Moje čtení: skladatel Aleš Březina 18. 12. 2020
Aleš Březina skládá hudbu pro operu, balet i film, přitom pečuje v Institutu Bohuslava Martinů už 25 let o odkaz slavného českého skladatele. A co po večerech čte?
14. 12. 2020
Existuje sexuální násilí, znásilnění, hromadné znásilnění a pak tenhle zločin. Poté co jsem si přečetl lékařské zprávy, jsem na měsíc upadl do deprese, líčí Richie Mehta. Policistky, které případ vyšetřovaly, jsou hrdinky, říká autor série Netflixu…
Moje čtení: básník a vinař Bogdan Trojak 30. 10. 2020
Bogdan Trojak vyznává autentická vína a píše verše i knížky pro děti. Jeho texty vznikají obvykle na vinohradu, který vysadil ve Velkých Žernosekách.
4. 09. 2020
Jiří Kůs vsadil na nanotechnologie. Založil a řídí firmu nanoSPACE, ale vedle počítače má postavenou kytaru, občas píše básně a velmi rád je také čte.
14. 08. 2020
Řídí vlastní firmu i Agenturu pro rozvoj Broumovska, takže volného času příliš nemá. Přesto Jan Školník rád čte.
Moje čtení: režisér Radovan Lipus 17. 07. 2020
Za každou novou dramatizací připravenou režisérem Radovanem Lipusem je spousta přečtených knih. Co si ale čte, když se v divadlech nehraje?
Moje čtení: šéf Senátu Miloš Vystrčil 10. 07. 2020
Předseda Senátu Miloš Vystrčil přiznává, že více než v knihách si čte v těchto dnech spíše v mobilu. Má však několik oblíbených titulů.
22. 06. 2020
Milan Kundera je vynikající spisovatel, ale jako člověk je velice složitý, říká Jan Novák, autor knihy Kundera – Český život a doba. Světoznámý autor podle Nováka lhal o svém životě, dělal si legraci z lidí, kteří nic nevěděli, a udal člověka, který…
Kam za uměním, až ustoupí pandemie 24. 03. 2020
Rembrandt: Portrét člověka 17. 4. − 30. 8. 2020, Národní galerie v Praze, Palác Kinských Ještě ke 350. výročí malířova úmrtí, které uplynulo v loňském roce, se vrací výstava, kterou připravila Národní galerie v Praze ve spolupráci s…
Češi sbírají jen obrazy. Jiných médií se bojí 24. 03. 2020
Původně jsme se chtěli na rozdíly mezi trhem s uměním u nás a na Západě ptát přímo Evy Koťátkové. „Eva by se o byznysu bavit nechtěla. A ani naši ostatní umělci,“ uvedla nás však do reality její česká galeristka Kacha Kastner. Ta do Česka přesídlila…
24. 03. 2020
Z vývoje uplynulých dvanácti měsíců je patrné, že globální trh s uměním procházel spíše střízlivým obdobím, zvláště v kontextu předchozích rekordních let. Stejně jako další odvětví je navíc nyní zasažen opatřeními, která mají zamezit šíření…
Umění v časech korektnosti 24. 03. 2020
Kromě toho, že jsme dnes téměř na každém kroku sledováni a kontrolováni „Velkým bratrem“ a je skoro nemožné se před tím schovat, jsme stále ochotnější svazovat sami sebe dalšími limity. Řeč je o přehnané korektnosti, která je někdy zaměňována za…
Český trh s uměním má k vyspělým trhům daleko 24. 03. 2020
Těžiště art byznysu leží stále především v západní Evropě a v USA, na Dálném východě ale již také výrazně rozkvetl. A zatímco ve světě se rozvíjí například globální digitální platformy pro obchod s uměním typu Artstaq a množí se bezcelní prostory a…
24. 03. 2020
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, trh s uměním, stejně jako celý globální trh, ovlivní zřejmě nová krize spojená se šířením koronaviru. Artefakty budou po světě méně cestovat a posílí různé digitální prodejní či výstavní platformy. Zřejmě bude nutné…
Na Českých lvech se minulost netradičně střetla s dneškem 9. 03. 2020
Historickým eposům neodzvonilo. Václav Marhoul v sobotu večer potvrdil roli favorita na 27. udílení Českých lvů, když jeho výpravný snímek Nabarvené ptáče získal celkem osm sošek včetně těch za nejlepší režii a film. Ale nejen Marhoulův velkofilm se…
Zemřel herec Kirk Douglas. Hollywoodské legendě bylo 103 let 6. 02. 2020
Ve věku 103 let zemřel ve středu americký herec, producent a režisér Kirk Douglas. Oznámil to jeho syn, rovněž herec, Michael Douglas. Jeho otec ztvárnil za svou dlouhou kariéru na osm desítek postav, ty nejslavnější v 50. a 60. letech minulého…
Zrodila se nová sexbomba. Český thriller Daria je nádherný guláš 1. 02. 2020
Daria je český filmový hybrid, který v sobě míchá různé žánry. Komplikovaný děj filmu vypráví o tajemné ženě a zlých farmaceutických společnostech. Snímek útočí nekompromisně na divákovy smysly a určitý typ diváka se navíc bude bavit i jeho…
Film Králíček Jojo: Satira o Hitlerovi, který málo řval 24. 01. 2020
Z novozélandské divočiny do lesů u Žatce to není zase tak daleko. Alespoň pro režiséra Taiku Waititiho, který svůj satirický film Králíček Jojo zasadil právě do českého Žatce a jeho okolí. A ukázal, že ať už točí v lesích rodné země nebo v těch…
Sedm knih z roku 2019, které stojí za to si přečíst 31. 12. 2019
Historická analýza v podobě thrilleru. Povídky ze starobylých pražských uliček i francouzské současnosti. Neopakovatelná setkání s novodobými poustevníky, magická výprava do deštného pralesa s hledači pokladů anebo cesta za plivníkem, vikýřníkem a…
Manželská historie líčí rozvod až příliš dokonale 13. 12. 2019
Láskyplnější začátek si snad ani nejde představit. Dva něhou překypující hlasy manželů vystihují, co na tom druhém milují. Americké drama Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha, které lze vidět na Netflixu a které aktuálně získalo šest nominací…
Di Meola vystoupil z jazzové ulity 11. 12. 2019
Do elitního klubu „kytarových hrdinů“, kteří popírají hranice žánru, patří Al Di Meola. Uznávají ho lidé z jazzové, rockové i flamencové scény: však se svého času sebevědomě postavil po bok Paca de Lucíi. Na příštím ročníku festivalu Pražské jaro…
Vystoupat na violoncellový Everest 11. 12. 2019
O kariéře měla jasno už jako čtyřletá. Tvrdohlavá, náročná, rozhodná a nekompromisní rodačka z newyorského Rochesteru Alisa Weilersteinová si o violoncello řekla už takhle malá a říkala si o něj tak dlouho, dokud jí ho rodiče nepořídili. Trochu za…
11. 12. 2019
Zvuk vídeňských orchestrů je jako ptačí zpěv: každý ho hned pozná, ale málokdo jej dovede popsat. Zápasí s tím také intendant Vídeňských symfoniků, orchestru, který se snaží udržovat a posouvat jednu z největších tradic ve světě klasické hudby….
Beethoven ani Bach se neomrzí 11. 12. 2019
Co se klavíristů týče, příští ročník Pražského jara bude přímo exkluzivní: Američané Murray Perahia a Garrick Ohlsson, Nor Leif Ove Andsnes i Maďar András Schiff jsou jména, kvůli nimž se vyplatí nezaspat zahájení prodeje vstupenek. V případě…
Úvodní slovo: Reflektovat tradici a žít současností 11. 12. 2019
Vážení milovníci klasické hudby, Pražské jaro 2020 bude již 75. ročníkem našeho mezinárodního hudebního festivalu. K tomuto jubileu jsme připravili silný program, který v mnohém reflektuje bohatou festivalovou tradici, zároveň však plně žije…
11. 12. 2019
Stejně jako má rocková scéna dinosaury jménem Rolling Stones či Bob Dylan, pěstuje je i vážná hudba. Jedny z nejhlubších stop mezi nimi zanechávají Berlínští filharmonikové. Je to orchestr obdivovaný pro špičkovou hudební kvalitu, udržovanou a…
Kremer zahraje Pärta i Weinberga 11. 12. 2019
Na Gidona Kremera škatulky nesedí. Dvaasedmdesátiletý lotyšský houslista a dirigent představuje vzácnou kombinaci virtuózního hráče, hudebníka projevujícího politické názory a experimentátora, který převrací zažité zvyklosti. Také má zvláštní vztah…
17. 11. 2019
Jsem rád, že jsem tu dobu zažil, můžu být vděčný za to, co máme dnes, filmařům se do natáčení období komunismu moc nechce, možná mají strach, že by nebyli objektivní, protože je to ještě čerstvé, nebo jsou lidi z toho tématu už trochu unavení….
6. 11. 2019
Nástěnná malba známá pod názvem Graffiti Painter (Malíř graffiti) byla dlouho skrytá pod plakáty a lešením.Současný majitel budovy si malby cení a ta tak zůstává na původním místě, chrání ji sklo a v noci je osvětlená.Dílo tajemného Brita s největší pravděpodobností vyobrazuje španělského malíře Diega Velázqueze s paletou a stojanem, jak štětcem maluje rudý nápis Banksy.
3. 11. 2019
Aktuální tisková sdělení
Data o prodejně se načítají
Praha, 12.06.2018
V neděli 10. června se v pražském parku Ladronka uskutečnil již 19. ročník Běhu pro Paraple. Kaufland Česká republika jako hlavní partner věnoval klientům Centra Paraple 100 000 Kč na pořízení handbiku. Rekreační sportování svých zaměstnanců tak propojil s finanční podporou potřebným.
Zábavné nedělní odpoledne v pražském parku Ladronka již tradičně odstartoval Zdeněk Svěrák.
Všichni návštěvníci měli možnost přijít si zaběhat, poslechnout muziku a blíže se seznámit s činností Centra Paraple, které více než 20 let pomáhá lidem na vozíku i jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.
Jednotlivé závody zahajovaly známé osobnosti ze světa kultury a sportu. Večer pak zakončil koncert kapel Support Lesbiens a Circus Brothers. Díky registracím běžců a darům partnerských firem přinesl běh významnou částku do finančního rozpočtu Centra Paraple.
„Centrum Paraple potřebuje kontakt s lidmi. Běh pro Paraple je k tomu skvělá příležitost. Setkání, podpora a porozumění jsou základním smyslem této akce. Jsme rádi, že od těch, kteří pomáhají, ‚běží‘ pomoc k těm, kteří ji potřebují,“ říká Mgr. David Lukeš, ředitel Centra Paraple.
Kaufland jako hlavní partner akce
Společnost Kaufland Česká republika, letošní hlavní partner akce, předal Centru Paraple šek na 100 000 Kč. Věnovaná částka půjde na nákup nového handbiku. Kaufland podporuje Centrum Paraple již od roku 2013 a od letošního roku patří mezi jeho hlavní partnery. Letos už společnost darovala částku 486 236 Kč při květnovém zmrzlinovém festivalu ve Žlutých lázních.
„Běhu pro Paraple se letos účastnili i zaměstnanci Kauflandu. Sportování a zdravý životní styl podporujeme i u svých zaměstnanců. Tentokrát jsme běželi pro dobrou věc a všichni jsme si to užili. Během akce navíc měli všichni návštěvníci možnost osvěžit se naší K-Classic zmrzlinou,“ dodává Renata Maierl, tisková mluvčí společnosti Kaufland Česká republika.
David Lukeš „slaví“ dvacet let na vozíku. Teď se pokusí opět postavit na nohy Paraple
Přestože je tomu dvacet let, vzpomíná si na svůj osudný den, jako by byl včera.
„Byli jsme s klukama na fotbalovém turnaji a během pauzy mezi zápasy jsme se šli osvěžit do místního potoka. Skákali jsme do jezu a já jsem nepřeskočil splav a trefil jsem tam beton. Hlava šla do záklonu a v tu chvíli jsem poznal, že je to špatné, protože jsem okamžitě přestal cítit celé tělo,“ vzpomíná.
Kamarádi vytáhli náhle se topícího Davida z vody a zavolali záchranku. Vrtulník mladého fotbalistu převezl do nemocnice, kde strávil dva měsíce. Následovaly rehabilitace v pražském Motole, v Kladrubech a v Parapleti.
I na vozíku lze sportovat a normálně žít.
Foto: archiv Davida Lukeše
David Lukeš přiznává, že ani jemu se nevyhnuly deprese. Bál se, že nebude moct dělat nic, ani řídit auto, psát na počítači, nedojde si na záchod. Vše se ale velmi rychle naučil a zjistil, že život rozhodně nekončí.
„Začátek je těžký, ale dá se to přirovnat k tomu, že se znovu narodíte. Všechno se učíte znovu. U těch mladších lidí si myslím, že je to víc v pohodě, jsou do rehabilitací našlápnutí,“ usmívá se.
David Lukeš se dnes aktivně věnuje hlavně svému synovi, profesionálnímu hraní rugby a klientům v Parapleti.
David se kromě péče o ostatní vozíčkáře stará hlavně o svého osmiletého syna.
Foto: archiv Davida Lukeše
To bohužel s příchodem koronavirové pandemie zavřel. „Nemuseli jsme, ale vzhledem k tomu, že se tam denně potká padesát šedesát lidí, tak abychom chránili zaměstnance i klienty, zavřeli jsme. Navíc naše centrum je o skupinové práci, o potkávání se,“ vysvětlil.
Paraple je momentálně ve ztrátě okolo 1,5 milionu korun. „To se samozřejmě týká jen příjmů, které jsou od zdravotních pojišťoven, klientů, z kavárny a ostatních příjmů z doplňkové činnosti.
Nevíme ale, co bude následovat třeba na podzim, jak zareagují dárci, protože na to jsme vázaní více jak z poloviny finančních prostředků, které musíme sehnat, takže záleží i na tom, jak se budou chovat individuální dárci,“ říká ředitel.
Ke znovuotevření chystá ve středu 6. května koncert za podpory Mall Tv, kde od 19 hodin vystoupí Thom Artway, který Paraple dlouhodobě podporuje. Vystoupí i Jana Plodková a Iva Pazderková.
„Bude to sranda, zároveň to bude v duchu Kultura žije,“ vysvětlil Lukeš, který pro klienty v omezeném režimu otevře Centrum Paraple 11. května.
Hlavní zprávy
Naplňuje mě být užitečný
Úraz se mi stal při splouvání řeky Otavy, kdy mi u jezu uklouzla noha, a já jsem se chtěl zachránit před pádem na tvrdý břeh skokem do měkčí vody.Měl jsem štěstí v neštěstí, že tam s námi byl lékař z FN Motol, který hned věděl, o co jde.
Byl jsem možná první pacient na trakčním lůžku, takže nemám žádnou stabilizaci a měl jsem i štěstí, že se mi v nemocnici neobjevily žádné dekubity. Měl jsem tam skvělou péči i následnou rehabilitaci.
Byl jsem v té době vlastně ještě dítě, bylo mi 14 let, což jak s oblibou říkám je ideální věk na to stát se vozíčkářem, když už se jím člověk stát má.
Nebyl jsem nijak zatížený partnerským vztahem, neztratil jsem žádnou životní perspektivu, protože jsem jí ještě neměl definovanou a přitom jsem ale dětství prožil v plném zdraví se vším, co k němu patří. Po úrazu jsem se vrátil rodičům jako dítě, které sotva začalo dospívat, tak opět potřebovalo jejich plnou péči, včetně výměny plínek.
Mamka se mnou hodně dřela, byla kuchařka, ale naučila se mnohé rehabilitační techniky, včetně Vojtovy metody. A tak jsme makali a stále čekali, že až se něco zlepší, tak začnu lépe fungovat, začnu být soběstačnější.
Po nemocnici přišly na řadu Kladruby?
Ano, chtěl jsem moc rehabilitovat a tak jsem se do Kladrub, které byly vyhlášené jako nejlepší rehabilitační centrum, těšil. Realita ale byla v listopadu 1989 bohužel úplně jiná.
Nebyla tam dostatečná péče o spinální pacienty, bylo hodně dekubitů apod.Mamka si mě brala pořád domů a snažila se vše zaléčit.
Rehabilitace nakonec bohužel byla méně intenzivní, než jsme doufali, a tak si mě naši raději po pár měsících vzali domů a začali jsme cvičit sami.
Já jsem s dekubity naštěstí neměl problémy. To až teď poslední dobou, jak jsem zhubnul, tak se musím hlídat a přes den si jít třeba i lehnout. Zhubnul jsem kvůli zdravotním komplikacím, ale cítím se vlastně dobře. Je to snazší na přesuny, jak jsem lehčí, jen musím být opatrný, abych se neproseděl.
Jak ses dostal do Paraplete a jaká zde byla tvá cesta?
Na úplném začátku, to už jsem byl na vozíku asi pět let, za mnou domů přijela Alena (pozn.: Kábrtová – zakladatelka a první ředitelka Centra Paraple) a Zdenka (pozn.: Faltýnková – zakladatelka Centra Paraple a specialistka na spinální problematiku), ať s nimi jedu na týdenní intenzivní pobyt.
To se mi po zkušenosti s Kladruby moc nechtělo, ale bylo mi blbý to odmítnout. A protože se mi do odjezdu nepodařilo onemocnět, tak jsem tam jel. Seznámil jsem se tam např. s Vojtou Faltýnkem – manželem Zdenky, který mě toho hodně naučil.
Fyzicky jsem byl na vše skvěle připravený intenzivní rehabilitací s mamkou, ale vůbec jsem nevěděl, co vše bych mohl s mým postižením, nemám totiž žádný úchop, tricepsy, atd., zvládnout. Vojta se Zdenkou mi třeba ukázali, jak bych se mohl na vozíku sám vyčůrat (upravit si kalhoty, vyrobit si k tomu nádobku atd.
), takže už jsem pak doma nemusel sedět na gauči s bažantem a přikrytý peřinkou.Zkoušel jsem tam přejíždět prahy, přesouvat se do postele, do auta a to auto dokonce i řídit. Když jsem se z pobytu vrátil domů, tak jsme s mamkou přestali dělat klasickou rehabilitaci a vrhli se na nácvik běžných věcí – sebeobsluhy, jako oblékání a přesunů.
Na další týdenní pobyt jsem se už těšil a do toho se ještě otevíralo ambulantní Centrum Paraple, kam mě začali vozit. Zdena byla obrovský nadšenec, brala si mě i k sobě domů. S jejím Vojtou jsem např. poprvé smažil řízky, takže jsem jim omastkem zcákal celou kuchyň.
Stejně důležité jako to, že mi ostatní kluci na vozíku ukázali, jak můžu některé věci zvládat, bylo i to, že jsem uvěřil, že i s tím co mi zbylo (svalově), můžu dokázat být samostatný.Do Paraplete jsem jezdil od jeho samého začátku jako klient. Ale když už jsem tady byl, tak jsem se snažil pomáhat s čím bylo potřeba.
Měl jsem na střední knihovnické škole individuální plán a tak jsem mohl v Parapleti strávit celý den. Nejdříve se mnou zacvičili, potom jsem zase mohl něco ukázat já ostatním vozíčkářům, protože jsem spousty věcí už uměl a Zdenka mě také používala jako figuranta pro studenty.Pak se sem časem začalo vozit více klientů, takovým starým pickupem, tak jsem pomáhal s koordinací.
Protože jsme neměli tolik fyzioterapeutů, tak jsem často vedl skupinové cvičení jak na vozíku, tak na žíněnkách. Pomáhal jsem jako dobrovolník a pak jsem dostal nabídku pracovat zde na částečný úvazek. Postupem času se má funkce nazvala instruktor soběstačnosti (dnes instruktor nácviku soběstačnosti).
Byla to krásná doba, kdy Zdenka za mojí účasti dávala dohromady první metodiky nácviků soběstačnosti i postupů ve fyzioterapii zaměřené více než na správný pohyb a držení těla na funkčnost a mobilitu. I za cenu, že se tím to tělo trochu devastuje.Do Paraplete přicházeli každý rok noví studenti, jak fyzioterapie, tak ergoterapie a nám se dařilo probouzet v nich zájem o problematiku. A třeba ergoterapii jsme myslím dali úplně nový rozměr. Do té doby to bylo spíše o vyšívání, tkaní na stavu a přebírání hrášku. Hrozně mě naplňovalo být takhle užitečný.
Paraple se ale postupně zvětšovalo, získali jsme celý objekt a vystavěli druhé patro, včetně pokojíků na přespání mimopražských vozíčkářů. Přibylo více zaměstnanců i dobrovolníků a já jsem začal mít v určitý moment pocit, že bychom některé věci mohli dělat lépe a zvládat toho více.
Ten pocit se ještě prohloubil, když jsem byl na pobytu v Janských Lázních a viděl, kolik tam toho musí rehabilitační i pečující personál za daleko horších podmínek zvládat.
Snažil jsem se s různými kolegy některé změny prosadit i u nás v Parapleti, ale asi jsem v té době ještě nebyl tak vyzrálý, abych to dobře pojmenoval a vykomunikoval. Nakonec jsem přestával věřit, že se něco může výrazněji změnit a taky jsem se už nechtěl dohadovat s lidmi, kterých jsem si jinak vážil a měl je rád.
Udělal jsem tedy nakonec tu změnu sám. Našli jsme za mě náhradu – Petra Hubalovského, kterému jsem se snažil předat co nejvíce svých zkušeností a pak jsem odešel pomáhat jiné organizaci, která se teprve začínala utvářet.
Dnes s tebou přijela tvá žena Květa. Jak jste se seznámili?
Tenkrát byla v Parapleti na praxi Lenka Honzátková (pozn.: dnes metodik spinální problematiky Centra Paraple), která potom odešla pracovat do Jánek.Když jsem tam pak byl na pobytu, tak mě seznámila se svojí partou – svými kolegy z ubytovny.
Byli to samí fajn lidi, takoví další nadšenci, kterými se Lenka většinou obklopuje, a mezi nimi byla i Květa, která dělala s Lenkou fyzioterapeutku na dětské léčebně. Byla zima, spousty sněhu, a oni mě všude tahali a skvěle jsme si to tam společně užívali.
Po odjezdu jsem si s nimi dopisoval a nakonec jsme si nejvíc psali s Květou.Náš vztah měl takový hodně pozvolný vývoj.
Já jsem si žil svůj život tady v Praze a Květa v Jánkách, ale nakonec se uvolila jít do Prahy i přes to, že milovala přírodu i ten „poststudentský“ život v Janských Lázních.
Po cestě sem za tebou do Paraplete jsme v autě přemýšleli, jak dlouho se vlastně známe. A je to už dvacet let, seznámili jsme se v roce 1998. Po deseti letech se nám narodil Vojta. Svatbu jsme měli v roce 2006, tedy dva roky před jeho narozením.
Bydlíte s Květou v Praze? A jak vnímáš rodičovskou roli?
Bydlím pořád na stejném místě v Praze v Letňanech, kde jsem od úrazu bydlel s rodiči a sestrou. Teď tam bydlím s Květou a dětmi – Vojtou a mladší Zuzankou.S Vojtou se teď připravujeme na přijímačky na víceleté gymnázium.
Tím, jak jsem doma a můžu si přizpůsobit pracovní dobu, tak mám někdy větší tendence jim zasahovat do života a občas přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně.Jak jsme asi oba postižení našim povoláním, tak jsme dětem vybírali kroužky podle toho, aby si tím kompenzovali svá „slabá“ místa.
Nejdříve oba dělali judo, aby se trochu „otřískali“ – Vojta byl hodně nesmělý a Zuzka, aby z ní nebyla moc velká princezna. Teď oba dělají atletiku, aby měli rovnoměrný rozvoj těla a protože Zuzka má náběh na astma, tak jí ještě učím na flétnu.
Rodičovství je jedno velké dilema a rozhodnutí nejsou snadná, protože v sázce je vlastně všechno, na čem ti nejvíc záleží.
A co tvá sportovní kariéra v boccie? Jaké byly paralympijské hry v Pekingu?
Já jak moc nejsem srdcem sportovec, tak mě hlavně bavilo poznávat sportovní prostředí. Ale postupem času přišly i ty ambice.Z počátku to byl takový hec, vlastně nám boccisté ani nepřišli jako sportovci. Člověk byl v tu dobu ještě takovej trochu blbej.
Nejen, že jsme to nebrali vůbec vážně, ale ještě jsme si dělali srandu z těch, kteří se tomu věnovali naplno. Byli jsme v tom ale náhodou docela dobří, protože se naše kategorie tady v Čechách teprve utvářela. Během jedné sezóny jsme rovnou vyrazili do světa, ale měli jsme (včetně našeho realizačního týmu), trochu zkreslené představy o našich schopnostech.
První výjezd na mistrovství Evropy dopadl neslavně. Dostali jsme na budku, což bylo tvrdé prozření. Zjistili jsme, že máme tvrdé míčky, nedostatečnou přesnost a špatnou taktiku. Ale zjistili jsme také, jak se lépe připravit na další mezinárodní závody. A i když jsme pohořeli, tak jsme měli pocit, že bychom na to mohli mít, když na sobě zamakáme.
Květa to celé absolvovala se mnou. „Rozmlátila“ boccistické míčky, aby byli měkčí, ve volných chvílích jsme trénovali, jeli jsme spolu na světový pohár do Vancouveru i mistrovství světa do Ria de Janeira. Tam jsme si pod Ježíšem přáli miminko. Nakonec jsme se v Riu probojovali na paralympiádu do Pekingu.
V únoru 2008 jsem skončil v Parapleti a začal pracovat pro sdružení Sportem proti bariérám ve Staré Pace. Půl roku jsem na paralympiádu poctivě trénoval, tentokrát už bez Květy, která byla těhotná. Přes týden jsem bydlel v Nové Pace, pracoval jsem pro novou organizaci, trénoval a na víkend jezdil domů.
V Pekingu to nakonec vyšlo a my v párech získali bronzovou medaili. Doma jsem pak ještě vyhrál mistrovství republiky, čímž jsem potvrdil, že jsem v tom našem páru byl rovnocenný spoluhráč. Pak jsem s tím skončil a boccie se věnuji už jen rekreačně.
Vadilo mi, že jí nemohou hrát lidé s různým postižením společně, a tak jsem s kolegou vymyslel integrovanou bocciiu, kde se hraje pouze v týmech a kde handicap hráčů není důležitý, v týmu mohou hrát i zcela zdraví lidé. V iBoccie pořádáme celorepublikové turnaje a lidi to hrozně baví. Hrají to celé rodiny, asistenti postižených s postiženými tvoří týmy atd. Trochu více jsme tím naplnili ten integrační aspekt sportu.
Jak se ti líbí tvá práce pro spolek Sportem proti bariérám a budování projektu Domeček plný koleček?
No, to je složité. Je to z větší části administrativa, boj s byrokracií a shánění peněz. Nic, co by mě nějak extra bavilo. Libí se mi ale to, že máme jasný cíl, ke kterému se zatím pořád, i když pomalu, vcelku úspěšně propracováváme.Začínali jsme sportovními a volnočasovými aktivitami pro handicapované.
Pak jsme začali poskytovat terénní osobní asistenci, protože to bylo potřeba. Chtěli jsme handicapovaným lidem také nabídnout pracovní uplatnění, a tak jsme založili chráněné dílny.
Pak jsem si uvědomil, že už nám zbývá jen poslední krok – vybudovat bezbariérové bydlení, abychom mohli těžce postiženým nabídnout nějakou životní perspektivu.Mnoho vozíčkářů si totiž v Parapleti stěžovalo, že když se vrátí z pobytu domů, tak tam nemají co dělat.
V DOMEČKU jim nabízíme pracovní uplatnění, volnočasové a sportovní aktivity i profesionální asistenci. Mohou se u nás realizovat, vzájemně si tam pomáhají s lidmi jinak postiženými (třeba mentálně) a cítí se užiteční.Je před námi ještě dlouhá cesta, ale pořád se to vyvíjí.
Nyní u nás bydlí již 6 lidí se zdravotním postižením a dokončujeme druhé komunitní bydlení pro dalších 6.
V chráněných dílnách zaměstnáváme 29 zdravotně postižených pracovníků a našich 12 osobních asistentů se v regionu Novopacka a Hořicka dlouhodobě stará o cca 90 nesoběstačných lidí v jejich domácím prostředí, takže nemusejí do ústavů. V DOMEČKU jsme začali i farmařit a chtěl bych tam ještě vybudovat rehabilitaci, aby u nás naši „kolečkáři“ měli celkovou péči.Brzdí nás ale ta obrovská byrokracie i dotační podmínky, které mají své škatulky, a často je velmi těžké se do nich vejít.
Poučen z Paraplete se pořád snažím hledat lidi, na které bych mohl delegovat některé pravomoci, aby to všechno nestálo jen na mně a mých dvou kolezích. Snad se nám podaří vybudovat takový dělný tým, který je myslím nyní konečně i v Parapleti.
Téma tohoto Magazínu je procitnutí a motivace. Máš nějaký recept na životní motivaci?
Po úrazu jsem byl hodně mladý a tak mě motivovala cesta k větší samostatnosti a nezávislosti. Nepřemýšlel jsem nad tím, o co jsem přišel, ale co bych mohl zvládnout a získat. Vozík beru jako svou součást a jsem s tím dobře smířený.
Samozřejmě, jak člověk stárne a měkne, tak ho některé věci mrzí více – že jsem nikdy nemohl natrhat holce kytku, vydat se pěšky do kraje, začutat si s Vojtou fotbálek, nebo mu ukázat, jak se drží hrábě a šroubovák.
Zpětně jsem přemýšlel, že když jsem v Parapleti dělal instruktora soběstačnosti, tak jsem byl takový hovádko, které se snažilo do lidí natlačit více, než byli schopní zvládnout. Nějaké souvislosti ti prostě dochází až později.
Třeba když mi na chvíli přestalo fungovat zápěstí a nemohl jsem se ani vyčůrat a přitom jsem to tady chtěl po lidech na pobytu, co to tak měli normálně. Na druhou stranu jsme tak ale s lidmi dokázali asi více, než kdybychom stále hloubali nad tím, co zvládnout mohou a co už ne. Důležité je věřit tomu, že něco půjde, a když o to budeš dostatečně dlouho a silně usilovat, tak se často ten „zázrak“ opravdu stane.
Já už se teď ale každopádně fyzicky více šetřím, abych si co nejdéle uchoval, co mi ještě z té soběstačnosti zbylo. Nechávám si hodně pomáhat a chci mít čas i sílu na to důležité – vychovat děti, dotáhnout ten DOMEČEK do stavu, kdy to bude dobře fungovat i beze mě a mezitím si taky ještě něco užít ze života.