Jmenuje se Ropucha Coloradská (latinsky Bufo Alvarius). Tato žába žijící na území Mexika a USA na pomezí sonnorské pouště je velmi zajímavá. Na povrch vylézá pouze v noci, v období dešťů od května do července.
Halucinogenní účinky žáby znali již místní domorodí obyvatelé a využívali je pro své náboženské obřady. Pro získání halucinogenu se žába odchytí, látka se extrahuje ze žláz a žabka je opět vypuštěna na svobodu, takže se jí nic nestane. Její jed se za 4 – 6 týdnů obnoví.
Prostřednictvím obranné látky, kterou žába produkuje, zažívají lidé zkušenosti sjednocení s Univerzem, jednotou a často nahlížejí do jiných světů.
Podle vyprávění některých účastníků této žabí seance se však může nadobro změnit člověku život a nemá-li zkušeného průvodce nebo chcete-li instruktora, často vede požití této látky k psychickým problémům.
Mnoha lidem naopak tato žába pomohla a jejich život se zkvalitnil.
Tento ropuší jed využívali již Aztékové a Mayové v rámci náboženských rituálů.
O znovunalezení tohoto léčebného žabího extraktu se zasloužil v šedesátých letech Dr. Octavio Rettig, jenž patří dodnes k propagátorům této medicíny. Dokonce to byl on, kdo znovu naučil kmen Seri žijící v sonnorské poušti používat tuto látku. O jejích účincích a užívání také psal známý psychiatr českého původu MUDr. Stanislav Grof.
Látka, kterou žába produkuje, se jmenuje 5-MeO-DMT, halucinogenní trypamin. Tato látka se inhaluje převážně kouřením z dýmky a její účinek trvá asi 15 minut. Dalších 30 minut trvá tzv. after-glow, tedy zkušenost, která se zpracovává.
Vypadá to tedy, že jde o docela krátký zážitek, v našem pojetí času. Pro člověka, který tuto látku inhaluje, však čas plyne úplně jinak.
Odehrává se daleko za smyslovými vjemy a vědomí se často ztotožňuje s Univerzálním vědomím za prostorem a časem.
Další 2 – 3 týdny jsou rozhodující. V té době se prý člověk překvapivě mění a je to doba, kdy by měl každý mít nablízku někoho, kdo mu může pomoci. Naštěstí existují i u nás tzv. podpůrné skupiny, kam se může účastník tohoto výletu za hranice vědomí obrátit.
Tato substance nevyvolává závislost a není zatím tedy na seznamu návykových látek, takže je její užívání v souladu se zákonem. Přesto je třeba určité opatrnosti při výběru skupiny či šamana, který nám tuto zkušenost poskytne.
Na toto téma vznikl také film „Bufo Alvarius – The Underground Secret“ natočený v roce 2017. Ten natočila skupina lidí zajímající se o mystiku a šamanismus.
Dokument je jedním z projektů spolku Asaya, pod jehož jménem probíhají po celém světě workshopy a přednášky.
Jelikož tato terapie pochází z šamanských tradic, nevyplácí se pouhá zvědavost a člověk by si předtím měl projít minimálně nějakou lehčí zkušeností, jako je například holotropní dýchání. Psycholog Michael Vančura například nedoporučuje terapii ani lidem se slabším srdcem, jelikož účinek látky je velmi rychlý a tělo je po dobu působení látky paralyzováno.
Silnější než LSD. Jaké to je, když si „dáte žábu“ – Magazín Reportér
Kamarád mě pozval na žábu. „Díky, ale konzumaci žab, šneků a ústřic se spíš vyhýbám. Pojďme radši na steak,“ odpověděla jsem.
Na steaku jsme si ujasnili, na co mě Tomáš vlastně zve – jde o přírodní psychedelikum, 5-MeO-DMT, které se získává ze sonorské ropuchy Bufo alvarius. Sekret, který se nachází ve žlázách, žába používá jako obranný mechanismus proti predátorům. „Takže mě zveš na panáka jedu?“ ptám se.
„Pro účely rituálu se látka evaporizuje a následně vykouří, nic se ti nestane. Je to obdoba LSD, jen ve větší potenci; rozdíl mezi tímhle a tripem na LSD je v tom, že účinek žáby trvá jen čtvrt hodiny, během který se ti rozpadne ego.“
Moje osobní zkušenost s psychedeliky spočívala ve schroustání hrsti sušených lysohlávek, které mi dal kdysi někdo po našem koncertě.
Ztěžkly mi nohy, táhlo mě to ven, a tak jsem se vydala domů, cestou jsem si povídala se stromy a loužemi, doma jsem se neprozřetelně podívala do zrcadla a tam nahlédla všechno, co jsem v životě nechtěla vidět, a po zbytek noci jsem bušila hlavou do zdi. A tak jsem se rozhodla, že bude lepší do ničeho moc nešťourat.
„Dostaneš se do stavu neduality, rozplyneš se v energii. Pak se vrátíš, ale změní ti to život,“ pokračuje nadšeně Tomáš.
„To by mě zajímalo, jak ti žába změní život.“
„Otevře ti obranný filtry a ty nahlídneš do univerza a do vlastního nevědomí… nenajdeš tam nic než sama sebe. Je to jako zásah světelným mečem, bleskurychlá transformace.“
Chci vůbec transformaci? Žila jsem zrovna život, ve kterém mě všechno, co dělám, naplňovalo. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel a skvělou dceru.
V partnerských vztazích ale jako bych se opakovaně dostávala do stejné smyčky, hlavní emocí byl strach, silný potenciál některých vztahů se často rozplizl na zdánlivé banalitě a nedokázala jsem s tím nic dělat.
Cítila jsem, že to mám v hlavě srovnané, ale že mám spoustu vytěsněných zranění na úrovni instinktů. Zároveň jsem věděla, že s tím už umím pracovat.
Říkala jsem si, že takhle bych mohla dožít, spousta lidí vůbec žádné dveře pořádně neotevře… Ale zároveň mě lákala možnost vyzkoušet potenciál žabího sekretu. Tak jsem se přihlásila na konzultaci vedenou psychonautem Slávkem, který se objevil v českém filmu zabývajícím se účinky této látky The Underground Secret.
Na konzultaci
Přišlo asi dvacet lidí. Měli jsme nejprve krátce říct, jakou máme zkušenost s psychedeliky, případně jakou trpíme chorobou.
Slávek pak mluvil o tom, že zážitek je potřeba nebrat na lehkou váhu, že na rozdíl od ostatních psychedelik se dostaneme až za roli pozorovatele, což není úplně běžný stav.
Následná integrace může být lehce dyskomfortní, ale nepříjemné stavy prý nikdy netrvají déle jak půl hodiny. Zdůrazňoval, jak důležitý je „set“ – vlastní záměr a očekávání, a „setting“ – prostředí a práce průvodce.
Nahlásila jsem astma a boreliózu a dozvěděla se, že žába je i léčivá, protože srovná imunitní systém.
Radila jsem se s blízkým kamarádem Heartem, který pracuje jako lékař, a ten mi napsal: „Je to jediná droga na světě, kterou bych chtěl vyzkoušet.
Současně jsem to nikdy nezkusil právě proto, že je to zkratka, a viděl jsem na vlastní oči, jak může skončit člověk s disponibilitou k delarvaci psychózy, kdy po jednom jediném tripu nepřejde sám ulici a o sociální integraci si může nechat jen zdát.
Je to zkratka, a ještě dost bizarní. Navíc ta králičí nora může být dost hluboká a obsahovat věci, které vidět nechceš.“
S Tomášem na druhém steaku
„Mě na tom fascinuje to, jak nějaká molekula může způsobit něco takovýho, napojí se na receptor a spustí lavinu efektů. Dítě máš velký a stejně už jsi mimo systém, pojď do toho,“ přemlouvá mě Tom.
Měla jsem zrovna za sebou pár dramatických změn, intenzivním psaním jsem začala spoustu věcí čistit. V souvislosti s žábou jsem si řekla, že bych se mohla posunout ještě víc.
Tak trochu jsem si představovala, že ze mě během té čtvrt hodiny všechny usazeniny vyhrábne a odplaví.
Zároveň jsem tušila, že je ve mně zasutých docela hodně traumat už z dětství, a tak jsem si připustila i možnost, že ten proces bude peklo, ale že s tím zkusím pohnout. Nedošlo mi, že si tím vytvářím svůj „set“.
Rituál
Na louce pod barrandovským mostem jsem vyšlukla žabí sekret z fajfky mexického šamana Octavia, během vteřiny mi projel hlavou fialový zkrat, vymazalo se mi tělo, cítila jsem, jak se kácím a ocitám mimo čas a prostor, jako taková kulička v temnotě. Ještě jsem si stihla pomyslet „tak, a máš, cos chtěla, tohle je absolutní konec“. Pak následoval už jenom nesnesitelný pocit, dal by se identifikovat jako boj o život nebo jako konfrontace se smrtí.
Slyšela jsem sama sebe, jak neartikulovaně řvu. Tomášovi leknutím vypadlo kafe z ruky.
Takhle jsem prožila celou čtvrt hodinu, která trvala stejně mnohem déle, protože „tam“ neexistuje čas. Jako bych byla v pasti a někdo mě mordoval. Do neduality a rozplynutí se v energii jsem se nepropracovala.
Co se stalo, nevím, buď to narazilo na hráz ze strachů, anebo na pracně vybudovanou identitu, na níž jsem vlastně celý život hodně lpěla a kterou jsem si hýčkala jako jedinou jistotu a kompas.
Pak jsem se probrala, objevila se tvář šamana Octavia v desetinásobné velikosti, jeho potlesk, moje úleva a pocit, že to bylo správné rozhodnutí, i když jsem pořád opakovala, že jsem umřela. Za pár hodin jsem odjela domů.
Následující měsíc
Cítila jsem se jako po lobotomii; mechanismy, na kterých člověk fungoval před žábou, byly pryč. Zmizela mi emoční paměť, takže žádná vzpomínka nevyvolala žádnou emoci. Nešlo vůbec přemýšlet, což bylo děsivé. Připadala jsem si jako mimozemšťan, kterému implantovali do hlavy manuál, takže umí řídit auto, napsat článek, koupit chleba, ale moc neví, co si tu má počít.
Život jsem viděla jako takovou křečovitou, bezvýznamnou a falešnou hru, kterou se mi vůbec nechce hrát. Kdyby mi někdo nabídl, jestli nechci být radši ještěrka, určitě bych to brala.
Navíc jsem měla každý den strašné úzkosti, do toho jako by mi někdo bodal do srdce, v hlavě zemětřesení, a rozjel se mi docela intenzivně tinnitus, šelest v uších; byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala popoběhnout ani metr.
Heart mi napsal: „Věděl jsem, že to uděláš. Myslím, že je jedno, jakou cestou člověk ty dveře otevře, zůstanou pak otevřené, protože ten pohled skrze ně nezapomene, i když třeba zůstane jen pocit.
Je to trošku jako z Mrtvé nevěsty od Burtona; člověk začne chápat souvislosti a uvědomovat si tu šíři. Vedlejším produktem toho je jakási nepatřičnost a labilita, jako by na člověka doléhala tíže vztahů a propojeností.
To se srovná, hlavně že tě to nepoškodilo.“
Tím jsem si ale nebyla vůbec jistá. Cítila jsem se úplně na hraně, jako bych někde uvízla a prožívala pocit odcizení. Každý den jsem měla dojem, že buď umřu, nebo se zblázním.
Šaman Octavio odletěl do Mexika podojit další žáby a psychiatr mi řekl, že se to v mém případě nepovedlo, protože jsem nebyla asi připravená, ale že má bohužel plno.
Ať zkusím nevěnovat těm symptomům pozornost, že přejdou.
Jenomže nepřecházely. Moje vědomí bylo zaplavováno množstvím pocitů, hlasů, vizí a zjitřených emocí. Cítila jsem, že ztrácím kontakt se zemí a nikomu to neumím vysvětlit. Dostávala jsem dotazníky, ve kterých jsem měla zaškrtnout, jestli jsem o. k., nebo zda mám deprese či sebevražedné tendence.
Ale na maily, že potřebuju pomoct, odpovědi nepřicházely. Spíš než sebevražedné myšlenky to byl boj světla a temnoty – a já jsem se cítila zodpovědná za výsledek téhle bitvy, ve které jsem se ocitla sama.
Do toho jsem měla spoustu koncertů, a nechtěla jsem je rušit, navíc probíhaly kupodivu skvěle, možná právě proto, že jsem neměla absolutně žádné ambice ani představu, jak bych chtěla, aby věci dopadly. Probouzely se mi instinkty, táhlo mě to úplně automaticky k lidem, kde jsem cítila vnitřní soulad.
Fyzicky jsem se cítila pořád hůř – v hlavě elektřina, v srdci bodání, občas jsem si musela vzít neurol.
Uvědomila jsem si, jak málo opravdové podpory kolem sebe člověk má. Kamarádka doktorka mi řekla, že vypadám dobře, jsem opálená, tak ať se uklidním, protože všichni stárneme, a že jsem trochu hypochondr. Den nato jsem se skácela v metru a nějaká slečna mě dovedla domů, kde jsem byla chvíli ještě úplně mimo. Nechala jsem se vyšetřit. Všechny testy dopadly dobře.
Dala jsem si úkol, že se musím zachránit. Jednou z mála pomocí zvnějšku byla mailová komunikace s Heartem: „Základní poučkou přežití je dělat činnosti zdánlivě ‚neúčelné‘, což pomáhá vystoupit z kruhu. Na to se soustřeď.“
Koupila jsem deset pytlů hlíny a vyrobila spoustu záhonů. Začala jsem znovu cvičit tai-či. Cítila jsem intenzivní a úplně jinou propojenost s přírodou. Zároveň jsem byla pořád dost mimo a ten stav nešel přijmout. Před usnutím jsem se propadávala do astrálu, kde jsem potkávala spoustu cizích lidí a jejich příběhů.
Překvapivě mi nikdo nebyl schopen říct, co přesně látka 5-MeO-DMT v mozku dělá.
Až jsem narazila na zajímavý článek od amerického spisovatele Michaela Pollana, ve kterém vysvětluje, že látka odstaví mozkovou kůru od hlubších vrstev mozku, kde je centrum sebereflexe a kde si vytváříme příběh o své identitě.
A najednou se stane to, že jiné části mozku, které normálně komunikují přes tento rozbočovač, začnou komunikovat mezi sebou a my můžeme vidět věci z úplně jiné perspektivy.
Časem jsem si opravdu všimla, že nejedu v těch zaběhaných kolečkách o tom, co znamenám a kdo jsem. Tohle rozhodně může hodně pomoct lidem, kteří se topí v depresích a v hlavě se jim opakují negativní mantry.
Jenomže pocit odcizení ani fyzické problémy nemizely…
Bad trip
Nechcete jít k doktorovi s tím, že kouříte žáby. Navštívila jsem psychiatra Honzáka, který mi dal antidepresiva – prý jsem zažila „bad trip“, nepříjemný zážitek po požití psychotropní látky, a sama to nezvládnu, protože nastal prudký pokles serotoninu. Prášky skončily pohřbené v šuplíku.
Odjela jsem do hor a náhodou tam potkala terapeutku Jitku Vodňanskou, která mi řekla, že se všechno vyvalilo moc náhle, dělala se mnou uzemňovací cviky, mantry, vyprávěla mi o svojí spirituální cestě, která také nebyla úplně prosluněná, a doporučila mi skvělou terapeutku.
Mezitím si žabí parta uvědomila, že je situace vážná, a dostávala jsem vzkazy, že musím jít ještě jednou, protože se proces nedokončil. Na další ponor do králičí nory jsem si ale netroufla.
Během terapií mi došlo, jak je proces přípravy a integrace důležitý. Průvodce vám má poradit, jak nastolit uvolnění, aby se člověk odevzdal situaci.
„Bad trip“ je většinou panická reakce na to, co se po požití psychedelik děje ve vaší hlavě, což je náročné, protože někdy vyplouvají na povrch neotřesitelné pravdy. Podstatou integrace je pak přijmout naši temnou stránku a naučit se, jak mít strachy pod kontrolou.
Jak ponechat základy, které ustály nápor zkušenosti, a očistit je, rozeznat ty nepotřebné a iluzorní mechanismy, na kterých člověk zbytečně lpí. U nás bohužel chybí rámec pro uchopení tohoto procesu.
Asi po třech měsících jsem se začala dostávat do normálu, jako kdyby vnitřní kompas nabral směr. Když jsem zrovna nepociťovala, že se blíží infarkt, vracel se i humor. Takže když mi kamarád z Bostonu vyčítal, že mě varoval, odepsala jsem mu slovní hříčkou: „I frogot.“
Sešla jsem se s Jardou Duškem, který nikdy žádné látky měnící vědomí nekonzumoval – když už cítí potřebu, jde na týden do tmy. „Tak co, Evičko?“ zeptal se, srkaje malinádu.
„Nastartovala se nějaká transformace a já vlastně nevím, jak to dopadne.“
„Přestaň svůj život pořád interpretovat. Možná je dobře, že sis tím prošla sama a nestala se žabím služebníkem, i to zdánlivý osamění má svůj smysl, protože přecházíš do jiný úrovně vědomí a tu potřebu skupinový podpory, ať už máš pocit, že jsi tam správně, už nepotřebuješ a necháváš ji za sebou. Vem všechen hnůj, co se ti v životě stal, a pohnoj s tím strom Bódhisattvy.“
Pak jsem dostala dlouhé objetí a slyšela, jak Jarda ještě z dálky křičí: „Všimni si, že život tě má rád a stojí při tobě!“
Současnost
Uběhly čtyři měsíce pozvolného návratu, ego je zase na stráži, mám klidnější pohled na realitu; víc vnímám, že spolu všichni nějak souvisíme.
Uvědomuju si, že neexistují vina a trest – trestáme se sami vším tím, co nevyřešíme. Skoky do neznáma nejsou jednoznačně zaručená zkratka směřující k vyřešení – to stejně musí každý sám.
Zkušenost, která způsobí dočasnou smrt ega, ale rozhodně člověka navždycky změní.
Co se změnilo u mě: To bodání u srdce jako by něco zprůchodnilo, takže vím, že láska je ta nejdůležitější věc na světě, jakkoli banálně to zní. Nemám tolik potřebu někam patřit, cítím se svobodnější, o spoustu lidí jsem přišla, ale spoustu jsem jich objevila.
Přeskládaly se mi hodnoty, inteligence určitě není na horní příčce, spíš něco jako celistvost. Jsem šťastná za tenhle rámec reality.
Za to, že vidím stromy, můžu uvařit knedlíky a vykoupat se v rybníce, což samozřejmě může být způsobeno tím, že to několik měsíců nešlo…
Každopádně tohle je rada pro toho, kdo by se chtěl pustit do žáby rekreačně: I toad you, so don‘t frogot!
(Pozn. red.: I told you – anglicky řekla jsem ti, toad – ropucha; don’t forget – nezapomeň, frog – žába.)
Autorka je spisovatelka a hudebnice, působila v hudebních skupinách DG 307 či The Plastic People of the Universe, nyní hraje s Eturnity.
Krásné, ošklivé žáby
V pohádkách se někdy dočtete o tom, jak krásná dívka našla odvahu políbit žábu, za což je odměněna sňatkem se sympatickým princem.
Napadlo vás ale někdy, proč je princ zaklet právě do žáby? Vždyť žabky jsou při pohledu zblízka docela sympatická stvoření.
Žáby (bezocasí) patří společně s čolky a mloky (ocasatí) a tropickými červory (beznozí) do skupiny obojživelníků.
Znamená to, že jsou svým životním cyklem vázány na dva „živly“ a obratně se pohybují jak ve vodě, tak na souši.
Obecně lze říct, že vodní prostředí vyhledávají všichni obojživelníci v době rozmnožování, protože na vodu je vázán vývoj jejich vajíček a larev. Po zbytek roku jsou některé druhy na vodu vázány méně, jiné více.
Nejběžnější z našich žab je ropucha obecná, Bufo bufo. Vyskytuje se na celém území České republiky od nížin do vysokohorských poloh. Preferuje smíšené lesy, v otevřené, odlesněné krajině je poměrně vzácná.
Většinu života tráví na souši, u vody ji můžete spatřit pouze v krátkém období rozmnožování na jaře. Ropucha obecná je známá tím, že její kůže a příušní žlázy produkují jed – tzv. bufotoxin. Když proto chytáte ropuchy, rozhodně si pak rukou neprotírejte oči.
Mohlo by to být nepříjemné, i když ne přímo nebezpečné.
Když se řekne ropucha, tak si možná podvědomě představíme něco nepříjemného a ošklivého. Ani zdaleka to ale neplatí o všech ropuchách. Dnes už docela vzácná ropucha zelená (Bufo viridis) je považována za jednu z nejkrásnějších žab a podobné je to i s podobně ohroženou ropuchou krátkonohou (Bufo calamita).
Dalším druhem, na první pohled možná trošku podobný ropuchám je blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus))neboli dříve česneková.
Blatnice skvrnitá připomíná ropuchu s hladkou pokožkou a česneková se jí říkalo proto, že při ohrožení produkuje kožní sekret česnekové vůně. Žije nenápadným způsobem života v nížinách a středních polohách.
Zajímavé je že pulci blatnic dorůstají ve srovnání s ostatními larvami našich žab až neuvěřitelných rozměrů.
Přes svoje krásné, výrazné zbarvení jsou relativně neznámé dva druhy kuněk – hojnější kuňka obecná (Bombina bombina) a kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Kuňka obecná se vyskytuje plošně po celém území ČR v nižších nadmořských výškách – od 150 do 650 m. n. m. Vzácnější kuňku žlutobřichou nejdete i výš, od 250 do 1200 metrů.
Obě kuňky jsou známé tzv. kuňčím reflexem, v nebezpečí se otáčejí na záda a shora nenápadně tmavězelené žáby tak odhalují výrazné žluto-oranžové břicho a pacičky.
Výrazné oranžové nebo červené zbarvení má v přírodě signální úlohu – varuje potenciální predátory, že živočich, kterého se hodlají pozřít, je s velkou pravděpodobností jedovatý nebo přinejmenším nechutný.
Sympatickou žabkou je rosnička zelená (Hyla arborea), která je známá tím, že ji můžete najít i poměrně daleko od vody a že má na koncích prstů přísavky, pomocí kterých výborně šplhá.
Početně velkou skupinu našich žab tvoří skokani zelení a skokani hnědí. Kromě zbarvení těla se liší i tím, že skokani hnědí jsou daleko méně vázáni na vodní prostředí než skokani zelení.
Do skupiny skokanů zelených patří skokan zelený (Rana esculenta), skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a skokan krátkonohý (Rana lessonae).
Tak jsme se dostali ve výčtu našich žab k číslu 10. Chybí tři skokani ze skupiny skokana hnědého – skokan hnědý (Rana temporaria), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan ostronosý (Rana arvalis).
Převzato z Českého rozhlasu Leonardo
autor: Hana Staňková
George R. R. Martin
Přidat citát
Citáty (152)
„Jak se čas slévá a mihotá kolem, anebo se zpomaluje, či dokonce zastaví úplně, jak minulost i budoucnost zmizí a nezbyde nic než přítomnost, jak zmizí strach, myšlenky a dokonce i tělo. – Střet králů“
„Jako bych mluvil sám se sebou, jaký jsem býval, plný sebejisté arogance a jalového rytířství. To se s člověkem stane, když je v příliš mladém věku příliš dobrý. – Bouře mečů“
- „Jakou cenu má koruna, když může vrána hodovat na králi?“
- „Jakýkoli skutek může být modlitbou, vykonáme-li ho podle svého nejlepšího svědomí – lady Ravella z rodu Swannů, paní z Malolesa, Bouře mečů“
- „Je ale těžké být o tři tahy napřed, když člověk nezná pravidla hry. (Nightflyers)“
- „Je to tak, žhavější ohně nejrychleji dohoří. – Bouře mečů“
- „Jediné, co chápu, je to, že jsi ožralá namol. (Nightflyers)“
- „Jednoho dne usedneš na trůn a pravda bude taková, jakou ji uděláš.“
„Jednou jsem chlapovi usekl hlavu, a ten si toho všiml, až když se chtěl učesat. Pak mu totiž upadla. – Střet králů“
„Jen hladovějící člověk žebrá chléb od žebráka – (kdysi řekla lady Marya) Davos Mořský, Bouře mečů“
„Jeynuška, Jeynuška, budeš týraná ženuška.“
„Jone, mohla by lež být čestná, kdyby ji někdo řekl… s dobrým úmyslem? – Bouře mečů“
„Jsem jen lidé, a bohové nás uzpůsobili k tomu, abychom milovali. V tom je naše velké štěstí a velká tragédie. – Hra o trůny“
„Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, jenž zahání chlad, jsem světlo, jež přináší svítání, jsem roh, jenž burcuje spáče, jsem štít, jenž chrání říši lidí. – Bouře mečů“
- „Jsou boje, které žádné meče vyhrát nedokážou – (nevyslovená myšlenka) lady Catelin Stark, Bouře mečů“
- „Jsou boje, které žádné meče vyhrát nedokážou.“
- „Jsou to zlé zprávy, pane, a krutý způsob odplaty za tvoje pohoštění, ale když muž položí otázku, musí být připraven snést odpověď na ni. (Yoren)“ — Hra o trůny
- „Kdo pospíchá životem, žene se do hrobu.“
„Kdybys minulé noci zemřel, bylo by to zbytečné. Mrtvé bytosti ztratí veškerou moc. Noc a den, černá a bílá, to vše je slabé. Veškerá síla vychází z říše uprostřed, ze šera, ze stínů, z toho hrůzného místa mezi životem a smrtí. Z šedi, Boyci, z šedi. (V pustinách)“
„Kdysi prý byly na nebi měsíce dva, ale jeden se vydal příliš blízko ke slunci a popraskal horkem. Vyhrnuly se z něj tisíce a tisíce draků a napily se slunečního ohně. Proto mají draci ohnivý dech. Jednoho dne i ten druhý měsíc políbí slunce, pak praskne a draci se vrátí. – Hra o trůny“
„Když hraješ hru o trůny, buď zemřeš nebo zvítězíš.“
„Když Ježíš z Nazaretu visel na kříži a umíral, nechali ho volcryni v agónii bezmála rok. Směřovali ven z Galaxie. (Nightflyers)“
- „Když na žábu namaluješ pruhy, nestane se tygrem.“
- „Když nakreslíš ropuše pruhy, stejně z ní nebude tygr. – Střet králů“
- „Když se ohlédnu zpět, jsem ztracená. – Daenerys“
- „Když se pes zvrhne, je na vině jeho pán. – Hostina pro vrány“
- „Když slunce zapadlo, žádná svíce ho nemůže nahradit.“
- „Když zabiješ člověka, byť jsi to neměl v úmyslu, je stejně mrtvý – Ygritte, Bouře mečů“
- „Královna musí naslouchat všem, lidem urozeným i nízkého původu, silným a slabým, čestným i prodejným. Jeden hlas k tobě může promlouvat falešně, ale v mnoha ostatních lze vždy nalést pravdu – Daenerys, Bouře mečů“
- „Královna, která nikomu nedůvěřuje, je stejně pošetilá jako královna, co slepě věří všem – Daenerys, Bouře mečů“