Psát o barefoot přezůvkách do školy, když se prázdniny teprve překlopily do své druhé poloviny, je možná trochu divoké, ale má to jednoduchý důvod. Jedním z nich je častá nedostupnost větších velikostí na eshopech na konci léta a začínající panika rodičů malých školáků a školkáčků.
Ten druhý je ryze praktický – při výběru bot ráda pročítám uživatelské recenze jiných, ale psát o tom, jak jsou boty úžasné a skvělé po týdnu nošení mě moc nebere.
Chápu, když má někdo placenou spolupráci, tak je svázán určitými povinnostmi, ale já jako potencionální zákazník chci znát i stav obuvi po delším nošení než je první proběhnutí venku.
Český výrobce Anatomic
Pro Éčko jsem do školy chtěla přezůvky, které budou splnovat všechny moje požadavky na barefoot boty, budou hezky vypadat a nezruinují moji peněženku.
- anatomický tvar špičky
- nulový drop
- dobrá příčná i podélná ohybnost
- měkký opatek
- látkový/kožený svršek
- vyjímatelná stélka
- dobré dotažení pomocí suchého zipu
- líbivý “holčičí” vzhled
- příznivá cena
- ideálně český výrobce
Na poslední školkový rok měla české bačkůrky od značky Jonap, do školy jsem zalovila opět v tuzemských vodách, poprvé zkusila značku Anatomic a jejich puntíkované interiérové balerínky.
Ty na první pohled obstála ve všech mých požadavcích. Dobrý tvar špičky, který sedí především na střední až užší nohu, ploutvonožci mají tentokrát smůlu. Podrážka o tlouštce 3mm, u které výrobce garantuje dobrou výdrž a ohybnost, která se používáním ještě zlepší.
Vytknout bych mohla pevnější opatek, který má v kleku tendenci tlačit na achilovku. Ale ve srovnání s bačkůrkami Jonap, je opatek zřetelně měkčí a pružnější. Druhým problémem je širší vstup do boty, který ale dostatečně kompenzuje suchý zip, kterým se dá bota dobře utáhnout. Jedinci s velmi úzkým kotníkem by si ale měli tuto skutečnost dobře pohlídat.
Jak dopadly Anatomic po roce používání?
A teď to důležité.
Jak vypadají přezůvky po jednom školním roce? Nejprve bych chtěla podotknout, že Éčko ve škole netráví příliš času v lavici, většina učebních aktivit se odehrává na zemi, chodbě nebo různě po třídě.
Toho čistého času, kdy děti sedí na židlích, je mnohem méně, než je zvykem v běžných školách. Tím pádem je potřeba počítat s vyšší mírou opotřebení než u dětí, které opravdu celý den prosedí v lavici.
Za sezónu nošení boty nepotřebovaly žádný zásah z mé strany. Nedošlo k hrubému poškození na látkovém svršku (např. Pathik dcera prošoupala za první dva měsíce ve školce) ani k odlepování podrážky (na rozdíl od přezuvek Beda, které má do školky Téčko, ty jsem lepila už dvakrát). Kupodivu balerýnky ani nijak nesmrdí, na rozdíl od některých tenisek, které Éčko nosí.
Takhle vypadají boty po jednom školním roce
Anatomic sice dostaly dost zabrat a po 10 měsících už nevypadají nikterak reprezentativně. Nicméně po funkční stránce jsou naprosto v pořádku a neshledávám na nich žádnou vadu.
Plusy
- dobrý tvar špičky, který sedí užší nožce s dlouhými prsty bez dominantního palce
- rovná vyndavací antibakteriální stélka
- tenká podrážka 3 mm
- nulový drop
- nízká hmotnost
- výdrž po sezóně používání
- česká výroba
- design, který se holčičkám bude líbit ????
- nízká cena – 275 Kč
Model Anatomic barefoot balerýnek po roce nošení a nové školní přezůvky
Mínusy
- tužší opatek
- nižší ohebnost, která se ale používáním výrazně zlepší
- širší vstup do boty, u přezůvek v druhé verzi došlo ale ke zmenšení obvodu až o 1 cm (boty jsou značeny s 2 na konci názvu)
Flowee B velikost 33
Srovnání velikostí 32 a 33
Ještě přidám rozměry stélek velikostí 32 a 33. Velikosti jsou orientační, boty pustí několik milimetrů do šířky.
32 – 20 cm x 7,3 cm
33 – 21 cm x 7,6 cm
Protože moje spokojenost s Anatomic prošla zatěžkávací zkouškou jednoho školního roku, do druhé třídy má Éčko připravený model Barefoot Flowee B, který víc připomíná klasickou školní bačkoru. A pro Téčko připadají v úvahu dinosauří Dino B, které zcela naplní jeho potřebu dinosauřích přezůvek.
A příště si posvítím na další českou značku, tentokrát Orto Plus. Éčko má letos o téhle značky sandálky.
Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa…
Nemyslitelné se v Boleslavi stane realitou. Maker Faire oslaví pověstné zlaté české ručičky
Eggbot kreslící na vajíčka, unikátní digitronové hodiny i instalace šlehající plameny.
To vše bude k vidění už tento víkend v Mladé Boleslavi, kde se bude konat druhý ročník interaktivního festivalu Maker Faire, jenž je oslavou kutilů, vynálezců a kreativců všeho druhu.
Přes čtyřicet tvořících nadšenců během soboty a neděle oživí se svými projekty prostor Pluhárny a Havlíčkovy ulice. Vstup je na tuto rodinnou akci zdarma oba dny od 10:00 do 18:00 hodin.
Návštěvníci se mohou těšit na vědeckou show plnou pokusů s kapalným dusíkem nebo libereckou dílnu iQFabLab.
S Makery ze StrohNatur se zájemci naučí, jak si v počítači nadesignovat slaměný dům a část z něj si rovnou zkusí i postavit.
Největší pražská dílna PrusaLab zase představí unikátní instalaci vytvořenou z desítek pohyblivých zrcadel, se kterými budou moct návštěvníci prostřednictvím mobilní aplikace pohybovat.
Nepůjde však jen o přehlídku robotiky a technologií, na své si přijde i ženská část publika, kterou osloví spíše projekty na pomezí řemesla a designu. Mezi ně patří například ZuBylinka a její workshopy na výrobu kosmetiky z přírodních surovin nebo boleslavská módní návrhářka Meescha P., která návštěvnice zasvětí do techniky šití, háčkování či pletení.
„Bude to víkend plný interaktivních expozic i zábavných workshopů. Návštěvníci si budou moct vyzkoušet různé technologické vychytávky, ale třeba i tradiční řemesla, jako je například výroba mýdla,“ říká Vojtěch Kolařík, zástupce organizátorů z iniciativy Make More, která festivaly Maker Faire pořádá.
Běžný provoz v Havlíčkově ulici nahradí zábavně upravená kola, parní stroj a elektro skútry, které si budou moct návštěvníci sami vyzkoušet. K dispozici bude i odpočinková zóna nebo občerstvení z foodtrucku.
Festival Maker Faire Mladá Boleslav, jehož hlavním partnerem je Nadační fond ŠKODA AUTO, sdružuje vynálezce a inovátory. Letos má za cíl především vybudovat lokální komunitu makerů a představit již fungující místní aktivity a spolky a iniciovat vznik nových.
V loňském roce akci navštívilo přes 2500 lidí. „Odezva prvního ročníku v Mladé Boleslavi překonala naše očekávání.
Spolu s Nadačním fondem ŠKODA AUTO na loňský ročník letos navážeme a představíme ještě o něco více místních makerů,“ dodává koordinátor festivalu Daniel Jirotka.
Kompletní přehled vystavovatelů je zde.
Některá jídla by dole nikdo nesnědl, ale tady nahoře jsou z nich všichni happy
Jana Kalinčíková pochází z Povážské Bystrice. Vystudovala hydrogeologii v Bratislavě a ekonomiku na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. V Tatrách žije od roku 1987, jako brigádnice pracovala za studií například na Zbojnické chatě. Od roku 1996 je chatařkou a od roku 2003 i majitelkou Zámkovského chaty.
Kdy jste osobně zaregistrovala, že existuje nějaká chata kapitána Nálepky, dnes Zámkovského chata?
„Za mých mladých let, když jsem brigádničila na Zbojnické chatě, tak chatu kapitána Nálepky jsme skoro ani nenavštěvovali, ani jsem ji moc neevidovala. Nikdy mě nenapadlo, že bych tam někdy zůstala.“
Pocházíte z Povážské Bystrice, když se dívám na mapu tak si říkám, že jste to měla blíž do Malé nebo Velké Fatry.
„To jistě, ale osud to zařídil jinak. Na první brigádu jsem přišla jako osmnáctiletá po střední škole. Viděla jsem život v horách, na chatě, hrály se tam folkové písničky, Kryl, Nohavica.
Všichni jsme byli vysokoškoláci a byla to taková protikomunistická buňka malá. To se mi zalíbilo, protože i my v rodině jsme byli tak nasměrovaní. Trošku věřící a naši měli problémy mě dát někam studovat, na nějakou lepší školu.
Věděla jsem, že ten režim je problematický, tak jsem se na tu chatu i tak upnula a našla si tam nové kamarády.“
Ten život v horách pro vás byl jistou obranou proti tomu, s čím se v té době nedalo nic dělat a bylo to ideální místo na to, aby člověk mohl mít své ideály?
„Byl to takový útěk z reality. Byli jsme mladí a až tak se nás to na vysokých školách nedotýkalo. Mladí lidé dneska mají ideály a patří jim svět. Až tak jsme to neřešili, ale nebylo mi to prostředí cizí.“
Jste ze čtyř dětí. Kolik z nich dnes žije na horách?
„Nejdřív se ke mně přidal bratr, ten je o dva roky mladší. S ním jsme na chatě nejdéle a bez něj by ani technická stránka neexistovala.
On je takový malý MacGyver, velmi dobře rozumí turbínám, nastudoval to a drží chatu nad vodou, hlavně po energetické stránce. Nejmladší bratr Andrej se ke mně přidal minulý rok.
A sestra je v Praze a chodí nám pomáhat, protože taky přišla o ideály a ráda za námi přijde. Kvůli synovi ale musí být v Praze. Takže nakonec všichni.“
Od února je vysokohorské nosičství na seznamu nehmotného kulturního dědictví. Ve Smokovci je muzeum a provozuje ho Štefan Bačkor, jeden z bývalých nosičů. Většina horských chat by se bez tohohle povolání v Tatrách neobešla. Řekněte mi, jak to dneska funguje, nosiče zaměstnává chatař?
„Samozřejmě. Tohle zaměstnání je stále živé, stále o tuhle těžkou práci je u mladých lidí zájem a stále se to dělá za peníze a ne zadarmo, jak si mnoho lidí myslí.
Tatranské chaty jsou na nosičích závislé, i když se z nějakých 20 procent zásobují i pomocí vrtulníku.
Ty poměry v Tatrách jsou specifické, tady neexistují malé vrtulníkové firmy, je tu jedna dvě firmy, které mají zakázky po celé Evropě a přijdou na určité datum a všechny čtyři chaty se domluvíme a zásobujeme se naráz v jeden den.“
Je to výhradně mužská práce?
„Nějaké ženy se do toho míchaly, ale mě naučili, když jsem byla mladá, že ženy jsou na jiné věci a opravdu je to záležitost, která není pro ženy a ani to není hezké, když to žena nese. Těch mužů si vážím a jsem ráda, že díky nim může chata fungovat. Pěkně se k nim chovám, dobře zaplatím, uvařím a poděkuji.“
Každý kdo nás poslouchá, si umí představit víkendový nákup pro čtyřčlennou rodinu. Kolik kilo denně je potřeba donést denně k vám, aby chata mohla fungovat?
„Myslím, že to bude tak 500 kilo denně. Počítají se i kila dolů, prázdné bomby, sudy, obaly, bedny, odpad.“
Jít na splachovací záchod nebývá na horských chatách zvykem a možná i pro vás je komplikace to udržet v chodu.
„Tím, že jsme hodinu od civilizace a nejsme napojeni na inženýrské sítě a to je pořádná výzva. Už jsem schopná existovat i na ostrově v moři jako Robinson, už bych se uměla zařídit, abych tak uměla přežít.
V tom je ta moje výzva největší. Jsem ráda, že jsem trochu technický typ a zvládám to. Doba jde kupředu a je to jiné, než před dvaceti lety, když jsem budovala svou první čističku.
Doufám, že se nám to podařilo dlouhodobě vyřešit.“
U nás lidem vytráví, nejlepší kuchař je pohyb.
Když přijdete na Zámkovského chatu, přivítá vás příjemná jídelna, na zdech jsou fotografie připomínající historii chaty a v okénku si můžete objednat klasický nosičský čaj. Na každé chatě ale chutná jinak. Co je jeho základem, pokud to není tajemství?
„Mnoho lidí si prosí recept, ale vždycky říkám, že to je recept na 80 litrů, takže nezaručuji, jak jim to vyjde doma. Základ jsou bylinky, které voní. Meduňka, máta, mateřídouška, trochu černého čaje a citrón, cukr.
Velmi jednoduché. Říkám, že u nás je nejlepší kuchař, protože všechno voní a chutná, když se člověk projde. Ti lidé za sebou mají nějaký výkon a potom se lehko dělá kuchař na nějaké chatě.
U nás lidem vytráví, nejlepší kuchař je pohyb.“
V nabídce je i sviští mléko, co to je?
„To je taková pochoutka, která je určená spíš pro ženy. Je to něco na způsob Bombardina z Itálie. Namixovala jsem to z toho, co máme. Vaječný likér, rum, sójové mléko a teplá voda. Samotný vaječný likér je slabý, tak jsem ho přibombovala rumem. Se šlehačkou je to dobrý pamlsek.“
Svého času jsem u vás měla vynikající meruňkové knedlíky s takovou speciální zálivkou. Už je to tedy minimálně deset let.
„Gastronomie na chatách se odvíjí od toho, že v oblibě jsou polívky. K tomu druhé jídlo je maďarský guláš, který vaříme my z masa nahoře na chatě a nosíme k tomu kynuté knedlíky a máme sladké kynuté knedlíky.
Ty zalijeme máslem, čokoládou, navrchu je šlehačka. Pak máme nějaké slovenské dobroty, halušky a borůvkové koule. A máme chléb s máslem, škvarky a cibulí.
Lidem to chutná, dole by to nikdo nejedl, ale nahoře jsou z toho všichni happy.“
Bydlíte ve Smokovci a na chatu docházíte, jak je potřeba, jestli jsem to správně pochopila?
„Každý z nás, co děláme na chatách, bydlíme dole a mnoho lidí má představu, že kdyby už chatu měl, tak by odtud nesešel, ale z toho by rychle vystřízlivěl po dvou týdnech. Potřebujeme zázemí, já chodím na chatu často, ale musím to zkombinovat i s péčí o děti a potřebuji dole zregenerovat. Když už sejdu dolů, tak alespoň dvě noci být dole, něco udělat a pak zase jít nahoru.“
Minulý týden tu se mnou byl herec Jaromír Nosek a tady je jeho otázka pro vás. „Chtěl bych se zeptat, jak je to s covidem. Když člověk žije na horách a něco pronajímá, tak jak se to toho člověka dotkne. Nemohlo se moc cestovat, je to lepší, nebo horší?“
„Nám vypadlo jaro, dva měsíce jsme na chatě neměli ani nohu. Ale myslím, že léto bylo asi jen o deset, patnáct procent slabší, co se týká ubytování. Ještě uvidíme, co nám přinese podzim.
Už jsem se to naučila tak brát, že za každý den, kdy máme lidi a nějakou tržbu a živobytí, tak jsem vděčná.
Myslím, že všechny lidi ta nová situace s covidem naučila trošku jiné věci řešit, než to, jak jsme dosud byli rychle rozběhnutí životem a jak se to zdálo neotřesitelné.“
Přezouvejte se, prosím! Česko je od 40. let „bačkorovou velmocí“ – ale časy se mění. A jak to mají jinde ve světě?
Všichni rodiče školou či školkou povinných dětí to jistě znají: každý rok v srpnu je třeba podniknout dvě nákupní výpravy – jednu do papírnictví pro obaly, kružítko, pravítko a gumu, a další do obuvi pro slušné boty na ven, tenisky na tělocvik a přezuvky do školy. Každodenní přezouvání tvoří neodmyslitelnou část vzpomínek na školu, alespoň u starší a střední generace.
Pamatujeme doby centrálně plánovaného hospodářství, kdy měla polovina třídy bačkůrky stejného designu, protože jiné prostě nebyly k dostání. Pamatujeme na středoškolská léta, kdy jsme se chtěli lišit, takže jsme ze svých bílých „cviček“ s pomocí fixů vytvářeli svébytná umělecká díla.
A pamatujeme i chvíle, kdy jsme si přezuvky zapomněli a čekalo nás dilema – chodit celý den v ponožkách a mít průšvih doma, nebo se pokusit nenápadně vmísit do davu v botách a riskovat poznámku nebo pohovor s ředitelem? Léta ale běží, a stejně jako se ze školních jídelen pomalu poroučí UHO, ani každodenní povinné přezouvání už není normou na všech českých školách. Koneckonců, podle mluvčí MŠMT Anety Lednové není přezouvání nijak ve školském zákoně upraveno a je na každé jednotlivé škole, jak si ho ve svém školním řádu upraví. Někde tak mají přesně popsáno, jak má obuv do školy vypadat (děti by neměly mít například pantofle nebo oblíbené crocsy, protože se v nich snáze zvrtne noha, vyloženě zakázány bývají ponožky, jelikož na schodech kloužou), jinde se o studentské obuvi mlčí.
Co škola, to odlišný přístup a názor
V osm hodin ráno zbývá na pražském Gymnáziu Thomase Manna do začátku vyučování ještě čtvrthodina. Podzimním ránem se do lavic trousí studenti. Někteří mají tenisky, jiní kožené boty. To, zda se studenti přezuli, tu nikdo nekontroluje.
„Vyrůstala jsem ve Francii a tam by nikoho nenapadlo někomu přikazovat, aby se vyzul z bot,“ říká ředitelka školy Zuzana Svobodová. „Když jsem nastoupila na místo ředitelky, vládly tu v této otázce dost zmatky.
V případě špatného počasí se studenti teoreticky přezouvat měli, ale prakticky to hlídala a vyžadovala jen část učitelského sboru. To pak ale vedlo k neshodám mezi kolegy.
Navíc náš areál je tvořen čtyřmi budovami, takže pak některé děti přebíhaly mezi nimi v bačkorách nebo dokonce ponožkách. A tak jsme se rozhodli, že zkusíme dát zodpovědnost studentům.“
Dnes na Gymnáziu Thomase Manna platí, že si studenti v případě špatného počasí musejí očistit obuv na rohožkách, a podle Zuzany Svobodové není znát, že by se nepořádek ve škole výrazně zvýšil. Někteří studenti si v zimě nosí do školy třeba tenisky, aby neseděli celý den v teplých botách.
Stejně se zařídili i na Gymnáziu Evolution na Jižním Městě, jak vysvětluje ředitelka Růžena Preissová: „Ve vstupních prostorách máme dlouhé samočisticí koberce, které špínu zachytí. Ve třídách máme také koberce, které se každý den luxují. Myslím, že právě díky tomu, že studentům v tomto ohledu nic nenařizujeme, chovají se rozumně.
V zimě se tím pádem přezouvá velká většina školy.“
Ve většině škol (zejména základních) je ale přezouvání stále povinné. Někde platí bez výjimky pro všechny, jinde pouze pro děti. „Naši žáci se přezouvají. V každé třídě máme koberec, který je využíván jak při práci v hodině, tak k odpočinku o přestávkách.
V případě nepřezouvání se by bylo velmi obtížné zajistit nějaký hygienický standard,“ říká učitelka Jana z Prahy.
A její jmenovkyně z Chrudimi souhlasí: „My se všichni zouváme u vstupu do školy – děti, učitelé i návštěvy – a pak po celé škole chodíme v přezuvkách nebo bosi, protože máme na většině prostor koberce, na kterých sedíme a pracujeme.“
Příznivci přezouvání své argumenty opírají buď o hygienické hledisko (nerozšlape se bláto po budově), nebo o hledisko zdravotní (kdo tráví celý den v uzavřené obuvi, ten je víc ohrožen plísněmi a zápachem).
Odpůrci pak namítají, že přezuvky bývají nevzhledné a jejich užívání je spíš kulturní než hygienická záležitost. O svůj názor se podělila i učitelka Eva z Moravskoslezského kraje: „Když prší či sněží, jsou přezuvky jediná možnost, protože jinak by to nebyla škola, ale bahniště.
V zimě mi to přijde rozumné i proto, že strávit osm hodin denně v zimní obuvi ve vytopené místnosti je nejrychlejší cestou k nepříjemné plísni. Přezouvat by se měli ovšem i kantoři, za sucha či v letní obuvi do toho žactvo nenutím (a vzdoruji tak mírně školnímu řádu).
Přezuvky ovšem nemusí být jen nevzhledné papučky, klidně to můžou být tenisky, polobotky, kolegyně mnohdy nosí lodičky či balerínky.“
Bačkory, bačkůrky. Kde se vůbec vzaly?
Kde se vůbec český obyčej přezouvání vzal? Máme pocit, že se přezouváme „odjakživa“. Jenže ještě před sto lety nebylo samozřejmostí ani to, že každé dítě vlastnilo boty.
Podle Jana Šimka z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze je třeba si představit, jak vůbec vypadala česká města i venkov například v časech první republiky.
„Na venkově často nebyly silnice, a i ve městech bývala zpevněná například náměstí nebo hlavní ulice, ale čím dál na periferii se šlo, tím dlažby ubývalo. Navíc poměrně dlouho děti boty většinu roku ani nenosily,“ vysvětluje.
„V zimě, když se děti ve svých jediných botách brodily sněhem nebo blátem, dorazily do školy úplně mokré. Proto začaly sílit hlasy, že by měly mít boty aspoň dvoje, z čehož jedny budou přezůvky do školy.“
V prvních desetiletích 20. století sice byly první snahy o zavedení povinného přezouvání ve školách, v cestě tomuto opatření však často stála bídná finanční situace rodin.
Proto Červený kříž a další dobročinné organizace pořádaly na obutí školáků sbírky. Mezi lidmi se také šířily střihy na bačkory různých velikostí.
K jejich výrobě se měl využívat například materiál z obnošených kabátů nebo podobné teplé a trvanlivé tkaniny.
Podle Hany Kolínské, vedoucí oddělení a služeb veřejnosti z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, se přístup k přezouvání v první polovině 20. století lišil škola od školy. „První reklama na školní přezůvky se v časopisu Zlín, který vydávaly Baťovy závody, objevila v září 1938.
O dva měsíce později pak vyšel článek, který s odvoláním na německý časopis Die Schuh-Post zdůrazňuje zdravotní rizika celodenního pobývání v mokré zimní nebo těsné letní obuvi, a doporučuje, aby se přezouvání ve školách a na pracovišti ustanovilo jako povinné,“ vysvětluje Kolínská.
„Ve 40. letech, v období válečném a poválečném, byl obecně velký nedostatek jakýchkoliv materiálů, takže ve školách ani nebyla povinnost se přezouvat. Postupem času, od 50. let dál, už se ale boty stávaly dostupnějšími.
Rodiny si už bez větších problémů mohly dovolit jak cvičky na tělocvik, tak i přezůvky, a ty se tak staly povinnou součástí školní docházky,“ uzavírá Jan Šimek z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A.
Komenského v Praze.
V Rusku se přezouvají všichni, v Itálii nebo v USA by to nikoho nenapadlo
„V Rusku se přezouvá každý a všude,“ říká Barbora Vorotynceva, jejíž sedmiletý syn Andrej navštěvuje základní školu v Moskvě.
„Rusové si neustále myjí ruce, všude jsou návleky. Děti na základních školách tedy nenosí bačkůrky jako v Česku, většinou mají páskové kožené sandály. Středních škol tu moc nemáme, po jedenáctileté základní škole se chodí rovnou na univerzitu.
Tam už přezouvání není povinné, ale zejména studentky se přezouvají.“
Přezouvání je povinné také ve skandinávských zemích, respektive – musejí se sundat boty, ve kterých dítě do školy přišlo. „Je to na rodičích. Někdo přinese pantofle či crocsy, jiné děti chodí v ponožkách celý den. Zout se musejí, ale dál to už nikdo neřeší,“ vysvětluje Marcela Kvello, která s dětmi žije ve středním Norsku.
Úplně odlišný přístup pak vládne v Itálii, a to i v té severní, kde leckdy leží sníh od listopadu do dubna. Jak podotýká Marta Kučíková, která v Dolomitech vychovává tři děti, například návštěvy se nezouvají nikdy, a domácí si sandály berou hlavně v zimě.
„Ital se v podstatě pohybuje jen z auta do domu a zpět, takže má boty stále čisté. To platí i o dětech ve školách či školkách – z autobusu či auta do školy. Ani ve školce jsem neviděla děti se přezouvat.
I v zimě mívají tady u nás na severu tenisky, protože na procházku nechodí a ven na hřiště jdou jen v hezkém počasí. Tenisky se sundávají jen do postýlek po obědě.“
Podobně se děti nepřezouvají ani ve Velké Británii, Francii nebo v USA. „Tomáš má do školy černé polobotky jako součást uniformy. I když tu hodně prší, nepořádek ve škole nebývá.
Ale na naši malou školu jsou tam čtyři uklízečky, možná je to tím,“ zamýšlí se Ester Stiborová, která s osmiletým synem žije v jižní Anglii. A Eliška Maben, maminka dvou pařížských školáků, dodává: „U nás se děti zouvají jen v jeslích, a to do ponožek.
Už od školky jsou pořád v botách, ve kterých přijdou, takže když prší, čeká je bohužel celý den v holinách.“
Na dobrovolnosti dětí a jejich rodičů pak ponechávají přezouvání v Kanadě, kde svou dceru vychovává Alexandra Alvarová. „Přezouvá se, kdo chce, každý tak, jak je mu to příjemné. Nikdo to nekontroluje. Moje dcera se třeba přezouvá v období deště a velké zimy, to si s sebou do školy bere crocsy. A ačkoliv tu šest měsíců v roce prší, tak jsem ve škole žádný nepořádek nezaznamenala.“
Článek vyšel v Akademii Lidových novin.
Školní retro: 15 věcí, které jste nejspíše do školy nosili taky
Stačí chvilku hledat na internetu a dost možná najdete model tašky, který jste do školy nosili zrovna vy. Modelů na výběr nebylo mnoho, a tak se jeden typ včetně barvy klidně opakoval ve třídě několikrát.
Kožené aktovky, jaké nosili do školy naši dědové a babičky, vystřídala v 70. a 80. letech minulého století koženka. Díky tomu nebyly zase tak těžké, dokonce se objevovaly i obrázky. A barvy, ačkoli dnešní zářivé a dobře viditelné to vážně nebyly.
Tak jako tak jsme se my z nižšího stupně často těšili na to, až nám rodiče na druhém stupni nebo alespoň na střední škole dovolí pořídit si tašku přes jedno rameno, ideálně černou. Jiná stejně ke koupi nebyla. Ti oraženější nakonec do školy nosili jen plátěná žebradla, často šlo o obaly od plynových masek.
Stojánek na knížku se měl, alespoň pokud si pamatuju, používat hlavně v hodinách společného čtení, ale bohužel nikdy pořádně nedržel tak, jak měl. Jeho poněkud nestabilní konstrukce hodinu spíše rušila, v podání některých žáků dokonce schválně.
Ale nebyla to jediná součást povinné výbavy, patřily sem také desky na různá písmenka a čísla, obstarožní sešity a také třeba obyčejné tužky, pamatujete na tyhle s násobilkou? Na některých školách je coby tahák zakazovali.
Jinou nedílnou součástí našeho dětství byly zvláštní propisovací tužky zvané číny. Na ně jsme směli přejít, když už jsme bezpečně uměli psát perem. Koncept to byl asi úspěšný, prodávají se dodnes. Nicméně do školy asi moc vhodné nebyly, alespoň já ji každou chvíli rozskřípala, a ta hrůza, když jsem měla doma přiznat, že potřebuju další.
Vodovky jsou trochu retro samy o sobě, protože se mimo jiné dají koupit úplně ty samé, jaké jsme na hodinách výtvarné výchovy používali my. Většina z nás měla klasické hranaté, ti, jejichž rodiče se uměli více odvázat, ukrývali v košíku na výtvarku kulaté.
Nedílnou součástí hodin výtvarné výchovy byla lepidla. A kdo tvrdí, že nikdy neochutnal bílou lepicí pastu nebo klovatinu, případně obojí, tajně je ochutnává dodnes.
A klovatinu pamatujete?
Zatímco bílou lepicí pastou jsme především lepili různé více či méně složité koláže, klovatina, to už bylo výtvarné umění samo o sobě.
Klovatinou se nejen lepily věci k sobě – oblíbeným zadáním byl třeba hrozen vína ze skořápek vlašských ořechů nalepený na dřevěné destičce – ale navíc se používala k různým obskurním výtvarným technikám.
Matně si pamatuju, že jsme s klovatinou nejen lepili, ale i malovali, nechávali ji po natření na plochu poprskat a tak podobně. Každopádně, bílá lepicí pasta chutnala lépe.
Nevím jak u vás, ale u nás na malém městě byly mezi penály počátkem 80. let minulého století dva hity, po kterých toužil když ne úplně každý, tak každá holka. Jedním z nich byl penál na magnet, druhým pak penál vícepatrový. Penál na magnet byl vlastně dost nepraktický, protože byl malý, navíc byl krom magnetu celý plastový, ale co na tom. Vždyť byl seshora takový měkoučký a ten roztomilý obrázek!
Kdo neměl ani jeden z těchto hitů, mohl se utěšovat alespoň tím, že mu rodiče v papírnictví pořídili voňavou gumu, která měla jedinou vadu, nedalo se s ní skoro nic vygumovat.
Pantofle jako mučicí nástroj
Jakmile jsme trochu odrostli povinnému nošení uzavřených bačkor na klínku, všichni jsme přešli na pantofle. A tyhle z plastu s červenobílými páskami byly největším hitem – včetně bolesti, když člověku vyjela noha a pěkně z výšky došlápl chodidlem na hranu. Ty největší frajerky je nosily jako boty na ven.
Kromě přezůvek se řešilo i oblečeni na tělocvik – někde se pravidla postupně rozvolňovala, ale bylo nemálo škol, kde až do roku 1990 trvali na svém: bílé tričko, holky modré trenýrky, kluci červené a jarmilky.
První třída, to bylo hlavně čtení, přičemž slabikář jsme měli vždycky všichni úplně stejný, jen jednou za pár let přišlo nové vydání. V první polovině 80. let se používal tenhle. Nechyběla v něm legendární máma, která do zblbnutí mlela maso, zatímco Ola ho solila. Dneska už je větší výběr a každá škola si může zvolit slabikář a vůbec metodu čtení, kterou předestře svým žákům.
Minimálně jednou během školního roku došlo na branné cvičení – v těch dávných časech se k tomu využívaly třeba pracovní soboty. Tehdy znělo zadání jasně, přijďte do školy s chlebníkem.
Na určeném místě jsme z něj vytáhli svačinu (v legendárním papírovém ubrousku, z něhož nešla vymotat) a pozor, také nějakou láhev s pitím! Což byla věc celkem nevídaná a běžně děti do školy pití od rodičů nedostávaly. Kdo nechtěl hnusný čaj ve školní jídelně, měl smůlu, dokud zase nedorazil domů. Na místě D jsme pak navlékli IPCHO a plynovou masku, cvičně si zaházeli granátem a podobně.
Batůžky na záda se, nevím proč, moc nenosily, jakkoli by byly mnohem praktičtější. A zjevně existovaly, ale měl je jen někdo a braly se pouze na delší výlety. Na ergonomii a nepromokavost se tehdy nehrálo.
Už někdy v první, nejvýše druhé třídě do vyučování přibyla povinná četba, kterou jsme ty první roky četli hromadně nahlas, ačkoli někteří z nás sotva slabikovali. Konkrétně v naší škole jsme začínali Odvážnou školačkou, pochybnou klasikou ruské provenience.
Maruška s obří mašlí ve vlasech se trápila se spolužákem Serjožou i třídní soudružkou učitelkou Annou Ivanovnou, ale nakonec všechno dobře dopadlo. K mání byly i encyklopedie, ať už doma nebo v knihovně. Jen byly hodně poplatné době.
Výběr oblečení i doplňků i oblečení byl stejně mizerný, jako výběr čehokoliv jiného. A tak například takové plastové berušky do vlasů mělo i několik holčiček, které zrovna mířily do první třídy.
Hračky jsme do školy samozřejmě nosit nesměli a vlastně by to nikoho ani nenapadlo. Snad s výjimkou malých kousků, jako byla třeba tahle plastová asi čtyři pět centimetrů velká televize, která vevnitř mechanicky ukazovala několik obrázků s pohádek či s nějakými památkami.
Památníky, sešit a něco na zub!
Nosit se naopak směly památníky, které v 99 procentech případů vlastnily holky a nechávaly spolužáky a spolužačky, aby jim tam napsali a nakreslili něco na památku. Zatímco holky většinou nějaký ten kýč vypotily, za kluky se toho občas ujaly jejich matky. A nezapomeňte, můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Památník to nemá rád!
Ve škole nesměly chybět sešity, to platí i dnes. Ale zatímco do roku 1990 jsme měli všichni stejné sešity, dneska je výběr velký, ale samozřejmě, za postavičky z filmů na obálce se připlácí. Cestou ze školy jsme utráceli kapesné za různé pochoutky, ať už to byl sojový suk, nebo třeba populární vitacit, který jsme lízali rovnou ze sáčku nebo z dlaně.
Klasikou byly i žvýkačky Pedro, které se dají, jen v inovovaném obale, koupit i dneska. K mání byly i arašídové křupky, které drobily a mastily stejně jako dneska i rýžové burizony, které byly úplně bez chuti, ale své fanoušky si taky našly.