Ilustrační foto: pixabay.com
22. 2. 2017
V první části o tom nešťastném „okopávání“ od Fr. Mendlíka, potom (aniž bych jej tímto s nimi spojoval) o výskytu psychopatů kolem nás.
Nejdřív k některým příspěvkům Fr. Mendlíka. Jsou všechny z 16. – 18. února a najdete je v rubrice Líbí – Nelíbí, další jsou v diskusních chatech či dokonce v komentářích k cizím článkům.
Proč o tom píšu tady? Protože nechci přistoupit na jeho styl krátkých a zlých polemik (spíš invektiv) v těch rubrikách. Ty reakce by se také zveřejnily a všichni byste je četli.
Proč tedy odpovídat po kouskách, když to tady může být celé najednou.
Pane Mendlíku, napsal jste: „Vy opravdu znáte nějaké sportovce? Já jenom podnikatele bez národní hrdosti.“ – To přece není pravda, že každý sportovec je podnikatel bez národní hrdosti. Od vás to bylo úmyslně přehnané, abyste si rejpnul či někoho naštval.
Vy asi sám tušíte, že to ve svých formulacích přeháníte a my ostatní (myslím normální čtenáře) víme, že to není pravda. Ale slušní lidé na to prostě pokaždé nereagují.
Tím neříkám, že nejste normální (v psychiatrickém smyslu), protože vás neznám a samotná hranice normality není zcela vyhraněná, avšak vaše projevy jsou bohužel příznaky určitého deficitu.
Nemusím vám dokazovat, že všichni sportovci takoví nejsou, dokonce spíš jen menšina, a nemusím to dokazovat proto, že ostatním lidem to je ze zkušenosti úplně jasné a vy se stejně nechcete poučit (zatím).
O dva dny později: „Já si za svými názory stojím, ať už se to ,,znalým“ lidem líbí, nebo nelíbí.“ – Prohlásil jste mne předtím za neznalého, tak jsem se prohlásil za znalého J. Vy si přece klidně stůjte dál za svými názory, ať se mi to líbí nebo ne.
Avšak kromě toho, že se ztrapňujete před ostatními, tak do sebe zažíráte tu ustavičnou negativitu, možná zlobu, možná nenávist.
Ono se to postupně stává určitým způsobem vidění světa a prožívání života, a to by mi bylo líto, kdybyste v tom pokračoval či dokonce prohluboval negativní postoje.
Tentýž den: „Jestliže pane Č. souhlasíte s nevybíravými a sprostými útoky na PREZIDENTA REPUBLIKY, házením vajec, akcí Červené karty a červenými trenýrkami, nekárejte za jiný názor.“ – Zase jste to formuloval, tak, jako bych s házením vajec atd. souhlasil.
„Jestliže souhlasíte, … nekárejte.“ Ale představte si, že já taky nesouhlasím, tak s čím máte problém? Vždyť to o mně dosud vůbec nevíte a já vám to nyní řeknu: se sprostými útoky nikdy nesouhlasím.
Od vás to měla být zase nějaká rána pod pás, nějaké píchnutí, kousek zlé vůle. Proč?
Vy takhle umíte provokovat k polemice a člověk ne vždy odolá.
Tak třeba mě napadá otázka, jak je možné, že si prezident republiky (píšete to s velkými písmeny, to je zajímavé) vůbec může vysloužit nevybíravé a sprosté útoky? Jak nás může reprezentovat někdo, kdo svými výroky vyvolává takové bouře? (A to si všimněte, že v těchto větách pana Z.
nehodnotím, ani nedávám příklady jeho výroků, prostě se ptám, jak k tomu vůbec mohlo dojít, že tolik lidí nemá rádo svého prezidenta? Bylo něco takového v éře Masaryka, Beneše nebo Havla?) – Avšak já do takové polemiky nepůjdu, nenechám se vyprovokovat, musí vám bohužel stačit mé občasné stručné glosy.
Například mně jsou některé názory Zemana i Klause sympatické. Nevím, proč by měly být všechny jenom špatné nebo všechny jenom dobré. Černobílé vidění je jedna z nejhorších chorob celých národů a tím spíš jejich mluvčích, které něco neustále nutí se vyjadřovat negativně ve veřejném prostoru (včetně i60.cz).
Samozřejmě, že psychologové mají mnoho poznatků a domněnek o podobném chování a umí je pojmenovat. Já to neudělám, ačkoliv to možná čekáte.
Pane Mendlíku, jak si sám všímám, vy každou chvíli s něčím bojujete, pořád se musíte proti něčemu vymezovat, pořád se musíte nějak ozývat, protestovat, hodnotit. Pište humorné příběhy se skrytým ponaučením, tak vás máme nejraději.
Neházejte rukama nohama kolem sebe, nebojujte tak moc. Šetřete se na důležitá témata a odstraňte z hlavy předsudky o jiných lidech. Prosím.
♠ ♠ ♠
A nyní o těch psychopatech.
V jedné tehdejší odpovědi jsem naznačil, že pánové Klaus a Zeman jsou psychopaté. To pana Mendlíka, a asi i další čtenáře, pobouřilo – jak to jen mohu vědět? Nyní to vysvětlím. V jejich případech jde minimálně o tzv.
narcistní psychopatii, ovšem ještě s dalšími charakteristikami, kterými vás nebudu zatěžovat. Bohužel, je to tak. Psychopatů je všude kolem nás mnohem víc, než si myslíte.
Nejsou to blázni, mají „jen“ narušené některé „povahové“ vlastnosti a základní postoje k sobě, k ostatním lidem a ke světu, a proto se chovají tak, že je jako psychopaty můžete identifikovat.
Takže to není nemoc, kterou by prostě lékaři museli léčit. To je spíš „jen“ úchylka. Ale taková, že devastuje celé okolí psychopata. Jací takoví lidé jsou? Psychopatie jsou rozmanité, soustředím se na Z. a K.
V jejich případě jde (nejenom) o narcistní psychopatii.
Tento rys je u obou zvlášť nápadný (nepozná se to pouze z křivých úsměvů, ale též z jejich gestikulace a slovních projevů, což vše docela dobře ukazuje televizní obrazovka a další média).
Bývají vztahovační, protože jsou sebestřední, ale bývají také panovační, bezcitní. Jestli mají smysl pro humor, je to humor více nebo méně krutý, který druhému škodí. Často jim chybí soucit a určitě i svědomí.
Vyžadují loajalitu, ke svým lidem loajální nebývají, spíš je využívají (to neznamená, že je neodměňují dobrými místy a platy, naopak, odměňují je proto, aby sami mohli pokračovat ve svém závadném chování). Lidově se tomu říká, že nemají charakter.
Dále těžko akceptují cizí názor, bývají pomstychtiví, umí intrikovat (s noblesou!), nesnesou, aby je někdo v jejich blízkosti převyšoval (tzn. ohrožoval). Ostatní lidi vnímají buď jako použitelné prostředky, nebo jako překážky, které je třeba odstranit. Jsou to predátoři.
Kdyby se takový člověk projevil na veřejnosti jako hulvát (jímž zpravidla je), bude to zdůvodňovat tím, že je pouze upřímný. Jeho pomalá řeč, odmlky, spokojené grimasy apod.
dělají dojem serióznosti, ale je to zadržovaná spontánnost, která by jej prozradila (ve skutečnosti v tu chvíli potřebuje být zlý, kousavý a nemilosrdný). Protože však takoví lidé mají často docela vysokou tzv.
sociální inteligenci, chápou, jak se na veřejnosti chovat mohou a jak ne, takže laiky jejich chování docela dobře splete. Psychopaté, kteří se dostali do vysokých funkcí (Z. a K.
nejsou jediní, ale právě pro ně to platí učebnicově), mohou být vysoce inteligentní a naučili se již mnoha komunikačním a dalším fintám. Tudíž své chování na veřejnosti mají většinou pod kontrolou. Minimálně jsou aspoň abrazivní (tzn. působí na vás jako smirkový papír, v soukromí jsou protivní, ustavičně něčím otravují či vás rovnou pořád se.ou – jak se tomu lidově říká).
Odlišné názory chápou typicky jako důkazy hlouposti jiných nebo jejich nepřátelství a nutkavě se s nimi snaží vypořádat.
Pro ostatní lidi zcela pochopitelnou a běžnou různost názorů vnímají jako útok na sebe (na svou jedinou pravdu), jako ošklivý naschvál od druhého člověka, který je ohrožuje tím, že má jiný názor.
Bývají punitivní (rádi trestají, alespoň slovně). Bývají nedůvěřiví či podezíraví. Nikdy nezapomínají. Nikdy neodpouštějí. Jsou zlí.
Rozhodně všichni nejsou ti narcistní (sebestřední), rozmnaitých psychopatií je spousta, protože skoro každý rys osobnosti může vyhřeznout za hranice normálního chování a prožívání. Mnoho psychopatů je mezi politiky (v demokracii i diktatuře totiž dobře systémem vzlínají, nebudu však zdržovat popisem tohoto mechanismu – dobrým příkladem psychopata je Stalin).
Mnozí další se však dostávají do pozic šéfů firem, soudců, policistů, ředitelů škol, vedoucích úředníků či různých kontrolorů. Psychopati své podřízené uštvou. Obchodníci vás bez skrupulí okradou (určitě jich je dost mezi šmejdy). A ovšem, ti všichni nejsou psychopaty jen v zaměstnání, ale taky doma.
Potřebují proto za manželku určitý typ žen, které k nim budou vzhlížet a uctívat, ale to tu rozvádět nebudu.
Rád bych připsal, kdo psychopati určitě nejsou a je jedno, jestli se to zrovna mně nebo vám líbí či nelíbí.
Psychopaté pravděpodobně nebyli nebo nejsou například Babiš z ANO, Sobotka z ČSSD, Fiala z ODS, Schwarzenberg z TOP09, Bělohrádek z KDU-ČSL, bez stranické příslušnosti například Medek, Havel, Halík, Horáček, asi i Robejšek (Realisté) a množství dalších.
Doufám, že jsem zvolil dostatečně rozmanité politické spektrum, abyste to přijali bez nepřátelství a černobílých předsudků. Fanatismus a osobní nevraživost už dokázaly napáchat dost špatného.
♠ ♠ ♠
Jak jsem napsal v úvodu, nebaví mě a nechci pořád s někým polemizovat, mlátit kolem sebe, pořád se nějak bránit nebo útočit. Tak se prosím na mě nezlobte, že nebudu reagovat na žádné osobní komentáře a invektivy. Naproti tomu psychopaté v politice či podobná jiná obecná témata, to mne skutečně zajímá a znepokojuje a k tomu se podle potřeby vyjadřovat budu. Posílám ke zveřejnění 19. 2. 2017.
Poznámka redakce: Dali jsme možnost panu Čepelkovi vyjádřit se. Další autorské texty, které se budou týkat ostatních čtenářů však vydávat nebudeme. Žádáme tímto, abyste zanechali nejrůznějších invektiv či hádek. Jak jsme již dříve upozorňovali, nebudeme to tolerovat. Pro výměnu názorů slouží výhradně rurbika Ring. Děkujeme za pochopení.
Hodnocení: (3.3 b. / 7 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Zpět na homepage
Radkin Honzák: Každý psychopat se vždy dere na špici. Taky jsou to ti nejlepší obchodníci i lháři
„Psychopaty jsme vyškrtli z odborné psychiatrické klasifikace, a ta parta, která by psychopatii ráda přesně definovala, tvrdí, že primární charakteristikou tohoto procenta lidí je nedostatek strachu,“ říká Honzák.
Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.
Poslechněte si celý rozhovor Jany Klusákové a Radkina Honzáka
Psychopat nemá strach
Psychopata tak absolutně nic nebrzdí a absence strachu vysvětluje i jeho jiné vnímání reality, a tedy i chování. „Přitom strach je emoce, kterou nám sem přinesli dinosauři už někdy před 250 miliony let. Zachraňuje vám život, a když ho nemáte, tak vám vlastně chybí spojení mezi centrem strachu a jeho uvědoměním,“ vysvětluje psychiatr.
Je to prý něco jako barvoslepý člověk, protože strach je přítomný v řadě dalších složitých lidských emocích. I taková láska má podle Honzáka v sobě půl strachu, protože se bojíte, že o milovanou bytost taky můžete přijít. Všechny další emoce psychopata jsou jakoby placaté a potřebuje daleko silnější podněty.
„Třeba takový gangster, kterého chytili na letišti s plným batohem kokainu, pak klidně přizná, že daleko větší potěšení než pytel peněz, které z toho měl, u něj vyvolalo vlastní pašování.“
Už se s tím narodí
Psychopatem se podle psychiatra člověk narodí a poznáte jej už jako dítě, protože je obtížně vychovatelný. „Každé zdravé dítě vychováte i s pocitem strachu… Bojí se, že ztratí lásku rodiče, nebo že dostane na zadek, když něco provede.
Psychopat jde svou vlastní cestou. Často má i poloviční vnímání bolesti, protože se napůl bojíme, jak to bude bolet, a napůl nás to doopravdy bolí. U těch nejtěžších případů se pak tento nedostatek strachu ještě smíchá s agresí.
A na světě je kriminálník, a to už někdy kolem puberty.“
Schizofrenik nemusí mít dlouho příznaky, pak přijde první pobyt na psychiatrii, říká exšéf Bohnic
Číst článek
Jak tedy poznáte psychopata? Třeba tak, že neumí soucítit s bolestí, utrpením nebo i starostmi někoho dalšího. „Když nemá znalost strachu, tak se taky logicky divíte, proč se někdo jiný vůbec bojí.“
Podle Honzáka je prý ale velkou chybou považovat všechny psychopaty za kriminálníky. „Tam se dostane tak 20 procent z nich a jen ti, co to sociálně neustojí. To jsou ty vzorné hypersociální děti, o kterých okolí říká, jak krásně pozdraví a mají úžasně vypucované boty… Pokud jim nejde nikdo napříč, tak jsou i vynikajícími společníky.“
Psychopati na špici
Každý psychopat se ale podle psychiatra vždy dere na špici, pokud má příležitost. „Jde o to, jak dalece se společnost dohodne, že tady máme nějaká pravidla a že jsou vymahatelná i pro tyto lidi. Proto jsou mezi psychopaty nejlepší obchodníci, ale taky lháři. Muž, který prodá Karlštejn, nebo sňatkový podvodník s IQ 85, který s nadhledem ukecá vysokoškolačku.“
Opravdu se psychopat neprosadí tam, kde jsou nějaká pravidla? A jak jsme na tom v Česku?
„Bídně. Vezměte si způsoby, jak náš velký prezident ohýbá ústavu a jak dalece mu to všichni dovolí.
To je jeden ze zoufalých příkladů, jak naše společnost degeneruje, a taky jeden z důvodů, proč v době ekonomického boomu jsou lidi tak otrávení.
Protože máme instinktivní potřebu určitých pravidel, kterým říkáme struktura, vztahy, hodnoty a pokud dohodnutá pravidla platí jasně a explicitně, a špičky je začnou porušovat, tak padá i vědomí spravedlnosti celé společnosti.“
Ani Karel IV. nebyl normální
Ve velké množině psychopatů v dějinách lidstva se ale najde i odchylka, kdy psychopat začne sloužit dobru.
Spotřeba psychofarmak za 25 let vzrostla šestinásobně. ‚V pořádku, jen pozor na starší léky,‘ říká psychiatr
Číst článek
„Svět bez zla by přece nemohl být světem dobra. Jakýmsi rozumem epochy bylo do půlky 19. století náboženství a pak už věda. Taky jsme ale měli nerozum epochy, což byl takový Franz Kafka, nebo dodnes nepochopení fyzikové typu Alberta Einsteina nebo Nielse Bohra, které jsme dosud nepobrali.“
Standardní osobnost nebyl podle Radkina Honzáka ani Karel IV. „Ten i v usedlém věku jezdil na turnaje, až ho tam praštili do hlavy. Ochrnul na všechny čtyři a měl velké štěstí v neštěstí na skvělého ranhojiče.
Ten ho totiž správně vyvěsil a zůstala mu jen hlavička na stranu. Ale když byl mladší, tak ho sám papež nabádal, aby nechodil oblíkaný jako floutek. A ten rozmach Prahy, co zvládl udělat.
To přece nemohl udělat chlapec, který sedí někde při zdi,“ dodává.
Vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky
Je v praxi opravdu možné, aby si firma udržela určitý morální kredit a zároveň generovala vysoké zisky?
Já v to věřím, ale nejsem ekonom, abych to mohl tvrdit s určitostí.
Ze zkušenosti psychologa vnímám, že chování, které má nějakou morální integritu čili se drží společenských a etických zásad, se jeví v krátkodobém horizontu jako nevýhodné, ale z dlouhodobějšího hlediska se vždycky vyplatí, ať už hovoříme o státu, který je předvídatelný, protože si udržuje etické principy, nebo o škole s pověstí férových učitelů či firmě, kde se dobře starají o své zaměstnance. Vhodným příkladem by pro nás mohl být Baťa, který si také časem uvědomil, že k tomu, aby podnik prosperoval, jsou potřeba mimo jiné spokojení zaměstnanci.
Co nebo kdo tvoří etický kodex firmy a jak se přiblížit k ideálu?
V jedné rovině je tvořený legislativou, především zákoníkem práce. V ČR mám zkušenost, že čím větší je korporace, tím více se dbá na jeho dodržování. Pro malé živnostníky je zdejší podnikatelské prostředí poměrně nepříznivé a každá úleva pro zaměstnance je tak pro menší organizace finančně náročná, tudíž občas někteří hledají způsob, jak zákoník obcházet.
Druhou linii etického kodexu si tvoří firmy samy. Bohužel však jde často o kodexy v podobě prázdných hesel typu „jsme jeden tým“, čemuž nikdo zcela nerozumí a v praxi to nefunguje.
Mnohem efektivnější je, když se zaměstnavatel/manažer zaměří na chování a v etickém kodexu přesně definuje, jaké jednání od svých zaměstnanců očekává. Např. „v práci se zdravíme“. Tak je jasné, co se od koho očekává, principy si postupně všichni osvojí, což je hned znát i na celkové atmosféře ve společnosti.
Vedoucím pracovníkům bych poradil, aby se při vytváření etického kodexu pokusili oprostit od toho, co si o tom budou myslet kolegové, nebo jak by se mohli cítit, a zkusili si místo toho představit, čím a jak se projevují dobré mezilidské vztahy na pracovišti.
Jsou také organizace, které žádný etický kodex nemají, a tam pak záleží na přístupu manažera daného oddělení, jestli se zaměří na kolektiv, nebo jenom na zvyšování výkonu.
Proč se zásady etického chování ze společnosti vytrácejí a jakou roli zde mohou hrát média?
Jsem skeptický k tomu, aby média vychovávala, což neznamená, že by to tak nemělo být, ale nemyslím si, že by to byl jejich primární úkol. Celé 21. století se nachází v krizi, která se nese v duchu „postmoderního myšlení“, soustředěného na individualitu a práva jedince.
Můžeme to pozorovat už i ve škole: učitelé se obávají vyžadovat po studentech určitý způsob chování, protože nic takového není žádným zákonem definované, a tudíž by se mohlo zdát, že na to nemají právo.
V dnešní době se klade akcent na výjimky a chování je specifické, proto by se proti vyučujícímu mohl jedinec nebo skupinka jedinců obrátit s tím, že takové požadavky nehodlá respektovat, jelikož se neslučují s jeho/jejich osobním přesvědčením.
Vrátím-li se zpět k podnikatelskému prostředí. Korporace si nemůže dovolit dělat takovým způsobem výjimky a fungovat demokraticky, protože vznikla za účelem zisku, má vlastníka a vedoucí pracovníky, kteří nesou určitou odpovědnost. Demokratické principy lze ve velké společnosti uplatňovat v rovině diskusí nad projektem, nikoli v liniovém řízení.
Má tedy korporace neboli vlastník právo nařizovat zaměstnancům určitý způsob chování?
Myslím si, že korporace má právo vyžadovat určitý typ chování, ale na to by mi určitě manažeři v mezinárodních společnostech namítli, že mají v kolektivu různé etnické, náboženské či sexuální menšiny, kterým musí vyjít vstříc a přizpůsobit se. A to je ten problém. V tu chvíli se musí rozhodnout, jestli vytvoří etický rámec, který bude specifikovat nějaký typ chování, nebo na situaci rezignují a vytvoří nic neříkající nekonkrétní hesla.
Jak by se měli zachovat zaměstnanci, jestliže etické principy nedodržují jejich nadřízení?
Domnívám se, že skutečně zlých lidí není ve společnosti mnoho. Tím myslím psychopaty bez výčitek svědomí, jednající pouze ve svém zájmu. Častěji se setkáme s psychopatickým jednáním nebo prvky psychopatického chování.
Rozdíl je v tom, že o sobě daný „pachatel“ nebo jedinec začne pochybovat a necítí se dobře, aniž by si uvědomoval přímou souvislost a vnímal to jako důsledek svého jednání. Stejně jako když máte v těle nějaký virus, který se pomalu rozrůstá a zhoršuje vaši fyzickou kondici, tak opakované nečestné jednání napadá psychiku.
Takový jedinec postupně ztrácí schopnost prožívat radost, přestává si vážit sám sebe, trpí nízkým sebevědomím, pocity selhání a svět vnímá jako nepřátelské místo.
Pokud se setkáme s psychopatem nebo psychopatickým jednáním, neměli bychom se chovat stejně nepřijatelným způsobem, protože tím situaci nevyřešíme a sami si ublížíme. Doporučil bych, abychom si uvědomili své hodnoty a dbali o ně.
Nenechme se zmanévrovat k neférovému jednání a nedejme si vnutit cizí přemýšlení o sobě. Sami víme, kdo jsme a jaké máme kvality. Názory druhých bychom měli vyslechnout a vnímat jako reflexi na naše chování.
Jestliže je pro nás atmosféra v práci nepřijatelná a nelepší se, pak radím odejít.
Jak se ze zdravě smýšlejících osobností stávají jedinci s psychopatickým chováním a jak psychopata rozpoznat?
Nejlépe to lze pozorovat na lidech, kteří pracují ve zkorumpované organizaci, jež je svým systémem fungování nutí k neférovému jednání. Zaměstnanec postupně akceptuje nečestné a nekorektní způsoby, poté se sám dopouští malých přestupků a za čas se může chovat jako psychopat.
Ten však na rozdíl od všech ostatních neprožívá pocit viny, a pokud nesedí ve vězení, bude s velkou pravděpodobností zastávat vysokou funkci v nějaké korporaci. Na své okolí působí často charismaticky a přátelsky, ačkoliv kolegy ve skutečnosti manipuluje.
Od psychopata manipulátora můžete v práci slýchat lichotky typu „bez tebe bychom to nezvládli, ostatní nic neumí“, čímž se vás snaží oddělit od kolektivu, aby nad vámi získal větší moc. Také vás nikdy explicitně nepožádá o pomoc, ale spíše řekne „bylo by dobré, kdyby ses na tohle podíval, rychle se pak zorientuješ v celém projektu“.
Jeho komunikace je v principu stejná jako jazyk reklamy. V ní neuslyšíte „kupte si náš produkt, abychom vydělali“, manipulativními frázemi se vás však prodejce snaží přesvědčil, že nabízený produkt potřebujete.
To jsou ti hadi v kravatách, na které se zaměřujete v rámci kurzů v Economia Trainings?
Je to téma, které v posledních letech rezonuje společností. Zájem podpořily také film Ryba smrdí od hlavy a kniha Hadi v oblecích, opírající se o tvrzení, že se vysoké procento psychopatů nachází ve vedoucích pozicích velkých korporací.
Já se s tím neztotožňuji a razím teorii zmíněného psychopatického chování. Kromě zkušeností vycházím z poznání tzv. stanfordského vězeňského výzkumu, který simuloval prostředí věznice a pozoroval, jak se postupně mění chování dobrovolníků v rolích vězňů a bachařů.
Po necelém týdnu byl experiment kvůli psychickému stavu zúčastněných a krutému chování dobrovolníků v pozici dozorců ukončen. Ukázalo se, že i zdravý člověk se může v jistých podmínkách chovat jako tyran, nebo se naopak stylizovat do role oběti.
Zvrácený systém tedy generuje jedince s psychopatickým chováním a lidi rezignující na své vlastní hodnoty. Korporace orientovaná na výkon a kariéru z logiky věci může taktéž vytvářet podmínky pro zmíněné rizikové chování.
Můj cíl v rámci připravovaného kurzu je ukázat, že každý z nás se může za jistých okolností chovat psychopaticky, a vysvětlit, jakým způsobem lze ve velké společnosti podobným jevům předcházet nebo je eliminovat.
Jak naši společnost poznamenal totalitní režim a jak jsme na tom dnes?
Dovolím si použít citát svého kolegy: „Moderní demokracie je vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky.“ Normalizace napáchala v naší společnosti nedozírné škody v podobě cynismu a skepse ke všemu jinému, než je vlastní prospěch. To implicitně ovlivňuje vztahy mezi lidmi dodnes.
Situace se však od devadesátých let o dost zlepšila (ne v politice, ale v té korporátní sféře), protože zaměstnavatelům začíná docházet, že se k lidem nemohou chovat vykořisťovatelsky. A není to kvůli tomu, že by dnes byla společnost lepší, ale uvědomila si, že etický kodex řeší praktické záležitosti.
Tím myslím zejména otázku důvěry, proto je pro nás tolik důležitý třeba etický kodex lékařů. Pocit jistoty však potřebujeme mít i v zaměstnaní.
Jak jsou na tom s dodržováním etických principů firmy postkomunistických zemí?
V ČR máme představu, že to, co vnímáme jako zdvořilost, platí všude a nechápeme kulturní specifika. U nadnárodních firem pak to vyvolává pnutí, a právě proto je dobré připomínat elementární základy, jako je pozdrav. Kvůli zkušenosti s totalitním režimem jsme také obezřetní k tomu, aby nám někdo něco diktoval.
U nás platí úzus, že menšiny musíme respektovat, ale chod společnosti určuje většina. Ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že cizinci vnímají české zaměstnavatele a kolegy velmi pozitivně, protože pro tuzemské manažery je typické, že se zajímají pouze o kvalitu (někdy kvantitu) odvedené práce.
Nedělají výjimky v tom smyslu, že by cizince vůči zbylému kolektivu zvýhodnili, nebo naopak znevýhodnili. Platí pro něj stejná pravidla, a jestliže podává neuspokojivý výkon, propustí ho. Obhajoba založená na tom, že cizinec byl ve společnosti v menšině, by v takovém případě zpravidla neobstála.
Zaměstnavatele v Británii by naopak tento argument možná přesvědčil a cizince by si ve firmě nechali.
Rozhovor byl publikován v magazínu Kariéra speciál.
Psychopatů je v řadách manažerů více než mezi vězni
Projevy psychopatického jednání často nejsou v korporátním prostředí vnímány jako hrozba, ale jako pozitivní vlastnost. Psychopat však může společnost a její fungování ohrozit.
Jak psychopata rozeznáte od schopného a ambiciózního zaměstnance, který to s vaší firmou myslí dobře? Dle docenta Ptáčka, zakladatele České psychopatické konference, je nutné zkoumat „interpersonální životní styl, emoce, hodnotové ukotvení i vztahy a širší sociální kontakty“.
Psychopat je bezohledný, dominantní, impulsivní, manipulativní, sebestředný a sleduje pouze vlastní zájmy. Jak poznáte psychopatickou organizaci? Snadno. Je jich totiž většina.
Psychopatie je neurologická diagnóza. Jistotu proto budete mít pouze v případě, že psychopata podrobíte mozkovému scanu. Základní charakteristikou psychopata je, že necítí strach. Proto zvládá i ty nejvypjatější situace s ledovým klidem.
Nejedná se o zástěrku, o sebeovládání, inteligenci ani naučené chování. “Pravý” psychopat nemá v mozku propojena dvě centra, z nichž jedno je zodpovědné právě za strach a jeho projevy. Strach zbystří smysly, je první reakcí na ohrožení. Běžný člověk má na ohrožení dvě základní reakce: ztuhni nebo uteč.
Je za ně zodpovědná část mozku, která se nazývá amygdala. A právě s tou nejsou ostatní mozková centra psychopata propojena.
Stresová a strachová reakce se proto u psychopatů neprojevuje ani na fyziologické úrovni – můžete si všimnout, že psychopatovi se nikdy netřese hlas nebo nepotí ruce. A to ani v opravdu krajních situacích.
Jinou kategorií, často mylně zaměňovanou za psychopaty, jsou sociopaté. Silná sociopatie může vykazovat rysy podobné psychopatii. A sociopat kolikrát není o nic méně nebezpečný.
Na rozdíl od psychopata to má však v hlavě v pořádku. Tedy, alespoň co se neurovědy a správného propojení mozkových center týče.
Sociopat tak má na rozdíl od psychopata své limity, slabiny a strachy.
Hledá se psychopat na plný úvazek
Zaměstnanci s výše popsanými „vlastnostmi“ jsou v korporátech nedostatkové zboží. Shrňme si kritéria, se kterými se setkáváme snad v každém inzerátu na pozice do TOP managementu a vedoucích pozic: Hledá se energická a dynamická osobnost, která má:
- vedoucí schopnosti
- sociální zdatnost, dobré vystupování
- schopnost rychle jednat a rozhodovat se
- psychickou odolnost
- schopnost rychle se přizpůsobit změně
Přeloženo do check listu pravého psychopata odpovídá vysněný kandidát z inzerátu člověku, který je bezohledný, dominantní, manipulativní, impulsivní, necitelný a bezpáteřní. Jinými slovy, odpovídá popisu psychopata.
Psychopatů je v TOP managementu procentuálně více než mezi vězni
Studie forenzního psychologa Nathana Brookse z australské Bond University uvádí, že z 261 šéfů firem vykazovalo klinicky podstatné známky psychopatismu celkem 21 %.
Jeden by řekl, že největší procento psychopatů bude mezi vězni. Není tomu tak.
U trestanců se jedná zhruba o pět osob ze sta, v TOP managementu firem je frekvence výskytu jedinců s psychopatickými rysy mezi 3 a 21 procenty.
Někteří vědci tvrdí, že tato bilance je nadsazená. Existují však další průzkumy, které potvrzují, že ve vyšším vedení firem není výskyt psychopatů ojedinělým jevem. Podle studie Olivera Jamese jsou kanceláře pro psychopaty takřka přirozeným prostředím, ve kterém jsou jako ryba ve vodě.
Definoval dva typy psychologických disfunkcí, se kterými se v korporátním životě pravděpodobně setkáte: psychopaty a narcisty. Takoví lidé nemají dostatek empatie, jsou do sebe zahledění, bezohlední, sobečtí a hledí pouze na svoje zájmy.
Nikoliv na zájmy okolí, kolegů, nebo společnosti, ve které pracují.
Proč jsou psychopati pro firmy tak nebezpeční?
Právě ona bezohlednost, cílevědomost, lačnost po dominanci a po moci může psychopata vynést až na vrchol, do řídících funkcí. Díky zmíněným vlastnostem se poměrně rychle dostávají do vedoucích pozic a jejich nadřízení si zpočátku zpravidla gratulují, jak skvělého, odhodlaného a práci dedikovaného pracovníka našli.
Psychopati však mohou být firmě i svému okolí extrémně nebezpeční. Věřte, že jim jde pouze a jenom o jejich blaho. Nikoliv o blaho či prosperitu společnosti. Neváhají napáchat škody, spálit mosty a jít dál (rozumějte: likvidovat další firmu i její kulturu). Kdo se ničeho nebojí, nemá co ztratit.
Psychopat, který se dostane do řídící pozice, nebere společnost jako zodpovědnost, ale jako hračku. Položte si následující otázku: chtěli byste, aby si s vaší firmou někdo naprosto nezodpovědně hrál? Podle Brookse by měly firmy zlepšit náborové procesy a psychopaty do svých řad nepouštět. A ještě lépe: vůbec je nezvat.
Jak psychopata poznat bez toho, abyste ho před druhým kolem pohovoru poslali na mozkový scan? Zkuste například Hareho test. Vyplatí se.
Trápí vás nějaký z těchto problémů?
- Chci zakázku navíc nebo nového zákazníka
- Plánuji rozšířit tým
- Chystám se modernizovat sklady nebo techniku
- Rozšiřuji vozový park nebo skladové prostory
- Vidím příležitost při nečekaných událostech na trhu
- Chci prodat víc zboží nebo získat zakázku navíc
- Plánuji se předzásobit za výhodnějších podmínek
- Chci platit faktury včas a získat výhodnější podmínky
- Chci získat čas, který trávím placením faktur
- Vidím příležitosti při nečekaných událostech na trhu