Epikantus – kožní řasa – co je to? příznaky, příčiny a léčba

Blefaritida je zánět očních víček, který nejčastěji postihuje tu část očních víček, ze které vyrůstají řady. Může postihnout jak horní, tak dolní víčko a nejčastěji vzniká nejčastěji při ucpání mazových žlázek v těsné blízkosti řasových folikulů, což vede ke zčervenání a podráždění očí. Tato choroba často vzniká i jako komplikace nebo důsledek dalších onemocnění.

Blefaritida je většinou chronické onemocnění, které se obtížně léčí. I když navenek vypadají postižená oční víčka a oko děsivě, není blefaritida nakažlivá a většinou nezpůsobuje trvalé poškození zraku.

V tomto článku se dozvíte vše o příčinách, příznacích diagnostice a léčbě blefartitidy.

Příčiny

Přesnou příčinu blefaritidy neznáme, ale toto onemocnění často vzniká v souvislosti s následujícími chorobami nebo stavy:

• Seboroická dermatitida (seborea, lupy) – onemocnění při kterém se na kůži tvoří olupující se šupinky (lupy). Postihuje hlavně kůži hlavy a obočí.
• Bakteriální infekce
• Ucpané nebo špatně fungující mazové žlázky na očních víčkách
• Růžovka (rosacea) – kožní onemocnění charakterizované zčervenáním tváří
• Alergie, včetně alergických reakcí na léky užívané v očním lékařství, alergie na kontaktní čočky nebo oční líčidla
• Roztoči, kteří napadají oční řasy nebo vlasy, jako je například trudník tukový nebo veš muňka (filcka)

Příznaky

Mezi nejčastější příznaky blefaritidy, mimo jiné, patří:

• Slzení očí
• Červené oči (zčervenání očí)
• Pocity pálení, bodání nebo cizího tělesa v oku
• Mastný povlak očních řas
• Svědění očních víček
• Zčervenání a otoky očních víček
• Olupování kůže kolem očí
• Hnisem slepené oční řasy po probuzení
• Blefarospasmus (křečovité sevření očních víček)
• Citlivost na světlo
• Časté mrkání
• Abnormální růst řas – řasy rostou směrem dovnitř oka (odborně se tomuto stavu říká trichiáza)
• Vypadávání řas

Komplikace

Mezi nejčastější komplikace blefaritidy patří:

• Problémy s růstem řas: blefaritida může způsobit vypadávání řas nebo trichiázu (abnormální růst řas směrem dovnitř oka, což způsobuje bolesti oka, slzení a další příznaky)
• Problémy s očními víčky: při hojení zánětu očních víček může dojít ke vzniku jizev, což brání jejich normální funkci a způsobuje různé potíže, jako jsou podráždění nebo vysušování rohovky. Někdy se po blefaritidě mohou okraje očních víček stáčet ven či dovnitř.
• Nadměrné slzení nebo naopak suché oči: vnitřní plocha očních víček plní důležitou funkci při zvlhčování a ochraně oční rohovky, protože pomáhá rozprostírat slzný film, který chrání rohovku před vysycháním a také škodlivými baktériemi. Při blefaritidě se přebytečný maz a odloupané lupy dostávají do slzného filmu, který se normálně skládá pouze z vody, mazu a hlenové složky. nadměrné produkci mazu a tvorbě šupinek na očních se v okolí. To vede k podráždění očí a způsobuje suché oči nebo nadměrné slzení.
• Problémy při nošení kontaktních čoček: protože blefaritida ovlivňuje kvalitu slzného filmu a může způsobit suché oči i nadměrné slzení, může způsobit i problémy při nošení kontaktních čoček.
• Ječné zrno (hordeolum): jedná se o zánětlivé postižení očního víčka, které se projevuje jako bolestivá bulka, nejčastěji na vnějším okraji víčka. Ječné zrno nejvíce vystupuje směrem ven z očního víčka.
• Vlčí zrno (chalazion): vlčí zrnovzniká při ucpání jedné z drobných mazových žlázek při okraji očního víčka, které se nachází těsně vedle řasových folikulů, ze kterých vyrůstají oční řasy. Při ucpání mazové žlázky může dojít k bakteriální infekci, což způsobí zčervenání a otok očního víčka. Narozdíl od ječného zrna vlčí zrno prominuje spíše na vnitřní straně víčka přivrácené směrem do oka.
• Chronický zánět spojivek: blefaritida může vést k opakovaných chronickým zánětům spojivek (konjunktivitida). Spojivka je tenká blanka, která pokrývá vnitřní plochu očních víček přivrácenou směrem do oka a její záněty jsou velmi bolestivé, spojené se zčervenáním oka, slzením, citlivostí na světlo (světloplachostí) a dalšími příznaky.
• Poranění nebo podráždění rohovky: při opakovaném dráždění rohovky zanícenými očními víčky nebo řasami, narostlými ve špatném směru může na rohovce vzniknout otlačenina (vřed). A protože blefaritida může způsobit i suché oko, což vede k nedostatečné tvorbě slzného filmu, který má ochrannou funkci, je při ní i vyšší riziko zánětů rohovky.

Diagnostika

Někdy lze blefaritidu diagnostikovat pouhým pohledem, podle otoku očních víček (viz. obrázek níže).

Takto může vypadat blefaritida neboli zánět očního víčka

Mezi další vyšetření, která oční lékaři při diagnostice blefaritidy provádí, zahrnují:

• Vyšetření očních víček: pečlivé vyšetření očních víček, s pomocí zvětšovacích přístrojů, jako je lupa nebo mikroskop, je základem diagnostiky blefaritidy i dalších problémů s očními víčky.
• Odběr vzorků k laboratornímu vyšetření: v některých případech lékaři s pomocí vatičky odeberou vzorky sekretu a kožních šupinek z očních víček a řas a nechají je vyšetřit v laboratoři na přítomnost baktérií, plísní a virů. Někdy se zkoumají i druhy buněk, které jsou v odebraném vzorku přítomny, což pomáhá v diagnostice alergií a alergických reakcí.

Léčba

• Někdy v léčbě blefaritidy mohou pomoci jen domácí opatření, jako je například pravidelné vyplachování a důkladné mytí očí nebo přikládání teplých obkladů.
• Pokud tato opatření nevedou ke zmírnění příznak blefaritidy, je nutné vyhledat očního lékaře, který vám předepíše vhodné léky a zaléčí případná další onemocnění, která blefaritidu vyvolala.
• Mezi možnosti léčby blefaritidy, mimo jiné, patří:

• Léky na potlačení infekce: na zmírnění a potlačení projevů bakteriální infekce očních víček se používají antibiotika, která jsou pro oční podání k dispozici v různých formách, jako jsou antibiotické oční kapky, krémy, gely nebo masti (například ophtalmo framykoin nebo jiné). Pokud topická (místní) léčba těmito antibiotickými přípravky nestačí, předepíše vám lékař systémovou antibiotickou léčbu, kdy budete antibiotika užívat perorálně (ústy).
• Léky na zmírnění projevů zánětu: na zmírnění zánětlivých projevů při blefaritidě vám lékař předepíše oční kapky nebo masti s obsahem kortikosteroidů. Lékař vám může předepsat jak protizánětlivou tak antibiotickou léčbu současně.
• Léky, které ovlivňují imunitní systém: v léčbě blefaritidy někdy pomáhají Cyklosporiny A, zejména topicky aplikované léky ze skupiny inhibitorů (léky Restasis nebo Ikervis, které ale zatím nejsou schváleny pro použití v ČR ani Evropské unii a dají se sehnat pouze v Americe nebo v Kanadě). V kombinaci s přípravkem Restasis se někdy používá také lék Xiidra (lifitegrast oční kapky), který je ale v ČR a celé EU zatím rovněž nedostupný. Tyto léky se užívají v léčbě syndromu suchého oka, což je jeden z rizikových faktorů pro vznik blefaritidy a bývá také relativně častou komplikací blefaritidy.
• Léčba onemocnění, která blefaritidu způsobila: blefaritida je často způsobena jinou základní chorobou, jako je seboroická dermatitida a další. Proto je důležité vždy zaléčit i tato základní onemocnění, což pomáhá zmírnit příznaky a/nebo riziko vzniku blefaritidy.

Blefaritida je většinou chronické onemocnění, kterého se často nelze úplně zbavit i přes adekvátní léčbu. I když je léčba úspěšná, hrozí časté recidivy (návrat onemocnění) a je nutné, abyste o vaše oči každý den pečovali, přičemž důležitá je hlavně hygiena a přikládání teplých obkladů na oční víčka. Pokud blefaritida nereaguje na žádnou léčbu, je spojena s vypadáváním řas nebo postihuje oční víčka jen na jednou oku, je důležité neprodleně vyhledat lékařskou pomoc, aby se vyloučilo závažné postižení, jako je rakovina očního víčka. Ta je naštěstí velmi vzácná, ale je potřeba na ní myslet.

Domácí léčba

Ve většině případů k léčbě a prevenci blefaritidy stačí jen dodržovat níže uvedené zásady. Pokud se váš stav ale do několika dnů nezlepší, je nutné okamžitě vyhledat pomoc očního lékaře.

Každodenní čištění očí

Při akutních záchvatu blefaritidy aplikujte níže uvedený postup 2 – 4x denně a po odeznění příznaků pak postačí 1 – 2x denně:

• Přiložte teplý obklad na zavřená oční víčka ne několik minut pro uvolnění ztvrdlých zbytků hnisu a krusty (ospalků) na řasách a očních víčkách.
• Jakmile teplý obklad z očních víček odstraníte, namočte čistý hadřík do předem připraveného roztoku teplé vody do které kápnete několik kapek dětského šampónu na vlasy (takový, který nezpůsobuje podráždění očí) a omyjte s ním zbytky mazu a kožních šupinek z řas a očních víček. Používejte vždy čistý hadřík na každé oko.
• Pro pečlivé vyčištění řasnaté části očních víček, je vhodné oční víčko lehce povytáhnout směrem ven. Tím nejenže snáze odstraníte zbytky lupů a mazu z řas, ale zároveň zabráníte podráždění rohovky, ke kterému může dojít při nešetrném mytí očních víček. Po umytí obou očí se doporučuje do nich kápnout antibiotické oční kapky nebo aplikovat antibiotickou mast, aby se předešlo případné infekci. Poraďte se se svým očním lékařem o tom, zda je to ve vašem případě nutné.
• Opláchněte oční víčka teplou vodou a lehce je osušte čistým a suchým ručníkem (při sušení oči nemněte, ale sušte raději lehkým poklepáním).

Při blefaritidě a jiných očních zánětech byste také měli přestat používat makeup, řasenku a další kosmetické přípravky, které mohou dráždit zanícená oční víčka a řasy a podstatně ztížit čištění očních víček a řas od zbytků mazu a lupů. Navíc může makeup vyvolat alergickou reakci nebo opětovně zanést bakteriální infekci do očních víček.

Zvlhčování očí

Pokud máte syndrom suchého oka, což je jedna z častých komplikací blefaritidy, je vhodné pravidelně zvlhčovat rohovku s pomocí takzvaných „umělých slz“, které si koupíte v lékárně. Jedná se o speciální kapky do očí, které pomáhají udržovat a obnovovat ochranný slzný film.

Boj se seboroickou dermatitidou a parazity

Pokud je jednou z příčin blefaritidy seboroická dermatitida (lupy, seborea), požádejte svého lékaře o doporučení vhodného šampónu proti lupům. Při pravidelném používání tohoto šampónu dochází často ke zmírnění projevů blefaritidy.

Pokud jsou oční řasy napadeny parazity, vyzkoušejte šampón s tea tree a omývejte jím oční víčka každý den. Můžete také jednou týdně jemně do očních víček vmasírovat 50% tea tree olejíček, který si můžete zakoupit v lékárně.

1. Alternativní medicína
2. Co se týče alternativní medicína tak nemáme žádné důkazy o tom, že by její postupy pomáhaly zlepšit příznaky blefaritidy.
3. Nicméně pokud je blefaritida způsobena onemocněním zvaným růžovka (rosacea), je vhodné konzumovat stravu bohatou na omega-3 mastné kyseliny, které najdete například v rybím mase (losos, pstruh, tuňák), ve vlašských ořeších nebo lněném semínku.

Kdy vyhledat lékaře?

Pokud se příznaky blefaritidy do několika dnů nezlepší ani při zlepšení hygieny a výše uvedené péči, je nutné vyhledat lékařskou pomoc.

Stejně tak byste měli okamžitě vyhledat očního lékaře, pokud je blefaritida spojena s vypadáváním řas, jejich špatným růstem (růst nesprávným směrem, kdy například řasy směřují dovnitř oka), pokud blefaritida postihuje jen jedno oko nebo je spojena se zhoršením vidění či silnými bolestmi hlavy, očí nebo pocitem tlaku v očním bulbu a okolí.

Epikantus – kožní řasa – co je to? Příznaky, příčiny a léčba

Epikantus. Označení kožní řasy, která překrývá vnitřní koutek oka.

Epikantus (říká se mu také kožní řasa) je vertikální záhyb pokožky na obou stranách nosu. Je to tedy kožní záhyb horního víčka překrývající vnitřní koutek oka. Je to normální charakteristika u osob určitých ras (zejména u Asiatů), ale v některých ras je hodně neobvyklá (např. u evropanů).

Epikantus může být izolovaný jev nebo může být asociovaným rysem u pacientů s vrozenou ptózou (poklesem očních víček), Downovým syndromem nebo blefarofimózou (tj. zúžení oční štěrbiny jak horizontálně, tak vertikálně). Tento stav může být jednostranný nebo dvoustranný a je nejvýraznější podél horního víčka.

Epikantus vyvolává vzhled pseudostrabismu (jako by oči šilhaly). Tato podmínka však nepředstavuje pro oko žádný problém. Vzbuzuje však rodičovské obavy z důvodu podobnosti s pseudoesotropií.

V závislosti na původu a stavu, existují nejméně čtyři odlišné typy epikantů, jako je:

• Epicanthus supraciliaris
• Epicanthus palpebralis
• Epicanthus tarsalis
• Epicanthus inversus

Epikantus obecně mizí ve věku puberty, když se tato část obličeje mění. Epicanthus inversus je obvykle pozorován ve spojení s blefarofimózou a může být spojen s relativním nedostatkem kůže v laterální periorbitální oblasti (tj. v okolí očnice).

Symptomy epikantu

Rodiče obvykle u dítěte odhalí nějaký problém:

• Kosmetický vzhled díky epikantálním záhybům.
• Podezřelý strabismus či pseudoesotropie.
• Ptóza (pokles očních víček).

Příčiny epikantu

Epikantus vzniká především z relativního nedostatku kůže ve svislé ose (na rozdíl od horizontální osy) v této oblasti. Může se vyskytnout samostatně nebo ve spojení s jinými abnormalitami, jako je:

• Telekantus (větší vzdálenost mezi vnitřními koutky).
• Ptóza očních víček.
• Telekantus a ptóza společně jako u blefarofimózního syndromu.
• Jako součást vrozeného syndromu, např. Downův syndrom.

Epikantus je u Asiatů normální.

Léčba epikantu

Léčba epikantu by měla být prováděna pod lékařským dohledem. Většina případů nevyžaduje léčbu a vyřeší se tím, jak dítě roste.

Někdy se chirurgické řešení doporučuje pro jednoduchý epikantus, neboť se normálně vyřeší spontánně. Chirurgie je tedy také cestou.

Chirurgická terapie vyžaduje korekci abnormálního kožního záhybu.

Tato léčby by nikdy neměla být zvažována před dosažením věku pěti let, aby se umožnila spontánní regrese. Je třeba zvážit možnost počkat, dokud dítě nedosáhne věku puberty. Asiaté by nikdy neměli být léčeni chirurgickým řešením epikantů. Chirurgie může být prováděna v lokální nebo celkové anestezii v závislosti na věku pacienta.

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Dětské oční lékařství: Vrozené vývojové vady

Kryptoftalmus  je vrozená porucha separace obou víček a jejich diferenciace během embryonálního vývoje. Kůže přechází z čela přes bulbus bez přerušení na tvář.  Rohovka může být malformována a krytá epidermis, obvykle je přítomen mikroftalmus.

Informace o stavu  oka pod nediferencovanými víčky  přináší ultrazvuková biomikroskopie, běžná B-scan technologie ale i CT a MRI vyšetření. Někdy tvoří víčka a rohovka morfologicky jednu strukturu takže chirurgické oddělení obou víček může být zatíženo rizikem perforace bulbu.

Kryptofltalmus je častěji jednostranný, vzácně oboustranný. Většinou se vyskytuje sporadicky, asi v 1/3 případů je dědičnost autozomálně dominantní.

Pokud jsou přítomny systémové abnormality  jako syndaktylie, anomalie uší, laryngu, patra, ledvin a genitálií, hovoříme o Fraserově syndromu, který je dědičný autozomálně recesivně.

Kongenitální kolobomy víček jsou jednostranné i oboustranné, vznikají  poruchou diferenciace tkáně víčka  během embryonálního vývoje. Defekty mohou postihnout obě  víčka obou očí a mohou být různě vyjádřené od malého klínovitého defektu 2-3 mm širokého až po chybění víčka.

Nejčastěji bývá postiženo horní víčko v nazální části v rámci Goldeharova syndromu (hemifaciální mikrosomie, epibulbární dermoidy, malformace ucha). Při výskytu na dolním víčku a temporálně mohou být typicky součástí kraniofaciální dysostózy nebo Treacherova- Collinsova syndromu.

Chirurgická úprava malých defektů je prováděna s velmi dobrým kosmetickým efektem. Velké defekty víček je třeba řešit pomocí graftingu, lalokové transpoziční plastiky.

Před chirurgickou úpravou je nutno aplikací mastí a lubrikačních gelů zabránit osychání rohovky,  rozvoji expoziční keratopatie , ulcerace  a perforace rohovky. 

Epiblefaron je horizontální kožní řasa přecházející nejčastěji přes dolní víčko a způsobuje otočení  řas proti rohovce (trichiáza). Výskyt je sporadický nebo může být autosomálně dědičný, zejména v asijské populaci.

Epiblefaron menšího rozsahu se obvykle dobře spontánně upraví s růstem obličeje. Pokud je  přítomna trvalá iritace oka  a  epiteliální léze rohovky z trichiázy je vhodná klínovitá resekce s ponecháním intaktního orbitálního septa.

Euryblefaron je  rozšíření zevní části oční štěrbiny způsobené posunem temporální poloviny dolního víčka  dolů  tak, že mezi víčkem a bulbem vzniká volný prostor.

Tato anomálie se  může vyskytovat při kranifaciální dysostóze, u Downova syndromu nebo blefaro-cheilo-dentálního syndromu.

Chirurgická úprava  včetně laterální kantoplastiky je potřebná při větším rozsahu euryblefara, které je spojeno s chronickými zánětlivými příznaky a lagoftalmem.

Kongenitální entropium  obvykle na dolním víčku se nejčastěji vyskytuje  v rámci epiblefara.  Okraj víčka s řasami je skloněn k rohovce. Také může být entropium spojeno s epikantem, mikroftalmem a enoftalmem. Plastická operace je indikována při chronické iritaci s mechanickým poškozením povrchu rohovky řasami.

Kongenitální ektropium se vyskytuje izolovaně dosti vzácně. Nejčastěji bývá vrozené ektropium součástí blefarofimózy a inverzního epikantu.  Obvyklejší  je u dětí sekundární ektropium následkem traumatu, infekce a jizvení kůže víčka.

Epikantus je mezi vývojovými anomáliemi víček u dětí nejčastější. Rozeznáváme tři typy:  1) vertikální kožní řasa překrývající mediální kantus  shora, 2) více prominuje na dolním víčku  (epicanthus inversus), nebo 3) kožní řasa vychází z obou víček a rovnoměrně překrývá vnitřní koutek (epicanthus palpebralis).

Dědičnost autosomálně dominantní, částečně je výskyt sporadický. Je nejrozšířenější v asijské populaci.  Často doprovází jiné kraniofaciální abnormality a je pravidelnou součástí Downova syndromu. Epikantus vyvolává dojem konvergentního šilhání (pseudostrabismus).

Chirurgická úprava je téměř vždy účinným            s kosmeticky úspěšným řešením.

Telekantus je  větší vzdálenost mezi vnitřním koutky při normální vzdálenosti interpupilární.

Může být při hypertelorismu, doprovází blefarofimózu, epikantus. Je součástí Waardenburgova syndromu (telekantus, heterochromie, hluchota). Chirurgická úprava většinou není potřebná.

Blefarofimóza je horizontální a vertikální zúžení oční štěrbiny. Často se  vyskytuje  ve spojení s inverzním epikantem, telekantem a ptózou ( tzv. blefarofimosis syndrom). Výskyt je familiární, dědičnost autosomálně dominantní.

Funkce levátoru horního víčka je při této anomálii výrazně omezena. Pokud je ptóza větší je indikována plastická úprava. Je doporučován spíše frontální závěs než resekce levátoru.

Kompletní plastická úprava  včetně mediální a laterální kantoplastiky  je vhodná později- mezi 6.-7. rokem věku.

Ankyloblefaron je spojení pouze částí víčkových okrajů. Oční šterbina může zúžena nebo zkrácena. Jednoduché chirurgické uvolnění okrajů víček je trvalým řešením.

Distichiáza a trichiáza Distichiáza je vrozená autozomálně dědičná anomálie spočívající ve dvojité linii řas. Tato anomálie nemá klinický význam- léčba není třeba.  Distichiáza se může vyskytovat u kongenitálního hereditárního lymfedému ( Milroyova choroba).

Trichiáza  je označení pro získanou poruchu postavení řas, které směřují k oku a dráždí rohovku. Příčinou jsou nejčastějí jizevnaté procesy po poleptání, traumatu víčka a v důsledku chronických zánětlivých onemocnění spojivek.

Trichiáza působí chronickou iritaci rohovky, jizvení a ulcerace vedoucí k možné slepotě.

Kongenitální ptóza horního víčka může být jednostranná nebo oboustranná. Při familiárním výskytu je dědičnost autozomálně dominantní.  Kongenitální ptóza může mít příčinu dystrofickou (myogenní), neurogenní, může být sdružena s blefarofimózou a epikantem.

Myogenní (dystrofická ptóza) má příčinu v nedostatečném vývoji levátoru. Histologické vyšetření resekovaného svalu ukazuje dystrofické změny  a snížení počtu svalových vláken, které jsou ve větší  míře nahrazeny pojivovou  fibrotickou tkání. Často je snížená funkce také horního přímého svalu.

  Tato forma vrozené ptózy se vyskytuje častěji než formy neurogenní. Příčinou vrozené neurogenní ptózy je parciální nebo totální paréza okohybného nervu z důvodu aplasie či hypoplasie nervových jader.

Asi  u 6% pacientů s vrozenou ptózou je pokles víčka součásti fenoménu Marcuse Gunna ( Gunnův syndrom mandibulární synkineze)- periodické retrakce víčka z anomální inervace zvedače víčka. Pokleslé víčko se při tomto fenoménu pravidelně zvedá při žvýkání, sání a polykání –při určitých pohybech dolní čelisti.

  Zvedač horního víčka je částečně inervován vlákny motorické větve n.V. určenými pro m. pterygoideus. Neúplná ptóza je součástí vrozené stacionární zevní oftalmoplegie (syndrom vrozené fibrózy), chronické progresívní zevní oftalmoplegie, tzv. ophthalmoplegie plus  (Kearnsův – Sayerův syndrom) a Hornerova syndromu.

Ptózu spojenou  s poruchou elevace bulbu vidíme často u tzv. dvojité parézy zvedačů (double elevator palsy). Indikace chirurgické úpravy poklesu horního víčka závisí na celé řadě faktorů.

Nevelká vrozená ptóza s okrajem víčka nad středem zornice vadí jen kosmeticky a je vhodné s operací vyčkat do 6-8 roku věku při pravidelných kontrolách zrakové ostrosti a refrakce. Účelná je srovnávací foto-dokumentace. Totální vrozená ptóza překrývající celou zornici  a přítomná od narození se většinou s věkem dítěte nezlepšuje. V tomto případě je operace indikována co nejdříve, před rozvojem deprivační amblyopie.

Je nutno odlišit pravou vrozenou ptózu  od získané a zejména od pseudoptózy (trauma – hematom, tumory, zánětlivé infiltrace víčka).    Před operací ptózy je třeba změřit vertikální vzdálenost okrajů víček (oční štěrbiny)v mm, zhodnotit funkci levátoru při pohledu zdola nahoru (funkce levátoru 0 až 5mm – těžká ptóza, funkce levátoru 5.5 až 8 mm středně závažná ptóza, funkce levátoru  nad 8mm – mírná forma ptózy), zhodnotit funkci horního přímého svalu, zhodnotit zda je přítomno Bellovo fenomen. Farmakologické testy (fenylefrin, kokain, hydroxyamfetamin) mohou určit zda jsou funkční sympatické receptory Mullerova svalu.

Léčba: pro vrozenou myogenní i neurogenní ptózu platí následující  schéma pro dózování operace. U těžké ptózy,  při funkci levátoru 0 až 4mm  je vhodné provedení frontálního závěsu,  při funkci levátoru 4 až 6mm je doporučována resekce levátoru v hodnotě 18 až 24mm.

  U středně závážné a mírné ptózy při funkci levátoru 6-8mm je vhodná resekce levátoru 16-18 mm, při funkci levátoru nad 8mm je doporučena resekce levátoru 12-15mm, nebo praciální tarsektomie podle Fasanelly-Servata.

Resekce levátoru horního víčka se častěji provádí z kožního přístupu, protože umožnuje přehledněji resekovat větší část svalu než ze spojivkové strany. Pro frontální závěs se nejčastěji používají proužky  autogenní fascia lata, nebo fascie z tkáňové banky, popřípadě sutury 4-0 Supramid a Mersilene.

Výběr typu operační metody závisí tedy zejména na funkci levátoru.  U ptózy, která je součástí dvojité obrny zvedačů je třeba  nejprve transpoziční operací  zlepšit postavení a elevaci bulbu. Později pak je účelné řešit operací reziduální ptózu. Výsledky bývají velmi uspokojivé.

Před každou operací ptózy  je nutno ověřit Bellovo fenomen a brát v úvahu, že  při jeho nepřítomnosti  může vzniknout po operaci komplikovaná expoziční keratopatie. 

Retrakce víčka O retrakci víčka mluvíme v případě když  okraj horního víčka nad limbem rohovky dovoluje expozici skléry v meridiánu 12 hod.

Retrakce víčka u dětí může mít různou etiologii: Jednostranná retrakce je nejčastěji spojena  s kongenitální aberantní inervací v oblasti n.III spojenou s fibrózou zvedače horního víčka. Jednostranná nebo oboustranná retrakce víčka doprovází  Gravesovu orbitopatii.

Vrozený hyperthyreoidismus je výsledkem transplacen-tárního přenosu a působení LATS (long- acting  thyroid stimulator) z krve nemocné matky,

a je tedy i u malých dětí příčinou intermitentní oboustranné retrakce víček. Dále může být retrakce víček patrna u  kraniosynostózy, Downova syndromu, vertikálního nystagmu .

Zánětlivé postižení a tumory víček u dětí jsou zastoupeny těmito patologickými jednotkami: Chalazion, Hordeolum, Pyogenní granulom, Herpes simplex a Herpes zoster, Moluscum contagiosum, Preseptální celulilitida, Juvenilní xantogranulom.

Epidermální tumory: Nevus, Papilloma, Apokrinní hidrocystom, Pseduoepiteliální hyperplasie. Maligní nádory víček- bazocelulární karcinom, spinocelulární karcinom, adenokarcinom Meibomových a Zeissových žláz, maligní melanom  se u dětí téměř nevyskytují.

Tumory hlubších struktur víček: Dermoidní cysta,Hemangiom, Neurofibrom,Lymfangiom

Rabdomyosarkom

Névus se může objevit na kůži víček i na spojivky kdykoliv po narození, k akumulaci pigmentu a eventuálnímu zvětšování dochází nejvíce v pubertě. Pro sledování progrese je vhodná fotodokumentace. Při zvětšování útvaru v ploše i prominenci je vhodná excize s histologickou verifikací typu névu

Papillomy nejčastěji virové etiologie vyrůstají jako prominující útvary z okraje víček. Vaskulární složka odlišuje papillomy od névu. Podle velikosti a subjektivních potíží je možné sledování nebo kryoterapie.

Molluscum contagiosum  virového původu má charakteristický  vzhled  nodulární či perlové prominence.  Při lokalizaci u okrajů víček způsobují chronickou folikulární konjunktivitidu. Materiál moluska je složen z deskvamovaných epiteliálních buněk obsahujících viriony.  Exprese  a kauterizace molusek je dostatečně účinnou léčbou.

Herpes simplex – primární infekce víčka probíhá  téměř asymptomaticky nebo ve formě drobných puchýřků a mírného otoku víčka. Hojí se spontánně do týdne.

Herpes zoster ophthalmicus (varicella – zoster virus) může způsobit velmi bolestivé erupce puchýřů, které se mění v krusty,  na kůži horního víčka a čela při postižení 1. větve n.V. nebo na kůži dolního víčka a tváři při postižení 2. větve n.V.

Současně se může rozvinout keratitida, iridocyklitida a sekundární glaukom. V léčbě je nutné celkové podávání acikloviru.

Chalazion je absolutně nejčastější  získané onemocnění víček v dětském věku. Chalazion vzniká chronickým zánětem a obstrukcí vývodu Meibomské žlázy. Chronické neléčené chalazion tvoří lipogranulom, různě veliký, žlutobělavý útvar prominující někdy více tarzální spojivkou, jindy kůží víčka. Kůže nad tímto útvarem může být až nekrotická.

Chalazií může být více na jednom víčku, mohou být postižena všechna víčka. Menší  granulomy lze léčit antibiotiky v masti nebo kortikoidy intratarzálně. Větší a tuhé granulomy je vhodné excidovat i s pouzdrem.

Hordeolum je purulentní stafylokokový zánět Zeissovy nebo Mollovy žlázy. Vzniká absces okraje víčka s okolním edémem, zarudnutím a bolestí. Spontánní zhojení je většinou pravidlem. Léčebně je vhodná antibiotická mast a teplé heřmánkové obklady.

Blefaritida. Chronická blefaritida je u dětí poměrně častým onemocněním a může přecházet v chronickou blefarokonjunktivitidu, recidivující chalazia, ztrátu řas ( madarosis) a ztuštění okrajů víček (tylosis ciliaris).

Skvamózní forma je charakterizována hypertrofií a deskvamací epidermis okrajů víček a erytémem. Ulcerózní forma je způsobena sekundární infekcí s purulentním zánětem žláz na margu víček s rozvojem mnohočetných vřídků.

Léčba  je dlouhodobá a spočívá v aplikaci teplých obkladů a antibiotické masti minimálně 4x denně.

Preseptální absces a flegmóna víček  je  způsobena většinou akutní exogenní  infekcí, nejačastěji jde o stafylokoky, streptokoky, Haemophilus a Klebsiella.

Víčka jsou silně zarudlá, bolestivá a zduřelá. Bývá zvýšená teplota a jsou  zvětšené a bolestivé regionální mízní uzliny.

V léčbě je nutná celková aplikace antibiotik (perorální či parenterální), lokálně incize a drenáž v případě abscesu a antibiotická mast.

Dermoidní cysty jsou velmi častými benigními tumory víček u dětí. Patří mezi vrozené benigní choristomy. Obvykle  jsou lokalizovány při zevním nebo vnitřním horním okraji očnice.

Jsou hmatné jako hladké, polotuhé, kulovité a pohyblivé  rezistence v podkoží víčka. S věkem se mohou zvětšovat , prorůstat do očnice a utlačovat bulbus.

Chirurgická extirpace celé dermoidní cysty i s pouzdrem  je většinou dobře možná.

Hemangiomy víček jsou nejčastějším benigním nádorem v okolí oka u novorozenců.Vrozené periorbitální hemangiomy jsou většinou kapilární. Mohou mít  komponentu kožní, subkutánní ohraničenou orbitálním septem, nebo mohou mít i část orbitální. U hemangiomu většího rozsahu je nutné CT nebo MRI vyšetření.  Hemangiomy mohou progredovat v prním ½ roce života.

Spontánní involuce může být až překvapivě rychlá během 2-4 let. Větší hemangiomy, které zcela překrývají bulbus a hrozí těžká amblyopie, mohou být léčebně ovlivněny celkovou a lokální aplikací kortikosteroidů. Injekce triamcinolonu nebo betametazonu do tumoru může významně urychlit  involuci hemangiomu, zvláště je-li aplikována během prvních 6 měsíců věku.

Injekce může opakována po 2 měsících. Alternativní léčebnou metodou jsou injekce interferonu subkutánně. Středně velké hemangiomy lze excidovat s využitím svorky na chalazion. Naevus flammeus je tvořen množstvím větších tenkostěnných cév z kapilár. Zasahuje kůži víček a okolí- čela i tváře. Většinou je jednostranný.

Může být izolovaný nebo součástí Sturgeova-Weberova syndromu s možným rozvojem sekundárního glaukomu.

Plexiformní neurofibrom  horního víčka může být součástí Recklinghausenovy neurofibromatózy. Je to proliferující, neohraničený a dobře vaskularizovaný tumor  infitrující okolní struktury a oblast pod stropem očnice. Začíná v zevní polovině horního víčka  brzy po narození..

Okraj horního víčka je esovitě prohnutý v zevní polovině konvexitou dolů. Postupující infitrace víčka u starších dětí  působí závažné nejen funknční, ale i kosmetické problémy. Progrese v očnici způsobuje dislokaci bulbu dolů a dysplázii skeletu očnice.

Chirurgicky nelze tumor odstranit celý, možné jsou pouze opakované parciální resekce.

Angioedém. Recidivující edémy víček bez prokázané alergické či zánětlivé etiologie mohou mít příčinu  v metabolické vadě – deficitu inhibitoru C1-esterázy.

Postižení má familiární vrozenou formu, kdy příznaky s věkem postupně mizí. Získaná forma angioedému může být  počátečním příznakem rozvoje lymfoproliferativního onemocnění nebo systémového lupus erythematosus.

  V léčbě angioedému byl prokázán příznivý vliv danazolu.

Zánět očních víček (blefaritida)

Speciální žlázy, které jsou umístěny na vnitřní straně víček, produkují v pravidelných intervalech maz. S každým mrknutím se maz rovnoměrně rozprostírá po oku prostřednictvím slzného filmu, aby víčko mohlo bez překážek klouzat po oku a slzy se tak rychle neodpařovaly.

Pokud se tyto žlázy zablokují, třeba v důsledku infekce, dochází k zánětu očních víček. Kromě toho postižení často trpí na suché oči. Důvod: Meibomovy žlázy produkují olejnatý sekret, který je významnou složkou slzné tekutiny. Pokud se otvory žláz zablokují, slzný film se stává nestabilním a oko vysychá.  

Typy zánětů očních víček  

1. Infekční zánět očních víček: infekční zánět očního víčka (blefaritida) bývá běžně vyvolán stafylokoky. Stafylokoky jsou bakterie, které jsou přítomné na kůži každého člověka (také na víčku). Pokud se tyto bakterie dostanou do Meibomovy žlázy, může se stát, že produkovaný maz je více viskózní.

   To způsobí, že se žlázy ještě více zablokují, takže maz již nemůže být vylučován. Vedle bakteriální infekce existuje i možnost virové infekce způsobené například herpes virem.

2. Neinfekční zánět očních víček: u některých lidí žlázy produkují příliš mnoho tuku (seborea, mazotok).

   Nadměrná sekrece slepí řasy dohromady, což blokuje žlázy. Mezi neinfekční rizikové faktory patří také vnější vlivy, jako je prach, průvan nebo kouř, z nichž každý může podporovat rozvoj blefaritidy.

3. Velmi často nebývá příčina zánětu očních víček jen jedna, ale spíše se jedná o několik faktorů.

   Lékaři hovoří o „triple-S syndromu „, kdy se seborea (mazotok), stafylokoková infekce a syndrom suchých očí objeví zároveň.  

Jaké jsou příznaky zánětu očních víček?

Typické příznaky zánětu očních víček jsou podobné jako příznaky syndromu suchého oka. Zahrnují:  

Zánět očních víček: jak se diagnostikuje?

Každý kdo má podezření na zánět očních víček, by měl své příznaky konzultovat s očním lékařem. Lékař stanoví diagnózu na základě příznaků a vnějších projevů očních víček.

Diagnóza se potvrdí na základě vyšetření očního víčka a rohovky, případně stěru z víčka, který se otestuje v laboratoři na bakteriální infekci.  

Jak se zánět očních víček léčí?

Léčba blefaritidy záleží na příčině jejího vzniku. Kromě toho je žádoucí podpořit léčbu příslušnými hygienickými opatřeními.

Infekční zánět očního víčka, způsobený bakteriemi, se obvykle léčí antibiotickými očními mastmi. Pouze v některých případech je nutné užívání antibiotik ve formě tablet.

Je-li rovněž narušen slzný film oka, lékař doporučí jako doplňkovou terapii umělé slzy ve formě očních kapek.

Pro suché oči, které doprovázejí zánětlivé příznaky, jsou ideální zvlhčující oční kapky HYLO DUAL®, protože poskytují vlhkost a ochranu a podporují tím hojení.  

Co můžete udělat sami!

Hygiena očních víček podporuje hojivý proces a je nepostradatelnou činností, kterou byste měli denně provádět. Zahrnuje tyto tři kroky:

1. Nahřívací vlhké obklady: Použijte čistou látku nebo čistou žínku, které namočíte ve vodě tak teplé, jak snesete. Obklad přiložte na oči po dobu pěti až deseti minut. Tím se viskózní sekret, který blokuje žlázy, zkapalní. Pozor: použitý hadřík nebo žínku po ošetření vyperte. Obklad by neměl být v žádném případě použit dvakrát.
2. Masáž očních víček: pro uvolnění zkapalněného mazu ze žláz mohou být oční víčka masírována tlakovou masáží. Použijte čerstvě umytý prst nebo vatovou tyčinku, stírejte vždy po směru růstu řas, tedy u horního víčka shora dolů směrem k linii řas, u spodního víčka zdola nahoru ve směru řas.
3. Čištění očních víček: posledním krokem v hygieně očních víček je jejich čištění. K tomu potřebujete speciální čisticí roztok z lékárny a vatové tyčinky nebo tampony. Ujistěte se, že vata pokud možno nežmolkuje a nepouští vlákna. Nikdy nepoužívejte stejnou tyčinku či tampon dvakrát nebo pro obě oči. Tím se vyhnete šíření bakterií. Namočte vatu do roztoku a očistěte oční víčka od usazenin a přebytečného mazu.  

Jak blefaritida probíhá?

Zánět očních víček může být jak akutní (rychlý a intenzivní), tak chronický (pomalu se rozvíjející, dlouhodobý). Chronický zánět je často pozorován u lidí s nadměrnou tvorbou sekretu.

Správnou léčbou se akutní zánět hojí během několika týdnů; chronické formy obvykle nelze vyléčit, pouze zmírnit. V tomto případě je důležitá každodenní hygiena očních víček, aby se choroba neprojevovala tak často.

Pseudostrabizmus z pohledu ortoptisty

Příčiny pseudostrabizmu

Nejčastější příčinou pseudostrabizmu je epikantus, který vyvolává dojem esotropie – vzniká tedy pseudoesotropie. Epikantus je tzv.

mongoloidní řasa, která vznikne tak, že kožní řasa horního víčka zakryje část nazální poloviny očního bulbu, vzniká tedy dojem esotropie.

Zjednodušeně lze také říci, že se vyskytuje u malých dětí s ještě nevyvinutým širokým nosním kořenem. Růstem nosního kořene dochází k nadzvedávání kožní řasy a postupnému vymizení pseudostrabizmu.

Pseudoesotropie může rovněž vzniknout při malé pupilární distanci. Dále se můžeme setkat s pseudoexotropií. Tento typ pseudostrabizmu se vyskytuje např.

při velké pupilární distanci, je-li větší než 70 mm (hypertelorizmus), nebo při nerovnoměrném růstu lícních kostí. Vzniká tak dojem exotropie.

Velice vzácně se můžeme setkat ještě s pseudohypertropií, která se objevuje při asymetrickém růstu lebky, kdy je jedna očnice položena výše než druhá. Tak vzniká dojem hypertropie.

Úhel gama a jeho zjišťování

Pseudostrabizmus se může objevit také při tzv. větším úhlu gama. Velikost úhlu gama zjišťuje ortoptista při prvním setkání s pacientem v rámci vyšetření postavení očí společně např. se zakrývacím testem.

Úhel gama je úhel, který svírá optická osa s osou pohledovou. Optická osa se nekryje s pohledovou osou, protože místo nejostřejšího vidění neleží v zadním pólu oka, ale temporálně od něho níže.

Proto je rohovkový reflex uložen mírně nazálně nahoře.

Úhel gama nemusí být stejný na obou očích. Zjištění úhlu gama se provádí na každém oku zvlášť. Úhel gama vyšetřuje ortoptista nejčastěji na synoptoforu (troposkopu) nebo na Maddoxově kříži. Lze ho také zjistit pomocí perimetru. Velikost úhlu gama se udává ve stupních.

O kladném úhlu gama mluvíme tehdy, jestliže pohledová osa prochází rohovkou nazálně od optické osy. O záporném úhlu hovoříme, jestliže pohledová osa protíná rohovku temporálně. Větší kladný úhel vytváří dojem exotropie, větší záporný úhel vyvolává dojem esotropie.

Kladný úhel se vyskytuje nejčastěji u hypermetropie a mění se s růstem oka, záporný úhel se objevuje nejčastěji u myopie.

Fyziologický úhel gama je kladný a má rozsah 3–5 stupňů. Úhel gama vyšetřuje ortoptista tak, že pacient sleduje světelný fixační bod. Reflex je viditelný na jeho rohovce.

Pacient sleduje určité body na stupnici před sebou tak dlouho, dokud se reflex neobjeví ve středu rohovky. Číslo stupnice, kdy se objeví reflex ve středu rohovky, odpovídá velikosti úhlu gama.

Podmínkou pro vyšetření na synoptoforu nebo Maddoxově kříži je centrální fixace a spolupráce pacienta.

Podrobnosti a celý text najdete v časopise Česká oční optika, č. 4, 2012.

Downův syndrom: příznaky, léčba (Down syndrome)

Je nejčastější a nejznámější genetická chromozomální vadačlověka. Zároveň je také nejznámější genetickou příčinoumentální retardace.

Tímto syndromem je postižen asi 1 novorozenecz 900.

 Velmi ovšem záleží na věku budoucí matky, pokud je její věknapříklad vyšší než 35 let, zvýší se výskyt vady až na1 novorozence ze 400, v případě 40letých maminek je již prevalence1 ze 100.

Buňky (vyjma pohlavních buněk) normálního člověka obsahují46 chromozomů, to jsou dvě sady po 23 chromozomech.

Jednu sadu získá plodod otce druhou od matky, protože každá pohlavní buňka nese pouze23 chromozomů. Problémem u Downova syndromu je přítomnost47 chromozomů, konkrétně má pacient tři 21.

 chromozomymísto dvou (trisomie 21. páru chromozomů). Toto je příčina u téměř95 procent pacientů.

U daleko menší skupiny lidí trpících touto vadou je takzvanýmozaicismus. To znamená, že některé buňky mají47 chromozomů a ostatní buňky správných 46. Na poměru těchto dvouskupin buněk také záleží výsledné postižení člověka.

Další možností vzniku vady je nález Robertsonskétranslokace, kdy má pacient 46 chromozomů, ale na jednom z nich jepřipojený další 21. chromozom a vzniká takzvaný translokovaný chromozom.Poslední velice zřídka se vyskytující příčinou je duplikace23. chromozomu, kdy vznikne kousek dalšího chromozomu (částečná trisomie21. páru chromozomů).

Rizikové faktory Downova syndromu  

Nejdůležitějším rizikovým faktorem je věk matky.Pouze z hlediska výskytu Downova syndromu se jeví jako nejoptimálnějšívěk pro početí zdravého potomka 20-24 let. Později výskyt postiženýchdětí prudce narůstá. Je zajímavé, že věk otce zřejmě nehraje žádnoudůležitou roli, výzkumy tomu alespoň nenaznačují.

Dalším rizikovým faktorem je budoucí rodič, který máRobertsonskou translokaci. To znamená, že pohlavní buňkyotce nebo matky mohou mít 2 chromozomy spojené (například 221. Chromozomy). Výsledkem při splynutí pohlavních buněk potom budou tři21. chromozomy v buňkách zárodku. Na tomto rizikovém faktoru se můžepodílet matka, ale i otec.

Prevence Downova syndromu  

Nejvýznamnější prevencí této vady je prenatálnídiagnostika. Jedná se o množství vyšetření před narozenímdítěte, které jsou častější u rizikových případů, kdy je matkastarší 35 let atd.

V prenatální diagnostice se používá zejména odběr plodovévody (amniocentéza), dále je možné provést odběr choriovýchklků (CVS) nebo odebrat vzorek pupečníkové krve (PUBS)jehlou přes břišní stěnu matky.

Dále je možné vyšetřit obarodiče geneticky, zdali nemají Robertsonskou translokaci chromozomů,ale to se běžně nedělá.

Takové vyšetření je na místě, pokud serodičům již narodilo dítě s Downovým syndromem a existuje tedy obava, žepřípadný další potomek by mohl být také ohrožen.

Dále během těhotenství je nastávající matka a její plod podrobeniněkolika rutinním ultrazvukovým vyšetřením, která někdy také dokážouodhalit plod s Downovým syndromem.

Příznaky a projevy Downova syndromu  

Tato vada má velmi mnoho typických příznaků, proto se ji podařídiagnostikovat již při narození nebo krátce po něm. Jejich vyjádřeni jeovšem u různých jedinců velmi variabilní. První známkou problému můžebýt svalová hypotonie novorozence. Jedná se o sníženénapětí svalů = snížený svalový tonus.

Dále má pacient malou postavu,krátký tvar lebky (brachycefalii) a s tím související ploché záhlaví.Celý obličej je výrazně okrouhlý. Krk může být velmi krátkýs uvolněnou kůží na týlu, jakoby kůže přebývala. Dále jsou ušníboltce postaveny níže a mají nezvyklý tvar. Na očích můžeme naléztokolo okraje duhovky tzv. Brushfieldovy skvrny.

Jsou to malébílé až nažloutlé tečky na krajích duhovky. Pokud duhovka pozdějizhnědne, skvrny velmi často vymizí. Pacienti s Downovým syndromem majíčasto zvětšený rozbrázděný jazyk, který se jim úplně nevejde do úst,a proto jsou nuceni mít trochu otevřenou pusu. Výsledkem je pocit, že titolidé neustále plazí jazyk.

Charakteristickým rysem je mírné zešikmeníočí a přítomnost epikantu. Epikantus je kožní řasa,která se táhne vertikálně mezi vnitřním koutkem a kořenem nosu. Vzhledvelmi vzdáleně připomíná asijskou rasu, takže historický název proDownův syndrom je mongolismus. Z etických a rasovýchdůvodů je ovšem dnes již nepřijatelný.

Ruce jsou typicky širokés krátkými prsty. Na dlaních můžeme nalézt jednu až dvě rýhy, kterése táhnou napříč celou dlaní (tzv. opičí rýha).

Děti s Downovým syndromem jsou psychomotorickyopožděné. To znamená, že dosahují jednotlivých stádií vývojepozději, než zdravé děti. Dále je pro ně typickáhyperaktivita, která se projevuje roztěkaností,výbušností, nesoustředěností, neklidností a přehnanou aktivitou.

Velmičasté je jejich destruktivní chování. Rozbíjejí předměty, které jenezaujmou nebo jim nerozumí. Na druhou stranu někteří z nich mohou působitzakřiknutým dojmem.

I přesto není chování pacientů překážkou vevývoji! Velmi záleží na rodičovské výchově!Inteligenční kvocient (IQ index) u nich bývá snížen na 30-60 bodů.

Diagnostika Downova syndromu  

Nejspolehlivější vyšetření je genetické, kterémůže odhalit případnou chromozomální aberaci (porucha v počtu čistavbě chromozomů), to se dělá po narození novorozence, kdy vzniknevážné podezřeni Downova syndromu, či se může provést z buněk ploduzískaných z plodové vody, choriových klků či pupečníkové krve. Jakjsme již zmínili, u rizikových párů se mohou vyšetřit genetickyi rodiče. Dále se provádí ultrazvukové kontroly budoucímatky a jejího dítěte. Součástí prenatálního screeningu(tzv. triple test) je odběr krve matky, ze kterého se určí množstvíjistých hormonů a dalších látek, jejichž hodnota je v případě Downovasyndromu změněna. V prenatální diagnostice se po pozitivníchscreeningových testech či z důvodu vyššího věku rodičky dále provádíodběr plodové vody (amniocentéza), odběr choriových klků (CVS) nebo se dáodebrat vzorek pupečníkové krve (PUBS), které se použijí k jižjmenovanému genetickému vyšetření.

Léčba Downova syndromu  

Downův syndrom je genetická vada, takže sama o sobě se léčitnedá. Důležité ovšem je diagnostikovat a léčit projevy akomplikace této aberace.

V případě hypotonie a psychomotorické retardaceje důležitá rehabilitace a individuální speciální vzdělávacípřístup. Díky mnoha vážným komplikacím se pacienti s Downovým syndromemdožívají průměrně 50 let.

Velmi ovšem záleží na etnických asocioekonomických podmínkách.

Komplikace Downova syndromu  

Mezi méně závažné nemoci patří časté infekce horních cestdýchacích a záněty dásní a uší. Zrak bývá často postižen krátko čidalekozrakostí a šilháním (strabismus).

K velmi závažným komplikacímpatří vrozené srdeční vady (Fallotova tetralogie, defekty srdečnípřepážky atd.

) a krevní onemocnění (lymfomy, leukémie), která jsouu nich až 15× častější než u běžné populace! Výjimkou není anireflux žaludeční šťávy do jícnu, onemocnění štítné žlázy(hypotyreóza = nedostatek hormonů štítnice) a další hormonálníonemocnění.

Diskuse o Downově syndromu  

Další názvy: Down syndrome, Lidé s mongoloidním obličejem, mongolismus