když by na alkoholovým oparem zamlžená léta asi nejraději zapomněla, dokáže o nich vyprávět s úsměvem. Třeba o své zkušenosti s regresní terapií. „Psycholožka se mi snažila vsugerovat, že mi alkohol nechutná a že už nechci pít. Řekla mi, ať si to trénuju i doma, já jsem jí to odkývala a místo toho jsem hned zajela k benzince a koupila si flašku.“

Klíčová byla podle Marie chvíle, kdy jí děti při jedné z hádek řekly, že její podnikání neschvalují, raději by ji měly doma a rozhodně po ní obchody nehodlají převzít. „To byl konec. Celou dobu jsem si myslela, že to dělám pro ně. Najednou jsem ztratila hnací motor a smysl, proč se tak plahočím.“

Rozhodla se tedy samoobsluhy zbavit. A s ní i domu, protože věděla, že bez živnosti nebude mít na splácení hypotéky. Nejdřív se dostavila úleva, ale hned vzápětí nové starosti – jak to oznámit personálu, jak všechno co nejsnáz provést. Souběžně se stupňovaly i problémy s alkoholem a zdálo se, že Mariino trápení nemá konce.

Ani neví jak, ale jednoho dne ji nohy zanesly do kostela. „Vůbec nevím proč, nikdy dřív jsem tam nebyla. Seděla jsem tam, úplně sama, plakala a prosila někoho nahoře, ať mi pomůže. Jestli mám na tomhle světě ještě být, tak ať mi ukáže nějaký smysl,“ vypráví Marie.

Asi za měsíc zjistila, že je těhotná. Bylo jí čtyřicet a už dávno jí lékaři řekli, že další dítě moci mít nebude. „Byl to prostě zázrak. Když jsem pak počítala plodné dny, zjistila jsem, že jsem musela otěhotnět asi týden po té návštěvě kostela.

“ 
Ze dne na den přestala pít a po pětadvaceti letech také kouřit, zbavila se obchodů i domu, splatila dluhy a koupila si byt v klidném městečku nedaleko. V létě 2005 se jí narodil zdravý a krásný chlapeček.

„Kdyby nebylo jeho, asi bych se teď válela někde na ulici a všechno by mi bylo jedno,“ říká natvrdo.

Závislost začíná v genech

Příběh paní Marie je v mnoha ohledech pro ženy, které propadnou alkoholu, typický. Její otec byl velký pijan, na dětství nevzpomíná ráda. Dodnes popíjejí i oba její bratři. Podle odborníků je až šedesátiprocentní pravděpodobnost, že ti, kdo mají závislost „v rodině“, alkoholu propadnou také. „Ještě větší riziko přenosu je z matky na dceru a z otce na syna,“ říká primář Václav Dvořák.

Kromě genů má sklon k alkoholismu kořeny také v prenatálním vývoji každého z nás. Záleží na chování matky v těhotenství – stres, pití, kouření a špatná strava, to jsou další body dolů.

Další vlivy mají v rukou rodiče podle toho, jaké potomkům uchystají zázemí a jak se k nim chovají. Ohroženější jsou samozřejmě děti z neúplných rodin nebo ty, které si prošly týráním či sexuálním zneužíváním.

Skoro stejně škodlivá je ale naopak i přehnaná péče.

O tom ví své šestadvacetiletá Petra ze severních Čech. Její rodiče se rozvedli, když jí byly dva roky, matka si už nového partnera nikdy nenašla. Veškerou starost a lásku věnovala dceři, která musela v sedmi letech podstoupit vážnou operaci srdce. „Celý život mě držela jakoby v kleci. Já jsem přitom svobodomyslný člověk, takže mě to úplně deptalo,“ říká Petra.

Z příliš teplého rodinného hnízda začala před pěti lety unikat k alkoholu. Nepila sice denně, ale když se do toho dala, stálo to za to. „Dokázala jsem vypít neuvěřitelné množství. Dokud to bylo pivo nebo víno, tak to šlo, ale jak jsem se napila tvrdého, byl ze mě někdo úplně jiný.

Byla jsem vztahovačná, protivná, napadala jsem lidi, a hlavně jsem si to druhý den nepamatovala. Stávalo se, že jsem přišla domů bez bot, nebo mě někdo okradl. Většinou jsem ani nevěděla, jak jsem se dostala domů.

Několikrát jsem se probudila dokonce v nemocnici,“ vypráví pohledná blondýnka, která teď žije a pracuje v Praze. 
Smůlu měla Petra i na partnery. „Ten poslední mě psychicky i fyzicky týral, navíc nepracoval, takže jsem ho musela živit.

Jediný relax byla večerní sklenička vína,“ vzpomíná, jak se roztočila spirála, ze které dlouho nedokázala vyskočit. „Vždycky jsem bývala hrozně hrdý člověk, takže když jsem viděla, jak hluboko jsem klesla, strašně mě to ničilo a nenáviděla jsem se za to.

Jenže čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem pila, a čím víc jsem pila, tím víc jsem se nenáviděla.“

Pití, výčitky, sliby a jejich porušování dohnaly Petru až k několika pokusům o sebevraždu. „Asi nejhorší byl ten, kdy jsem u táty spolykala prášky. To už bylo o fous.

“ Byly doby, kdy Petra už uvažovala o léčení, teď se ale rozhodla, že zkusí zabojovat sama. „Jsou to asi tři týdny, co jsem na alkohol nesáhla. Piju jen čaje, jím čokolády, vrhla jsem se na zdravou výživu.

Když na mě jdou nějaké chmury, tak si jdu zajezdit na kolečkových bruslích. Věřím, že to dokážu.“

Proč ženy pijí

Nízké sebevědomí a neuspokojivé partnerské svazky jsou vůbec společným jmenovatelem osudů žen-alkoholiček.

„Fungují v celé řadě vztahů, které jsou pro ně problematické – jsou ponižované, týrané… Ale nejsou schopny je změnit, nebo z nich vystoupit,“ vysvětluje doktor Dvořák. Katalyzátorem problémů s alkoholem bývá nezvládnutý stres.

Člověk, který má sklony k závislostem, se vyhýbá překážkám, má tendenci utíkat, vypínat. Od okolí vyžaduje větší péči. Běžné je i propojení alkoholismu s depresemi. A nejen těmi.

„Ženy, které k nám přicházejí, bojují kromě pití s různými úzkostmi, fobiemi nebo třeba anorexií. Těžko říct, co z toho je příčina a co následek, ale často jsou to spojené nádoby,“ říká Václav Dvořák.

Ženy, které se léčí v bohnickém protialkoholním pavilonu, jsou pelmelem různého věku i sociálního zařazení. Nejmladší pacientce je dvacet, nejstarší přes šedesát.

Co je ale jisté – mezi alkoholičkami je na rozdíl od mužů – pijanů velké procento vzdělaných žen. „Čtvrtina má vysokoškolské vzdělání, polovina střední, čtvrtina základní.

To je vyšší průměr vzdělanosti než u běžné populace,“ upozorňuje Václav Dvořák. Na jeho oddělení se tak potkávají i lékařky, manažerky nebo právničky.

„Zvýšený intelekt s sebou nese zvýšenou kritičnost a náročnost na sebe i život, větší ambice. Jakmile se nároky nesplní, přichází frustrace, kterou je potřeba nějak řešit. Kdo k tomu má dispozice, sáhne po alkoholu,“ vysvětluje lékař.

Jak se krotí démon

„Je to začarovaný kruh, v němž se člověk zmítá. Každý den si dává nové předsevzetí, že už se to nikdy nesmí stát, že už to nikdy nepřipustí. Opak je pravdou.

Následné ráno s hrůzou v očích zjišťuje, že už je to tady znovu, zase ta slova: ,Už se toho ani nedotknu!? Netuší, že problém, s nímž se potýká, není už jenom otázkou pevné vůle.

Ten člověk je nemocný a jako každá nemoc i ta jeho se musí léčit. Sám ji nepřekoná. Potřebuje pomoc druhých.“

Tak začíná kniha Moniky Plocové, ženy, která prošla před osmi lety bohnickou protialkoholní léčebnou a dnes na stejném místě už pátý rok pracuje jako terapeutka. 
I její příběh je typický. Vdávala se brzy, s manželem měli dvě dcery.

Kvůli těhotenství nedodělala pedagogickou školu, po mateřské šla pracovat jako účetní. Práce ji nebavila, s manželem si přestávala rozumět. „Nekomunikovali jsme spolu, bylo to nerovné partnerství, manžel byl dost dominantní. Já tehdy vůbec nemyslela na sebe, jen jsem plnila, co po mně okolí chtělo.

Byla jsem hrozně nesamostatný člověk, úplně bez vlastního názoru,“ popisuje Monika.

Situaci jí komplikovaly ještě úzkosti a takzvaná obsedantně kompulzivní porucha. „Třeba tři hodiny než jsem odešla z bytu, jsem kontrolovala všechny spotřebiče, jestli jsou vypnuté. Vařit jsem nebyla schopná vůbec, bála jsem se plynu,“ vysvětluje, co tahle diagnóza obnáší.

Úlevu od nutkavých představ hledala – jak jinak – v alkoholu. Pila nejraději šampaňské. „Po první skleničce ze mě spadly zábrany a život dostal své kouzlo. Už nebylo všechno černé, ba naopak, vše bylo fajn. Život dostával nádech pestrých barev.

Sebevědomí stouplo a problém v práci se rázem zdál nepodstatný,“ popisuje ve své knize.

Závislost se u ní rozvíjela asi deset let, do léčebny ji nakonec odvezl manžel.

Ze začátku si nechtěla přiznat, že jen tam jí mohou pomoci, pak ale začala k léčbě přistupovat aktivně, a když se vrátila domů, rozhodla se razantně změnit svůj život.

„Ze všeho nejdřív jsem si koupila psa, ten mi v prvních týdnech hodně pomohl,“ vzpomíná. Do staré práce se vrátit nechtěla, v léčebně v sobě objevila schopnost empatie a chuť pracovat s lidmi.

Dala se na tříleté víkendové studium psychoterapie. Za pár let se do Bohnic vrátila, ale v úplně jiné roli. Na stejném pavilonu, kde se sama léčila, vede psychoterapeutické skupiny a arteterapii. O svých zkušenostech píše knihy, vyšly jí už tři a pracuje na čtvrté. S manželem se rozvedla, žije sama s dcerami.

Vlastní zkušenost jí v pomoci jiným hodně pomáhá. I pacientky vede k tomu, aby se svým životem provedly nějakou změnu. „Člověk, který se z léčby vrátí do stejných podmínek, abstinovat nevydrží. Kromě toho je potřeba také určitá vnitřní proměna. Podívat se na svůj život pozitivněji a začít se mít rád. Žít tak, aby mi bylo dobře, jít si za tím, co chci,“ popisuje Monika.

Už ani pito!

Takzvaná prvoléčba je jedenáctitýdenní, hned po ní má alkoholik tu největší šanci na dlouhodobou abstinenci. Podle primáře ji využije asi 50 procent pacientek. S každou recidivou se naděje na vyléčení snižuje, v Bohnicích znají i rekordmanky, které tam byly už pětadvacetkrát.

„Před pár lety jsem tu poznala jednu paní. V pohodě ženská, hezká. A během pěti, šesti let se dostala do fáze, že teď jí sem vozí pomalu každých čtrnáct dní, aby ji dostali ze stavu, kdy chodí proti tramvaji, je zmlácená, vůbec neví, co dělá,“ přibližuje smutné konce Monika Plocová.

Lékaři pacientům zdůrazňují, že absolutní abstinence je nutná. Nesmějí pít ani nealkoholické pivo, vyvarovat by se měli i rumových pralinek nebo dortů s vaječným koňakem. Hrozbou jsou ale i jiné návykové látky. „Závislost je totiž jen jedna. Případy, kdy žena přestane pít, ale začne se cpát léky, jsou poměrně časté,“ vysvětluje terapeutka.

Jak stoupající křivku popíjejících (nejen) žen zastavit? „Měla by být zakázána jakákoli reklama na alkohol, omezena jakákoliv jeho propagace.

Je třeba změnit pohled společnosti na alkohol – jenže alkohol je obrovský byznys, a tak se u nás zatím jen počítají ztráty a nic víc se neděje,“ říká primář Dvořák.

Podle něj selhává i sociální síť „My už dnes umíme poměrně přesně odhadnout, které rodiny jsou rizikové. Ale nemáme systém, který by je zachytil,“ dodává.

Když jsem připravovala tenhle článek, pečlivěji jsem si všímala žen, které potkávám a míjím.

Opravdu jich tolik tajně pije, říkala jsem si? Proč má prodavačka z pekárny tak zarudlé oči a hrubý hlas? Není podezřelá babička, která si vykračuje s vnoučkem za ruku a zpívá mu tak hlasitě, až se za ní otáčí celá ulice? O mladé, nakrátko ostříhané zákaznici, kterou jsem potkala v deset ráno v obchodě, kam si chodím pro snídani, jsem nepochybovala.

Přiběhla k pokladně s placatkou vodky, otvírat ji začala s omluvným pohledem hned, a než vyšla z obchodu, už k ní byla přisátá. V posledním týdnu jsem prostě alkoholičky viděla všude kolem. Snad je to jen profesionální deformace. Snad to není realita…

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *