Co je hydrocefalus (nahromadění mozkomíšního moku) – příznaky, příčiny a léčba

Termín hydrocefalus pochází z řečtiny: hydro = voda, kephale = hlava a znamená zvýšenou akumulaci tekutin (mozkomíšního moku) v dutinách mozku – mozkových komorách. Za hodinu se vytvoří asi 15-30 ml moku.

Celkové množství moku v komorách a subarachnoidálních prostorech u dospělého člověka je asi 150 ml a obměňuje se třikrát za den. Od místa tvorby do místa vstřebávání musí mozkomíšní mok projít celým komorovým systémem mozku.

Průtok moku může být narušen v kterémkoliv místě systému – v případě překážky hovoříme o obstrukčním hydrocefalu. Pokud je porucha až v místě vstřebávání (resorpce), mluvíme o hyporesorpčním hydrocefalu.

Příčiny hydrocefalu

Vzácně může být hydrocefalus vrozený nebo spojený s vývojovými poruchami jako je spina bifida (vrozený defekt vývoje páteře a míchy) nebo encefalokéla. Častěji je hydrocefalus získaný následkem krvácení, úrazů hlavy, infekcí (zánět mozku, zánět mozkových blan) nebo po operacích mozku.

Příznaky 

• Příznaky hydrocefalu se mohou v jednotlivých případech lišit, nejčastější příznaky jsou uvedeny níže.
• Příznaky hydrocefalu u kojenců: zrychlený růst hlavy, vyklenutí fontanely, ztenčená a napjatá kůže hlavy, rozestupování kostí hlavy, zvýraznění žil na hlavě, zvracení, nechutenství, dráždivost
• Příznaky hydrocefalu u batolat a větších dětí: zrychlený růst hlavy, bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, horečka, rozmazané nebo dvojité vidění, dráždivost, spavost, zpomalení rozvoje řeči a chůze, špatná koordinace, změny osobnosti, zhoršená koncentrace, záchvaty, nechutenství
• Příznaky hydrocefalu u dospívajících a dospělých: bolesti hlavy, spavost, zhoršení koordinace, inkontinence moči a stolice, rozmazané nebo dvojité vidění, zhoršení mentální výkonnosti
• Příznaky hydrocefalu u starších osob: zhoršení koordinace při chůzi, porucha paměti, bolesti hlavy, inkontinence moči a stolice

Diagnostika

klinické vyšetření, ultrazvukové vyšetření (u kojenců a malých dětí), CT – výpočetní tomografie, MR – magnetická rezonance,

LIT – lumbální infúzní test (speciální vyšetření resorpční kapacity)

Lumbální infuzní test je diagnostický (vyšetřovací) výkon, při kterém se zjišťují poruchy resorpce (vstřebávání) mozkomíšního moku. Výsledek testu přispívá k rozhodnutí o případné operaci normotenzního hydrocefalu.  Zevní lumbální drenáž je diagnostický nebo léčebný výkon, při kterém je mozkomíšní mok odváděn do uzavřeného systému mimo tělo pacienta. V průběhu diagnostiky hydrocefalu imituje podmínky po zvažované operaci a v případě pozitivní reakce na drenáž (zlepšení chůze, psychomotorického tempa..) je možno předpokládat, že  zavedení zkratu (shuntu) povede k dlouhodobé úpravě stavu.

Nejčastějším výkonem je ventrikuloperitoneální zkrat (shunt) odvádějící mok z mozkových komor přes jednocestný ventil do dutiny břišní pod kůží. Průtok moku je regulován podle zvoleného otevíracího tlaku ventilu.

Návrtem v lebce zavede neurochirurg do komorového systému katetr (hadičku), která podkožím vede až do dutiny břišní, kde se mok vstřebává.

Někdy (například u nemocného po mnoha operacích břicha) je vhodnější zavést drenážní hadičku přes žilní systém do srdce. 

Ukázka chůze nemocného před a po operaci hydrocefalu

Obstrukční hydrocefalus

je způsoben překážkou (obstrukcí) která leží v cestě volného proudění mozkomíšního moku z místa produkce do místa jeho vstřebávání. Ve vybraných případech lze řešit endoskopicky – tzv. III.ventrikulostomií.

V takovém případě je endoskopicky vytvořen otvor ve spodině III. komory a moku je nabidnuta zkratka obcházející překážku. Na videu je zachycen průběh operace – z postranní komory je nástrojem proniknuto do III.

komory, koagulací je vytvořena komunikace a otvor jezvětšen balonkem.

1. hydrocefalus – patologické rozšíření komorového systému způsobené nahromaděním mozkomíšního moku
2. obstrukční hydrocefalus – rozšíření komorového systému způsobené narušením pasáže mozkomíšního moku v důsledku obstrukce likvorových cest
3. normotenzní hydrocefalus – rozšíření komorového systému způsobené poruchou vstřebávání mozkomíšního moku
4. shunt – uměle vytvořená spojka mezi komorovým systémem a jinou tělní dutinou (nejčastěji břišní)
5. ventrikulomegalie – rozšíření komorového systému
6. LIT – lumbální infúzní test
7. LD – lumbální drenáž

Co je hydrocefalus (nahromadění mozkomíšního moku) – příznaky, příčiny a léčba

Termín hydrocefalus je odvozen ze dvou slov: “hydro”, což znamená vodu, a “cephalus”, vztahující se k hlavě. Hydrocefalus je stav, ve kterém se v mozkových komorách (dutinách obsahujících tekutinu) mozku hromadí přebytek mozkomíšního moku a může zvyšovat tlak v hlavě.

Ačkoli hydrocefalus je často popisován jako “voda v mozku”, “voda” je ve skutečnosti mozkomíšní mok, čirá tekutina obklopující mozek a míchu.

Mozkomíšní mok má tři klíčové funkce:

1. působí jako “tlumič nárazů” pro mozek a míchu;
2. působí jako prostředek pro dodávání živin do mozku a odstraňování odpadu z mozku;
3. proudí mezi lebkou a páteří k regulaci změn tlaku v mozku.

Hydrocefalus (hydrocephalus) se může objevit v jakémkoli věku, ale nejčastěji se vyskytuje u kojenců a u starších lidí ve věku 60 a více let. Podle dostupných údajů hydrocefalus postihuje přibližně jedno z každých 500 dětí. Většina těchto případů je často diagnostikována ještě před narozením, v době porodu nebo v raném dětství.

Časté příčiny hydrocefalu

Ačkoli ve vzácných případech může být hydrocefalus zděděn geneticky nebo může být spojen s vývojovými poruchami (např. s problémy jako spina bifida, což je vrozená vada páteře).

Jiné příčiny mohou být třeba krvácení do mozku, mozkové nádory, poranění hlavy, komplikace spojené s předčasným porodem, jako je krvácení, nebo onemocnění, jako je meningitida nebo jiné infekce.

V některých případech je normální tok mozkomíšního moku v mozku blokován, což následně vede k hromadění tekutin.

Příznaky hydrocefalu

Musíme rozlišovat různé příznaky hydrocefalu dle toho, koho tento problém postihuje:

Příznaky hydrocefalu u kojenců

U kojenců jsou patrné tyto příznaky hydrocefalu:

• abnormální zvětšení hlavy;
• fontanela je napjatá a vydutá;
• pokožka hlavy se může jevit jako velmi tenká;
• oddělené kosti na hlavě dítěte;
• hodně viditelné žíly na hlavě kojence;
• zvracení;
• ospalost;
• podrážděnost;
• záchvaty;
• nechuť k jídlu.

Příznaky hydrocefalu u batolat a malých dětí

U batolat a malých dětí jsou při hydrocefalu patrné tyto příznaky:

• abnormální zvětšení hlavy dítěte;
• bolest hlavy;
• nevolnost;
• zvracení;
• horečka;
• rozmazané nebo dvojité vidění;
• nestabilní rovnováha;
• podrážděnost;
• ospalost;
• zpožděný vývoj v oblasti chůze nebo mluvení;
• špatná koordinace pohybů;
• změna osobnosti;
• neschopnost soustředit se;
• ztráta senzorických funkcí motoriky;
• záchvaty;
• nechuť k jídlu.

Starší děti mohou mít potíže zůstat vzhůru nebo se probudit po spánku. Pokud je hydrocefalus pomalý a dlouhotrvající, mohou mít některé děti zpoždění ve vývojových meznících nebo se mohou ve škole špatně učit.

Příznaky hydrocefalu u dospělých a lidí středního věku

U dospělých bývají při hydrocefalu patrné tyto příznaky:

• bolesti hlavy;
• potíže se zůstat vzhůru nebo se probudit;
• častá ztráta koordinace nebo rovnováhy;
• problémy s kontrolou močového měchýře;
• zhoršené vidění a kognitivní dovednosti, které mohou ovlivnit pracovní výkon a osobní život.

Příznaky hydrocefalu u starších dospělých

Ty mohou být následující:

• ztráta koordinace nebo rovnováhy;
• problémy s chůzí, ztráty paměti;
• bolesti hlavy;
• problémy s kontrolou močového měchýře.

Hydrocefalus je často kategorizován pro věkové skupiny jako vrozený nebo normotenzní hydrocefalus. Vrozený hydrocefalus označuje stavy, které jsou způsobeny stavy existujícími při narození. Primární příznaky zahrnují bolesti hlavy, nevolnost, zvracení a ospalost.

Normotenzní hydrocefalus (NPH) je hromadění mozkomíšního moku, což způsobuje zvětšení komor v mozku s malým nebo žádným zvýšením tlaku. Normotenzní hydrocefalus se vyskytuje hlavně u dospělých ve věku 60 a více let.

U pacientů s NPH je často diagnostikována Alzheimerova choroba nebo demence, protože některé z příznaků NPH tyto dva stavy napodobují.

Diagnostika hydrocefalu

Předtím, než váš lékař doporučí léčebný postup:

• Zkontrolujte vaši anamnézu a proveďte fyzickou prohlídku
• V případě potřeby provede kompletní neurologické vyšetření včetně diagnostického testování
• Zeptá se na konkrétní otázky, aby se zjistili, zda jsou příznaky způsobeny hydrocefalem

Neurologické vyšetření také pomůže určit závažnost vašeho stavu. Mohou být objednány další testy, jako je ultrazvuk (je-li pacient kojenec), počítačová tomografie (CT nebo CAT skenování) nebo zobrazení magnetickou rezonancí (MRI). Testy mohou ukázat užitečné informace o závažnosti stavu a jeho pravděpodobné příčině.

Léčba hydrocefalu – kdy je nutný chirurgický zákrok?

Hydrocefalus lze léčit různými způsoby. Problémová oblast může být léčena:

• přímo (odstranění příčiny obstrukce, odstranění mozkomíšního moku),
• nepřímo (přesměrování tekutiny někam jinam, obvykle do jiné tělesné dutiny).

Nejčastějším výkonem je ventrikuloperitoneální zkrat (shunt) odvádějící mok z mozkových komor přes jednocestný ventil do dutiny břišní pod kůží. Průtok moku je regulován podle zvoleného otevíracího tlaku ventilu.

Návrtem v lebce zavede neurochirurg do komorového systému katetr (hadičku), která podkožím vede až do dutiny břišní, kde se mok vstřebává.

Někdy (například u nemocného po mnoha operacích břicha) je vhodnější zavést drenážní hadičku přes žilní systém do srdce.

Regenerace a zotavení po hydrocefalu

Vaše neurologické funkce budou vyhodnoceny po operaci. Pokud přetrvávají nějaké neurologické problémy, může být pro další zlepšení vyžadována rehabilitace. Zotavení však může být omezeno rozsahem poškození, které již bylo způsobeno hydrocefalem, a schopností vašeho mozku léčit se.

Vzhledem k tomu, že hydrocefalus je trvalý stav, je nutné dlouhodobé sledování lékařem. Následné diagnostické testy, včetně CT, MRI a rentgenového záření, jsou užitečné při určování, zda zkrat funguje správně. Neváhejte kontaktovat svého lékaře, pokud se u Vás objeví některý z následujících pooperačních příznaků:

• Zčervenání, citlivost, bolest nebo otok kůže po délce trubice
• Podrážděnost nebo ospalost
• Nevolnost, zvracení, bolesti hlavy nebo dvojité vidění
• Horečka
• Bolest břicha
• Návrat předoperačních neurologických příznaků

Prognóza při hydrocefalu

Prognóza hydrocefalu závisí na příčině, rozsahu příznaků a včasnosti diagnostiky a léčby. Někteří pacienti vykazují s léčbou dramatické zlepšení, zatímco jiní ne. V některých případech může být hodně příznaků zvráceno umístěním zkratu. Ostatní příznaky, jako jsou bolesti hlavy, mohou zmizet téměř okamžitě, pokud se příznaky vztahují ke zvýšenému tlaku.

Obecně čím dříve je diagnostikován hydrocefalus, tím lepší je šance na úspěšnou léčbu. Čím déle jsou příznaky přítomny, tím méně je pravděpodobné, že léčba bude úspěšná. Bohužel neexistuje způsob, jak přesně předpovědět, jak úspěšná operace bude pro každého jednotlivce. Někteří pacienti se dramaticky zlepší, zatímco jiní moc ne.

Může také dojít k poruše nebo selhání zkratu. Ventil může být ucpaný nebo tlak v bočníku nemusí odpovídat potřebám pacienta a vyžaduje další chirurgický zákrok.

V případě infekce může být nutná antibiotická terapie a pravděpodobně dočasné odstranění zkratu a nahrazení drenáží, dokud infekce nezmizí.

Porucha zkratu může být indikována bolestmi hlavy, problémy se zrakem, podrážděností, únavou, změnou osobnosti, ztrátou koordinace, obtížemi při probuzení nebo setrvání, návratem potíží při chůzi, mírnou demencí nebo inkontinencí.

U kojenců mohou příznaky poruchy zkratu zahrnovat výše uvedené i zvracení, nevhodný růst hlavy a / nebo zapadající oči. V případě poruchy zkratu je často zapotřebí chirurgický zákrok, který nahradí blokovanou nebo nefunkční část systému zkratu. Naštěstí lze většinu komplikací úspěšně vyřešit.

Máte s hydrocefalem nějaké zkušenosti? Budeme rádi za vaše postřehy v komentářích pod článkem.

VIDEO: Dlouhodobé výsledky komplexní terapie novorozeneckého hydrocefalu

VIDEO: Deti s diagnózou spina bifida a hydrocefalus

VIDEO: Normotenzní hydrocefalus (NPH)

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Co znamená hydrocefalus

Úvodní stránka › Přečtěte si

Publikováno: 23. 2. 2018, aktualizováno: 22. 2. 2018 | Zdroj: Miminko

Příroda si s námi někdy krutě zahrává. Jednou z takových fatálních hříček je onemocnění označované jako hydrocefalus. Jeho prvotním příznakem je nadměrné zvětšení hlavičky dítěte.

Termín hydrocefalus pochází z řečtiny. Slovo ‚hydro‘ znamená voda, ‚kephale‘ pak hlava. Onemocnění se tedy označuje jako vodnatelnost hlavy. Bývá buď vrozené, anebo může vzniknout třeba následkem úrazu hlavy. Projevuje se nadměrným zvětšením obvodu hlavičky dítěte v důsledku nahromadění mozkomíšního moku.

V mozku se běžně nachází asi 150 ml tohoto moku, tak zvaného likvoru. Chrání mozek před otřesy a umožňuje odvádění odpadních látek a zplodin metabolismu. Pokud dojde k ucpání odvodních kanálků, dochází k jeho hromadění. Léčba bývá v převážné většině případů chirurgická.

Právě kontrolní měření obvodu hlavy miminka v poradně může pomoci tuto závažnou poruchu odhalit včas.

Dítě s velkou hlavičkou

V případě vrozené příčiny může hromadění mozkomíšního moku souviset se zúžením části nitrolebečního prostoru, odkud nemůže být likvor správně odváděn díky vzniklým blokádám. Příčinou však může být i prodělaná infekce matky v těhotenství, například toxoplazmóza.

Hydrocefalus se také úzce pojí s vrozenými vadami centrální mozkové soustavy a duševní zaostalostí.

Mezi získané příčiny, k teré se vyskytují častěji, patří krvácení do mozku v důsledku nedovyvinutosti nervové soustavy a mozku u předčasně narozených dětí, také nejrůznější infekce, například meningitida, dále traumata lebky po úrazu, kdy vzniklý hematom ucpe kanálky, nebo v pozdějším věku dítěte pak i nitrolební nádory, které mohou rovněž zamezit průtoku mozkomíšního moku. Hydrocefalus může vzniknout i jako následek různých operací.

‚Příčinou hydrocefalu je blokáda cirkulace mozkomíšního moku v komorovém systému, porucha jeho vstřebávání nebo jeho nadměrná tvorba.

K vrozeným případům mozkové vodnatelnosti, jak se tomuto onemocnění také říká, dochází maximálně u tří případů z tisíce narozených dětí,‘ popisuje neurochirurg MUDr. Radim Lipina.

‚Akutní progrese může být spojena s ohrožením života dítěte a jedinou možností je chirurgické dodává.

Syndrom zapadajícího slunce

U dětí do dvou let patří k prvním příznakům nadměrný růst obvodu hlavičky a ztenčení pokožky hlavy s výraznou žilní kresbou. Akutní případ pak lze poznat podle napětí u velké fontanely. Mohou se vyskytnout příznaky, jako je zvracení, poruchy vědomí a zástava dechu. Při těchto příznacích je nevyhnutelné přivolat lékaře, který provede operaci.

U starších dětí, které mají srostlé lebeční švy, lze spíše zaznamenat zvracení, bolesti hlavy, poruchy vědomí a zpomalení srdeční frekvence. U starších dětí se vodnatelnost mozku rozeznává složitěji, příznaky nebývají tolik jednoznačné. Převládá bolest hlavy, nevolnost se zvracením a změny chování.

Spolehlivou diagnózu může poskytnout CT nebo magnetická rezonance.

Jedním z příznaků může být i epilepsie nebo tak zvaný syndrom zapadajícího slunce. Ten popsal v roce 1900 francouzský lékař Henri Parinaud. Projevuje se typickým rozbíhavým pohledem, který není schopen zaměřit se vzhůru. Zorničky nereagují na světlo a jsou nepřiměřeně velké. Může také docházet k abnormalitám očních víček a trhavému pohledu očí.

Více se o tomto tématu dozvíte v časopisu Miminko

Hydrocefalus: příčiny, projevy, diagnostika a léčba

Termín hydrocefalus pochází z řečtiny, kdy hydro znamená voda a kephale = hlava. Z toho vyplývá, že hydrocefalus označuje stav, kdy vlivem zvýšeného množství mozkomíšního moku (v mozkových komorách) dochází k útlaku a redukci mozkové tkáně.

Mozkomíšní mok je malé množství tekutiny (asi 150 ml) nacházející se v mozkových komorách a v prostoru mezi pavučnicí a omozečnicí (v tzv. subarachnoidálním prostoru).

Hlavními funkcemi mozkomíšního moku je odvádění odpadních produktů metabolismu do žilní krve, chrání mozek před otřesy a zajišťuje homeostázu (stále vnitřní prostředí, optimální pro buňky CNS).

Denně se ho vytvoří přibližně 500ml, z toho vyplývá, že se za den obmění celkem třikrát. 

Existuje celá řada příčin vzniku hydrocefalu. Principiálně se mozkomíšní mok může hromadit kvůli jeho vysoké sekreci (tzv. hypersekreční hydrocefalus), nedostatečné resorpci (hyporesorpční hydrocefalus), nebo kvůli překážce v některém z prostorů, kudy protéká (obstrukční hydrocefalus).

Vše má za následek přetlak v mozkovně. U dítěte je tento přetlak možné kompenzovat zvětšením mozkovny, díky volným lebečním spojům (kosti na lebce jsou měkké a nesrostlé). Problém nastává u dospělého, který tuto možnost nemá.

Jeho lebeční kosti jsou tvrdé a pevně srostlé a mozek tak nemá možnost expandovat a kompenzovat tím vysoký nitrolební tlak. Stav, kdy se vlivem odumírání mozkové tkáně zvětšují mozkové komory a nedochází tak ke zvýšení nitrolebního tlaku, se nazývá ventrikulomegalie.

V těchto případech se tedy nejedná o hydrocefalus a je potřeba toto rozlišovat.

Hlavními příčinami hydrocefalu jsou různé vrozené vady mozkových komor a jejich kanálků, což vede k jejich nedostatečnému objemu. Další běžnější příčinou je zablokování zpětného vstřebávání mozkomíšního moku do žilního řečiště krevní sraženinou, která může vzniknout při úrazu hlavy, či zánětu mozkových blan. V poslední řadě se může jednat o nádor mozku pronikající do systému komor.

Příznaky a projevy hydrocefalu

Klinické příznaky a projevy se odvíjí od věku jedince a rychlosti vzniku hydrocefalu. Jejich včasné rozpoznání je nezbytné pro záchranu pacienta.  

Kojenci a děti do 2 let mají větší obvod hlavy (makrocefalie) a viditelnou žilní kresbu pod skalpem (tzv. caput medusae). V pokročilém stadiu přichází zvracení, bradykardie, poruchy dýchání a sklopené oči (tzv. příznak zapadajícího slunce).

Děti starší 2 let mají obdobné příznaky, vyjma většího obvodu hlavy, což je způsobeno pevně srostlými lebečními kostmi. Děti si také stěžují na bolesti hlavy, únavu či bolesti břicha. 

U dospělých se pak objevují typické příznaky intrakraniální hypertenze:

• Parinaudův syndrom – nesouměrný pohyb očí při pohledu vzhůru; následkem poškození zadní části středního mozku (odborně léze dorsální oblasti mesencephala)
• Příznak zapadajícího slunce
• Městnání papily při vyšetření očního pozadí

U seniorů se vyskytuje triáda příznaků:

• Demence
• Inkontinence
• Porucha chůze

Diagnostika hydrocefalu

U dětí do 2 let je možné využít sonografické vyšetření provedenépřes velkou fontanelu. U starších jedinců se používá magnetické rezonance, avšak nejčastěji CT vyšetření.

Léčba hydrocefalu

Léčba hydrocefalu se odvíjí od rychlosti jeho vzniku (akutní či chronický) a od příčin jeho vzniku (obstukční, hypersekreční, hyporesorpční). U akutního obstrukčního hydrocefalu se přistupuje k zavedení dočasné komorové drenáže.

Naopak u chronického obstrukčního hydrocefalu se volí především mezi dvěma chirurgickými metodami – tedy odstranění samotné překážky (nádor, sraženina) nebo vytvořením tzv. zkratu (shunt), který může být např. ventrikuloperitoneální, či ventrikuloatriální.

Tato možnost se využívá při nemožnosti odstranit překážku (př. neoperovatelný nádor). Při chronickém hyporesopčním hydrocefalu se pak zavádí trvalé drenáže.

Existuje také konzervativní léčba hydrocefalu, která se snaží o snížení množství mozkomíšního moku, což nese velká rizika v podobě vedlejších účinků. Nejvyužívanější léčebnou metodou je tedy chirurgický zákrok.

Normotenzní hydrocefalus (NPH) – ani Alzheimer, ani Parkinson

Mozkomíšní mok

Tvoří se převážně v plexus chorioideus postranních komor, III. komory a IV. komory ultrafiltrací z krevních kapilár. Za normálních okolností se tvoří přibližně 500 ml likvoru za 24 hod.

Při celkovém objemu moku od 80 do 150 ml dochází tedy k jeho obměně třikrát během každého dne. Mok proudí z postranních komor přes foramen Monroe do III. komory, poté přes aqueductus Sylvii  do IV.

komory, odkud vytéká Magendiho otvorem a dvěma Luschkeho otvory do subarachnoideálních cisteren. Vstřebávání probíhá přes arachnoideální klky a Pacchionské granulace do velkých durálních venózních sinusů. Proudění moku je zajištěno srdečním cyklem.

Krev přitékající do mozku během systoly způsobuje pohyb mozkové tkáně, vytlačuje likvor směrem do páteřního kanálu, naopak během diastoly proudí mok směrem kraniálním.

Příčiny poruch vedoucích k hydrocefalu

Z anatomických a fyziologických poměrů vyplývá, že porucha vedoucí k hydrocefalu může nastat na všech úrovních systému tvorby, vstřebávání a cirkulace moku. Na základě typu poruchy se hydrocefalus dělí na dvě velké skupiny komunikující hydrocefalus a obstrukční hydrocefalus.

Komunikující hydrocefalus vzniká zvýšenou tvorbou nebo nejčastěji sníženým vstřebáváním mozkomíšního moku bez obstrukce v likvorových cestách. Porucha vstřebávání může být z různých příčin například po proběhlé infekci, krvácení.

Obstrukční hydrocefalus vzniká překážkou v proudění mozkomíšního moku s typickým rozšířením nad místem obstrukce. Překážka se může vyskytovat kdekoliv v likvorových cestách, nejčastěji ale bývá v nejužším místě komorového systému v Sylviově aqueduktu. Existují i další specifické typy hydrocefalu, mezi které patří zevní hydrocefalus, normotenzní hydrocefalus a pseudotumor cerebri.

Klinické příznaky hydrocefalu

Závisejí především na rychlosti vzniku a rozsahu poruchy proudění nebo vstřebávání mozkomíšního moku, dále pak na věku nemocného.

Akutní uzávěr likvorových cest vede k prudké distenzi mozkových komor nad překážkou a zvýšení nitrolebního tlaku s bolestí hlavy trvalého charakteru, zvracením bez předchozí nevolnosti a následné úlevy, posléze k poruše vědomí, v krajním případě až ke kómatu.

Pozvolna narůstající hydrocefalus se projevuje bolestí hlavy, poruchami paměti, poruchami chůze a inkontinencí v různé míře.

Hydrocefalus u dětí

Dítě postižené hydrocefalem v období před uzávěrem lebních švů je neklidné, plačtivé, zvracející, postupně apatické.

Velká fontanela je napjatá, minimálně pulzující, lební švy jsou rozestoupené, žilní kresba je zvýrazněná, obvod hlavičky se zvětšuje nad fyziologické hodnoty.

 Mezi základní vyšetřovací metody hydrocefalu patří ultrazvuk u dětí se zachovanou velkou fontanelou dále zobrazení počítačovou tomografií (CT) a hlavně magnetickou rezonancí (MR), která je v dnešní době preferována.

Neurochirurgická léčba hydrocefalu  

Můžeme ji rozdělit na dvě základní možnosti terapie na podkladě typu hydrocefalu. U komunikujícího hydrocefalu je prováděna drenáž mozkomíšního moku z postranních mozkových komor do jiné tělní dutiny, nejčastěji do dutiny břišní. Každý drenážní systém (shunt) je tvořen komorovým katetrem, ventilem a periferním katetrem.

Typů ventilů je celá řada a mohou být programovatelné s různě nastavitelnou hodnotou otevíracího tlaku a také i s implantovanou gravitační jednotkou zamezující většímu odtoku moku při stoji pacienta.

U obstrukčního typu hydrocefalu využíváme endoskopickou metodu, kdy provedeme perforaci spodiny třetí komory a umožníme tak odtok mozkomíšního moku jiným směrem.

Normotenzní hydrocefalus

Je specifický typ hydrocefalu postihující jedince ve starším věku. Přináší typickou triádu obtíží jako poruchy chůze, charakteristické malými krůčky s poruchou rovnováhy, dále poruchu  paměti se zpomalením psychomotorického tempa a také močovou  inkontinenci.

Existuje celá řada teorií, které vysvětlují vznik rozšíření komorového systému, při normálním tlaku v komorovém systému vedoucí k výše popsaným obtížím pacientů.

Důležité je, že v současné době je tento typ hydrocefalu výrazně poddiagnostikován a k léčbě se dostane jen asi 20 % pacientů s tímto onemocněním.

Diagnóza je stanovena na podkladě anamnézy, zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance a také za pomoci dalších vyšetřovacích metod, jako je lumbální punkce, lumbální drenáž a lumbální infuzní test. Na základě všech těchto vyšetření je pacient indikován k terapii, zavedení ventrikulo-peritoneální drenáže, která má úspěšnost mezi 70−80 %. 

„Snadná léčba“ jménem SHUNT

Přestože se v minulosti hledaly i jiné možnosti léčby hydrocefalu, například farmakoterapie, zůstává stále hlavním typem terapie zavedení V-P (ventrikulo-peritoneálního) „shuntu“ neboli zkratového drenážního systému.

Ten se skládá ze tří významných částí – hadičky vedoucí z mozkové komory (komorový katetr), ventilu a odvodné hadičky (peritoneálního katetru).  Každá část systému má svoji podstatnou roli, ale nejdůležitější je samotný ventil.

Koordinuje celý systém a odvádí správné množství mozkomíšního moku do místa dalšího vstřebání.

Doc. MUDr. David Krahulík, Ph.D., MBA  zástupce přednosty pro vědu a výukuna neurochirurgické klinice LF UP a FN Olomouc

Ani Alzheimer ani ParkinsonSymptomy normotenzního hydrocefalu jsou snadno a velmi často zaměňovány se stařeckou demencí, při poruše chůze se uvažuje nad Parkinsonovou chorobu a pravidelné zapomínání mylně vrhá podezření na Alzhimerovu chorobu.

Specifickým projevem této choroby může být samovolný únik moči, nejistá až šouravá chůze a nelogické nebo zmatené uvažování.

 Především u seniorů se může stát, že se normotenzní hydrocefalus (NPH) díky všem těmto možným záměnám a nejasným obtížím nepodaří nikdy diagnostikovat, a proto tato choroba zůstane u mnoha starších pacientů neléčena.

Další informace

Hydrocefalus

Termín hydrocefalus pochází z řečtiny: hydro = voda, kephale = hlava a znamená nahromadění mozkomíšního moku (MMM) ve schránce lební.

MMM je vodnatá tekutina, obíhající ve čtyřech komorách uvnitř mozku. Za normálních podmínek mok obtéká mozek a míchu a kromě jiných funkcí také chrání mozek před poškozením.

„Za hodinu se vytvoří asi 15-30 ml moku. Celkové množství moku v komorách a subarachnoidálních prostorech u dospělého člověka je asi 150 ml a obměňuje se třikrát za den. Od místa tvorby do místa vstřebávání musí mozkomíšní mok projít celým komorovým systémem mozku. Průtok moku může být narušen v kterémkoliv místě systému. „(3)

Zmnožení mozkomíšního moku je způsobeno nerovnováhou mezi tvorbou a odtokem či vstřebáváním moku. Tento stav vede ke zvýšení nitrolebního tlaku a útlaku mozkové tkáně.

Základními příčinami vzniku hydrocefalu jsou nadprodukce MMM, porucha absorpce MMM (externí, komunikující hydrocefalus) a obstrukce průchodu MMM (interní, nekomunikující hydrocefalus).

Příčiny hydrocefalu

Hydrocefalus může být přítomen již při narození, nebo se může objevit jako následek až v průběhu života.

Z tohoto hlediska můžeme hydrocefalus dělit na získaný hydrocefalus (1) (vzniká např.

při pneumokokové a jiných meningitidách, při nitrolebním krvácení, při různých nádorech mozku nebo při zanesení subarachnoidálního prostoru leukemnickými infiltráty, po operacích a úrazech mozku) a kongenitální hydrocefalus (vrozená vývojová vada vyskytující se samostatně, spolu s jinými VVV nebo i jako součást různých syndromů. Její četnost se uvádí 1:500 až 1: 1000).

Možné příčiny vzniku vrozeného hydrocefalu:

• Dandy-Walker syndrom – malformace mozečku, autozomálně recesivní
• Arnold-Chiari malformace – taktéž poškození mozečku, porucha absorpce MMM
• Vrozená stenóza aquaeductus Sylvii – X vázaná dědičnost
• Vrozená atrezie foramen Magendi a Luschkae
• Součást syndromů Klippel-Feil a Walker-Warburg
• Často přítomný při encefalokéle nebo spina bifida aperta
• Porucha absorbce MMM (agenese arachnoidalních klků, sinus sagittalis)
• Nadměrná tvorba MMM (papilom chorioidálních plexů) Intrauterinní infekce (Toxoplasma gondii, Treponema pallidum, cytomegalovirus, rubivirus, některé herpesviry) (1)

Příznaky

Příznaky hydrocefalu se mohou v jednotlivých případech lišit, nejčastější jsou uvedeny níže.

Nejnápadnější klinickou známkou kojeneckého hydrocefalu je zvětšování hlavy. Zatím co u novorozence je obvod hlavy 34-35 cm, v 5 měsících průměrně 43 cm a v roce 45-46 cm, vidíme u hydrocefalických kojenců obvody 50-60 cm. Avšak obličej zůstává malý.

Švy jsou rozestouplé, velká fontanela je široce otevřená a často i vyklenutá, malá fontanela se rovněž někdy neuzavírá. Nápadné jsou žíly na hlavě jako důsledek ztíženého odtoku krve z nitrolebního prostoru žilními spojkami do povrchního oběhu.

Oční bulby jsou tlačeny dopředu a dolů – příznak zapadajícího slunce.“ (2)

Vyskytuje se zvracení, nechutenství, dráždivost.

Příznaky hydrocefalu u batolat a větších dětí: zrychlený růst hlavy, bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, horečka, rozmazané nebo dvojité vidění, dráždivost, spavost, zpomalení rozvoje řeči a chůze, špatná koordinace, změny osobnosti, zhoršená koncentrace, záchvaty, nechutenství (3)

„Celkový stav dítěte nebývá zpočátku porušen, později dítě přes dobrou péči dystrofuje. Zastavuje se psychomotorický vývoj. Postupně se vyvíjí spastická kvadruparesa.

Některé děti mívají epileptické záchvaty,které mají většinou ráz tonických extensních křečí s poruchou vědomí i bez ní. V pozdějších fázích často oslepnou.

Nezasáhne-li se včas chirurgicky u vhodných nemocných, umírá dítě po měsících i letech.“ (2)

„Příznaky hydrocefalu u dospívajících a dospělých: bolesti hlavy, spavost, zhoršení koordinace, inkontinence moči a stolice, rozmazané nebo dvojité vidění, zhoršení mentální výkonnosti

Příznaky hydrocefalu u starších osob: zhoršení koordinace při chůzi, porucha paměti, bolesti hlavy, inkontinence moči a stolice“ (3)

Diagnostika

„klinické vyšetření, ultrazvukové vyšetření (u kojenců a malých dětí), CT – výpočetní tomografie, MR – magnetická rezonance, LIT – lumbální infúzní test (speciální vyšetření resorpční kapacity)“ (3)

Léčba

„Terapie a léčba hydrocefalu závisí na jeho etiologii. Patří sem např. léčba medikamentální (acetazolamid) nebo třeba i lumbální punkce. Nejčastější je však zavedení zkratu (ventrikuloperitoneálního, ventrikuloatriálního).“ (1)

Zkrat (shunt) odvádí mok z mozkových komor přes jednocestný ventil do dutiny břišní pod kůží. Průtok moku je regulován podle zvoleného otevíracího tlaku ventilu.

Návrtem v lebce zavede neurochirurg do komorového systému katetr (hadičku), která podkožím vede až do dutiny břišní, kde se mok vstřebává.

Někdy (například u nemocného po mnoha operacích břicha) je vhodnější zavést drenážní hadičku přes žilní systém do srdce.

„V některých případech obstrukčního hydrocefalu je možno vytvořit umělou komunikaci, která obejde překážku v cirkulaci moku. Tento výkon se nazývá III. ventrikulostomie a je prováděn endoskopicky.“ (3)

Použité zdroje:

1. Hydrocefalus. In: Genetika.wz.cz [online]. 2003-2011 [cit. 2014-02-10]. 
2. Hydrocefalus. In: Maturita.cz [online]. [cit. 2014-02-10]. 
3. Hydrocefalus a spina bifida. In: Www.dobromysl.cz [online]. Copyright © 2002-2012 [cit. 2014-02-10]. 
4. DMO klinika neurocentra Praha.  [online]. 2001 [cit. 2014-02-11]. 
5. Vrozené vady. In: Genetika.wz.cz [online]. © 2003 – 2011 [cit. 2014-02-11]. 

Hydrocephalus podle materiálu National Institute of Neurological Disorders and Stroke zpracoval: Jiří Svršek

Žena, narozená v roce 1933. Současná diagnóza: hydrocephalus a pokročilá atrofie mozku. Průvodním onemocněním je cukrovka (diabetes mellitus) stabilizovaná insulinem a vysoký krevní tlak.

Asi tři roky po ztrátě manžela v roce 1998 se u této ženy začaly objevovat první známky psychické poruchy. Začala mít úzkostné pocity a strach, že ji někdo pronásleduje a že jí chce ublížit.

Chovala se paranoidně a obviňovala některé sousedy v domě, kde žila, z různých úkladů. Rozesílala různým institucím obviňující dopisy. Přestala se postupně starat o domácnost a ztrácela kontakt s okolními lidmi.

Její okamžitý psychický stav zřejmě souvisel s okamžitým glykemickým stavem.

Její dříve úhledné písmo začalo být nečitelné. Ve slovech vynechávala písmena. V písemném projevu nebyla schopna se jasně a srozumitelně vyjádřit a napsané věty často nedávaly smysl.

Její myšlení se soustřeďovalo na úzkostné pocity a strach. Od svých obav se nedokázala odpoutat. Stále více obtěžovala své okolí svými bludnými obavami a negativní reakce lidí považovala za další úklady. Nikomu nedůvěřovala, ani svým příbuzným. Občas se chovala zcela zmateně a nechápala co se kolem ní děje. V noci se někdy probouzela úzkostí a paranoidním strachem.

Téměř nedodržovala předepsanou diabetickou dietu, přestože trpěla cukrovkou do té doby úspěšně léčenou tabletami. Začala trpět zhoršující se močovou inkontinencí (samovolnými úniky moči). Občas ji postihovaly závratě a ztráta rovnováhy, které zřejmě souvisely s glykémií.

V roce 2002 upadla do hyperglykemického komatu, utrpěla úraz hlavy a byla hospitalizována. Odtud po vyšetření byla přijata na psychiatrickou kliniku fakultní nemocnice v Plzni. Chovala se zcela zmateně, nechápala, co se s ní děje, nepoznávala některé nejbližší příbuzné a nekomunikovala se svým okolím. Chovala se jako vzdorné malé dítě a její intelektuální schopnosti byly výrazně sníženy.

Klinickým vyšetřením magnetickou jadernou resonancí bylo diagnostikován hydrocephalus. Na neurologické klinice v Hradci Králové byla provedena chirurgická implantace tzv. shunt systému (podrobněji viz dále). Její psychický stav se již krátce po operaci výrazně zlepšil.

Dobře se orientovala, živě komunikovala se svým okolím, její intelektuální schopnosti se obnovily, byla veselá a těšila se ze života. Vyrovnala se s osudem a našla nový smysl života. Začala žít v domově důchodců, který ji poskytoval veškerou zdravotní a sociální péči.

V roce 2003 utrpěla mozkovou cévní příhodu ischemického typu v důsledku pokročilého onemocnění cukrovkou a vysokého krevního tlaku. Ochrnula na levou polovinu těla (levou nohu a ruku). Dodnes není schopna bez pomoci se pohybovat a prognóza vzhledem k onemocnění hydrocephalus ex-vacuo, pokročilé atrofii mozku a věku již není příznivá.

Co je hydrocephalus

Termín ‚hydrocephalus‘ je odvozeno z řeckého slova ‚hydro‘ (voda) a slova ‚cephalus‘ (hlava). Základní charakteristikou tohoto onemocnění je nadměrné hromadění mozkomíšního moku (cerebrospinální tekutiny) v mozku.

Mozkomíšní mok je čirá tekutina, která obsahuje jen minimální obsah proteinů a obklopuje mozek a míchu. Nadměrné hromadění mozkomíšního moku vede k abnormálnímu prodloužení dutin nebo komor v mozkové tkáni, které se nazývají ventrikuly.

V mozkové tkáni jsou dva laterální ventrikuly a středový třetí a čtvrtý ventrikul.

Ventrikulární systém je tedy složen ze čtyř ventrikulů, které jsou navzájem propojeny úzkými kanálky. Normálně mozkomíšní mok volně protéká ventrikulami do uzavřených komor na spodku mozku, protéká po povrchu mozku a míchy a nakonec je absorbován krevními vlásečnicemi do krevního oběhu.

Mozkomíšní mok má tři životně důležité funkce:

1. udržuje mozkovou tkáň pod určitým tlakem a omezuje případné menší otřesy a nárazy
2. dopravuje do mozkové tkáně nezbytné živiny a odvádí z ní odpadní látky
3. její průtok uvnitř lebeční dutiny a páteře vyrovnává změny nitrolebečního objemu krve, tedy množství krve v mozkové tkáni.

Mozkomíšní mok je v hydrostatické rovnováze s podpůrnou tkání v mozku a může touto tkání volně protékat. Mozková tkáň a mozkomíšní mok by měly mít stejný hydrostatický tlak ve všech částech mozku. Mozková tkáň je chráněna krevní bariérou před vnějším působením na centrální nervový systém. Podobně mozkomíšní mok se biochemicky nemění díky trvalé cirkulaci mozkovou tkání a komorami. Tyto bariéry jsou na úrovni endotelu mozkových kapilár, na úrovni epitelu tzv. choroid plexus (zvláštní ventrikulární tkáň, která produkuje mozkomíšní mok) a na úrovni vnějších vrstev arachnoidní hmoty. Tyto bariéry chrání mozek a subarachnoidní prostory před škodlivými vlivy z vnějšku.

Rovnováha mezi tvorbou a absorbcí mozkomíšního moku je nesmírně důležitá. Za normálních okolností je téměř veškerá tekutina absorbována v krevních kapilárách během své cirkulace. Za určitých okolností však může dojít k narušení její tvorby nebo absorbce a tím k narušení normálního průtoku. Pokud je rovnováha narušena, může dojít ke vzniku onemocnění hydrocephalus.

Různé typy hydrocephalu

Hydrocephalus může být buď vrozený nebo získaný. Vrozený hydrocephalus se objevuje při narození. Může být způsoben buď vlivem prostředí během vývoje plodu nebo může být geneticky podmíněn. Získaný hydrocephalus se může objevit kdykoliv během lidského života. Tento typ onemocnění může člověka postihnout v každém věku a bývá často vyvolán úrazem nebo onemocněním.

Hydrocephalus může být také komunikující nebo nekomunikující. Komunikující hydrocephalus vzniká, když průtok mozkomíšního moku je blokován poté, co opustí ventrikuly. Mok může stále protékat mezi ventrikuly, které zůstávají otevřené.

Nekomunikující (obstruktivní) hydrocephalus vzniká, když průtok mozkomíšního moku je blokován jedním nebo více zúženým kanálkem mezi ventrikuly.

Nejběžnějším případem je ‚akvaduktální stenosa‘, kdy hydrocephalus vzniká kvůli zúžení Sylviova akvaduktu, drobného kanálku mezi třetím a čtvrtým ventrikulem uvnitř mozku.

Dále existují dvě formy hydrocephalu, které zcela nespadají ani do jedné z kategorií uvedených výše: hydrocephalus ex-vacuo a hydrocephalus s normálním tlakem.

Hydrocephalus ex-vacuo vzniká poškozením mozku silným nárazem nebo jiným traumatickým zraněním. V tomto případě také dochází k atrofii nebo rozpadu mozkové tkáně. Hydrocephalus s normálním tlakem vzniká nejčastěji ve stáří. Obě tyto formy jsou provázeny ztrátou paměti, demencí, neschopností chůze, močovou inkontinencí a obecně zpomalením veškeré intelektuální a fyzické aktivity.

Koho toto onemocnění postihuje

Výskyt (incidenci) tohoto onemocnění lze těžko stanovit, protože dosud neexistují žádné národní registry nebo databáze lidí postižených hydrocephalem a souvisejícími nemocemi. Podle některých odhadů hydrocephalus postihuje asi jedno z každých 500 dětí.

V současnosti většinu případů lze diagnostikovat již před narozením (prenatálně) v době vzniku nebo v raném dětství.

Pokrok v diagnostických zobrazovacích metodách umožnil přesnější diagnostiku lidí s atypickými projevy, včetně dospělých, u nichž se vyskytuje hydrocephalus s normálním tlakem.

Příčiny onemocnění

Příčiny tohoto onemocnění nejsou zcela známy. Hydrocephalus může být výsledkem genetické dědičnosti (akvaduktální stenosa) nebo vývojové vady, která může souviset s defekty míšního kanálu nebo lebky.

Dalšími možnými příčinami mohou být komplikace během života, jako je intraventrikulární hemorrhagie (krvácení tkání) nebo různá onemocnění jako je meningitida, nádory, traumatické úrazy hlavy nebo subarachnoidní hemorrhagie, která může zablokovat odtok mozkomíšního moku z ventrikulů nebo může poškodit uzavřené komory na spodině mozku.

Příznaky onemocnění

Příznaky onemocnění se liší s věkem, se stádiem onemocnění a s individuálními rozdíly v odolnosti vůči problémům, které způsobuje mozkomíšní mok. Například odolnost dětí vůči tlaku mozkomíšního moku se výrazně liší od odolnosti dospělých. Dětská lebka se pod tlakem mozkomíšního moku může rozpínat, protože spoje mezi lebečními kostmi ještě nejsou uzavřeny.

V dětství je proto nejobvyklejším příznakem hydrocephalu rychlý růst obvodu lebky nebo neobvykle velká velikost hlavy. Mezi další příznaky patří zvracení, ospalost, vznětlivost, záchvaty a poškození zraku.

Starší děti a dospělí mohou mít jiné příznaky, protože jejich lebka se již pod tlakem mozkomíšního moku nemůže rozpínat.

Mezi příznaky patří bolesti hlavy, následované zvracením, žaludečními nevolnostmi, papilledema (otok očního disku, který je součástí očního nervu), neostré vidění, diplopie (dvojité vidění), problémy s rovnováhou, špatná koordinace, problémy s chůzí, močová inkontinence, zpomalení nebo zastavení vývoje, letargie (netečnost), ospalost, vznětlivost, změny osobnosti nebo rozpoznávacích schopnosti včetně ztráty paměti.

Popsané příznaky se vztahují k typickým projevům onemocnění v pokročilém stádiu. Mohou se však individuálně odlišovat.

Diagnostika onemocnění

Hydrocephalus se diagnostikuje klinickým neurologickým vyšetřením, kdy se používají různé zobrazovací metody lebky a mozku, jako je ultrasonografie (vyšetření ultrazvukem), počítačová tomografie (CT, computed tomography), zobrazování magnetickou jadernou resonancí (MRI, magnetic resonance imaging) a měření nitrolebečního tlaku. Lékař použije vhodný diagnostický nástroj v závislosti na věku pacienta, klinických projevech a výskytu zjevných nebo předpokládaných abnormalit mozku a míchy.

Současné metody léčení

Hydrocephalus se dnes nejčastěji léčí chirurgickou implantací tzv. shunt systému. Tento systém odvádí mozkomíšní mok z určité části centrální nervové soustavy do jiné části těla, kde se tato tekutina absorbuje do tkáně.

Shunt je pružná, avšak pevná trubice. Celý systém se skládá ze zmíněné trubice, katetru a ventilu.

Jeden konec katetru je umístěn v centrální nervové soustavě, obvykle ve ventrikulu uvnitř mozku nebo poblíž ukončení míchy.

Druhý konec katetru je obvykle umístěn v břišní dutině nebo na jiném místě uvnitř těla, kde se může mozkomíšní mok absorbovat. Ventil na katetru reguluje tok a množství odváděného mozkomíšního moku.

Omezený počet pacientů lze léčit alternativní metodou ventrikulostomií. Pomocí neuroendoskopu, malé CCD kamery pro zobrazení obtížně dostupných chirurgických oblastí, může lékař pozorovat ventrikulární povrch. Potom může prorazit malý otvor ve třetím ventrikulu, který umožní mozkomíšnímu moku protékat kolem uzavřeného kanálku.

Komplikace shunt systému

Shunt systém samozřejmě není dokonalým zařízením. Mezi možné komplikace patří jeho mechanické selhání, infekce, poškození tkáně nebo potřeba prodloužení nebo výměna katetru. Obecně tyto systémy vyžadují periodické sledování a pravidelnou lékařskou kontrolu. Pokud se objeví některé komplikace, je obvykle nutné shunt systém pečlivě zkontrolovat.

Některé komplikace mohou souviset s nadměrným nebo naopak nedostatečným odtokem mozkomíšního moku. Pokud dochází k nadměrnému odtoku, mozkomíšní mok odtéká rychleji, než se tvoří. Může dojít k poškození ventrikulů a k poškození krevních cév, jehož důsledkem jsou bolesti hlavy a hemorrhagie (subdurální hematom).

Pokud dochází k nedostatečnému odtoku, pak se příznaky hydrocephalu znovu objeví. Pokud dojde k infekci, u pacienta se může objevit trvale zvýšená teplota, bolestivost šíje nebo zádových svalů a zarudnutí nebo otok tkáně kolem trubice shunt systému.

Pokud existuje podezření, že shunt systém nepracuje správně, musí být učiněn bezprostřední lékařský zásah.

Prognóza onemocnění

Vývoj onemocnění lze těžko předpovídat, přestože existují určité korelace mezi některými specifickými případy a dalším vývojem onemocnění. Předpověď dále komplikují další onemocnění, včasnost diagnózy a úspěšnost léčby. Vztahům mezi léčením shunt systémem a zpomalením nebo odvrácením poškození mozku dosud dostatečně nerozumíme.

Lidé nemocní hydrocephalem a jejich rodiny by měly věnovat léčbě trvalou pozornost. Hydrocephalus může ovlivnit kognitivní, psychický, emoční a fyzický vývoj.

Mnoho dětí s tímto onemocněním po rehabilitačních terapiích a pedagogické pomoci může vést zcela normální život s minimálním omezením.

K úspěšnosti léčby výrazně přispívá souhra lékařských odborníků, rehabilitačních pracovníků a vzdělávacích pracovníků.

Léčba pacientů s hydrocephalem život zachraňuje a prodlužuje. Bez léčby je pokročilé stádium hydrocephalu až na vzácné výjimky smrtelné.

Odkazy:

[X1] Hydrocephalus Fact Sheet. National Institute of Neurological Disorders and Stroke. United States.