Co do hygieny jsme papežštější než papež

Upozornění: Změna otevírací doby úřadu

Co do hygieny jsme papežštější než papež

Už na třetí adresu v rámci Sedmičky se chystá přestěhovat Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Své nové sídlo začal budovat koncem léta v areálu Holešovického pivovaru. Stěhování úředníků je v plánu v polovině roku 2023. Co nová budova přinese naší čtvrti a co všechno má tento úřad vlastně v kompetenci?

Share on FB Send via email Print this page

Mnoho lidí si myslí, že máme na starosti kontrolu úplně všeho, když jsme ten Nejvyšší kontrolní úřad – od sousedových hrušek až po bytová družstva. Tak to ale opravdu není,“ vysvětluje prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala. Úřad kontroluje především hospodaření s penězi a majetkem státu.

Jeho práce se tedy týká ministerstev, jejich příspěvkových organizací, státních podniků, ale třeba i veřejných výzkumných institucí nebo zdravotních pojišťoven. Kontroluje také peníze, které dostává ČR ze zahraničí, ať už jde o dotace z EU, nebo třeba Norské fondy.

Kde vám pomohou s řešením nejrůznějších jiných nešvarů, naleznete v boxu.

V čele NKÚ stojí prezidentem republiky jmenovaný prezident, toho zastupuje viceprezident (funkci v současné době zastává Zdeňka Horníková), a dále má úřad stálé 15členné kolegium volené Poslaneckou sněmovnou.

Novodobá historie NKÚ se začala psát v roce 1993. Potřeba kontroly tu ale panovala už za Rakouska-Uherska.

Během dvacátého století sice úřad měnil jméno – ať už se jednalo o Účetní komoru, samostatné ministerstvo kontroly, nebo Výbor lidové kontroly, jeho náplní byla vždy kontrola správného a účelného nakládání s veřejnými prostředky.

Tedy nejen zda peníze tečou tam, kam mají, ale také zda jejich přínos je takový, jaký vláda či ministerstva očekávají.

Kontrola nese ovoce Kompetence NKÚ jsou zakotveny v zákoně č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, a coby ústavní instituce je NKÚ zmíněn i v Ústavě ČR.

„Na rozdíl například od České obchodní inspekce jsme zcela nezávislí, nikdo nás nemůže úkolovat a o kontrole rozhodujeme sami,“ vysvětluje pozici své instituce prezident Kala. Podněty ke kontrole může dávat NKÚ vláda jako celek, Poslanecká sněmovna nebo Senát a jejich orgány.

Kam ale skutečně NKÚ půjde na kontrolu, o tom rozhoduje kolegium úřadu. NKÚ je primárně takzvaný nalézací orgán, ale pokud má důvodné podezření na spáchání trestného činu, obrací se samozřejmě na policii.

V minulosti tak NKÚ poukázal například na korupci v oblasti dotací na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy či předražené zakázky v oblasti informačních technologií na Ministerstvu práce a sociálních věcí. V obou případech skončily kauzy odsouzením příslušných úředníků.

„Někdy má možná veřejnost pocit, že výsledky naší práce nejsou tolik vidět, některé změny ale přicházejí postupně, třeba změna zákonů nebo to, jak se daří úřadům šetřit na jejich výdajích za běžné věci, jako je úklid, poradenské služby nebo kancelářské potřeby.

 V případě některých kontrol nemůžeme kvůli práci orgánů činných v trestním řízení výsledky zveřejňovat ihned. A protože kontrolujeme také instituce, jako je Bezpečnostní informační služba nebo Národní bezpečnostní úřad, mohou výsledky kontroly nakonec zůstat i tajné. Jinak je ale vždy zveřejňujeme. A naše závěry dostane do rukou vláda i parlament,“ vysvětluje Kala. Díky činnosti NKÚ již také došlo k několika legislativním změnám – například zákona o hazardu, jehož novela znemožnila úniky peněz pro stát z online hazardu.

Momentálně poslanci projednávají možné rozšíření působnosti NKÚ i na kraje a obce či akciové společnosti s podílem státu, jako je například ČEZ. Když totiž dnes NKÚ kontroluje výstavbu silnic, může analyzovat pouze tu část, která byla financována z rozpočtu státu. Další části stavby financované ze strany kraje či města už jsou mimo jeho pravomoci.

Přitom právě tato kontrola přináší společnosti zajímavý obrázek o tom, jak si ve srovnání s ostatními státy Evropy stojíme – součástí práce NKÚ je totiž spolupráce a sdílení dat v rámci Evropské unie.

„Zjistili jsme tak například, že dálnice se v ČR stavěly mnohem dráž než třeba v Německu, v Polsku zase kilometr dálnice postaví mnohem rychleji,“ uvádí Kala.

Ještě bližší zahraniční spolupráci by NKÚ rád inicioval i v rámci předsednictví organizace EUROSAI, která sdružuje asi padesátku podobných institucí z Evropy, ale i Izraele a také Evropský účetní dvůr. Tříleté české předsednictví zahájí v příštím roce mezinárodním kongresem. Ten se bude konat v Praze v Nové budově Národního muzea.

Co do hygieny jsme papežštější než papež

Konečně doma Nejvyšší kontrolní úřad, kde v současnosti pracuje asi 480 lidí a má kromě pražské centrály pobočky v devíti krajích, je dnes jedinou ústavní institucí bez vlastního sídla. Do roku 2007 sídlil v Jankovcově 63, prostor zde byl však nedostačující a navíc jej silně zasáhly povodně v roce 2002.

V roce 2004 proto NKÚ zakoupil pozemek v areálu Holešovického pivovaru mezi ulicemi Komunardů a U Uranie, kde plánoval postavit své nové sídlo. Z toho ale nakonec sešlo, a tak se v roce 2007 úřad přemístil do pronájmu v soukromé budově Tokovo u Libeňského mostu.

Zde za nájem platí 16,7 milionu korun ročně – a to se současnému vedení úřadu podařilo cenu velmi výrazně snížit. Z dlouhodobého hlediska je nájemní vztah pro úřad nevýhodný, a tak v roce 2017 vypsal na podobu nového sídla soutěž na projektanta. „Chceme jít dalším institucím příkladem a vše je samozřejmě transparentní.

Kdo jiný by měl být papežštější než papež než právě NKÚ,“ dodává s úsměvem prezident Kala.

Nová budova je dílem architektonického ateliéru Masák & Partner a má být technologicky chytrou stavbou. Stavět se bude v souladu s principy udržitelné výstavby.

Budova bude adaptovaná na změny klimatu ve městě, bude zde zelená střecha, počítá se také s chytrým využíváním služeb a kvality vnitřního prostředí, ať už jde o plynulou regulaci osvětlení podle potřeby nebo kvalitu a množství vzduchu podle obsazenosti apod.

Stavba nového sídla NKÚ je také pilotním projektem pro zavádění metodiky BIM (Building Information Modelling) do stavebnictví, jež zastřešuje Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Cílem BIM je prostřednictvím digitálního modelu uspořit náklady na pořizování a zejména provozování budov, včetně pozdějších rekonstrukcí. Výdaje na výstavbu sídla NKÚ by neměly přesáhnout 940 milionů korun.

Z toho by prostředky státního rozpočtu měly představovat 710 milionů korun a 230 milionů korun by měl NKÚ pokrýt ze svých úspor.

Nová stavba bude složena ze dvou propojených budov. Kromě NKÚ se zde usídlí i Parlamentní knihovna a archiv Poslanecké sněmovny, která se momentálně také potýká s nevyhovujícím prostorem.

Knihovna vlastní přes 200 tisíc svazků z oboru společenských věd, zejména z oblasti práva, politologie, historie, filozofie, sociologie, ekonomie a dalších. Nejcennější část knihovního fondu byla v roce 2000 prohlášena za kulturní památku.

Knihovna i archiv budou veřejnosti přístupné, stejně jako jídelna v přízemí úřadu.

Zelení sousedi Proaktivně se vedení NKÚ staví i k okolní zeleni. Ve spolupráci s radnicí už vysadil v ulici Komunardů tři stromy, a dalších 26 přibude na dvoře nového sídla.

Obě budovy by také měly mít zelenou střechu a součástí areálu bude veřejně přístupný pás zeleně vinoucí se podél ulice U Uranie. Okolí nebudou zatěžovat ani další desítky zaparkovaných aut.

Součástí budov totiž budou dvoupodlažní podzemní garáže pro 123 vozů, s dalšími 20 parkovacími místy se počítá na dvoře.

A s ohleduplností přistupuje NKÚ i ke svým bezprostředním sousedům. „S představiteli SVJ z okolních domů jsme byli v úzkém kontaktu už během přípravy projektu, na sousedských vztazích nám totiž velice záleží. Snažili jsme se našim sousedům pokud možno vyjít vstříc.

Nakonec se nám podařilo uzavřít dohodu tak, abychom i v budoucnu měli dobré vztahy,“ říká Kala a přidává další pozitivum.

„S ohledem na provoz státní instituce tu bude rušno jen ve všední dny a bude tu i bezpečněji, neboť jako každá jiná ústavní instituce podléhá i NKÚ nepřetržitému policejnímu dohledu.“

Ve velmi komplexním výběrovém řízení, jež je první zakázkou na obdobnou stavbu v ČR zadanou tímto způsobem, zvítězila společnost PORR, a.s., s nejnižší nabídkovou cenou 676 milionů korun bez DPH. Stavba byla zahájena symbolickým poklepáním základního kamene letos v srpnu a úředníci by se do nové budovy měli přestěhovat v polovině roku 2023.

Co do hygieny jsme papežštější než papež

Hackuj stát! NKÚ se snaží být nejen aktivní na poli kontroly, ale i pokud jde o zužitkování veřejných dat. Veřejná správa v ČR si totiž dosud pořídila cca 7300 informačních systémů, jejich pořizovací náklady činily přes 110 mld.

Kč, roční náklady na údržbu činí cca 25 mld. Kč. V těchto informačních systémech je ukryto nepředstavitelné bohatství, které ale zatím leží ladem.

Od roku 2017 proto NKÚ spolu s dalšími institucemi pravidelně organizuje hackathon veřejné správy, kde nadšencům z řad programátorů a IT specialistů na

24 hodin zprostředkovává nejrůznější otevřená data, které mají veřejné instituce v ČR k dispozici. Výsledkem jsou zajímavé vizualizace, aplikace a další výstupy dostupné na stránce www.hackujstat.cz, třeba zajímavá korelace mezi počtem exekucí a počtem výherních automatů v jednotlivých krajích ČR.

„Všechny informace veřejné správy, s výjimkou utajovaných, důvěrných a citlivých, musí být veřejné a veřejnosti snadno dostupné,“ shrnuje Miloslav Kala. „Chtěli bychom, aby se i s daty nakládalo efektivně a aby co nejvíc sloužila analytikům i politikům a především občanům. Zatím je vše na začátku a snad k tomu alespoň malou měrou přispěje i naše pravidelná akce,“ uzavírá prezident NKÚ.

Kam se obrátit? Ne všechny stížnosti spadají do kompetence NKÚ. Níže najdete seznam problémů a institucí, kde vám v dané věci poradí.

Chybné vyúčtování za plyn, elektřinu, teplo Nejprve reklamujte u dodavatele služeb. Pokud je reklamace zamítnuta, můžete se obrátit na Energetický regulační úřad (www.eru.cz).

Chybné vyúčtování za telefon Nejprve reklamujte u poskytovatele služeb. Pokud je reklamace zamítnuta, můžete se obrátit na Český telekomunikační úřad (www.ctu.cz).

Chybné vyúčtování za vodu, reklamace kvality vody U provozovatele vodovodu (město, obec). S reklamací na kvalitu vody se nejprve obraťte na provozovatele, případně na Ministerstvo zdravotnictví (www.mzcr.cz).

Budete mít zájem:  Slazení při diabetu? Možné to je

Kontrola kvality a hygieny potravin Jakost, podmínky prodeje a skladování zboží kontroluje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (www.szpi.cz). Ochranu spotřebitele před závadnými produkty živočišného původu zajišťuje Státní veterinární správa (www.svscr.cz).

Pracovněprávní vztahy (zaměstnanec vs. zaměstnavatel), protiprávní jednání zaměstnavatele atd. Kontrolním orgánem pracovních vztahů a pracovních podmínek včetně bezpečnosti práce je Státní úřad inspekce práce (www.suip.cz), další působnost mají úřady práce, resp. Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Reklamace zboží, chybný postup obchodníka, padělané zboží atd. Prodej zboží a poskytování služeb kontroluje Česká obchodní inspekce (www.coi.cz).

Hospodaření obcí se svěřeným majetkem, postup obcí ve výkonu pravomocí atd. Výkon samostatné působnosti obcí kontroluje Ministerstvo vnitra (www.mvcr.cz). Kontrola výkonu přenesené působnosti obcí přísluší krajskému úřadu. Přezkoumání hospodaření obcí, resp. územních celků, podléhá Ministerstvu financí.

Foto – Vizualizace nového sídla NKÚ v areálu Holešovického pivovaru.

Výběrové řízení na zhotovitele stavby vypsal NKÚ podle mezinárodních standardů Žluté knihy FIDIC metodou Design & Build, kde součástí byl i BIM model zpracovaný na základě LCC, tedy nákladů životního cyklu a zhodnocený pomocí certifikačního nástroje SBToolCZ vyjadřujícího úroveň kvality budovy. Je první zakázkou na obdobnou stavbu v ČR zadanou tímto komplexním způsobem. Ve výběrovém řízení zvítězila společnost PORR a.s., s nejnižší nabídkovou cenou 676 milionů korun bez DPH.

Papež František: Jsme povoláni zasít semínka lásky

téma: Promluvy papeže Františka

Papež František

V promluvě před modlitbou Anděl Páně na 5. neděle postní vzpomenul papež František dnešní evangelium, ve kterém někteří Řekové přistupují k apoštolovi Filipovi s žádostí o návštěvu Ježíše. Řekl, že jejich žádost symbolicky odráží žádost všech dalších mužů a žen, kteří si Ježíše přejí poznat.

Publikováno: 21. 3. 2021 14:45

Co do hygieny jsme papežštější než papež

Papež František hovořil z knihovny Apoštolského paláce kvůli novým protipandemickým opatřením. Svatý otec připomněl věřícím velkou odpovědnost, kterou mají, aby pomáhali lidem setkat se a poznat Ježíše.

Dnešní evangelijní úryvek vypráví o tom, jak Ježíš reagoval na požadavek několika Řeků slovy: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka…pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo.

Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (Jan 12,23-24). Papež řekl, že tato odpověď ukazuje, že Ježíš je „skryté zrno připravené zemřít, aby přineslo mnoho ovoce“, a abychom Ho poznali a porozuměli mu, musíme se dívat na kříž.

Kříž, symbol výjimečnosti křesťanů

Znamení kříže se během staletí „stalo symbolem výjimečnosti křesťanů“, a kříž je často znamením díky němuž „lidé vidí Ježíše“, zejména na místech, kde křesťanství není známé nebo tam, kde se podle něj lidé poznávají a setkávají se.

 Vidíme jej v kostelích, křesťanských domácnostech nebo ho nosíme na krku. Důležité je, jak řekl papež František, aby to bylo znamení v souladu s evangeliem“, protože kříž vyjadřuje „lásku, službu, bezvýhradné darování.

Poznávání Ježíše

Lidé si dnes často přejí dozvědět o Ježíšovi více, jinými slovy chtějí „vidět Ježíše“. A podle Svatého otce na to křesťané musí reagovat a měli by být „svědky života, který je povolán k této službě“. Jsme povoláni zasít semínka lásky konkrétními, jednoduchými a odvážnými gesty, nejen slovy.

Pán nás se svou milostí „nutí přinášet ovoce“, i když existují nedorozumění, potíže nebo pronásledování.

Během těchto zkoušek, zatímco semínka umírají, „život kvete, aby přinesl zralé ovoce v pravý čas,“ protože smrt a život se prolínají a my můžeme „zažít radost a opravdovou plodnost lásky – blízkost, soucit, něhu.“ 

  • Na závěr vyzval papež k modlitbě k Panně Marii s prosbou, aby nám všem pomohla následovat Ježíše na této cestě služby, aby láska Kristova mohla zářit a všichni Ho mohli vidět a poznat.
  • Celý text papežovy promluvy naleznete zde.
  • Zdroj: Vatican News

Co do hygieny jsme papežštější než papež

Pamatujete ještě na balené koblihy, které nařídily předpisy EU před pár lety? Česko bylo jednou z prvních zemí, kdo předpis dodržel, a zůstalo prakticky jedinou zemí, kde jsme několik měsíců jedli gumové koblihy balené v pytlících. Pak je začaly vydávat prodavačky v obsluhovaných úsecích a ještě později se všechno vrátilo k normálu a koblihy si zase můžeme brát sami do košíku.

Podobně však zřejmě Česká republika přistupuje k většině hygienických předpisů, takže jsme byli vyhodnoceni coby jedna z nejbezpečnějších destinací v Evropě. A podle Mojmíra Mikuly z agentury CzechTourism je to právě díky přísnějším hygienickým normám, než jaké mají v některých okolních zemích. Píše to agentura ČTK.

Z hlediska turistiky jsou podle něj důležitými ukazateli kvalita kohoutkové pitné vody a úroveň hygienických podmínek v restauracích.

„Česká republika se v tomto ohledu řadí k velmi bezpečným destinacím, zejména díky hygienickým předpisům a vysokým nárokům, které musí pitná voda splňovat,“ uvedl generální ředitel agentury CzechTourism Rostislav Vondruška.

V některých oblíbených cestovatelských destinacích se totiž turista nemůže jen tak napít vody z kohoutku, aniž by riskoval zažívací obtíže.

Jsme lepší než sousední Německo

S úrovní hygienických podmínek kalkuluje také Index konkurenceschop­nosti v cestovním ruchu, který sestavuje Světové ekonomické fórum.

V rámci letošního srovnání se Česká republika umístila na šestém místě, předstihla například Španělsko, Itálii, nebo Německo.

Index je sestaven z dílčích hodnot, jako jsou počty lékařů na tisíc obyvatel, počet nemocničních lůžek, přístup k pitné vodě a hygienickému zařízení.

„České restaurace jsou pravidelně kontrolovány alespoň jednou za dva roky, ve zbylých státech Evropské unie je to pouze namátkou,“ vysvětlil vedoucí oddělení inovací a trendů CzechTourismu Jakub Hlaváček. V cizině je navíc podle něj běžné, že kontroly provádí cechovní organizace namísto státních orgánů.

„Do Česka přijíždí 55 až 60 procent turistů automobilem nebo autokarem,“ uvedl Mikula. Významným ukazatelem pro pocit bezpečí přijíždějících turistů je proto i počet dopravních nehod.

Podle CzechTourismu v Česku v přepočtu na 100 000 obyvatel připadá za rok 2009 dvanáct smrtelných dopravních nehod.

Na Slovensku to bylo více než 15 dopravních nehod, v Polsku 14,7 dopravní nehody na 100 000 obyvatel v Polsku.

Nižší počty smrtelných dopravních nehod přepočtené na 100 000 obyvatel ovšem vykazují země západní Evropy. V Německu je to například šest usmrcených motoristů, ve Velké Británii 5,4 a v Itálii 9,6 smrtelné nehody.

„Turisté jako bezpečné destinace dále vnímají země s pozitivním vztahem k nejrůznějším menšinám, země s nízkou mírou kriminality a pravděpodobnosti přírodních nebo ekologických katastrof. Mnohdy je ale důležitější vžitý obraz dané lokality, než její skutečná bezpečnostní úroveň,“ uzavřel Mikula.

Informovanost je životní nutností

Informovanost je životní nutností

Polovina českých firem se domnívá, že se jich vstup Česka do Evropské unie nějakým způsobem dotkne nebo už dotkl. A čtvrtina firem má pocit, že vstup bude spojen s problémy, které mohou firmu ohrozit.

K potenciálním hrozbám řadí podnikatelé nejčastěji nárůst nákladů na mzdy zaměstnanců a přizpůsobení se novým technologickým postupům a normám, které Evropská unie vyžaduje. Nejvíce ohroženy se cítí být potravinářské a textilní firmy a cestovní kanceláře.

Z hlediska velikosti firem jde o středně velké podniky. Naopak nejméně dopadů očekávají stavební firmy, živnostníci a mikropodniky v oboru běžných služeb. Otázkou ovšem je, jak vysokou vypovídající hodnotu mají tato zjištění.

Výzkum agentury STEM/MARK totiž na druhé straně ukázal, že o dopady vstupu na fungování svých firem se zajímá necelá polovina podnikatelů. Vedoucí výzkumu Tomáš Reiter to komentuje slovy.

„Pokud bych měl ve stručnosti shrnout náš pocit, který jsme z toho výzkumu měli, tak je to ten, že český podnikatel se příliš neliší – a ani nemůže lišit – od českého občana. Jak už jsme na to zvyklí, nechává vše na poslední chvíli.

A pak spoléhá na to, že využije svých schopností velmi pružně a šikovně si poradit s danou situací. Bohužel je třeba říci, že některé situace mohou být v životě tak složité, že tato strategie nemusí vyjít. Je otázkou, zda vstup České republiky do Evropské unie není právě takovou situací.

Problém totiž není v tom, že by podnikatel cítil problém, ale problém je v tom, že podnikatel zatím problém necítí.“

Úroveň informovaností podnikatelů považuje za závažný problém rovněž prezident Hospodářské komory České republiky Jaromír Drábek. Příčinu ale vidí především v informační roztříštěnosti.

„Myslím si, že z těch průzkumů jasně vyplývá, že to není otázka nízké úrovně dosažitelnosti informací. V dnešní době je informací mnoho a jde o to, jak je k těm aktérům, v našem případě podnikatelům, dostat tak, aby je byli schopni efektivně používat.“

Jaromír Drábek by na druhé straně mohl být spokojen. Při porovnání členů a nečlenů Hospodářské komory a jiných profesních sdružení vyšlo najevo, že „organizovaní“ podnikatelé jsou mnohem lépe připraveni na vstup do Evropské unie.

Také jejich informovanost o dopadech spojených se vstupem je výrazně vyšší. Přesto je zřejmé, že podnikatelům chybí centrální zdroj informací. To uznává i generální ředitel vládní agentury Czechinvest Martin Jahn.

Ten v této souvislosti upozorňuje, že neexistuje například dostatečná informovanost o podpůrných programech Evropské unie pro malé a střední firmy.

To by přitom mohl být klíčový problém při tvorbě projektů, na které budou moci české podniky po vstupu do unie čerpat peníze ze strukturálních fondů. Hlavním informačním kanálem by se podle Martina Jahna měl stát internet.

„Zajímali jsme se o to, jakými kanály chtějí být podnikatelé informováni.

Zjistili jsme, že preferovaným kanálem jsou internetové stránky, což pro nás bylo docela milým a zajímavým zjištěním, protože podobné průzkumy v zemích Evropské unie ukazují, že menší a střední podnikatelé v zemích Evropské unie preferují spíše osobní kontakt, případně tištěné brožury. V tomto ohledu jsme tedy ocenili sofistikovanost českých podnikatelů.

Připravujeme od května spuštění webu, který bude integrovat informace o všech podporách, protože v květnu budou vypsány nové programy podpory, financované ze strukturálních fondů unie. Doufáme, že potom vzroste spokojenost podnikatelů s informacemi ze strany státní správy.“

Budete mít zájem:  Jmelí je více léčivé než jedovaté

Centrální zdroj informací pro podnikatele sám o sobě ale nestačí. Přece jen je často nutný i osobní kontakt. A na to už vládní agentura Czechinvest nemá.

„Czechinvest, přestože zakládá síť regionálních kanceláří, tak samozřejmě nebude mít kapacitu k tomu, aby hovořil s každým podnikatelem. A tady nastupuje role Hospodářské komory, která už má vybudovanou síť, a informační službu poskytuje svým členům. Ve spolupráci s komorou vidíme důležitý mezičlánek komunikace mezi státní správou a podnikateli.“

Všestranná informovanost bude pro české podnikatele životní nutností. Jakkoli totiž Brusel deklaruje, že jednotný evropský trh je jednou z hlavních výhod členství, v praxi je volný pohyb zboží a služeb spojen s nesčetnými překážkami.

O různých nástrahách, o možnosti házení klacků pod nohy, nemají zatím mnozí podnikatelé ani ponětí. Na obstrukcích se ovšem mohou paradoxně podílet i české úřady.

Mnozí odborníci tvrdí, že to, co se s odvoláním na normy Evropské unie vyžaduje například ve vybavení po českých restauracích, se mnohdy nepoužívá ani v nemocnicích na operačním sále.

Ostatně někteří čeští politici se v poslední době nechali slyšet, že při svých cestách po západní Evropě se setkávají u tamních restauratérů s udivenými pohledy, když se jich dotazují, zda mají ve svých kuchyních to či ono zařízení nebo zda musí dodržovat takový či onaký technologický postup při přípravě jídel. Takový Michal Svoboda, majitelem restaurace Poja v Praze na Žižkově, mimochodem jedné z prvních pražských soukromých restaurací po pádu komunistického režimu, se ale případných obstrukcí příliš obávat nemusí. Informace o Evropské unii získává převážně jen z médií, ale i to mu stačilo, aby se na vstup do unie náležitě připravil.

„Nežiji samozřejmě ve vzduchoprázdnu. Čtu o unii v novinách, sleduji zprávy v televizi. Musím to kvůli mému oboru sledovat, jinak bych nemohl dál fungovat, kdybych se nepřizpůsobil. Musel jsem investovat do hygienických zařízení, do kuchyně…“

Nemyslíte si, že jsme v Česku pokud jde třeba o ta různá hygienická opatření papežštější než papež?

„Já ta opatření chápu. Určitě mají něco do sebe. Zdá se mi na druhé straně, že jsme doopravdy ne o tři, ale o deset kroků dál, než ty státy okolo nás…Myslím si také, že si to naši podnikatelé samozřejmě mohou všichni dovolit, protože všichni na to přirozeně máme vytvořené rezervy a fondy, takže je správné, že se to tak u nás dělá…“

Teď si ovšem děláte legraci, ne?

„Já předpokládám, že to uvažující člověk poznal.“

Záhada dětí a covidu. Neskolí je, ale v pandemii mohou hrát klíčovou roli

Ilustrační foto.

Už víme, že dětských pacientů s covidem je minimum a prožijí jej nanejvýš s lehkými příznaky. Nová jihokorejská studie ale dává první odpovědi na otázky, nakolik mohou nemoc přenášet dál.

Už předešlé studie zjistily, že většina dětských přenašečů viru mívá příznaky mírné nebo vůbec žádné.

Nová studie se snažila objasnit, nakolik jsou děti, na první pohled zdravé, nebezpečím pro své starší okolí. Profesor Russell Viner z Royal College of Paediatrics and Child Health vysvětluje, že se téma děti a koronavirus dá shrnout do tří samostatných otázek: Mohou děti dostat covid? Jak vážný je průběh? Jak silní jsou přenašeči?

Přestože se potvrdilo, že se děti nakazit mohou, profesor Viner tvrdí, že data z krevních testů na protilátky ukazují, že jsou děti méně náchylné. Zejména pak ty mladší 12 let. Díky tomu, že mnohé z nich ani nevykazují příznaky, tvoří mezi ostatními pacienty vzácné procento.

To potvrdila nová britská studie zveřejněná v pátek, do které vědci zahrnuli pacienty ze 138 nemocnic v Británii. Děti tvořily necelé 1 procento přijatých pacientů, z nichž šest nemocných dětí nákaze podlehlo. Všechny tyto děti ale trpěly i jinými zdravotními obtížemi nezpůsobenými covidem.

„Můžeme si být zcela jisti, že covid sám o sobě nezpůsobuje dětem škodu ve významném měřítku,“ řekl Malcolm Semple, profesor medicíny na britské univerzitě v Liverpoolu, který na výzkumu spolupracoval.

„Zásadní zprávou je skutečně to, že u nakažených dětí je těžký průběh nemoci vzácný a smrt o to vzácnější. Takže by rodiče mělo potěšit, že jejich děti nejsou návratem do školy přímo ohroženy,“ vysvětlil.

V návaznosti na to se nabízí třetí otázka, na kterou však jednoznačná odpověď zatím neexistuje. Přiblížit se jí pokusili vědci z Jižní Koreje svým výzkumem, ve kterém figurovalo 91 dětí.

Výtěry z jejich nosů jsou živoucím důkazem, že virus může v dětských nosech přežívat až tři týdny. Autoři tak dospěli k závěru, že skutečnost, že mají v nose detekovatelný virus, naznačuje, že jsou tím pádem schopné jej dále přenášet.

Díky způsobu testování, sledování a izolování jednotlivých příznakových a bezpříznakových skupin, mohli vědci testy libovolně opakovat do doby, než se jim dostalo konkrétních závěrů. Ty tak nabízejí několik nových informací o dětech jako nositelích viru a jejich potenciální schopnosti dalšího šíření. Jenže stejně jako ve spoustě studiích jeden díl skládačky chybí.

Fakt, že je virus v dětských nosech přítomen, definitivně neprokazuje, že jsou děti schopné ho šířit stejným tempem jako dospělí. Doktorka Roberta DeBiasi, šéfka oddělení dětských nemocí v Dětské národní nemocnici ve Washingtonu D.C.

, uvedla, že by bylo „nelogické si myslet, že děti v otázce přenosu infekce nehrají žádnou roli“.

Podle profesora Caluma Sempleho z univerzity v Liverpoolu, který se zabývá zdravím dětí, na druhou stranu „přítomnost virového genetického materiálu ve výtěrech v dýchacích cestách nemusí nutně napovídat přenosu, zejména pak u lidí, kteří nemají hlavní příznaky, jako je kašel a kýchání.“

Children can carry coronavirus in their noses for up to three weeks, according to a study from South Korea.

The study emphasises the continuing role of social distancing and good hygiene as children go back to school.https://t.co/9nUNGNty3i

— RNZ (@radionz) August 29, 2020

Z toho tvrzení tak logicky vyplývá, že jak asymptomatické děti i dospělí, kteří kašlem neroznesou virus vzduchem, jsou také pravděpodobně méně infekční. Jenže zvyšující se počet těchto bezpříznakových lidí může mít zásadní vliv na šíření infekce.

Ačkoli studie zdůrazňuje důležitost nošení roušek, dodržování hygienických opatření a sociálního distancování, podle profesora Vinera nelze považovat zrovna uzavření škol jako krok dobrým směrem. A to kvůli vývoji dětí, jejich vzdělání a duševnímu zdraví.

I když přesné riziko, které děti představují, zůstává pro tuto chvíli otevřenou otázkou.

Mnozí lékaři a vědci, včetně doktorky DeBiasi, věří, že zatímco má „převážná většina infikovaných dětí mírné nebo žádné příznaky onemocnění“, zřejmě sehrají „důležitou“ roli při řešení šíření infekce ve společnosti.

V evropských regulacích jsme papažštější než papež, říká starosta nejlepšího města pro byznys 2013

Myslíte, že ocenění za nejlepší místo pro byznys v roce 2013 může nějak ovlivnit další spolupráci města s podnikateli?

Jsem pevně přesvědčen o tom, že to další spolupráci může výrazně pomoci. Klub podnikatelů v Humpolci funguje zhruba 10 let. Vztahy mezi městem a podnikateli samozřejmě prošly nějakým vývojem, ne vždy vše fungovalo. Teď se vztahy zlepšily. Vítězství ve srovnávacím průzkumu nám může pomoci k ještě lepší spolupráci. A mělo by také ukázat, že práce radnice není špatná.

Různí podnikatelé mohou mít různé zájmy. Musíte nějak vyvažovat protichůdné požadavky ze strany podnikatelů?

Vše je o komunikaci. Snažíme se vycházet vstříc, státní správa má být nápomocná při řešení problémů.

S podnikatelem, který ve městě vybudoval konferenční centrum, jsme třeba projednávali revitalizaci celého území.

Zároveň platí, že starosta musí vždy počítat s tím, že se objeví hlasy, které budou nové projekty kritizovat, vždy se objeví někdo, kdo bude přesvědčen, že vycházíme někomu až příliš vstříc.

Jinými slovy, setkáváte se se závistí?

Samozřejmě, neúspěšní zpravidla nehledají chybu v sobě, ale u jiných. Můžete vymýšlet nové investice, ale pokaždé, když dojde k zásahu do pokojného stavu, vyvolá to nějaké reakce. Musíte mít konzistentní názor a být čitelní.

Nikoho nepodrazit a snažit se férově komunikovat. Velká diskuse se pokaždé zdvihne kolem investic do sféry, kterou můžeme nazvat zájmovou, tedy třeba sport, kultura nebo turistika. Aktuálně se vedly debaty o in-line stezce, lanovém centru nebo tenisové hale.

My to většinou řešíme tak, že si necháme udělat anketu.

Musí radnice fungovat jako nárazník mezi podnikateli a tím, co přijde „shora“ z parlamentu a od vlády?

Vždy to bude tak, že cokoli se ve městě stane, bude za to moci starosta. Úkolem starosty je hlavně vysvětlovat, měl by být schopen říci, co je možné ovlivnit na úrovni města a co ne.

Jak hodnotíte změny v kvalitě podnikatelského prostředí v posledních letech?

Někdy je nová legislativa bohužel kontraproduktivní, klasickým příkladem je zákon o veřejných zakázkách, ale jsou i další. Negativně vnímám zpřísňování některých norem.

Často se ztěžuje schvalovací proces a mám pocit, že co se týká například evropských regulací, tak jsme papežštější než papež a nastavujeme si přísnější podmínky, než chce Brusel.

Kupříkladu u mateřských školek se změnila hygienická norma, děti najednou potřebují více vzduchu, a rázem chybějí místa ve školkách. Budeme muset přistavět školku a přitom bychom nemuseli, kdyby se změnila ona norma.

Jste starostou už 11 let, vaše práce spočívá v neustálém řešení problémů. Stojí vám to za to?

Jsem původem kantor, pak jsem dělal vedoucí funkce ve školství a nikdy jsem netoužil po starostování. Mám takové krédo, že člověk si nese na svět nějaké vlohy. Když nezkusí různé věci, ani nezjistí, že ty vlohy má. Každá zkušenost nás posune trochu výše. Zároveň jsem se už ale rozhodl, že 12 let ve funkci starosty mi bude stačit.

Budete mít zájem:  Na internetu bude databáze prodejců českého masa

Jak probíhalo Město pro byznys 2013? Všechny publikované výsledky srovnávacího průzkumu týdeníku Ekonom najdete zde.

Lidé umírající o samotě. ‚Některé nemocnice byly během koronaviru papežštější než papež,‘ říká lékař

Bylo krátce po půlnoci 15. března letošního roku. Sanitka právě odvezla šestašedesátiletého Milana Duška do pražské nemocnice na Vinohradech. Trpěl rakovinou žlučovodu a jeho stav se náhle natolik zhoršil, že se o něj jeho přítelkyně už nezvládala postarat doma. Rozhodnutí o přesunu do nemocnice bylo rychlé a nezbytné.

Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.

Poslechněte si celou reportáž od Jakuba Troníčka

„Rozloučila jsem se s ním a padlo přitom, že se brzy určitě uvidíme, taková ta milá slova. Ale k tomu už nedošlo,“ vypráví Radiožurnálu o posledních dnech svého otce tlumeným hlasem paní Adriena Pultarová z Prahy.

Svého otce – uměleckého malíře – už ona ani nikdo jiný z rodiny neviděl. „Vydaly jsme se tam se sestrou, že to nějak půjde, ale ono to nešlo. Tak jsme stály před těmi pokoji, ale prý bohužel, že to prostě nejde. Že ho nemůžeme vidět,“ vzpomíná drobná žena v bytě na jednom z pražských sídlišť.

Chtěla se s ním podle svých slov rozloučit, držet ho za ruku. A také mu pomoct splnit jeho poslední přání: „Táta byl silný kuřák a jeho poslední přání bylo jediné, dát si to poslední cígo. A to se právě nepovedlo.“

Na poslední chvíli aspoň dopis

Nutnou ochranu dalších pacientů i personálu nemocnic před nemocí covid-19 paní Pultarová podle svých slov chápe a respektuje. Poukazuje ale na to, že v úvahu připadaly i další možnosti, jak kontakt zorganizovat. Spolupracovala na tom prý s paliativním týmem vinohradské nemocnice, ani to ale nezabralo.

„Snažili se opravdu moc, abychom se s ním mohli vidět, ale bohužel to nevyšlo. Přitom šlo o málo, nemuseli jsme jít dovnitř, nikoho ohrozit, stačilo ho jen vyvézt ven na chvíli. Myslím, že i nemocným je na tom sluníčku líp,“ přemítá paní Pultarová.

Rodina podle ní pro otce zařizovala umístění v hospicu pro umírající pacienty, kde by byly návštěvy možné, ani na to už ale nebyl čas. Pan Dušek zemřel po týdnu hospitalizace. Poslední rozloučení s otcem stihla paní Pultarová na poslední chvíli alespoň na dálku, a to právě díky paliativní specialistce nemocnice. Právě ona totiž doporučila napsat dopis. Co nejrychleji.

Konec omezení návštěv

Aktuální omezení návštěv v českých nemocnicích nebo sociálních zařízení má v souladu s příznivým vývojem epidemiologické situace skončit v pondělí 25. května. Podle ministerstva zdravotnictví se uvolnění bude při splnění požadovaných hygienických opatření týkat i léčeben dlouhodobě nemocných i domovů pro seniory.

„Řekla nám, že už opravdu moc času nezbývá, že musíme rychle. Tak jsem honem přemýšlela, co všechno bych mu vlastně chtěla ještě říct,“ vzpomíná drobná žena s tím, že rukou psaný osobní dopis doručila hned druhý den do nemocnice.

„Ještě přes den mu ten dopis přečetli a večer už táta nebyl. Takže tato věc naštěstí vyšla, za to jsme vděční,“ svěřuje se paní Pultarová.

Trauma z toho, že svého otce v jeho posledních chvílích nemohla navštívit a být mu nablízku, prý ale zůstane navždy.

Výjimka pro nevyléčitelně nemocné

Plošný zákaz návštěv se přitom podle nařízení ministerstva zdravotnictví umírajících pacientů vůbec netýkal. „Výjimka se nevztahovala pouze na hospice, ale na všechny pacienty v terminálním stavu bez ohledu na místo poskytování zdravotní péče,“ řekla k tomu mluvčí resortu zdravotnictví Renata Povolná.

Proč v případě Milana Duška hospitalizovaného ve vinohradské nemocnici nebyla návštěva blízkých možná, není jasné. Vedení nemocnice na dotazy Radiožurnálu ani po týdnu neodpovědělo.

Právě přítomnost blízkých u umírajících pacientů je přitom například podle předsedy České společnosti paliativní medicíny a onkologa Ondřeje Slámy klíčová. „Umírání je situace, ve které je odloučení a samota nejděsivější dimenzí toho celého procesu,“ vysvětluje.

A nucená izolace může pro pozůstalé podle jednoho ze zakladatelů české paliativní péče skutečně znamenat vyšší pravděpodobnost dalšího traumatizování. „U části z nich si umím představit, že to může vyústit v nějaké dlouhodobější úzkostné nebo depresivní poruchy, která mohou vyžadovat specializovanou psychoterapeutickou podporu,“ konstatuje Sláma.

Umírajících v izolaci jsou tisíce

Příběhů podobných posledním dnům malíře Duška jsou přitom podle Slámy tisíce. V nemocnicích totiž umírá na různá onemocnění v dlouhodobém průměru až pět tisíc lidí měsíčně.

„Je jasné, že toto číslo se týká i doby pandemie.

Těch případů, kdy blízcí nemohli do nemocnic přicházet a nemohli s těmi umírajícími pacienty být, tedy nebylo v řádu jednotek nebo desítek, ale v řádu tisíců,“ poznamenává Sláma.

Měl jsem halucinace, museli mi připoutat ruce, popisuje muž z Prahy těžké onemocnění koronavirem

Číst článek

Podle Slámy mnozí primáři nebo vedoucí nemocničních oddělení výjimku respektují a rodinám pacientů kontakt s umírajícími blízkými umožňují, netýká se to ale zdaleka všech. „Ten hlavní argument nebyla ani tak obava z nějaké sankce, byla to spíše taková až davová psychóza, že s každým zvenku může přijít do nemocnice nákaza,“ vysvětluje Sláma.

Zároveň ale poznamenává, že nejčastějším důvodem odmítnutí byla obava z toho, aby ostatní pacienti návštěvy nezáviděli. „Byly by tam potencionální konflikty a hádky, proč ne já a podobně.

 Vysvětlovat pacientům, že je někdo terminálně nemocný, je obtížné.

Mám pocit, že si to některé nemocnice zjednodušily tou přísností, že byly, jak se říká, papežštější než papež, a dodržovaly ten zákaz až rigidně u všech,“ domnívá se Sláma.

Návštěvy na zapřenou

I proto někteří lékaři pečující o nevyléčitelně nemocné pouštěli příbuzné do nemocnic tajně. Radiožurnálu to potvrdila třeba lékařka onkologického oddělení jedné ze severočeských nemocnic. Redakce její celé jméno zná, na její přání jej ale nezveřejňuje.

„Naše oddělení je zaměřené na paliativní péči a jsme přesvědčeni, že naši pacienti mají právo na to vidět své rodinné příslušníky. Proto jsme je za nimi pouštěli.

Snažili jsme se jim pouze vysvětlit, aby nechodili ve větších skupinách lidí, aby byli maximálně jeden nebo dva, nebo aby nepřecházeli přes standardní oddělení, aby to netrápilo ty další pacienty, že oni návštěvy mít nemohou,“ popisuje praxi posledních týdnů lékařka.

Rodiny podle ní vstřícný přístup oceňují. Za sebou totiž většinou mají čerstvou zkušenost z akutních nemocničních oddělení, kde byli jejich umírající blízcí izolováni.

„Ti lidé k nám chodí a často pláčou, a jsou zoufalí, že toho svého umírajícího neviděli třeba měsíc nebo šest týdnů. Že s ním nemohli být v kontaktu a že třeba nemohli být svědky toho, jak se ten stav jejich blízkých zhoršuji.

Byli vděční za to, že u něj mohli být a držet ho za ruku,“ vypráví lékařka.

Umírající pacienti v osamění podle ní trpí úzkostmi a propadají se do depresí. V nich pak také často své životy končí. I proto prý některé pacienty kvůli aktuální situaci spolu s kolegy předávala do hospicové péče, a pokud to bylo možné, tak i do péče rodiny v domácím prostředí.

Doma se stav pacienta zlepšil

Právě to byl případ paní Jany, která měla ve stejné nemocnici těžce nemocného otce. Nevyléčitelnou onkologickou diagnózu mu lékaři zjistili během nařízené karantény. A prognóza byla značně nejasná. Na začátku ještě za otcem rodina mohla, později se oddělení uzavřelo.

Otazníky kolem chytré karantény. Vláda na ni spoléhá, přínos systému ale zatím obestírá mlha

Číst článek

„Bylo to hrozné. Nevěděli jsme, jestli se mu dá ještě pomoci, nebo nedá. Je to obrovská bezmoc, když za ním do té nemocnice nesmíte,“ popisuje nedávné zážitky paní Jana. O tom, že si otce raději vezme domů, se podle svých slov rozhodla ve chvíli, kdy přestalo být možné mu na oddělení alespoň doručovat přes personál jídlo a pití.

„To už si opravdu připadáte úplně odříznutý. A přitom mu potřebujete nějak pomoct,“ líčí mladá žena. Po převozu domů se navíc stav jejího otce překvapivě zlepšil. „Teď máme tátu doma a musím zaťukat, že ten jeho stav je dobrý. Akorát ho bolí záda, jak je přeleželý, a také musí být napojený na kyslík,“ vysvětluje paní Jana.

Videokonference i v budoucnu

Například podle šéfa celostátního Centra paliativní péče Martina Loučky je kontakt s blízkými v závěru života přirozenou potřebou. „Je to určitě priorita, a to jak pro ty nemocné, tak pro jejich blízké. Je to považováno za něco, co má velkou hodnotu.“

Loučka přitom doplňuje, že mnoho nemocnic nebo dalších zdravotnických či sociálních zařízení zůstalo v uplynulé době i přes výjimky pro umírající uzavřené také kvůli obavám lékařského personálu z možné nákazy. Týkalo se to podle něj i některých hospiců, které jsou jinak na maximálním kontaktu rodin s umírajícími založené.

Současná krize nicméně podle Loučky přinesla i pozitiva, zejména v posunu ve využívání moderních technologií, které pomáhaly překonávat bariéry mezi pacienty a jejich rodinami.

„Jsem nadšený, že jsme viděli poměrně intenzivní snahy ze strany personálu zdravotnických a sociálních zařízení umožňovat právě ty náhradní formy kontaktu, ať už jsou to dopisy, nebo za využití telefonů a tabletů k videohovorům. To má určitě smysl,“ dodává Loučka.

České zdravotnictví by podle něj tyto metody kontaktu s blízkými mělo praktikovat i po krizi. Mohou totiž zprostředkovat alespoň vzdálené setkání těm, kteří by osobní návštěvu kvůli zdravotnímu stavu nebo velké vzdálenosti uskutečnit nemohli.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *