Hraniční porucha osobnosti nezvládá vztahy a emoce

Jako motto na webu sdružení Nejsem psychopat, který je určený především lidem s hraniční poruchou osobnosti, jste vybrali výrok Antoina de Saint­-Exupéryho: „Nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou.“ Co vás motivovalo k založení spolku?

S prvním impulsem na založení komunitního centra pro lidi s hraniční poruchou, spojeného s uměleckou tvorbou, přišla kolegyně Sandra. Svůj nápad sdílela v podpůrné skupině na internetu s výzvou, aby se přidali další zájemci.

Jako oficiální spolek působíme něco přes rok. My čtyři zakladatelky jsme všechny prošly tímto onemocněním a zotavily se z něj. Kvůli tomu jsme měly silnou potřebu o hraniční poruše informovat jinak, než jak je obvyklé.

O „hraničářích“ se často píše stigmatizujícím způsobem. Chtěly jsme začít s osvětou, protože jsme si stigmatizaci zažily na vlastní kůži.

Do doby, než vznikly naše stránky, byly jediné informace na internetu v češtině plné mýtů, že hraničáři jen manipulují, jsou agresivní a jinak nepřijatelní. Ani odborníci mnohdy nevědí, jak s těmito lidmi pracovat.

Kdo se na vás obrací nejčastěji?

Obracejí se na nás lidé, kteří právě zjistili tuto diagnózu a chtějí o ní mít relevantní informace. Vše, co děláme, se odvíjí od podpory samotných hraničářů a jejich blízkých. Spravujeme blog, pořádáme workshopy, besedy.

V budoucnosti se chceme více věnovat osvětě i v rodinách. Rodiny často neprojevují příliš podpory, protože podléhají předsudkům a nemají dostatek znalostí o nástrojích, jak lze s nemocí zacházet.

Samy svým příběhem přinášíme zprávu o naději na zotavení a to je klíčové.

Užíváte trochu slangové označení „hraničáři“. Lze ho tedy používat, aniž by to mělo pejorativní zabarvení?

Myslím, že ano, lidé s hraniční poruchou jej většinou užívají, když o sobě mluví. Připomíná to bojovníka na hranici, což je dost příznačné. Pojem „hraniční“ původně vznikl tak, že se jedná o potíže na pomezí neurózy a psychózy.

Hraniční porucha osobnosti zahrnuje velmi široký rejstřík projevů, ale přesto – co byste řekla, že je pro ni příznačné?

Člověk má především problém se svou vlastní hodnotou, vidí se často velmi kriticky, méněcenně. Výrazně se to projevuje ve vztahu k druhým lidem.

V partnerském vztahu třeba velkým strachem, že ho partner opustí. Aby se toho vyvaroval, může používat různé strategie, které jsou nakonec pro vztah zničující.

Jednou z nich může být snaha pro toho druhého udělat maximum, jenže ten toho pak může zneužívat.

Mezi specifické potíže lidí s hraniční poruchou patří často silné emoce – silnější, než je řekněme běžné. Často jsou to ty nepříjemné, například vztek. Někdo vybuchuje, někdo ho naopak drží v sobě, což obvykle vede k dlouhodobým depresím. Ke zvládnutí a ventilování prudkých emocí užívají různé nezdravé způsoby.

K nim patří i sebepoškozování – hněv a negace obracejí proti sobě. Mezi další patří zneužívání drog, alkoholu či jiné závislosti. Sebepoškozování je svým způsobem také závislost.

Objevují se i silné pocity prázdnoty, nejasné představy o tom, kým člověk je, jaké má cíle, mohou to být i pochybnosti ohledně sexuální orientace.

Mluví se o tom, že odborníci na psychické zdraví běžně odmítají s hraničáři pracovat. Opravdu se to děje?

Ano, stává se to poměrně často, i když je dobré říct, že v poslední době se to lepší, především co se týče psychoterapie. Ale pokud se podíváme na sociální a zdravotní služby, tam je ještě hodně co dohánět.

Čím to, že je právě hraniční porucha osobnosti v rámci odborné péče opomíjenější než jiné duševní potíže?

Donedávna u nás nebylo žádné kvalitní vzdělávání o této diagnóze, malá informovanost panuje i mezi odborníky.

Silné emoce hraničářů logicky vyvolávají silné emoce i u terapeutů, a pokud s tím neumějí pracovat, vzniká problém.

Je pravda, že ne všichni dotčení jsou motivováni ke změně, o to je to pak problematičtější, ale tuto zkušenost nelze přenášet na ostatní. Mnozí jsou naopak úzdravě velmi přístupní.

Jak probíhá začátek spolupráce s odborníkem, kdy se stanovuje diagnóza? Dá se dobře podchytit, co všechno se v rámci onemocnění může dít?

Vzhledem k celé škále často i protichůdných projevů lidé mnohdy ze začátku dostávají úplně jiné diagnózy. Člověk může být dlouhodobě v depresi, ale i v mánii, úzkosti.

Patří sem disociace, obsedantně­-kompulzivní jednání či posttraumatická stresová porucha, to vše mohou být přidružené diagnózy. Výjimečněji se objevují i psychotické symptomy. Trvá většinou delší dobu, než se klient s lékařem dopracují ke správné diagnóze.

Nebo nastává opačný extrém: odborník na základě jednoho projevu dá hned nálepku hraniční poruchy.

Dá se říct, že úzkostné, depresivní nebo manické stavy se v nějaké míře a četnosti dotýkají každého z nás. Kdy už se dá mluvit o nemoci?

Podstatná je právě ta míra. Nakolik potíže ovlivňují život daného člověka. Pokud už například kvůli tomu nezvládá docházet do školy, do práce, nedaří se mu v mezilidských vztazích. Ty stavy mohou být tak náročné, že vedou až k hospitalizaci. Záleží na tom, jak často se lidé ocitají v těch opravdu velkých problémech.

Ve spolku Nejsem psychopat koordinujete vzdělávací aktivity. Pro koho je pořádáte?

Organizujeme přednášky pro studenty na vysokých školách, v současnosti si necháváme akreditovat kurs ve Fokusu určený pro sociální pracovníky, připravujeme program pro pracovníky v psychiatrických nemocnicích. Jsme přesvědčeni, že vzděláváním v této oblasti můžeme dosáhnout velkých změn. Chceme předat naše vlastní zkušenosti a nástroje k uzdravení, jako je například terapie DBT.

DBT je zkratka pro dialekticko­-behaviorální terapii, u nás poměrně novou metodu pro práci s lidmi s hraniční poruchou. Můžete popsat blíže, jak se s klienty pomocí DBT pracuje?

U nás je tato metoda nová, ale v zahraničí se používá spoustu let. Dle výzkumů má velmi dobré výsledky. Je tak účinná díky tomu, že nás učí se v sobě zorientovat. V myšlenkách, pocitech, v tom, jaké má člověk cíle a priority. Přináší způsoby, jak pracovat s emocemi, jak efektivněji komunikovat.

Učí také zcela konkrétním dovednostem použitelným v případě krize, aby se zabránilo sebepoškozování nebo sebevraždě. Nejdůležitější dovedností je všímavost, „mindfulness“. Všímavost k tomu, co se děje v okolí i uvnitř. Pokud ji člověk praktikuje, prokazatelně zlepšuje svůj duševní stav. Všímavost pomáhá proti depresím, úzkostem, vzteku, kladně ovlivňuje i somatické zdraví.

Přínosné je, že trénink probíhá ve skupině, lidé sdílejí své zkušenosti a vzájemně se podporují na cestě k zotavení.

Kde konkrétně se v České republice využívají techniky DBT?

Před pár lety s nimi začalo pracovat pražské terapeutické centrum Kaleidoskop, před dvěma lety se otevřel stacionář v psychiatrické nemocnici v Bohnicích pod vedením Elišky Hrbkové.

Školí personál na různých odděleních, aby novými postupy pomohl těm, kteří jsou tam hospitalizováni. S DBT technikami pracuje také Centrum duševního zdraví na Praze 9.

A od loňského ro­­ku i psychiatrická klinika Fakultní nemocnice v Brně­-Bohunicích.

Na hraniční poruše je nápadné, že se začíná projevovat už velmi brzy na začátku dospívání. Jak to bylo ve vašem případě?

Problémy se u mě začaly projevovat ve třinácti letech, mívala jsem panické ataky, související s problémy v rodině. Uvědomovala jsem si, že se něco děje, ale tehdy jsem o tom ještě nedokázala moc přemýšlet a hledat pomoc.

Cítila jsem, že jsem hodně rychle dospěla, i když ne úplně běžným způsobem. V těch třinácti u mě nastal ohromný životní zlom.

Moji dřívější spolužáci a kamarádi tu změnu nepřijímali a já byla od té doby dost vyčleněná z kolektivu.

V čem ta změna spočívala, v jakém ohledu jste byla jiná?

Vždy jsem byla výrazně citlivější, ale předtím mi to nedělalo problémy. Byla jsem naučená, že musím hodně potlačovat emoce, mít sama sebe pod kontrolou. Vnímat víc potřeby ostatních než ty své.

Hodně jsem vše dusila v sobě a rodina ani odborníci mi nijak zvlášť nepomohli. Už tehdy jsem se alespoň pokoušela o nějaké zotavení. Hledala jsem různé cesty.

Pomáhalo mi, když jsem četla, psala, chodila ven do přírody.

Jak jste se s potížemi vyrovnávala, když jste byla o něco starší?

Od patnácti jsem se tomu snažila nějak porozumět. Nebylo moc na koho se obrátit, a tak jsem studovala psychologickou literaturu. To už zároveň přicházely deprese, sebepoškozování, pocity méněcennosti, viny, nenávisti k sobě, aniž by tam byl nějaký konkrétní důvod, proč by to tak mělo být.

Kvůli pokusu o sebevraždu jsem se v sedmnácti dostala do psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Byla to pro mě dost těžká zkušenost. Na dětském oddělení to tam před deseti dvanácti lety fungovalo na principu trestů, verbálního násilí, vyhrožování – pokud si nevezmu léky, půjdu na Neklid, kde budu přikurtovaná a podobně. To mě tehdy od psychia­­trie odradilo.

Co vám dávalo sílu? Odkud jste čerpala vůli to nevzdávat?

Držely mě tehdy kamarádské vztahy, bez nich bych to asi nezvládla. K nikomu jinému jsem neměla důvěru. Rodiče to celé spíš vytěsňovali, shazovali, nechtěli si připustit, že jejich dítě má tak vážné problémy. Proto je tak důležitá osvěta, mým rodičům by tehdy nejspíš pomohlo, kdyby měli více informací, kdyby si s nimi promluvil někdo, kdo se z podobných problémů zotavil.

To vše se dělo v době, kdy jste studovala na střední škole. Jaké byly reakce tam?

Ve škole jsem nezažila příliš tolerance ani podpory, duševní zdraví brali úplně jinak než to fyzické. Gymnázium jsem dodělala, ale kvůli hospitalizacím a medikaci jsem musela studium přerušit. Odmaturovala jsem dokonce na jedničky, ale jen proto, že jsem potlačovala své pocity.

Snažila jsem se fungovat za každou cenu, ať mi bylo jakkoli. Kupředu mě pohánělo to, že jsem byla perfekcionistka, což asi souviselo s velmi výkonovým prostředím v rodině i ve škole.

Budete mít zájem:  Zánět Sedacího Nervu Léčba?

Vůbec jsem neměla pocit, že bych si mohla dovolit něco nezvládnout, nějak selhat, odevzdat práci nedokonale nebo třeba přijít o chvíli pozdě.

Mívají na sebe hraničáři často veliké, nereálné nároky? Jak na to nahlížíte ze své zkušenosti?

Bývá to tak. Pokud jsem vše nesplnila na sto procent, cítila jsem se mizerně. Když to není dokonalé, tak je to špatné.

Jenže pocit dokonalosti se téměř nedostavoval, možná na chvíli, při nějakém jasném větším úspěchu. Vždy se přece najde nějaká chyba.

Projevovalo se tu dosti typické černobílé vnímání, které se pak odráží v mnoha dalších situacích, ve vztazích, ve vnímání světa jako takového.

Změnilo se něco, když jste začala studovat sociální práci na vysoké škole?

Studium sociální práce zaměřené na psychoterapii mi pomáhalo v poznání sebe samé, zároveň to ale bylo náročné období. Škola byla soukromá, vedle studia jsem měla různé brigády, dobrovolničila.

A opět tu sehrály roli velké nároky, které jsem na sebe měla, abych vše dokonale zvládala.

Těžké psychické stavy, deprese, úzkosti, sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu nikam nezmizely, žila jsem s nimi stále.

Kdy jste se začala uzdravovat a věci se začaly měnit k lepšímu? Co bylo pro vás zlomovým bodem?

Během studia jsem začala chodit na terapii. Chvíli trvalo, než jsem našla tu, která mi sedla. Antidepresiva mi nepomáhala. Občas jednorázově zabraly léky na úzkost, ty jsou ale návykové, nelze je brát pořád.

Zažívala jsem tehdy vztah s agresorem, stala jsem se obětí násilí. Zlom nastal, když jsem vztah ukončila poté, co mě partner ohrožoval na životě. Naštěstí se mi podařilo utéct a zachránit se.

Záhy jsem se pak dostala na terapeutické oddělení do Šternberka, kde mi opravdu pomohli.

Tahle traumatizující zkušenost ­ohrožení života mě hodně probrala. Došlo mi, že chci žít, že už se nechci ničit, sebepoškozovat, že se nechci zabít. Uvědomila jsem si, že mám ráda život a že mám v hloubi duše ráda i sebe samu. Ta obrovská motivace k životu a intenzivní psychoterapie způsobily, že jsem na sobě dokázala rychle zapracovat.

Jak nahlížíte na děsivý zážitek v paradoxní souvislosti s dřívějším sebepoškozováním?

Důležité bylo, že ve chvíli útoku už jsem to nebyla já, ale někdo druhý, kdo mě ohrožoval. V tu chvíli už se mi to nelíbilo. Nastoupil silný pud sebezáchovy.

Jedním z cílů vašeho spolku je přinášet příběhy uzdravení a zprávy o možnostech zotavení. Dá se z těchto potíží vyléčit úplně?

Jistou výhodou této nelehké diagnózy je právě to, že při správném přístupu lze hodně změnit. S velkou citlivostí a emocemi či prožitým traumatem se dá pracovat. Dle výzkumů se začínají první rysy hraniční poruchy rozvíjet nejčastěji už ve třinácti letech.

Pokud by se s mladými lidmi pracovalo včas, už v pubertě, měli by nejspíš určité potíže, byli by citlivější, ale nemuselo by se to celé rozvinout až do hraniční poruchy. Diagnostika je možná až od osmnácti. Bylo by dobré, kdyby se v této oblasti a v DBT terapii vzdělávalo více našich dětských psychologů.

Například v Anglii vy­­učují mindfulness už na školách.

Trauma nepředstavuje jen nějakou závažnou a jasně popsatelnou událost. Jaké výchozí faktory mohou později v psychice způsobit tyto hraniční stavy?

Trauma může být cokoliv. Často se utváří kombinací zvýšené citlivosti dítěte a vlivu prostředí. Značnou roli hraje vazba dítěte na matku v raném období, zda je ta vazba jistá či nejistá. Podle Marshy M. Linehan, zakladatelky metody DBT, se tu stýká vrozená citlivost nervové soustavy, impulsivita a takzvané nepotvrzující prostředí.

Navenek se nemusí dít nic strašného, vše se může zdát v nejlepším pořádku. Jenže to velmi citlivé novorozeně potřebuje určitý přístup, a když jej nedostává, může žít pocitem, že jsou jeho emoce shazované, že je rodiče považují za přehnané a podobně. Automaticky je začne potlačovat, protože má za to, že nemá právo je projevovat.

A tady začíná velký problém v zacházení s emocemi. Na­­učí se je potlačovat tak důsledně, že s nimi přestává být v kontaktu. Dítě si osvojí určité modely či struktury, jak se projevovat, ale nemá vztah samo se sebou. V dospívání je to celé ještě výraznější, pocity stále nelze volně projevit, až se to celé vyvine do hraniční poruchy.

Citlivým tématem je fyzické i psychické sebepoškozování. Z čeho se odvíjí potřeba si ubližovat?

Řekla bych, že se tu spojuje více faktorů. Hlavní roli hraje snížený pocit vlastní hodnoty, kdy má dotyčný pocit, že za nic nestojí a potřebuje se potrestat. Nebo tím přebíjí silné emoce, nepříjemné stavy, vede to k úlevě.

Naopak při pocitech prázdnoty chce alespoň něco cítit a bolest nebo ohrožení slouží jako signál, že je naživu. Může to odrážet i podvědomé volání o pomoc. Jinak si o ni říct ne­­umí nebo okolí na nic méně závažného ne­­reaguje. U lidí s hraniční poruchou je nejvyšší riziko sebevraždy ze všech psychiatrických diagnóz.

Není radno to podceňovat a věřit předsudkům, že ten, kdo mluví o sebevraždě, se nezabije.

Co byste poradila rodičům dospívajících dětí, které prožívají nelehké období?

Mluvit s nimi o jejich pocitech. Když se něco děje, nezametat to pod koberec, netlačit. Přijmout, jak věci prožívají.

Mně by tehdy pomohlo víc mluvit o emocích, slyšet, že je v pořádku cítit se špatně nebo něco nezvládnout. Na druhou stranu by rodiče neměli být hyperprotektivní, měli by děti podporovat v samostatnosti.

Je třeba brát dítě nebo dospívajícího jako člověka, který je sám schopen něco změnit a dojít s podporou k úzdravě.

Pokud tenhle rozhovor bude číst někdo s podobnými potížemi, co byste mu vzkázala?

Ubezpečila bych ho, že je jedinečný bojovník. Aby se nevzdával, protože zotavení je možné. My jsme toho důkazem.

Není namístě věřit nepodloženým mýtům, soudit lidi s hraniční poruchou podle jejich problémů a házet je do jednoho pytle. I s touto diagnózou je možné fungovat ve společnosti a mít skvělé vztahy.

Z větší citlivosti lze navíc udělat přednost – tito lidé bývají často kreativní nebo mají dobré předpoklady pro práci v pomáhajících profesích.

Příliš křehké

Samotný název naznačuje, že se HPO vyskytuje na pomezí mezi neurózou (silná úzkost pramenící z emočních konfliktů) a psychózou (ztráta kontaktu s realitou znemožňující „normální“ fungování). Podstatou je zkreslené prožívání reality, strach z opuštění, pocit vnitřní prázdnoty a další nejistoty.

Pokud nám byla dána do vínku hraniční porucha, jsme křehčí, méně emočně stabilní, prožíváme vysokou intenzitu emocí.

V důsledku toho se dostáváme do vnitřního víru emocí a myšlenek, které se navzájem zintenzivňují, a sami si tak zkreslujeme realitu. Tunelové vidění vede k myšlenkám: Nestojí to za to. Jsem k ničemu. Nikdo mě nemá rád. Nechci žít.

 Jako kdybychom si nasadili černé brýle, přes které nevidíme nic jiného než katastrofu. Každý den je krize sama pro sebe.

V takové chvíli si chceme, ale také potřebujeme ulevit, a tak sáhneme po nějaké formě neefektivního jednání, které nám – alespoň na chvíli – přinese kýženou úlevu.

Může se jednat o otupení návykovými látkami nebo způsobení fyzické bolesti například pořezáním. Fyzická bolest nás zpřítomní.

Díky ní utečeme vnitřnímu uragánu, po kterém však mnohdy následují výčitky: proč jsem to udělal, proč jsem se opila, proč jsem se pořezal.

V bodech lze rysy HPO shrnout takto (o HPO lze podle diagnostického manuálu MKN10 hovořit, když je současně přítomno nejméně pět charakteristik):

  • značné úsilí vyhnout se reálnému nebo domnělému opuštění či odmítnutí blízkými
  • nestabilita ve vztazích, včetně tendence k idealizaci a následné deziluzi ze vztahů
  • problémy s nestabilním pocitem sebe sama, sebeobrazu nebo identity
  • impulzivita v nejméně dvou oblastech (jiných než sebevražedné chování), které jsou potenciálně škodlivé, jako jsou nadměrné utrácení, riskantní sex, zneužívání návykových látek nebo přejídání
  • opakované sebevražedné chování, včetně myšlenek, pokusů nebo vyhrožování sebevraždou, jakož i úmyslné sebepoškozování, které může či nemusí být život ohrožující
  • změny nálady, včetně intenzivní negativní nálady, podrážděnosti a úzkosti. Nálady obvykle trvají několik hodin a občas i více než několik dní
  • chronické pocity prázdnoty
  • problémy s ovládáním intenzivního hněvu a agresivního chování
  • přechodné paranoidní myšlenky spojené se stresem nebo silná disociace

Cílem práce s lidmi s HPO je, aby sahali k efektivnímu jednání namísto neefektivního, jak o tom bude řeč dále. Nejprve ale uveďme problematiku do širších souvislostí.

„Hraniční“ společnost

Generace Z, tedy děti narozené po roce 1996, je první generací, která je odmala online. Jak taková generace tráví svůj čas? Přijdou odpoledne domů a jsou na telefonech. I v důsledku toho je celá generace křehčí, méně odvážná v podstupování rizik, úzkostnější, depresivnější. Roste počet lidí, kteří nikdy nebyli na rande.

K psychické křehkosti přispívá i přílišná péče a přehnaná ochrana ze strany rodičů: usnadňování života, vyzvedávání ze školy, z kroužků, okamžitá výměna jen lehce ušpiněného oblečení, hlídání stravy… to vše si vybírá svou daň.

Nejen že tak dětem klesá imunita, ale také odolnost vůči zátěžovým a mnohdy i každodenním situacím. Rizikový je na druhou stranu i stav, kdy rodiče svým dětem neposkytují dostatečnou péči.

Ty tak nezažívají bezpečné prostředí a mohou mít nesnáze s hranicemi, jejich vytyčením i udržením.

Když sečteme nevhodný přístup rodičů a vytváření dokonalého obrazu na sociálních sítích, který následně prosakuje do sebeobrazu (člověk si snadno začne myslet, že je zkrátka perfektní), konfrontace s všední realitou se jeví jako krutá.

Mnozí odborníci v souvislosti s narůstajícím výskytem HPO hovoří o hraniční společnosti, která je stále více roztříštěná. Mnohem otevřeněji než v minulosti lidé vyjadřují agresivní i sexuální pohnutky.

Budete mít zájem:  Co Znamená Veselá Mysl Půl Zdraví?

Společenské prostředí je stále nepřehlednější, kulturní hranice nejasné až „tekuté“. Struktury od sociálních přes ekonomické po politické jsou méně fixní.

Význam rodiny i tradic slábne, rozpouští se v nejasnosti.

HPO a okolí

Lidé s hraniční poruchou osobnosti mívají potíže se vztahy, zejména s těmi nejbližšími.

Divoké výkyvy nálady, nahněvané výbuchy, obavy z opuštění, impulzivní a iracionální chování mohou způsobit, že se blízcí cítí bezmocní, zneužívaní a vyhození z rovnováhy.

Partneři a příbuzní lidí s HPO často popisují vzájemný vztah jako nekončící emocionální horskou dráhu. Mohou mít pocit, že jsou hraničním příznakům blízké osoby vydáni na milost a nemilost. Mají však více síly a větší vliv, než si myslí.

Vztah lze změnit řízením vlastních reakcí, stanovením pevných limitů a zlepšením komunikace s blízkým.

Neexistuje žádný magický lék, ale se správnou léčbou a podporou se mnoho lidí s HPO může a bude zlepšovat. Vztahy mohou postupně být stabilnější a více obohacující.

Také v terapii lidé s větší podporou a stabilitou doma dosahují zlepšení dříve než ti, jejichž vztahy jsou chaotičtější a nejisté.

Pokud má blízká osoba hraniční poruchu osobnosti, je důležité uvědomit si, že trpí, jakkoli pochopení může být obtížné.

Destruktivní a zraňující chování je totiž reakcí na hlubokou emocionální bolest a je motivováno touhou tuto bolest zastavit – jen zřídka je úmyslné.

Porozumění HPO automaticky nevyřeší problémy ve vztazích, ale pomůže pochopit okolnosti a řešit potíže konstruktivnějším způsobem.

Díky nastavování hranic, které mají lidé s HPO problém udržet, se tak následně mohou naučit činnosti a lidi opouštět, přepínat, rozeznávat jemnější nuance. Dělat věci po troškách, po malých krůčcích, protože s vidinou „všechno, anebo nic“ nás může předmět zájmu pohltit a my sami se v něm můžeme ztratit. Nastavení hranic pomáhá vytvořit systém, ve kterém zábava následuje až po povinnostech.

Okolí může pomoci s budováním vztahů, pochopením vlivu chování člověka na druhé. Také s nácvikem potřebných dovedností, dodržováním krizového plánu sestaveného s odborníkem. Mohou i sami chodit na terapii nebo skupiny pro rodinné příslušníky lidí s HPO, aby porozuměli svému chování a prožívání a dostalo se jim podpory.

Nejdůležitější ze všeho je ale postarat se o sebe, udržovat své vlastní hranice. V případě, že má náš blízký HPO, se totiž snadno chytneme do heroických snah o podporu, potěšení, uklidnění… Může se lehce stát, že většinu své energie vkládáme do blízké osoby na úkor svých vlastních emocionálních potřeb.

Dialekticko‑behaviorální přístup

Hraniční porucha osobnosti se dlouho považovalo za konečnou stanici, jako kdyby člověku s touto nálepkou nebylo pomoci. Novou naději přináší program DBT (dialectical behaviour therapy).

Klienti dostanou pochopení, porozumí tomu, co se jim děje, a zároveň si do života odnesou řadu dovedností (což však neznamená, že by byla vyloučena medikace).

Tuto léčbu vytvořila pro skupinu vysoce sebevražedných a sebepoškozujících lidí psycholožka Marsha Linehan, která sama HPO trpí.

Dialekticko‑behaviorální terapie posiluje schopnost zvládat (i subjektivně vnímané) těžké životní situace. Pomáhá nepoddávat se svým emocím a neefektivnímu jednání, které může být destruktivní.

Dialektika léčby odkazuje k cíli vyřešit neodmyslitelné „protiklady“, překonat protichůdné emoční stavy, jako je třeba láska a nenávist vůči jedné osobě nebo situaci.

Při praktikování dovedností dochází k posilování svobody – své emoce nedržíme pod pokličkou, ale zároveň nás nezasáhnout jako tsunami.

DBT pomáhá s rozmanitými problémy, včetně nedostatečné či nadměrné kontroly emocí a souvisejících vzorců myšlení i jednání. Nácvik dovedností je přínosný také pro osoby se závislostí na alkoholu nebo oběti domácího násilí. Inspirací může být i pro každodenní život běžného člověka.

Regulace emocí neznamená, že své emoce ovládáme, ale že se jimi nenecháme ovládat. Vstupujeme do moudré mysli, kdy nemůžeme vlny (naše emoce) zastavit, ale můžeme se naučit na nich surfovat.

„Moudrá mysl“ je stav, kdy dokážeme propojit svou racionální stránku se stránkou emoční. Naše „rozumná mysl“ je řízena fakty, logikou, je pragmatická – pocity a emoce tu nehrají roli.

„Emoční mysl“ je naproti tomu řízena emocemi, pocity a také touhou až nutkáním něco říci či udělat.

Moudrá mysl jako zlatý střed umí vnímat hodnotu jak faktů, tak pocitů a umožňuje člověku propojit obě mozkové hemisféry.

Díky lepšímu ovládání svých emocí tak měníme svůj život a měnit život pomocí dovedností může každý. Jinými slovy pro používání dovedností a zvládání zátěžových životních situací nemusí mít člověk diagnózu a může si sám sobě zlepšovat kvalitu života. K tomu nám pomáhá celá řada dovedností, které jsou rozděleny do čtyř skupin:

  1. Všímavost pomáhá být „tady a teď“, plněji prožívat přítomný okamžik, přerušuje ruminaci nad bolestivými prožitky minulosti nebo katastrofickými scénáři budoucnosti. Všímavost tak snižuje napětí a poskytuje způsoby, jak překonat hodnocení druhých i sebe.
  2. Tolerance vůči stresu nás zpevňuje, pomáhá při zmírnění dopadů nepříjemných událostí, dávám nám způsoby, jak se s prožitou i prožívanou bolestí vyrovnat.
  3. Regulace emocí je nápomocná v identifikaci emocí, tedy poznání toho, co cítíme. Následné pozorování a regulace předcházejí stavu, kdy nás emoce pohltí. Klíčem je aktivní přístup: nečekáme na neefektivní nebo destruktivní chování, ale aktivně mu předcházíme.
  4. V oblasti mezilidských vztahů vycházíme ze svého referenčního rámce, posilujeme schopnost nastavování hranic, vyjadřování svých potřeb a učíme se přistupovat k druhým s respektem.

Přístup není samospásný – jistá dávka motivace ze strany klientů je potřeba. Na druhou stranu je potěšující vidět, jak někteří klienti po určité době rozkvetou.

Přiznávají, že původně nepřišli úplně ze svého zájmu, hlavním tahounem byli například rodiče, ale nyní jsou již zde kvůli sobě a chtějí na sobě pracovat, protože si prožívají výsledky své píle a tvrdé práce.

Chtějí budovat život, který stojí za to žít, jak říká Marsha Linehan.

Terapii můžeme nahlížet jako prostor, ve kterém si v bezpečném prostředí klient začíná uvědomovat své prožívání, své potřeby a dle nich také jednat. Jinými slovy začíná experimentovat.

Smyslem je doprovázení klienta v přenášení těchto experimentů mimo prostor terapie.

Může se to zdát banální, ale takovým experimentem a následně úspěchem je třeba to, že si klient při obědě řekne o jeden knedlík navíc, což by nikdy dříve neudělal.

Klienti s hraniční poruchou osobnosti značnou část své individuální terapie věnují zvládání a nezvládání krizových situací, jejich emočního náboje, a na změnu osobnosti pak nezbývá tolik prostoru. DBT je nástrojem, díky kterému klienti v dlouhodobé individuální terapii nemusejí řešit emoční výkyvy a mohou se dostat dál, věnovat se místo drobných denních krizí změně struktury své osobnosti.

Terapie obecně představuje velkou časovou investici a vyžaduje odvahu sáhnout si na těžké věci. Jak říkal Antoine de Saint‑Exupéry, nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Jinými slovy cesta z pekla je tvrdá práce, moře bídy, ale ze zkušeností víme, že se člověk může dostat ven.

Více k tématu:Family GuidelinesBorderline personality disorder. An information guide for families

Poruchy osobnosti

Jako poruchy osobnosti (resp.

specifické poruchy osobnosti dle mezinárodní klasifikace nemocí) se označují trvalé povahové odchylky od normy v případě, že výrazně snižují kvalitu života dotyčného, jeho okolí, nebo jsou přítomny oba aspekty. Jde o častou komorbiditu u psychiatrických a adiktologických pacientů. V MKN jsou zařazeny do kategorie F60 (Poruchy osobnosti a chování u dospělých).

Diagnostická kritéria[upravit | editovat zdroj]

Jedná se o soubor výrazných, pro okolí či dotyčného nepříjemných osobnostních rysů, názorů a chování, které jsou výrazně maladaptivní ve většině sociálních situací a výrazně narušují společenské a pracovní fungování.

Diagnostika vychází jak z vlastního klinického vyšetření, tak z objektivní anamnézy.

Pro poruchy osobnosti je typické:

  • Porucha a povahové změny se v menší či větší míře projevují již od dětství.
  • Dotyčný si svou poruchu nepřipouští, v případě sociálních neúspěchů viní obvykle okolí, a patologické rysy osobnosti považuje za své, měnit je tedy nechce.
  • Z dlouhodobého hlediska má porucha relativně stabilní průběh, ačkoliv v emočně vypjatých situacích může docházet k akcentaci povahových rysů.
  • Klinický obraz zůstává bez léčby od dospělosti v podstatě neměnný.
  • Osobnost se jeví jako nevyvážená, chybí jakási harmonická souhra mezi jeho vlastnostmi, pročež dochází ke konfliktům s okolím, nebo sociálnímu stažení.

Dřívější pojmenování skupiny poruch jako psychopatie je dnes považováno za obsoletní a pro pejorativní přídech se v psychiatrické praxi nepoužívá. Dříve se používalo také termínu anomální osobnost, který je dnes rovněž zastaralý a jednalo se o označení lidí nápadně odlišných od normy, jejichž povaha se však nedala označit za patologicky laděnou.

Při diferenciální diagnostice je nutno brát v potaz zejména dlouhodobý a relativně stálý průběh nemoci – poruchám osobnosti podobné stavy se mohou objevit např. při abstinenčním syndromu, schizofrenii, depresi, intoxikacích nebo některých endokrinních onemocněních

Etiologie a patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Mezi příčiny poruch patří především dědičné vlivy, dále pak vlivy psychosociální (zejména výchova).

Ke změně osobnosti však může dojít i v průběhu života následkem psychického traumatu, endokrinopatií, stresu, užívání drog, vaskulárních onemocnění CNS, expanzivních procesů nitrolebních nebo jiného duševního onemocnění. Může pak být obtížné rozlišit, zda se jedná o poruchu osobnosti jako takovou, nebo jinou diagnózu (např. následky psychotického onemocnění, nebo organické psychosyndromy).

Některé charakteristiky se u poruch osobnosti časem zvýrazňují (vztahovačnost, pesimismus), jiné zmírňují (agresivní a disociální tendence).

Specifické poruchy osobnosti[upravit | editovat zdroj]

V praxi se může odborník setkat s případem, kdy jsou splněna diagnostická kritéria pro 2 i více poruch. Obvykle jsou však soubory určitých povahových vlastností výraznější, pročež byly zavedeny jednotlivé subtypy poruch osobnosti.

Paranoidní porucha osobnosti (F60.0)[upravit | editovat zdroj]

Projevuje se jako málo společenská, vztahovačná, nedůtklivá a takřka bez smyslu pro humor. Má sklon vyvolávat konflikty a jeví tendenci k trvalé zášti.

Budete mít zájem:  Tipy, jak dětem podepisovat věci

Postrádají schopnost odpouštět, emočně neutrální poznámky na svou osobu mají tendenci překrucovat a spatřují v nich pohrdání jejich osobou. Mají pocit, že nejsou okolím dostatečně doceněni. Svým partnerům nevěří, podezřívají je z nevěry.

Problém nastává zejména u agresivních jedinců, kteří mohou velmi bouřlivě reagovat. Dochází k pocitům křivdy a konstruktům blízkým myšlenkovým klamům. Téměř nikdy nepřiznávají vlastní pochybení.

Schizoidní porucha osobnosti (F60.1)[upravit | editovat zdroj]

Tato porucha je charakterizována nezájmem o vztahy a přátele, citovým chladem a uzavřeností. Nemají potěšení téměř z žádné činnosti . Bývají lhostejní ke chvále i kritice. Mohou působit autoritativně i excentricky svými bizarními nápady a neobvyklou logikou.

Mají nižší schopnost přizpůsobení se společenským normám.

Často se zabývají svými fantaziemi a vlastní filosofií, následkem čehož bývají odtrženi od reálného světa (ne však ve smyslu kvalitativních poruch vnímání a myšlení typických pro onemocnění schizofrenního okruhu – viz část o diferenciální diagnóze).

Disociální porucha osobnosti (F60.2)[upravit | editovat zdroj]

Společensky nejzávažnější porucha osobnosti. Lidé s touto poruchou se opakovaně dopouštějí trestné činnosti. Nejsou schopni prožívat pocit viny a poučit se z trestu. Z případných selhání obviňují okolí a společnost, nikdy sebe. Jsou lhostejní a nelítostní ke druhým, postrádají empatii.

Nevydrží déle v pracovním poměru, jako rodiče opakovaně selhávají, dítě zanedbávají nebo týrají. Partnerské vztahy u nich rovněž nemívají delšího trvání. Nerespektují společenská pravidla, případně proti nim i přímo bojují. Nemají dostatečně rozvinuté vyšší city („moral insanity“).

Snadno navazují kontakty s druhými, ale nejsou schopni je trvale udržet. Frustrují je jakékoliv neúspěchy, velmi rychle je dokáže podráždit jakákoliv překážka, bývají agresivní, často lžou. Rysy poruchy jsou patrné již v dětství, kdy se projevuje záškoláctvím, krádežemi, šikanou či týráním zvířat.

Jsou často předmětem sporů při soudních líčeních, kdy je nutno znaleckého posudku.

Emočně nestabilní porucha osobnosti (F60.3)[upravit | editovat zdroj]

Jde o výrazně cholerického člověka s výraznými výkyvy v chování a nepřiměřeně afektivním jednáním. Tyto afekty nezvládá a často se pak projevuje agresivně vůči okolí, ale i vůči sobě. Často jednají, aniž by uvážili možná rizika a způsobují tím komplikace sobě i okolí.

Typická je nízká vytrvalost, špatné plánování aktivit, střídání sexuálních partnerů a predispozice k abúzu návykových látek. Dotyčný může trpět pocity prázdnoty, které kompenzuje účastí na nejrizikovějších událostech. Významně zvýšené je taktéž riziko suicidia.

Emočně nestabilní porucha osobnosti se dále dělí na typ impulzivní a hraniční.

Impulzivní typ[upravit | editovat zdroj]

Jedinci s touto poruchou nejsou schopni sami sebe dostatečně kontrolovat. Jsou impulzivní, jednají neuváženě a vyvolávají konflikty. Nepřijímají kritiku svého chování a tato kritika je také často spouštěčem výbuchu zlosti. Neschopnost kontrolovat svoje výbuchy může vyústit až v násilné jednání nebo ničení majetku. Jejich nálada je nevypočitatelná.

Hraniční typ[upravit | editovat zdroj]

Tato porucha je charakterizována emoční nestálostí. Jedinci mají narušenou představu o sobě, svých cílech a preferencích (i sexuálních).

Zásadní jsou jejich partnerské problémy – jsou nestálí a kolísá intenzita prožívání. Partnera střídavě zatracují a idealizují. Ve vztahu se bojí odmítnutí. Trpí neustálým pocitem vnitřní prázdnoty.

Jsou v neustálém riziku suicidiálního chování a sebepoškozování.

Histrionská porucha osobnosti (F60.4)[upravit | editovat zdroj]

Dříve byla tato porucha označována jako hysterická psychopatie.

Typické je pro lidi s touto poruchou sklon k dramatizaci banálních konfliktů, přehnaná teatrálnost (histrión = herec), citové vydírání, manipulace s lidmi a neadekvátní afektivita (často předstíraná).

Nápadná je labilní a povrchová emotivita, infantilní projevy a snaha být centrem pozornosti. Toho dotyčný dosahuje nejrůznějšími způsoby, u žen je typické nápadné oblékání, svůdné jednání a snaha být sexuálně přitažlivým objektem.

Osoby s histrionskými rysy vyžadují neustálé ujišťování ve svých kvalitách, při neúspěchu často prudce a bouřlivě vzlykají, mohou i předstírat různé záchvaty (zda se skutečně jedná o tonicko-klonické křeče, nebo pouhou simulaci lze zjistit bolestivým podnětem, na který tato osoba reaguje motorickou či verbální odpovědí, zatímco pacient se záchvatem typu grand mal nikoliv.)

Histriónští lidé mají také sklony k pomstychtivosti a bájivé lhavosti (pseudologia phantastica). Je pro ně typické sofistikované intrikování a pomlouvání například na pracovišti, což může vést k rozpadu do té doby přátelského kolektivu.

Dokážou působit velice přesvědčivě, umí s velikou obratností lhát a překrucovat výroky druhých. Všechno vyloží ve svůj prospěch. Jsou sugestibilní (podléhají působení jiných osob), zároveň působí sugestivně. Do vyprávění dokážou velice přesvědčivě rovněž zakomponovat emoce.

V partnerských vztazích působí velmi destruktivně. Kvůli touze po dobrodružství se u nich vyskytuje zvýšené riziko abúzu drog, střídání sexuálních partnerů, ale na druhé straně nezřídka dochází k různým sexuálním dysfunkcím. U žen se často vykytuje anorgasmie.

Taková osoba je však na druhou stranu schopna se značně obětovat (byť ne pro dobro věci samotné, ale kvůli obdivu ostatních).

U těchto lidí může dojít v emočně vypjatých situacích k disociačním (konverzním) poruchám – psychogenní amnézii, fuze, nebo disociačnímu stuporu. Podobně se projevuje osobnost narcistická s nedostatkem empatie, vyžadováním pozornosti a závistivostí. Jedinci s narcistickými rysy fantazírují o ohromných úspěších, bohatství, vlastní dokonalosti a mají extrémně vysoké sebevědomí.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

  • sklon k teatrálnosti a dramatizování
  • labilní a povrchová emotivita, infantilní projevy
  • touha být středem pozornosti (soustředění o přitažlivost, svůdné chování), vyžaduje stálý obdiv, ujišťování, že je milována
  • dobrodružná povaha Řadí se sem i klasické hysterické příznaky:
  • pocit trvalého napětí a neuspokojení, prudké afekty
  • sklony k vyčítání, obviňování druhých osob
  • manipulace, neztišitelný pláč, pomstychtivost
  • sklon k bájivé lhavosti (pseudologia phantastica), účelové reakce

Anankastická porucha osobnosti (F60.5)[upravit | editovat zdroj]

V tomto případě se jedná o poruchu, která snižuje kvalitu života spíše samotného nemocného. Typické jsou zde neustálé pochybnosti, podhodnocování a nedůvěra v sebe sama a své schopnosti. Jako kompenzaci se dotyčný uchyluje k nadměrnému zaobírání se detaily při činnosti a jednání, tedy má určitě sklony k perfekcionismu.

V pracovním životě dotyční mohou vynikat nadprůměrnými a bezchybnými výsledky, ke kterým však potřebují pro neustálou kontrolu mnohem více času než ostatní. Rozhodování nechávají na jiných, pokud musí rozhodnout sami, ostatní se jeho rozhodnutí musí podřídit. Ve svých postojích i hodnotách jsou spíše rigidní, neradi vybočují z rutiny.

Dekompenzace se projevuje jako obsedantně-kompulzivní porucha.

Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti (F60.6)[upravit | editovat zdroj]

Tuto poruchu charakterizuje nedostatek sebevědomí, z kterého plyne úzkostné ladění a obavy. Jedinci jsou přesvědčeni o své neschopnosti, považují se za méněcenné, zbytečné. Ve společnosti se kontaktu spíše vyhýbají, ke kritice a odmítnutí jsou nadmíru citliví.

Závislá porucha osobnosti (F60.7)[upravit | editovat zdroj]

Označována také jako pasivní osobnost. Jedinci s touto poruchou jsou rádi ve společnosti, ale bývají ve svých úlohách submisivní, rádi a ochotně se podřizují přáním a příkazům druhých.

Nechají za sebe rozhodovat druhé, mají pocit vlastní neschopnosti v rozhodování. Jsou závislí na svých partnerech a velmi špatně snášejí rozchody. Potřebují také okolí k tomu, aby jim dodávalo jistotu.

Jiné specifické poruchy osobnosti (F60.8)[upravit | editovat zdroj]

Sem se řadí pojmy jako osobnost nestálá, či osobnost nezdrženlivá, kdy se jedná o osoby s mimořádně nízkou vůlí a schopností sebeovládání. Takový člověk rovněž podléhá vlivu okolí, působí dojmem líného člověka a nápadně zvýšené je i riziko abúzu drog.

Typická je rovněž trvalá snaha o materiální obohacení, často nelegálním způsobem.Dalším případem je osobnost pasivně agresivní, která často bez viditelného důvodu odporuje názorům a vůli okolí, odmítá se podřizovat rozkazům, nebo si neustále na něco stěžuje. Typická je prokrastinace při plnění jim svěřených úloh, nebo intrikování.

Tito lidé bývají v sociálním i pracovním životě málo úspěšní.

Přetrvávající změny osobnosti (F62)[upravit | editovat zdroj]

U pacienta je na místě tato diagnóza v případě, že ke změně osobnosti došlo následkem traumatického zážitku, po prodělaném duševním onemocnění, či vinou nadměrného dlouhodobého stresu.
Přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti (F62.

0) vzniká u lidí po tak extrémních patopsychologických stimulech, že není rozhodující premorbidní osobnost. Jedná se např. o osoby dlouhodobě vězněné únosci, mučené, či po pobytu v koncentračních táborech.

Projevu obvykle předchází posttramatická stresová porucha, načež se vyvíjí hostilní, nedůvěřivý postoj vůči okolnímu světu a dochází k sociální izolaci. Prognóza je špatná, jedná se o často chronifikující postižení.

Přetrvávající změna osobnosti po psychickém onemocnění (F62.1) je označení pro reakci na prodělané psychické onemocnění, nejedná se o jeho pokračování v pravém slova smyslu. Typická je závislost na ostatních, obava ze stigmatizování ze strany laické veřejnosti, dysforie až deprese, hypobulie, anhedonie. Sem patří např. postpsychotický defekt osobnosti.

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

Je velmi nesnadné určit prevalenci poruch osobnosti, neboť jedinci trpící těmito poruchami jen zřídka vyhledají sami odbornou pomoc. Odhady hovoří přibližně o 10 % populace.

Problémem jsou i komorbidity, neboť dekompenzací těchto poruch vznikají anxiózní či depresivní poruchy, disociační (konverzivní) syndromy, v krajních případech se může klinický obraz jevit jako psychotické onemocnění.

Léčba a prognóza[upravit | editovat zdroj]

Prognóza bývá většinou špatná, neboť majoritní vliv mají genetické predispozice. Zmírnit či zvýraznit projevy onemocnění však může prostředí, ve kterém jedinec žije. V tomto případě se uplatňuje zejména psychoterapie, farmakoterapeutická léčba je až na druhém místě.
Z psychoterapeutických postupů se používají zejména následující:

  • dynamická psychoterapie zaměřená na poznání povahových vlastností, které jedinci a jeho okolí znepříjemňují život
  • interpersonální psychoterapie při zvládání konfliktů např. v manželství
  • kognitivně-behaviorální psychoterapie na „přeučení“ patologických vzorců chování, kterými se jedinec projevuje v kritických situacích

Farmakoterapie má spíše druhotný význam. Podávají se malé dávky antidepresiv, případně anxiolytika, u kterých je však riziko dlouhodobého užívání a následného vzniku závislosti. Účinek může mít i podávaní lithia, v krajních případech lze podávat i antipsychotika (pimozid, zuklopenthixol, risperidon).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

  • Schizofrenie
  • Deprese
  • Panická porucha
  • Psychoterapie
  • Abúzus návykových látek

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • RABOCH, Jiří a Petr ZVOLSKÝ, et al. Psychiatrie. první vydání. Praha : Galén, 2001. 622 s. ISBN 80-7262-140-8.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector