Clostridium botulinum – co tato bakterie může způsobit?

Clostridium botulinum – co tato bakterie může způsobit?
  • garantuje Společnost infekčního lékařství ČLS JEP Společnost pro epidemiologii a mikrobiologii ČLS JEP
  • Společnost pro lékařskou mikrobiologii ČLS JEP

Autoři:

Prof. MUDr. Jiří Beneš, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Klinika infekčních nemocí, Nemocnice Na Bulovce, Praha
Prof. MUDr. Petr Husa, CSc. Klinika infekčních chorob, LF MU a FN Brno-Bohunice
MUDr. Otakar Nyč, Ph.D. Ústav lékařské mikrobiologie, 2. LF UK a FN Motol, Praha
MUDr. Sylvia Polívková, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Klinika infekčních nemocí, Nemocnice Na Bulovce, Praha

Datum vydání: červen 2014

Souhrn

      Kolitida vyvolaná Clostridium difficile je infekční choroba různé závažnosti, která může probíhat jako banální průjmové onemocnění, ale také jako život-ohrožující nemoc provázená paralytickým ileem a bolestivým rozepnutím tračníku, přecházející do sekundární sepse (toxické megakolon).

Jiným možným projevem této choroby je rekurentní kolitida s opakovanými atakami průjmů, která postiženého jedince vysiluje fyzicky i psychicky.

Pro stanovení etiologické diagnózy se doporučuje vyšetřit stolici pacienta kombinací dvou až tří mikrobiologických metod (průkaz klostridiových toxinů A a B, průkaz klostridiové glutamátdehydrogenázy, průkaz mikroba anaerobní kultivací, případně průkaz genů kódujících tvorbu toxinů A a B).

Další možnou cestou k stanovení diagnózy je endoskopické vyšetření s nálezem charakteristických ostrůvkovitých pablán na sliznici tračníku. Volba léčby závisí na závažnosti nemoci a na pravděpodobnosti rekurence. Základními léky v terapii klostridiové kolitidy jsou metronidazol, vankomycin a fidaxomicin. Při opakovaných rekurencích se osvědčila transplantace stolice.

Výskyt klostridiové kolitidy ve zdravotnickém zařízení vyžaduje jednak zavedení izolačního režimu u nemocného jedince po dobu trvání průjmů, jednak uplatnění zásad surveillance a navazujících opatření, t.j. aktivní vyhledávání, včasnou léčbu postižených a prevenci šíření nákazy na další osoby. Při vyšším výskytu nemoci na oddělení je nutné revidovat preskripci antibiotik.

  1. Klíčová slova
  2.       Clostridium difficile, post-antibiotická kolitida, metronidazol, vankomycin, fidaxomicin, transplantace stolice
  3. Summary

      Clostridium difficile infection (CDI) is a disease of various severity, manifesting itself from mild diarrhea to life-threatening paralytic ileus, painful distension of the large bowel, and sepsis. The other possible manifestation of the disease is recurrent colitis that can exhaust the patient.

For establishing the diagnosis, the patient ´s stool should be examined with two or three different microbiological methods (testing for clostridial toxins A and B; testing for clostridial glutamatdehydrogenase, anaerobic cultivation with specific media, or PCR detection of genes for production of clostridial toxins.

The alternative way to assessing the etiology is coloscopic examination; the disease is ascertained if typical pseudomembrane isles are present in the bowel mucosa. Optimal treatment depends on severity of the disease and on the risk of recurrence. Metronidazol, vancomycin and fidaxomicin are used as basic drugs.

Faecal transplantation is effective in recurrent course of the disease. In the hospital setting, patients suffering from CDI should be isolated for the whole period of diarrhea. Surveillance rules also should be applied, together with early treatment of symptomatic patients and prevention of speading the infection.

Higher incidence of CDI in a ward implies that revision of the local antibiotic prescription habits should be performed.

  • Keywords
  •       Clostridium difficile, post-antibiotic colitis, metronidazol, vancomycin, fidaxomicin, feacal transplantation
  • Definice

      Kolitida vyvolaná C. difficile: Tato choroba patří do skupiny střevních infekcí, vykazuje však některé zvláštnosti v patogenezi onemocnění, v klinických projevech a výskytu komplikací a také v terapii.       Původcem nemoci jsou toxigenní kmeny bakterie Clostridium difficile.

Tato bakterie se vyznačuje přirozenou rezistencí vůči mnoha běžně používaným antibiotikům. Její další významnou vlastností je tvorba vysoce odolných spór. Poškození tračníku způsobené klostridiovými toxiny může vést k letálnímu zakončení; další obávanou komplikací jsou relapsy či rekurence, které se mohou vícekrát opakovat až do úplného vysílení pacienta.

Onemocnění je potenciálně nakažlivé a je nejvýznamnější příčinou průjmů v nemocničním prostředí.       V novější anglickojazyčné literatuře se nemoc označuje jako Clostridium difficile infection (CDI); tohoto akronymu se držíme i v tomto textu.

Před rokem 2000 se používal spíše termín Clostridium difficile-associated disease nebo Clostridium difficile-associated diarrhea (CDAD).

V běžné praxi se pro tuto nemoc užívají i další názvy, které však nejsou obsahově totožné a nemohou tedy být považovány za synonyma:      Post-antibiotická kolitida je střevní dysmikrobie vzniklá v důsledku předchozí antibiotické léčby. C.

difficile bývá častým původcem toho typu kolitid, není však původcem jediným – podobný klinický obraz mohou vyvolat kvasinky rodu Candida nebo i jiné patogeny. Naopak kolitida způsobená C. difficile může vzniknout i z jiných příčin, například po podání cytostatik.

     Pseudomembranózní kolitida označuje onemocnění charakterizované rozvojem pablán na sliznici tračníku. Pablány mohou být prokázány endoskopickým vyšetřením nebo jsou patrné prostým okem při operaci či pitvě. Nález ostrůvkovitých pablán se považuje za patognomický pro klostridiovou kolitidu (viz Diagnostika), nicméně tento obraz je vázán na stadium plně rozvinutého onemocnění a nemusí být přítomen u každého případu klostridiové kolitidy. Platí také, že přítomnost pablán na střevní sliznici může mít jiný původ než klostridiovou infekci (difterická kolitida).

Původce onemocnění

      Clostridium difficile je grampozitivní sporulující bakterie vyskytující se běžně v přírodě, odpadních i povrchových vodách a také v trávicím traktu zvířat i lidí. Toxigenní kmeny produkují toxiny A (enterotoxin) a B (cytotoxin), které jsou považovány za hlavní faktory virulence.

Většina patogenních kmenů tvoří také binární toxin, jehož mechanismus účinku dosud není znám. Nicméně epidemiologické studie prokázaly, že tvorba binárního toxinu je spojena s těžším průběhem nemoci. Malé procento kmenů C. difficile tvoří pouze toxin B, přičemž jejich infekční potenciál je zachován.

Naopak ty bakterie, které prokazatelně neprodukují žádný toxin, nepředstavují ohrožení ani pro vnímavé jedince.

Epidemiologie

      C. difficile patří v současnosti mezi významné původce nozokomiálních infekcí. Pravděpodobnost kolonizace nemocničních pacientů narůstá s délkou hospitalizace a je závislá na lokální epidemiologické situaci. Zatím nepotvrzeným, ale dosti pravděpodobným zdrojem kolonizace a možné infekce v komunitě mohou být domácí zvířata, případně některé masné produkty.

Vysoké procento kolonizace (>50%) C. difficile se uvádí u dětí v prvních několika měsících po narození, i když prokazatelné infekce se u této skupiny vyskytují jen vzácně.       Zvýšená morbidita a mortalita související s výskytem CDI byla zaznamenána na přelomu tisíciletí v severní Americe a následně byl obdobný fenomén registrován v mnoha dalších oblastech na celém světě.

Při pátrání po příčině zvýšené frekvence a závažnosti CDI byl identifikován hypervirulentní PCR ribotyp 027, charakterizovaný mimo jiné extrémně vysokou produkcí toxinů A i B. Další zkušenosti a analýzy ukázaly, že ribotypů s podobnými vlastnostmi existuje více.

V UK se například často vyskytuje ribotyp 106, v Holandsku ribotyp 078, v asijských zemích byl popsán epidemický výskyt závažných forem CDI v návaznosti na ribotyp 017.

Clostridium difficile jako původce nozokomiálních infekcí

Clostridium difficile – častý patogen, který je původcem nozokomiálních infekcí. Clostridium difficile je velmi rozšířená bakterie, která nabývá stále většího významu jako původce nozokomiálních infekcí.

Clostridium botulinum – co tato bakterie může způsobit?

U pacientů léčených antibiotiky může tato bakterie způsobovat akutní průjem a těžký střevní zánět. Infekce jsou spojeny s dlouhodobými pobyty v nemocnici a v případě nepříznivého vývoje onemocnění mohou být dokonce smrtelné. V posledních letech dochází v nemocnicích a pečovatelských institucích k povážlivému zvýšení počtu střevních onemocnění souvisejících s bakterií C. difficile.

V Kanadě a v USA se vyskytlo několik případů vyvolaných novým, vysoce virulentním kmenem bakterie C. difficile, které byly spojeny s vysokou úmrtností. V souvislosti s posledními událostmi je zřejmé, že poškození zdraví zapříčiněné bakterií C.

difficile a finanční zatížení spojená s onemocněními je možno omezit pouze důsledným řízením prevence.

Lékaři a zdravotnický personál, stejně jako všichni pacienti a návštěvníci sehrávají důležitou roli při realizaci ochranných opatření potřebných k dosažení tohoto cíle.

C. difficile je náročná anaerobní grampozitivní tyčinková bakterie rodu Clostridia. Ačkoli byla tato bakterie poprvé popsána již v roce 1935, její role patogenního původce průjmu a střevních zánětů spojených s léčbou antibiotiky zůstávala nerozpoznaná až do druhé poloviny 70. let minulého století.

Bakterie byla pojmenována Clostridium difficile, a to kvůli jejímu pomalému růstu v kultuře a obtížné izolaci zárodku. Stejně jako u všech klostridií má patogen schopnost vytvářet endospory v nepříznivých okolních podmínkách. Endospory jsou mimořádně houževnaté, metabolicky neaktivní spory, které jsou vysoce odolné vůči suchému okolnímu prostředí, teplu a chemickým vlivům.

Za příznivých podmínek spory znovu vzkličují a bakterie ožívá v podobě vegetativních buněk.

C. difficile se přirozeně vyskytuje v půdě, vodních tocích a ve střevech zvířat i lidí. Bakterii v sobě přenášejí až dvě třetiny zdravých malých dětí, aniž by se u nich rozvinuly typické příznaky onemocnění.

U zdravých dospělých osob je míra kolonizace mnohem nižší. Pouze 2-5 % dospělých jsou nositeli patogenu, u nichž se neprojevují příznaky. Situace v nemocnicích je však odlišná. Zde je bakterií C. difficile kolonizováno zhruba 1025 % pacientů. V této souvislosti se nebezpečí získání patogenu zvyšuje úměrně délce pobytu v nemocnici.

LÉČBA ANTIBIOTIKY -RIZIKOVÝ FAKTOR ČÍSLO 1

Kolonizace střevního traktu bakterií C. difficile sama o sobě u zdravých osob nevede ke klinickému propuknutí onemocnění. Za normálních okolností je růst patogenu omezován zdravou střevní flórou hostitele.

Situace je však odlišná u pacientů, kteří jsou kvůli primárnímu onemocnění, nesouvisejícímu s bakterií C. difficile, léčeni širokospektrálními antibiotiky. Antibiotika nejen ovlivňují růst patogenních bakterií, ale poškozují také přirozenou střevní flóru.

Toto napomáhá množení méně citlivých druhů bakterií, mezi které patří i C. difficile.

Na rozdíl od přirozených střevních bakterií je C. difficile vysoce odolná vůči většině antibiotik. Patogen se proto při léčbě antibiotiky může ve střevech hostitele mimořádně dobře množit, přičemž současně dochází k posunu střevní flóry ve prospěch bakterie C. difficile.

Zvýšená intenzita růstu patogenu je spojena se zvýšenou produkcí bakteriálních toxinů. Tyto pak napadají střevní stěnu a nakonec způsobují vznik klinických projevů onemocnění. U téměř všech antibiotik, která se v současné době používají, byla prokázána souvislost se vznikem střevních infekcí spojených s přítomností bakterie C. difficile.

Onemocnění bylo obzvláště často pozorováno při užívání cefalosporinů nebo klindamycinu. Kromě toho se infekce mohou vyskytovat i u pacientů, kteří se podrobují chemoterapii v rámci léčby zhoubných nádorů, jakož i u jiných pacientů užívajících imunosupresivní přípravky.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ LÉČEBNÉ OPATŘENÍ: POZASTAVTE PODÁVÁNÍ ANTIBIOTIK!

Léčba střevní infekce související s bakterií C. difficile spočívá především v pozastavení původní antibiotické terapie – pokud je lékařsky odůvodnitelné – a v zajištění náhrady za obrovskou ztrátu tekutin. Ve většině případů jsou tato opatření postačující ke zmírnění příznaků.

Antiperistaltická léčiva by se neměla používat, jelikož posilují zadržování bakteriálních toxinů ve střevech. V případě těžkého průběhu onemocnění může být nezbytné podávání specifických antibiotik, například metronidazolu nebo vancomycinu, která jsou proti bakterii C. difficile účinná.

Aby se však předešlo nárůstu rezistencí vůči speciálním antibiotikům, měly by se tyto látky používat pouze tehdy, jestliže klinický stav pacienta činí antibiotickou terapii naprosto nezbytnou.

NE VŠECHNY KMENY JSOU STEJNÉ!

Jednotlivé kmeny bakterií C. difficile se výrazně odlišují, pokud jde o jejich virulenci. V závislosti na kmeni se může významně lišit kvantita a kvalita tvorby toxinů, jakož i závažnost výsledných příznaků. Kmen, který se nedávno objevil v Kanadě, USA a v některých částech Evropy, se vyznačuje velmi intenzivní tvorbou toxinů a nesmírnou patogenitou.

Zástupci tohoto kmene jsou vysoce odolní zejména vůči fluorochinolonu a způsobují těžké střevní infekce, které jsou spojeny s vysokou úmrtností. V ojedinělých případech byly v USA potvrzeny těžké infekce způsobené bakterií C.

difficile i mimo nemocnice a u osob, které předtím neužívaly žádná antibiotika. V případě průjmových onemocnění by z tohoto důvodu měli mít možné infikování bakterií C. difficile na paměti nejen kliničtí, nýbrž i praktičtí lékaři.

ZÁSADY PREVENCE: ZÁKLADNÍ HYGIENA A UVÁŽLIVÝ POSTUP PŘI LÉČBĚ ANTIBIOTIKY

Schopnost bakterie C. difficile vytvářet spory, které jsou mimořádně odolné vůči okolnímu prostředí, usnadňuje přežití patogenu v okolí nemocných osob a přispívá tudíž k epidemickému šíření infekcí v nemocnicích a pečovatelských institucích. Pacienti postiženi průjmem souvisejícím s onemocněním způsobeným bakterií C.

difficile vylučují nesmírné množství spor patogenu se stolicí. Spory se přenášejí především fekálně orální cestou. Znečištěné ruce pacientů a ošetřovatelského personálu jsou obzvláště častými zdroji infekce. Potenciálními médii pro přenos patogenu jsou však také zařizovací a vybavovací předměty a například i stetoskopy.

Pro prevenci rozsáhlého propuknutí infekce je důležité, aby se v nemocnicích a pečovatelských institucích dodržovala všeobecná hygienická pravidla, zejména pak předpisy týkající se hygieny okolního prostředí a hygieny rukou. Nebezpečí propuknutí infekce související s bakterií C. difficile je mimo jiné možno snížit uvážlivým postupem při předepisování širokospektrálních antibiotik.

SPRÁVNÁ OPATŘENÍ PŘI AKUTNÍM PROPUKNUTÍ INFEKCE

Aby bylo možno zajistit správné počínání v případě akutního propuknutí infekce, měly by být všechny osoby pracující v nemocnicích nebo v ošetřovatelských institucích dobře informovány o patogenu, o cestách jeho přenosu, o správném způsobu zacházení s infikovanými pacienty a o nezbytných hygienických opatřeních. Potřebné znalosti zde mohou poskytnout vhodné programy školení personálu.

EXISTUJE-LI JAKÉKOLI PODEZŘENÍ NA PROPUKNUTÍ INFEKCE SOUVISEJÍCÍ S BAKTERIÍ C. DIFFICILE, MUSEJÍ BÝT CO NEJRYCHLEJI PŘIJATA NÁSLEDUJÍCÍ OCHRANNÁ OPATŘENÍ:

* Fyzická izolace infikovaných osob a – pokud je to vůbec možné -jejich umístění na jednolůžkových pokojích se samostatnou toaletou. U pacientů se stejným typem patogenu je možná skupinová izolace.

  • * Izolace nesmí být přerušena alespoň do té doby, než dojde ke zmírnění příznaků, je třeba to pokud možno uskutečnit až na základě laboratorní diagnózy.
  • * Používání jednorázových ochranných rukavic v případě přímého styku zdravotnického personálu s pacienty a možného styku s kontaminovanými materiály, přístroji nebo předměty; likvidace rukavic v uzavřené odkládací nádobě ještě před odchodem z pacientova pokoje.
  • * Přísné dodržování pravidel hygieny rukou.
  • * Důsledná realizace opatření v oblasti hygieny povrchů.
  • * Správná příprava lékařských přístrojů.
  • * Přeprava nádobí a příborů v uzavřených kontejnerech; mytí nádobí strojním způsobem při teplotách – 60 °C.
  • * Přeprava špinavého prádla výhradně v uzavřených prádelenských pytlích; praní textilií za použití dezinfekčního postupu.
  • * Řádná likvidace kontaminovaného odpadu.
  • * Zamezení střídání personálu mezi jednotlivými nemocničními odděleními.
  • * Nepřepravovat infikované osoby, pokud to není naprosto nezbytné.
  • * V případě plánovaného přemísťování pacienta: předběžné informování přijímající instituce o pacientově onemocnění; po dokončení přepravy důkladná dezinfekce všech předmětů a zařízení, se kterými pacient přišel do styku.
  • DŮKLADNÉ ČIŠTĚNÍ A DEZINFEKCE – ZÁKLADNÍ PILÍŘE INFEKČNÍ PROFYLAXE

V případě propuknutí střevních infekcí souvisejících s bakterií C. difficile je důležité, aby byla prováděna mimořádně důkladná očista a dezinfekce zařízení, povrchů i rukou.

Všechny kontaktní povrchy v okolí pacientů, jako například stoly po stranách lůžek, rámy lůžek a kliky dveří, je nutno otírat za použití silného dezinfekčního prostředku, který je účinný proti sporám.

Toalety a koupelny jsou vysoce kritické oblasti, pokud jde o hygienu, a při provádění dezinfekčních opatření proto vyžadují obzvláštní péči.

Aby se minimalizovalo nebezpečí přenášení patogenu, je nutno v co největším rozsahu používat jednorázové předměty a pomůcky. Lékařské přístroje, stetoskopy a klinické teploměry by se měly vždy používat pouze u stejných konkrétních pacientů a po použití musejí být vydezinfikovány.

Naprosto nezbytná je intenzivní hygiena rukou. Po každém kontaktu s pacienty a po styku s potenciálně kontaminovanými předměty nebo materiály je nutná pečlivá dezinfekce rukou pomocí prostředku na bázi alkoholu. V případě viditelného znečištění je nutno ruce napřed důkladně umýt mýdlem a poté osušit pomocí jednorázových ručníků.

Ložní prádlo, ručníky a oděvy infikovaných pacientů je nutno přepravovat vždy pouze v uzavřených prádelenských pytlích. Toto prádlo by se mělo prát samostatně za použití dezinfekčního postupu (např. v pracím prostředku „Eltra“).

Aby se zamezilo přenosu bakterií prostřednictvím kontaminovaných matrací, doporučuje se používání ochranných povlaků. Přitom by se mělo zajistit, aby tyto povlaky byly prodyšné a bylo je možno snadno prát a dezinfikovat (např. ochranné povlaky Ecolastic®).

SPORULUJÍCÍ BAKTERIE – VÝZVA V OBLASTI HYGIENY PŘÍSTROJŮ A POVRCHŮ

V případě propuknutí infekcí způsobených sporulujícími mikroorganismy existují mimořádně náročné požadavky, pokud jde o hygienu přístrojů a povrchů, a to vzhledem k enormní odolnosti spor. Aby se zajistilo usmrcení bakterie C.

difficile, je při dezinfekci nutno používat přípravky se sporicidními vlastnostmi. Ke skupinám přípravků, které tyto požadavky splňují, patří produkty na bázi aldehydů, aktivního kyslíku a sloučeniny chloru.

Tyto látky nejenže zajišťují bezpečnou ochranu proti vegetativním formám bakterie C. difficile, nýbrž také při odpovídajícím dávkování a době působení dokážou usmrcovat spory tohoto patogenu.

Zatímco aldehydy a prostředky na bázi aktivního kyslíku se všeobecně používají při dezinfekci povrchů a přístrojů, možnosti použití sloučenin chloru jsou poněkud omezené vzhledem k jejich ohraničené materiálové snášenlivosti.

DEZINFEKCE RUKOU – KLÍČOVÉ PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ, A TO I BEZ POUŽITÍ SPORICIDNÍCH PŘÍPRAVKŮ

Z důvodů snášenlivosti nelze používat sporicidní přípravky při dezinfekci rukou.

Důkladná dezinfekce rukou je však důležitým a nezbytným hygienickým opatřením v souvislosti s profylaxí infekcí vyvolaných bakterií C. difficile.

Prostřednictvím pečlivé dezinfekce rukou za použití přípravků na bázi alkoholu, který je šetrný k pokožce, lze účinně usmrcovat vegetativní zárodky bakterie C. difficile.

Přitom je důležité, aby se přípravek pro dezinfekci rukou používal v dostatečném množství. V případě propuknutí infekcí souvisejících s bakterií C. difficile může být velmi užitečný způsob hygieny rukou, který SE LIŠÍ OD OBVYKLÝCH DOPORUČENÍ, a který se v praxi používá v některých evropských zemích.

Před odchodem z infekčních oddělení s izolovanými pacienty se doporučuje nejprve umytí rukou dezinfekční mycí emulzí, následné důkladné opláchnutí a po vysušení provedení hygienické dezinfekce rukou.

Tímto způsobem se odstraní mnoho spor, které ulpívají na pokožce. Tato forma hygieny rukou je velmi užitečná v souvislosti se zvládáním propuklé infekce, I KDYŽ NENÍ VHODNÁ JAKO ZÁKLADNÍ RUTINNÍ OPATŘENÍ.

Poněvadž prostřednictvím dezinfekce rukou nelze zcela vyloučit nebezpečí přenosu bakterie C. difficile, je v případě styku s infikovanými pacienty povinné používání jednorázových rukavic.

SOUHRN

V posledních letech prudce vzrostl počet výskytů infekcí souvisejících s bakterií Clostridium difficile. Ve stále větším množství se objevují hlášení o závažných chorobách spojených s vysokou měrou komplikací a úmrtnosti.

Infekce vyvolané tímto patogenem představují obrovskou finanční zátěž pro zdravotnická zařízení, dlouhodobé pobyty v nemocnici a nákladná opatření na izolaci mají za následek náklady ve výši přibližně 8000 eur na každý případ (údaje ze SRN).

SUMMARY

In recent years, the number of Clostridium difficilerelated infection outbreaks has increased rapidly. There are growing reports of severe diseases associated with a high complication rate and lethality.

The intestinal effects triggered by the pathogen represent a huge financial burden on health systems: extended stays in hospital and expensive isolation measures result in costs of approx. EUR 8000 per case.

O autorovi: Pavel Táborský1, Klaus-Peter Becker2 Ecolab Hygiene Brno1, Ecolab Düsseldorf2

Botulismus

Jedná se o intoxikaci (tedy otravu) neurotoxinem mikroba Clostridium botulinum. Botulismus se vyskytuje ve třech formách: jako potravinová otrava (tzv. alimentární intoxikace), traumatický botulismus (tj. ranný) a dětský botulismus (zejména u kojenců).

Sporulující anaerobní gram – pozitivní bacil Clostridium botulinum vytváří 7 typů antigenně rozdílných toxinů. Lidé se zpravidla intoxikují toxiny typu A,B, E nebo ( i když vzácně ) typem F. Toxiny typu A a B jsou vysoce toxické bílkoviny, které jsou rezistentní  vůči natrávení trávicími enzymy v gastrointestinálním traktu.

Při alimentární formě botulismu pacient požije toxin, který je obsažený v kontaminovaném pokrmu. Naproti tomu při ranném a dětském botulismu se neurotoxin vytváří in vivo ( tedy přímo v hostitelském organizmu ), kdy bakterie Clostridium botulinum roste přímo v infikované tkáni anebo v gastrointestinálním traktu.

Po vstřebání botulinový neurotoxin zablokuje výdej acetylcholinu z periferních nervových zakončení. Spóry bakterie Clostridium botulinum jsou vysoce termorezistentní ( tedy jsou odolné vůči teplotě ).

Při teplotách nad 100 °C mohou přežít i několik hodin, ale při vystavení působení vlhkého tepla o teplotě 120 °C na dobu 30 minut spóry spolehlivě usmrtí.

Naproti tomu botulinové neurotoxiny se působením horka zničí snadno, a již ohřívání jídla při teplotě 80 °C po dobu 30 minut člověka před potravinovou otravou botulismem spolehlivě ochrání.

Produkce toxinu ( speciálně typu E ) pokračuje i při tak nízkých teplotách jako 3 °C a nevyžaduje přísně anaerobní podmínky ( tedy bez jakéhokoliv přístupu vzduchu ). V letech 1970 až 1977 způsobil většinu alimentárních otrav v USA botulinový neurotoxin typu A ( 51 % ), méně časté byly toxiny typu B ( v 21 % ) a typu E ( ve 12 % ).

V 16 % případů nebyl toxin identifikován. Intoxikace typem F jsou velmi vzácné. Nejčastějším zdrojem otravy jsou sice podomácku zavařované potraviny, ale komerčně připravované potraviny byly jako zdroj otravy zjištěny v 10 % intoxikací.

Nejčastěji se jedná o zavařenou zeleninu, ryby, ovoce a koření, ale jako zdroj se zúčastnily i hovězí a vepřové maso, mléčné výrobky, drůbež a jiné potraviny. Při intoxikacích vyvolaných mořskými produkty se toxin typu E účastnil asi v polovině případů, zbytek vyvolaly toxiny typů A a B.

Při potravinovém botulismu je zpravidla nástup onemocnění náhlý, ve většině případů v průběhu 18 až 36 hodin po požití kontaminované potravy, ale inkubační doba se může pohybovat v rozmezí 4 až 8 dnů. Neurologické klinické příznaky onemocnění jsou charakteristicky oboustranné a symetrické.

Začínají postižením hlavových nervů a pokračují sestupně na těle se šířící slabostí až paralýzou ( tj. těžkým stupněm ochrnutí – obrnou ). Mezi běžné počáteční manifestní klinické  příznaky a známky patří: sucho v ústech, diplopie ( tedy dvojité vidění ), blefaroptóza ( tj. pokleslé oční víčko ), ztráta akomodace ( tj.

přizpůsobení – adaptace – očních čoček ), porucha nebo úplná ztráta pupilárního světelného reflexu ( tj. snížená až zcela vyhaslá reakce očních zornic na světlo ). Před vznikem neurologických projevů v řadě případů předchází nauzea ( tj. nechutenství ), zvracení, břišní křeče a průjem. Vyvíjejí se příznaky tzv.

bulbární paralýzy ( dysartrie – což je porucha řeči charakterizovaná špatnou artikulace, dysfagie – což je porucha polykání, nosní regurgitace, což je návrat potravy do nosu ).

Jako bulbární paralýza se označuje soubor příznaků rozvíjející se při oboustranném postižení jader bulbárních hlavových nervů , což je skupina hlavových nervů – n. IX., X., XI., XII., jejichž jádra jsou uložena v prodloužené míše, někdy i jader hlavových nervů n. V. a n. VII..

Klinické příznaky se zpravidla rozvíjejí pomalu, projevuje se porucha artikulace, oboustranné fibrilární a fascikulární záškuby svalstva jazyka, poruchy polykání, hyporeflexie až areflexie dávivého reflexu, přidružují se též obrny žvýkacího svalstva a svalů rtů.

Porucha n. X. ( nervus vagus ) vyvolá poruchy dýchání a dysrytmie ( nepravidelnosti srdečního rytmu ), pacient je ohrožen aspirační pneumonií ( tj.

vdechnutím způsobeným zápalem plic ) a asfyxií ( tedy nedostatkem kyslíku ), vždy se jedná o velmi závažný stav ( často ohrožující život ), jehož nejčastější příčinou jsou ischémie ( nedostatečné zásobení postižené tkáně okysličenou krví ) a hemoragie ( tedy krvácení ) ve vertebrobazilární oblasti ( tj.

v oblasti oběhu krve v zadní části mozku, která je zásobena dvěma vertebrálními tepnami arteria vertebralis procházejícími otvory v postranních výběžcích krčních obratlů a na spodině mozkové se spojujícími v jednu bazilární tepnu a. basilaris ). Porucha polykání při otravě botulismem může být příčinou aspirační pneumonie ( viz odkaz ).

Svaly končetin, trupu a dýchací svaly progresivně postupně ochabují na pacientově těle sestupným směrem. Citlivost není porušena a smyslové vnímání ve většině případů zůstává zachováno beze změny téměř až do okamžiku smrti nemocného. Horečka se nevyskytuje a tep zůstává normální nebo pomalejší, pokud se neobjeví nějaká interkurentní ( tedy přidružená ) infekce.

Hodnoty běžných vyšetření krve, moči a mozkomíšního moku jsou obvykle normální. Častá je zácpa, která se objevuje v případech, jestliže se rozvinou neurologické příznaky. Ovšem hlavní, život bezprostředně ohrožující komplikací je selhání dechu, způsobené ochrnutím bránice a také plicními infekcemi.

Onemocnění ranným ( traumatickým ) botulismem se projevuje zcela stejnými klinickými příznaky neurologického postižení, jaké byly popsány při potravinovém botulismu.

Naprosto však vždy chybí příznaky postižení gastrointestinálního ( tedy trávicího ) traktu, a také chybí epidemiologické potvrzení toho, že příčinou onemocnění byla požitá kontaminovaná potrava.

Naopak anamnestické zjištění, že nemocný prodělal nějaké předchozí mechanické poranění, například hlubokou bodnou ránu, v předchozích 2 posledních týdnech, jasně signalizuje možnou diagnózu onemocnění ranným botulismem. Při stanovování správné diagnózy je třeba pečlivě vyšetřovat pacientovu kůži a pátrat po případných místech porušení její celistvosti.

Dětský botulismus, někdy se mluví pouze o kojeneckém botulismu, protože bývá nejčastěji pozorován u  dětí ve věku 2 až 3 měsíců ( tedy v kojeneckém věku ), je výsledkem požití v potravě obsažených botulinových spór  ( jedná se o mimořádně rezistentní klidovou formu bakterie s minimální látkovou výměnou, je to struktura sloužící k rozmnožování , adaptovaná k rozšiřování a přežití bakterie i v nepříznivých podmínkách, které mohou trvat i po dlouhou dobu ) a následného pomnožení bakterií Clostridium botulinum z těchto spór v trávicím traktu kojence s produkcí botulinového neurotoxinu in vivo ( tedy vytváření toxinu přímo v infikovaném organizmu dítěte ). Na rozdíl od potravinového botulismu není onemocnění kojeneckým botulismem způsobeno požitím potravy obsahující pouze předem vyprodukovaný neurotoxin. Na samém začátku onemocnění kojeneckým botulismem se objevuje až ve 2/3 případů zácpa. V dalším průběhu následuje neuromuskulární paralýza ( tj. nervo-svalové ochrnutí ), která začíná postižením hlavových nervů a pokračuje periferním směrem a k dýchacím svalům. Poruchy funkcí hlavových nervů mohou být asymetrické a jejich spektrum závisí na závažnosti postižení, přitom klinické příznaky postižení mohou být v řadě případů velmi různorodé. Kolísají od mírné letargie ( tj. lhostejnosti, netečnosti, otupělosti ) a pomalejšího příjmu potravy až po těžkou hypotonii ( jako hypotonie se označuje stav, kdy dítě vykazuje známky nižšího svalového napětí ) a respirační ( tedy dechovou ) nedostatečnost. Za typických okolností byli postižení kojenci až do začátku onemocnění botulismem zcela normální a matky je obvykle kojily. Pravidelně však tito kojenci přišli do styku i s jinou potravou než s mateřským mlékem, a tato potrava musela být kontaminována spóry bakterií Clostridium botulinum, které se normálně běžně v okolním prostředí vyskytují. Výskyt těchto případů onemocnění kojeneckým botulismem je uváděn v souvislost s požitím medu, prachu nebo částeček půdy obsahujících spóry bakterie Clostridium botulinum.

Rozpoznání jednotlivých forem onemocnění botulismem se poněkud odlišuje. Stanovení diagnózy onemocnění potravinovým botulismem: Charakter vyskytujících se typických neuromuskulárních poruch naznačuje v jednotlivých případech diagnózu. Velmi důležitý klíč ke stanovení správné diagnózy poskytuje pak nalezení pravděpodobného potravinového zdroje.

Současný výskyt dvou nebo více případů propuklé choroby po konzumaci téže potraviny usnadňuje diagnózu.Tu pak definitivně potvrdí průkaz botulinového neurotoxinu v krevním séru nebo ve stolici pacienta a nebo přímá mikrobiologická izolace mikroorganizmu Clostridium botulinum ze stolice nemocného.

Průkaz botulinového neurotoxinu v podezřelé požité potravě identifikuje zdroj nákazy. Dokonce u v domácnosti chovaných zvířat se může také objevit onemocnění potravinovým botulismem, jestliže při krmení pozřou tutéž kontaminovanou potravu. Ovšem příznaky botulismu mohou být zaměněny s tzv.

Guillainovým – Barrého syndromem ( což je naštěstí relativně vzácná akutní zánětlivá demyelinizační polyneuropatie, tedy autoimunitní onemocnění postihující nervovou soustavu, zejména periferní nervy vycházející z míchy, které bývá obvykle vyvolané akutním infekčním procesem ), dále s poliomyelitidou ( tedy dětskou obrnou ), mozkovou cévní příhodou, onemocněním myasthenia gravis ( což je onemocnění postihující nervosvalový přenos vzruchů, což znamená to, že je oslaben volní pohyb, který vykonává příčně pruhované svalstvo ), a také s ochrnutím při zánětu mozku vyvolaném klíštětem a otravou alkaloidy kurare ( což je šípový jed – směs alkaloidů rostlinného původu, derivátů indolu ) nebo belladonny ( botanicky Atropa belladonna, alkaloidy z rostliny rulíku zlomocného ). Užitečnou vyšetřovací metodou k upřesnění správné diagnózy je elektromyografie ( jedná se o metodu studující funkci svalů tím, že vyšetřuje elektrické biosignály, které ze svalů vycházejí ). Při onemocnění botulismem dochází k charakteristickému zvýšení odpovědi na rychlou a opakovanou stimulaci ( více než 20 cyklů za jednu sekundu ). Tato reakce ovšem nemusí být pozorovatelná u pacientů ve všech případech botulismu. Při ranném botulismu potvrdí správnou diagnózu průkaz neurotoxinu v krevním séru nemocného nebo přímá izolace mikroba Clostridium botulinum z odebraných reprezentativních mikrobiologických vzorků z infikovaných míst na anaerobních kultivačních médiích. Při kojeneckém botulismu je nezbytné diferenciálně diagnosticky uvažovat nejprve o jiných postižením, jako jsou sepse ( což je celková reakce organismu na infekci ), vrozená svalová dystrofie ( jedná se o recesivní vrozené onemocnění způsobené mutací genu kódujícího protein dystrofin, je to smrtelné, zatím neléčitelné onemocnění, které se klinicky manifestuje u chlapců ), hypotyreóza ( tedy snížená funkce štítné žlázy ) a benigní vrozená hypotonie ( tedy vrozený nezávažný stav, kdy dítě vykazuje známky nižšího svalového napětí ). Správnost diagnózy se potvrdí na základě nálezu botulinového neurotoxinu nebo přímo mikroba Clostridium botulinum ve stolici kojence.

Zvláštní upozornění: I minimální množství botulinového neurotoxinu získaného spolknutím, vdechnutím nebo vstřebáním přes sliznici spojivky nebo z poraněné kůže může vyvolat vážné onemocnění.

Proto veškeré materiály, které jsou podezřelé z kontaminace neurotoxinem, vyžadují speciální zacházení. Laboratorní testy může proto provádět jenom zkušený personál očkovaný botulinovým toroidem.

Vzorky by měly být umístěny v nerozbitných sterilních nepropustných kontejnerech, uchovávány v lednici ( neměly by ovšem zmrznout ) a musí být co nejdříve zpracovány. Výjimku tvoří vzorky odebrané z rány, které v lednici skladovány být nesmí.

( přesná pravidla o odebírání a manipulaci se vzorky podezřelými na infekci botulismem je možno získat na Státním zdravotním ústavu v Praze nebo na hygienických stanicích ).

Základní preventivní význam bránící nákaze botulismem má dodržování řádného pracovního postupu při domácím i průmyslovém konzervování potravin a dále dostatečná tepelná úprava (tedy přiměřené zahřátí) domácky konzervovaných potravin před jejich podáváním. Všechny konzervované potraviny, které mají jakékoliv známky zkažení, je nezbytné je zničit.

Kojenci do stáří jednoho roku by neměli vůbec dostávat med. Dále je třeba podrobně vyšetřit a pak pečlivě pozorovat každého jedince, o němž je známo, že přišel do styku s kontaminovanou potravou (nebo i již při vzniku pouhého podezření).

Pro odstranění požitého, ale dosud nevstřebaného botulinového neurotoxinu se doporučuje vyvolat zvracení, provést výplach žaludku a podat pacientovi projímadlo. Pro pracovníky, kteří profesionálně pracují s mikrobem Clostridium botulinum nebo s jeho neurotoxiny, je možné připravit toroidy pro provedení imunizace preventivním očkováním.

Největší ohrožení života představuje zhoršení dechových funkcí, a z toho vznikající následné komplikace. Takové všechny pacienty je nutno přijmout do nemocnice, důsledně je sledovat a kontrolovat jejich dechovou kapacitu opakovaným měřením.

Postupující svalové ochrnutí totiž znemožňuje pacientům infikovaným botulismem, aby při postupujícím snižování jejich vitální dechové kapacity projevovali viditelné známky respirační tísně, takže ta může uniknout pozornosti.

Dechové selhávání vyžaduje přijetí a ošetřování pacienta na jednotce intenzivní péče, kde máme možnost zajistit dýchací cesty nemocného intubací endotracheální kanylou (tedy zavedením dýchací trubice ústy do průdušnice), tracheostomií ( tedy zavedením dýchací trubice přes kůži na krku přímo do průdušnice) a použitím ventilačních přístrojů (tedy přístrojů k zajištění pacienta přístrojovým umělým dýcháním). V některých případech je nutno pacienta zajistit umělou nitrožilní výživou. Zlepšení v možných metodách podpůrné péče snížilo počet nemocných, kteří na otravu botulismem zemřou, pod 10 procent. Existuje trivalentní antitoxin (typ A, B, E), který je dostupný na epidemiologických, případně hygienických střediscích stejně tak jako polyvalentní antitoxin (typ A, B, C, D, E, F) pro specifické intoxikace vyvolané botulinovým neurotoxinem typu C, D nebo F. Antitoxin ovšem bohužel nedokáže zneškodnit toxin, který se už navázal na cílové místo ve tkáni.

Neurologické poruchy, které již existují, proto nemůže odstranit. V nejlepším případě zpomalí nebo dokonce zastaví další progresi onemocnění botulismem. Antitoxin musí být ovšem podán pacientovi co nejdříve poté, kdy je botulismus diagnostikován. Je totiž jenom velmi málo pravděpodobné, že by podání antitoxinu později než za 72 hodin po vzniku příznaků mělo pozitivní účinek.

Ve všech případech ale musíme nejprve zvážit riziko podání botulinového antitoxinu ve srovnání s jeho potenciálním přínosem pro pacienta, protože se používají koňské sérové antitoxiny, a tak je nebezpečí anafylaktické alergické nebo dokonce sérové nemoci.

Použití antitoxinu v případech kojeneckého botulismu nebylo dosud dostatečně prostudováno, a proto se v současnosti jeho podávání všeobecně nedoporučuje.

Nemoci z potravin a vody

Další název: Otrava z potravin; Gastroenteritida

Obecný přehled

Co jsou nemoci z potravin a vody?

Nemoci z potravin a vody jsou infekční onemocnění, která vznikají v důsledku požití potravin nebo pití tekutin kontaminovaných mikroorganizmy nebo jejich toxiny.

Způsobují typické gastrointestinální příznaky jako bolesti břicha, nutkání ke zvracení, zvracení a průjem.

Tato kapitola nezahrnuje onemocnění po požití kontaminovaných potravin, která mají neinfekční příčinu, ani infekce v jiných oblastech těla než je zažívací trakt.

Instituce Centers for Disease Control and Prevention (CDC) odhaduje, že v USA po požití kontaminovaných potravin a vody každoročně onemocní 1 z 6 osob, z nichž zhruba 128,000 vyžaduje hospitalizaci, a 3,000 umírá na komplikace.

Mikroorganizmy, kontaminující potraviny a vodu, zahrnují mnohé bakterie, viry, a parazity. Některé z nich lze nalézt po celém světě, jiné jsou lokální. Některé se vyskytují běžně, jiné vzácněji.

Po expozici se mohou příznaky onemocnění vyskytovat u většiny lidí, nebo jen u těch, kteří jsou méně odolní. Lokální kmeny bakterií nemusí vyvolat infekci u místních obyvatel, kteří jsou na ně zvyklí, mohou však být příčinou onemocnění cestovatelů.

Kontaminované potraviny mohou mít normální vůni, vzhled a chuť; jimi způsobená onemocnění mohou být samoúzdravná nebo mít průběh středně závažný až těžký.

Nemoci z potravin a vody mohou postihnout kohokoli, nejzávažnější průběh však lze očekávat:

Tato onemocnění, obvykle označovaná jako otravy z potravin, mohou postihovat jednotlivé osoby, nebo se vyskytovat jako součást epidemie. Většina případů vzniká přímo v důsledku požití kontaminovaných potravin, méně často přenosem mezi lidmi, zejména v uzavřených populacích ve školkách, na výletních lodích, léčebnách nebo v ústavní péči.

Vyvinou-li se příznaky onemocnění u více než jedné osoby po požití stejné tekutiny nebo potraviny, které jsou kontaminovány stejnou bakterií nebo obsahující stejný toxin, jedná se o epidemický výskyt.

Výskyt může být lokalizovaný, nebo se může objevit ve více oblastech. Kvalitu vody a potravin průběžně monitorují příslušné státní instituce a orgány veřejného zdraví, které identifikují zdroj epidemie, zabraňují šíření epidemie a dohlížejí na nápravu.

Účinek těchto opatření znesnadňuje celosvětový pohyb potravin a obyvatel.

Při podezření na otravu potravinami je zapotřebí získat kompletní anamnézu postižených osob a zaslat k vyšetření do příslušných laboratoří odebrané vzorky, obvykle vzorky stolice.

Pacienti mohou být nápomocni poskytnutím informací o typu průjmu (krvavý, vodnatý), svých nedávných cestách a konzumované potravě. V některých případech je dobré sepsat potravu zkonzumovanou v posledních 10 dnech.

Tyto podrobnosti mohou poskytnout klíč k příčině onemocnění.

Často se také vyšetřují vzorky odebrané z podezřelého zdroje kontaminace. Laboratoře veřejného zdraví používají molekulární testy, nazvané pulzní gelová elektroforéza (pulsed-field gel electrophoresis, PFGE), které umožňují srovnat DNA patogenu izolovaného od nemocného s DNA mikroorganizmu izolovaného z podezřelé potraviny nebo vody.

Tímto způsobem mohou laboratoře rychle identifikovat zdroje onemocnění. Výsledky jsou ukládány do databáze PulseNet, kterou mohou využívat nejrůznější uživatelé ke srovnání DNA a k rychlé identifikaci onemocnění, které mají společný zdroj.

Po odhalení zdroje kontaminace lze zahájit příslušné kroky k zábraně šíření kontaminovaných potravin a následných onemocnění.

Kontaminace potravin

Potraviny mohou být kontaminovány v kterémkoli okamžiku pěstování, zpracování, skladování a obchodování. Příklady zahrnují kontaminace různých zdrojů:

  • Rostliny mohou být kontaminovány půdou, živočišnými hnojivy nebo vodou. Kontaminace čerstvých produktů, jako je špenát nebo salát, vzniká jejich oplachováním kontaminovanou vodou.
  • Zvířata mohou být kolonizována bakteriemi, které u nich onemocnění nevyvolávají, mohou však být příčinou infekce u lidí. Například bakterie druhu Salmonella jsou obvyklé u drůbeže. Mohou být přítomny dokonce i uvnitř neporušených vajíček, které po nedostatečném tepelném opracování mohou způsobit infekci u lidí.
  • Střevní bakterie mohou během zpracovávání kontaminovat maso, např. hovězí, které je živnou půdou pro mikroby. Při nedostatečném tepelném opracování může být příčinou onemocnění.
  • Potraviny jako jsou syrové ústřice nebo klíčky rostlin mohou být kontaminovány během růstu, a jsou-li požity syrové, mohou způsobit onemocnění.
  • Zaměstnanci potravinářského průmyslu a jejich rodinní příslušníci, kteří zanedbávají zásady hygieny, mohou kontaminaci šířit a přenášet. Kontaminace se může šířit prostřednictvím krájecího pultu, na němž se nejdříve krájí kontaminované maso a po nedostatečné očistě se na něm krájí jiné potraviny. Také osoba s nemocí potravin může přenášet toto onemocnění jídlem, které připravuje.
  • Zdrojem bakteriálního onemocnění z potravy mohou být nepasterizované šťávy a mléko. Některé bakterie, jako Listeria, se mohou množit i v ledničce.
  • V jídle, které je připraveno dlouho před konzumací, jako je tomu např. na pikniku, se mohou množit bakterie.
  • Některé bakterie a rostliny vytvářejí toxiny, které mohou vyvolat onemocnění z potravin. Mezi příklady lze uvést botulizmus, způsobený Clostridium botulinum, které vytváří toxin paralyzující svalstvo, nebo toxin, který vytváří Staphylococcus aureus. Některé toxiny ničí var, jiné nikoli.
  • Potraviny mohou kontaminovat další toxiny a jedy, ke kterým patří pesticidy, těžké kovy jako rtuť a olovo, nebo jsou přirozeně přítomny v potravinách, jako je tomu u jedovatých hub, avšak tyto otravy jsou mimo rámec této kapitoly.

Kontaminace vody

  • Kontaminována může být léčivá voda, voda ze studánky nebo jiná pramenitá voda, voda používaná k zavlažování, užívaná k rekreaci v jezerech, řekách, bazénech a v některých teplých mořích a oceánech. Dokonce i kontaminované kostky ledu, nebo malá množství kontaminované vody, polknuté při plavání, mohou způsobit onemocnění.
  • Mikroby se šíří při omývání potravin, umývání nádobí nebo mytí povrchů kontaminovanou vodou.
  • Kontaminující mikroorganizmy mohou žít v prostředí přirozeně, nebo se mohou do vody dostat ze zvířecích nebo lidských fekálií. Ke kontaminaci vody může dojít při přírodních katastrofách způsobených hurikány nebo zemětřesením. Splašky nebo odpadní vody, přítomné v pitné vodě, potenciálně ohrožují lidi nemocemi.

Příčiny: Mikroorganizmy a jejich toxiny

Mnohé bakterie, viry, parazité a toxiny mohou být potenciální příčinou onemocnění z vody nebo potravin.

Podle posledních zpráv z CDC jsou hlavní příčinou nemocí z vody a potravin noroviry. Jsou to velmi nakažlivé viry, které kontaminují potraviny a vodu a mohou být přenášeny mezi lidmi.

Mezi nejčastější příčiny patří následující bakterie:

Za nejčastější příčinu onemocnění nebo úmrtí při nemocech z potravin lze pokládat noroviry, bakterie Salmonella, Listeria, a parazityToxoplasma. Onemocnění způsobená noroviry mají obvykle mírný průběh, postihují však mnoho lidí.

Mezi mikroorganizmy, nalézané jako příčina nemocí z vody a potravin patří:

  • Bakterie
  • Viry
  • Paraziti
  • Bakteriální toxiny

(Poznámka: Mnohá onemocnění spojená s konzumací vody nebo potravin mají neinfekční příčinu, jako např. otrava rybami kontaminovanými toxiny, a jsou mimo rámec této kapitoly).

Bakterie

  • Salmonella– tyto bakterie mohou kontaminovat syrové maso, drůbeží vejce a jiné potraviny. Příznaky se obvykle vyvinou v rozmezí 7 – 12 hodin po infekci a mohou přetrvávat po 4 – 7 dnů. Infekce obvykle odeznívá bez léčby, nebo jen s podpůrnou léčbou, avšak u některých osob, zejména u velmi malých dětí a starých osob, se může vyskytnout tak závažný průjem, že vyžaduje nemocniční léčbu. U těžce nemocných je nebezpečí vniku infekce do krve a riziko úmrtí. Tyto závažné případy se bezodkladně léčí antibiotiky. Sérotypy Salmonella Enteritidis a Salmonella Typhimurium jsou v USA obvyklé, u nás je zhruba 96 % salmonelových infekcí způsobeno sérotypem Salmonella Enteritidis. Mnohé případy jsou v souvislosti s cestováním. Salmonella typhi, původce tyfu, se vyskytuje v rozvojových zemích.
  • Relativně běžnou bakterií jeCampylobacter. Campylobacter jejuni byl příčinou některých nedávných epidemií. Toto onemocnění provázené vodnatelnou nebo krvavou stolicí se vyvíjí za 2 až 5 dnů po infekci a trvá zhruba týden; zdroj může být nepasterizované mléko nebo sýry, syrová nebo nedovařená drůbež, nebo kontaminovaná voda. Komplikace infekce zahrnují Guillain-Barré syndrom a reaktivní arthritidu. Počet případů se typicky zvyšuje na jaře a na podzim. Obvykle postačuje podpůrná léčba, závažné nebo protrahované případy mohou vyžadovat antibiotika.
  • Escherichia coli– bakterie E. coli jsou normálně přítomné v zažívacím traktu lidí i zvířat. Většina kmenů je neškodných, některé však vytvářejí tzv. ‚shiga toxin‘, schopný způsobit krvavé průjmy a potenciálně závažné infekce šířící se ze zdrojů jako jsou nedovařené maso, nebo z člověka na člověka. Původce se nazývá shiga toxin-produkující E.coli neboli STEC. Jeden zvlášť závažný kmen spojený s mnoha epidemickými výskyty se označuje jako O157:H7. Velmi malé děti a staré osoby jsou nejzávažněji postihovány komplikacemi infekcí STEC, jako je hemolyticko-uremický syndrom (HUS).
  • Listeria monocytogenes- se nachází v tepelně nezpracovaném mase, zelenině, ovoci, měkkých sýrech, párcích v rohlíku a v nepasterizovaném mléce. Tyto bakterie se dobře množí, dokonce i v chladničce. Onemocnění může mít závažný průběh u osob s oslabeným imunitním systémem, a může být přeneseno z matky na dítě a vyvolat samovolný potrat.
  • Vibrio– nalézá se v kontaminovaných mořských plodech, jako jsou syrové ústřice. Nejčastěji se vyskytuje Vibrio parahaemolyticus; Vibrio vulnificus se nachází v teplé mořské vodě a může způsobit infekce se smrtelným průběhem, zejména u osob s onemocněním jater nebo s oslabeným imunitním systémem. Vibrio cholerae způsobuje choleru.
  • Yersinia– nachází se v nedostatečně tepelně zpracovaném vepřovém mase, mořských plodech a v nepasterizovaném mléku; často jsou zdrojem pokrmy připravené v prasečím střevě, jejichž konzumace, stejně jako počet infekcí, vrcholí v zimních měsících. Infekce provází reaktivní artritida. Nejčastěji se vyskytujícím druhem je Yersinia enterocolitica.
  • Shigella – zahrnuje několik druhů, z nichž některé vytvářejí toxin a způsobují reaktivní artritidu a hemolyticko-uremický syndrom. Shigella dysenteriae je příčinou dyzentérie, závažného onemocnění s krvavou stolicí a horečkou.

Viry

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *