Čím větší rajče, tím horší chuť

Ztráta chuti?

Oproti minulosti dnes trpíme doslova – AGEUZIÍ  (tj.

ztráta schopnosti vnímat chuťové podněty), protože  chemický a potravinářský průmysl se nikterak neohlíží na kvalitu svých produktů, čímž se nerespektuje přirozenost běžně dostupných a v přírodě se vyskytujících základních chutí! Tato dnešní civilizace se jednoznačně odvrátila od hodnot, které dříve potravinám garantovaly jejich předešlou kvalitu, tj. barvu, obsah přírodních látek (vitaminy, minerály, enzymy), vůni a také podstatné aroma.

Tohle odtržení od přírody způsobilo, že se nám v těchto časech vytratilo poznání o skutečných vlastnostech dřívějších potravin.

Pokud prodávané jahody v ústech zhořknou, nikdo to nebude v příštích letech považovat za abnormalitu tohoto sladkého ovoce! Většina lidí už nemá zkušenost s originalitou a chutí dřívějších  zemědělských plodin, poněvadž technologické úpravy degradovaly vše, co je pro zdravé udržování lidského organismu potřebné.

Vytracená přirozenost

Kupříkladu, kvalita a původní chuť  mléka, másla, smetany, je proti minulým letům takřka nesrovnatelná! Například ve skle prodávaná smetana ke šlehání, byla vskutku pravou smetanou z níž se mohla vytvořit dokonalá a naprosto konzistentní šlehačka, která nepostrádala vůbec nic, včetně zmiňované vytracené chuti!

Dříve vyrobená smetana ke šlehání nebyla pasterizovaná metodou UHT (vysoce tepelnou úpravou), měla sice pouhou 3-denní trvanlivost, ale byla  na rozdíl od současné smetany, vskutku velmi lahodná, nešlo o žádný „plast ve spreji“!

U zemědělských plodin je situace, alespoň co se týče ztráty chuti, výrazněji nepříznivější, tedy ještě horší, než kdy dřív! Chutnají vám v hypermarketech prodávaná rajčata?

Samozřejmě, že většině spotřebitelů budou celoročně prodávané tomaty připadat v pořádku, pokud v životě nejedli kromě hypermarketových rajčat nic jiného, tudíž nemohou konzumenti opravdovou kvalitu od zmetků rozpoznat. Na tomto principu je dnes založený celý potravinářský byznys, který nás ve vší tichosti připravuje pomalu o paměť, tak aby člověk zapomněl na jeho nejdůležitější smysl, což je v tomto případě chuť.

Kdo má vlastní zahrádku, tak odhalil celou pravdu o prodávaném „nechutném“ ovoci a zelenině v obchodních sítích. Některé snahy potlačovat drobné zahrádkáře (zelináře) nelze proto přehlédnout, poněvadž tito drobní pěstitelé znají veškeré nechutnosti těchto zavrženíhodných praktik s naším ovocem a zeleninou!

Slovo: „rajče“, již samo o sobě naznačuje, že jde o plod, který má něco společného s rájem. V tomto případě se jedná spíše o chuť, která byla velice výrazná (dobrá), proto se tento plod musel pojmenovat po zahradě symbolizující samotný RÁJ – jako rajče.

Poptávka po rajských jablíčkách byla vždy obrovská, z tohoto důvodu bylo zapotřebí ze strany velkopěstitelů zvýšit jejich produkci, a to tak, aby byla rajčata celoročně k dispozici na skladech v každém obchodě.

Rajčata se proto začala šlechtit, geneticky či jinak upravovat, a to nejen kvůli odolnosti vůči chorobám, ale i pro jejich efektivnější pěstění, což zlevňuje samotnou produkci rajčat. Vznikly nové hybridní kultivary, které obvykle více plodí a dozrávají oproti minulým odrůdám dříve.

Avšak musím zdůraznit, upravené hybridní tomaty nechutnají tak dobře, jako rajčata ze zahrádky. Za tuto kvantitu, nedostáváme někdejší kvalitu, čímž se nám geneze rajských jablíček zcela vytrácí!

Jsme to co jíme!

Různé alergie na mnohé potraviny, kterými již trpí celá společnost, s tímto stavem – přímo či nepřímo souvisí! Zeptejme se proto našich babiček a dědů, kdo z nich trpěl nějakou potravinovou alergií, třeba konkrétně na jahody? Odpověď bude vždy stejná; naši předkové nebyli alergici, jako je nynější přechemizovaná společnost.

Potravinová alergie byla kdysi zcela neznámým pojmem. Čím to asi bude? Když naši předkové ve srovnání s dneškem nejedli zdravěji.  S tímto argumentem se taktéž setkáváme, ale je tomu tak? 

Tak třeba v dobách takzvaného socialismu, se jedlo a pilo z dnešního pohledu velice nezdravě. Hlavní potravinový zdroj v těchto letech představovalo výhradně maso, zeleniny bylo vskutku na obchodních pultech pramálo. Tučné polotovary a kaloricky vydatná strava, to byla realita bývalého – Československa!

Ani životní prostředí nebylo tehdy na tom lépe než dnes, spíše to bylo kvůli velkým průmyslovým znečišťovatelům, výrazněji horší! Potravinová přecitlivělost (alergie) byla přesto proti současnosti, velice okrajovou záležitostí.

Dnes je každý desátý Čech na něco alergický, a tento nelichotivý vzestup neustále pokračuje, tyto negativní trendy jsou navíc posilovány geneticky modifikovanými plodinami, které jsou primární příčinou veškerých alergií.

Jestliže se dříve říkávalo: „Jezte jedno jablíčko denně a znáte o doktora méně“, tak věřte tomu, že jablka dnes patří mezi ovoce způsobující nepříjemné alergie. Smutné je na tom, že potravinovou přecitlivělost vyvolávají podle alergologů i jiné druhy ovoce – hrušky, třešně, broskve, jahody, kiwi i ananasy.

Dokonce slýcháváme v médiích, že máme jíst zeleninu, je prý zdravá! Jenomže naše civilizace je alergická už i na tuto doporučovanou zeleninu (špenát, rajčata, celer, petržel, kerblík), což je běžně konzumovaná zelenina.

Možná jednou budeme v obchodech dostávat k prodávanému ovoci a zelenině příbalové letáky, na nichž bude napsáno: „ Pozor, ministerstvo zdravotnictví varuje – toto ovoce či zelenina může u přecitlivělých jedinců vyvolat, silné alergické reakce!“. Úsměvné, ale, to co se dnes jeví jako šprým, může se za nedlouho stát skutečností.

Tyto tendence jsou prokazatelně na vzestupu, proto v tomto směru od moderních plodin, nelze nic pozitivního očekávat! Mezi další potravinové alergeny patří, mléko, mouka, vejce, ořechy, sója, ryby, korýši, měkkýši, a v neposlední řadě i aditiva, tj. přídatné látky v potravinách.

Nebezpečné náhražky?

Zamysleme se nad těmito potravinovými zdroji a pokusme se nalézt možnou příčinu toho, proč je tato základní strava pro většinu lidí zdravotně zatěžující, ba přímo v některých případech i nebezpečná. Konkrétně o mléku se toho v souvislosti s alergiemi napsalo dost, jenže všechna možná vysvětlení o přecitlivělosti lidí na kravské mléko po určité době selhávají.

Mléko obsahuje látku zvanou – KASEIN,  tato substance tvoří okolo 75-80% veškeré mléčné bílkoviny, a navíc je tento mléčný kasein teplotně odolný. Kasein je uváděn jako jeden z hlavních viníků způsobující alergie na mléčné produkty. Jenomže málokdo ví, že kasein a kaseináty se používají jako plniva a zjemňovače při imitaci párků, rovněž u instantních polévek a vývarů. 

Často se kaseináty používají k tomu, aby nutričně obohatily potraviny, a to kvůli jejich vysokému obsahu bílkovin, což výrazně snižuje náklady na výrobu mnohých potravinových produktů.

Mezi tyto nutričně obohacená jídla patří různé – sušenky a cereálie, směsi pro kojence, výživové tyčinky, vysoko-proteinové práškové nápoje atd. Tyto látky se také  přidávají jako náhražky do kávy, omáček, zmrzliny, salátových dresingů, zpracovaného masa a uzenin, pekařských polev a cukrářských krémů.

Není tedy pochyb o tom, že kyselinotvorný kasein vyvolává v některých polotovarech alergické reakce, včetně pálení žáhy. Díky jeho vysoké efektivitě na snížení nákladů při výrobě potravin, je nadměrně přidáván do našeho jídla.

Tohle výše uvedené vykresluje nedobrou situaci na současném potravinovém trhu, neboť takovéto (triky) náhražky, násilně mění náš přirozený apetit u stávající stravy. Párky nebo šunkový salám bez obsahu těchto bílkovinnových látek, chutnají diametrálně jinak, vždy lépe!

Nějak nepřeženu, když prohlásím, že kdyby naši předkové ochutnali jakýkoliv dnes běžně v hypermarketech prodávaný mastný výrobek (klobásu, šunku, špekáček), že by jim nechutnal! Naproti tomu, kdybychom dnes měli tu možnost ochutnat některé výrobky, kupříkladu od prvorepublikových řezníků, pekařů či cukrářů, cítili bychom se nepochybně jako v chuťovém ráji.

Kvantita vyhrává nad kvalitou!

Ano, neznáme kvalitu dávno produkovaných potravin (polotovarů) z minulých dob, jíme odlišněji a hlavně bez obsahu potřebných látek, které jsou důležité pro lidské tělo! Doufám, že správně chápete, proč je nám neustále doporučováno nakupovat – NÍZKOTUČNÉ MLÉČNÉ VÝROBKY! Není to kvůli nebezpečnému tuku v mléčných výrobcích, spíše jde o to, jak mléko rozředit a násladně na něm vydělat. 

V tomto případě jsou kaseináty velice laciné doplňky používané při výrobě potravin, které se získávají z mléka, které mu pak chybí potřebný tuk. Tento mléčný tuk nelze ničím nahradit, proto se z odtučněných mléčných produktů vytvořila dietická strava. Tyto vodové výrobky nechutnají sice nijak valně, ale když jde o postavu či zdraví, no nekupte to!

Takže kdybychom od zítřka přestali nakupovat nízkotučné mléčné výrobky, potravinářský průmysl by přišel o lacinou a nenahraditelnou komponentu, která slouží při výrobě náhražkových hmot, které jsou s tučným ziskem prodávané, když se vkládají do všech možných zpracovaných potravin.

Ještě k tomu přidám jednu malou poznámku; naši předkové jedli výlučně plnotučné mléčné produkty, tj. máslo, mléko, sýry, nicméně nemoci kardiovaskulárního charakteru se v minulých dobách takřka nevyskytovaly.

Vraťme se ale zpět k mléku, a k jeho možným příčinám, které způsobují jeho konzumentům dnes známé potravinové alergie. Bohužel, nejen lidé jsou živeni nevhodnou stravou, protože obohacenou potravou jsou vykrmována rovněž hospodářská zvířata.

Skot je krmen tak, aby se dosáhlo vyšší  dojivosti mléka a snížení nákladů na jeho produkci, což se pochopitelně musí odrazit na výsledku! Masokostní moučkou, která se vyrábí z jatečných odpadů a nízko-rizikových konfiskátů živočišného původu, tou je kromě jiného vyživován také dnešní skot.

Masokostní moučka

Jen pár slov o masokostní moučce. Masokostní moučka je vysoce bílkovinnové krmivo, které je navíc energeticky vydatné, takže se produkuje z jatečného kafilerního odpadu. Odpad z uhynulých zvířat se rozvaří, potom vysuší, rozemele a sterilizuje za zvýšeného tlaku a teploty.  

Touto stravou je skot vykrmován, takže se výrazně ušetří na výdajích s krmivy, o zisku ani nemluvě! Člověk, ale v jeho pokroku a konání pozapomněl na jedno významné hledisko, hospodářská zvířata jsou přeci býložravci, nikoliv masožravci! Pokud tedy nutíme býložravé tvory pojídat „maso“, což je v přírodě zcela nepřirozené,  tak se to někde musí projevit, co třeba ve snížené imunitní odolnosti u člověka?

• A tento zvrácený přechod z rostlinné stravy na masová krmiva, se již promítl do našeho šetrného zdraví, v podobě nepříjemných alergických projevů, které zjevně snižují onu podstatnou kvalitu života, všem alergickým pacientům.
• 
• Proč se nemůžeme stravovat přirozeně?

Musím zdůraznit, že vyrobené mléko z ekologických chovů je svou typickou chutí absolutně odlišné od tradičních velkochovů.

Kdo již ochutnal nějaký „BIO – VÝROBEK“, kupříkladu z mléka, musí potvrdit, že je zde patrný rozdíl, jak v chuti, tak i v barvě, oproti konvenčním zemědělským produktům.

Pokud takovouto pozitivní (vlastní) zkušenost z bio-výrobků nemáte, tak to nejspíš znamená, že nešlo o skutečný produkt! 

Na českém potravinovém trhu je mnoho takovýchto potravin, co se tváří jako originál, i když s ním nemají nic společného.

Co z tohoto všeho vlastně vyplývá? Jestliže dnes postrádáme delikátnost dříve produkovaných potravin, potom jsme my všichni k těmto novým trendům v potravinářství povolnější, a díky tomu pak pojídáme úplně obyčejnou nevýživnou hmotu, která lidskému organismu poskytuje pouze prázdnou energii.

Nezasvěcení spotřebitelé se poté již nebudou více zabývat tím, jak co chutná, o jakou jde kvalitu, protože nebudou schopni rozpoznat to, co jim ta či ona firma nebo obchod podstrčí k snědku.

Rozhodující faktor v mysli lidí (zákazníků), kteří neznají skutečnou chuť potravin, bude vždy jen cena před kvalitou, bez ohledu na to, zda je takový výrobek vůbec pro konzumenta zdravotně prospěšný?

Rostlinným mazadlům budeme jednou říkat máslo, naředěnému cukru se sirupem med, rostlinnému tuku ve spreji šlehačka, směs škrobů a drůbežích separátů pojmenujeme jako uzeninu, rybí odpad společně s moukou se změní na rybí prsty, syntetickým sladidlům budeme říkat přírodní cukr a  obarvený ztužený tuk se promění na čokoládu, atd., atd. Taková může být jednou naše – BUDOUCNOST! 

Jestliže se tato deformace potravin zavčas nezastaví, připraví nás pseudopotraviny o chuťový vjem, což se nejhmatatelněji odrazí na našich dětech, které se díky této politice bez vlastního přičinění ocitnou v potravinovém – MATRIXU, ze kterého nevede cesta zpět! Doopravdy touží celá naše společnost po takovéto realitě, která nás uvrhne do iluzorního světa neskutečných triků a kouzel, jež zastíní samotného lidského ducha? 

V neposlední řadě nezapomeňme ani na to, že odklon od přírody je vždy v jistém smyslu distancem od samotného Boha, který nám tuto celou naši existenci, ale i svět v němž se rodíme a umíráme, pouze propůjčil! 

Jak začít vyprávět svůj vlastní evoluční příběh permakulturní zahrady?

Na jednu věc by se při plánování permakulturní zahrady nemělo zapomenout. Na její genetickou strukturu. Právě ta většinu soudobých užitkových zahrad připoutává k monokulturnímu zemědělství, průmyslovému semenářství a uniformnímu šlechtitelství.

Foto: Semínka z vlastní produkce se dnes používají spíše výjimečně. Na fotce semena hrachu, fazolí, ostropestřce, melounu, okurek, máku a dýně.

Kdo má pod kontrolou genetiku zemědělství?

Genetiku soudobého zemědělství nemají pod kontrolou sami zemědělci. Je v rukou malého počtu profesionálních šlechtitelů a specializovaných semenářských firem, často chemických nadnárodních korporací, které dominují trhu s osivy.

Je také v rukou státních zemědělských ústavů, které ve většině průmyslových zemí dohlížejí na uvádění osiv do oběhu a nepustí na trh nic, co nesplňuje přísné parametry dané zákonem včetně podmínek uniformity, stálosti a odlišnosti.

Systém průmyslového semenářství má výhodu v tom, že na trhu zajistí osivo vesměs dobré kvality, že snižuje riziko šíření škůdců a chorob v monokulturních porostech, a že semenářskou a šlechtitelskou práci nemusejí vykonávat sami zemědělci, jak bylo dříve běžné.

Konvenčním monokulturním zemědělcům zřejmě do značné míry vyhovuje.

Jeho nevýhodou jsou závislost na producentech semen, nutnost kupovat osivo, drsné omezení nabídky a rozmanitosti dostupných odrůd, genetická eroze a zejména ztráta kontroly samotných zemědělců nad esencí zemědělského systému, totiž nad jeho genetikou.

Zmíněné výhody / nevýhody pochopitelně mají dopady na každého zahrádkáře či pěstitele, který nakupuje běžně dostupná semínka registrovaných odrůd.

Je to pohodlné, šetří to práci, ale genetickou strukturu zahrady nemá pod kontrolou samotný zahradník, nýbrž někdo jiný, vzdálený, cizí, komu neleží na srdci potřeby zahrad či zahradníků, natož potřeby té či oné konkrétní zahrady, neřku-li potřeby permakulturních zemědělských systémů.

Není potom divu, že systém uniformní průmyslové genetiky, v němž se odrůdy šlechtí a semenaří v jiných podmínkách, než v jakých se následně pěstují, nedokáže uspokojit potřeby permakulturních zahrad, které vyžadují maximální rozmanitost odrůd a průběžnou zpětnou vazbu mezi udržovanými odrůdami a lokálním ekosystémem.

Jednou z priorit plánování permakulturních zahrad či permakulturních zemědělských systémů by tudíž mělo být postupné vytvoření vlastní nezávislé genetické struktury, která bude v maximální míře v souladu s permakulturními principy hospodaření, mezi něž mimo jiné patří:

• používání přiměřených technologií s vysokým podílem ruční práce

• upřednostnění biologických zdrojů před chemickými.

Jak tedy začít vyprávět svůj vlastní evoluční příběh permakulturní zahrady?

1) Semenaření

Genetická struktura permakulturní zahrady je zakódována v používaných semenech. Skrze dlouhodobou kontinuální práci se semínky lze ovlivňovat a usměrňovat genetický vývoj rostlin.

Pochopili to již lidé v dobách pravěkého neolitu, když výběrem semen z těch nejlepších rostlin, zahájili proces domestikace a řízené evoluce některých rostlinných druhů.

Proto prvním krokem ke geneticky nezávislé permakulturní zahradě musí být zvládnutí základních semenářských dovedností, které byly dříve běžnou součástí zemědělské gramotnosti.

Jakmile permakulturní zahradník vezme zpátky do svých rukou péči o semínka a začne usměrňovat evoluční vývoj rostlin, otevřou se před ním nové dosud nevídané možnosti, jež mu skýtá genetická rozmanitost. Pro ty, kteří se chtějí vydat touto cestou, jsem vytvořil Semínkový kurz.

2) Vytvoření kolekce odrůd

Má-li být permakulturní zahrada geneticky rozmanitá, je třeba tuto rozmanitost z různých zdrojů začít střádat a postupně vytvořit pestrou kolekci odrůd, která je základem adaptability a odolnosti zahrady.

Založit kolekci odrůd a pečovat o ni zabere nějaký čas navíc, ale v situaci, kdy prakticky neexistuje lokální semenářství a kdy drtivá většina krajových odrůd nenávratně zmizela, neexistuje asi jiná možnost, jak uvést genetiku permakulturní zahrady do souladu s lokálním ekosystémem. Po praktické stránce je určitě výhodné založit rovnou komunitní semennou banku, protože potom se práce se semínky rozptýlí mezi více lidí, kteří zvládnou uchovat více různých odrůd.

• 
• Foto: Zima je ideální čas pro získávání nových zajímavých odrůd a pro vytvoření/aktualizování zběžné evidence odrůd zastoupených v kolekci.
• Z jakých zdrojů čerpat odrůdy pro permakulturní zahradu?

Komerčně dostupné registrované odrůdy. Obecně se mi zdá vhodnější vyhnout se běžně dostupným registrovaným odrůdám, které se vyznačují uniformitou a jsou šlechtěny pro potřeby průmyslového zemědělství.

Na druhou stranu lze i mezi těmito odrůdami jistě nalézt některé s vhodnými vlastnostmi pro permakulturní zahradu.

Jen si dejte pozor, ať do své kolekce nezařadíte odrůdy označené jako „F1“ nebo „hybrid“, protož takové odrůdy si nepodržují vlastnosti svých rodičů a pro semenaření nejsou vhodné.

Odrůdy od pěstitelů v okolí. Pokud někdo semenaří nějakou odrůdu na jednom pozemku či v jedné oblasti deset dvacet třicet či více let, může být tato odrůda adaptovaná na místní podmínky.

Adaptované odrůdy jsou obzvlášť hodnotné pro permakulturní zahradu, neboť dokážou dobře prosperovat i bez použití chemie. Vyplatí se proto zapátrat v okolí, vyptat se na někoho, kdo si pěstuje vlastní semínka, navštívit ho a semínka od něj získat.

Ušetříte tím mnoho let času, po který se daná odrůda vyvíjela v interakci s místním ekosystémem.

Semenářské organizace. Různé staré, krajové a jiné zapomenuté odrůdy lze získat například v naší zatím jediné semenářské organizaci Gengel. Za hranicemi naší země potom například v rakouské Arche Noah nebo v dánské Seed Savers.

Krajové odrůdy jsou vnitřně rozmanitější a často také odolnější než moderní odrůdy.

Dosahují sice obvykle nižších výnosů, ale mají jiné výživové přednosti jako například vyšší nutriční hustotu, nebo nižší obsah lepku u starých a krajových odrůd obilovin.

Vlastní krajové odrůdy. Krajovou odrůdu adaptovanou vašim pěstitelským podmínkám si můžete vytvořit sami tak, že každý rok vezmete semínka z těch nejlepších rostlin a další rok je znovu vysejete. Po několika letech selekce si tak vytvoříte vlastní krajovou odrůdu.

Důležité je při tomto postupu použít jako výchozí “materiál” nikoli uniformní běžně dostupnou odrůdu, nýbrž maximálně rozmanitou odrůdu nebo klidně i směs vícera různých odrůd, které necháte navzájem prokřížit.

Čím větší rozmanitost na začátku, tím větší adaptabilita a tím více lokálně významných vlastností může výsledná odrůda získat.

3) Udržování kolekce odrůd

Rozmanitost je důležitá, ale kapacity na její uchování jsou vždy omezené. Je proto důležité odrůdy průběžně testovat, srovnávat a vybírat z nich ty, které se osvědčily jako nejlepší. Na zahradě i v kuchyni. Tyto osvědčené odrůdy lze potom pěstovat na konzum. A pokud bude nutné třeba z kapacitních důvodů některé z odrůd vyřadit, měly by ty osvědčené dostat přednost před jinými.

Velice užitečnou věcí je odrůdový zápisník, který slouží k záznamu počasí a zkušeností s pěstováním té které odrůdy. Díky němu lze odrůdy snadněji a objektivněji porovnat a zhodnotit jejich schopnosti v různých podmínkách (deštivo, sucho, mráz).

Jiným kritériem při mnohdy obtížném rozhodování, kterou odrůdu z kolekce vyřadit a kterou uchovat, může být čas, po který byla odrůda udržována neprůmyslovými technikami semenaření nebo čas, po který byla uchovávána v místních podmínkách.

Důležité je rovněž provádět u každé odrůdy alespoň základní selekci a semena vybírat zejména z rostlin, které se vyznačují vlastnostmi typickými pro danou odrůdu (nevláknitost lusků u hrachu, pálivost/nepálivost papriky, apod.) a dále z rostlin, které jsou nejzdravější, největší a pokud možno nejeví známky napadení škůdci či chorobami.

Foto: Kolekce rajčatových odrůd.

Závěrem

Střádání rozmanitosti, vytvoření kolekce odrůd a jejich testování, to vše je práce na dlouhou dobu. Možná na celý život.

Pokud však vytrváte, vytvoříte časem hodnotnou kolekci lokálně adaptovaných odrůd, které lze snadno pěstovat bez chemie (což bude do budoucna stále cennější vlastnost) a při využití permakulturních principů hospodaření.

Genetická struktura vaší permakulturní zahrady se postupně dostane do souladu s lokálním ekosystémem a vašimi potřebami.

Sdílením semen z této kolekce podpoříte permakulturní pěstitele a zahrádkáře ve svém okolí. Jistě dají přednost vašim semenům před semeny registrovaných uniformních odrůd. Můžete je zároveň zkusit zapojit do péče o kolekci odrůd.

A nakonec je třeba myslet i na to, že odrůdy z vaší kolekce vás mohou přežít. Desítky, stovky a kdo ví, možná i tisíce let. Pokud je svěříte do péče někomu, kdo se o ně postará. Kdo bude dál rozvíjet jejich evoluční příběhy.

————————————————————————————————————————————————

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Základy potravinové bezpečnosti / Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady.

Na co si dávat pozor při výběru ovoce a zeleniny!

• Nikdy jsem neřešila jaké ovoce a zeleninu kupuju, ale když jsem dceři začala dávat příkrmy, chtěla jsem aby měla jen to nejlepsí!
• Určitě je důležitě brát ohled na sezónnost, byl zrovna červen, takže na mém políčku teprve čouhaly výhonky, proto jsem musela nakupovat v obchodech.
• Do teď se držím těchto rad:

Ovoce a zeleninu při nákupu vybírejte očima, hmatem i čichem. Samozřejmě nekupujte kusy, které jsou viditelně poškozeny hnilobou, mechanicky nebo na sobě mají velké množství skvrn.

Velmi dobře se dá čerstvost rozpoznat u ovoce a zeleniny s natí (keříčková rajčata, mrkev). Čím sušší nať je, tím je ovoce méně čerstvé. Nezapomeňte si přičichnout, plod i nať musí u kvalitního kusu příjemně vonět.

Nadprůměrně velké kusy plodů nemusí být nutně kvalitnější než menší kousky (neplatí u citrusů). Při výběru doporučujeme volit spíše středně velké plody.

Podtržené ovoce

Podtržené ovoce je to, které sklízí ještě nedozrálé, aby se stihlo včas dopravit k zákazníkovi. Například banány v Guatemale se sklidí zelené a zežloutnou až na cestě přes Atlantik.

Takové plody mívají horší chuť, protože nemají šanci správně dozrát. Bývají napuštěné chemií, aby náročný transport často přes půl zeměkoule přežily.

Banány

čím méně zelené tím lépe, dozrálé podtržené zesládnou, ale ne ty hodně podtržené. U těch i po dozrání zůstávají zelené či zelenočerné „šťopky“ nebo jak se tomu říká, banány pak černají nepravidelně a na slupce se různě objevují černé spíše čáry než oblasti.

Broskve

Broskve bývají často podtržené – trhají se ještě za zelena s tím, že dojdou. Vybírejte plné, kulaté plody s chlupatým povrchem. Barva mimo červené oblasti by měla být žlutá.

Tvrdé, zelené broskve již nikdy dobře nedozrají. Naopak přezrálé broskve jsou obvykle příliš měkké a mají viditelné otlačeniny.

1. Citrusy
2. slupka by měla být jemná (ne hrbolatá), neměly by smrdět takovou jakoby kyselou chemií.
3. Grapefruit

Doporučujeme vybírat kusy s pevnou kůrou a jasnou barvou. Větší kusy s tenkou kůrou bývají lepší, neboť v sobě skrývají více šťávy. Drobné škrábance a skvrny na kůře nemusí být nutně na škodu.

Naopak nekupujte grepy s drsnou, hrubou kůrou nebo viditelnými opuchlinami.

Hroznové víno

Doporučujeme kupovat až v druhé půli prázdnin, vybírejte hrozny s kulatými a pevnými plody. Čím snáze jde kulička oddělit od hroznu, tím hůře. U červených hroznů by neměly plody být zelené.

Nahnědlé hrozny, ze kterých plody samy odpadávají, určitě nekupujte.

Jablka

Dobrá jablka voní, nejsou otlučená a mají pevnou slupku beze skvrn. U některých odrůd mají zdravá jablka jasnou barvu.

Potlučené jablko poznáte podle hnědého odstínu v postižených místech, která jsou na dotek měkká. Ideální teplota skladování je 3 – 6 °C.

Jahody

U čerstvých jahod drží stopka pevně u plodu, který je jasně červený a plného tvaru. Nekupujte jahody s bílou, nedozrálou plochou nebo hnědou hnilobou. V České republice se jahody sklízí od konce května do konce července.

Jahody je možné skladovat jen krátkodobě, a to v ledničce v teplotě 1 – 5 °C. Správně se myjí až těsně před konzumací.

Kiwi

Kiwi se téměř vždy podtrhávají, obvykle dozrají bez problémů. Dozrálé kiwi poznáte, pokud do něj rýpnete – vryp nesmí zanechat stopy.

• Přezrálé kiwi poznáte snadno – je seschlé, příliš měkké a je na něm viditelná plíseň.
• Meloun
• Dozrálý vodní meloun má mít zelenou a žlutou (nikoliv bílou barvu), poklepáváním ani pozorováním stopky nic nezjistíte.

Přešlý meloun poznáte podle na dotek měkké kůry, na které se tvoří mapy. Také nedoporučujeme kupovat melouny, na kterých jsou bílé jakoby čáry.

Mrkev

Vybírejte pevné, jasně oranžové kusy s hladkým povrchem. Drsné, puklé nebo nazelenalé mrkve nekupujte.

Mrkev skladujte ideálně v bedně s pískem nebo pískem a rašelinou.

Okurky

Okurka má být na povrch tvrdá a má mít jasně zelenou barvu. Vybírejte spíše užší okurky tmavších odstínů.

Rajčata

Chutí i kvalitou se značně liší v závislosti na odrůdě nebo zemi původu. Doporučujeme nejprve koupit několik kusů na ochutnání. Správné rajče má mít jasně oranžovou barvu a pevnou slupku bez kazů. Jedná-li se o keříčkové rajče, platí, že čím je stonek sušší, tím více času od sklizně uběhlo.

1. Nahnilé rajče je po zmáčknutí velmi měkké, na slupce se tvoří mapy.
2. Švestky
3. Zralé švestky by měly být plně vybarvené a na stisk lehce poddajné. Nevyzrálé švestky jsou tvrdé, přezrálé naopak velmi měkké, puklé nebo zcvrklé
4. Salát

Kupujte pouze salát se zelenými, neokousanými a neotrhanými listy. Shnilý salát má žlutou až hnědou barvu. Salát skladujte v lednici.

Třešně

Správně dozrálé třešně mají růžovou, červenou, zlatou nebo černou barvu a vůči stopce jsou poměrně nepoddajné. Špatné kusy bývají malé, tvrdé nebo naopak příliš měkké a můžete na nich pozorovat hnědé flíčky.

Jak pěstovat rajčata krok za krokem: Na zahradě, ve skleníku i na balkoně

• Pokud chcete sklidit opravdu chutná rajčata, nesmíte rostlinu zbavit všech listů! (pawpaw.cz) Pěstování rajčat není žádná věda, pokud víte, jak na to. Jde asi o nejoblíbenější zeleninu, není proto divu, že kdo má šanci a prostor, pěstuje si je sám. Někdo ve skleníku, jiný volně na záhonech a ten, kdo zahrádku nemá, třeba na balkoně. Není totiž nad domácí úrodu. Co ale dělat, aby byla co největší? Jak se bránit ničivé plísni? Jak nejlépe zpracovat přebytky? A co se zelenými rajčaty? Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek naleznete v tomto článku.
• S vodou to nesmíte při zálivce přehánět, ale ani s ní šetřit. Když rostliny trpí „žízní“ plody jsou malé, deformované a praskají. Rychlému odpařování vody v horkých letních dnech zabráníte, pokud půdu kolem nich obložíte mulčem. Tím může být nejen posečená tráva, ale i mulčovací kůra. Spolehlivě ochrání kořeny před vysycháním. Pozor si ale dejte i na přelití, když totiž mají rajčata vláhy příliš, plody praskají také. Navíc přelitým rajčatům přestává fungovat kořenový systém, kořeny uhnívají a následně i celá rostlina.

• Neméně důležitá je i správná technika zalévání. V průběhu dne se tomu raději vyhněte, kvůli ostrým slunečním paprskům. Mohli byste nadělat víc škody než užitku. Rostliny zalévejte vždy brzy ráno a večer, kdy už slunce nemá takovou sílu. Nikdy je ale nekropte, voda by se vůbec neměla dostat na listy a plody. Lijte ji přímo ke stonku, nejlépe hadicí nebo konví bez nasazeného kropítka.  Další tipy, jak zalévat zahradu, aby netrpěla, najdete ZDE.
• Nezáleží na tom, kde je pěstujete a jaký druh jste si oblíbili. Vždy je lepší ke každé sazenici zabodnout tyčku, a jak roste, průběžně ji vyvazovat. Jinak totiž můžete, když se rostlina zlomí, o celou úrodu přijít. Příčin může být hned několik. Tou první je skutečnost, že nevydrží tíhu dozrávající úrody, na záhonech kromě toho hrozí poškození rostlin větrem a dalšími povětrnostními vlivy.
• Abyste měli jistou co největší úrodu, veďte u tyčkových rajčat rostlinu na jediný hlavní výhon, ty boční, vyrůstající v úžlabí listů, vylamujte. Provádějte to včas, když jsou zálistky ještě křehké, aby při vylamování nedošlo k poškození rostliny. Dělejte to rukou, při seřezávání nebo zaštipování nůžkami by mohlo snadno dojít k přenosu různých nemocí z jedné rostliny na druhou. Keříková rajčata není obvykle potřeba vylamovat, protože mají ukončený růst a boční výhony rostou rovnoměrně do všech stran.
• Maximální výška tyčkových rostlin by měla být asi 150 až 200 centimetrů. Když tedy této výšky dosáhnou, zaštípněte i hlavní výhon. Jen tak budete mít jistotu, že se rostlina nebude vysilovat a všechnu svoji sílu dá do plodů místo do stonku a listů. Keříčková rajčata sice teoreticky žádný pěstitelský zásah nepotřebují, někdy je ale dobré tvarovat rostlinu tak, aby bylo uvnitř keříčku dostatek světla a plody mohly dozrávat. 

• V momentě, kdy odspodu sklidíte všechny plody, které uzrály na jedné stopce, odstraňte veškeré listy pod ní. Rostlina už je nepotřebuje, nejsou totiž fotosynteticky aktivní, takže ji jen zbytečně vysilují. Uschlé listy odstraňujte průběžně. Nikdy ale rostlinu zbytečně nezbavujte všech listů, jak to někteří pěstitelé dělají. Plody sice budou větší a dozrají rychleji, vzhledem k absenci fotosyntézy ale budou vodnaté a úplně bez chuti.  
• Plíseň bramborová je postrachem zahrádkářů. Kromě brambor má v oblibě právě rajčata. Naše pěstitelské snažení dokáže zničit během pouhých pár dnů. Zůstanou po ní jen zkroucené seschlé listy, stonky a zelené flekaté plody, které již nedozrají. Pokud jste tedy v červnu zanedbali prevenci a na listech nebo stoncích objevíte šedozelené vodnaté skvrny, které se rychle zvětšují a hnědnou, nezbývá vám než zkusit aplikovat některý z moderních přípravků s krátkou ochranou lhůtou, na trhu jsou takové, které ji mají třeba jen třídenní. Napadené listy okamžitě spalte. S plísní bojují i pěstitelé nakládaček. Tipy, jak se jí účinně bránit, naleznete ZDE.
• Při pěstování rajčat ve skleníku si zapamatujte, že na rozdíl od paprik, které obvykle pěstujete spolu s nimi, vyžadují rajčata čerstvý vzduch a nižší teploty. Myslete na to proto už při sázení a vysaďte je blíž ke vchodu, kde je průvan. Během horkých letních dnů pak zajistěte, aby byl skleník dostatečně větraný. Optimální teplota by se měla pohybovat okolo 23–26 stupni Celsia, vlhkost vzduchu kolem šedesáti procent.
• I bez zahrádky si můžete vychutnat vlastní úrodu chutných a voňavých rajčat. Stačí mít lodžii nebo alespoň malý balkon. Rostliny pěstované v nádobách nebo pytlích ale mají specifické nároky. Tím prvním je vhodné umístění. Rajčata milují slunce a nesnášejí přílišnou vlhkost. Ideální jsou proto kryté balkony orientované na jih nebo západ. Důležitá je i volba vhodné odrůdy. Pro pěstování v nádobách jsou nejvhodnější ty keříkové s drobnými plody. Ta můžete mít zasazená v truhlících i závěsných květináčích. Pokud se rozhodnete pro rajčata tyčková, potřebujete pytel nebo vyšší nádobu s průměrem okolo čtyřicet centimetrů a hloubkou alespoň třicet centimetrů. Zalévejte odstátou vodou, nikdy ne ledovou přímo z kohoutku. Nezapomeňte také na drenáž, abyste je „neutopili“. Použijte keramzit nebo lávovou drť.
• Všechna rajčata, ať už je pěstujete ve skleníku, na záhonku nebo balkoně, potřebují dostatečnou výživu. Teď, v době vývoje plodů, je proto třeba pravidelně je přihnojovat hnojivy s vyšším obsahem fosforu a draslíku. Pozor na přehnojení dusíkem, které vede ke zvýšené tvorbě listů na úkor plodnosti. Hnojiva si zvolte ta granulovaná, která můžete rozpustit ve vodě a aplikovat je v rámci pravidelné zálivky. Skvěle úrodu podpoří přihnojování organickými hnojivy. Pokud máte k dispozici humus z vlastního kompostu, zkvašené slepičince nebo dobře uleželý hnůj, máte vyhráno. Pokud ne, nevěště hlavu. Dnes lze tyto produkty zakoupit i v sušené, granulované, nebo tekuté formě.

• Nejen bramborová plíseň ohrožuje vaši úrodu. Nedostatkem vápníku a vody v době zvětšování plodů způsobuje takzvanou hnilobu špiček. Velmi účinné jsou postřiky hnojivy s vysokým obsahem vápníku přímo na list. Častým problémem je i bakteriální tečkovitost. Ta napadá listy i plody a projevuje se hnědými vystouplými tečkami se žlutým lemováním. Bojovat s ní můžete vhodným postřikem. V neposlední řadě se pak můžete setkat s padlím. Poznáte ho tak, že na rostlinách se objevují typické bělavé, moučnaté skvrny, které jsou zpočátku samostatné, později se však rychle rozrůstají, splývají a brzy pokrývají celý povrch rostlin. Napadené části rostou pomaleji, žloutnou a při silnějším napadení postupně usychají a odumírají. V tomto případě použijte přípravek na bázi síry.

• Pokud jste například kvůli bramborové plísni museli sklidit i nezralá rajčata, určitě je nevyhazujte. Vyrovnejte je na tác nebo třeba plech vyložený pečicím papírem, přikryjte vlhkou utěrkou a uložte nahoru na kuchyňskou linku. Protože teplý vzduch stoupá vzhůru, je důležité, aby byla uložena právě na vyšším místě. Nezapomeňte plody pravidelně kontrolovat, odstraňovat napadené plody a postupně také odebírat ty uzrálé. Čas od času také utěrku znovu navlhčete.
• Sterilovaná rajčata se hodí do každého jídla. Jsou naložena pouze ve vlastní šťávě, takže si zachovávají vlastní chuť. Jejich příprava je při tom úplně snadná. Čerstvé plody důkladně omyjte a rozkrájejte na čtvrtiny. Těmi plňte čisté horké sklenice. Nebojte se rajčata do sklenic pořádně natlačit, víc se jich tam vejde a budou mít lepší chuť. Naplněné sklenice dobře zavíčkujte a sterilujte klasickým způsobem při devadesáti stupních Celsia asi půl hodiny. Takto zpracovaná rajčata by měla vydržet jeden až dva roky.

• Rajčata se také dají dobře zmrazit. Vykrojte tuhý střed a plody rozložte na tác. Ten dejte do mrazáku, a když zmrznou, přendejte je do igelitového sáčku a vraťte do mrazáku. Rozmražené použijte na omáčky, polévky nebo do zeleninových směsí. Slupku před kuchyňskou úpravou stáhnete velmi lehce v okamžiku, kdy jsou rajčata už trošku rozmrzlá. Můžete je také opláchnout teplou vodou a slupku odstranit.
• V Itálii, Španělsku a dalších jižních přímořských zemích je najdete mezi zásobami každé hospodyňky. Skvělá jsou naložená v oleji, v salátech, sendvičích, těstovinách nebo třeba pod masem. Jejich intenzivní plná chuť je nenahraditelná. U nás ale, především kvůli relativně vysoké ceně, patří v kuchyni stále mezi nepříliš využívané ingredience. Pokud si je ale připravíte doma, zpracujete přebytečnou úrodu, pochutnáte si a ještě ušetříte. Podrobný návod, jak si sušená rajčata doma připravit, najdete ZDE.
• Klasická rajská omáčka chutná skvěle, ale stejně dobrá může být i ta, kterou připravíte za zlomek času. Na středně velkém plameni zahřejte ve velkém hrnci dvě lžíce olivového oleje. Přidejte dva jemně nasekané stroužky česneku a smažte tři až čtyři minuty, až jsou zlatavě hnědé. Pozor ale, abyste ho nespálili, zhořkl by. Asi kilo hodně zralých rajčat oloupejte, odstraňte dužinu se semínky a pokrájejte je. Přidejte k česneku, osolte a opepřete čerstvě mletým černým pepřem. Pak stáhněte plamen a nechte zvolna vařit asi patnáct až dvacet minut, dokud omáčka nezhoustne. Nakonec pro chuť do už odstavené omáčky vmíchejte nadrobno natrhané lístky čerstvé bazalky nebo máty.