European Food Safety Authority (EFSA) sestavil národní údaje o spotřebě potravin na základě dietních průzkumů. Výsledky nejsou ani pro Evropu, ani pro nás nijak příznivé.
Průměrný příjem zeleniny (včetně luštěnin a ořechů) je v Evropě je dvě stě dvacet gramů na den a střední příjem ovoce je sto šedesát šest gramů za den, což znamená, že průměrná spotřeba ovoce a zeleniny je tři sta osmdesát gramů za den.
Podíváme-li se přímo do České republiky, zjistíme, že Češi spotřebují v průměru dvě stě padesát tři gramů ovoce a zeleniny denně, což je o téměř sto devadesát gramů méně, než například v sousedním Německu.
Vůbec nejlépe jsou na tom Poláci, Němci, Italové a Rakušané, kteří spotřebují více, než je dle WHO doporučený denní příjem ovoce a zeleniny – tedy čtyři sta gramů ovoce a zeleniny.
Autor: http://www.eufic.org
V celoevropském měřítku je pak Česká republika řazena mezi trojici zemí s nejnižší denní konzumací ovoce a zeleniny, nižší spotřeba je uváděna už jen ve Švédsku (dvě stě sedmdesát gramů denně) a na Islandu (sto devadesát šest gramů denně).
Výrazně však spotřeba ovoce a zeleniny stoupá v letních měsících, kdy si hojně dopřáváme zejména ovoce. Podle průzkumu společnosti Tesco konzumuje jedna pětina respondentů až čtyři porce ovoce za den.
Mezi nejoblíbenější sladké letní plody patří jahody, melouny, broskve, třešně a maliny.
Čtěte k tématu: Před dvaceti lety jsme jedli 2× více hovězího než dnes
Nejvíc kupujeme jahody a melouny
Na sezonu šťavnatých českých plodů se těší většina respondentů, pravidelně je nakupují pro celou rodinu dokonce tři čtvrtiny respondentů. Jahody, které patří k nejoblíbenějšímu letnímu ovoci u nás, nakupuje každý týden devadesát pět procent dotazovaných. Více než polovina respondentů konzumuje pouze ovoce kupované.
„Během letních prázdnin prodáme více než sto tun jahod a kolem sedmi tisíc tun vodních melounů. Velmi oblíbené jsou u našich zákazníků také české broskve a maliny,“ uvádí Stanislava Mele, manažerka nákupu kategorie ovoce a zelenina společnosti Tesco. Čtyři pětiny respondentů se těší rovněž na české švestky, třešně a borůvky.
Mezi své oblíbené ovoce Češi zařadili i červený rybíz.
Nejvíc denních porcí zkonzumují respondenti ve věkové skupině 18 – 26 let, minimálně tři porce denně si dopřeje přes 20 % z nich. Více než svůj přísun vitaminů a minerálních látek hlídají ale tři pětiny dotazovaných konzumaci ovoce u svých dětí.
Zdroj: European Food Internation Council, TZ Tesco
Potravinová soběstačnost: Řekněte své ženě, zeleninu denně!
Krize covid-19 ukázala na problém potravinové soběstačnosti. V případě Česka je potravinová soběstačnost dlouhodobý problém. Jeho řešení si ale vyžádá více než přijetí aktuálně projednávaného poslaneckého návrhu, který chce stanovit povinnost, aby se v Česku prodávalo 85 procent potravin z domácí produkce.
Problém má přímo vazbu na zemědělskou politiku Evropské unie, protože právě z evropských dotací živ je zejména český zemědělec.
Na druhou stranu je to právě Evropská komise [EK], která si při krizi covid-19 uvědomila, že jednotná evropská zemědělská politika [za co a kdo dostane dotace] se může ukázat do budoucna jako problém. A i proto EK 20.5.
přijala dvě strategie, které se i když ne přímo, ale i tak dotýkají potravinové soběstačnosti a bezpečnosti. První je Strategie v oblasti biologické rozmanitosti, druhá Strategie od [místního] zemědělce k [místnímu] spotřebiteli.
„Potravinový systém EU se musí stát hnací silou udržitelnosti. Strategie „od zemědělce ke spotřebiteli“ přinese obecně změnu k lepšímu v tom, jak vyrábíme, nakupujeme a spotřebováváme potraviny.
Nabízí příležitost sladit potravinové systémy se zdravím naší planety.
Dále pak naplnit očekávání Evropanů, pokud jde o zdravé, ekologicky šetrné potraviny vyprodukované za spravedlivých podmínek,“ uvedla komisařka pro zdraví a bezpečnost potravin Stella Kyriakidesová.
O co jde ve zmíněných strategiích
EK v obou strategiích, jež jsou součástí takzvané Zelené dohody pro Evropu, vyzývá Evropský parlament a Radu, aby je schválil. Faktem však zůstává, že potravinová soběstačnost není hlavním cílem těchto strategií, i když s nimi úzce souvisí.
První strategie chce do roku 2030 přeměnit nejméně 30 procent evropských území a moří v účinně řízené chráněné oblasti a z nejméně 10 procent zemědělské plochy opětovně vytvořit chráněné oblasti s velkou biologickou rozmanitostí.
EK do tohoto cíle chce investovat 20 miliard eur [cca 5,5 bil. Kč].
Strategie od zemědělce ke spotřebiteli má zase umožnit přechod na udržitelný potravinový systém EU. Toho chce docílit omezením používání pesticidů o 50 procent, snížením používání hnojiv o nejméně 20 procent.
Navrhuje omezení prodeje antimikrobiálních látek používaných pro hospodářská zvířata a akvakulturu o 50 procent.
A taktéž chce dosáhnout toho, aby 25 procent zemědělské půdy bylo obděláváno podle ekologického zemědělství.
Potravinová soběstačnost: O co jde v Česku
S koronavirovou krizí bez vazby na evropskou zemědělskou politiku začaly i v ČR sílit hlasy po větší potravinové soběstačnosti. Vznikl poslanecký návrh, podle kterého by mělo českých potravin na pultech obchodů postupně přibývat. V roce 2027 by jejich podíl měl dosáhnout minimálně 85 procent. Návrh přitom míří zejména na regulaci prodeje maloobchodních řetězců.
Důvod? Podle prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska není potravinová soběstačnost v tuzemsku, podobně jako v ostatních zemích Evropy, plně zajištěna. Zatímco z hlediska mléka, obilí či hovězího masa ČR soběstačná je, u jiných surovin je situace horší.
„Ve výrobě vepřového masa se pohybuje mezi 36 až 38 procenty, u drůbežího je to 55 procent, u vajíček 60 procent a u mléka kolem 85 procent. Vůbec nejhůř je na tom poté Česko z hlediska brambor či zeleniny, která je typická pro mírné pásmo. Soběstačnost v tomto odvětví dosahuje pouze okolo 30 procent,“ vysvětluje Zdeněk Jandejsek.
Žádný jednotný zemědělský trh v EU neexistuje, říká Jandejsek
Jeho slova potvrzuje i předseda obchodního Družstva CBA Roman Mazák: „Koronavirová krize zhoršila dostupnost zejména ovoce a zeleniny ze zemí jižní Evropy a ukázala, že si musíme pomoci sami. Pokud bude mít Česká republika dostatek vlastního ovoce a zeleniny, které u nás jde vypěstovat, lze tento problém hravě eliminovat,“ říká.
Jeho slova doplňuje i agrární analytik Petr Havel, který očekává, že v zemích nejvíce zasažených koronavirem letos produkce ovoce či zeleniny výrazně poklesne. Což bude mít za následek nárůst jejich cen. A právě zelenina a ovoce, u nichž ceny rostou raketovým tempem, se čím dál častěji dostávají do středu veřejné debaty.
České zemědělství není na soběstačnost připravené
Podle odborníků je však nutné se věnovat více aspektům, než jen potravinové soběstačnosti na pultech českých obchodů. V první řadě je třeba dobudovat kapacitu skladovacích prostor.
To proto, aby mohl být spotřebitel zeleninou a ovocem, které lze skladovat, zásobován po delší období kalendářního roku než nyní.
Podle Petra Havla by bylo také vhodné navýšit produkci zeleniny ze skleníků, například rajčat a okurek.
„Dále je nutné zvýšit efektivitu pěstování zeleniny a ovoce pod širým nebem. A to v podobě kapkových závlah s nižší spotřebou vody a jejím efektivnějším využitím, včetně obohacení vody o pro rostliny potřebné výživné látky,“ vysvětluje.
Důležitá je ale i podpora pojištění proti hůře pojistitelným rizikům. Jako jsou jarní mrazy či sucho.
A vůbec nejdůležitější je pak podle něj a dalších zástupců sektoru nutnost omezení dovozu surovin [často ne příliš kvalitních] ze zahraničí za podnákladové ceny. Čímž se dostáváme k jádru pudla.
Podle odborníků je totiž vůbec nejdůležitější zajistit odbyt potravin českého původu v obchodních řetězcích, k čemuž míří i poslanecký návrh.
Potravinová soběstačnost: Jaká je současná praxe
Potravinové řetězce v současnosti kvůli lepším cenám kupují potraviny na celoevropském trhu. Ale nejde jen o ceny, jde i o to, že je dokáží nakoupit ve velkých objemech, aby je mohly dodávat do svých prodejen, jež mají po celé Evropě.
Svou roli v tom hrají pak nejenom evropské dotace, ale i národní dotace. Ty v praxi fungují tak, že zatímco například český zemědělec je schopen vyprodukovat kupříkladu kuřecí maso levněji než německý zemědělec.
Ve chvíli, kdy německý zemědělec do ceny zahrne i národní dotace, dostane se na nižší cenu svého kuřecího než český zemědělec. A to pak prodá do řetězce.
Další praxe je taková, že řetězce tuzemským prodejcům dnes nikterak nebrání v prodeji jejich potravin ve svých prodejnách. Většinou je ale nabídnou za nekonkurenceschopné ceny.
Byť je mnohdy vykoupí za ceny srovnatelné s těmi, za níž nakupují potraviny na celoevropském trhu. A tuzemští producenti to často akceptují, protože nemají jinou možnost, jak jinak své produkty zákazníkovi nabídnout.
Výsledek je, že mnozí tuzemští producenti obchod s vlastními potravinami vzdají a omezí se na dodávky surovin nadnárodním producentům potravin.
Navazující problém je, že tuzemský zákazník preferuje nízkou cenu. Stejně jako to, že v ČR není zvykem, jako je třeba v Rakousku nebo v Německu, že Češi nenakupují v obchodech, které neprodávají lokální potraviny.
S tím ovšem souvisí to, že v Česku jsou producenty potravin velké podniky, ne drobní producenti, o nichž by se v místě jejich působnosti vědělo.
Výsledek pak je, že mnohé z řetězců dováží až 90 procent výrobků ze zahraničí.
Poslanecký návrh má své kritiky i v ČR
Roman Mazák dává v tomto ohledu za příklad dobré praxe Maďarsko, kde více než deset let platí zákon o privátních výrobcích.
„Pokud je chce kterýkoliv obchod distribuovat, musí je přednostně nechat vyrobit v Maďarsku. Jejich dovoz z jiných států je zakázaný. Pokud to jde v Maďarsku, není důvod proč podobné pravidlo nezavést i v ČR. Potravinové soběstačnosti by to pomohlo,“ říká.
Na druhou stranu ale také dodejme, že Maďarsko je nejen Evropskou komisí kritizováno za totalitární praktiky. A to jak v oblasti lidských práv, tak v oblasti obchodu. Obdobnou kritiku sklízí i v Česku navržený zákon, aby u nás bylo prodáváno minimálně 85 procent potravin z domácí produkce. A to jak od opozičních poslanců, tak zástupců obchodu nebo ekonomů.
„Prosím, nekomentujme tento návrh tak, že se to stane. To se nesmí stát! Nikdo v téhle zemi [levicový, pravicový, apolitický] si nezaslouží jíst předražené odpadky pro větší zisky agrobaronů.
Braňme se! Nenechme si zakázat svobodný výběr kvality i ceny,“ říká například předseda Poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek ve zjevné narážce na společnost Agrofert, který je v oblasti potravin v Česku klíčovým subjektem a patří do svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše [ANO].
Cíl Andreje Babiše je změna systému, říká Miroslav Kalousek
- Dodává přitom, že při čtení poslaneckého návrhu, za který se staví i ministr zemědělství Miroslav Toman [za ČSSD], člověk musí dojít k názoru, že i kdyby se podařilo komunistickou stranu zakázat, nestalo by se nic.
- „Komunistické myšlení je u nás pevně ukotveno v celé řadě dalších politických stran,“ upřesňuje Miroslav Kalousek.
Návrh kritizují i zástupci obchodu
Ve své kritice není Miroslav Kalousek sám. Návrh kritizuje i prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR [SOCR ČR] Tomáš Prouza.
„Je to totální nesmysl, tolik českých potravin tady ani není. Nemáme české kiwi ani české banány, nevyrábí se tu ani kojenecké mléko. Je to absolutní nesmysl a vychytralý nástroj, jak získat dotace,“ myslí si.
Výhrady mají i ekonomové. Například hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská varovala před tím, že povinnost prodávat určitý podíl potravin domácího původu povede jen k jejich zdražení pro domácí spotřebitele.
„Navíc to hraje ve prospěch dominantních domácích producentů potravin, spotřebitelům to nic dobrého nepřinese,“ upřesnila Helena Horská.
Naopak bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka [KDU-ČSL] návrh podporuje.
„Pomůže to českým zemědělcům i české krajině. Pořád se říká, že tady máme moc řepky, tak proč by tu nemohlo být víc ovoce a zeleniny? Když budeme mít české brambory, česká jablka, českou zeleninu, tak to bude lepší pro spotřebitele i pro půdu, nasákne se do ní víc vody,“ říká.
A neodpustil si i menší šťouchanec do řetězců. Pokud ty totiž tvrdí, že osm z deseti potravin, které nabízejí, jsou české, příliš by se toho pro ně nezměnilo.
Jde o nastavení tuzemského zemědělství
Ačkoliv se debata o poslaneckém návrhu na téma potravinová soběstačnost vyvinula, jak je v Česku zvykem, do černobílých vyjádření, přesto otevřela i další problémy.
Podle předsedy Asociace soukromého zemědělství ČR [ASZ ČR] Jaroslava Šebka je spíše než se soběstačností potíž se zpracováním základních zemědělských komodit. ČR je totiž vyváží ve velkém do zahraničí a tyto zpracované produkty následně importuje zpět.
Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého však není možné tento proces zastavit.
„Je to dáno především svobodou volného trhu, dodavatelsko-odběratelskými vztahy, cenou potravin nebo jen chuťovými preferencemi spotřebitelů,“ vysvětlil
V této souvislosti pak není od věci zmínit, že k větší soběstačnosti se česká vláda zavázala už v rozvojové strategii zemědělství z roku 2016. V ní si mimo jiné vytkla snížení závislosti na dovozech ovoce a zeleniny. Do roku 2030 tak chce navýšit soběstačnost na 75 procent.
„Realita je ale přesně opačná. U ovoce jsme jen od vstupu do EU přišli o deset tisíc hektarů ovocných sadů. Přitom Polsko se stalo největším pěstitelem jablek v Evropě. V případě drůbežího a vepřového masa jsme pak přitom nejen nesoběstační, ale situace se navíc stále zhoršuje. Což ukazuje i Zpráva o stavu zemědělství za rok 2018,“ říká Roman Mazák.
To, že vznikla EU, je rovno zázraku, říká Vladimír Špidla
Jeho slova částečně potvrzuje i zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu [NKÚ]. Podle ní se ministerstvu zemědělství nedaří naplňovat cíle, které si v sektoru živočišné výroby vytklo.
Naopak stavy hospodářských zvířat a míra soběstačnosti ČR v pokrytí spotřeby hovězího i vepřového masa se podle NKÚ ke konci roku 2017 oproti roku 2015 snížily.
I když se dotace do živočišné výroby od roku 2012 paradoxně zvýšily.
Potravinová soběstačnost Česka se stala aktuálním tématem i pro současnou vládu. Ta se koncem letošního března rozhodla na ni uvolnit celkem 3,3 miliardy korun.
„Hlavním smyslem námi navržených opatření je zajištění potravinové soběstačnosti našich obyvatel. Dále pak podstatné navýšení výrobních kapacit potravinářského průmyslu,“ uvedl ministr zemědělství Miroslav Toman.
MPO a MZe otvírají kvůli krizi Covid-19 nové dotační programy
Peníze přitom mají jít podle resortu především na pěstování ovoce, zeleniny, brambor. Ale i na podporu pěstování chmele a chovu prasat a drůbeže.
–DNA–
Spotřeba ovoce a zeleniny v Evropské unii
Pravidelná konzumace ovoce a zeleniny je považována za důležitý prvek zdravé a vyvážené stravy. V zemích Evropské unie však o něco více než třetina (34,4 %) populace ve věku 15 a více let nejedli ovoce a zeleninu v roce 2014 denně, zatímco méně než 15 % (14,1 %) spotřebovalo alespoň 5 porcí každý den.
To je spotřeba podporovaná v rámci celé EU „5-a-denní“ kampaní na základě doporučení Světové zdravotnické organizace, že jedinci konzumují „minimálně 400 g ovoce a zeleniny denně (kromě brambor a dalších škrobnatých hlíz)“.
Denní spotřeba ovoce a zeleniny se značně liší mezi jednotlivými členskými státy EU, u těch ve věku 15 a více let nekonzumujících denně ovoce a zeleniny od téměř 2/3 obyvatel v Rumunsku (65,1 %) po lehce na 15 % v Belgii (16,5 %).
Na druhé straně jíst alespoň 5 porcí denně se pohybovalo od 1/3 ve Spojeném království (33,1 %) po méně než 5 % jak v Rumunsku (3,5 %) a Bulharsku (4,4 %).
Rozdíly u mužů a žen v denní spotřebě ovoce a zeleniny se zdá být rovněž ovlivněno úrovní vzdělání. Čím vyšší je úroveň vzdělání, tím vyšší je podíl obyvatel „5-a-den“.
Tyto informace z Evropského Health Interview Survey vydává Eurostat u příležitosti Světového dne potravin (16. října).
- % obyvatel se spotřebou alespoň 5 porcí ovoce nebo zeleniny na denně, 2014
- (populace ve věku 15 a více let, údaje za Irsko nedostupné)
- Více než polovina populace nejí denně ovoce nebo zeleninu v Rumunsku a Bulharsku
Mezi členskými státy EU s nejnižším podílem obyvatel ve věku 15 a více nejedlo denně ovoce nebo zeleninu v roce 2014 v Belgii (16,1 %), (20,7 %), Spojeném království (21,3 %), Itálii (23,0 %), Španělsku (25,0 %), ve Slovinsku (27,0 %), Chorvatsku (27,5 %) a Řecku (30,1 %). Ale více než polovina obyvatel nejedla ovoce nebo zeleninu denně v Rumunsku (65,1 %) a Bulharsku (58,6 %). Následovalo Lotyšsko (48,5 %), Slovensko (46,6 %), Česká republika (46,3 %), Nizozemsko (45,9 %) a Německo (45,2 %).
Nejvyšší podíl „5-a-den“ spotřeby byl ve Velké Británii, Dánsku a Nizozemsku
Třetina obyvatel ve věku 15 a více let konzumovala denně alespoň 5 porcí ovoce nebo zeleniny ve Spojeném království (33,1 %), čtvrtina populace v Dánsku (25,9 %) a Nizozemí (25,0 %).
Naopak nejnižší podíl denní konzumace alespoň 5 porcí ovoce nebo zeleniny byl v Rumunsku (3,5 %), Bulharsku (4,4 %), Chorvatsku (7,0 %), Rakousku (7,2 %), Slovinsku (7,5 %) a Řecku (7,8 %).
Na úrovni EU “5-a-den“ byla 2014 1 ze 7 osob (14,1 %) ve věku 15 let a více.
Podíly “5-a-den“ se liší nejvíce mezi lidmi s vysokým a nízkým vzděláním ve Spojeném království, nejméně se liší v Řecku
Ve všech členských státech EU v roce 2014 bylo % populace s konzumací nejméně pěti porcí ovoce nebo zeleniny denně s vyšší úrovní vzdělání vyšší, než u osob s nízkou úrovní vzdělání. Celkově v EU jedlo alespoň 5 porcí denně 18,8 % z nejvýše vzdělané populace ve věku 15 a více jedlo alespoň pět porcí ovoce nebo zeleniny denně. Při nízké úrovni vzdělání to bylo 12,1 % obyvatel (rozdíl 6,7 %).
V členských státech byl největší rozdíl mezi osobami s nízkým a vyšším vzděláním u spotřeby „5-na-den“ v roce 2014 ve Spojeném království (40,5 % pro část populace s vyšším vzděláním proti 24,9 % s nízkou úrovní vzdělání, rozdíl 15,6 %), následuje Dánsko (rozdíl 14,3 %) a Portugalsko (11,5 %). Rozdíl pod 2 % byl v Řecku (o 0,9 %), v Německu a Rakousku (po 1,6 %).
Metody a definice
Údaje uvedené v této tiskové zprávě pocházejí z posledního European Health Interview Survey (EHIS). EHIS se zaměřuje na změření zdravotního stavu, zdravotních determinantů a využívání služeb péče o zdraví občanů EU mezi členskými státy.
První vlna EHIS (EHIS vlna 1 nebo EHIS cca 2008) byla provedena v letech 2006 a 2009. Druhá vlna (EHIS vlna 2 byla kolem cca 2014) byla provedena v letech 2013 až 2015.
Obecně je pokryta průzkumem populace starší 15 let žijící v domácnostech s bydlištěm na území země. Všechny ukazatele jsou vyjádřené v procentech odpovídající populace a statistiky jsou členěny podle věku a pohlaví a jedné další dimenzi, jako úrovně dosaženého vzdělání, kvintil příjmu nebo pracovní situace.
- Nízká úroveň vzdělání se vztahuje na ISCED 2011 úroveň 0-2: nižší než primární a nižší sekundární vzdělávání.
- Střední úroveň vzdělání se vztahuje na ISCED 2011 úroveň 3-4: vyšší sekundární a postsekundární neterciární vzdělání.
- Vysoká úroveň vzdělání, což znamená terciární úroveň dosaženého vzdělání je ISCED 2011 na úrovni 5-8: terciárního vzdělávání.
Češi jedí málo ovoce a zeleniny, rakovina tlustého střeva je důkazem
Světová zdravotnická organizace doporučuje každý den sníst nejméně 400 gramů ovoce a zeleniny. Češi podle Evropské rady pro informace o potravinách zvládnou jen něco přes polovinu doporučovaného množství, přesně 253 gramů.
Premianty jsou Poláci
Tím se řadíme k třetímu nejhoršímu národu v Evropě. Premianty jsou Poláci, kteří spořádají 577 gramů ovoce a zeleniny denně. Mezi další zeleninové jedlíky patří Italové, Němci a Rakušané.
Ovoce: nej vitaminy a minerályJahody180 kJ/100gObsahují vitaminy C, A, B, E. Dále v nich je draslík, zinek, hořčík a další.
|
Právě na jihu Evropy je podle zprávy Evropské rady pro informace o potravinách, kterou citovala ČTK, konzumace ovoce a zeleniny největší. V zemích ležících na severu ale lidé jedí více čerstvé zeleniny, na jihu jsou jejím zdrojem hlavně polévky.
Světová zdravotnická organizace odhaduje, že nedostatečný příjem ovoce a zeleniny způsobuje 14 procent úmrtí na rakovinu zažívacího traktu a 11 procent úmrtí na srdeční choroby. V Česku přitom lékaři každý rok zjistí více než 8 tisíc rakovin konečníku a tlustého střeva, přičemž zhruba 4,5 tisíce lidí zemře.
Pestrý jídelníček
Ovoce a zelenina mají ovšem i další pozitivní vliv na lidský organismus. Dodávají tělu vitaminy, vlákniny nebo minerály. Jídlo by mělo být pestré, totéž platí i pro ovoce a zeleninu.
„Každý druh obsahuje jiné složení vitaminů a minerálů,“ řekla iDNES.cz Jana Divoká, specialistka na výživu ze Sdružení Stop obezitě (STOB). Proto je také důležité ovoce a zeleninu střídat.
Zelenina: nej vitaminy a minerályBrokolice140kJ/100gObsahuje vitaminy A, B, C. Draslík, vápník, fosfor a další.
|
Například jako prevence před cukrovkou či vysokým krevním tlakem působí jablka a brokolice, protože obsahují chrom, který zároveň snižuje pocit únavy.
Nedílnou součástí jídelníčku každé těhotné ženy by zase měly být jahody, kapusta, listový špenát nebo už zmiňovaná brokolice. Obsahují totiž velké množství kyseliny listové, která kromě jiného působí preventivně proti vzniku vrozených vad nervové trubice plodu.
Zdravá je syrová
Pro lidský organismus je nejlepší, když se jablka, brokolice nebo mrkev jedí v syrovém stavu.
„Čím více ovoce a zeleninu opracujeme, tím jsou větší ztráty vitaminů a minerálů,“ upozorňuje specialistka na výživu. Pokud už zeleninu vaříte, měli byste volit šetrný způsob, nejlépe v páře a v kvalitním nádobí.
Zeleninu můžete konzumovat v průběhu celého dne v každém jídle. Na snídani jako přílohu k chlebu, na svačinu jako čerstvý zdravý snack, na oběd a večeři tepelně upravenou nebo jako zeleninovou přílohu či chutný salát. Při takovémto stravovacím plánu není vůbec problém sníst alespoň doporučovaných 400 gramů zeleniny denně.
Na pravidelnou konzumaci ovoce a zeleniny by si měly zvykat už děti. „Zeleniny a ovoce by děti měly sníst až 5 porcí denně, nejlépe je 3 porce zeleniny a 2 porce ovoce. Za porci se považuje takové množství, které se vejde do hrsti dítěte, to nejlépe odpovídá velikostí jeho potřebě,“ radí dětská lékařka Hana Cabrnochová.
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 9. února 2012. Anketa je uzavřena.
Česko bude bez vína, zeleniny i vepřového. Sny agrobaronů u řady položek splnit nejde
Poslanci schválili návrh SPD na povinný podíl prodeje vybraných základních potravin českého původu v prodejnách nad 400 m2. Od roku 2022 by měl tento povinný podíl činit nejméně 55 procent.
Česko by ovšem u řady těchto potravin nedokázalo zajistit odpovídající podíl z domácí produkce ani na samém startu kontroverzního nařízení.
Nejisté je podle právníků i to, jak by stát na plnění kvót dohlížel.
Zatímco spotřeba potravin v Česku roste, soběstačnost – tedy schopnost uspokojit potřeby obyvatel – u mnohých z nich klesá.
To by sice nepředstavovalo na jednotném evropském trhu problém, neboť většina z produktů se dá dovézt, do věci se však zapojili poslanci z SPD s podporou vládních stran a komunistů.
A velkým obchodům připravili rébus: splnit kvóty minimálního prodeje tuzemského jídla, které se však v nařízených objemech v Česku nevyrábí.
Od roku 1993 až do roku 2019 došlo k navýšení celkové spotřeby potravin na obyvatele a rok o 65,5 na celkem 796,5 kilogramu.
V roce 2019 se pak podle statistiků meziročně zvýšila spotřeba potravin na hlavu u většiny potravin.
„Historicky nejvyšší spotřeby na obyvatele bylo dosaženo u spotřeby rýže, a to 6,7 kg, dále u drůbežího masa 29,0 kg, sýrů 13,8 kg, ostatních mléčných výrobků 35,2 kg a jižního ovoce 37,5 kg,“ upřesnila v prosinci minulého roku Renata Vodičková, vedoucí oddělení statistiky zemědělství a lesnictví ČSÚ.
Pokles spotřeby je naopak patrný v posledních několika letech u chleba, králičího masa, konzumního mléka a soli. Spotřeba minerálních vod a nealkoholických nápojů meziročně klesla o 4,7 litru (-1,8 %). Alkoholických nápojů se vypilo o 0,9 litru více (+0,5 %).
Spotřeba roste, soběstačnost klesá
Opačný vývoj statistici sledují v případě soběstačnosti – tedy toho, do jaké míry jsou sledované potraviny schopné pokrýt spotřebu Čechů. V porovnání s rokem 1993 poklesla předloni soběstačnost u vepřového masa na 43 procent, u drůbežího masa na 63 procent, sýrů a tvarohu na 88 procent, másla na 66 procent, vajec na 85 procent.
Z rostlinných výrobků došlo k výraznému poklesu soběstačnosti u většiny druhů ovoce mírného pásma i zeleniny. Například u jablek se snížila na 75 procent, u cibule na 43 procent, mrkve na 48 procent, rajčat na 19 procent, zelí na 52 procent.
U brambor byla podle statistiků v roce 1993 sklizeň na obyvatele 232 kilogramů. Přitom spotřeba činila jen 84 kilogramů na obyvatele a rok. Oproti tomu předloni byla sklizeň 58,4 kilogramu a spotřeba 69,5 kilogramu.
Podobná čísla zveřejnilo také ministerstvo zemědělství v takzvané Zelené zprávě ministerstva zemědělství, která mapuje stav českého zemědělství nejnověji za rok 2019.
Ze Zelené zprávy přitom vyplývá, že soběstačnost například čerstvé zeleniny se dlouhodobě pohybuje pod 40 procenty. V roce 2019 činila 35,5 procenta. Nejvíce se dovážely melouny (15,6 %), rajčata (15 %), salátové okurky (11 %), cibule (11 %), sladká paprika (8 %) a mrkev (7 %).
Například u ovoce se sklizeň rok od roku výrazně liší. V roce 2019 se proti předchozí vyšší úrodě snížila více než o čtvrtinu. I v porovnání s pětiletým průměrem se podle zprávy jednalo o sklizeň spíše podprůměrnou.
Velice nízkou soběstačnost pak mají podle zprávy ministerstva hrozny. Z hroznů sklizených v Česku lze totiž získat asi 625 tisíc hektolitrů vína, což je přibližně 30 procent roční spotřeby vína v tuzemsku.
„Nedostatek domácí výroby vína byl i v roce 2019 řešen vysokým dovozem, který činil 1 482 tis. hl vína, tj. o 5,6 % více než v roce předchozím, v hodnotě 5,3 mld. Kč,“ uvádí zpráva. V roce 2019 byly největšími dodavateli vína do Česka Itálie, Španělsko, Maďarsko a Slovensko.
Soběstačnost vepřového masa je podle Zelené zprávy o něco vyšší, než ukazují čísla statistiků, i tak se ale dlouhodobě pohybuje pod 55 procenty.
Výše uvedené potraviny by tak z domácí produkce povinný 55procentní podíl nebyly schopny pokrýt ani teď, ani za rok. Podle návrhu Radima Fialy (SPD) by navíc tento podíl průběžně rostl, a to o tři procentní body ročně až do roku 2028, kdy by činil minimálně 73 procent.
„Spektrum zemědělských komodit, u nichž ČR nedokáže zabezpečit dostatečný podíl z domácí produkce, je poměrně široké, i pokud bychom měli dosáhnout jen startovacích 55 procent,“ potvrzuje pro on-line deník Aktuálně agrární analytik Petr Havel.
„Soběstačnost ČR nižší než 30 procent je podle Zelinářské unie ČR například v produkci okurek, rajčat, květáku, kedlubnů nebo česneku, naopak v případě cibule nebo brambor je aktuální soběstačnost vyšší než oněch 55 procent.
Obdobná situace je v produkci ovoce – soběstačnost u dominantního ovoce, tedy jablek, se sice pohybuje kolem 60 procent, to je však spíše výjimka.
Řada dalších druhů, například meruněk, je hluboko pod vytčenými 55 procenty, některé druhy, jako je třeba rybíz, angrešt a podobné druhy, se v ČR aktuálně pěstují jen ve velmi malé míře,“ vysvětluje analytik.
Havel přitom varuje, že situace se s postupujícími roky spíše zhoršuje.
„Meziročně nelze, často ani o jednotky procent, produkci navyšovat, jednak jsou k tomu zapotřebí nemalé investice, jednak jsou například pro nárůst produkce ovoce a zeleniny v ČR nevhodné klimatické podmínky.
Ne všechny plodiny lze pěstovat ve sklenících. A pro ty, které pěstovat lze, je zase nutné skleníky postavit – a to je zase drahé a vyžaduje to čas, rozhodně ne jeden rok,“ vysvětluje dále analytik.
Hrozí omezení nabídky, hlásí řetězce
Většina oslovených velkých řetězců, kterých by se povinné kvóty na vybrané české výrobky dotkly, se shodují v tom, že zákon by v případě svého schválení výrazně omezil nabídku pro zákazníka.
České výrobky podle svých slov upřednostňují i bez toho, aby jim to nařizoval zákon. „Jako společnost dlouhodobě působící v České republice a na českém trhu to považujeme za samozřejmost, která podle našeho názoru není třeba řešit zákonem,“ říká mluvčí Penny Market Tomáš Kubík.
„Nerozumíme tomu, jak chce stát s vážnou tváří požadovat vyšší povinná procenta českých potravin, než je aktuální procento dostupnosti českých primárních komodit.
Návrh navíc nepočítá s volatilitou či výpadky české zemědělské produkce. Zajistit povinný podíl českého sortimentu, který na trhu není, znamená pro spotřebitele zásadní omezení nabídky.
Příští rok v lednu tak dojde k omezení sortimentu v obchodech,“ říká za prodejny Globus mluvčí Lutfia Volfová.
Podle ní se může stát, že některé komodity budou nedostatkové a některé například nemusí na trhu být vůbec – například květák či salátové okurky.
„Tato regulace může výrazně omezit pestrost nabídky v našich prodejnách. Je zjevné, že povede k horší konkurenci a to znamená zdražování a horší kvalitu pro spotřebitele,“ domnívá se šéf komunikace prodejen Albert Jiří Mareček.
„K navrhovanému zákonnému podílu potravin vyrobených v ČR nebo splňujících označení Česká potravina je třeba říci, že vzhledem k vysokým kvalitativním, ale i kapacitním nárokům na naše dodavatele jsme již dnes nuceni odebírat nemalou část našeho stálého sortimentu ze zahraničí. Dodržet takto vysoký podíl u celého sortimentu na celém trhu by proto nutně způsobilo ještě větší kapacitní potíže a v jejich důsledku tlak na snížení kvality výrobků a současně zásadní snížení pestrosti nabídky a sortimentu,“ říká za řetězec Lidl mluvčí Tomáš Myler.
Zákon není myšlen vážně, míní advokát
Kolem fungování kontroverzního zákona se přitom stále točí mnoho otázek. On-line deník Aktuálně.cz v prosinci oslovil navrhovatele Radima Fialu (SPD) s dotazy, které by pomohly systém více objasnit. Ačkoliv mu byly podle sekretariátu doručeny, doteď zůstaly bez reakce.
Obchodníci například netuší, jakým způsobem by měly zákonem stanové kvóty ve svých obchodech případně dodržovat a zda by za nedodržení padaly sankce. Obchody žádný systém pro dodržování zákonného podílu zatím nemají.
Jasné to přitom není ani z výkladu navrhovaného zákona. Ten říká, že: „Provozovatel potravinářského podniku provozující maloobchod je povinen zajistit, aby podíl vybraných základních potravin z krátkého dodavatelského řetězce uvedených v Příloze č.
1 a splňujících kritéria dle odst. 1 písm.
a) nebo b), bez ohledu na to, zda jsou způsobem dle odstavce 1 zákona skutečně označeny, prodaných konečným spotřebitelům činil v každé jím provozované maloobchodní provozovně a) minimálně 55 % v kalendářním roce 2002.“
Na sociálních sítích se proto strhla diskuse nad systémem kontroly, když se povinná procenta budou muset v obchodech prodat, nikoliv jen nabídnout.
Že předkladatelé skutečně počítají s podílem na prodaných a nikoliv nabízených potravinách, potvrzují i oslovení advokáti.
„Bojí se totiž, že jinak by obchody nabízely formálně neprodejné zboží, ale reálně by prodávaly jiné, a tím by zákon obešly,“ domnívá se provozovatel on-line právní služby Dostupnyadvokat.cz Ondřej Preuss.
„Nicméně kontrola je velmi obtížná a zákon dle mého názoru není zamýšlen vážně, nikdy nevejde v život,“ říká Preuss pro Aktuálně.cz.
Podle Preusse je zákon v rozporu s evropskou regulací volného trhu. A ta má takzvanou aplikační přednost. „Nikdo se jím tedy, i kdyby byl schválen, nebude muset řídit, respektive uspěje v odvolání proti jakékoliv sankci, kterou by byl za nedodržování pokutován,“ říká advokát.
„Jednoduše řečeno, nikdo dle mého názoru nepočítá s tím, že by se toto skutečně prakticky kontrolovalo. Byly by zde totiž absurdní důsledky, že by například v prosinci již nemohl obchod nabízet některé zboží, neb by měl vyčerpaný 'zahraniční limit' na celý rok,“ dodává.
Ovoce a zelenina
Zelenina hrála v jídelníčku našich předků nezastupitelnou roli, avšak její rozmanitost nebyla samozřejmě tak veliká jako dnes. Zároveň se míra její konzumace lišila podle ročního období.
Zelenina byla nejčastěji upravována vařením, vyvařená tekutina se pak většinou neslévala, ale dále se v ní zasmažovala. Některé druhy zeleniny, např. zelí, se často i dusilo.
V úpravě zeleniny nebyly velké regionální rozdíly, ty panovaly spíše mezi jednotlivými sociálními vrstvami, ti bohatší samozřejmě používaly více sádla, chudí ho pak často nahrazovali pouze lojem.
Zelenina se konzumovala samozřejmě i syrová.
Zelí
Nejoblíbenější zeleninou bylo v předchozích staletích bezesporu zelí. Jeho využití je všestranné a již naši předci přišli na řadu metod, jak ho skladovat či konzervovat na méně hojné období. Navíc je zelí i velký zdrojem vitamínu C, jehož nedostatkem trpěla většina populace a způsoboval tak i řadu onemocnění (např. kurděje).
V lidové kuchyni mělo tak zelí nezastupitelné místo. Využíváno bylo zelí červené i bílé v mnoha různých úpravách, které měly i řadu regionálních variant.
Zelí je jako rostlina nenáročné, levné a skladné, vydrží dlouho, dá se tedy konzumovat po celý rok. Oblíbené bylo i v antice, dobře o něm mluvil např. i Cato. Prospěšnost konzumace zelí byla chválena i v renesanci- Matioli o něm hovoří jako o léku. Ve zkvašené podobě bylo povinnou výbavou zaoceánských lodí a vojenských pevností.
Zásadní úlohu mělo v postním jídelníčku, to bylo konzumováno třeba i třikrát denně.
Základní konzervační metodou bylo kvašení, tedy přírodní proces. U nás se takto konzervovaly pouze okurky a zelí, ale lze i jablka, houby, papriky či olivy. To všechno se takto konzervovalo hlavně na jihu a východě Evropy.
Jedná se o velmi levnou záležitost. Zelí se musí nasolit, případně se tam přidá něco na vylepšení – regionální rozdíly, někde se např. přidávalo nakyslé jablko.
Zelí se takto naložilo do speciálních sudů, uložilo v chladu a nechalo se pracovat.
Kořenová zelenina
Další oblíbenou zeleninou byla kořenová a to především mrkev. Její pěstování není náročné, obstojí i v drsnějším podnebí ve vyšších polohách a lze ji snadno skladovat. Zároveň měla v jídelníčku našich předků všestranné využití.
Lze jí doplňovat pokrmy masité, ale často vystupovala i samostatně. Její nasládlá chuť navíc umožňuje využití i při přípravě sladkých pokrmů, často totiž nahrazovala cukr, respektive ještě před jeho rozšířením se používala strouhaná mrkev jako sladidlo.
Dále se z mrkve vyráběl i sirup či kořalka.
Vedle mrkve se pak sice v menším množství ale přesto obvykle objevovala i petržel (někde zvaná petruška), z ní bylo možné spotřebovat jak hlízu, tak i nať. Podle dobových záznamů však slouží spíše jako přídavek či dochucovadlo, nefiguruje tedy jako hlavní surovina.
Podobně lze mluvit i o celeru, z něhož naši předci (a ostatně i my dnes) také využili hlízy i nať, ale opět se jednalo pouze o doplněk při přípravě různých pokrmů.
Opomenout nesmíme ani cibuli, která sice též sloužila primárně jako dochucovadlo. Ale vzhledem k její nenáročnosti a snadnému pěstování se stala i výhodným obchodním artiklem a tím došla i masovějšímu rozšíření. Podobnou úlohu měl v lidové kuchyni i česnek, toho se však dle dobových pramenů nespotřebovalo velké množství.
Řepa
Před masovým rozšířením brambor se v našich zemích masivně konzumovaly různé druhy řepy – červená, tuřín (někdy nazývaný jedlá řepa) a vodnice. Řepy byly konzumovány již od starověku, už od té doby byly běžnou součástí jídelníčku. Některé její druhy se i udily, jiné se skladovaly ve sklepích.
V pokrmech figurovaly běžně jako příloha. Obsahují hodně škrobu. Tuřín a vodnice se i nakládaly – sušily se, pak se strouhaly a nakládaly na kyselo. Vařená řepa se konzumovala především k masům. Někdy se hlízy i pekly. V době nouze se strouhanou řepou nastavovala mouka na pečení chleba.
Ostatní zelenina
V teplejších krajích se pěstovaly i okurky či hlávkový salát, tato zelenina se konzumovala i syrová. Salát nejčastěji s prostou zálivkou, bohatší i se zkyslou smetanou. I okurky se zvláště v teplejších krajích jedly i syrové, jinak byla všeobecně rozšířena jejich konzervace kvašením.
Brambory
Brambory jsou poměrně mladou záležitostí v jídelníčku Evropanů. Většího rozšíření se jim dostalo až v 18. století, ačkoli byly známy již o dvě století dříve. Do té doby jejich místo zaujímaly různé druhy řepy, jak jsme se o nich zmiňovali výše.
V Evropě se brambory pěstují již 400- 450 let, avšak u nás se prosadily až v poslední třetině 18. století. Říkalo se jim zemčata, zemáky či bandory. Avšak poté, co opadla nedůvěra vůči jejich konzumaci a lidé zjistili jejich velkou užitečnost a rozmanitost využití i zpracování, tak se jejich pěstování masově rozšířilo.
Do Evropy se dostaly dvěma cestami, jednak přes Španělsko v 1. polovině 16. století a pak přes Anglii na konci téhož století. Zpočátku vnímány jako exotická rostlina, která krásně kvetla, a nikoho ani nenapadlo ji jíst.
Pěstovaly se v botanických zahradách, navíc je celá rostlina jedovatá kromě hlíz.
Neznalost využití brambor v jídelníčku lze ilustrovat i na příkladu experimentu, který provedli na francouzském královském dvoře v roce 1618, brambory zde podávali jako dezert a nikoho příliš nezaujal.
Pak ale přišla třicetiletá válka, která po sobě zanechala nesmazatelné stopy ve velké části Evropy. Po ní následovaly hladomory, které zdecimovaly již tak zbídačené obyvatelstvo. V některých zemích se tak přistupuje ke konzumaci brambor jako náhražkové plodině. Postupně se odtažitost vůči bramborám zmírňuje i v ostatních částech našeho kontinentu.
U nás k jejich většímu rozšíření přispěla sedmiletá válka, ta přinesla velký hladomor. Poddaní byli donuceni vrchností k pěstování brambor, už se vědělo, že jsou nenáročné a mají velké výnosy. Dokonce byly vydávané různé dekrety. Údajně je také jedli pruští vojáci a podle jejich vzoru je pak začali konzumovat i zdejší lidé.
Prostý člověk totiž brambory znal, ale pěstoval je pro dobytek.
Brambory pak zachránily životy i v dalších hladomorech v málo úrodných letech. Postupně se tak staly základem jídelníčku všech vrstev.
Ovoce
Tradice ovocných stromů a ovocných zahrad je ve střední Evropě velmi široká a zakořeněná. Odrazy nalezneme i ve folklóru. Nejčastěji se pěstovaly jabloně, hrušně a švestky. Doklady o pěstování ovocných, avšak ne ještě šlechtěných, stromů máme již z neolitu.
Od jihu se pak během staletí šíří šlechtění stromů. Významný rozvoj se datuje do dob Karla IV., kdy se šlechtění věnovala řada klášterů. Z jeho popudu pak šlechtí stromy i šlechtici. U nás máme doklady o množství sadů již z 9. a 10. století.
Ke stromům panovala obecná úcta.
Dub byl hluboko do renesance považován za ovocný strom. Ovoce se konzumovalo pravděpodobně více a ve všech sociálních vrstvách více než dnes. Balbín dokonce hovořil o tom, že bylo v českých zemích pěstováno tolik ovocných stromů, že nebylo třeba nic dovážet.
V 16. století se šlechtění věnuje řada šlechtických rodů, např. Rožmberkové (Jošt z Rožmberka napsal dokonce spis O pěstování rozkošných zahrad, tato publikace byla natolik oblíbená, že se dočkala několika vydání). I Rudolf II. se zasloužil o rozvoj ovocnářství, připisuje se mu např. rozšíření míšenského jablíčka u nás. Z Čech se v této době ovoce i vyváží.
Mnoho dokladů našel i Zikmund Winter. Ačkoli tehdejší medicína ovoce až tolik neopěvuje. Např. doktor Kopp nedoporučuje přílišnou konzumaci ovoce, ale dokonce ani zelí.
Vrchol rozvoje ovocnářství se datuje do doby vlády Marie Terezie a Josefa II., ti vydávali i nařízení o vysazování ovocných stromů.
Nejčastějším způsobem konzervace ovoce bylo sušení – křížalami bylo nazýváno všechno sušené ovoce.
To bylo běžnou součástí jídelníčku, nejčastěji bylo základní surovinou pro kaše (bílá – hrušková, černá – švestková, žlutá – jablečná), někdy se jim říkalo varmuže. Měšťanská a aristokratický kuchyně je ještě doslazovala.
K takovýmto kaším se nejčastěji zakusoval chléb nebo brambory. Vaření těchto kaší se zachovalo nejdéle v Podkrkonoší, hluboko do 20. století.
Z ovoce se dále připravovaly polévky. Ty se ještě zahušťovaly moukou, bramborami nebo se do nich přidávalo mléko. V zimě se vařily teplé ze sušeného ovoce, v létě studené z čerstvého.
Sušené ovoce bylo i součástí rituálních pokrmů. Důležité bylo i pro přástky – poslinek (přadleny musely něco žvýkat, aby mohly slinit splétanou nit).
Další úpravou bylo vaření povidel. Ta nemusela být jak je dnes nejčastější švestková, ale vařila se i hrušková či jablečná. Neslazené ovoce se rozvařilo, konzervovalo se převařením.
Vaření povidel (nazývané lízačka) bylo zároveň i důležitou společenskou událostí. Vařilo se totiž v obecním kotli, který měl dvojité dno (na klesající pecky).
Muselo se neustále míchat, což bylo záležitostí mladých lidí, kteří tak měli příležitost k seznámení. Nejčastěji se povidla vařila v září. Povidla sloužila i jako sladidlo.
Ovoce bylo zároveň samozřejmě konzumováno i syrové. Někdy se stávalo i dárkem pro blízké, jak o tom svědčí mnohé folklorní skladby.
O drobném zahradním i lesním ovoci a jeho využití v jídelníčku lidových vrstev se hovoří v kapitole o sběračství.
Zdroje
Zdroj
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012
Doporučená literatura a další zdroje
- Antropology of Food and Habits, Paris 1975
- Food in Perspective, Edinburg 1981
- European Food History, New York 1992
- Beranová M., Chléb a sýr u českých Slovanů. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401
- Beranová M., Jídlo a pití za Rudolfa II., Praha 1997
- Douglas M., Complexité culturelle: cuisin et société. Paris, Sociétés, 1988, č. 19
- Stoličná R., Jedlá a nápoje našich predkov, Bratislava 1991
- Štěpánová, Irena. Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012
- Úlehlová-Tilschová M., Česká strava lidová, Praha 2011