Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

 Nezačnu ale nějak klasicky a na poli článků o cvičení (dřepech) vlastně už staromódně jako by většina z Vás asi předpokládala… Třeba tím, že Dřep je král cviků a vlastně nejdůležitější pohyb v posilování…

Posilujete jím stovky svalů po celém těle a měl by být absolutní základ kohokoli, kdo trénuje…stimuluje vyplavování správných hormonů a pomáhá budovat nejen svaly nohou ale vlastně celé tělo, hluboký stabilizační systém apod…

ne-e takto nezačnu, i když by to bylo určitě na místě pro připomenutí a Dřep si to zaslouží.

Začnu tím, proč tvrdím, že by měl každý normální člověk (nehandicapovaný apod.) dřepovat a dřepět a proč pokládám dřep za diamantový základ cvičení i života.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Tento článek jsem nazval PROČ DŘEPOVAT? … Inu v první řadě proto, ačkoli to možná nevíte a mnozí „“odborníci“ Vám třeba budou tvrdit opak a budou démonizovat dřepy podobně jako „“odborníci výživy“ démonizují nasycené tuky – že Dřep je jedna z nejpřirozenějších a nejlepších pozic pro zdravé a silné tělo.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

V pozici dřepu by jste správně měli být místo sezení i místo dlouhého stání. Měli by jste v této pozici vylučovat – chodit na WC, čekat, cvičit, jíst…

Dřepění samo o sobě by Vám mělo být naprosto přirozené, bezbolestné a příjemné.

A pokud tomu tak není, a vy se do této pozice dokážete těžko třeba jen dostat, natož v ní setrvat, nebo třeba dřepujete ale jen v polovičním rozsahu – je to velký problém.

Děti to ví… mnohé zdravější národy to ví… Každý, kdo to praktikuje a má díky tomu přirozeně zdravější tělo to ví…

Je hodně smutné, že lidi jsou dnes tak nepřirození a zdegenerovaní, že slovo dřep pro většinu znamená jen mýty jako – bolavá kolena, nezdravý pohyb, rizikový a zbytečný cvik výhradně kulturistů, neznámou, anebo úplný nezájem… A pravdu o dřepech už prostě neví…

Pokud jste za poslední týden nestrávili ve dřepu celkem alespoň 2 hodiny – máte co dělat. A je úplně jedno jestli vám je 10 roků nebo 70 let. Jestli děláte sport nebo ne… Radím všem normálním lidem obecně a radím všem začátečníkům, co za mnou příjdou jak cvičit a trénovat – aby se v první řadě naučili dřepět. Dřepět, né dřepovat.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Logicky totiž nemůžete chtít dřepovat, když neumíte ani dřepět a není Vám ta pozice přirozená. Dřep je pohyb od stoje na nohou do plného dřepění na zemi a zpět. Nic mezi tím není správný dřep.

Dělat dřep do poloviny, je jako dělat přítah nebo klik do poloviny, není v tom rozdíl a ve všech případech si jen škodíte, zkracujete rozsahy pohybu a tím i svalstvo a šlachy. Mnoho lidí si myslí, že dřepy ničí kolena a tato pozice je velmi nezdravá.

Zajímalo by mě co by jim na to řekla dáma na horní fotce…

Tato dáma dřepí hodiny každý den, celý život. Ve dřepu také vylučuje potravu na WC (které ve většině Asijských zemí tvoří díra v zemi). A ve dřepu také pracuje i odpočívá. Oproti západní populaci nezná hemeroidy stejně jako většina Asijské populace. Nebolí ji záda, kolena ani kyčle a je mnohem pohyblivější a zdravější než většina lidí jejího věku u nás.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Řekněme si to narovinu – lidé jsou dnes velmi zdegenerovaní a nedokážou už mnohdy bez bolestí ani to nejpřirozenější jako je třeba běh nebo dřepění. Pokud někoho bolí kolena a má problémy se dřepy, je to jeho vina – je buď zkrácený, všeobecně zdegenerovaný a nepřirozený, neumí techniku, nebo dělá špatný rozsah a tím i celý pohyb.

Řešením je příčina. Jako u všeho. A příčina je nedostatek dřepění. Naučte se proto dřepět. Dřepěte často. Při každé činnosti u které je to možné a rozhodně místo běžného dlouhého sezení a stání – prostě co nejčastěji je to možné.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Ze začátku se dá použít opora, přidržovat se třeba zdi nebo nábytku a postupně si zvyknout. Někteří dokonce budou muset začít dělat strečink a protahování celého těla a nohou a delší dobu se připravovat, než se naučí znovu dřepět – ale ať to stojí co to stojí a ať jste kdokoli, jděte za tím. Je to totiž jedna z nejlepších věcí, co pro sebe můžete udělat. A je zdarma.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Často se divím, jak úžasné lidské tělo je a jakým sračkám dokáže odolávat. Ať už ve stravě, pohybu nebo celkovém zacházení. A hlavně jak dlouho dokáže odolávat… A upřímně těch problému co lidé mají, je ještě velmi málo v porovnání s tím, jak špatně znají své tělo, krmí ho a zacházejí s ním. Každopádně vše má své hranice.

A nemůžete čekat, že když je pro vaše tělo přirozené vylučovat ve dřepu ale vy 40 let tlačíte v sedě tak budete mít zdravý konečník a střeva. Nemůžete čekat, když sedíte denně hodiny – roky a ještě shrbení apod.. že Vás nebudou bolet záda a budete mít zdravé tělo.

Nemůžete čekat, když dlouho stáváte a sedíte, že bude správně proudit krev a pracovat svalstvo.

Většina lidí má dokonce úplně zdegenerované tkáně, šlachy, kosti apod. protože tělo se prostě přizpůsobilo špatným návykům a upravilo se – ovšem špatným směrem. Dobré pro Vaše dlouhé sezení ale špatné pro Vaše zdraví a kondici.

Ale jde to změnit. Tělo se mnohem lépe přizpůsobuje přirozenému než nepřirozenému. Takže nikdy není nic ztraceno. A lidí, které bolela kolena, měli nejrůznější problémy, bolesti zad apod. ale správným zacházením, pohybem a dřepováním se dali do pořádku je mnoho!!

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Takže první věc co radím, naučte se dřepět. Pokud jste začátečníci ve cvičení a chcete vědět jak cvičit nohy – naučte se nejdřív dřepět. Protože bez dřepění nemůžete dřepovat a právě dřepování je to nejdůležitější na nohy.

Možná jste si někteří všimli, že jsem vytvořil několik videjí a často apeloval na street workoutovou komunitu aby cvičila nohy…

Apeluji na to stále a dělal jsem to, protože to myslím dobře. Je prostě fakt, že ve street workoutu se na nohy kašle. A dřepy mnozí ani neznají. Vidíme často jen chodící záda a 70kg kluky bez jakékoli hmoty na nohou – pokud by ji měli vážili by třeba o 10-20kg více.

Někteří se dokonce diví, že nemohou přibrat ha! Mnozí jsou ale taky rádi a dělají to úmyslně, protože dobře ví, že s hmotou na nohou by jim většina workoutových cviků nešla vůbec anebo šla mnohem hůř a že se dřepy stejně díru do světa neudělají.

A tak dělají alespoň to, co jim jde a na ostatní kašlou – i přez to, že jde o absolutní základy pohybu.

Bez nohou se těžko obejdete a vozíčkáři by mohli povídat, jak je takový život těžký. Tím, že je nebudete cvičit dříve nebo později příjdou problémy. Jak se říká – USE IT OR LOOSE IT. Samozřejmě nepříjdete o nohy přímo haha, ale mohou se dostavit různé disbalance a problémy v obyčejném životě. Chůze, dřepění a používání nohou je přitom absolutní základ života.

Přitom vůbec nejde o to, mít velké nohy – jde jen o to je používat a dělat alespoň přirozenou a základní pozici – dřep.

Já sám jsem důkaz, že nemusíte mít obrovské nohy aby jste je měli silné a byli zdraví. Sám se snažím odjakživa cvičit hlavně tak, aby mi moc nerostly – silově a atleticky – nejen kvůli workoutu, ale protože k extra velkým nohám prostě nechovám žádné sympatie.

Budete mít zájem:  První pomoc při bodnutí vosou a včelou se liší

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Skáču, dělám těžké dřepy, pistole, často dřepím a nohy používám neustále. Rychlý běh i chůze jsou základ.

A pokud často netlačíte do nohou krev velkým napumpováním a počtem opakování, nedrtíte je ze všech úhlů a nemáte objemovou dietu, tak z Vás určitě Ronnie Coleman nebude… takže není proč bát se „“koňských nohou“.

Na druhou stranu pokud k tomu apelujete, i bodybuilding nohou má jistě své kouzlo a já osobně uznávám borce, co mají skutečně vydřené nohy. Né nadarmo se také říká: Trénuj jako chlap, dělej DŘEPY!

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Apeluji proto znovu i v tomto článku na komunitu street workoutu – cvičte nohy!! Právě v kalistenice (cvičení s vlastním tělem) je totiž veškeré zázemí pro trénink nohou. Dřep je totiž kalistenika.

A pokud děláte dřep s přidaným závažím na zádech – jde jen o weighted calisthenics (kalisteniku s přidaným závažím) stejně jako u přítahů nebo kliků na bradlech se závažím…

Takže není na místě jet weighted bradla a přítahy ale na dřepy kašlat. Lžete a ubíráte jen sami sobě…

Pokud se kdokoli inspiruje mým tréninkem ale dřepy nejede, nemá právo se s mým konceptem ztotožňovat – základ mého tréninku je weighted calisthenics a ta pro mě sestává z DŘEPU, PŘÍTAHU A DIPU a to přesně v tomto pořadí důležitosti.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!

Rád bych se teď přesunul k něžnému pohlaví a apeloval na všechny holky i ženy aby také dřepovaly. Pro každého člověka je dřepění a potažmo dřep velice důležitý pohyb. Pro zdraví a kondici všeobecně…Pro použití v běžném životě i když třeba nesportujete…a hlavně pro celé tělo.

V tréninku žen není ale nic hezčího a přitažlivějšího, než pěkně „“vydřepovaná““ ženská postava. Zadek, stehna a křivky. Nejde tu jen o to, že je to fakt sexy.

Jde i o to, že je to zdravé a ve všech směrech pozitivní pro stavbu ženského těla, kondici a pevnost postavy. A nemusíte za každou cenu dřepovat velké váhy, o to vůbec nejde. Nemusíte se bát velkých nohou a chlapských stehen…

vše je o způsobu tréninku a stravě. Konečně posuďte sami z obrázku co je vám sympatičtější…

Pokud děláte dřepy, máte top pohyb celého těla, který nejen formuje krásně Váš zadek a stehna ale pálí tuk na celém těle, zrychluje metabolismus a buduje kondici… Pozadí holek co pravidelně dřepujou, je specifické a mluví za sebe…

Samozřejmě chápu i holky kterým se tvary z dřepů nelíbí a mají prostě jiný názor na pěknou postavu… Osobně Vám ale prozrazuji a myslím to dobře – Váš názor většinu chlapů nezajímá haha. :))

Apelování a rady něžnému pohlaví bych zakončil tím, že podle mě není důležité kolik Vám je let nebo jestli sportujete, ale většina z Vás se bude potýkat buď s přemírou tuku nebo naopak s nemožností přibrat – v obou případech Vám dřepy mohou pomoci. Samozřejmě strava je klíč k úspěchu.

Ale je velký rozdíl mezi slabým a měkkým pozadím, které bude časem povyslé a nepěkné a pevným vypracovaným tělem z dřepů… Mnohdy „“odborníci““ radí vysoké počty opakování, já bych za sebe ale doporučil ženám spíše větší váhu – nemusí být přehnaná – ale držet se kolem 5 opakování na sérii.

Stimulace prokrvení a růstu pak nebude tak velká a hlavní bude zpevnění a hustota svalových vláken. Pokud chcete ale růst a mít větší zadek a stehna – tak pumpujte a dřepujte třeba i 12-20 opakováními s menší vahou.

Každopádně v tomto je vše dost relativní a mnohým poslouží nejlépe klasické schéma jako třeba 4 série po 10 opakováních…

Na závěr bych chtěl shrnout, že ať jste muž, žena nebo dítě…ať je Vám 10 nebo 70… dřepění samo o sobě by pro Vás mělo být prirozené a měli by jste na něm podle mě pracovat pokud tomu tak není…

Pokud cvičíte, sportujete, prostě děláte více pohyb nebo workout… Pak je cvik číslo 1 na celé tělo DŘEP. Dřepujte a dřepěte – to je moje hlavní rada.

Kašlete na tisíce zbytečných cviků na nohy, když je tu dřep. Víte, moje idea cvičení a hlavně síly je velmi jednoduchá a určitě ji někdy vypustím v jednom ze článků… Každopádně stojí na tom, že každá skupina svalů a cviků má nadřazené ukazatele, kteří udávají a definují vše. A u každého pohybu a cviku dolní části těla a i u mnohých pohybů horní části je to právě DŘEP.

Dřep definuje Váš výkon i sílu skoro u všech ostatních cviků na nohy. Můžete makat na 50ti cvikách – ale budete se zlepšovat jen v nich jednotlivě. Nebo můžete Dřepovat a zlepšovat automaticky dalších 1000 cviků…

Beránek: Své tělo můžete formovat v každém věku

Patří k úspěšné generaci kladenských bodybuilderů 70. let, navazujících na práci průkopníků, kteří v roce 1963 založili původní klub Ursus. Pořádně začal „pumpovat železo“ po návratu z vojny.

Závodní kariéru v kategorii mužů do 169 cm začal v roce 1972 a ukončil po deseti letech. Republikové stříbro z roku 1979 překonal až jako veterán v roce 2016, rok po návratu na soutěžní prkna. Po čtyřech letech přidává další zlato.

Sebe i své klienty trénuje v klubu Gym 2000 na Sítné.

Pane Beránku, jaká je příprava veterána?Je to úplně něco jiného než za mé „první kariéry“. Všechno jde proti vám – máte pomalejší metabolismus, obtížněji se zbavujete tuku, kůže už není tak vypnutá… a přitom kulturistika v sobě kombinuje jak výkonnostní, tak estetický moment. Takže dělat figuru ve 30 letech je brnkačka, teď na prahu 73. narozenin je to jiné.

Z druhé strany po těch desetiletích cvičení své tělo dokonale znám. Před šampionátem jsem jel 5 týdnů dvoufázově. Dopoledne v domácím tělocvičně, převážně břicho a nějaké drobnosti, odpoledne v posilovně ostatní partie. Už moc neřeším objemy, spíš se snažím mít dlouhodobě stálou formu.

Ale letos jsem kvůli přesunu termínu MČR, které mělo být původně v dubnu, musel zkrátit obvyklý letní pobyt na chalupě.

Současná doba přináší větší možnosti kvalitní výživy. Jak je ale vidět třeba z toho populárního „klipu“ hokejového trenéra brněnské Techniky, tvaroh je stálice…Naše generace kdysi „vyrostla“ na kvantech vařeného hovězího, rybího filé a samozřejmě tvarohu.

Jako doplněk stravy jsme měli Pangamin, což byly pivovarské kvasnice, lisované do tablet. Dobrý zdroj vitamínů řady B, enzymů atd. Ano, tvaroh je pořád důležitý, zároveň i cenově dostupný. No a doplňky by měly opravdu jen doplňovat.

Abych to shrnul – i dříve šlo tělu dodávat potřebné dávky živin, jen to bylo zoufale jednotvárné. Dnes je širší výběr a tedy možnost dělat si to pestřejší. Vše je o penězích, ale není nutné je vyhazovat zbytečně. I s „klasikou“ se dá udělat hodně muziky.

A už vůbec nelze spoléhat na to, že nějaké doplňky nahradí tvrdou práci.

Přečíst článek ›

Vy jste několik let kladenskému oddílu kulturistiky předsedal…Ano, a to také vyžadovalo nějakou práci. Organizovali jsme krajské soutěže, několikrát jsme se stěhovali, měnili název podle „patronátního podniku“. Nejprve doly, pak Poldi. Také jsem od roku 1975 jedenáct let pracoval ve federálním předsednictvu svazu, v organizačně hospodářské komisi.

Podílel jsem se na soustředěních reprezentace před ME a MS, měl jsem tedy i vhled do vrcholové úrovně kulturistiky. Na první světový šampionát jsem se podíval v roce 1977, konal se ve francouzském Nîmes. Řadu velkých jmen bodybuildingu jsem viděl při jejich mezinárodních premiérách. Byl jsem i rozhodčím, ale narození vnučky mi úplně přeházelo priority.

Už jsem nechtěl trávit víkendy na závodech, licenci jsem vrátil.

Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!Zdroj: archivPamatuji, že už v těch 70. letech jsme na Kladně měli docela pokročilé stroje.To je pravda. Ve staré posilovně v kročehlavském kulturáku je obdivovali kulturisté z jiných oddílů, co přijížděli na soutěže, které jsme pořádali. Někteří jsme měli potřebnou kvalifikaci a materiál se dal pořídit v Poldovce přes tzv. „drobný prodej“. Ze zahraničí jsem vozil prospekty jako inspiraci a pak už jsme jako strojaři věděli, jak na to. Takže ano, byli jsme v tom napřed. Já jsem to pak měl po revoluci nějaký čas jako živnost. Poté, co jsem skončil ve funkci vedoucího zkušeben Poldi, když je nové vedení začalo považovat za brzdu byznysu. Pořídil jsem si v Německu solidní „vercajk“ a vyráběl pro tamní Gym 80. Jenže majiteli to pak nějak nedopadlo, firmu v konkursu musel nuceně předat. Noví vlastnící chtěli také spolupracovat, já měl ale smlouvu se tím starým. No a pouštět se do právních sporů v Německu, to prostě nechcete…

Budete mít zájem:  Rehabilitace Centrum Velké Meziříčí Dům Zdraví?

Tou dobou už bodybuilding i u nás přešel na komerční bázi.Začaly vznikat posilovny jako byznysové projekty.

I já jsem se na tom podílel, konkrétně na Sletišti, spolu s Vojtěchem Volfem, což je jeden z těch „otců zakladatelů“ kulturistiky na Kladně, a hokejistou Jaroslavem Vinšem.

Stroje jsem tam dával za výrobní cenu. Pak se naše cesty rozešly, já se nechal vyplatit a z projektu se stáhl.

Jako veterán jste „chytil druhý dech“. Uvažujete i o nějakém mezinárodním měření sil?Měl jsem zhruba třicetiletou soutěžní přestávku. Během ní jsem se samozřejmě držel v kondici. No a pak jsem se nechal vyhecovat, „duhou kariéru“ začal v Blansku v kategorii nad 60 let. V konkurenci 12 lidí jsem po třech měsících přípravy bral bronz.

V Uherském Hradišti o rok později jsem už vyhrál. Co se týče mezinárodních soutěží, tam jsem promeškal dobu, kdy byly veteránské kategorie členěné podobně jako u nás. Teď jsou jen do a nad 50 let. Takže bych se utkával s borci o 20 let mladšími. To už je nerovná konkurence, bez šance na solidní umístění.

V situaci, kdy si většinu nákladů hradí závodníci sami, by to byl jen drahý výlet.

Každopádně dokazujete, že posilování téměř nemá věkový limit.Rozhodně už neplatí teorie z dob našich začátků, že co se nenamaká do 35 let, nelze později dohonit. Zdůrazňuji, že v posilovně procvičíte tělo od krku po achilovky.

Trénuji třeba klienta s Bechtěrevovou nemocí a dokázali jsme srovnat záda. Já sám posilování doplňuji aerobní aktivitou, ideální je pro mne kolo. Letos jsem ho kvůli přípravě na MČR tolik neprohnal, ale vloni v létě jsem najel 2000 km za dva měsíce. Je to opravdu životní styl.

Na tom se shodujeme na srazech veteránů. Někdy se sejdeme celá tehdejší kategorie „prcků“ v čele s Petrem Tlapákem, skutečnou kapacitou v oboru. Naopak, když se setkávám se svými vrstevníky, tématem hovorů jsou další potíže a bolesti, nové prášky.

Často s povzdechem „já bych taky chtěl cvičit, ale to víš, nemůžu“. Přitom do sebe klopí piva a panáky… Je to prostě osobní volba. Ta moje se mi vyplácí.

  • Petr ŠIKOLA
  • Co pro sebe můžete udělat v 70 letech? Hodně!Zdroj: archiv
  • Pavel Beránek (druhý zprava) při vyhlášení nejlepších v Masters v Ostravě. Foto: archiv

Přečíst článek ›

Zednické řemeslo skomírá, po 70 letech poprvé nejsou učni

Stavební průmyslovky i firmy nejenom ve Zlínském kraji bijí na poplach: hrozí konec zedníků v Česku!

  • Se zoufalým úbytkem mladé krve se jedno z nejstarších řemesel potýká už dlouho.
  • Sehnat kvalifikovaného zedníka mladšího čtyřiceti let je téměř zázrak.
  • A na tuzemských stavbách jsou stále častěji slyšet jazyky národů na východ a jih od naší země.
  • „Školy ve Zlínském kraji letos poprvé po sedmdesáti letech nepřijaly do učení jediného zedníka,“ konstatuje ředitelka valašskomeziříčské stavební průmyslovky Jindra Mikuláštíková.

Těžká práce, malá společenská prestiž

Příčinu vidí v malé společenské prestiži profese a poměrně těžké práci venku, za každého počasí.

„To vše ale vyvažuje pocit, že pokud jste šikovní, můžete si hodně vydělat a vytvořit rezervu na zimu, kdy se tolik nestaví. Navíc za sebou vidíte výsledek své práce,“ tvrdí Mikuláštíková.

„Kvůli nenaplněným učebním oborům bude chybět několik generací zedníků a ti současní stárnou,“ potvrzuje majitel stavební firmy Bronislav Janíček.

Přečíst článek ›

Jiná věc je zaměstnance ve firmě udržet.

„Finančně je motivovat není snadné. Veřejné zakázky jsou nastaveny na nejnižší nabízené ceny a za případné vícepráce dostaneme o 20 procent méně, než stanoví ceník,“ vysvětluje, proč do některých výběrových řízení ani nejdou.

Scházející zedníky hledají mezi cizinci.

„Přes Hospodářskou komoru zkoušíme na dva roky zaměstnat pět Ukrajinců. Vyřízení formalit ale trvá až tři čtvrtě roku,“ říká Janíček.

Žákům, kteří se rozhodnou pro učební obor zedník, byl ochoten vyplácet stipendium.

„Válcují nás strojírenské obory. Nabízejí teplou halu, šatnu i oběd, to na stavbě není,“ srovnává ředitelka stavební průmyslovky Jindra Mikuláštíková.

Přitom stavební klempíř má ke strojírenským oborům blízko, stejně jako absolvent oboru technická zařízení budov, jenž pracuje s čerpadly, solárními panely a malými vodními elektrárnami.

Problém podle ředitelky spočívá v bezbřehé nabídce maturitních oborů, do nichž jsou přijímáni žáci bez ohledu na studijní předpoklady a budoucí uplatnění.

Přečíst článek ›

„Středních škol je příliš mnoho. Potřebovali bychom další optimalizaci. A u přijímacích zkoušek určit bodovou hranici pro přijetí žáka na maturitní obor,“ míní Mikuláštíková.

K posílení zájmu o stavební obory by mohl přispět návrat pracovních činností do základních škol, třeba prostřednictvím zájmových kroužků.

„Hodně škol zrušilo dílny ve prospěch počítačových učeben. Stále jim ale můžeme pomoci sdílením našich dílen i s pedagogy,“ říká Mikuláštíková a dodává, že dvě školy ve městě využívají jejich dílnu, třetí provozuje kroužek práce se dřevem ve vlastních prostorách.

Nejde jen o peníze

Martin Čadra se vyučil zedníkem-obkladačem před pětadvaceti lety.

O šest let později založil stavební firmu, která nyní zaměstnává okolo deseti lidí. Kromě stavebních činností poskytuje projekční služby a finanční poradenství.

„Po vyučení jsem si odpracoval závazek vůči tehdejšímu Okresnímu stavebnímu podniku a odešel k soukromníkovi. Tři roky nato jsem se rozhodl, že budu dělat sám na sebe,“ vypráví Čadra.

Kvalifikovaný zedník si tehdy za měsíc vydělal 3 až 4 tisíce korun.

Mnozí proto ze stavebnictví odešli a začali se živit například jako řidiči.

Přečíst článek ›

„Dnes má šikovný zedník 30 tisíc čistého. Důležitější je, že každý den děláte něco jiného. Je to kreativní práce a zdaleka ne taková dřina jako dříve. Spoustu namáhavých činností zastanou stroje, mění se i technologie,“ poukazuje Čadra.

Vedle zručnosti jsou ale nutné také zodpovědnost a vztah k práci.

„Obojí nynější mladé generaci chybí. Když jsem v jejich letech chtěl jít na večerní zábavu, otec mi řekl, ať jdu, ale ráno budeme řezat dřevo na topení, abych byl připravený. Dnes kluk po vyučení dokáže zaspat na směnu pětkrát do měsíce. Občas jich musím mít na stavbě pět, i když vím, že tři zkušení pracanti by to zvládli,“ popisuje majitel stavební firmy.

Malířky u počítače

Zedníci nejsou jedinou stavební profesí, jíž hrozí zánik.

„Letos jsme neotevřeli ani obor montér suchých staveb, který je při rekonstrukcích a zateplování staveb zásadní. Naštěstí se na práci se sádrokartonem a polystyrénem hodně lidí rekvalifikovalo,“ tvrdí Mikuláštíková.

Velký otazník visí také nad stavebními klempíři.

„Mají obrovskou perspektivu, lidé by jim utrhali ruce, jaký je o ně zájem. Přesto je to mizející obor,“ nechápe ředitelka stavební průmyslovky.

Budete mít zájem:  Rakovina Plic Příznaky Diskuze?

Přečíst článek ›

Naopak velký rozmach zde prožívá obor malíř, lakýrník a dekoratér.

„Doslova ležel na zemi, stačilo ho zvednout,“ říká Mikuláštíková, jež se inspirovala zkušenostmi z Rakouska a v náboru zacílila na dívky.

„Učí se u nás čtyři. Na celostátních soutěžích patří k nejlepším,“ chlubí se ředitelka.

Kromě malování interiérů navrhují na počítači a poté vyřezávají šablony pro dekoraci bytů.

„Baví mě malovat, kreslit a vůbec tvořit, tak jsem to zkusila. Teď uvažuji, že si udělám maturitu,“ prozrazuje žákyně druhého ročníku Lucie Lušovjanová, jež by po škole chtěla podnikat v dekorativních technikách.

„Dříve se na výzdobu interiérů tolik nehledělo, ale dnes je o naše služby velký zájem,“ pochvaluje si dívka.

Pomoc, je mi dvacet

V poslední době čím dál častěji slýchám věty jako jó, to když mi bylo dvacet…, taky jsem ve dvaceti… nebo už mi není dvacet… Nutí mě to se zamyslet nad fenoménem, proč zrovna ve dvaceti bychom toho měli stihnout a zažít tolik jako za celý život.

Jako malá holka jsem se hrozně těšila na to, až budu velká a budu dělat věci, co dělají dospělí lidé. Za první hranici dospělosti jsem považovala patnáct let, střed mezi dětstvím a dospělostí.

Věk, kdy mi můj status „velká holka“ potvrdila občanka. Ještě den před tím jsem si dělala legraci z toho, jak by za vykradenou výlohu šli sedět moji rodiče. Pak to bylo osmnáct. Legálně zletilá.

Možnost udělat si řidičák, osamostatnit se, podepisovat smlouvy, kupovat si pivo.

Teď je mi dvacet, bydlím na koleji, mám tetování – o kterým si myslím, že je to super, mega, bomba věc – jsem nespoutaná a mám pocit, že bych měla udělat díru do světa (napsat knihu, strávit rok v zahraničí, stát se Picassem, objevit lék na rakovinu, studovat dvě vejšky, učit se druhý cizí jazyk, umět hrát na hudební nástroj, tancovat v muzikálech, pracovat, vyznat se ve všech možných aplikacích).

Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo kolem dvaceti let dokázal něco v mých očích velmi náročného a ještě to působí, že se u toho dobře bavil.

Zatímco v patnácti jsem chtěla patřit do nějaké skupiny, teď chci chodit po mejdanech, koukat v kampusu po klucích, nechat si píchnout jazyk a mít sex třikrát týdně. Momentálně se nadchnu pro cokoliv. Mám hodně kamarádů, kterým je třeba 23, pokračují dále v magisterským studiu a stěžují se, jak jsou už staří.

Málo, nebo moc?

Chvílemi mám obsesní myšlenky, že bych toho mohla stíhat daleko víc a ještě přidat.

Neříkám, že zrovna já jsem na tom úplně nejhůř, znám samozřejmě mnohem starší lidi, kteří toho moc nedokázali, ale na druhou stranu těch případů, kdy někdo začal měnit svět ještě na základce, je bohužel taky dost.

Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo kolem dvaceti let dokázal něco v mých očích velmi náročného a ještě to působí, že se u toho dobře bavil.

Paradoxně si nemůžu na nic stěžovat, můj život se zatím vyvíjí podle plánu, i když mi přijde, že těch dvacet let se odehrálo hrozně rychle a že toho bylo strašně málo.

Prý je tohle chování v tomhle věku naprosto normální.

Možná je to můj perfekcionismus, možná se takhle chová každý dvacetiletý blázen, co si myslí, že druhý den ráno po kocovině zvládne hodinu tělocviku s přehledem, jako by se nechumelilo.

Mám pocit, že jsem toho spoustu nestihla, nebude prostor to nějak změnit a začít to teď všechno dohánět bylo už včera pozdě.

Bojím se, aby mi něco v mém studentském životě neuteklo, jenže co potom těch zbylých dobrých 70 let (když budu jó hodně optimistická)? Je nesmysl spěchat a snažit se všechno stihnout za jeden rok.

Co potom v jednadvaceti, pětadvaceti, třiceti letech? V tom věku bych už snad neměla nic významného zažít?

Chci žít aktivní život, sdílet hezké chvíle s přáteli, prožít nějakou chvíli v cizině, chci být spokojená se vším, co budu mít, poznávat nepoznané, být žádaná ve své profesi a v neposlední řadě zajistit své rodiče.

Už v pubertě jsem začala řešit svou budoucnost. Dostanu se na vysokou školu? Co budu studovat? Co chci studovat? Bude mě to bavit? Budu na to mít? Uživím se tím? Zamyšlení padlo i na můj osobní život. Kdy budu připravena na vážný vztah? Jaký by měl být můj partner? Kdy si chci založit rodinu, jak chci žít…?

Ano, je mi dvacet, studuji vysokou školu a cítím, že pokud chci ještě něco změnit, co by mohlo výrazně ovlivnit nějak mou budoucnost, tak je poslední možnost. I teď potkávám lidi, kteří studují něco jen proto, že se nikam jinam nedostali a můžou být vůbec rádi, že na nějaké vysoké škole studují.

Takový člověk po skončení studia už těžko ovlivní to, že vystudovaný právník chtěl být vlastně lékařem.

I já se bála, že neodmaturuji, nedostanu se na vysokou, na kterou budu chtít (nebo abych se vůbec na nějakou vysokou dostala), nedokončím školu, nenajdu si vhodnou práci…Osobně mohu být ráda, že jsem vystudovala střední, na kterou jsem chtěla jít a která mě svým způsobem bavila, a nyní v tom pokračuji.

Dětské sny jsou mi malé

Když se zamyslím, jaký byl můj pohled na budoucnost třeba ještě před pěti lety a jaký je teď, pár věcí se změnilo. Dříve jsem toužila vystudovat vejšku (nejméně titul Bc.), najít si práci, která mě bude bavit, vdát se a založit si rodinu. Celkem klasika. Teď menší převrat. Mé cíle jsou o něco náročnější.

  • Co se týče školy, s Bc. si nevystačím.
  • Práce, která mě bude bavit? Fajn! Ale kromě toho, že mě bude naplňovat, chci, aby mě neustále rozvíjela a umožňovala mi poznávat nové věci.
  • A vdavky? Někdy, možná. Rozhodně dřív než ve třiceti to nebude!

Jako každý člověk i já si přeju život užít a být v něm šťastná. A co to znamená? Pro někoho by to mohly být peníze, drahé auto, pro někoho jeho partner.

Pro mě to do budoucna však znamená žít aktivní život, sdílet hezké chvíle s přáteli, prožít nějakou chvíli v cizině, chci být spokojená se vším, co budu mít, poznávat nepoznané, být žádaná ve své profesi a v neposlední řadě zajistit své rodiče.

Ještě nedávno jsem si myslela, jak je ve dvaceti letech člověk dospělý. Ano i ne, jak v čem. Teď mám pocit, že to nebudu moci říct ani ve třiceti.

Člověk se stává dospělým až tehdy, je‑li schopný postavit se na vlastní nohy, finančně není na nikom závislý, dokáže se sám uživit, je samostatný, umí racionálně řešit problémy, má zdravou sebekritiku a bere si z udělaných chyb ponaučení.

Na to, abychom řekli, že jsme dospělí, musíme k těmto věcem dozrát. A to se děje v průběhu celého našeho života. Budeme pak moci vůbec někdy říct, že jsme už dospělí? Podle mě budeme jen zralejší a zralejší.

Jaký jste měli život ve dvaceti letech vy? A jak vnímáte dospělost?

Shayma, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail [email protected]

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector