Štědrovečerní kapr patří k tradičním symbolům Vánočních
svátků. Již v předvánočním čase v ulicích každého českého města
nejdete veliké kádě plné ryb. Tradiční štědrovečerní večeře se
skládá z rybí polévky a smaženého kapra s bramborovým
salátem.
Tolik oblíbená štědrovečerní večeře se smaženým kaprem patří mezi
nejmladší vánoční tradice. Ryby se na vánočním stole začaly častěji
objevovat až na začátku 19. století, dříve byly spíše vzácností,
především v rybníkářských oblastech anebo v zámožných rodinách.
Původní vánoční úprava kapra – kapr na černo – se připravoval
dva až tři dny předem a vařil se ve sladké omáčce s ořechy, perníkem a
švestkami. Smaženého kapra poprvé připravila M.D. Rettigová. V kuchařce
se smažený kapr společně s bramborovým salátem objevil až v roce
1924. Tradiční součástí štědrovečerní večeře se stal až
v 50. letech 20. století.
Kapří šupiny pro štěstí
U štědrovečerní večeře se dodržuje několik zvyků – chystá se
talíř navíc pro náhodného hosta či se pod talíře dávají kapří
šupiny pro štěstí, a aby bylo příští rok dostatek peněz. Ze stejného
důvodu si někteří kapří šupinu z vánočního kapra schovávají do
peněženky.
Kapr ve vaně
V některých domácnostech patří ke koloritu Vánoc přechovávání
živého kapra ve vaně, které je atraktivní především pro děti.
Pro kapra však pobyt v chlorované vodě společně
s teplotním šokem (rozdíl teplot vody v kádích a ve vaně) je velmi
stresující.
Pokud si domů přinesete živého kapra,
tak je nejlépe ho co nejdříve usmrtit a vykuchat, abyste ho ušetřili dalšího strádání,
případně by měl být pobyt ve vaně co nejkratší. Kapr by se nikdy neměl
nechávat ve vaně přes noc.
Pouštění kaprů na svobodu
Někteří lidé v dobrém úmyslu zakoupeného vánočního kapra na
Štědrý den pouští na svobodu do rybníka či do řeky. Tímto způsobem
však kapra vystavují dalšímu strádání, díky kterému s největší
pravděpodobností zahyne.
V rybníce kapr zimu přečkává zimním spánkem,
kdy pobývá u dna rybníka v nehybném stavu. Pokud je však na podzim sloven a pak sádkován, je neustále
v pohybu a ztrácí zásobní látky, není tudíž připravený na
přezimování.
Navíc, pokud kapra, kterého jste měli ve vaně, vypustíte do
rybníka, tak ho vystavíte teplotnímu šoku.
Kapr a Velikonoce
Kapr společně s dalšími velikonočními pokrmy, jako jsou mazance,
velikonoční sekaná, jehněčí či kůzlečí maso patřil na sváteční
stůl v době Velikonoc. Tradice velikonočního kapra se v některých
rodinách dodržuje dodnes, obzvlášť v rybníkářských oblastech.
Kapr
jako zdroj postního jídla byl už před mnoha staletími chován
v klášterních rybníčcích, odkud se jeho chov rozšířil i do
šlechtických a městských rybníků.
Na našem území ještě za první
republiky patřil kapr k oblíbeným pokrmům v době předvelikonočního
půstu a jeho spotřeba o Velikonocích byla jen o málo nižší, než
spotřeba v době vánočních svátků.
Kdy se podával první vánoční kapr? | Zprávy
K Vánocům už dlouhá léta neodmyslitelně patří několik tradic. Jednou z nich je i štědrovečerní večeře, během níž se podává smažený kapr. Jak se ale vůbec tato ryba dostala na sváteční stůl? Kde se vzal bramborový salát či vánoční stromeček? A kdo nosil dárky před Ježíškem?
Kapr pochází ze střední Asie a podle výsledků výzkumu mezinárodního vědeckého týmu byl pro obyvatele území dnešní Číny důležitou složkou potravy už v době kamenné.
Nejstarší dochovaná sbírka starověké čínské poezie zmiňuje kapra chovaného v jezírku v roce 1140 před naším letopočtem, o kaprech chovaných ve východní Asii v umělých jezírkách a rýžových polích v prvním tisíciletí před naším letopočtem se zmiňují i jiné historické texty.
Kapr se do Evropy dostal právě z Číny – šířil se z jednoho vodního toku do druhého na západ.
Do Evropy jej z oblasti Černomoří „přinesli“ Římané, kteří správně odhalili jeho kladné vlastnosti pro chov – tedy že je všežravý a rychle přibývá na váze.
Proto se po celé říši budovaly rybníky, kde kapři našli nový domov. Ryby se rychle staly nedílnou součástí stravy, ovšem jako postní pokrm se využívaly až během křesťanství.
První zmínka o kaprovi na „vánočním“ jídelníčku byla zaznamenána v polovině třináctého století, kdy se podle františkánského mnicha Viléma z Rubruku objevil na dvoře mongolského chána, jehož manželka byla křesťanka, a tak si tuto tradici zřejmě přenesla i do vzdáleného Mongolska.
Chov ryb a rybníkářství mají dlouhou tradici i u nás, o chovu kaprů se zmiňuje už Kosmova kronika. Píše se v ní o rybníku a slupu k lovu ryb darovaných v 11. století Sázavskému klášteru knížetem Břetislavem I.
„Do českých zemí se kapr dostal díky klášternímu hospodářství.
Z produkce ryb se následně stal skvělý obchod a od středověku se nejen v českých zemích rozšířilo rybníkářství,“ říká historik Miroslav Maňas z Valašských Klobouk.
Některé prameny odkazují na kapra na „naší“ štědrovečerní hostině už v 17. století, ale o jeho větším rozšíření se dá hovořit až od 19.
století, kdy se stal oblíbeným postním pokrmem měšťanské společnosti v čase Vánoc. „Právě tehdy totiž došlo k obnově řady rybníků a ryby se staly dostupným i levnějším artiklem.
Od této doby se kapr stal tradičním vánočním pokrmem,“ dodal dvaatřicetiletý Maňas.
Vzpomínky na dětství
Ryby však na štědrovečerní stůl patřily i před příchodem kaprů. „Strava při svátcích a půstu se pochopitelně liší podle regionů a také podle sociálních vrstev.
Ryby často konzumovala vyšší společnost, která měla na stole třeba lína nebo sumce. Zato v chudých regionech se jedlo skromně, střídmě a jednoduše.
Na stole neměla chybět žádná plodina, která se v hospodářství pěstovala, což na další rok mělo zaručit dobrou úrodu,“ uvedl historik z Valašska.
Taková štědrovečerní večeře se skládala z devíti chodů připravených z produktů, které byly v domácnosti k mání.
Hostina často začínala oplatkem s medem, česnekem, bylinkami, šípkovou zavařeninou či zavařeninou z jiného ovoce.
Následovala polévka, kaše z obilovin či luštěnin, a samozřejmě se podávalo také ovoce – na venkově se pekly koláče, vdolky či perníky, zato v městském prostředí to byly například jablečné záviny.
Zatímco řada vánočních tradic do dnešní moderní doby nevydržela, kapr na jídelníčku zůstal. „Podle mě je to tím, že se jedná o postní jídlo, a i nevěřící lidé udělají alespoň párkrát za rok výjimku.
Rodiče si také připomenou své dětství, kdy kapra jedli se svými rodiči, a chtějí to dopřát i svým dětem,“ myslí si Maňas, jenž se v současné době nejvíc věnuje dějinám československých legií a první republiky.
Kapr (nejen) v trojobalu
Vánoční kapr se nejčastěji připravuje smažený, může mít však i řadu dalších podob. Oblíbený je například kapr na modro či na černo. „Kapr na černo je dokonce daleko tradičnější. Jedná se o nejstarší dochovaný štědrovečerní recept rybího pokrmu,“ říká Maňas.
Kapr se však připravoval také na pivě, na másle nebo na šalvěji. A zapomenout nesmíme ani na rybí, tedy kapří polévku. „V 19.
století, když lidé chodili na romantické procházky za hradby města, například k vodě, vznikala řada rybáren a hostinců, kde se seznamovali s rybami v nejrůznějších úpravách,“ dodal mladý historik.
Rozšíření kapra na štědrovečerním stole je otázkou především střední Evropy. Kromě České republiky se kapr jí také na Slovensku, v Polsku, ale i v Rakousku nebo v některých oblastech Německa.
„V čase Rakouska-Uherska žilo velké množství Čechů například ve Vídni, ale také na Slovensku.
Země si byly především nábožensky a kulturně velmi blízké, a tak se jednotlivé regiony navzájem inspirovaly,“ doplnil Maňas.
Ovšem kapr spojený s bramborovým salátem, to je už spíše naše specialita.
„Samotné spojení smaženého kapra s bramborovým salátem se v českých kuchařských knihách objevilo v roce 1924, byla to však jiná verze než ta dnešní,“ upřesnil Maňas.
V českém prostředí se bramborový salát ujal především díky kuchařským knihám Magdaleny Dobromily Rettigové a Marie Janků-Sandtnerové. „Nová tradice kapra s bramborovým salátem se u nás vytvořila až po druhé světové válce,“ dodal.
Před Ježíškem byl Mikuláš
Miroslav Maňas, jenž se historii věnuje zhruba deset let, má velký přehled také o dalších vánočních tradicích. Třeba o původu vánočního stromečku, jehož kořeny sahají do Německa – konkrétně do brémské kroniky z roku 1570.
„V cechovní budově, kam byly sezvány děti cechovních mistrů, byla postavena jedle zdobená datlemi, sladkostmi a papírovými květinami. A podobné záznamy z 16. a 17.
století se objevují i v dalších německých a švýcarských městech,“ přibližuje Maňas.
V českém prostředí si první vánoční stromeček ozdobil ředitel Stavovského divadla Johann Carl Lierich, který tuto novinku představil v roce 1912 před svým domem v Praze. „Lierich byl německého původu a tuto vánoční tradici znal ze své rodné Mohuče. Chtěl si tak připomenout dětství a potěšit své české přátele,“ dodal historik.
Poukázal přitom i na skutečnost, že u nás nenosil odjakživa dárky Ježíšek. „Dříve to byl Mikuláš. Teprve až Martin Luther a jeho náboženství učinili vánočního obdarovatele z Ježíška. Důvod je prostý: Evangelické církve neuznávají světce, a proto byl Mikuláš na tuto roli pro protestantské prostředí nevhodný,“ uzavřel Maňas.
Kapr a jiné tradice na vánočním stole
2014/6
Bc. Alena Strosserová
Vánoční kapr je tradiční zdroj masa pro přípravu štědrovečerních pokrmů v České republice i v některých dalších zemích střední Evropy (Slovensko, Rakousko, Alsasko). Nejčastěji se připravuje jako obalovaný a osmažený s bramborovým salátem, z jeho částí se dělá tradiční polévka.
A zatím, co na Moravě je smažený kapr tradicí v téměř 80 % domácností, v Čechách ho z talíře začíná vytlačovat vepřový řízek, a kapra tak konzumuje jen polovina domácností.
Stále častěji je také vytlačován sumci, štikami, pstruhy, ale také lososem, anebo i mořskými rybami či plody moře.
O tom, že kapr je vhodný nejen k jídlu, ale velmi dobře se hodí k chování v umělých nádržích, se přesvědčili už starověcí Římané. Tuto rybu objevili v Dunaji na území dnešního Maďarska, tehdy to byla římská provincie Panonia.
Kapra si přivezli s sebou do Říma a jeho chov postupně rozšířili i v dalších provinciích. V celé oblasti Středozemního moře se o rozšíření kapra postarali právě Římané, kteří jej dováželi i do Malé Asie.
Tímto způsobem se kapr dostal i na území dnešního Bavorska a jeho chov zde pokračoval dále i po pádu Římské říše.
V Čechách byl kapr dlouho neznámou rybou. První kapři k nám dorazili až s příchodem mnišských řádů v 11. století. Cisterciáčtí mniši uměli stavět vodní nádrže a rybníky.
Od svých řádových bratrů z bavorských klášterů dostali násadu i cenné rady pro chov. Rybí maso bylo totiž to jediné, které mohli mniši jíst ve dnech náboženského půstu.
Současně byl jeho chov, kromě zemědělství, pro kláštery výnosnou činností.
V době Karla IV. se už rybníky zřizovaly nejen na klášterních pozemcích, ale i na panstvích podnikavých šlechticů nebo na královských statcích. Z těch nejstarších dosud existuje jihočeské Dvořiště nebo Velký rybník v Doksech, dnes známý jako Máchovo jezero.
Rybníků v renesanci stále přibývalo a zkvalitňovaly se metody chovu kaprů. Plocha rybníků v 16. století na našem území dosáhla 180 000 ha. V jižních Čechách byla vybudována v rožmberských državách dokonalá rybniční soustava.
Na hradeckém panství bylo před vypuknutím třicetileté války tisíc rybníků.
Ryby z panských, měšťanských, farních, cechovních a selských rybníků se prodávaly na trzích „na džbery“. Kapr stál o polovinu méně, než třeba štika, a drobné ryby (tj. ryba plevelná a bílá) byly téměř zadarmo. Přebytky, které se neprodaly na domácích trzích, putovaly hlavně do německých zemí. Rozsah exportu kaprů byl v 16. a 17. století obrovský.
Ryby byly na jídelníčku častěji, než některým bylo milé. Například čeleď vyšehradské kapituly si v čelední smlouvě vymínila, že ryby nebude dostávat víc jak třikrát týdně. V 17. století však přestaly být ryby běžnou potravou chudých lidí. Vrchnost na sebe převedla všechna práva rybolovu a pytláctví se tvrdě trestalo.
Následné historické události v podobě třicetileté války, rušení klášterů Josefem II. a Napoleonova tažení vyvolaly postupný úpadek rybníkářství. K rušení rybníků přispěl i rozvoj zemědělství, zvláště v úrodných oblastech, jako jsou Polabí nebo jižní Morava. Kdysi běžné postní jídlo se stávalo postupně drahou a vybranou lahůdkou.
Ryby mizely z vánočních stolů, kde se dříve hojně objevovaly právě pro svůj postní charakter.
Ryba byla tradičním symbolem křesťanství (Ichthys) a postním jídlem, proto se při klášterech od středověku zakládaly rybníky. Pojídání ryb o vánočních svátcích je doloženo v 17.
století, ale prostý lid tento zvyk moc nedodržoval.
Vůbec nejstarší zmínka o kaprovi, pojídaném na Vánoce, se váže k roku 1253, kdy jej vlámský mnich Vilém z Rubruku jedl na dvoře mongolského chána Möngkeho, jehož manželka byla nestoriánská křesťanka.
Ke štědrovečerní hostině patřilo ve středověku a raném novověku hlavně množství chodů symbolizující hojnost, byť šlo většinou o jídla velmi prostá: zelná polévka (hlavně na východní Moravě), houbový kuba, pučálka (naklíčený a opražený hrách), muzika, na Moravě zvaná chamula (kaše ze sušeného ovoce), vánočka, vinná klobása; v bohatších rodinách se na Vánoce jedli hlemýždi. Ryba byla často na stole zastoupena symbolicky pečivem ve tvaru ryby.
Teprve v 19. století se v měšťanském prostředí prosadil kapr obecný jako jídlo, které běžně patří k těmto svátkům. Mezi venkovany a nižšími vrstvami obyvatelstva se tento zvyk rozšířil až po První světové válce.
Zpočátku se podával v úpravách na modro (vařený ve zředěném octě nebo bílém víně s kořenovou zeleninou) či na černo (ve sladké omáčce z povidel a perníku), až po druhé světové válce získal největší oblibu kapr smažený, ačkoli samotný recept na smaženého kapra pochází již z 19. století.
Důvodem byla finanční dostupnost kapra z velkochovů i dobová popularita smažených jídel.
Recept na smaženého kapra pocházející z Rakouska uvádí již Magdalena Dobromila Rettigová a od těch dob se prakticky nezměnil.
Kapr se zbaví hlavy a ocasu (z těch se uvaří rybí polévka, podávaná v poledne či jako první chod večerní hostiny) a nakrájí příčně na podkůvky, které se obalí v trojobalu (mouka, vejce, strouhanka) a usmaží v oleji nebo sádle. Hotové řízky se ubrouskem zbaví přebytečného tuku a servírují se s citronem.
Pokud vám po Vánocích zůstanou usmažené kapří řízky, je nejlepší je naložit do sladkokyselého nálevu, spolu s cibulí. Po několika dnech z kapra vznikne obdoba pečenáčů a jeho drobné svalové kůstky v octě změknou.
Dalším vánočním jídlem z kapra je kapr na černo, což je vařený kapr v husté sladkokyselé omáčce, obsahující sušené švestky, mandle, rozinky, mrkev, celer, smetanu, strouhaný perník a černé pivo. Podává se s knedlíkem nebo s chlebem. V současné době se však pro složitost a poněkud nezvyklou chuť kapr na černo připravuje jen výjimečně.
Tento recept má velmi starou tradici a jeho obdobu uvádí již Bavor Rodovský z Hustiřan ve své kuchařské knize z 16. století.
Zachované středověké kuchařské recepty dokládají, že ryby s kaprem v čele se připravovaly spíše na sladkokyselo a voněly také perníkem a medem.
Receptury uvádějí také „padesáterý způsob krmí rybích“, například rybu „odpečenou v predlíku, obtuženou v žluté jíše, mandlovou v černém koření, s máslem, se slaninou, štokfišové chuti, s cibulí, křenem nebo česnekem“.
Kapr ve světě
Ne všude ve světě je však kapr tak populární rybou, jako u nás. Například do USA byl dovezen až v roce 1876 na žádost četných přistěhovalců ze střední Evropy, pro které byl kapr sváteční rybou. Podařilo se mu však uniknout z rybníků a dostal se do většiny vod USA, kde je považován za škodlivý druh.
V USA není kapří maso považováno za chutné a je i na seznamu ryb nevhodných ke konzumaci. V Austrálii měla invaze kapra do sladkých vod podobu ekologické katastrofy. Přesto na talířích v některých zemích Evropy a Asie jsou kapři velmi vítáni a u nás patří jeho konzumace k neodmyslitelné vánoční tradici.
Vánoční zvyky spojené s kaprem
Kapří šupiny pro štěstí
U štědrovečerní večeře se dodržuje několik zvyků – chystá se talíř navíc pro náhodného hosta či se pod talíře dávají kapří šupiny pro štěstí, aby bylo příští rok dostatek peněz. Ze stejného důvodu si někteří kapří šupinu z vánočního kapra schovávají do peněženky.
Kapr ve vaně
V některých domácnostech patří ke koloritu Vánoc přechovávání živého kapra ve vaně, které je atraktivní především pro děti.
Pro kapra je však pobyt v chlorované vodě společně s teplotním šokem (rozdíl teplot vody v kádích a ve vaně) je velmi stresující.
Pokud si domů přinesete živého kapra, tak je nejlépe ho co nejdříve usmrtit a vykuchat, abyste ho ušetřili dalšího strádání, případně by měl být pobyt ve vaně co nejkratší. Kapr by se nikdy neměl nechávat ve vaně přes noc.
Pouštění kaprů na svobodu
Někteří lidé v dobrém úmyslu zakoupeného vánočního kapra na Štědrý den pouští na svobodu do rybníka či do řeky. Tímto způsobem však kapra vystavují dalšímu strádání, díky kterému s největší pravděpodobností zahyne.
V rybníce kapr zimu přečkává zimním spánkem, kdy pobývá u dna rybníka v nehybném stavu. Pokud je však na podzim vyloven a pak sádkován, je neustále v pohybu a ztrácí zásobní látky, není tudíž připravený na přezimování.
Navíc, pokud kapra, kterého jste měli ve vaně, vypustíte do rybníka, tak ho vystavíte teplotnímu šoku.
Vánoční recepty spojené s kaprem
Rybí polévka
Tradiční recept na českou klasiku.
Kapří vnitřnosti se dobře vyperou, zalijí mlékem a dají do chladna. Z kapřích hlav se odstraní žábry (skřele), aby polévka nezhořkla. Hlavy se vymnou v soli, dobře vyperou čistou studenou vodou a vložíme do maličko okyselené a osolené vařící vody s cibulí, bobkovým listem, novým kořením a pepřem.
Chvíli vaříme drobným varem. Vývar scedíme a z hlav po vychladnutí obereme maso. Na oleji nebo másle zpěníme cibuli a osmahneme kořenovou zeleninu nakrájenou na kostičky nebo nudličky.
Zalejeme vývarem z hlav a krátce povaříme, přidáme muškátový oříšek nebo květ, zázvor a polévkové koření. Po chvíli varu žlutou máslovou jíšku dobře rozmíchanou ve studené vodě. Vnitřnosti (játra a mlíčí) uvaříme v osolené vodě zvlášť.
Uvařené vnitřnosti pokrájíme na drobno a přidáme do polévky. Pěkně vyzrálé jikry upečeme osolené na másle, rozmícháme v trošce mléka nebo vody a vložíme do polévky spolu s masem z hlav.
V závěru můžeme rybí polévku zjemnit smetanou s rozšlehaným žloutkem a dochutit posekanou zelenou petrželkou a lžičkou másla. K rybí polévce připravíme na kostky pokrájenou, a na másle osmaženou žemli.
Kapr na černo
Takto upravené ryby patřily ve středověku k nejčastěji konzumovaným. O Vánocích se takto připravovala plotice, lín, štika nebo sumec. Od druhé poloviny 19. století se tento recept přenesl převážně na kapra. Omáčka se vařila den předem, protože rozleželá byla nejlepší. Podle Magdaleny Dobromily Rettigové příprava probíhala takto:
Do hrnce se nalil litr vody, přidaly 4 lžíce octa (nejlépe vinného nebo jablečného), půlka cibule a půl lžíce rozkrájené mrkve, celeru a petržele, jeden bobkový list, hřebíček, 3 zrnka nového koření a 4 zrnka černého pepře, lžička soli, lžíce piva a vše se nechalo vařit na mírném ohni.
Když zelenina změkla, dal se do hrnce naporcovaný a osolený kapr a vše se pomalu vařilo ještě asi čtvrt hodiny. Hotové maso se vyndalo a do šťávy na omáčku se přidalo několik vlašských ořechů, tři tabulky perníku a vše se za stálého míchání vařilo, dokud omáčka nezhoustla.
Potom se dochutila špetkou nastrouhané citrónové kúry a trochou citrónové šťávy, dvěma lžícemi červeného vína a malinovou zavařeninou. Vše se nechalo ještě za stálého míchání vařit, a když měla omáčka podle hospodyňky správnou chuť, barvu a hustotu, procedila se.
Pak se do ní vložila ryba, přidala lžíce hrozinek a nakrájených mandlí a mohla se podávat.
Kapr na modro v rosolu
Tato vánoční rybí pochoutka se připravovala hlavně v 19. století. Stejným způsobem se pro štědrovečerní stůl upravoval i pstruh, štika nebo úhoř.
Ryba se nejprve zbavila šupin a nakrájela na kusy, které se urovnaly do pekáče kůží dolů a polily se vařícím osoleným octem (nejlépe jablečným), aby kůže zmodrala. Den předem si hospodyňka začala připravovat rosol. V osolené vodě uvařila telecí a vepřové nožičky spolu s vepřovou kůží do měkka.
Druhý den z polévky sebrala mastnotu, procedila ji, přidala do ní ocet z kapra, sůl, na plátky nakrájenou mrkev, petržel, celer, cibuli, zrnka pepře podle chuti, čtyři zrnka nového koření, malý bobkový list, proutek tymiánu a vše nechala povařit.
Potom se kapr (nebo jiná ryba) vložil do marinády namodralou stranou dolů a uvařila se v ní do měkka (20 – 25 minut). Kapr se nechal v odvaru vychladnout, opatrně se vyndal a vložil do pekáče.
Odvar se procedil, zamíchaly se do něj kousky želatiny, dva rozšlehané bílky a za stálého šlehání se přivedl do varu. Potom se rychle odstavil na nahřátou plotýnku nebo okraj kamen.
Po čtvrt hodině se rosol přecedil přes čisté plátno a nalil se do pekáče na kapra tak, aby v něm byla ryba celá ponořená. Když rosol na rybě ztuhl, nakrájely se porce, urovnaly na mísu a ozdobily se zbytkem sekaného rosolu, citrónem, různě vykrajovanou zeleninou a zelenou petrželkou.
Tradice kapra se salátem nemá ani sto let. Co se jedlo na Vánoce dříve?
Jak slavili Vánoce naši předkové? Přečtěte si, co jedli, proč slavili obžernou večeři o den dříve a proč se o Vánocích zpíjeli pivem až do bezvědomí.
Co jedli naši předkové o Vánocích? Dnes tradiční kombinace kapra a bramborového salátu to ještě před sto lety nebyla. Dokonce ani ryba v jiných úpravách, než je obal z mouky, vajíčka a strouhanky.
Smaženého kapra do českých domácností ve velkém stylu uvedla až Magdalena Dobromila Rettigová, pramáti všech českých kuchařek, a salát je výdobytekem doby ještě mladší. Do českých vánočních obyčejů začal promlouvat až po první světové válce, i když zdomácněl velmi rychle.
Vánočních jídel před zásahem paní Rettigové byla celá řada, a spousta těchto vánočních specialit byla spojená s konkrétním krajem. Vždy ovšemplatilo, že na Vánoce by se mělo jíst hojně a nabídka pokrmů by měla být pestrá. Nahlédněte s námi, jak vypadala sváteční tabule našich pra pra pra předků.
Co jedli lidé na Vánoce ještě za Marie Terezie?
Začínalo se po celodenním půstu, který končil až v okamžiku, kdy se na nebi objevila první hvězda – na paměť Ježíšova zrození pod hvězdou betlémskou. Sváteční jídlo mívalo celou řadu chodů.
Čím se začínalo? Obvykle oplatkami s medem, nebo také s šípkovou zavařeninou, bylinkami či česnekem. Podávala se také zasmažená polévka, nejčastěji s houbami, nebo také houbová omáčka.
Oblíbený byl dodnes populární černý kuba – jídlo z krupek, do kterého se používaly hřiby modráky a také velké množství česneku. Hodně často byl na stole i starý obřadní pokrm – slavnostní kaše. Vařila se z jáhel a krupice, ale také z hrachu.
Vánoční zabíjačky a obřady pití piva
Dlouhou historii měly vánoční zabíjačky, pojídalo se proto hodně vepřového. Že se tím lidé dostávali do rozporu s církví, která po svých ovečkách požadovala na Štědrý den půst? Žádný problém.
Zabíječka se odsunula o den před nebo za Štědrý den. Večeře 23. prosince bývala tak bohatá, že se pro ni vžilo označení hojná, tučná nebo obžerná, a nebo také tučný večer.
A vepřové se jedlo i na Boží hod.
V některých oblastech Moravy a Slovenska ale církev s půstem neuspěla ani po staletích. Bezmasý půst se tu na den Kristova zrození nikdy nedodržoval. „Lidé tu věřili, že kdyby nejedli maso, uhynul by jim v příštích měsících dobytek,“ píše Magdalena Beranová v knize Jídlo a pití v pravěku a středověku.
Přemíru masa a dalších jídel doprovázely také mohutné pitky. Zvyk pít na „nový rok“ se dodržoval zejména na severu Evropy už od pravěku. Lidé pili, aby se příští rok urodilo, aby dobytek nestrádal a také aby mezi lidmi nevznikaly rozbroje. Pilo se pivo – čím více, tím účinnější toto obřadní pití mělo být.
A přejídali se, opíjeli a až do rána hráli v kostky
Není tedy divu, že si na vánoční zvyky stěžovali doboví moralisté. Některé jejich stížnosti se zachovaly až dodnes. Kupodivu se příliš neliší od obvyklých postesknutí nad konzumním charakterem dnešních svátků.
Magdalena Beranová cituje Jana z Holešova, současníka Karla IV. a jeho syna Václava. „Když vyšla hvězda,“ stěžuje si tento břevnovský mnich, „nejedli mírně k osvěžení těla, nýbrž se přežírali a opíjeli a až do rána hráli v kostky.
Teprve ráno potom spali, místo aby šli do kostela na mši.“
A tím jeho znechucení vánočními obyčeji nekončilo: „Měšce drželi v ruce a míchali penězi ne proto, aby je rozdávali, ale aby se jim budoucí rok peníze množily a aby na ně měli štěstí.
Dárky posílali ne na památku nebeského seslání, nýbrž aby sami měli po celý následující rok štěstí.
Ti, kterým se toho večera něco odepřelo, prorokovali: Zle se ti povede tohoto roku, protože tohoto večera nic nedaruješ.“
Proč se peče vánočka a proč se dřív čarovalo se slámou
Jan z Holešova díky svému rozhořčení zachoval dlouhý seznam zvyků, které byly spojeny se Štědrým večerem a nebyly po chuti církvi. Řada se jich v nějaké podobě dodržuje dodneška.
Víte třeba, proč se pekla vánočka? Pečivo z bílé mouky (nikoli však slazené) křesťané pokládali na stůl na památku Kristova dětství – a nebo také proto, že věřili v bůžky, kteří o Štědrém večeru přicházejí do domů a ujídají.
Lidé krájeli ovoce, aby v něm přečetli budoucnost. Ženy vykuřovaly pece, aby se v domě drželo štěstí. Prostíraly slámu na památku narození Krista a také s touto slámou čarovaly, aby neměly celý rok blechy. Ovazovaly stromy slámou, aby dobře rodily.
V domech ve městech i na vesnicích zněly koledy, které členům obce zpívali kněží se svými žáky. Především ale platilo, že na Štědrý večer byl každý vítán, pohoštěn a obdarován. Třeba velkým bílým chlebem bez cukru, kterému se tehdy říkalo vánočka.
V textu je citována kniha Magdaleny Beranové Jídlo a pití v pravěku a středověku (nakladatelství Academia).