Jak podporovat šikanu a ani o tom nevědět

Pro lepší pochopení šikany je nutné si nejdříve říci, co šikana není. Za šikanování se nepovažuje škádlení a jednorázová agrese. Například, když se poperou dva přibližně stejně silní žáci kvůli dívce, která se jim líbí oběma. Nejde o šikanování, protože tu chybí nepoměr sil, kdy se oběť neumí nebo nemůže z různých příčin bránit.

Šikanování je jakékoliv záměrné a opakované chování, jehož cílem je ublížit, ohrozit, zastrašovat či ponižovat jiného člověka, případně skupinu lidí.

Je to cílené a opakované užití fyzických a psychických útoků jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině jedinců, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit.

Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání.

Dnes je navíc čím dál tím častější šikana prostřednictvím moderních komunikačních prostředků, především prostřednictvím internetu a mobilu, tzv. kyberšikana. Šikana se může projevovat i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování jedince či jedinců danou skupinou (zde je však potřeba citlivě zvážit, zda se jedná o šikanu, či jde o projev nedostatečně rozvinutého sociálního cítění).

Škádlení patří k rovnocenným, kamarádským nebo partnerským vztahům. Chápáno je jako projev přátelství. Za škádlení se považuje žertování (popichování, zlobení) za účelem dobré nálady a není v něm vítěz, ani poražený.

Šikanování patří do násilných a závislostních vztahů. Za šikanování se považuje, když jeden nebo více jedinců úmyslně a opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že jedinci někdo, komu se nemůže ubránit, dělá, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje nebo to prostě bolí.

• Šikana podle typu agrese – prostředku týrání: fyzická, psychická a smíšená šikana, kyberšikana – jako specifická forma psychické šikany.
• Šikana podle věku a typu instituce: šikana mezi předškoláky, žáky prvního stupně a druhého stupně, učni, gymnazisty, šikana mezi vysokoškoláky, šikana v práci, šikana mezi vězni atd.
• Šikana z genderového hlediska: chlapecká a dívčí šikana, homofobní šikana, šikana chlapců vůči děvčatům, šikana dívek vůči chlapcům atd.
• Šikana odehrávající se ve školách s různým způsobem řízení: na jedné straně škola s demokratickým vedením a na druhé straně škola, případně výchovný ústav, s tvrdým hierarchicko-autoritativní systémem.
• Šikana podle speciálních vzdělávacích potřeb aktérů: šikana neslyšících, nevidomých, tělesně postižených, mentálně retardovaných jedinců apod.

Šikana typicky probíhá v kolektivech, kde jsou všichni jedinci z formálního hlediska na stejné hierarchické úrovni – např. ve školní třídě, ve výchovné skupině, v kolektivu pracovníků zařazených na stejné pozici, mezi vězni apod.

Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševním a tělesném zdraví oběti. Společenská tendence šikanu bagatelizovat navíc způsobuje, že je těžké ji identifikovat a začít řešit včas, než k trvalým následkům dojde.

Velmi podstatnou vlastností šikanování je skrytost a nepřístupnost.

To je dáno především tím, že často všichni přímí i nepřímí účastníci šikany, včetně obětí, z různých důvodů a pohnutek brání jejímu odhalení.

Tento mechanismus se označuje jako základní zakrývající systém nebo také komplot velké šestky. Je proto důležité umět rozpoznat přímé a nepřímé signály šikanování, které bývají obvykle nenápadné.

• Posměšné poznámky na adresu jedince, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet.
• Kritika jedince, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
• Nátlak na jedince, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
• Příkazy, které jedinec dostává od jiných spolužáků či kolegů, zejména pronášené panovačným tónem.
• Skutečnost, že se jim podřizuje.
• Nátlak na jedince k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
• Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
• Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.

• Jedinec je často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
• Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
• Při přestávkách a volných chvílích jedinec vyhledává blízkost učitelů, nadřízených či jiných autorit.
• Má-li jedinec promluvit před kolektivem, je nejistý, ustrašený.
• Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
• Stává se uzavřeným.
• Jeho školní prospěch či pracovní výkon se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
• Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
• Zašpiněný nebo poškozený oděv.
• Stále postrádá nějaké své věci.
• Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
• Mění svoji pravidelnou cestu do školy či práce a z ní.
• Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole či práci.
• Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.

• Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
• Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
• Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
• Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno i pozorovat strach.
• Ztráta chuti k jídlu.
• Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí dovoz či odvoz autem.
• Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
• Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. „Nechte mě!“
• Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
• Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad.
• Zmínky o možné sebevraždě.
• Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
• Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
• Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
• Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
• Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma.
• Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.).
• Dítě se vyhýbá docházce do školy.
• Dítě se zdržuje doma více, než mělo ve zvyku.

Šikanování je nemoc skupinové demokracie a má svůj zákonitý vnitřní vývoj. První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat „legrácky“. Pak to ale jde dál, skupina si najde jakéhosi otloukánka.

Třetí stadium je už klíčové, kdy se vydělí jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit. Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné jedince a celé skupina se stává krutou.

V pátém stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem.

Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.

V zátěžových situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní jedinci sloužit jako hromosvod.

Spolužáci či kolegové si na nich odreagovávají nepříjemné pocity, například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem či nadřízeným nebo prostě jen z toho, že chození do školy či práce je obtěžuje. Manipulace se přitvrzuje a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese.

Vytváří se skupina agresorů, úderné jádro. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o jedince, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“.

Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získává neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit.

U členů „virem“ přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná vůdcům.

I mírní a ukáznění jedinci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají při tom uspokojení.

Násilí jako normu přijímají všichni členové skupiny. Šikanování se stává skupinovým programem. Obrazně řečeno nastává éra „vykořisťování“. Jedinci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, které lze pro přehlednost označit jako „otrokáře“ a „otroky“. Jedni mají všechna práva, ti druzí nemají práva žádná.

Je důležité zdůraznit, že obecné a zjednodušené návody v podobě kuchařek a receptů na šikanu neplatí. Hrozí nebezpečí, že někdy více ublíží, než pomohou. Ve světě zatím tento trend převažuje.

Účinná a bezpečná pomoc vyžaduje odlišení šikany od příbuzných fenoménů, vnitřní zmapování šikanování a alternativní léčbu. Při řešení konkrétního případu šikany je nutné respektovat stadium a formu šikany.

Přihlížet je nutné také k dalším kritériím, například k přítomnosti a intenzitě závislosti mezi agresorem a obětí, síle a typu zakrývajícího a protiúzdravného systému. Vždy byste se tedy měli obrátit na odbornou pomoc.

Situaci by měla zvládnout vyřešit škola s případnou pomocí poradenských zařízení. Pokud se však již jedná o případ, kdy si škola poradit neumí, je možné se obrátit na lokální pedagogicko-psychologické poradny, psychology, psychiatry či Policii ČR.

Pokud se domníváte, že šikana již nabyla takového rozsahu a takové podoby, aby bylo možné kvalifikovat ji jako přestupek, nebo že případně byla naplněná skutková podstata trestného činu, je vhodné obrátit se i na Polici ČR. Není nutné, abyste sami přesně rozhodli, o kterou z uvedených dvou možností jde. Na Policii ČR se obraťte i v případě podezření na jednu z nich.

V právní praxi bývá pojem šikana používán jako synonymum pro „úmyslné jednání, které je namířeno proti jinému subjektu a které útočí na jeho důstojnost“. Z hlediska výkladu pojmu šikanování není důležité, zda k němu dochází slovními útoky, fyzickou formou, nebo hrozbou násilí.

Rozhodující je, kdy se tak děje úmyslně. Šikana není sama o sobě ještě protiprávním jednáním. Z hlediska zákona se zejména u počátečních stadií šikanování o přestupek nebo dokonce o trestný čin nejedná.

Nicméně, některé její projevy, hlavně u pokročilých stádií šikan, jsou jednoznačně protiprávním jednáním.

Šikana naplňuje skutkové podstaty řady trestných činů a bývá postihována podle ustanovení trestního zákona, neboť v souvislosti s ní často dochází k páchání trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti.

Trestné činy, které se často váží k šikanování: omezování osobní svobody, vydírání, vzbuzení důvodné obavy, loupež, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci, znásilnění či pohlavní zneužívání.

• Zákon č. 56/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon), řeší práva a povinnosti školy, žáků a studentů a jejich zákonných zástupců.
• Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje některé odstavce, které se týkají vztahů rodičů a dětí, odpovědnosti rodičů a výchovných opatření.
• Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se zabývá problémy dětí, které jsou nějakým způsobem ohrožené.
• Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
• Zákon č. 140/1961, ve znění pozdějších předpisů.
• Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže.
• Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení č.j 224 246/2008 – 50 ze dne 3. 12. 2008.

Zdroje: MŠMT, Kolář (2011)

Finský preventivní program osvobodí od šikany i české žáky

Šikany máme na českých školách moc – a její důsledky škodí dětem, dospělým i ekonomice. Jak šikaně předejít se učíme od těch nejlepších: překládáme osvědčený finský program KiVa. K ověření účinnosti české verze hledáme školy, které jej zavedou jako první.

Šikana na školách škodí zásadně, dlouhodobě a všem. Utrpení, které svým obětem způsobuje, je na léta vystaví vysokému riziku klinicky závažných úzkostí, depresí a sebevražednosti.

Biologický stres, který utrpení doprovází, se trvale projevuje i v oblasti fyzického zdraví.

Zvýšené hladiny imunitních látek v krvi a zvýšené sklony k obezitě vědci prokázali ještě u čtyřicátníků, kteří se v dětství stali obětí šikany – obě měřené hodnoty přitom patří mezi zásadní prediktory kardiovaskulárních onemocnění.

Šikana také snižuje školní úspěch, jak na úrovni škol, tak na úrovni žáků.

Své oběti pak v dlouhodobém horizontu poškozuje i sociálně a ekonomicky: s prožitkem školní šikany se o desítky let později pojí nižší zaměstnanost, nižší příjmy nebo vyšší míra osamělosti.

Neškodí přitom jen svým obětem: „Šikana může vyvolat úzkost i mezi dětmi, které ji pouze pozorují okolo sebe, aniž by byly jejím terčem. Takže pokud šikanování omezíme, prospějeme všem dětem,“ vysvětluje Christina Salmivalli z finské University v Turku.

Zamezit šikaně se přitom vyplatí i ekonomicky.

Investice do prevence se společnosti při započtení ušetřených sociálních a zdravotních vícenákladů vzniklých v důsledku šikanování několikanásobně zhodnotí, ukazují holandské nebo britské analýzy.

U nás přitom vzhledem k vyššímu počátečnímu výskytu šikany bude stejný zákrok při správném provedení ještě přínosnější. Návratnost investic do předcházení šikaně tak daleko přesahuje obvyklé nároky na nákladovou efektivitu.

České školy nicméně šikaně účinně zamezit neumí. Podle analýzy Statista.

com jsme ve školním šikanování nejhorší ze Střední Evropy: šikanuje se u nás víc než ve většině balkánských zemí, na Ukrajině nebo Bělorusku, o Západní Evropě ani nemluvě.

Učitelé o šikaně navíc často neví, vyplývá z šetření mezi desetitisíci žáky a učiteli v průzkumu společnosti Scio. A pokud ví, často se nemají kam obrátit.

„Komplexní, na důkazech založený program, v němž by se děti a učitelé společně zasazovali o to, aby k šikaně ve škole nedošlo, v Česku chybí. Represivní řešení jednotlivých projevů agresivního chování totiž není účinné,“ vysvětluje Egle Havrdová, ředitelka Scholy Empirica.

Nekvalitní, špatně provedené nebo nedostatečně ověřené metody prevence totiž mohou být neefektivní, případně dokonce škodit. Řešení nabízí program KiVa, který pro řešení podobného problému nechalo vyvinout finské ministerstvo školství.

Finské řešení pro české školy

„KiVu vyvinula skupina výzkumníků, kteří se studiu šikany věnují od počátku devadesátých let. A porozumění mechanizmům šikanování je pro účinnou prevenci a intervenci klíčové.

Velmi podstatnou vlastností programu je i jeho systematická implementace.

KiVa není myšlená jako krátkodobý projekt, má se stát trvalou součástí preventivního působení školy

,“ představuje klíčové vlastnosti programu profesorka Salmivalli, která se na jeho vývoji podílela.

Klíčovým prvkem KiVy je sofistikovaná kombinace her pro mladší žáky a diskusních setkání pro starší, informací pro rodiče, plakátů, videí nebo videoher do telefonů žáků.

Jejich společným cílem je vybavit děti empatií s potenciálními obětmi – a naopak zbavit je obdivu k případným agresorům.

KiVa mění přístup přihlížející většiny, která pak sympatizuje s obětí, místo aby tiše přihlížela nebo obdivovala agresora – což podstatnou část šikany eliminuje, ještě než vůbec vznikne. Agresor tím totiž ztrácí motivaci někomu ubližovat.

Zároveň má KiVa v zásobě i řešení případných problémů. Spíš než na konkrétní problém, který vyvolal pozornost učitele, se zaměřuje na společenskou situaci oběti, z níž šikana vyplynula.

Kromě podpory oběti a promluvy s agresory se přitom soustředí i na další žáky: zejména ty, kteří oběť buď podpořili, nebo se šikany ani pasivně neúčastnili.

Právě na ně se učitel obrátí s otázkou, jestli by mohli dotyčnému pomoct se ve škole cítit líp.

Dat o tom, že takový přístup funguje účelně, je k dispozici dost: z těch vědecky relevantních zejména randomizované kontrolované studie, které účinnost KiVy potvrdily, kromě Finska například v Nizozemí nebo Itálii.

S podporou evropských strukturálních fondů jsme na KiVu zakoupili licenci, která nám umožní ji od příštího roku ověřovat i v Česku. Nabízíme zaškolení, materiály a podporu v implementaci KiVy po dobu celého školního roku. Znáte školu, která do toho půjde s námi? Ozvěte se koordinátorce projektu Monice Kotrbové (kotrbova(a)scholaempirica.org).

Šikana na pracovišti. Jak jí rozeznat a jak se jí úspěšně bránit?

Šikana na pracovišti se považuje za psychickou válku, jejíž následky mohou být pro šikanovaného zdravotně velmi nebezpečné. Dochází při ní k projevu jakési agrese, kdy se šikanovaný stává nepřítelem jednoho nebo více jiných osob. V pracovním prostředí se jí říká bossing nebo také mobbing. Co může šikana způsobit a jak se jí bránit?

Kdy se jedná o šikanu

Šikanu v práci lze poznat celkem jednoduše. Zpravidla se jedná o dlouho trvající nepřátelské vztahy a nepřátelskou náladu, která přerůstá až v ponižování druhého, a to klidně více zaměstnanci najednou.

Ve většině případů se šikana odehrává ze strany nadřízeného směrem k podřízenému (bossing), ale není to vždy pravidlem. Může to být totiž i naopak, tzn. že podřízený zaměstnanec ponižuje nadřízeného (mobbing).

Bossing

Když se jedná o bossing, tak nadřízený zaměstnanec zneužívá svého postavení a šikanuje, ponižuje nebo zastrašuje podřízeného. Bossing tedy představuje například:

• zadávání nesplnitelných nebo ponižujících pracovních úkolů
• nepřiměřené trestání a bezdůvodné postihy
• zesměšňování, posmívání
• neodůvodněné kritizování
• ironické poznámky
• neustálé přerušování při mluvení
• podceňování
• nekomunikování a ignorace
• pomlouvání a hanobení dobré pověsti
• vytváření sociální izolace
• vytváření překážek
• pronásledování
• vyhrožování fyzickým násilím
• sexuální obtěžování

Pozor! Důležité je nezaměňovat bossing s klasickým používáním pravomocí nadřízeného. Z toho plyne, že ne vždy se musí jednat o šikanu.

Mobbing

Mobbing představuje v podstatě totožné projevy jako bossing s tím rozdílem, že při něm je šikanovaným nadřízený zaměstnanec nebo zaměstnanec, který je na srovnatelné pracovní pozici.

Následky pracovní šikany

Pracovní šikana má velmi negativní vliv na zdraví člověka, zejména pak na jeho psychickou pohodu a zdraví. Ačkoliv se to nemusí zdát, následky mohou být opravdu velmi vážné a to zejména pro osoby bez zkušeností se šikanou nebo s nižším seběvědomím.

Dochází-li ve firmě nebo na pracovišti k bossingu či mobbingu je to jasný důkaz toho, že se jedná o velmi nezdravé pracovní prostředí a evidentně zde došlo k narušení sociálních vztahů. Jedná se o tzv.

patologické chování, tedy abnormální a obecně nežádoucí společenské jevy, které jsou společensky nebezpečné a nejsou v souladu se standardními sociálními, ale i právními normami společnosti. Pracovní šikana může mít za následek například:

• zhoršení pracovního výkonu
• snížení soustředěnosti
• zvýšený pracovní stres
• zvýšenou pracovní absenci
• zvýšení chybovosti a úrazovosti
• snížení zisku firmy
• narušení psychické pohody
• zhoršení psychického i fyzického zdraví
• podráždění a útočnost
• zhoršený spánek
• nechutenství
• sklony k sebevraždě

Pracovní stres, který vzniká následkem pracovní šikany, má vliv na vznik různých druhů psychosomatických, ale i jiných, onemocnění.

Zákony na ochranu před šikanou

Rovným zacházením a diskriminací, potažmo šikanou, se zabývá Zákoník práce č. 262/2006 Sb. Konkrétnosti jsou pak uvedeny v:

• § 1a odst. 1 písm. e)
• části 1 Hlavy 4

Statistiky pracovní šikany

Podle statistik společnosti STEM/MARK má s pracovní šikanou zkušenost přibližně čtvrtina zaměstnanců. Nejčastěji jsou obětmi šikany ženy (27 %), pak teprve muži (19 %).

Asi 43 % šikanovaných se s tímto jevem setkává alespoň jednou týdně, přičemž více jak 50 % zaměstnanců jsou šikaně vystavovány déle jak jeden rok.

Zhruba tři pětiny zaměstnanců jsou šikanováni svým nadřízeným (bossing) a jedna čtvrtina pak kolegou (mobbing).

Jak se bránit šikaně v práci?

Existuje mnoho metod, jak se bránit šikaně v práci. Nejdůležitější je ale prevence, která platí zejména pro majitele a manažery firem. Z hlediska zaměstnance, který je šikanován, je pak na zváženou, zda se bránit právně.

Prevence ze strany zaměstnavatele

Zcela zásadní je podnikat preventivní opatření, která si ale musí nejdříve uvědomit zaměstnavatelé a manažeři firem. Je tedy důležité s nimi o šikaně mluvit, zejména o jejím negativním dopadu na dlouhodobí chod, ale i úspěšnost firmy. Většinou právě oni jsou odpovědní za šikanu ve firmě.

Nejenže často sami šikanují, ale i šikaně vědomě přihlížejí, a to aniž by proti ní nějak zakročili. Neuvědomují si totiž, že škodí sami sobě, respektive své firmě. Z dlouhodobého hlediska má tolerance šikany vysoce negativní vliv na výkon zaměstnanců a ve finále i celkovou prosperitu firmy.

Zaměstnanci jsou častěji nemocní, což může být pro firmu, zejména u fluktuace kvalitních zaměstnanců, velmi nepříjemné až devastující.

Přemýšlejte sami nad prevencí. Přemýšlejte, jak předejít šikaně. Vašim úkolem z pozice majitele firmy, případně jejího ředitele, je zajistit, aby firma zaměstnávala kvalitní manažery s osobností. Empatický manažer bude lépe naslouchat lidem a zajímat se o mezilidské vztahy v pracovním prostředí.

Jako majitel firmy, ale i vedoucí zaměstnanec, podporujte otevřenou diskuzi o mezilidských vztazích na pracovišti.

Neakceptujte jakýkoliv druh šikany, ať už se jedná o ty nejmenší pokusy, jako je pomlouvání, zesměšňování, ignorace či podceňování, nebo o závažné konflikty tipu vytváření sociální izolace, vytváření překážek, pronásledování, vyhrožování fyzickým násilím či dokonce sexuální obtěžování.

Pokud odhalíte šikanu na pracovišti, jednejte okamžitě. Nikdy řešení neodkládejte, protože tím by mohlo dojít k prohloubení problému a eskalaci v opravdoví konflikt. Vstupte do řešení konfliktu mezi zaměstnanci, případně se před tím poraďte s odborníkem (psychologem).

Vytvářejte ve svém firmě takové pracovní prostředí, které je příjemné a kam se budou zaměstnanci rádi vracet. Vytvářejte prostředí, ve kterém se lidé budou vzájemně podporovat a budou si věřit.

V takovém pracovním prostředí se bude mnohem lépe dýchat, zaměstnanci budou výkonnější a spokojenější.

A dnes je to dokonce trend, protože firmy pochopily, že kvalitní personál, který má dobré mezilidské vztahy, je opravdová hodnota firmy.

Právní řešení ze strany zaměstnance

Jste-li zaměstnanec firmy, jejíž každodenní součástí je šikana, doporučujeme vám zvážit, zda má smysl zde pracovat. Vždyť v práci prožíváte velkou část svého života a cílem není mít z toho zdravotní problémy.

Pokud jste jako zaměstnanec obětí šikany na pracovišti, máte možnost to řešit třemi základními způsoby: lidskou domluvou, žádostí o pomoc u zaměstnavatele nebo jiného vedoucího pracovníka, a v krajním případě právně. Jestliže se rozhodnete pro právní řešení, postupujte takto:

Sesbírejte si co nejvíce důkazů a zajistěte si svědecké výpovědi spolupracovníků. Najděte si spojence. Zapisujte si všechny konflikty do pracovního deníku.

Proberte situaci se svými nejbližšími – rodina, kamarádi. Nebojte se navštívit psychologa nebo odborného kouče, který vám dá tipy, jak se účinně bránit.

Podejte stížnost zaměstnavateli s jasným požadavkem prošetření dle § 276 odst. 9 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.

Jestliže se jedná o odměny, kariérní postup či pracovní podmínky, vyžadujte po zaměstnavateli, aby důrazně dodržoval zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci, a to dle § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.

Jestliže se ani po těchto úkonech situace nezměnila a šikana na pracovišti vůči vám přetrvává, můžete se obrátit se stížností na patřičný Oblastní inspektorát práce. Jak podat stížnost na OIP?

Můžete se za určitých podmínek obrátit také na veřejného ochránce práv. Je to možné ale pouze v případě, že se jedná o šikanu, která je spojená s diskriminací, tzn.

že musí být motivována některými z diskriminačních kritérií, jako je například zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra, rasa nebo etnický původ, pohlaví, věk apod.

, dle antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb.

V případě, že se chcete domáhat finančního odškodnění, musíte se obrátit na soud a podat žalobu. Vzhledem ke složitosti celé problematiky doporučujeme vyhledat specializovaného advokáta.

Poradna: Šikana – Alík.cz

Ahoj Viktorie,

velmi mile jsi mne překvapila. Tvůj obsáhlejší dopis je velmi zajímavý a bylo by fajn, kdyby si ho přečetlo co nejvíc čtenářů a dětí, které mají podobné problémy jako máš Ty.

To, co potkalo Tebe s Lindou je, (jak i Ty sama píšeš), ve věku dospívání běžné.

Dospívající se mění fyzicky, psychicky a v těle probíhá hormonální revoluce, proto dochází i během velmi krátké doby – v Tvém případě prázdnin – k výrazným změnám některých kluků a holek, až natolik, že si říkáme – kampak se poděla ta “stará” Linda?
Takže potud je to běžné a tyto změny k dospívání prostě patří a nezbývá než se s nimi smířit, což se ve Tvém případě stalo. Na svých 13 let se zdáš být zkušená a poměrně dosti zralá, nezbývá, než Tě ocenit. Přijímáš změny, které se kolem Tebe dějí s neuvěřitelným pochopením.

Je mně moc líto, že ve třídě nemáš nějakou kamarádku. V pořádku není, že Linda Tě sráží a ponižuje před druhými, navíc se tak děje velmi sofistikovaným způsobem (tím míním to, že to její bodnutí, popíchnutí, vnímáš vlastně jenom Ty). Nevím, co ji k tomu chování vede, těžko říct.

Možná, dokonce i podvědomě, vnímá, že ji v mnohém převyšuješ, a tak Ti to dává tímto nevybíravým způsobem najevo.

Toto je možná i důvodem, že pro Tebe není lehké získat kamarádku ve svém věku, jsi prostě jiná, svá, zralejší a holky v tomto věku chtějí být v partě, zapadat, být těmi barbínkami kolem Lindy, nijak nevyčnívat.

Moc se mně líbí a znovu Tě chci ocenit, že v té pro Tebe tak tíživé a nepříjemné situaci umíš vyjádřit svůj názor, což vůbec není jednoduché. Dokonce jsi použila několika různých způsobů, jak Lindu informovat o své nevůli, bohužel, bez odezvy.

V tom případě také velmi správně uvažuješ, že nezbývá, než se obrátit na někoho dospělého, nejlépe učitelku či rodiče. Předjímáš, že by Ti učitelka nevěřila, (neznám poměry a atmosféru ve vaší škole, tak tohle posoudit neumím, totéž ostatně platí o Tvých rodičích). Myslíš si, že by rodiče Tvé stesky měli za žalování.

Chci věřit, že by tomu tak nebylo. Ty sama jsi vyzkoušela různé cesty, které k cíli nevedly, je tedy nutné, aby zasáhli dospělí, tedy učitelka nebo rodiče, popř. jak rodiče, tak i učitelka.

Nejde totiž o nic jiného, nežli o skrytou šikanu a na to už nestačíš sama, Linda se svými barbínkami je v jasné přesile a Tví blízcí dospělí, zejména ti, kterým věříš, by měli vědět o tom, jak se cítíš.

Nemyslím si, že by odchod ze školy řešil tuto šikanu. Byla bys na tom bitá dvojnásob. Nemohla bys vědět, co Tě v nové škole čeká, kromě těžkého seznamování s možná už dávno sehraným týmem třídy.

Ale díky Tvé předčasné vyzrálosti by ses za čas potýkala možná s podobnými problémy, proto bych k tomuto kroku, odchodu ze školy nesahala, ale pokusila bych se situaci řešit pomocí dospělých a rázného vymezení vůči těm barbínkám.

Předpokládám, že máš nějaké zájmy, pokus se tedy hledat svou blízkou kamarádku, kterou zcela jistě v tomto věku potřebuješ, spíše podle svých zájmů, v kroužcích a mezi staršími holkami. Napadá mne, že svým rodičům můžeš dát přečíst svůj dotaz a naši odpověď, možná by se pak na celou záležitost dívali jinak, totéž platí pro učitelku.

Držíme Ti pěsti, ať se otravné, nepříjemné a zraňující šikany s podporou někoho dospělého zbavíš.
Modrá linka

Anna Halman – Wikipedie

Anna Halman Narození

21. června 1992 Úmrtí

21. října 2006 (ve věku 14 let)Kiełpino Górne Příčina úmrtí

oběšení Povolání

žák Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chybí svobodný obrázek.

Anna Halman (Ania; 21. června 1992 – 21. října 2006 Kiełpino Górne, Gdaňsk) byla žačka Gimnazja č. 2 v Gdaňsku, která spáchala sebevraždu poté, co se za přihlížení celé své třídy stala terčem sexuální šikany a kyberšikany ze strany pěti spolužáků.

Její smrt odstartovala jeden z největších novodobých skandálů polského školství, obrátila pozornost novinářů a veřejnosti v zemích střední a východní Evropy k problému kyberšikany a někdejší ministr školství Roman Giertych tímto případem často argumentoval při prosazování své radikální školské reformy.

Příčina sebevraždy

Ania byla podle svých spolužáků i rodičů mimořádně stydlivá dívka. Její matka tušila, že se 20. října něco ve škole stalo, ale nevěděla co, a když se zeptala, co špatného se jí ve škole přihodilo, Ania odvětila, že si poradí.

Když se několik hodin poté oběsila, nezanechala po sobě žádný vysvětlující dopis na rozloučenou, ale policejní vyšetřování, nasměrované ke škole, rychle odhalilo, že den před tím byla během vyučovací hodiny, poté co učitelka odešla na více jak 20 minut pryč, před zraky celé třídy napadena a sexuálně ponižována čtyřmi spolužáky, kteří z ní strhávali oblečení, osahávali ji a předstírali, že ji znásilňují. Prosila je, aby ji nechali, a pokoušela se před nimi schovat pod lavici, ale vytáhli si ji ven. Plakala, křičela a prosila ostatní spolužáky, aby jí pomohli, aniž by se však pomoci dočkala. Některé spolužačky se jí sice pokoušely zastat, neměly ale k tomu dost sil. Z chlapců ve třídě jí nikdo nepomohl, všichni to považovali za skvělou zábavu a se zájmem přihlíželi. Pátý žák nahrál většinu toho, co s ní dělali, na svůj mobilní telefon a když končili, řekl Anie, že natočený materiál umístí na internet, aby si ho všichni mohli prohlédnout.

Dívka nakonec utekla domů a později sdělila spolužačce, která za ní večer přišla, že se do školy už nevrátí, že se raději zabije. Ta ale nevěřila, že to myslí vážně, její matce sice naznačila, že by si s dcerou měla promluvit, ale bez jakýchkoliv podrobností. Další den Ania spáchala sebevraždu – oběsila se na švihadle.

Podle svědectví některých žáků nebyla Ania od útočníků napadena poprvé, dotyční jí měli se vzrůstající tendencí ztrpčovat život od doby, kdy odmítla s jedním z nich chodit, nikdy předtím však nemělo jít o nic tak závažného – byť to dle jejích kamarádek stačilo k tomu, aby z nich měla panickou hrůzu.

Byla však příliš stydlivá a ustrašená, než aby si stěžovala – ideální oběť, jak konstatoval jeden z policistů, kteří mladíky vyslýchali.

Zde je rozpor mezi tvrzením vedení školy a Aniných kamarádek: zatímco ředitel školy prohlásil, že neexistoval žádný náznak problému (později to změnil na jen několik málo drobných problémů), její kamarádky řekly novinářům, že napsaly do knihy stížností školy, že dotyční Aniu pronásledují. Nikdo z učitelů tomu ale podle nich nevěnoval pozornost.[1]

Pohřeb

V pátek 27. října se odehrál pohřeb Ani, kterého se zúčastnilo okolo tisíc lidí, včetně delegací několika škol. Pohřební obřad vedl osobně Tadeusz Gocłowski, arcibiskup a metropolita gdaňský.

[2] Den pohřbu byl zároveň z rozhodnutí ministra školství Romana Giertycha dnem smutku na všech polských školách a na některých místech v Polsku se odehrály demonstrace žáků a studentů proti násilí na školách.[3] 30.

října navštívil Anin hrob a zápalil na něm svíčku polský prezident Lech Kaczyński.[4]

Náhled na Aninu sebevraždu

Řada studentů i jejich rodičů z Gymnázia č.

2, jakož i obyvatel vesnice, z níž Ania i útočníci pocházeli, označila chování žáků za běžné dětské hrátky a útočníky za nevinné děti, které nemají být trestány za to, že dívka neunesla „běžnou legraci“, respektive že si možná vzala život z úplně jiných důvodů, neboť pro duševně zdravou dívku by daná událost nebyla důvodem k tak razantnímu činu.

Řada z nich ostře napadala a kritizovala gdaňského arcibiskupa Tadeusze Gocłowského, který při proslovu během pohřbu několikráte označil dívku za oběť dohnanou k sebevraždě[5], a útočili na soud, který nařídil dotyčné útočníky umístit na tři měsíce do vazby do nápravného zařízení pro mladistvé a hodlal je nadále stíhat.

[6] Právníci zastupující později žáky před soudem zastávali stejný názor. Propuštění chlapců doporučila dokonce i rodina Ani, která zpočátku přijala argumentaci svého okolí a prohlásila, že chlapcům nedává na smrti své dcery žádnou vinu.[7] Svůj názor však rodiče Ani změnili poté, co zhlédli záznam, který jeden z původců šikany nahrál na mobil.

Matka prohlásila, že už chápe, proč její dcera spáchala sebevraždu, a že to těm, kteří ji k ní dohnali, nikdy neodpustí. Že doposud je bránila, protože nevěřila, že by jí mohli něco takového udělat (všichni zúčastnění pocházeli z jedné vesnice, jeden z násilníků byl dokonce Anin bratranec).[8] Později, při dalším rozhovoru s novináři, dodala, že chlapci nepochybně zavinili smrt její dcery, neboť to, co jí v onen pátek udělali by nikdo nevydržel, bylo to pokoření nad veškeré hranice.[9]

Řada komentátorů a psychologů konstatovala, že z pohledu Ani to bylo, jako kdyby byla znásilněna doopravdy.

Poukazovali dále na fakt, že se tak stalo veřejně před celou třídou, že minimálně velká část z toho byla natočena a že dívka měla reálný důvod bát se zveřejnění nahrávky, jakož i dalšího pokračování útoků v příštích dnech, což muselo její trauma vystupňovat do neuvěřitelných rozměrů.

Celý zážitek, podpořený navíc hrozbou zveřejnění nahrávky, hrozbou opakování a strašlivou frustrací nad tím, co jí udělali lidé, které znala, z nichž některé možná považovala i za přátele, nepochybně postačoval k tomu, aby ji dohnal k sebevraždě.

Psycholožka Wisanna Szymańska k tomu lakonicky dodává: Udělali jí vůbec to nejhorší, co lze provést patnáctileté dívce (…) Děti si sahají na život z mnohem banálnějších důvodů, než co potkalo Aniu.[1]

Novinář a psycholog Piotr Pacewicz o útoku na Aniu napsal: Bylo to znásilnění. Sice předstírané, ale ve skutečnosti se ničím nelišilo od toho skutečného. A následky – ponížení a emocionální zranění Ani – se ukázaly natolik závažné, že jsme všichni zaplatili tu nejvyšší cenu: dívka spáchala sebevraždu.[10]

Osud trýznitelů

V počátku se nic nedělo, škola proti nim nijak nezakročila, ačkoliv učitelé věděli již v pátek, že Ania byla týraná a že se k ní chovali minimálně hrubě nepřístojně. Původně nedošlo k žádnému školnímu vyšetřování. Žák, který nahrával hrátky s Aniou, smazal záznam ihned poté, co se dověděl, že děvče spáchalo sebevraždu.

Ve středu (stále, aniž by vedení školy podniklo kroky proti žákům) všech pět aktivních účastníků týrání Ani zadržela policie. Ten den také případ poprvé zaplnil první strany novin a televizní a rádiové zpravodajské relace. Byl zabaven telefon, z kterého policisté doufali získat nahraný záznam.

Soud pro rodiny a nezletilé (Sąd Rodziny i Nieletnich) krátce poté rozhodl, že všichni účastníci budou umístěni v ústavu pro nezletilé. Zde strávili tři měsíce, poté byli čtyři z nich na žádost právníků propuštěni a vrátili se do školy, pátý byl propuštěn až 16. května 2007.

[11] Jejich propuštění kritizovala mluvčí práv dítěte Ewa Sowińska, podle které by jim spíše prospěl další pobyt v ústavech, než návrat k rodičům, kteří zkazili jejich výchovu a kteří jim budou dál sugerovat pocit, že neudělali nic špatného.[12]

Během vyjasňovacího řízení právníci chlapců odmítli tvrzení o sexuálním napadání děvčete a zastávali stanovisko, že šlo o běžné hašteření a legraci, v čemž je podporovala stanoviska většiny ostatních žáků, vedení školy a rodin a rodáků obviněných chlapců, byť výpovědi před prokuraturou (včetně výpovědí samotných chlapců), které zveřejnily noviny, obsahují popisy jednání s jednoznačným sexuálním podtextem, které je dost těžko vysvětlitelné jinak, než jako hrubé sexuální obtěžování a šikana.[13] Právníci též tvrdili, že není jasné, proč Ania spáchala sebevraždu, a dokonce se pokusili prokázat, že se tak stalo v důsledku rodinných třenic, nakonec ale od těchto snah upustili. Po celý vyjasňovací proces využívali toho, že je neveřejný, a zásobili tisk prohlášeními o nevině chlapců a o tom, že důkazy a výpovědi tento fakt podporují.

Právníci dále trvali na tom, že záznam filmu (autor smazal záznam ihned poté, co se dověděl, že děvče spáchalo sebevraždu, ale policejní technici ho dokázali – buďto celý, nebo minimálně jeho významnou část – obnovit, k dispozici byl však až v lednu 2007) dokazuje, že nešlo o nic vážného, jen o nevinné dětské hry, respektive, že nešlo o nic, co lze nazvat sexuálním útokem, respektive, že šlo jen o hrubé puberťácké balení (v orig. końskie zaloty), nicméně už při jeho promítání utrpěli těžkou ránu, když matka Ani, která až dosud veřejně zastávala názor, že chlapci jsou nevinní, změnila po zhlédnutí záznamu stanovisko a výslovně označila chlapce jako osoby, které dohnaly její dcerku k sebevraždě. Celkově lze říci, že rodina Ani byla zhlédnutím záznamu zjevně hluboce otřesena a náhled obhájců na jeho vyznění naprosto nesdílela. Novináři, kteří vinou chyby úředníků soudu dokázali sledovat film skrze špatně zatažené okno soudní síně, tvrzení obhájců a rodičů chlapců o vyznění filmu taktéž zpochybnili.[14]

20. dubna 2007 soud rozhodl, že případ nebude odložen ani ukončen navržením kurátorského dohledu, ale že provinilci podstoupí nápravné řízení (postępowanie poprawcze), které rozhodne o jejich umístění v nápravných ústavech pro mladistvé.

Pokud soud nehodlal nechat nezletilé pachatele trestně stíhat jako dospělé (mimořádný postup vyhrazený jen pro případy nejtěžších zločinů), nemohl vůči nim postupovat tvrději. Mluvčí soudu k tomu stručně podotkl: Není možno případ uzavřít, neboť chování náctiletých si nezaslouží mírné zacházení.[15] Obviněným tak hrozí až dvouleté umístění v nápravném zařízení.

První stání se odehrálo 17. května 2007, stejně jako předchozí vyjasňování je neveřejné. Justyna Koska-Janusz, obhájkyně jednoho z chlapců, sdělila novinářům, že jsou viněni ze skupinového násilí, psychického a fyzického týrání a hrubého slovního napadání, kterého se měli vůči nezletilé dívce dopustit.

[16][17] Opomněla přitom ovšem uvést asi nejzávažnější provinění, ze kterého se chlapci mají zodpovídat – přinucení k jiné činnosti sexuální (orig.: doprowadzenie do innej czynności seksualnej).[18]

Škola

Gimnazjum č. 2 se stalo terčem ostré kritiky ze strany novinářů a psychologů. Obojí tvrdili, že daná situace a její průběh svědčí o hrubém podceňování a ignorování násilí a šikany na této škole, průběh podle nich jasně ukazoval na to, že podobné jednání nemohlo být ojedinělé. Toto tvrzení podpořila svědectví několika žáků.[1]

Škola byla kritizována též za fakt, že třída zůstala 20 minut bez dozoru, za laxní reakci na samotný incident bezprostředně po něm i dále, kdy se jím vedení školy vůbec nezabývalo ani poté, co se dovědělo, že dívka spáchala sebevraždu. Ředitel školy dokonce poslal svým nadřízeným stručnou zprávu s tím, že sebevražda se stala doma a nesouvisí se školou, ačkoliv již v té době věděl o pátečním incidentu.

Případ nakonec vyústil v odvolání pomořského kurátora osvěty a vynucenou rezignaci ředitele školy. Učitelka polštiny byla sankcionována za ponechání třídy bez dozoru a falšování záznamů v třídní knize. Od trestního stíhání prokuratura upustila, protože rodiče Ani prohlásili, že na něm nemají zájem.

Důsledky

Smrt Ani vyvolala obrovský skandál.

Novináři šokovaní samozřejmostí, s jakou třída přihlížela brutálnímu útoku, též provedli celou řadu rozhovorů se studenty na mnoha školách a zjistili, že obtěžování a napadání žaček je na mnohých vyšších základních a středních školách poměrně rozšířené a neřešené, že dívka nemá šanci dovolat se pomoci[19] a že dokonce i některé studentky je považují za jakousi součást tvrdého prostředí, se kterou se prostě musí nějak vyrovnat.

Sebevražda Ani vyvolala v Polsku a okolních zemích zvýšený zájem novinářů a veřejnosti o kyberšikanu jako nový a velice nebezpečný druh šikany, zejména v té verzi, se kterou se Ania setkala – nahrání velice ponižující situace na mobil a její zveřejnění na internetu. Prakticky všechny české (ale i polské a slovenské) reportáže od října 2006, které se zabývají kyberšikanou, citují gdaňský případ jako klasický – jako jeden z prvních a nejtragičtějších případů kyberšikany v zemích střední a východní Evropy.

Polský ministr školství Roman Giertych zareagoval na novou situaci návrhem programu Nulové tolerance k násilí, jehož úkolem je posílit pravomoci učitelů a dohled na žáky a jejich disciplínu a restriktivní výchovu.[20] Změny, které ministr zdůvodňoval Aniným případem, polarizují polskou společnost a z okolních zemí jsou často kritizovány.

[zdroj?] Ačkoliv šikana je typická i pro autoritářská prostředí, v Polsku je Anin případ oficiálně používán jako argument proti liberálnímu pojetí výchovy a školského systému.

Součástí školské reformy, při jejíž propagaci byl případ využit, má být například zavedení školních uniforem, omezování koedukace chlapců a dívek ve školách, zákaz používání mobilních telefonů ve školách atd.

Odkazy

Reference

1. ↑ a b c http://www.gazetawyborcza.pl/1,75480,3708050.html Bożena Aksamit, Piotr Głuchowski: Odpowiedziała: Dam sobie radę, mamo, Gazeta Wyborcza, 27. 10. 2006
2. ↑ http://wiadomosci.wp.pl/kat,1342,wid,8573867,wiadomosc.html?P%5Bpage%5D=2
3. ↑ Archivovaná kopie. wiadomosci.wp.pl [online]. [cit. 2007-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-11-13. 
4. ↑ Archivovaná kopie. uw.iq.pl [online]. [cit. 2007-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
5. ↑ http://wiadomosci.wp.pl/wiadomosc.html?wid=8573867&kat=1342&ticaid=13afe Tysiąc osób żegnało gimnazjalistkę z Gdańska
6. ↑ http://pomorze.naszemiasto.pl/wydarzenia/687519.html Pikieta w obronie gimnazjalistów
7. ↑ http://gdansk.naszemiasto.pl/wydarzenia/661922.html Rodzice Ani nie szukają winnych
8. ↑ http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=95&ShowArticleId=32820 Archivováno 30. 9. 2007 na Wayback Machine Mama Ani: Nigdy nie wybaczę oprawcom mojej córki
9. ↑ http://wiadomosci.wp.pl/kat,1342,statp,cG93aWF6YW5l,wid,9018658,wiadomosc.html[nedostupný zdroj]
10. ↑ Piotr Pacewicz:Ania została sama, Gazeta Wyborcza, 25. října 2006. www.gazetawyborcza.pl [online]. [cit. 04-05-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-02-2007. 
11. ↑ http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=14&ShowArticleId=44666 Archivováno 30. 9. 2007 na Wayback Machine Paweł Wysocki: Oprawcy Ani z Gdańska staną przed sądem, Dziennik, 17. května 2007
12. ↑ http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=95&ShowArticleId=29812 Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine Agnieszka Kozera: Gimnazjaliści-oprawcy Ani nie „naprawią się“ w domach
13. ↑ http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=95&ShowArticleId=29034 Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine Chłopcy przyznali: dręczyliśmy Anię
14. ↑ http://wiadomosci.gazeta.pl/wiadomosci/1,53600,3940342.html Sprawa Ani: dziewczynka mogła być molestowana
15. ↑ http://www.radiozet.pl/index.php?id=4760 Archivováno 6. 10. 2007 na Wayback Machine Gimnazjalistom z Gdańska grozi poprawczak, 21. dubna 2007
16. ↑ http://www.rzeczpospolita.pl/news.rol?newsId=1435 Archivováno 29. 9. 2007 na Wayback Machine Gimnazjaliści składają wyjaśnienia; termín gwałt zbiorowy, který J. Koska-Janusz použila, není jednoznačný, lze jej přeložit i jako skupinové znásilnění, ale vzhledem ke kontextu a dalším vyjádřením a zdrojům je takový překlad patrně nesmyslný
17. ↑ http://zpravy.idnes.cz/sebevrazdu-zneuctene-polky-zacal-projednavat-soud-f8h-/zahranicni.asp?c=A070517_164440_zahranicni_adb
18. ↑ http://www.trojmiasto.pl/wiadomosci/news.phtml?id_news=23263
19. ↑ http://www.warsawvoice.pl/view/13372/ Agnieszka Domańska:The Shadow in Our Schools, 20. prosince 2006
20. ↑ BBC news

Externí odkazy

polské

• Informační film Tragedia Ani
• galerie, článek, záznamy z pohřbu
• Katarzyna Wiatroszak: Poprawczak dla gimnazjalistów
• Pamětní blog pro Ani
• Piotr Pacevicz:Jak rozmawiać o śmierci Ani
• Hold Ani
• Výpovědi svědků před prokuraturou
• Eva Winnicka: Nemoc na przemoc – stručný nástin, jak funguje šikana, se zřetelem na polské podmínky a Anin případ Archivováno 19. 4. 2007 na Wayback Machine

české

• Polskem otřásla sebevražda zneuctěné studentky
• POLSKO: V jak divném světě to žijeme?
• Zpravodajská relace v ČT

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anna_Halman&oldid=19481909“