IQ je dědičné, ale mozek můžete ovlivnit

Co byste měli vědět o svém mozku? Nejzáhadnější orgán pod drobnohledem

Mozek je nejméně prozkoumaný orgán lidského těla. Proto jsme se rozhodli, že si na něj v novém vydání Forbesu NEXT, které jde právě dnes do prodeje, pořádně posvítíme.

Fascinujícímu orgánu jsme věnovali 40 stran a podívali se nejen na to, jak funguje, ale i jak ho vylepšit a jaká ho čeká budoucnost. Jako malou ochutnávku vybíráme z řady článků a rozhovorů deset věcí, které byste o svém mozku měli vědět.

?

„Okolo čtyřicátého roku života nastává poslední šance, kdy můžeme svůj mozek ochránit před úpadkem, který přichází později. Nejlepší věc, kterou můžete pro svůj mozek v dospělosti udělat, je naučit se cizí jazyk nebo začít hrát na nějaký hudební nástroj.“

    – Tara Swart, neurovědkyně a koučka top manažerů
  • ?
  • Neurovědci z Harvardu si povšimli změn na šedé kůře mozkové u lidí, kteří se zúčastnili intenzivního meditačního výcviku: kůra se tvořila rychleji a měla lepší schopnost se obnovovat.
  • ?

Mentální kondice se dá posilovat jako svaly. Třeba aplikace Lumosity nabízí desítky her trénujících kognici – souhrn mozkových procesů, skrze které vnímáme svět. Pokud tréninku denně věnujete 20 minut, můžete po 10 týdnech výrazně posílit svou pracovní paměť, zvýšit rychlost reakcí či zlepšit schopnost řešit problémy.

?

„Mozek žije z toho, co jíte a pijete. Voda je extrémně důležitá. Mozkové funkce jsou totiž chemické a fyziologické reakce – doslova vyžadují lubrikaci. Voda váš mozek promaže, aby správně fungoval.“

    – Tara Swart, neurovědkyně a koučka top manažerů
  1. ?
  2. Elon Musk v prezentaci svého nejambicióznějšího projektu Neuralink, který chce napojit lidský mozek na technologie, za svůj hlavní cíl označil toto: „Vrátit někomu motorické funkce po poranění míchy, obnovit činnost mozku po mrtvici nebo řešit dědičné mozkové choroby, to vše se díky naší technologii může stát realitou.“
  3. ?

IQ si nevylepšíte procvičováním IQ testů či řešením hlavolamů. S vaším mozkem dokážou jedinou věc: budete v zadaných úkolech lépe skórovat.

?

„Mozek je tak gigantické a složité zařízení, že ho moc ovlivnit nejde. Je to něco jako mýt Národní muzeum kartáčkem na zuby.“

    – neurochirurg Vladimír Beneš

?

V mozku je 86 miliard neuronů. Je to extrémně komplexní struktura, vlastně zoufale neprobádaná. Všechno, co o mozku víme, je pořád zlomek toho, co nám zůstává skryto.

?

„To poslední, co vidíte před spaním, vytvoří silný otisk ve vašem mozku. To vede k lucidnímu snění, nebo chcete-li k vědomému spánku. Věci, které vložíte do svého podvědomí, jsou velmi důležité. Proto doporučuji si vedle postele udělat vizuální nástěnku s pozitivními obrázky, které vyjadřují to, co chcete, aby se stalo…“

    – Tara Swart, neurovědkyně a koučka top manažerů

?

Pro váš mozek je klíčová kvalita a délka spánku. Důležitá je pro něj také pravidelnost, to znamená usínat a probouzet se ve stejný čas. Přibližně jednu hodinu před probuzením totiž tělo začne s postupně se zvyšující produkcí hormonů, zvýší se jeho teplota a krevní tlak, díky čemuž budete bdělejší.

Pokud tuto zásadu nedodržujete, váš mozek neví, kdy ukončit spánkový proces a připravit vás na probuzení. A pak vás ranní budíčky budou bolet o to víc.

Více se o mozku dozvíte v aktuálním vydání Forbesu NEXT, které můžete zakoupit i v našem e-shopu.

Lehká mozková dysfunkce: příznaky, léčba (LMD)

Termín lehká mozková dysfunkce je souhrnným názvem pro mnohé
lehké odchylky mentálního vývoje dítěte na základě
oslabení funkce centrální nervové soustavy (CNS). Těmito poruchami často
trpí děti průměrně až nadprůměrně inteligentní, u nichž se
projevují poruchy učení a chování.

K oslabení funkce CNS může dojít již v těhotenství,
při porodu anebo i časně po porodu. Za
toto onemocnění nemůže ani dítě ani rodina ba ani škola, a proto nemá
smysl na někoho svalovat vinu.

Tyto dysfunkce se však dají vhodným
výchovným působením pozitivně ovlivnit.

Léčbě může napomoci
i samotný přirozený vývoj dítěte, při kterém dochází
i k uzrávání centrální nervové soustavy a některé negativní projevy
v chování se mohou časem ztlumit a popřípadě úplně vymizet.

Rizikové faktory lehké mozkové dysfunkce

Jako jeden z prvních rizikových faktorů můžeme dozajista určit
dědičné predispozice (vlohy), které dítě může zdědit
po svých rodičích nebo blízkých příbuzných. Dědičnost se na vzniku LMD
podílí v 50-70%.

V roce 1998 byl objeven gen, který zapříčiňuje
dyslexii.

Tento gen je umístěn na chromozomu, který má na
starosti řízení imunitního systému, což by vysvětlovalo fakt, že
pacienti s LMD jsou mnohem více náchylnější k alergiím a různým
infekcím.

Častější výskyt LMD se také nachází v rodinách, které příliš
nedbají na výchovu dětí a které nemají pevné zázemí. Značný
pozitivní vliv má na dítě ranná psychická a sociální stimulace.

Další riziko s sebou mohou nést faktory, které působí na
budoucí matku v průběhu těhotenství
, např. virové infekce,
úrazy, psychický stres a šok, rizikové těhotenství, konzumace alkoholu a
kouření tabákových výrobků.

Vznik LMD mohou způsobit také komplikace při porodu,
např. hypoxie (nedostatečné krevní zásobení mozku novorozeněte), při
použití porodních kleští, při bilirubinémii (poporodní žloutenka) apod.
Tyto komplikace s sebou přinášejí 20-30% riziko vzniku LMD.

Rizikové mohou být činitelé, které ovlivňují dítě po narození. Mezi
tyto faktory můžeme řadit vysoké horečky v prvních letech života,
encefalitidu, meningitidu nebo úrazy hlavy.

Prevence lehké mozkové dysfunkce

Studie prokázaly, že zrání mozkové aktivity může již v průběhu
těhotenství ovlivnit specifická stimulace. Jedná se o tzv.

prenatální učení, kdy přesnou zvukovou stimulací jsou
aktivovány nervové buňky (neurony) nenarozeného plodu, což způsobuje
posilování aktivity mozku.

Takto stimulované děti se pak rodí s vyšší
porodní hmotností a začínají dříve mluvit i chodit než jejich
vrstevníci.

Příznaky a projevy lehké mozkové dysfunkce

Hned na začátku je nutno dodat, že LMD není nemoc s jednou jedinou
příčinou a příznakem.

Jde totiž o onemocnění, pod které spadá mnoho
symptomů, které mají společný původ, a to v oslabení funkcí centrální
nervové soustavy (pozor, nejedná se o žádné vážné neurologické
poruchy).

V podstatě můžeme konstatovat, že kolik můžeme nalézt
mentálních funkcí, tolik jejich dysfunkcí můžeme definovat.

Při onemocnění LMD je pozorováno snížené množství mozkové
tkáně
(tj. šedé a bílé hmoty) ve frontálních
oblastech mozku.

  • Z neuroanatomického hlediska se při LMD vyskytují rozdíly od
    normálního uspořádání neuronových spojení.
  • V tomto případě mozkem protéká méně krve než obvykle, a proto jsou
    neurony (nervové buňky) nedostatečně zásobovány kyslíkem, což dále
    způsobuje odchylky v elektrické aktivitě mozku.
  • Tyto výše vyjmenované symptomy pak způsobují celkovou
    neschopnost pacienta udržet pozornost, bdělost a koncentraci
    a zhoršují paměť a proces učení, zapříčiňují
    poruchy motorické aktivity, hyperaktivitu,
    vývojové vady řeči apod.
  • Jak již víme, LMD má mnoho podob, které můžeme podle jejich příznaků
    dělit do mnoha kategorií, jež jsou vymezené jednotlivými diagnózami
    Mezinárodní klasifikace nemocí.

Prvním významným symptomem může být porucha
pozornosti
. Tato neschopnost dlouhodobé koncentrace se může
projevovat ve škole, zaměstnání i ve všemožných společenských
situacích. Osoby, u nichž se tento příznak projevuje, často dělají chyby
z nepozornosti a jejich vykonaná práce bývá nepromyšlená, neuspořádaná
a celkově chaotická.

Budete mít zájem:  Mláďata opic se umí smát jako děti

Můžeme je charakterizovat jako zbrklé,
rozlítané a je pro ně typické, že často nedotáhnou
rozpracované úkoly až do konce.

Tito nemocní jsou značně
nespolehliví, rozhodně nemají organizační schopnosti,
jejich pracovní morálka je zmatečná, snadno se nechají rozptýlit děním
okolo a často se jejich roztěkanost projevuje i při hovoru s ostatními,
kdy nejsou schopni držet se daného tématu, nezřídka kdy od něj odbíhají,
nevnímají to, co jim druzí vyprávějí atd.

Další symptom je zastoupen poruchami chování, které
jsou charakteristické značnou impulsivností a hyperaktivitou.
Impulsivnost je ve své podstatě netrpělivost.

Impulsivní
lidé nejsou schopni počkat, až na ně přijde řada, skáčí ostatním do
řeči, překřikují je, neposlouchají pokyny, sahají na předměty, na
které by sahat neměli, občas ostatním lidem kradou různé předměty
z ruky, vrhají se do riskantních a nebezpečných situací, aniž by
zvážili jejich důsledky atd.

Tato impulsivnost může způsobit různé nehody a poranění. Kdežto
hyperaktivita se projevuje jako neustálý neklid. Můžeme ji
pozorovat např. u dětí, které se stále vrtí na židli, poposedávají,
pobíhají kolem dokola atd. Tito jedinci jsou jakoby neustále drážděni
k vykonávání všemožných činností a nekonečnému mluvení.

V řadě příznaků pokračujeme se specifickými poruchami
učení
. To znamená, že dítě má problémy s určitým předmětem
nebo skupinou předmětů (např.

plave v matematice, ale naopak vyniká
v humanitních předmětech). Slovo „specifická“ označuje fakt, že za
problémy v procesu učení nemůže intelekt.

Tyto poruchy
jsou příčinou, proč ve škole zaostávají i děti s průměrným nebo
dokonce nadprůměrným intelektem.

Mezinárodní klasifikace nemocí definuje následující poruchy učení:
dyslexii (porucha v nácviku čtení, neschopnost rozlišovat
a správně řadit písmenka, poskládat je v jeden celek a správně je
vyslovovat), dysgrafii (porucha psaní),
dysortografii (porucha pravopisu) a
dyskalkulii (porucha matematických dovedností).

Další oslabení mozkových funkcí může způsobit i vývojové
vady řeči
. Mějme však na paměti, že za všechny vady řeči
nemůže pouze LMD. Děti s touto poruchou začínají vyslovovat první slova
o něco později než jejich vrstevníci (zhruba po půl druhém roce života).

Mezi zjevné příznaky patří zadrhávání,
zaváhání před každým slovem, hledání
slov
a jejich následné převedení do plynulé řeči,
poruchy artikulace (výslovnosti) atd.

Tyto projevy jsou
způsobeny pravděpodobně nízkou elektrickou aktivitou v řečovém
centru.

  1. Do výčtu poruch lze zařadit i poruchy motoriky, které
    mohou být spojené s poruchami intelektu.
  2. Jednotlivé diagnózy se mohou navzájem překrývat, z čehož plyne, že
    u těch, co trpí jednou mozkovou dysfunkcí, je pravděpodobné, že se
    u nich projeví i dysfunkce další.
  3. Je také možné, že takovéto oslabení funkcí CNS nepostihuje pouze
    vyšší mentální schopnosti, ale i city a nálady, což může u pacientů
    vyvolat úzkosti a deprese.

Léčba lehké mozkové dysfunkce

V případě LMD se častěji hovoří o nápravě než o léčbě,
poněvadž používané postupy mají jednak charakter léčby, rehabilitace,
učení a jednak cvičení.
Takováto náprava může oslabení mozkových funkcí i zcela vrátit do
pořádku.

Při léčbě se užívá farmakoterapie, EEG-biofeedback, různé nápravné
postupy (např. logopedie, poradenská psychologie, speciální
pedagogika atd.).

Farmakoterapií se odborníci snaží vrátit mozku jeho
dostatečnou aktivitu. Nemocným jsou podávána tzv.

nootropika, která v podstatě vyživují mozkovou tkáň,
zajišťují větší průtok krve mozkovými cévami, a tím tak vyšší
přísun kyslíku a glukózy nervovým buňkám.

Tyto medikamenty nemají
žádné vedlejší nežádoucí účinky, nevyvolávají návyk a organismus je
obecně dobře snáší.

Jako další léčebný prostředek se využívá Piracetam
(Piracetam AL 800). Jedná se o jakýsi přirozený vitamín pro mozek. Jedná
se o derivát tzv.

kyseliny gamaaminomáselné (GABA), což je přirozený
neurotransmiter, který vede vzruchy z jedné nervové buňky na druhou.
Doporučená dětská dávka je 800mg 3× denně, u dospělých a
vážnějších případů se doporučuje dávka dvojnásobná.

Tento účinný
lék je v lékárnách volně dostupný a je hrazen pojišťovnami.

Kromě Piracetamu má na nervovou soustavu a její prokrvení také vliv
Encephabol, Enerbol a Ginko
Biloba
. Ginko Biloba se užívá jako doplněk stravy, je volně
prodejná, ale jen z části hrazena pojišťovnami.

Blahodárné účinky na nervovou tkáň mají samozřejmě vitaminy, a to
zejména vitaminy skupiny B, např. vitamin B6 (tzv.
Pyridoxin), který je obsažen hlavně v obilných klíčcích. Mezi další
posilňující látky můžeme zařadit i lecitin (výtažek
ze sóji) a ženšen.

Dále jsou doporučovány minerály, poněvadž když se to
tak vezme, tak elektrická aktivita mozku je závislá na iontech hořčíku,
vápníku, draslíku, sodíku a chloru. Dostatek těchto látek přináší
nervové tkáni rovnováhu. Můžeme například zmínit, že hlavně
hořčík je doporučován pro zklidnění
hyperaktivních dětí.

Ve farmakoterapii se též užívají tzv.
psychostimulancia, která dokáží zásadně ovlivnit činnost
centrálního nervového systému tím, že tlumí symptomy oslabených funkcí
CNS, např. nepozornost a hyperaktivitu.

Tyto velice účinné léky mají však
mnohé vedlejší účinky, na příklad inhibují růstový
hormon
, což způsobuje nižší tělesný vzrůst a hmotnost, nemluvě
riziku návyku. Proto se tyto medikamenty u nás užívají
jen v opravdu těžkých případech.

Jako zástupce můžeme zmínit tzv.
Ritalin.

Do řady léků pomáhajících při léčbě LMD můžeme řadit i tzv.
thymoleptika, jež zvyšují hladinu serotoninu
(neurotransmiteru, který je zodpovědný za duševní rovnováhu a pohodu)
v mozku. Tyto léky jsou též nazývány jako tzv.
antidepresiva, která mimo jiné tlumí hyperaktivitu. Do této
skupiny patří Seropram a Deprex (Prozac).

Kromě farmakoterapie se při léčbě LMD užívá také tzv.
EEG-biofeedback, který pro zlepšení duševního stavu
používá regulaci frekvencí mozkové elektrické aktivity (tzv. mozkových
vln).

Tato metoda je velice efektivní, a to zejména pro posílení aktivace
nervového systému, pozornosti, koncentrace, sebeovládání, sebekázně a
progresivity, co se intelektu týče.

Tento způsob též pozitivně ovlivňuje
poruchy spánku, noční pomočování (enuresa), vývojové vady řeči a
specifické poruchy učení.

Dále se při léčebné terapii užívají také poradenské
nápravné postupy
, které mají pro každou specifickou dysfunkci svou
metodu, např. vadami řeči se zabývá logopedie, při
poruchách chování se upravuje denní režim dítěte a používá se tzv.
autogenní trénink, při poruchách učení dítě podstupuje
různé speciální nápravné postupy apod.

Jak si mohu pomoci sám

Je důležité si s dítětem promluvit a vysvětlit mu,
že jeho problémy nemají příčinu ani v jeho povaze nebo morálce, ale
v biologické (přesněji řečeno v psychoneurofyziologické) poruše, za
kterou nemůže. Proto dítě s LMD nelze převychovávat, ale naopak je
potřeba ho svěřit do rukou odborníků.

Je důležité, aby se dítě cítilo milováno a nebylo za své neúspěchy
káráno nebo dokonce trestáno. S vaší trpělivostí, podporou a láskou se
mu budou lépe překonávat překážky a různé úkoly. Snažte se dítě
vychovávat v pozitivním směru, oceňujte dítě za to, co mu jde a v čem
se mu daří, i když může jít pouze o maličkosti, a nevytýkejte mu
věci, které nejsou jeho silnou stránkou.

Pokud dojde na kárání, vždy přesně zdůrazněte, co dítě udělalo
špatně a neobracejte se na něj s napomínáním, že pořád jen zlobí,
protože nakonec se může stát, že vám dítě dá za pravdu a přestane se
o cokoliv snažit.

Snažte se dítěti připravovat pestrou stravu, která je bohatá na ovoce a
zeleninu. Naopak se vyvarujte stravě plné dráždivých chemikálií,
umělých přísad, vůní, příchutí, barviv, umělých sladidel, cukrů
a tuků.

Budete mít zájem:  Znáte hlavní (ne) dietní jídla? toto jsou ty nejznámější

Komplikace lehké mozkové dysfunkce

Toto onemocnění je komplikované už jen tím, že může postihnout více
mozkových funkcí, které při špatném fungování zabraňují člověku, aby
žil plnohodnotným osobním i společenským životem. Všechny případné
komplikace, které by při onemocnění LMD mohly nastat, jsou již výše
zmíněny u příznaků této nemoci.

Diskuse

Další názvy: LMD, ADHD – Attention-Deficit Hyperactivity Disorder, ADD – Attention Deficit Disorders

Inteligence, genetika a prostředí

Lidskou inteligenci lze považovat za velmi zvláštní schopnost, která nám umožňuje interpretovat a chápat jedinečné a složité prostředí, v němž žijeme. Je tedy inteligence výsledkem dědičnosti, či prostředí?

Anglický vědec Francis Galton (1822 – 1911), bratranec Charlese Darwina, zahájil před více než stoletím debatu a spor o vlivu dědičnosti a prostředí, známý spíše pod názvem „nature versus nurture“ (přirozenost vs. výchova). Galton začal zkoumat dědičnost v r. 1865 především díky Darwinově knize O původu druhů.

Galton tehdy soustředil svoje úsilí na studium lidské inteligence a jejích odchylek. Byl horlivým zastáncem dědičnosti a víry v to, že osobní úspěch je důsledkem vlastností, které potomkům předali rodiče prostřednictvím dědičnosti.

Galton ve své době výrazným způsobem přispěl kromě jiných disciplín také genetice a psychologii. V debatě „nature vs. nurture“ byl zastáncem „nature“ (přirozenosti), v níž podporoval úlohu dědičnosti. Nakonec zavedl metodu studie dvojčat, která měla napomoci určení různých podílů přirozenosti a výchovy.

Jeho velkolepé psychologické dílo se nazývá „Význační angličtí vědci: jejich přirozenost a výchova“.

Je tedy inteligence výsledkem dědičnosti, či prostředí? Lidskou inteligenci lze považovat za velmi zvláštní schopnost, která nám umožňuje myslet abstraktně, analyzovat, zdůvodňovat, plánovat a řešit problémy za použití zkušeností získaných v průběhu života.

Inteligence tedy není pouze zvláštní schopností řešit problémy v IQ testu, je to především schopnost interpretovat a chápat jedinečné a složité prostředí, v němž žijeme. Naše inteligence nám podle příkazů našeho svědomí a mravního řádu, společenských hodnot (zvyků) a naší moudrosti říká, co bychom měli dělat a co ne.

Vzhledem k výše zmíněným vlastnostem, jež máme k dispozici, se můžeme sami sebe ptát: „Odkud to všechno pochází?“ Existují lidé, kteří věří, že genetika (přirozenost) tvoří 80 až 100 % naší všeobecné inteligence, zatímco jiní tvrdí, že podíl genetiky a prostředí (výchova) na výsledné determinaci našich mentálních schopností je stejný (či „téměř stejný“).

„I když mají geny dopad na naše chování, za rozdíly v chování mezi námi je zodpovědné prostředí.“ Je tato věta pravdivá, či je to politicky korektní kompromis vědeckého faktu?

Podívejme se na fakta: především v genech je shrnuta naše vývojová zkušenost. Proto lze interakci mezi genetikou a prostředím chápat jako interakci mezi naší minulou a současnou zkušeností z prostředí. To znamená, že jsme pevně (geneticky) zapojeni do interakce s naším prostředím.

Navíc v procesu rozvoje přejímají naše geny přítomnost našeho prostředí. Znamená to tedy, že se přizpůsobujeme (naše geny) prostředí. V důsledku toho lidé reagují svým chováním pouze na věci, pro něž byli určeni, stejně jako výtah reaguje pohybem nahoru či dolů, je-li zmáčknut příslušný knoflík.

Výtah obvykle nereaguje na lidský hlas nařizující pohyb nahoru či dolů (nebyl-li tak naprogramován). Diskuze, zda je inteligence z větší části dědičná, či daná prostředím, probíhá vášnivě více než dvě století. Přesto zůstává debata „přirozenost versus výchova“ stále bez jasného závěru.

Oba tábory nicméně uvádějí důkladné a přesvědčivé argumenty a hypotézy.

Nature versus nurtureKdo má pravdu? Pochopení lidského genomu jasně ukazuje, že mají v diskuzi částečně pravdu obě strany. Přirozenost (dědičnost, genetika) nám dává naše vrozené schopnosti a rysy, zatímco výchova (prostředí) bere naše geneticky dané schopnosti a formuje je v procesu učení a dozrávání. Nicméně kompromisem 50 na 50 debata nekončí. Vědci nejsou jednotní pokud jde o poměr, kolik lidské inteligence a dalších schopností je determinováno genetikou a kolik prostředím. Behavioristé věří, že i když existují genetické tendence, na genetice nezáleží a určité stránky našeho chování plynou pouze z prostředí naší výchovy, a tudíž je inteligence dána prostředím (nurtured). K slávě harvardského psychologa B. F. Skinnera, jakožto zastánce prostředí v debatě o vlivu nature versus nurture na inteligenci, přispěly jeho časné experimenty s holuby, kteří uměli tančit, dělat číslovku osm a hrát tenis.Tábor zastánců výchovy se může ptát, zda v nás byl způsob, jak se chováme, zakotven ještě před naším narozením, či zda se rozvinul až časem v reakci na naše zkušenosti. Tábor zastánců přirozenosti odpovídá: „Samozřejmě, že naše reakce na podněty v nás byly pevně zakotveny ještě v děloze. A samozřejmě se naše chování rozvinulo časem v reakci na zkušenosti. Znamená to tedy, že jsme byli v našich rodových genech „naprogramováni“, abychom reagovali určitým způsobem na podněty prostředí a přizpůsobovali své chování podle požadavků současného prostředí. Naše geny zahrnují zkušenosti z naší vývojové minulosti. Tudíž geny vzájemně se ovlivňující s prostředím je nutné chápat jako minulé prostředí ovlivňující se s prostředím současným. Naše geny jsou konstruované tak, aby umožnily očekávat a předvídat určité faktory prostředí. Proto je možné variabilitu ve výsledcích chování vysvětlit ze 100 % scénářem, který se projevil v naší konstrukci (tj. v našich genech).“Lidské chování je výsledkem interakce tisíce genů a prostředí. Zde je jednoduchý příklad tvrzení v debatě mezi přirozeností a výchovou, jak se vztahuje ke „genialitě“.

„Klíčovým faktorem odlišujícím genialitu od pouze vynikajícího není božská jiskra. Není to IQ. Je to cílený trénink. Veřejná diskuse je zasažena genetikou a tím, co jsme „naprogramováni“ dělat. Je pravda, že geny drží na uzdě naše schopnosti. Ale mozek je také neobyčejně plastický. Budujeme sami sebe prostřednictvím chování.“

To, co plyne z výše uvedeného citátu Davida Brookse, je poměrně zavádějící. Podle Brookse můžete vzít kohokoli z ulice a proměnit jej v génia. Vše, co je k tomu potřeba, je pouze pocit spřízněnosti, zoufalá touha po úspěchu a vůle udržet jej („ambice“).Brooks ignoruje skutečnost, že naše zájmy jsou vrozené, pocházející z našich genů. Jsou spuštěny geneticky a poté se přizpůsobují prostředí.

Všichni se lišíme geneticky. Máme odlišné touhy, chutě a vášně. Motivace a vůle jsou vrozené (geneticky). Nejsou to kvality, které lze do někoho „nalít“. Jsou to vzácné kvality. Možná to je důvod, proč je genius během svého života buď vysoce ceněný či bolestivě opomíjený.

V hlavní roli genetikaGeny jsou zodpovědné za naši motivaci, osobnost, inteligenci, ambice, kriminalitu či vůdčí schopnosti a tyto rysy a schopnosti jsou součástí našeho genetického vybavení a nikoli naší výchovy. Přirozenost nás obdařuje těmito vrozenými schopnostmi a rysy. Výchova pak bere toto genetické dědictví a modeluje je tak, jak se učíme a dozráváme. Kdyby genetika nehrála hlavní roli ve formování našich schopností a rysů, pak by dvojvaječná dvojčata, vychovávaná ve stejných podmínkách, musela být podobná, bez ohledu na rozdíly v genech. Ačkoli studie ukázaly, že se podobají více než běžní sourozenci, vykazují také tytéž nápadné podobnosti, i když jsou vychováváni zvlášť, stejně jako tomu bylo v podobných studiích u jednovaječných („identických“) dvojčat. V srpnu 2011 byla na Science Daily publikována zpráva o první přímé vazbě na lidskou inteligenci. Byla to první studie, která nalezla při testování lidské DNA příspěvek genů pro genetické odchylky. Tým vědců studoval u více než 3 500 osob v severní Anglii a Skotsku dva typy inteligence. Výsledky naznačují, že 40 až 50 % rozdílů je možné připisovat genetickým rozdílům. Doktor Neil Pendleton z Centra pro integrovaný genetický výzkum v Manchesteru v Anglii, autor článku řešitelského týmu, říká: „Toto je první výzkumná zpráva, která testovala inteligenci starších zdravých lidí za použití komplexního šetření. Byli jsme schopni ukázat podstatný genetický příspěvek k naší schopnosti myslet. Nyní můžeme použít naše zjištění k lepšímu pochopení, jak se tyto geny ovlivňují navzájem a s prostředím. S našimi spolupracovníky budeme pokračovat ve výzkumu, abychom nalezli biologický mechanismus, který by mohl udržovat naše intelektuální schopnosti a pohodu do pozdního života.“Studie potvrzuje předchozí závěry z výzkumu dvojčat, nicméně výzkum nebyl schopný identifikovat, které geny k našim kognitivním schopnostem přispívaly a které nikoli.„Jak je uvedeno v připravovaném článku pro časopis Psychological Science, bylo zjištěno, že téměř v žádném případě se nepodařilo zopakovat předpokládanou genetickou dráhu. Jinými slovy, inteligenci nelze spojit se specifickými geny, které byly testovány.“

Budete mít zájem:  Sebeobrana: Žádná gymnastika, ale boj o život

Závěrem jedno pozorování: Identifikace zvláštních genů inteligence může být ještě na hony daleko. Problémem se jeví zejména strategie a technologie: jak provést výzkum a s jakými nástroji. Moderní věda ještě nemá vhodné nástroje k tomu, aby tolik potřebný výzkum realizovala.

  • Obrázek vlevo nahoře: Kolonie Escherichia coli; Wikimedia Commons
  • Obrázek vpravo dole: Dvoušroubovice; Wikimedia Commons

Jsou sportující lidé chytřejší?

17. 10. 2014

PhDr. Tereza Ševčíková

Další díl cyklu MojeMedicina o sportu se zamýšlí nad tím co kromě fyzické zdatnosti může pohyb pozitivně ovlivnit.

Nesnažím se dostat svou dceru na Sorbonnu díky tomu, že bych jí v děloze pouštěla nahrávky cizích jazyků, praktikovala těhotenskou jógu a nutila ji od narození cíleně cvičit. Věřím ale, že pohyb má posilující vliv například na její schopnost improvizace nebo paměť. Mým cílem je v tomto článku ukázat, co dalšího můžete pohybem pozitivně ovlivnit kromě toho, že budete fyzicky zdatní.

Svaly proti mozku

Někdy bývá zlehčována myšlenková úroveň sportovců a ironicky se dávají do protikladu „svaly proti mozku“.  Výzkumy ale naznačují nadprůměrnou inteligenci sportovců.

V jednom z nejrozsáhlejších výzkumů osobnosti sportovců byla testována inteligence 824 sportovců, členů reprezentačních družstev většiny sportů.

V průměru byl nalezen IQ 108 a v některých sportovních specializacích (vodní slalom, košíková, horolezectví) byl průměr kolem 115 (Hošek, 2005). Nejsem zastáncem vrcholového sportování ani úzkostného měření IQ, ale považuji to za zajímavou souvislost.

Naše mozky se vyvinuly za pohybu

Z pohledu evoluce se naše mozky vyvíjely za pohybu. „Muži ušli deset až dvacet kilometrů denně a ženy zhruba polovinu,“ tvrdí  antropolog Richard Wrangham.

Prvním opravdovým maratónským běžcem našeho druhu byl zlý predátor známý jako Homo erectus. Jakmile se druh Homo erectus před dvěma miliony let vyvinul, začal se stěhovat.

Stejně tomu bylo u našich přímých předků Homo sapiens (Medina, 2012).  

Motorika lidí, podobně jako u zvířat, sloužila adaptačním procesům a vystupovala jako vážná věc, která zabezpečovala adaptaci – sebezáchovu, obživu, reprodukci, útěk a útok.

Během evoluce se stále více začínala prosazovat emancipace motoriky (pohybu). Tedy vymanila se část motoriky z „vážné“ služby adaptačním dějům a zapojila se do služeb imaginativního pohybového procesu, pohybu „jakoby“.

Hovořím o hře, která je z hlediska existenčních adaptačních dějů věc nevážná a samoúčelná (Hošek, 2005).

Motorika stimuluje lidské myšlení

Motorika stimuluje lidské myšlení, které je někdy považováno za „zabstraktnělou“ motoriku. Gerd Schäfer dokonce definuje pohyb jako základní formu myšlení (Schäfer, 2003). Význam pohybu pro člověka je zásadní – jeho prostřednictvím vykonává svou existenci, užívá si život, potvrzuje platnost svého bytí. Při sportu se uplatňuje nejen senzomotorika člověka, ale také jeho emoce a vůle.

Foto: Martin Sevcik (www.footcamp.eu)

A nyní konkrétně: co pravidelným pohybem ovlivňujete z hlediska toho, čemu jsme zvyklí říkat „inteligence“?

Charles H. Hillman si se svými kolegy z University of Illinois všiml rostoucího trendu neaktivních dětí. Ve svém výzkumu se zaměřili na vztah mezi aerobním cvičením a procesy učení a paměti. 48 dětí různé fyzické kondice ve věku 9 -10 let se učilo jména specifických regionů na fiktivní mapě v různých podmínkách v průběhu několika dní.

Zpočátku nebyl rozdíl mezi dětmi v lepší a horší fyzické kondici. Ovšem po větším časovém odstupu si dokázaly děti v lepší fyzické kondici vybavit více jmen lokalit než jejich méně fyzicky zdatní spolužáci. Charles H. Hillman podobně v jiném pokusu prokázal korelaci fyzické zdatnosti a školní úspěšnosti žáků.

Tvrdí tedy, že cvičení může podpořit procesy dlouhodobé paměti a učení.

Známý je též laboratorní pokus vědců z kalifornského institutu biologických studií. Naměřili morčatům, která měla v kleci kolesa a mohla tam běhat, větší kapacitu paměti a lepší schopnost učit se.

Je tomu tak proto, že cvičení má silný vliv na strukturu a funkci hippocampu. Hippocampus je zodpovědný za ukládání a vybavování informací.

Jak již zmiňuji ve svém článku Tělo a psychika při cvičení dochází k oxygenaci CNS, tedy prokysličení mozku díky lepšímu prokrvení a to ovlivňuje jeho stavbu a zvyšuje dostupnost neurotransmiterů.

Opakovaná fyzická zátěž způsobuje v mozku chemické změny, které přispívají ke zlepšení paměti a schopnosti se učit (Hošek, 2007).

Schopnost řešení nových problémů i improvizace …

Vývojový molekulární biolog John Medina uvádí ještě další kognitivní (poznávací) schopnosti, které lze pozitivně ovlivnit dlouhodobým cvičením.

Patří mezi ně logické myšlení, řešení problémů, dokonce i takzvanou fluidní inteligenci (rychlost a přesnost abstraktního uvažování).

Aktivní lidé mají oproti ostatním, kteří vedou sedavý život, lepší schopnost rychlého úsudku a abstraktního myšlení a také improvizace na základě předložených informací při řešení nových problémů. Avšak krátkodobá paměť není pohybem ovlivněna.

Děti i dospělí, zvířata i lidé

Existuje řada prací popisujících lepší fungování mozku u těch, kdo se pravidelně věnují nějaké tělesné aktivitě včetně chůze a platí to pro lidi i pro zvířata. Tělesné cvičení dokázalo např. mírnit postižení mozku u krysích mláďat poškozených během nitroděložního vývoje alkoholem. 

Mozek je údajně prozkoumaný jen z malé části, ale obecně je považovaný za velmi flexibilní. Bylo prokázáno zlepšení mentálních dovedností u starších lidí, kteří se začali pravidelně hýbat a to již po několika týdnech. A nebylo třeba podávat kdovíjaké výkony, stačily 4 km chůze denně.

Zkrátka, jak říká MUDr. Karel Nešpor: „Máte-li rádi svůj mozek, hýbejte se.“

P.S. Těsně před odesláním tohoto článku jsem narazila na komentář paleontologa Richarda Leakey v Lidových novinách, kde říká, že lidé si prostřednictvím své kultury prakticky ochočili sami sebe.

Přičemž pohodlně žijící člověk současnosti má mozek asi o deset procent menší než průměrný Kromaňovec (žijící cca 8 000 let před Kristem), stejně jako mají domácí zvířata mozek menší než jejich divocí, nástrahám i krásám života více vystavení příbuzní.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *