Nahlížíme-li na tradiční čínskou medicínu z různých úhlů pohledu, vidíme zpravidla jen nějaký segment, výseč, zúžené téma. Nebo profesně podmíněné prizma, hodnocení, výklad.
Je třeba a logicky hodnotit každý významný fenomén pokud možno komplexně – a to právě my a nejdůsledněji děláme, jako publicisté, tvůrci mediálního prostoru pro TCM, členové Nadačního fondu na podporu TCM a alternativ, především však mediátoři.
Není totiž snadné propojit k obecnému prospěchu silné individuality a zájmové skupiny, a podávat tak maximálně objektivní informace. Ale jinou cestu nevidíme.
Jen málokdy potkáme (nejen) v oblasti TCM někoho, kdo je v tomto ohledu “multispektrální”, vidí současně detail i souvislosti, má v sobě citlivost k autenticitě a hodnotám dávných kolegů, víru a oddanost, pokoru a vědomí povinnosti nést odkaz – jako člen řádu, řekli bychom. Nezlákán přitažlivými sliby a nabídkami, nesveden z cesty, pevný ve víře s vědomím, že jen tak je mocen naplnit povinnost předat vzkaz dál. Poselství mu bylo předáno, nikoli však právo je měnit, doplňovat, upravovat podle dobových potřeb či vlivů.
Dogmatik, fundamentalista, kazatel, ten, který uvěřil? Možná, trochu ne a trochu ano, pomyslíte si. Ale hned vzápětí vás zase překvapí. Současnou západní medicínu respektuje a vystudoval, používá a studuje dál.
Srovnání s moderními postupy má vyhodnocené, informace o zahraničních expertech a poznatcích maximální, respekt ke stávající legislativě za samozřejmost. A taky představu, jak a co dál.
A zkušenost, jak těžké je být nemocný člověk, a jak náročné tomuto pomáhat.
Partnerem v našem rozhovoru je jeden z našich nejvýznamnějších lékařů, specialista na metody TCM, pedagog, manažer a nejzkušenější lékař-praktik i ladič systému, vycházejícího z daleké historie i země – MUDr. Jozef Lucký.
Zkusme se na začátku se nezabývat hypochondricky nemocemi, zdravím či dlouhověkostí a řekněme si, nakolik je kompatibilní tisíciletý komplex metod TCM s etnikem, žijícím v tisíce kilometrů vzdálené Evropě, v jiných podmínkách.
Nekompatibility se neobávám. Nedávno jsem byl ve Španělsku a už před odjezdem jsem se moc těšil na tamní paellu.
Jak chutný pokrm dokážou „ti zápaďáci” připravit z rýže je úchvatné! My lidé, obyvatelé Země, máme mnoho společného, bez ohledu na etnikum či rasu, což je, jak známo, biologicky potvrzeno možnosti se navzájem křížit – mít zdravé a životaschopné děti. No a o tuto společnou biologii jde.
Vykazujeme zkrátka stejné reakce, probíhají u nás velmi podobné a předvídatelné tělesné pochody, prožíváme podobné dobré a špatné emoce. To, že mají některá etnika své specifické rysy, nepatří ani tak do oblasti medicíny, ale je to předmětem zájmu kulturologů, antropologů, sociologů a turistů.
Ještě z jiného pohledu – terapeut čínské medicíny vlastně nemusí její teorií pacienta zatěžovat vůbec. Je spíše soudobým nešvarem, když terapeut babičce z Horní Dolní dramatickým hlasem sdělí, že má „stísněnost jater vyvolávající vnitřní oheň“.
Jediné, co by pacientovi mohlo přijít nezvyklé, je skutečnost, že bude léčen vpichováním jehliček či požíváním divně chutnajících bylinných směsí. Metody čínské medicíny jsou ale zejména terapeutickým nástrojem. Za využití symbolů (podobně jako v psychologii – viz Oidipův komplex) umožňují komplexně pochopit patologické děje v těle a duši pacienta.
Nástroj je to však natolik univerzální, že se dá aplikovat pro každého, podobně jako můžeme i tady v Evropě jíst již zmíněnou rýži. A když někomu nechutná, prosím, může jíst brambory.
Vy představujete nesporně jednu z nejvyšších autorit v oblasti praktikování TCM. Co musí lékař, který se pro TCM rozhodne, podstoupit?
Ponejprv nekonečné přemýšlení, jestli se do toho pustit, pak obvykle studium srovnatelné s tím medicínským, ovšem obvykle již jaksi “dálkově” a při práci a službách a chronickém nevyspání. Pokud se proklestí mnohaletým studiem, čeká jej teprve výzva, kterou je první praktické zkušenosti.
Když jsem začal v prostorech sušárny v našem paneláku praktikovat čínskou medicínu, byl jsem již docela regionálně známým internistou a gastroenterologem.
V čínské medicíně jsem ovšem neměl moudrého primáře, kterého bych mohl požádat o konzultace, jelikož v devadesátých letech tady nikdo takový nebyl a lékařská mzda nedovolovala telefonovat do Číny příliš často (obvykle ještě z telefonní budky před barákem).
Hodně drásalo mé lékařské ego, že jsem často fakt nevěděl, jak stav uchopit, které ze čtyř stovek akupunkturních bodů zkombinovat a jakou léčivku smíchat s jakou.
Teoretická průprava se zdála nedostatečnou, u mála pacientů jsem dokázal najít ty čínské tradiční patologie, které byly z knih tak jasné… Byl to zkrátka test mé vůle a trpělivosti lidí, kteří mi dali důvěru a navštívili mou čínskou ordinaci. Naštěstí praxe je nejlepším učitelem a tento stav trval pouze snesitelných pár let. Myslím, že dnes je u nás situace už jiná a mladí terapeuti mají možnost absolvovat stáže u starších kolegů a mnoho věcí okoukat z jejich praxe.
Jak vnímáte odsuzování až napadání TCM ze strany kolegů, kteří se jí nevěnují, nebo ji neuznávají?
Žijeme v době přemíry povolaných hlav a rychlých soudů. Čínská medicína mi umožnila vidět více pod pokličku lidských masek, dokázat pochopit různé projevy a vystupování lidí a zasadit si jej do širšího kontextu.
Jsem přesvědčen, že většinou nejde o argumenty vycházející ze znalosti věci, ale o zcela jiné motivace, které při projevech odsudků vyplouvají napovrch. Strach, ješitnost, povýšenost, moc. Tím neříkám, že kdo netleská čínské medicíně, je psychopat.
Mluvím spíše o lidech, kteří nemají dostatečnou znalost proměnných, ze které by se dala vypočítat rovnice s výsledkem: toto je nesmyslná metoda léčby.
A viděl jsem rovněž mnoho obrácených Šavlů – skeptiků, kteří pro potvrzení svých názorů šli do hloubky této metody a místo jejího plánovaného zavrhnutí se stali nadšenými propagátory.
Myslíte si, že by státní nebo krajské nemocnice a zdravotnická zařízení měly mít centrum TCM?
Ano, musíme si ale počkat na dokončení legislativního procesu a vymezení mantinelů, ve kterých čínská medicína může hrát svůj zápas s nemocemi.
Přes všechny překážky je o TCM stále větší zájem u pacientů. Co by usnadnilo její dostupnost? Poptávka daleko přesahuje možnosti nabídky.
Myslím, že to nejde urychlit, vzdělávací proces našich terapeutů nelze krátit nebo zrychlovat. A pro domestikaci této metody je nutné, aby většina terapeutů byla místní. Čínští kolegové mohou vést špičková pracoviště a působit jako supervizoři. Ale běžní “praktici” čínské medicíny by měli být čeští a slovenští terapeuti, schopni se lépe vcítit do potřeb našich nemocných.
Kde je zádrhel nebo důvod, proč nejsou u nás nostrifikovány lékaři z jiných zemí, kde prokazatelně vystudovali srovnatelnou lékařskou vysokou školu?
Je to všechno pro nás příliš nové a jiné, zdravotnictví nemá čas na tuto – vlastně okrajovou – problematiku. Pořád se mnohým ještě zdá, že stačí prohlásit – toto je pavěda a neustálé klepání čínské medicíny na české dveře utichne, máme pořád ještě v krvi zakódované dědictví toho “zakazování”.
Spolupracujete s institucemi v Číně, univerzitami, fakultami, nemocnicemi?
Naše vzdělávací organizace – TCM Institut spolupracuje s několika předními čínskými pracovišti a studenti závěrečného ročníku studia a taktéž absolventi v praxi navštěvují tato pracoviště pravidelně.
Z čínských škol bych vyzdvihl dvě nejstarší TCM univerzity a to ve městech Nan-ťing a Čcheng-tu. Jedna je vyhlášená akupunkturou, druhá má špičkové výsledky například v revmatologii, obecně fytoterapii.
Existuje cosi jako „česká škola“ TCM, model, který se časem uzpůsobil našim podmínkám?
Myslím, že ano, že se někam čínská medicína v Čechách profiluje a to díky místním lektorům. Teorie je stejná, odkaz je stejný, ale uchopení tohoto oboru se může různit. Známe to i z jiných odvětví – třeba z hokeje.
Pravidla jsou stejná – doprav bez větších faulů puk do támhleté branky a to opakovaně, ale provedení je pro různé mančafty specifické.
Charakterizovat českou cestu TCM je pro laickou veřejnost obtížné, obecně bych řekl, že se snažíme věnovat ve srovnání s jinými evropskými TCM komunitami více psychologii pacienta, a dost klademe důraz na zanesení organizmu různými mikroorganizmy.
Jak hodnotíte projekt kliniky TCM, který se realizuje ve FN Hradec Králové?
Jako terapeut a lektor se těším na provádění našich vlastních studií na půdě této instituce, které buďto utiší anebo ještě více rozdmýchají vášně kolem čínské medicíny u nás. Jsem zvědav, kterou cestou se vydáme.
Spolupracujete s Komorou TCM, měla by se stát garantem nebo regulátorem oboru?
Ano, tato samoregulace a současně partnerství s dozorným orgánem (MZ) je nezbytné. Posloupnost je ale taková, že nejdříve se musí uzákonit legislativní rámec, pak může Komora adekvátně plnit své funkce.
Může TCM využívat nejmodernější prostředky a na základě jejich účelu zdokonalovat účinky?
Já osobně nejsem zastáncem překotných změn v čínské medicíně, která se vyvíjela evolučně. Nemějte mi to za zlé, ale já ji považuji za dokonalou a nepotřebuji do ní vsouvat moderní přístroje či postupy. Je takový trend, vedoucí k tzv. integrované medicíně, kombinujícím starověkou symboliku s moderními postupy.
Z tohoto trendu mi je nevolno. Připomíná mi křížení osla s kobylou. Narodí se pak mezek a mezci se zdáli sice dobří do tahu, ale byli neplodní a jako druh se dále nevyvíjeli. Pro pochopení – nejsem zpátečník, hltám všechny nové objevy naší “moderní” medicíny a jejich aplikace.
Uvedené dvě větve péče o zdraví by se měli samozřejmě kombinovat a doplňovat, ale každá z nich by si měla ponechat svůj život a neměli bychom se snažit o nějaký hybrid.
V Číně jsem byl svědkem vyšetřování pacientů tímto „integrovaným“ způsobem, kdy lékař jednou rukou prováděl pulzovou diagnostiku a druhou vypisoval žádanku na CT. Nezdržel jsem se v této ordinaci dlouho.
Je dobré uvažovat o využití TCM také v sociální sféře, nebo na pomezí zdravotní a sociální péče, pro seniory, následnou léčbu, regeneraci?
Příkladem pro inspiraci by mohlo být masové rozšíření čchi-kungu u onkologických a jinak těžce nemocných a oslabených pacientů v 70. a 80. letech minulého století. Jedna z velkých postav tohoto zdravotního cvičení, paní Kuo Li, vyvinula tzv.
pochodový čchi-kung, který sloužil pro posílení a ozdravení organizmu u vážných onemocnění a u starých lidí. Účinky tohoto cvičení byly tak prospěšné, že do deseti let takřka milióny seniorů a vážně nemocných oslabených pacientů pochodovalo zvláštním způsobem v parcích všech čínských měst.
Že toto sdružování mělo na jinak osamělé seniory i obrovský sociální dopad, není potřeba zdůrazňovat. Existují studie, které samozřejmě bude nutné ověřit v našich podmínkách o pozitivním vlivu cvičení čchi-kung na hustotu kostí seniorů, stav kardiovaskulárního aparátu, kloubní systém a podobně.
Toto vše můžeme u nás objevit rovněž a rozumně tak doplnit náš systém péče o rehabilitující pacienty a seniory.
Co může běžně človek z metod TCM praktikovat sám, pro vlastní prospěch? Zvýšení kondice, zmírnění potíží, které nevyžadují lékařskou diagnózu, opakované nebo chronické problémy…
Na kurzech pro laickou veřejnost vyučujeme čínské samomasáže pro časté bolesti hlavy, líná střeva, zlepšení zažívání, zájem je o dietetické semináře, kde nevyzýváme k jedení hůlkami, ale účastníky seznamujeme s „energetickým“ pohledem na naše jídla a dáváme tipy, jak upravit jídelníček v souladu s ročními obdobími, konstitucí strávníka a jeho onemocněními. Perfektní je již zmiňovaný soubor zdravotních cvičení čchi-kung, který má podobné blahodárné účinky na lidské zdraví, jako již tady dobře etablovaná jóga.
- Znamenala by TCM jako subsystém přínos pro systém zdravotnictví, snížení nemocnosti a čerpání prostředků, posílení prevence?
- Čas od času si spočítám u vyléčeného pacienta s jinak „nevyléčitelnou“ nemocí, kolik asi peněz ušetřím ročně pojišťovně za biologickou či jinou náročnou léčbu, nemluvě o uspíšení návratu vyléčeného pacienta do pracovního procesu. Pro systematický sběr dat je však ještě čas, nejdříve vzdělání dostatečné komunity terapeutů, legislativní rámec, výzkumy, spolupráce…
- Můžeme studovat příklady využití TCM v zahraničí, v Evropě a USA?
S politováním musím konstatovat, že čínské studie, byť jsou často velmi rozsáhlé a publikuje se jich každoročně na tisíce (střízlivý odhad), nejsou v našich podmínkách respektované, zkrátka Čína má u nás z důvodů nemedicínských tento punc. Zahraničních studií jsou v odborných časopisech desítky až stovky, pochází zejména z USA.
Osobně mám ale se studiemi, které srovnávají například akupunkturu proti tzv. „slepé akupunktuře“, problém. Čínská medicína je jemnou a individuální metodou. Jemností myslím citlivost k všem aspektům onemocnění člověka – fyzickým, emočním, spirituálním, sociálním.
Ať se nám to líbí nebo ne, toto všechno čínská medicína zohledňuje a většina z těchto aspektů randomizací a zglajchšaltováním zkoumaných pacientů odpadá. Takže to, co testujeme při studiích, není už čínská medicína, ale vpichování jehel či podávání bylin.
Doposud nevím, jak tuto palčivou otázku vyřešit a přemostit břehy – břeh původního pohledu čínské medicíny na komplexitu nemocí a návratu ke zdraví s druhým břehem, reprezentovaným větou: působí to vůbec na naše pacienty – chceme důkazy.
Lze očekávat studie evidence based, vědecké projekty, které by měly prokázat přínos a účinky TCM? Spolupracujete na něčem podobném?
Z mého pohledu bude nejsložitější vyřešit otázky nadnesené výše. Protože dělám čínskou medicínu 25 let, vím, jak a na co je účinná.
Obávám se však toho, aby studie neobětovaly komplexnost medicíny, protože ji nelze vtěsnat do tabulek, a abychom nestudovali „mrtvolu“.
Bohužel v současnosti v rámci integrace i čínská odborná veřejnost prosazuje univerzálnost metody na úkor individuality pacienta. To ale už není původní ars medica, umění, které se praktikovalo po staletí.
Měly by TCM hradit zdravotní pojišťovny?
Myslím si, že hrazení některých metod čínské medicíny nebude pro pojišťovny problémem. U nás je to však zatím hudba budoucnosti. K hrazení přistoupí pravděpodobně nejdříve malé komerční pojišťovny, nepředpokládám, že by měl vzniknout příkaz k plošné úhradě „shora“. Ale znova opakuji, předtím ještě bude potřeba postavit mnohé mosty.
Autor: Jan Hovorka
Medicína musí být dělaná hlavně pro lidi
Student 5. ročníku Všeobecného lékařství David Fetecau spoluvytvořil a uskutečnil úspěšný projekt Medicína pro lidi. Přednášky, které spolu s kolegyní pronesl veřejně, vycházejí v časopise Moje zdraví. Rozhovor.
Co je projekt Medicína pro lidi?
Je to jednoduché: přednášky studentů lékařských fakult pro veřejnost o tom nejdůležitějším. Když jsme s Veronikou Krajčovou z První lékařské Medicínu pro lidi tvořili, byly pro nás zásadní dvě věci.
Jednak jsme chtěli přátelskou formou předat lidem velmi stručný náhled do určitých oblastí lidského těla a chtěli jsme to udělat tak, aby tomu porozumělo i malé dítě, které by třeba na naši přednášku jen zabloudilo. A za druhé jsme chtěli upozornit na civilizační choroby, které velmi úzce souvisejí s nejčastějšími příčinami úmrtí v Česku.
Kdyby se tyto choroby dostaly do většího povědomí, mohlo by to mít velký dopad na zdraví celé společnosti. A my jsme doufali, že bychom mohli v tomto ohledu být jednou z vystřelených světlic.
Fotografie na této stránce: Archiv redakce Moje zdraví
Jak vás to napadlo?
Ten nápad se mi v hlavě honil už dlouho. Opravdu to může mít smysl, určitě matematicky. Pak jsem se o tom zmínil před tátou, a ten mi říká: „To je zajímavý, na něco takovýho bych se přišel podívat!“ A to byl asi ten impuls. Zavolal jsem Veronice, všechno jí řekl, a ona že jde do toho. To bylo asi před sedmi měsíci.
Kdo všechno se na projektu podílel?
Nakonec mnohem víc lidí, než jsem původně čekal. Hodně nám pomohl časopis Moje zdraví, čehož si opravdu hodně vážím. Málokdo věnuje pozornost něčemu, co by fungovat třeba mohlo, a paní šéfredaktorka nám tu pozornost věnovala. Krom propagace v časopise byla právě důvěra lidí velkou podporou.
Dále nám pomohlo Společenské centrum Bethany, které nám poskytlo úžasné prostory, firma Synlab, která nám vytiskla letáky, Praha 4, několik dalších časopisů a novin a tak dále. Na webových stránkách máme těch sponzorů vypsaných víc.
Přednášky byly hlavně v režii Veroniky, mé a mého bývalého spolužáka Standy Kolbacha.
Jaká je vaše zkušenost z veřejných přednášek?
Rozhodně dobrá. Pokud jde o veřejné přednášky, tak jsem nikdy příliš trémista nebyl. Jednoho jsem se teda u každé svojí přednášky bál, a to že bych v nějaké řadě zahlédl tvář nějakého svého vyučujícího. Vždy jsem se ale uklidňoval, že jsou všichni určitě až moc zaneprázdněni na to, aby si šli jen tak z legrace poslechnout nějakýho čtvrťáka.
Čím projekt prospěl vám jako studentu medicíny?
Pochopil jsem, že člověk se prostě o prevenci svojí choroby začne zajímat, až když svoji chorobu vyvine. Napadlo mě, že kdybych měl někdy vlastní ordinaci či kliniku, dal by se tak šetřit čas.
Pacientovi řeknete pár základních informací o jeho nemoci, a pokud by ho to zajímalo hlouběji, ať se zastaví na přednášce, kde získá hlubší náhled. Samozřejmě to nejde takto dělat u každé nemoci, ale když tři čtvrtiny vašich pacientů tvoří třeba diabetici, myslím, že to stojí za zvážení.
Lidé pak spolu o své nemoci mohou mluvit a to je obrovská přidaná hodnota, protože si můžou předávat zkušenosti. A to člověka hlavně zajímá: Budu s tím moci normálně žít, nebo ne?
Jak se jako medik profilujete?
Ortopedie se mi vždy líbila a u nás na fakultě jsem se do ní díky všem těm lidem tam opravdu zapálil ještě víc.
Bude mít projekt nějaké pokračování?
To už žel asi ne. Ne snad proto, že by neměl úspěch, ale já jsem teď na Erasmu, příští rok budu státnicovat a Veronika zas státnicuje letos, takže už k tomu vůbec není prostor. Kdyby se do toho ale někdo chtěl pustit po nás, rádi mu poskytneme kontakty a podobně. Nakonec Medicína pro lidi musí být dělaná hlavně pro lidi.
Seriál Medicína pro lidi vychází v časopisu Moje zdraví od února 2019, dosud vyšly čtyři díly.
Fokus Václava Moravce: Moc a bezmoc medicíny — Česká televize
Pozvání přijali:
- neurochirurg Vladimír Beneš
- onkolog Pavel Klener
- etik Marek Vácha
- lékař Jan Hnízdil
- etnolog Mnislav „Atapana“ Zelený
V úterý 12. ledna ve 20:00 na ČT24. Vysíláme z Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích.
Hosté a témata:
Mozek. Nejsložitější orgán lidského těla a možná nejsložitější věc, kterou lidstvo zná. Jsou jeho operace dobrodružstvím, nebo rutinou? Dějí se na operačním stole zázraky? A jaký je to vlastně pocit, vidět lidem do hlavy? Odpovídá přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze, prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.
Kolik profesionálů je potřeba k tomu, aby se postarali o jediného pacienta s nádorem v mozku? Co všechno zákroku předchází? Špičkový neurochirurg Ústřední vojenské nemocnice v Praze David Netuka vás zavede přímo na sál.
Psychika pacienta je k uzdravení klíčová. Proč to, co se na Západě dlouhodobě ví, je v Česku stále opomíjeno? Proč ve vztahu k pacientovi přetrvává arogance a mizerná komunikace? Odpověď nabízí přednosta Ústavu etiky 3. LF UK, kněz, teolog a přírodovědec Marek Orko Vácha.
Čím víc léků, tím víc nemocí. Podle průkopníka psychosomatické medicíny Jana Hnízdila je přitom na každém z nás, jakou zvolíme cestu. Jestli aktivitu a práci na sobě, tedy cestu k uzdravení. Anebo cestu užívání léků a potlačování příznaků.
„Náš zdravotnický systém je založený na léčení chorob, nikoli na uzdravování lidí. Kdyby lidé hromadně porozuměli svým nemocem a začali měnit své chování, systém by finančně zkolaboval,“ říká lékař Jan Hnízdil, jeden z hostů Fokusu na téma Moc a bezmoc medicíny.
Jak to, že většina Indiánů je zdravá? Proč jejich genofond vydrží další tisíce let, zatímco ten náš se každým rokem oslabuje a ničí? A proč je podávání léků největším zlem pro lidstvo? Odpovídá Mnislav „Atapana“ Zelený, etnolog, který už 45 let podniká výpravy mezi indiány Latinské Ameriky.
Lékaři záchranné služby. Po setkání s nimi nikdo netouží, ale když na to přijde, každý doufá, že dorazí co nejrychleji a budou vědět, co mají dělat. David Koudelka z Ostravy vyměnil relativní pohodu v bílém plášti za adrenalin u letecké záchranky.
Jan Hnízdil » Vydal jsem se na cestu změny. Je a bude nás mnohem víc
Dopis od pana Filipa Šumbery.
Vydal jsem se na cestu změny. Komplexní medicína je novým zůsobem medicínského myšlení a medicínské praxe, novým paradigmatem. Ta cesta není úplně snadná. Občas ztrácím síly i naději.
Hledám odpovědi na otázky proč dělám to, co dělám, jestli to vůbec stojí za to, jestli už není na záchranu pozdě. Nesnáze a pochybnosti převážil dopis, který jsem před pár dny dostal od pana Filipa Šumbery. Našel jsem v něm i odpovědi na svoje otázky. Četl jsem ho s tichou pokorou.
Moc Vám za něj, pane Šumbero, děkuji. Je krásné vědět, že nejsem sám, že je a bude nás mnohem víc. Dodal jste mi sílu na další cestu. Rád Vás přivítám na některé z besed. S jedinou podmínkou: nesmíte sedět vzadu, jako tichý posluchač. Vaše myšlenky a Váš hlas musí být slyšet.
Je mi ctí, že se o to mohu přičinit prostřednictvím blogu.
Srdečně. Jan Hnízdil
Zdravím Vás, pane doktore, rád bych Vám poděkoval za knížku Mým marodům aneb jak vyrobit pacienta. Po jejím přečtení jsem byl plný smíšených pocitů. Pozitivních a někdy až veselých, protože Váš výklad původu nemocí, jejich významu a paradoxně i přínosu pro člověka se Vám podařilo prezentovat lidským, často humorným způsobem.
Byly i pocity smutnější, protože jsem si uvědomil, jak těžké je ve zdravotnickém systému, založeném na pěstování nemoci, prosazovat něco, co lidem přináší naději, podnět pro pochopení nemoci a cestu k uzdravování. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Filip Šumbera, bydlím ve vesnici Hrušky poblíž Břeclavi, je mi 34 let.
Považuji se za člověka s blízkým, srdečným vztahem k přírodě. Pozoruji přírodu, učím se mnohé, co se ve školách neučí, vysazuji stromy, zajímám se o zdraví půdy. Ve své knize píšete o nejrůznějších zdravotních potížích, kterými pacienti trpí.
Mnohé z našich neduhů souvisí se stresem z dnešní „uspěchané“ doby, v důsledku imperativu (čího vlastně?) být výkonný, flexibilní a kdykoli použitelný. Souvisí také se zhoršující se kvalitou potravin. Potraviny získáváme z půdy.
Tak jako my se stáváme stroji na práci, určenými k výkonu a růstu (růstu), tak i půda je vnímána stále více jako jakýsi stojan na rostliny, hmota určená k co nejvyšší produkci čehokoli, co se dá nejsnáze zpeněžit. Na okamžik odbočím. Jsme svobodni, jak nám neustále někdo říká? Totalitu politickou jsme vyměnili za totalitu peněz.
Jsme vlastně schizofrenní společnost, která neví, co vlastně chce, jak bychom pak nebyli nemocní? Příkladem jsou Vánoce, mluví se o klidu, míru, o tom, jak bychom měli myslet spíše na nemateriální hodnoty.
Ale zkusme si představit, že by se tím lidé opravdu začali řídit, hned po svátcích by v televizi zděšení ekonomové a dramaticky se tvářící moderátoři hořekovali na tím, jak málo lidé utrácí. Druhý příklad je ten, že za účelem čehosi, co nazýváme ziskem, násilně přetváříme Zemi a sami sebe.
Přitom k dovolené a odpočinku si nejraději vybíráme místa, naším způsobem života postižena co nejméně. Kdejaký uhlobaron si rád postaví vilu na Šumavě. Co vlastně chceme? Jsme aktivními, vědomými tvůrci svého života nebo pasivními přijímači cizích představ a názorů? Je třeba začít u vzdělání.
Je dnešní vzdělávání cesta hledání, tázání se a způsob duševního rozvoje, sbližování lidí různých jazyků, ras a kultur, uvědomování si vlastní bytosti? Nebo naopak výcvik k předem stanovenému účelu, stát se flexibilní, poslušnou a snadno ovladatelnou a vyměnitelnou součástí „systému“. Všichni jsme jeho tvůrci i oběťmi.
Kdo stanovil, že peníze jsou nejvyšší hodnotou, že jsou vůbec hodnotou? Každé maličké dítě ví, co my nevíme. Když mu dáme jablko, tak ho sní, když mu dáme bankovku, patrně ji postupně roztrhá na kousky, děti rády trhají papír. Ano, jen papír… Vrátím se k půdě. Neustálým tlakem jsme vyčerpáváni my, neustálým tlakem je vyčerpávána půda.
Zatímco nám mají pomoci tablety a jiné chemikálie, půdě má pomoci umělé hnojivo a jiné chemikálie. V nemocné půdě nemůžou růst zdravé rostliny, které jíme, nemůžou být zdráva zvířata, jejichž maso jíme. Není-li zdravá půda, nemůžeme být zdrávi my. Půda je jeden z mnoha příkladů, ale upřednostnil jsem jej, prostě proto, že z něj získáváme skutečnou obživu.
Podobně by se dalo psát o vodě, o vzduchu atd. Máme-li uzdravit půdu, uzdravit sebe, je třeba uzdravit vztahy. Když se Vám podaří někomu pomoci a on se uzdraví, jak dlouho může zůstat zdráv v nezdravém prostředí? Člověk onemocní těžkou chorobou, ulehne do nemocnice, po vyléčení se vrátí zpět do prostředí, chorobou zamořeného. Může se však rozhodnout toto prostředí uzdravovat.
Chceme-li být zdrávi, chce to položit si otázku: Proč dělám to, co dělám, co tím vyjadřuju, jaké to přináší důsledky, kdo vlastně jsem? Chyby, hříchy či jak to nazveme, které pácháme vůči přírodě, pácháme vůči sobě. Vztah člověka k přírodě je jako vztah násilného muže k ženě. Nahraďme teď slovo příroda slovem žena. Je krásná, plná barev, vůní i smyslných tvarů.
Stará se o nás, dává nám jíst a pít, šatí nás, hřeje nás, léčí nás. A nám se to zdá málo, tak ji bijeme. Dává nám stále víc, a my ji víc bijeme. A ona, přestože se o nás pečlivě stará, začíná stonat, dostane horečku, práce pro nás ji vyčerpává (klimatické změny, oteplování planety, vyčerpávání půdy).
Najednou nám dochází, že se bez ní neobejdeme, že bez ní zemřeme hladem, žízní, zimou, nemocemi. A tak, ačkoli ji stále bijeme, sem tam ji namažeme léčivou mastí (čistírny odpadních vod, recyklace odpadu, zákony na ochranu půdy, vyhlašování CHKO a NP atd.).
Zároveň si občas myslíme na jinou, ošklivou, rudou, studenou, prťavou, poďobanou (úvahy o kolonizaci Marsu) Jen občas se odvážíme se podívat svojí ženě do tváře a všimneme si, že je přes naše týrání pořád krásná. A občas v nás zableskne náznak citu. Možná v této fázi vztahu k přírodě se začínáme nacházet.
Je potřeba se tedy popostrčit, paradoxně jako v té reklamě na čokoládu Milka. Můžeme uzdravit svůj vztah k přírodě i k sobě z kořistnického, drancovného na tvůrčí, spolupracující, milující. Začít se dá různě. Jako první přichází myšlenka, vzešlá z pocitu potřeby. Myšlenky se dají spojit sdílením a hovořením o nich.
Dům se dá stavět jen od základu, proto nečekejme naivně, že změna přijde z politických výšin, pahorkatin nebo nížin. Jedno z nejvulgárnějších slov, které kdy člověk vymyslel, je ODPAD. Změnou slova odpad na slovo poklad a změnou náhledu na to, co dosud považujeme za odpad, můžeme uskutečnit skutečnou revoluci. Bez praporů a bez Aurory, i bez sametu.
Nedávno jsem viděl na internetu Jaroslava Duška a líbilo se mi jeho přání: „chci být kompost“. Pro mnoho lidí možná nepochopitelné, proto třeba častěji taková slova vyslovovat. Je v nich obsaženo víc důležitého, než ve zprávách o růstu HDP… Vracím se na chvilku zpět a posílám omluvu Marsu, že jsem ho přirovnal k ošklivé ženě. Mars je krásný, ale ne jako partner pro život.
Nedávno jsem, pane doktore, slyšel Váš rozhlasový rozhovor, byl jste tam ještě s nějakým kolegou, hovořili jste o pohybu a jeho významu pro lidské zdraví. Máloco je tak postiženo komercí, jako sport a pohyb. Vidíme reklamy na různá cvičící zařízení, rotopedy, fitcentra atd.
Nic proti tomu, v některých městech je docela obtížné najít místo, kde by se člověk mohl v klidu projet na kole, proběhnout či projít pěšky na čerstvém vzduchu. Je to zvláštní, že vytváříme prostředí, kde se tyto zdravé aktivity stávají luxusem, vzácností. A to prý naše životní úroveň stoupá.
Ale kdo to vlastně určuje, že? Rád bych viděl reklamu: „choďte pěšky“ nebo „koste kosou“, ale asi se nedočkám. Tyto aktivity „vynesou“ jen těm, kdo je provozují. Nohy má každý od narození a kosa není žíznivá po benzínu. Kosení kosou jsem připomněl, protože je považováno za jeden z nejzdravějších pohybů, navíc s dvojím užitkem. Uděláte něco pro své tělo i pro své králíky. Výrobci křovinořezů, sekaček a producenti ropy budou trochu méně nadšeni. Lidé hodně dají na „celebrity“, kdyby se například na billboardech objevila třeba Taťána Kuchařová v bikinách, opřená o zbrusu novou, naklepanou kosu se sloganem „kosení je sexy“, věřím, že spousta mužů by začala hledat v kůlnách kosu po dědovi. Pro ženy by tam mohl být třeba… George Clooney (je tady!). A co třeba takové zahradničení? Málokterý pohyb je tak zdravý, jako piplat se v záhonku mezi zeleninou a kytkami, na čerstvém vzduchu. Půda je přítel. Po revoluci mnozí politikové razili názor (bohužel úspěšně), že zahradničení je jakýsi primitivní přežitek z doby socialismu. Smetiště dějin je naštěstí neúprosné… Pane doktore, snad Vás nebude nudit délka mého spontánně a bez konceptu psaného dopisu. Chtěl jsem něco napsat vzdělanému člověku, který se snaží pomáhat. Viděl jsem některé vaše přednášky, rozhovory a jiné akce a docela rád bych se někdy, jako tichý posluchač, některé z nich zúčastnil. Vážím si Vás, Vašeho kamaráda Jaroslava Duška a všech lidí, kteří chtějí sbližovat. Nemáte lehkou práci, ale nejste sami. Je a bude nás mnohem víc.
Děkuji Vám. S pozdravem. Filip Šumbera
Simulační medicína prostoupí výuku na celé Lékařské fakultě MU
Pro získávání mladých lidí pro medicínu, je důležité zdůrazňovat skutečné naplnění, které člověku dává práce lékaře. Je s ním spojená velká míra satisfakce, kterou jinde jen tak nezažijete.
Ve svých 41 letech má už Petr Štourač v běhu profesorské řízení.
Šéf kliniky dětské anesteziologie a resuscitace je zároveň ředitelem nově vznikajícího Simulačního pracoviště Lékařské fakulty MU (SIMU), strategického projektu za stovky milionů korun, který má ambici posunout výuku medicíny do nového tisíciletí.
Sám z toho všeho prý má pocit neskutečna, ještě před několika lety si nic z toho nedovedl představit.
Vaše specializace je anesteziologie, což si laik většinou představí, jako člověka, který jen tak sedí u operace a dávkuje nějaké uspávací látky. Předpokládám, že realita bude složitější. Myslím, že lidi trochu podceňujete.
V České republice máme výhodu, že v minulém století vznikly kvalitní lékařské seriály i na reálném podkladě, takže ten, kdo viděl Nemocnici na kraji města, si určitě pamatuje postavu doktorky Dany Králové hrané Janou Štěpánkovou. Díky ní jste si mohl udělat docela dobrou představu o práci anesteziologa ještě v době, kdy tento obor nebyl zcela vyčleněný z chirurgie.
Faktem ale je, že v chirurgických týmech vždycky víc zářil a září ten, kdo nese skalpel, než ten, kdo zajišťuje komfort pacienta.
Takže byste práci anesteziologa stručně popsal jako zajišťování komfortu?Určitě si to zaslouží vysvětlení. Komfortem se myslí zejména bezbolestnost operace, ať už při nějakém lokálním umrtvení nebo při totálním znecitlivění a uvedení do spánku. Často se ale zapomíná zdůrazňovat i zajišťování bezpečnosti.
Přestože je dnes anestezie už velmi bezpečná, daleko bezpečnější než chirurgická fáze operací, tak samozřejmě i při ní mohou nastávat komplikace, při kterých jde o život. Přece jen připravujete člověka pro účely zákroku o některé životní funkce, o vědomí, dýchání, citlivost – a ty musíte zase navrátit.
V případě citlivosti navíc s podmínkou, aby pooperační bolest byla snesitelná a pacient komfortně prošel i pooperačním obdobím.
Anesteziolog už tedy dnes není jen člověk sedící u operace? Už to dávno není tak, že vše začíná prvním řezem a končí poslední stehem. Dneska anesteziolog zejména u komplikovanějších zákroků figuruje už u příjmu pacienta, účastní se samozřejmě operace a věnuje se mu i po operaci. Rozsah a objem práce anesteziologů je v kontextu zdravotnictví enormní.
Každé zařízení, kde je akutní péče, což je asi 150 míst v republice, musí mít zajištěnou anesteziologicko-resuscitační službu. Ročně se v České republice podá přes 800 tisíc anestezií, a s jistou nadsázkou se tak dá říct, že skoro každý desátý Čech prodělá v průběhu roku anestezii.
Obor specializačního vzdělávání v oblasti anesteziologie a intenzivní medicíny je dnes největší ze všech.
Jaký by měl být dobrý anesteziolog? Na první pohled se může zdát, že je to takový nemluvný člověk, co se při operaci dívá na monitory, ale realita je taková, že musí být velmi komunikačně zdatný.
Na rozhovor s pacientem nemá moc času, takže musí dokázat mluvit ve zkratce, klíčová je pro něj schopnost týmové spolupráce v rámci všech fází kolem operačního zákroku a v neposlední řadě musí být i organizačně zdatný. Velmi často jsou to lidé, kteří vedou jednotky intenzivní péče.
Často se pak anesteziologové dostávají i do dalších vedoucích pozic v nemocnicích, třeba v obou fakultních nemocnicích v Brně jsou ředitelé anesteziologové.
Chce se do vašeho oboru studentům? Narážím na to, že v posledních měsících se intenzivně mluví o hrozícím nedostatku lékařů.
Nedostatek lékařů je dnes celosvětový problém a anesteziologie je obzvlášť v některých zemích hodně na paškále, třeba v USA se často uvádí, že je to jeden z nejnáročnějších oborů medicíny a jsou v něm vysoké míry sebevražd.
My si to v Česku asi umíme udělat hezčí, ale faktem je, že atraktivitu oboru pro studenty jsme si museli trochu vybojovat. Nebyl to totiž tradiční předmět.
V době, kdy jsem studoval v Hradci Králové, jsem se k anesteziologii dostal vlastně jen velmi okrajově v rámci propedeutiky, takže ani nebylo moc příležitostí, jak za studií získat lásku k tomuto oboru. A to nemluvím o tom, že je potřeba ještě narazit na někoho, kdo vás umí trochu zaujmout.
Jak jste si tu atraktivitu vybojovali? Před více než deseti lety jsme se rozhodli, že upozorníme na to, že akutní medicína je taková spojovací nit mezi klinickými obory. Vzali jsme to přes moderní formy vzdělávání a založili výukový portál AKUTNĚ.
CZ, který se dá využít k sebevzdělávání, ale nabízí třeba i zdroje pro kontaktní výuku. Roubujeme na to zájem studentů, kteří velkou část portálu a aktivit s ním spojených pod vedením lékařů dělají sami, a tím nahlížejí hlouběji a hlouběji do oboru.
Někteří zjistí, že to pro ně není, ale asi třetinu z těch několika stovek mediků, kteří aktivitami portálu prošli, jsme pro obor zachytili. To považuji za ohromný úspěch.
Studenty ale samozřejmě motivujeme i v rámci běžné výuky a musím říct, že třeba na mé klinice v brněnské dětské nemocnici s personálním obsazením problém nemáme. Celková situace ale není dobrá.
Přes akutní medicínu zachycujete lidi pro anesteziologii? Laikovi se to může zdát jako nesouvisející, ale pojítkem je, že vycházíme z hrozícího selhání základních životních funkcí a jejich záchrany.
To se nejlépe naučíte propedeuticky jako elév na anesteziologii, kde každý den zbavíte třeba deset patnáct lidí některých životních funkcí a pak je řízeně navrátíte.
To není zas tak odlišné od akutní medicíny, kde se dostáváte k lidem, kterým životní funkce selhávají, a vy je zvýšeným úsilím také navracíte.
Jak mladé lékaře motivujete? V každém oboru se dá mluvit o tom horším a o tom lepším. Asi nikoho nemůžou moc motivovat opakující se řeči o tom, že je to náročné povolání za málo peněz a že nebudete mít osobní život.
Co je podle mě důležité zdůrazňovat, je skutečné naplnění, které člověku dává práce lékaře. Je s ním spojená velká míra satisfakce, kterou jinde jen tak nezažijete, a také jistá společenská prestiž.
A pak je tu samozřejmě i otázka uplatnění: Trh práce má své výkyvy, po lékařích je poptávka neustálá.
Kdy se u vás rozhodlo, že budete lékařem? Bylo to až na střední škole. Dlouho jsem chtěl být spisovatel a pak programátor, byl jsem v informatické třídě na Gymnáziu Vídeňská.
Dokonce jsem měl počítačovou firmu, která se zabývala síťováním, takže se zdálo, že to mám nalajnované, ale něco se změnilo. Nedokážu asi říct přesně, co to bylo, ale získal jsem pocit, že medicína je směr, který mě dokáže víc naplnit, že je to něco, co má trochu vyšší cíl.
Řekl jsem si, že to zkusím, opravdu jsem nevěděl, jestli se na medicínu dostanu, a ono to vyšlo.
Jak jste se nadchnul zrovna pro anesteziologii? Původně jsem chtěl být pediatr, pak dlouhou dobu chirurg, ale obecně jsem směřoval k nějakému akutnějšímu rozhodovacímu algoritmu.
Plánoval jsem si, že budu lékařem záchranné služby, a tak jsem se přihlásil na místo na ARO s tím, že tam získám potřebné dovednosti a zkušenosti. Jenže tam mě to během krátké doby zcela pohltilo a jak jsem prošel vším možným, tak se postupně ukázalo, že doma jsem na sále jako anesteziolog.
Oblast mě zajímala i vědecko-výzkumně, takže dnes už máme s kolegy řadu publikačních úspěchů i v mezinárodním kontextu.
Bavíme se pár dní poté, co za sebou máte první profesorskou přednášku, lze tedy očekávat, že se v dohledné době stanete profesorem. Habilitaci jste dělal relativně nedávno.
Jak je to možné? Sám na to trošku koukám, ale ono je to tak, že když jsem obhajoval dizertaci, tak jsem měl skoro splněné podmínky na habilitaci, a když jsem se habilitoval, tak už jsem mělo skoro splněno na profesuru.
Navíc to není až zas tak strašně neobvyklé, i když se musím přiznat, že z toho mám občas pocity neskutečna, tak je potřeba zůstávat nohama na zemi. Nebýt rodiny, přátel a skvělých spolupracovníků, nic z toho by nebylo. A upřímně, spíš než z vlastních úspěchů mám radost ze svých žáků a kolegů.
Třeba moje studentka Martina Kosinová nedávno dokončila doktorát a ve svých 31 letech už taky dává dohromady habilitaci. Můj syn je teď v první třídě a ohromně mu jde čtení a docela i psaní. Z toho se opravdu raduju.
Jste nově ředitelem SIMU, tedy vznikajícího Simulačního pracoviště Lékařské fakulty MU, které se má stát místem, kde se bude odehrávat nácvik nejrůznějších situací a dovedností v lékařství. Jak to všechno, o čem jsme se bavili, souvisí se simulační medicínou? Velice úzce.
Simulace vždy vycházejí z vysoce rizikových provozů. Známe je z letectví nebo z vojenství, kde ještě dávno před nástupem sofistikovaných technologií existovaly nácviky a simulace krizových situací, kterými je potřeba si projít dřív než v praxi, protože v praxi jde o život a ztráta lidského života je to nejhorší, co se může stát.
V akutní medicíně je to úplně stejné. Když máte chronickou nemoc, tak tam se dá jít tak říkajíc pozvolna, není celkem problém vzít medika k chronicky nemocnému pacientovi nebo k dlouho plánované operaci.
V akutní medicíně se ale věci dějí náhle a trvají v řádech minut, medici se k nim jen tak nedostanou a když, tak si nemůžete dovolit desetkrát je pokazit s tím, že po jedenácté už se to povede.
Náš obor tedy přirozeně hraje v simulační medicíně prim. Samozřejmě se to ale mění, ať už s rozvojem technologií, například virtuální reality pro výuku chirurgie, nebo s rozvojem poznání, na co všechno se dá simulace použít – třeba na týmovou spolupráci nebo rozhodovací proces.
MUDr. je doktor všeobecného lékařství a to se určitě nezmění. Je ale rozumné umožnit určitou míru specializace při zachování základních požadavků, tedy ve smyslu prohloubení v nějaké oblasti.
Bývá také zmiňováno, že klesá ochota pacientů stát se součástí výuky.
Západní společnost je založená na individualitě a integritě člověka, což je nepochybně pozitivní věc, jakkoliv to při výuce medicíny věci komplikuje a nutí nás to hledat nové cesty, jak dosahovat naší expertízy.To však neznamená, že zmizí trénink s reálným pacientem, musí ale být až tím, co následuje po nácviku, stejně jako pilot letadla taky sedá za knipl letadla až úplně nakonec.
Za oknem pracovny, kde děláme tento rozhovor, je vidět staveniště simulačního pracoviště, které má být hotové do dvou let.
Kdybyste si představil situaci za deset let – co to udělá s lékařskou fakultou a výukou na ní? Zásadní změna ve smyslu revoluce to nebude, jakkoliv to tak může vypadat. Pořád budeme poskytovat vzdělání budoucím lékařům, kteří skončí s titulem MUDr.
Bude to kvalitativní a evoluční posun. Věříme, že jak se mění společnost a spektrum lidí, kteří míří na lékařské fakulty, a také spektrum profesí v medicíně, musí se změnit i způsob jejich vzdělávání.
Absolventi budou určitě ovládat některé věci lépe, respektive my si budeme jistější, že je na konci studia skutečně ovládají. Půjde jak o měkké dovednosti spojené s komunikací nebo prací v týmu, tak třeba o praktické dovednosti při chirurgických zákrocích.
Vzniknou nějaké nové možnosti pregraduální specializace, třeba právě na tu chirurgii? MUDr. je doktor všeobecného lékařství a to se určitě nezmění.
Je ale rozumné umožnit určitou míru specializace při zachování základních požadavků, tedy ve smyslu prohloubení v nějaké oblasti. Na Lékařské fakultě MU tomu jdeme naproti už nyní, máme pediatrický směr nebo úspěšný program P-Pool zaměřený na vědeckou přípravu.
V souvislosti se SIMU přemýšlíme i o dalších a chirurgie se nabízí, není to ale ještě rozhodnuté.
Simulační pracoviště bude prostupovat celé studium medicíny? Nebude to určitě sto procent, chceme to zavádět jenom tam, kde to dává skutečně smysl, ale ve výsledku se zřejmě ve většině předmětů nějaká část bude odehrávat na simulačním pracovišti.
Cílem je mimo jiné studenty naťuknout, aby zjistili nejen, co by je mohlo bavit, ale také pro co mají talent. Není totiž nic horšího, než když člověk těsně před atestací zjistí, že si vybral specializaci, pro kterou nemá předpoklady. Může to být jemná motorika, trojrozměrná představivost či komunikační dovednosti.
Věříme, že budeme umět lidem říct, že jim něco objektivně jde lépe nebo hůře díky tomu, že si to vyzkouší.
Co pro vás osobně znamená, že se takhle z okna díváte, že už se to skutečně děje? Občas tomu nemůžu ani uvěřit. Práce na projektu začaly už v roce 2014 a že jdeme do finále, je skutečně unikátní věc v širokém mezinárodním kontextu a ne jen, že si to tady mezi sebou říkáme.
On to není jen ten dům a všechno vybavení, co v něm bude. Jde především o obsah, to že univerzita z toho udělala svou strategickou prioritu, bez čehož by se to nikdy nestalo, a že fakulta se rozhodla takové pracoviště napojit na celý průběh studia.
Pro mě osobně je to pak velká odpovědnost, protože i když se může zdát, že jsme již něčeho dosáhli, tak jsme vlastně na začátku.