Terapeut Walter Jacob ve své přednášce vychází z vlastních dlouholetých zkušeností s péčí o osoby s demencí.
Využívá snadno srozumitelné příklady a analogie, aby ukázal jakým způsobem demence mění osobnost i smyslové vnímání seniorů.
Následně vysvětluje, proč je právě metoda Snoezelen velmi efektivní při terapii těchto klientů. Přednášku uzavírají dva krásné příklady pozitivního dopadu Snoezelenu na seniory s demencí.
Mám příležitost povědět vám o aplikování Snoezelen terapie u lidí se stařeckou demencí. Tato porucha představuje závažný a nezastavitelný problém pro systém zdravotní péče ve většině evropských krajin.
V Belgii, odkud pocházím, víme, že v roku 2010 bude 10 % naší populace ve věku nad 85 let.
Jelikož třetina této stárnoucí populace bude trpět stařeckou demencí, budeme mít 300 000 mužů a žen, kteří budou potřebovat specializovanou péči v zařízeních sociálních služeb a specializovaných klinikách.
Problém se stane ještě vážnější, protože v roku 2015 bude polovice belgické populace starší jako 65 let. Jistotně si umíte představit, co lze očekávat, jestli bude produktivní populace představovat méně než 15 % obyvatel země. Naše vláda má několik plánů, jak na situaci reagovat. Jedním z nich je posunout důchodkový věk na 73 let. Představte si to.
Stařecká demence si rozhodně zaslouží naši pozornost. Poslední studie z USA nám říkají, že 46 % lidí ve věku nad 85 let ztratí svoje mentální schopnosti.
Jelikož kvůli nedostatku peněz tento problém v našich zemích nevyřeší žádný speciální program, terapeutické techniky, například Snoezelen, se mohou rychle stát důležitým nástrojem při každodenní péči v domácím prostředí a v zařízeních sociálních služeb.
Všichni se stáváme dementní. Při narození náš mozek sestává z 5 miliard mozkových buněk. Každý den ztratíme 50 000 z nich. Ve věku 65 let odumřela třetina našeho mozku.
Lidé, kteří trpí demencí, ztrácejí více než 200 000 mozkových buněk denně a když dosáhnou věk 70 let, trpí lehkou, středně těžkou nebo těžkou formou demence.
V jejich chování se objevují velké rozdíly, ale nejdůležitějším aspektem nemoci je ztráta orientace v čase a prostoru.
Proč je to první aspekt jejich patologického stavu? Demence začíná v centrální části mozku. Tato oblast obsahuje mozkové tkanivo, ve kterém jsou uložené orientační schopnosti.
Prozkoumáme-li frontální laloky, najdeme oblast, ve které se formuje váš zájem o náboženství a umění, váš emocionální život a vaše strachy. Tylové laloky obsahují centrum zraku.
Poruchy těchto laloků vedou u pacienta nejen ke ztrátě řeči, sluchu nebo zraku, ale také ke ztrátě schopnosti porozumět informacím pocházejícím ze smyslů.
Snoezelen dokáže tyto smysly oživit, o čem si řekneme později.
V čem spočívá rozdíl mezi lehkou, středně těžkou a těžkou formou demence? Představte si, že starý muž přichází do domu odpočinku. Má se sebou malou tašku. Obsahuje celý jeho život, nebo to, co z něho zbylo. Dostane malý pokoj s postelí, malým stolíkem a pěkným křeslem.
Vše, co ho dělalo sebou samým – svoje koníčky, svého psa, svoje malby, svoje knihy – zanechal za sebou.
Jaký pocit je v jeho životě dominantní? Jaká emoce převládá v životě starého muže nebo ženy? Na co myslí stará žena, když sedí před zrcadlem a češe si to, co zbylo z jejích kdysi krásných vlasů? Nikdo si neuvědomuje, že čím jste starší, tím více myslíte na mladost.
Znovu ožijí emoce, které jste ve starých časech prožívali. Ovšem pocitem, který ovládá jejich život, je strach! Strach ze smrti, z nemoci. Strach z pádu, zlomené nohy, ze ztráty peněz nebo přátel. Většina lidí dokáže tyto strachy ovládat, ale představte si osud lidí, trpících stařeckou demencí.
Všechno zapomenete. Nepoznáte ženu, se kterou jste žil 50 let, ani vaše děti. Řeknete, že máte 25 let a musíte jet do školy nebo za mámou, která zemřela před 30 lety. Zdravotní sestra vás vezme do koupelny a sebere všechny vaše šaty. Dá vám nové oblečení, které jste nikdy neviděl. Žijete svůj život v strachu…
Snoezelen pomůže kontrolovat tyto strachy a, jak ukážeme později, vytvoří nové pouto s pacientem s demencí pomocí řeči těla a jiných neverbálních technik.
Proč je Snoezelen tak důležitý při terapii stařecké demence? Co je stařecká demence? Je to moment ve vývinu, podobně jako moment, ve kterém se z miminka stává dítě. Miminko se narodí bez jakéhokoliv poznání. Pracuje jako počítač bez software. Po třech měsících se z ruky a paže stanou nástroje.
Obě ruky a paže pracují synchronně a my musíme počkat, kým dítě nedosáhne další vývojovou úroveň a nezačne každou ruku používat samostatně. Z miminka se stává dítě, ze dvou zvuků zformuluje své první slovo: “tata”. Jeho rodiče a další rodinní příslušníci fungují jako prostředníci, kým nevstoupí do společnosti.
Dítě se stává sociální entitou. Lidé s demencí se vyvíjejí opačným způsobem. Ze slov se stanou zvuky a když je požádáte, aby pohnuli rukou, očekávají, že se pohne sousedova ruka, protože ruku nevnímají jako součást svého těla.
Vidíme fragmentaci těla a řeči a v důsledku regresu na nižší vývojovou úroveň také rigiditu v chůzi a nakonec stočení se do embryonální polohy.
Snoezelen může fungovat jako technika smyslové stimulace, aby oživil pocit uvědomení si a propriocepci svalů a dalších tkaniv. (Propriocepce je týmová práce mezi receptory ve svalech a kloubech, které vysílají signály na určení polohy. Jestli se jeden sval natáhne, druhý se stáhne.)
Jelikož tyto symptomy představují součást systematického regresu psychomotorického vývoje, je logické, že musíme ke stařecké demenci přistupovat s tímto vědomím a využívat podobné terapeutické postupy jako při vývojových poruchách.
Je faktem, že tento pohled na problematiku určitě zastaví “chytré poznámky” skeptiků, kteří považují za nevyhnutné mnohovýznamně komentovat intimitu a blízkost v průběhu Snoezelen jednotek.
Rád bych navrhl použití EEG biofeedbacku a psychogalvanického systému, který nám v důsledku změn v elektrickém odporu kůže poskytuje dostatek informací o účincích terapie. Zařízení, které se laicky nazývá “měřič emocí”, funguje stejným způsobem jako detektor lži.
Zaznamenání krevního tlaku, tepu a dýchání u lidí tohoto věku jistotně neobsahuje žádné důkazy, bez ohledu na to, co chcete dokázat.
Nejvýznamnějším narušením vývoje člověka je klesající vztah mezi různými úrovněmi osobnosti seniora, zejména:
- rozklad osobnosti na psychologické úrovni,
- narušení proprioceptivního vnímání,
- imobilita a narušená citlivost pokožky.
Identita nebo ego stárnoucí osoby závisí od vnímání těla. Jestli tělo dobře reaguje, smysly budou fungovat výrazně a smysluplně. Ego se bude identifikovat s tělem. Tělo a osobnost splynou dohromady.
Jestli, naopak, tělo nereaguje simultánně, ego se odpojí od těla a pokusí se situaci kompenzovat pomocí rušivých a patologických reakcí, například apatie, agresivních projevů, nekonečných žádostí a pozornost, nevšímavosti a smutku.
Proč Snoezelen funguje? Jaký mechanizmus přispívá k uzdravení? Za první, reakce pacientů a lidí s těžkou formou demence se vytvářejí na nevědomé úrovni. Toto je velká výhoda, protože máte jen velmi málo nebo žádné zábrany v reakci na stimulaci. Jedná se o příběh malého pavouka, kterého se bojíte, byť jste milionkrát větší.
Za druhé, máte výhodu toho, co nazýváme fenomén shlukování. To znamená, že jestli pomyslíte na kávu, automaticky vás napadne lžička, talířek, černá tekutina, cukr a také příjemná snídaně v pěkném hotelu.
Každá smyslová reakce je uložena ve vašem mozku se všemi okolnostmi, za kterých nastala. Co, kdo, kde – to všechno se stává součástí vaší paměti.
To je důvod, proč si dokážete zapamatovat 10 000 různých vůní, přičemž každá z nich je jiná, a podvědomě vědět, kde a kdy jste kterou z nich cítili.
Právě proto voní růže, kterou jste dostali od mámy mnohem lépe než růže, kterou jste dostali od tchýně. Doporučuji vám vyzkoušet to tak, že ovoníte něco příjemné, například sušené květy, nejdřív se zavřeným levým okem a pak se zavřeným pravým okem. Pocítíte dvě rozličné vůně.
Díky shlukování oživí každý smyslový vjem, který pacientovi nabídnete, na podvědomé úrovni určitou vzpomínku. Je to jako používat sofistikovaný čárový kód, který umožňuje optimální identifikaci. Vysvětluje to, proč má smyslová stimulace stejný efekt na psychické a neurologické procesy.
Každá podoba informace, kterou zachytí naše smysly, je většinou jemná, hezká a příjemná. Každý vjem vašeho pacienta bude podobný.
Tímto způsobem Snoezelen redukuje stres a úzkost, které vedou k prohlubování vývojové poruchy.
Další důvod, proč má Snoezelen na lidi takový pozoruhodný efekt, spočívá v dualitě lidského mozku. Lidé mají dvě rozličné funkce mozku. První je technická a je poškozena ve většině případů demence. Zeptáme se pacienta, co jedl.
Odpoví: “Nedostal jsem žádné jídlo. Chtějí mně vyhladovět, nedostal jsem nic jíst tři dny.” To může být problémem pro rodinné příslušníky, kteří si nechtějí přiznat otcovu nemoc a tvrdí, že jejich otec nikdy nelže.
Lidé s demencí na všechno zapomenou.
Další funkce mozku je emocionální. Měla jste těžký den. Pacient za vámi přijde již 20-ty krát a požádá vás, aby jste s ním jela domů, protože se domnívá, že jste jeho manželka. Vybuchnete.
O tři týdny později se toho pacienta zeptáte, jestli se chce jet s vámi projít do parku. Řekne ne a odmítne i o tři měsíce později. Lidé s demencí nemusí mít žádný technický intelekt, ale zůstává jim emocionální mozek.
Pocity a emoce si pamatují i pacienti s vážnou formou demence.
Snoezelen si lze pamatovat. Emoce lze znovu oživit. Máme cíl. Máme systém, který může vést ke změně. Potřebujeme jen lidi, kteří ho chtějí praktikovat.
Snoezelen lze praktikovat kdekoliv chcete. Větší intimita vzniká při aplikaci Snoezelenu v senzorické místnosti nebo v senzorickém ateliéru. Při této technice používám prvky hinduistické masáže, zdroje inspirace haptodynamické masáže, čínské masáže, masáže Esalen a techniky z vztahové a relaxační terapie.
Důležité jsou tři cíle:
- sociální funkce dokáže obnovit jen emocionální zkušenost,
- musí pomoct obnovit identitu,
- musí redukovat strach.
Nakonec lze tuto techniku použít na účely relaxace v závislosti od pozdějšího vývinu.
Smyslová relaxace nebo smyslová reedukace může nabýt tři různé formy:
- smyslová facilitace
- smyslová senzibilizace
- smyslová stimulace
Když používáme facilitační techniky, poskytujeme pacientovi jemné stimuly, aby se cítil co nejpříjemněji. Snažíme se přivést ho z tvrdé reality do emocionálního snového světa smyslové relaxace.
Nabízíme mu tlumené světlo, jemné materiály, teplo, příjemnou hudbu a další podněty. Může pocítit vibrující podlahu, vodní postel, polštář. Nabízíme mu rozličné vůně a jídla. Děláme rozdíl mezi vnímáním chutě a zjišťováním jak jídlo cítíme v ústech.
Tímto procvičíme pocity v ústech, zapomenutý prvek v terapii stařecké demence.
Senzibilizaci smyslů dosahujeme pomocí techniky, kterou nazýváme “Dotkni se a pociť”. Většinou to trvá 30 až 60 sekund.
Mozku pacienta s demencí tolik trvá, kým si uvědomí, že se ho vaše ruky dotýkají. Když se ho přestaneme dotýkat, zbytková inteligence mu umožní uvědomit si rozdíl.
Tato technika představuje počátek, obnovovací fázi toho, co zůstalo ze sociální a emocionální identity pacienta.
Smyslová stimulace však umožňuje mnohem víc. Pokračování nás vede k možnosti dosáhnout vyšší vývojovou úroveň. Podněty jsou více stimulující a dynamické. Z tohoto důvodu jsou příjemnější a sociálně a emocionálně motivující.
Tato přednáška zdůrazňuje skutečnost, že musíme používat Snoezelen s cílem aktivovat orientaci, komunikaci a emoce. Na tomto se může podílet mnoho lidí, například dobrovolníci, rodinní příslušníci i odborný personál. Čeká nás mnoho práce při hledání způsobů jak tyto užitečné techniky implementovat do rodin a zařízení sociálních služeb.
Rád na závěr své přednášky vyprávím dva odlišné příběhy o pacientech, kteří absolvovali tuto skvělou a lidskou terapii.
Jak jste zřejmě pochopili, pracuji na klinice pro pacienty se stařeckou demencí. Zařízení se jmenuje “Opatřovatelský domov Joostens” podle svého zakladatele. Jedná se o nejstarší kliniku pro pacienty s touto poruchou v Belgii. Máme 253 pacientů, kteří trpí lehkou, středně těžkou nebo těžkou formou demence.
Začal jsem tu pracovat jako fyzioterapeut před 30 lety. Jelikož jsem byl velmi aktivní člověk, přes víkendy jsem pracoval v dětské nemocnici. A tady jsem dostal nápad. V nemocnici jsme měli mnoho dětí v kómatu. Viděl jsem jak rodiče nahlas čtou svému nedosažitelnému synovi nebo dceři.
Hladili své děti, drželi je za ruky a něžně se jich dotýkali. Přinesli walkman a pouštěli dětem jejich oblíbenou hudbu a jiné známé melodie, aby probudili jejich spící intelekt, vzpomínky a emoce. Důležitou součástí terapie u těchto dětí byly stimulace ovlivněny uměním haptonomie.
Reakce a výsledky se dostavily i v případech hlubokého kómatu. Později jsem aplikoval psychomotorické metody, které se běžně využívaly při terapii vývojových poruch. Tato kombinace a objevení několika progresivních a někdy i alternativních aplikací vytvořila základní pilíře nové metody s dobrou strukturou, cílem a vývojem.
A co je nejdůležitější – tato metoda se dala vědecky vysvětlit a obhájit před světem medicíny.
Když jsem se podíval na pacienty na klinice v Antverpách, kde jsem původně pracoval jako fyzioterapeut, viděl jsem podobnou, téměř identickou situaci jako u dětí v nemocnici. Vedle nedosažitelného rodiče stály jeho děti a ptaly se stejné otázky: “Co slyší?” Čemu rozumí? Ví, že jsme tady?”
V tomto případě ovšem pacienta nikdo nepohladil. Nebyla tady žádná hudba. Rozdíl nebyl jen ve věku pacientů.
A tak jsem se začal vzdělávat a experimentovat. V průběhu let jsem se stal terapeutem pro volnočasové aktivity a začal jsem vyučovat smyslovou relaxaci a metodu Snoezelen.
První příběh: 75-letá pacientka již nepoznávala svého syna ani dceru. Když nebyla připoutaná, bezcílně se potulovala po chodbách, až kým neodpadla od vyčerpání. Se souhlasem její rodiny jsme s ní začali chodit do smyslové relaxační místnosti.
Nazýváme tuto místnost “smyslový ateliér”, protože považujeme Snoezelen za techniku, která vyžaduje mnoho kreativity, lásky a intimity. Po dvou měsících pobytů v místnosti, které se uskutečňovaly dvakrát za týden, již nebylo potřebné klientku připoutávat, protože agitace zmizela a klientka se stala velmi klidná.
Když dcera viděla výsledek, požádala nás, zda by se mohla stát součástí programu. Poskytli jsme jí základní informace a nechali jsme ji vzít mámu do náručí. Byli jsme přítomní, když se u matky po několika týdnech znovu objevily projevy agitace, protože po dlouhých letech izolace znovu poznala svou dceru.
Ujišťuji vás, že na tento moment nikdy nezapomenu – matka s dcerou se po mnoha letech objímaly a líbaly.
Ve druhém příběhu můžeme vidět téměř okamžitý efekt Snoezelenu při terapii psychosociální poruchy. Žena přivezla na kliniku manžela, který ji delší dobu bil a choval se k ní velmi agresivně. Po čtyřech týdnech hledání vhodné medikace nás žena požádala, abychom u manžela na zklidnění vyzkoušeli Snoezelen.
Vzal jsem pacienta spolu s manželkou, která si přála být přítomná, do našeho smyslového ateliéru. Zeptal jsem se jí, zda ji manžel ještě poznává. Řekla: “Ne, poslední tři roky již neví, že jsem jeho žena. Myslí si, že jsem opatřovatelka, která mu nosí jídlo, pomáhá mu s hygienou a oblékáním.
” Vzal jsem je do smyslového ateliéru a vyzval jsem muže, aby si lehl na velkou vodní postel. Potom jsem řekl ženě, aby si lehla vedle něj a chytila ho za ruku.
Po deseti minutách jemné hudby, tlumeného osvětlení a speciální atmosféry jsem se muže trošku provokativně zeptal: “Kdo je to děvče vedle vás?” Okamžitě jsem dostal odpověď, mírně otrávenou: “Moje žena, ovšem, moje žena.” Žena vykřikla a zeptala se: “Ty víš, kdo jsem, opravdu to víš?!” Jeho odpověď byla: “Jsme manželé již tolik let, proč bych to neměl vědět?”
Tyto dva příběhy vyprávím na závěr mojí přednášky a doufám, že jsem mnoho z vás přesvědčil o významu Snoezelenu při terapii osob s demencí.
Walter Jacob
Přednáška z 3. mezinárodního sympozia ISNA, Berlín, Německo, 2005.
Překlad: Ľuba Heinzlová
Zdroj ilustračního obrázku: www.windsorstar.com
Interview s doc. MUDr. Ivou Holmerovou, Ph.D
V současné době se dosti často hovoří o geriatrii a gerontologii. Asi tuhle otázku slýcháte často, ale jaký je mezi těmito pojmy rozdíl?
Ano, to máte pravdu, říkáme tahle slova skoro jedním dechem a opravdu si možná ani neuvědomujeme jejich rozdíl. I když zase tak podstatný není, ale určitě stojí za vysvětlení.
Gerontologie je obecně věda o stárnutí a stáří, její jednotlivá odvětví se zabývají biologickými aspekty stárnutí a stáří, antropologií a sociologií stárnutí, službami pro stárnoucí populaci a podobně.
Je to neobyčejně široká věda a geriatrie je vlastně také její součástí, jedná se o klinickou gerontologii, která je součástí medicíny.
S geriatrií pak úzce souvisejí a v péči o stárnoucí populaci z ní vycházejí další obory, například geriatrické ošetřovatelství a podobně. Jak jsme tedy už uvedli, geriatrie je lékařským oborem, jehož význam v současné době narůstá v celém světě, všude tam, kde populace stárne.
Už jste o tom asi opakovaně mluvila, ale přece jen, kdo je takovým typickým geriatrickým pacientem?
Jednou jsem se to snažila znovu a znovu vysvětlovat právě při nějakém jednání, zdálo se beznadějné a už jsem skoro nevěděla, jak na to. Pak jsem ale řekla: „Víte, oni geriatričtí pacienti jsou vlastně ti, o které nemá nikdo zájem.“ A bylo to. Zdá se, že náhle to všichni docela pochopili.
Jak jsem již říkala: Geriatrickým pacientem zdaleka není každý starší člověk, ale z geriatrie mohou profitovat, a tedy být geriatrickými pacienty, lidé, kteří jsou postiženi či ohroženi ztrátou soběstačnosti a dalšími geriatrickými syndromy.
Často se pak stává, že jsou překládáni z jednoho oddělení na druhé, protože například upadnou – ale zlomeného nic není, takže na chirurgii nepatří. Jdou tedy na neurologii, ale ani nic neurologického se neprojevuje, potom jsou vyšetřeni na interně, ale protože nemusí být patrný ani žádný interní nález, jsou odesláni domů.
Zde zůstanou několik dní ležet, dojde k dalšímu zhoršení celkového stavu, dehydrataci, protože třeba ani pořádně nepijí, vznikne proleženina, cévní mozková příhoda, trombóza či jiná závažná komplikace – a vrací se do nemocnice, kde pak často zůstávají velmi dlouhou dobu. Při včasné geriatrické intervenci mohli být již dávno doma.
Geriatrie samozřejmě pracuje s běžnými diagnózami, které známe od svých lékařů, ale orientuje se zejména na takzvané geriatrické syndromy. Mezi nejvýznamnější z těch chronických patří například syndrom křehkosti (frailty) a demence. Mezi nejvýznamnější akutní syndromy patří syndrom deliria.
Ten případ pacienta, který jsem popisovala, to byl případ křehkosti, redukce adaptačních mechanismů včetně svalové hmoty a síly (to bylo nejspíše důvodem pádu). Pokud staršímu křehkému člověku neposkytneme adekvátní pomoc při první zdravotní komplikaci a nenavrátíme jeho stav zase do stavu rovnováhy, adaptační mechanismy se vyčerpají a následuje mnohdy fatální řetěz komplikací a nastane situace, která už mnohdy nemá dobré řešení.
Delirium u starých lidí?
Ano, přesně tak, delirium je právě u starých lidí časté. V žádném případě ale nesouvisí s konzumací alkoholu, kam možná míříte, protože tak si spojujeme jeden z jeho typů, delirium tremens. V případě deliria máme ale na mysli něco zcela jiného.
Ostatně může nastat i u mladších lidí, ale dochází k němu ve velmi závažných situacích, při septických stavech, závažném metabolickém rozvratu a podobně. Dříve se říkalo, že například v důsledku vysokých septických teplot člověk blouzní.
Ve stáří dochází k onomu zmíněnému zhoršení adaptačních mechanismů a delirium vzniká i při daleko menším zhoršení zdravotního stavu.
Může být důsledkem infekce (velmi často například i jinak nenápadné infekce močových cest), počínající virózy, dehydratace, ale bývá vcelku pravidelným průvodcem závažných zdravotních stavů, metabolických poruch, cévních příhod, oběhového selhání, pooperačních stavů a podobně.
Nyní hovoříme o deliriu, dříve jsme tomuto stavu říkali akutní stav zmatenosti, akutní amentní stav. Jde vlastně o selhání či poškození některých mozkových funkcí, včetně těch nejsložitějších, tedy kognitivních, orientace a myšlení. Člověk je najednou dezorientovaný, neví, kde je, kdo jsou jeho ošetřující.
Může být neklidný, ale také apatický, což bývá ještě nebezpečnější, protože tento typ deliria se snáze zanedbá a přehlédne. Přitom delirium představuje skutečně závažnou situaci, je to stav, který výrazně zhoršuje prognózu daného onemocnění a situaci člověka.
V podstatě se však jedná o stav reverzibilní, zvratný včasnou a správnou léčbou příčiny, ale i dalšími opatřeními, která musejí být odborná, uvážená a sehraná, musí jít o přístup celého ošetřujícího týmu. Potom se delirium zpravidla zvládne a stav nemocného se vrátí do původního stavu a pacient se vrátí do svého původního prostředí. Když ovšem ošetřující tým na delirium včas nezareaguje, může to mít opět velmi závažné následky. Včetně toho, že dojde ke zhoršení celkového stavu i stavu mozku a k výraznému zhoršení soběstačnosti.
Soběstačnost, to je skoro samozřejmý pojem, který často užíváme, ale co vlastně znamená? Co pod tímto pojmem rozumíme?
Soběstačností rozumíme schopnost žít samostatně v obvyklém prostředí a vyrovnat se s obvyklými „nástrahami“, které nám život přináší, řešit situace samostatně, bez pomoci jiných osob.
Pokud je zejména starší člověk nějak nemocný, jeho zdravotní stav, tělesný či duševní, je zhoršený ať již akutně, či v důsledku chronických onemocnění, či geriatrických syndromů, dochází zpravidla také ke zhoršení soběstačnosti. To je velice důležité si uvědomit.
Soběstačnost u starších lidí zpravidla a zcela zřetelně souvisí se zdravotním stavem. Omezení soběstačnosti bez zdravotní příčiny, to je opravdu vzácná záležitost. Soběstačnost je pro geriatrii jedním ze základních úhlů pohledu.
Zaměřujeme se na ni při funkčním hodnocení stavu pacienta a k jejímu zachování či zlepšení se snažíme v geriatrické péči stále směřovat. Zlepšení soběstačnosti je tedy cílem naší péče stejně tak, jako je jím vyléčení nemoci, zlepšení zdravotního stavu.
Ono se totiž starším lidem na klasických nemocničních odděleních někdy stává – a křehkým geriatrickým pacientům se to stává velmi často–, že je zaléčena infekce, srdeční selhání, provedena operace a rána se dobře zahojila. Vše správně, za vynaložení umu i prostředků moderní medicíny, která je opravdu v mnoha ohledech vynikající.
Mezitím ale člověk přestal chodit a stal se hůře soběstačným nebo má dokonce proleženiny a podobně. Nás pak na geriatrickém doléčovacím a rehabilitačním oddělení stojí mnoho námahy a prostředků, abychom jej zase vrátili do původního funkčního stavu, zahojili proleženiny a podobně. Pokud by i velmi staří a křehcí lidé měli možnost specializované péče geriatrického týmu i v průběhu léčby akutních onemocnění, nemuselo by dojít k imobilizaci, nemusely by se rozvinout dekubity (proleženiny).
Jak je to s demencí, s Alzheimerovou chorobou, o které se v poslední době dost často mluví?
Demence je dalším z geriatrických syndromů, pokud postihuje pacienty vyššího věku. Víme, že jen asi 1–3 % případů demence vznikají v mladším, presenilním věku.
Demence také postihuje soběstačnost a myslím si, že problematika demence by mohla být předmětem dalšího dlouhého povídání, protože je mnoho věcí, které jsou tu nové, byť zatím nemáme k dispozici žádný lék, který by dokázal Alzheimerovu nemoc vyléčit. Když jsme ale u té geriatrie, tak bych se jí s dovolením držela i s ohledem na syndrom demence.
Lidé s demencí patří mezi nejzranitelnější skupiny pacientů našich nemocnic a zdravotnických zařízení.
Demence postihuje v různé míře a s různou závažností v jednotlivých stadiích demence kognitivní funkce, tedy schopnost orientovat se, logicky uvažovat, domluvit se, tedy rozumět, co je člověku vysvětlováno, a adekvátně na to reagovat a odpovídat, pamatovat si, co člověku bylo sděleno. Z těchto poruch tzv. kognitivních funkcí zpravidla vyplývají určité zvláštnosti či poruchy chování.
Většina z nich má ale své opodstatnění a svou zvláštní „logiku“ vyplývající ze samotné povahy demence. Jestliže jsme v cizím prostředí, nikoho nepoznáváme, nepamatujeme si, co po nás ti lidé chtějí, pak se to nikomu z nás nelíbí a každý na to reaguje po svém. Tak také reagují lidé s demencí.
Jsou to právě lidé s demencí, kteří potřebují prostředí, které je pro ně srozumitelné, a laskavý přístup ošetřujícího týmu, který je ochoten jim pomáhat, radit a vysvětlovat třeba opakovaně, co potřebují a na co se ptají.
To jsou ale také mimo jiné charakteristiky geriatrické péče, dobře vedeného geriatrického oddělení, které u svých pacientů předpokládá, že mohou trpět syndromem demence, že se u nich rozvine syndrom deliria, a dokáže na to správně a adekvátně reagovat.
Syndrom deliria se mimochodem může projevovat jako demence, jenomže se jedná o akutní stav, akutní selhání některých mozkových funkcí v důsledku poruchy celého organismu, jeho vnitřního prostředí, zatímco u demence se jedná o poruchu, která je v mozku samotném, o onemocnění mozku, které postupně ničí jeho důležité struktury. Budete se divit, ale odlišení deliria a demence není vůbec ničím jednoduchým, pacienti se mohou projevovat stejně a je zapotřebí pečlivého vyšetření a odhalení příčiny deliria, ale zejména je také třeba pátrat po tom, v jakém funkčním stavu byl pacient hodiny či dny před aktuálním onemocněním. Jestliže byl zcela soběstačný, orientovaný, tak se téměř jistě nejedná o demenci. Aby vše nebylo tak jednoduché, demence je rizikovým stavem vzniku deliria, které se projevuje nápadným zhoršením celkového stavu, a i v těchto případech je zapotřebí pátrat po příčinách tohoto zhoršení.
Takže geriatrie má význam i pro lidi s demencí, jak vidím.
Ano, a to v mnoha ohledech.
Geriatři syndrom demence diagnostikují, nasazují potřebné léky (kognitiva), ale péče pro ně nekončí ani v situacích, kdy syndrom demence pokročil, kognitiva již prakticky nemají význam a pacient potřebuje spíše zvládání komplikací zdravotního stavu, přítomnosti více onemocnění zároveň, citlivé nasazení léků, které zmírní nepříjemné tělesné i psychické příznaky. Častá a opomíjená je například bolest. Mnohokrát se setkáváme například s tím, že si rodinní příslušníci stěžují na to, že se nevyspí, protože pacient s demencí v noci nespí, je neklidný. Mnohdy se ukáže, že „neklid“ není neklidem, ale že to je pouhá reakce na bolest a přiměřená dávka analgetika pak udělá skoro zázrak: pacient nemá bolest a dobře se vyspí – a dobře se konečně vyspí i rodinný příslušník.
Děkuji za rozhovor
I pes může trpět demencí, vsaďte na účinnou prevenci
Podobně jako my lidé, i pejsci mohou trpět duševními potížemi, stále častěji u nich veterináři diagnostikují také demenci. Jak jí předcházet? Dobrá zpráva je, že podobně jako máte ve svých rukách fyzické zdraví svého psa (kvalitní krmivo, dostatečné procházky, pravidelné prohlídky u veterináře…), tak můžete ovlivnit i to duševní. Jak?
Spousta lidí sice venčí docela poctivě, ale stále na jednom místě – v tom samém parku, okolo toho samého bloku… Upřímně řečeno, nikoho nebaví navštěvovat stále stejná místa, jenže náš pejsek nemá na vybranou, pokud ho sami nevezmeme někam jinam. A to byste měli dělat! Nové podněty, objevování, noví psí kamarádi! To všechno pozitivně ovlivňuje mozek vašeho štěkajícího miláčka.
Nové triky
Psi jsou velmi chytří a učenliví.
A co víc, učení je baví! Tak zkuste toho svého naučit nějaký nový trik (mimochodem, rovnou zapomeňte na rčení, že starého psa novým kouskům nenaučíte – na věku v tomto případě nezáleží, nové dovednosti zvládnou i psí senioři, jen je musíte uzpůsobit jejich fyzickým možnostem). Ostatně se u toho pobavíte oba. A pamatujte – u psů rozhodně funguje mnohem lépe pozitivní motivace (chválení, pamlsky apod.), nikoli negativní (okřikování, trestání atd.).
Spousta kamarádů
Ačkoli jste pro svého psa tou jeho „smečkou“, neznamená to, že se rád nesetkává také s ostatními psy! Můžete toho využít třeba při venčení – domluvte se se spřízněným pejskařem, že budete venčit v podobnou hodinu, a nechejte své miláčky, aby si pěkně pohráli. Jen se vždy ujistěte, že si psi „sednou“.
Tajná hra
Všichni psi si rádi hrají. Ale nemusíte se omezovat na aportování nebo hraní s míčkem či jinými psími hračkami. Zkuste se do hry více zapojit přímo vy.
Jak? Prostě si na chvíli zkuste představit, že jste také pes. Doslova. Takže pěkně na všechny čtyři a pořádně si „zablbněte“.
Můžete se honit, hrát si na schovávanou… Že vám to zní dost bláznivě? No a co! Nikdo vás přece nevidí a váš Alík to na vás nepoví.
Interaktivní hračky
Další možností, jak u psa podporovat zdraví mozku a předcházet demenci, jsou interaktivní hračky, které samy o sobě vyžadují, aby u nich váš domácí mazlíček přemýšlel.
Na trhu jich najdete spoustu, ale vyrobit si je můžete i doma (většina z nich je postavena na principu schovávání pamlsků).
Neměly by to být samozřejmě jediné druhy her, které se svým psem hrajete, ale určitě mohou pomoci.
Spousta pozornosti
Psi jsou společenští tvorové, což znamená, že jim rozhodně nemůže vyhovovat, pokud si jich jejich páneček za celý den prakticky nevšimne a nanejvýš jim nasype granule a vyrazí s nimi okolo baráku. V tom jsou zkrátka naši miláčkové podobní lidem. Takže jim věnujte spoustu pozornosti a lásky!
Štítky: demence, pes, zdraví
Autor článku: Petra Chmelová