< zpět na výpis článků
Světem sportovních sociálních sítí nyní hýbe zveřejnění studie pražského kardiocentra IKEM.
Studii znám, je svým způsobem unikátní a poskytuje velmi cenná data.
Bohužel si myslím, že tak jak byly výsledky komunikovány, a jaká se kolem celé věci strhla lavina reakcí a jakým způsobem to převzali novináři a média nebylo zrovna šťastné.
Po přečtení pouhých titulků a bez hlubší znalosti věci si lze udělat závěr, že sportovat je nebezpečné a nezdravé – a nebo šmahem odsoudit lékaře. Zkusíme se na to trochu podívat.
Práce lékařů IKEM si nesmírně vážím i proto, že jsem měla možnost tu několik let v kardiocentru pracovat a získat spoustu profesních zkušeností. V IKEM se dělá špičková medicína, špičková kardiologie, a musím říct, že přístup k pacientům je zde naprosto skvělý. Děkuju všem těm, které znám a jsou mými kamarády a kolegy.
Studie MarathonLab
Na jaře loňského roku lékaři pražského kardiocentra IKEM designovali observační studii ve spolupráci s RunCzech běžeckou ligou. V kostce se jednalo o to, že oslovili amatérské běžce, kteří plánovali běžet pražský maratón 3.5.2019 a testovali vliv zátěže na jejich organismus.
Celkem bylo ve studii 97 běžců, včetně těch, kteří běželi maratonskou trať poprvé v životě. Den před závodem jim byl proveden krevní odběr a lékařské vyšetření včetně EKG a echokardiografie (ultrazvuk srdce), totéž bylo provedeno po dokončení závodu a poté další den (24 hodin po závodě).
Lékaři měli přístup k záznamům ze sporttesteru a každý ze studie vyplnil vstupní dotazník. Mimo jiné se zjišťovalo, jaký objem přípravy daný běžec před závodem absolvoval.
Motivací pro tento projekt bylo několik případů tzv. multiorgánového selhání, které v lepším případě skončily transplantací jater, v horším případě fatálně. Cílem bylo zkusit vytipovat rizikové faktory pro podobné situace a snažit se jim předejít.
Nemám přístup k detailním datům ze studie, ale znám několik běžců, kteří se studie účastnili (a přístup k jejich výsledkům) a byla jsem pozvána na přednášku, kde se první výsledky prezentovaly. Proto berte mé vyjádření jako vyjádření poučeného laika, nikoli jako investigátora studie 🙂
Celá interpretace výsledků se odehrála na základě tohoto shrnutí:
A závěr lékařů IKEM, který je publikovaný na jejich oficiálních stránkách je ten, že amatérští běžci mohou riskovat své zdraví.
Přímý odkaz najdete zde.
Toho se zdatně chopila média a bulvár. Ve finále jsme se mohli přečíst titulky, že 70% běžců si poškodilo srdce – což by od běhání odradilo asi i ostřílené borce.
Jenže od správné interpretace k dezinterpretaci a bulvárnímu vyznění je jen krůček. Zkusme si to rozebrat.
Testovaní běžci a jejich výběr
Do studie bylo vybráno celkem 97 běžců (na pražském maratonu ale startuje cca 10.000 lidí).
Do jaké míry byl vzorek průřezový a reprezentativní můžeme spekulovat. Každopádně jedno z inkluzních kritérií pro výběr „studijního materiálu“ byl předpokládaný čas 3.30 a horší.
Samozřejmě, že v celkovém objemu startujících je takových běžců většina, protože největší masa (medián) běžců na pražském maratonu dobíhá někde okolo 4.00-4.15 (muži) a 4.30 (ženy).
Proto ti, kteří jsou na levé straně Gaussovské křivky ze studie automaticky vypadávají.
Další věc je, že do studie se budou určitě spíše hlásit ti, kteří cítí, že mají problém a chtějí se „zadarmo“ ujistit, že jsou v pohodě. Ten, kdo v pohodě je, nebude mít takovou motivaci čekat po závodě dvě hodiny na krevní odběr a na echokardiografii a půjde místo toho oslavit medaili do hospody.
Díky kriteriím výběru jsou tedy vyloučeni profesionálové a výkonnostní běžci, tedy ti, kteří se přípravě věnují dlouhodobě a systematicky, jsou schopni pracovat s výkonem, zátěží a mají se závodem zkušenosti.
Ve skupině zahrnuté do studie se tedy častěji jedná o nadšené amatéry, zkrátka o čistokrevné hobíky a age-groups sportovce. Tato skupina běžců často netrénuje systematicky, trénuje nevhodně, trénuje všelijak. Patří sem takoví, kteří si to jdou jen tak „zkusit“, i ti, kteří běží podobný závod poprvé.
Stejně tak není málo běžců, kteří běhají spíše nahodile, v lednu se rozhodnou, že poběží maraton a v květnu se postaví na start (sama jsem k nim kdysi patřila). Možná, že tam byl i někdo takový, kdo se vsadil v hospodě že to dá a sázka proběhla týden před závodem. Proto bych informaci, že se vybraní běžci na závod připravovali, brala s rezervou.
Co kdo považujeme za rozumnou přípravu se bude pravděpodobně dost lišit.
Důkazem budiž to, že nikdo z vybrané skupiny (s výjimkou jednoho mého kamaráda, který běžel pod 3.30 a jako cílový čas napsal 3.35 aby ho vybrali:) neběžel vyrovnaný nebo negativní split a těch, kteří neměli velký „odkap“ bylo jen málo ( a jejich výsledky byly lepší). To svědčí o nedostatku zkušeností s tréninkem i tratí.
- Závěr:
- Inkluzní kriteria jsou zcela jistě důvodem chybné interpretace výsledků.
- Ve studii vůbec nebylo řešeno, jaký výkon vzhledem ke své kondici testovaní běžci podali, na jakém běželi například IF (intenzity factor), tak abychom mohli získané údaje vůbec zasadit do nějakého kontextu.
Dlužno ale podotknout, že vybrat takovouto skupinu běžců bylo záměrem. Cílem studie bylo posoudit riziko poškození organismu u těch, kteří nejsou dostatečně připraveni.
Bohužel tím pádem ale chybí to důležité a to je srovnání. Srovnat výsledky profesionálů, výkonnostních běžců, hobíků i maratonských „paniců“ by mohlo přinést zajímavější data.
Rizikové faktory onemocnění srdce a cév a další onemocnění
V závěru studie je uvedeno, že běžci nejsou obecně zdravější než běžná populace. Mají víceméně stejnou rodinnou zátěž (to je samozřejmě logické), vyskytuje se u nich astma, vysoký krevní tlak a porucha metabolismu tuků. Co si pamatuji z prezentace, bylo tam i slušné procento běžců s nadváhou.
Doplňuji ještě, že se ve skupině vyskytly dva běžci, u kterých byla diagnostikována vážná srdeční vada a jejich nálezy kardiocentrum dále řeší. To se ale v běžné populaci děje – a tento fakt je dán právě výběrem běžců.
Do studie šli ti, kteří představují běžnou populaci. RunCzech liga je pro každého, jde o velké městské běhy pro širokou veřejnost. Pokud by podobná studie byla dělána na závodech, kam chodí jen výkonnostní běžci a ti, co už něco umí, dopadla by úplně jinak. Nechci tím pražský maraton nijak shazovat, ale pravda je, že v limitu 7 hodin se to dá svižnou chůzí i ujít!
A poznámka pod čarou ohledně vysokého krevního tlaku. Pokud bychom brali v potaz fakt, že v běžné populaci je hypertenze velmi častá (nad 45 let ji má 50%mužů), dejme tomu.
Na jiném místě ale IKEM uvádí, že 90% běžců se s ničím neléčilo.
Znamená to, že skutečně nově diagnostikovali cca 45 běžců jako hypertoniky? Nebo šlo o jednorázově změřenou hodnotu, kde může mít vliv i předzávodní stres?
Stejně tak nadváha – hodnocení bylo děláno pouze přes BMI, což nebude u běžců příliš přesné. Trénující a sportující populace může mít relativně vyšší BMI z důvodu vyššího procenta aktivní tělesné hmoty, nikoli pro vyšší množství tuku.
Závěr:
To, že vybraní běžci na tom byli, co se týče rizik téměř stejně jako běžná populace mě nijak nepřekvapuje. Vybraná skupina testovaných sportovců totiž reprezentativním vzorkem populace podle mého názoru je.
Nijak to ovšem neznamená, že tato rizika a onemocnění běžci mají proto, že sportují – a to bohužel leckde v médiích a diskuzích díky chybné interpretaci zaznělo!!
Naopak, spousta lidí začíná sportovat, aby si prodloužili aktivní život, zlepšili kondici a tato rizika eliminovali – a to je přece skvělé.
To co je ale mnohem podstatnější je jiná otázka: jak na tom budou tito běžci za 10-20 let? Budou díky tomu, že sportují, mít stejné riziko jako jejich nesportující vrstevníci?
Moje odpověď je, že ne. Pokud u běhu toho vydrží, budou na tom výrazně lépe.
Srdeční enzymy
70% běžců má poškozené srdce – to bylo panečku sousto pro bulvár!! Takže zahodit kecky, sednout si radši do hospody, protože na maratonu číhá zubatá s kosou a už to sviští!!
Zkusme to prosím jinak. Srdeční enzymy (bylo diagnostikováno několik druhů troponinů aby byly hodnoty přesné) jsou nepřímým indikátorem poškození srdečního svalu. Nacházíme je zvýšené například u infarktu myokardu, plicní embolie, srdečního selhání a podobně.
Často se ale jedná o tzv. nespecifický nález.
Zvýšení enzymů při extrémní vytrvalostní zátěži je mnohokrát popsáno, ale co vím, tak se nikdy neodebíral takto velký vzorek dat a nehodnotil se kvantitativní vzestup vzhledem ke kvalitě absolovaného výkonu. To je zcla unikátní a dá se s tím určitě velmi dobře analyticky pracovat, nicméně to neznamená, že by to pro běžce nutně znamenalo nějaký problém.
Vyšší enzymy byly nalezeny u těch, kteří tzv. „přepálili tempo“, a já osobně bych to dávala do souvislosti s větší dobou zátěže ve smíšené zóně blížící se ANP a právě vyšším IF, než by měl být. Vzestupy kardiospecifických enzymů byly u těch, kteří závod prostě „nezvládli“ až tisícinásobné, což už úplně normální není.
Za normálních okolností hodnoty zase klesnou (což se stalo i u testovaných sportovců) a laboratoř se zase upraví.
Přirovnala bych to k tomu, že pokud půjdete do hospody, dáte si deset piv a druhý den si necháte udělat laboratorní odběr na jaterní testy, asi to také žádná velká hitparáda nebude.
Neznamená to, že máte cirhózu jater a umíráte. Stejně tak, když běžíte maraton, tak nemáte ani infarkt.
Vsadila bych se, že pokud by i někdo z „výkoňáků“ či profesionálů nerozeběhl dobře a počíhali bychom si na něj v cíli se stříkačkou, strhne laboratoř stejně jako Dorota Máchalová strhla v pekle váhu.
Závěr:
Skutečné poškození srdce ve smyslu infarktu či srdečního selhání nikdo z testovaných neměl. To neznamená, že maraton je vždy a pro každého za každých okolností bezpečný. Je třeba znát svůj zdravotní stav, nestavět se na start netrénovaný, nemocný, nepřipravený.
….Já osobně jsem typický „nepřepalovač“, takže na trase zbývá čas rozdávát úsměvy a polibky 🙂 nicméně kdysi jsem si také nechala udělat po závodě laboratorní rozbor – srdeční enzymy jsem měla zvýšené a dokonce jsem měla i docela významné změny na EKG.
Selhání ledvin
Stejně jako u troponinů – nejedná se o skutečné selhání ledvin, ale o zhoršení laboratorních výsledků v důsledku dehydratace.
Každému normálně myslícímu sportovci je jasné, že pokud bude pít málo, zhoršuje se tím jeho výkon a že je třeba tekutiny přiměřeně doplňovat.
Většinou to funguje tak, že to, co neupiju cestou, dopiju v cíli a všechno se normálně upraví. To, že občas mám po závodě růžové čůránky se taky občas stane, je to dané rozpadem krvinek v plosce nohy či drobnými rupturami ve svalech.
Zdravé tělo se s tím rovněž vypořádá, jako prevence vcelku fungují normální kompresky.
Pokud by se tento stav vystupňoval do extrému, selhání ledvin z tzv. prerenálních příčin samozřejmě hrozí, proto je důležitá prevence.
To co se hodně zdůrazňovalo na přednášce, bylo riziko tzv. heat shocku, tj. orgánového selhání z přehřátí u závodů v extrémních klimatických podmínkách. Riziko stoupá s délkou trati a tady je jistě zapotřebí osvěta a zajištění závodu.
Závěr:
Žádný z testovaných neskončil na dialýze, jak to možná mohlo na první pohled vypadat. To co je uváděno jako poškození ledvin je ve skutečnosti tzv. prerenální selhání v důsledku dehydratace.
Do určité míry se jedná o normální záležitost, míra zhoršení tzv. „renálních parametrů“ je přímo úměrná tomu, kolik při závodu ztratí běžec tekutin.
Doplňovat tekutiny při i po závodě je nutnost a je třeba volit pokud možno izotonické roztoky.
Za hrubou chybu například považuji podávání kofeinových nápojů a stimulantů na občerstvovacích stanicích (Redbull), čehož jsme občas svědky (nikoli tedy na RunCzech závodech). Já osobně to považuji za extrémně rizikové a mělo by se to zakázat!!
….. Rozhodně je menší riziko si po dostatečném doplnění nealkoholických tekutin dát ještě jedno pivko od cesty a zapít pěkný osobáček, než na občerstvovačkách chlemtat Colu či Redbull.
Závěrem:
- Studie je zcela unikátní a posbírala obrovskou spoustu cenných informací. Je skvělé, že tým lékařů IKEM do toho šel a celé to zorganizoval – nebyla to určitě žádná sranda. Celé to má neskutečný potenciál – a může to mít ohromný pozitivní vliv nejen na běžeckou komunitu, ale i na nesportující veřejnost a prevenci srdečně cévních onemocnění. Vždyť i tím, že profesor Pirk, ikona české kardiochirurgie sám sportuje, běhá, účastní se RunCzech ligy a má na svém kontě nespočet maratonů je neskutečně inspirativní. V tomto kontextu považuji interpretaci výsledků studie za obrovské „PR“ selhání.
- Riziko není běhat, běhat maraton, nebo obecně sportovat. Riziko je nesportovat. Ten, kdo se aktivně nehýbe, má stejné riziko srdečně cévních onemocnění jako kuřák. Sport je (spolu s kvalitní stravou) jediná efektivní prevence ke zdravému srdci. Je to to, co můžete udělat každý den tak aby váš život byl aktivní, byli jste ve skvělé kondici za deset, dvacet, třicet let. Lékaři vám dají léky. IKEM vyřeší průšvih. Ale každodenní prevence je na vás.
Ten zmiňovaný kamarád, který běžel vyrovnaný split je kluk 60+. Záměrně píšu kluk, protože pán se na podobné typy lidí fakt nehodí. Před pár lety měl dvacet kilo nadváhy a obrovský stres v zaměstnání. Co se týče kardiovaskulárního rizika na tom tedy moc dobře nebyl. Lékaři by to řešili až v okamžiku, kdy by měl našitých pět bypassů a defibrilátor.
Léky na srdce, na cholesterol, na „ředění krve“. Trochu pozdě na prevenci ne?? On ale všechno změnil. Pustil práci, která ho nebavila, hodil se do pohody, změnil stravu a začal běhat. Postupně si vybudoval skvělou kondici, trénuje systematicky, ale nikoli „přes čáru“, žádné léky nepotřebuje, má dvacet kilo dole a vypadá o 20 let mladší.
Pravidelně vyhrává age-groups a užívá si cestování po evropských městech za velkými maratony.
Ve studii se nemluví o těch, kteří tím, že začali běhat své riziko snížili. Ve studii nejsou příběhy jednotlivých běžců. studie neukáže, že změna životního stylu otáčí kormidlo vaší životní prognózy.
- Netvrdím, že maraton je bezpečný pro všechny. Každý, kdo se postaví na start by měl o svém těle něco vědět – právě proto, že sportuje. Maraton by neměl být survival pro nepřipravené rádoby-běžce. Pokud se někdo rozhodně ho absolvovat, měl by znát svůj zdravotní stav, vědět o rizicích a adekvátně s nimi zacházet. Se sportovci pracuji a souhlasím, že například neléčený vysoký tlak je dost častý a může to být obrovský průšvih. Na start se nemá postavit nikdo s tím, že si to jde jen tak zkusit. Nikdo, kdo se týden předtím vsadí v hospodě, že to dá.
……RunCzech má sice všechny závody perfektně zajištěné, ale i tak – lepší je se se sanitkou fotit, než s ní odjet …
- Podle počtu těch, co závod dokončují, souhlasím i s názorem, že propustnost závodu je příliš velká a k podobným excesům svádí. Pokud by limit na maraton bylo řekněme 5.30, spousta problémů by se eliminovala sama.
- Maraton je těžký, závod sám o sobě není úplně zdravý, ale za to je krásný. A skutečně JE pro všechny. Není jen pro elitní sportovce a to je dobře. Maraton je výzva a v tom je jeho obrovský potenciál. K výzvě je totiž třeba přistupovat s pokorou. Maraton je cesta. Vyžaduje systematickou přípravu, zodpovědnost, pravidelnost. Pak ho zvládne opravdu každý hobík. Z dlouhodobého hlediska je to nejlepší na maratonu právě ta nutnost systematické přípravy.
Finale grande
Abych to uzavřela : nebojte se běhat, ale buďte rozumní. Klidně se vsaďte i v hospodě, že maraton dáte, ale vsaďte se nejmíň rok dopředu (pokud s během začínáte od nuly tak radši dva) a zodpovědně se na to připravte. Nechte si udělat „technickou“ na srdce, ujistěte se, že jste zdraví, kvalitně jezte, dostatečně odpočívejte a poskládejte si správně trénink.
Zkuste nejdřív desítku, pak půlmaraton a uvidíte. Ono to půjde. Třeba zůstanete na poloviční distanci a možná se začnete každý rok v květnu scházet na Staromáku s podobnými týpky, abyste si užili oslavu, setkání, běžecký svátek.
A dá-li běžecký bůh, půjde to tak ještě dlouhé roky až vaši vrstevníci budou jen sypat ptáčkům a chodit si vystát frontu na léky. RunCzech nám k tomu dopomáhej, díky !!
Pokud mi chcete něco hezkého napsat, cesta na fejsáč zpátky je tudy:)
Český běh už ovládl. Teď Carlo Capalbo rozjíždí běžeckou Ligu mistrů
Rozběhal Čechy, naučil je milovat závody a dokázal, že z běhání může být slušný byznys. Do jeho série závodů RunCzech se jen letos v Česku zapojí na 90 tisíc lidí. A teď jde Carlo Capalbo dál.
Inicioval vznik běžecké „Ligy mistrů“, která propojí půlmaratony v pěti evropských zemích. Do unikátního projektu SuperHalfs Series se kromě Prahy zařadí i závody v Lisabonu, Kodani, Cardiffu a Valencii. Cílem je vytvořit nový zážitkový produkt, který osloví amatérské běžce nejen z celé Evropy.
„Sledujeme, jak jsou půlmaratony extrémně populární, a viděli jsme v tom příležitost vytvořit něco nového,“ řekl Carlo Capalbo při slavnostním představení série na Evropské konferenci běžeckého byznysu v Praze. Na té se přitom o propojení běhu a zážitků mluvilo jako o jednom z hlavních trendů v tomto oboru.
„Lidé chtějí běhat a mají rádi aktivní dovolené.
Půlmaratony jsou zároveň v Evropě vůbec nejoblíbenější vzdáleností a mají na trhu největší potenciál,“ vysvětlil Sašo Belovski, business development director z Prague International Marathonu (společnosti, pod niž patří značka RunCzech), motivy, jež vedly ke vzniku nového seriálu. Ten zatím nemá v amatérském běhání obdoby. Dosud fungují slavné závody v jednotlivých zemích samostatně a nejsou nijak propojené.
Nápad na vznik běžecké Ligy mistrů zrál v hlavách Carla Capalba a lidí v jeho týmu už delší dobu, ve světě běhu je totiž kromě samotného růstu zájmu o závody mezi amatéry vidět i to, že popularita cestování za závody do jiných zemí nikdy nebyla vyšší, a navíc dál roste. Ukázalo se to například v průzkumu State of Running od RunRepeat a IAAF. Víc než třetina závodníků přijíždí na půlmaratony zapojené do SuperHalfs ze zahraničí.
„Při hledání dalších měst zapojených do SuperHalfs jsme nedělali žádné výběrové řízení, vzniklo to přirozeně. Dali jsme se do řeči s organizátory půlmaratonů, které patří k nejkvalitnějším v Evropě a jsou mezi lidmi populární. Výsledkem je série závodů v pěti městech, která začne příští rok v březnu v Lisabonu a která má spojit komunitu lidí, kteří chtějí běhat a cestovat,“ říká Belovski.
Běžci, kteří se do série zapojí, můžou sbírat razítka do virtuálního pasu a každý, kdo uběhne všech pět závodů během 36 měsíců, se dostane do Síně slávy, získá speciální medaili SuperRunner a čekají ho i další benefity. „Budou mít garantované startovní místo, fast track nebo speciální koridor na startu,“ popsal některé z výhod Capalbo s tím, že přidají ještě další.
Na druhou stranu to pro pořadatele znamená jednoduše nový marketingový produkt, který by mohl přilákat nové běžce a který má podporovat turismus. S každým běžcem navíc většinou na závody cestuje nejméně jeden člověk jako doprovod.
Půlmaraton ve Valencii
SuperHalfs s.r.o. bude mít sídlo v Praze, a jak říká Belovski, bude to nový vývozní artikl. Do budoucna je možné, že se k pětici půlmaratonů přidá třeba ještě jedno nebo dvě další města, prý se uvidí, až se projekt rozjede.
„Samozřejmě se nabízí i myšlenka to rozšířit ještě víc i na další kontinenty, ale to je strategie na delší dobu,“ dodává Belovski z PIM, který měl v roce 2018 obrat 168 milionů (meziročně o 26 milionů víc) a jehož série RunCzech 11 závodů v Česku by se příští rok mohlo podle odhadů zúčastnit přes 100 tisíc lidí.
Nejen v Česku, ale na celém světě zájem o běhání roste a z prakticky nejlevnějšího sportu se stává čím dál větší byznys. Jen účast na maratonech během 10 let globálně vzrostla téměř o 50 procent a dokončilo je podle IAAF skoro 1,3 milionu lidí.
Po maratonu mělo 70 procent běžců poškozené srdce, ukázala studie IKEM. Amatérští závodníci riskují zdraví
Po maratonu mělo 70 procent běžců zapojených do studie pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) poškozené srdce a zhruba čtvrtina ledviny, většinou ale dočasně.
Výsledky testování kolem loňského pražského maratonu podle lékařů ukázaly, že amatérští závodníci často závodí nedostatečně připraveni, neznají svůj zdravotní stav, a mohou si tak přivodit těžké poškození zdraví.
Mezi běžné následky uběhnutí maratonu patří dehydratace, část běžců po doběhnutí zkolabuje, objevují se i nebezpečné syndromy z přehřátí. Může být poškozeno srdce, ledviny nebo játra. Až 80 procent má nějaké trávicí problémy.
„Účinky jsou obvykle přechodné a po nějaké době rekonvalescence ustupují,“ řekla přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM Eva Kieslichová.
Důvodem takových stavů je podle ní neodhadnutí intenzity běhu ze strany sportovce a nedostatečný trénink.
Poškození srdce při maratonu podle lékařů z IKEM signalizují bílkoviny buněk zvané troponiny. Podle autora studie Marka Protuše z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM měli téměř všichni běžci tyto hodnoty po doběhnutí maratonu mimo normální rozmezí a o den později se u většiny vrátily do běžných hodnot.
„Pokud běží rovnoměrně a má pravidelnou tepovou frekvenci, má menší riziko, že dojde ke zvýšení troponinu,“ vysvětlil. Rovnoměrnost tempa se u většiny závodníků ve druhé polovině závodu zhoršuje, často nejen zpomalují, ale také přecházejí do chůze. „Asi deset procent běžců mělo zpomalení tempa až o 40 procent,“ dodal. Jen pomalé tempo nevadí, rizikem je jeho kolísání.
V IKEM testovali loni v květnu před maratonem, bezprostředně po doběhnutí a druhý den 97 běžců. Podle lékařů se tak ukázalo, že i aktivní, byť rekreační sportovci, kteří se na maraton připravovali pravidelným sportem několikrát týdně, jsou vlastně stejně „nemocní“ jako běžná populace.
„Zjistili jsme, že 50 běžců mělo neléčenou hypertenzi, 55 neléčenou poruchu metabolismu tuků a deset lidí abnormální nález při echokardiografickém vyšetření,“ řekl Protuš. Více než čtvrtina měla také v rodině někoho s onemocněním srdce. Riziko si mohou zájemci spočítat i na webu IKEM.
Účastníci studie nebyli proti běžné populaci ani hubenější. „To bylo jedno z překvapení naší studie, že naši běžci nejsou lehčí. Jejich BMI odpovídá běžné populaci,“ řekl Protuš. BMI neboli body mass index vyjadřuje vztah mezi hmotností a výškou. Normální hodnoty jsou mezi 18,5 až 25. Souvislost dosaženého času s hmotností není podle Potuše nijak silná.
„V posledních letech bylo na kliniku přijato několik amatérských běžců v kritickém stavu se syndromem přehřátí, poruchou vědomí, křečemi a závažným poškozením orgánů,“ sdělila přednostka Kieslichová. U dvou mužů, včetně šestnáctiletého, museli lékaři transplantovat játra. Dva ze sedmi takto postižených zemřeli.
Velká část do projektu zapojených lékařů jsou sami běžci včetně přednosty kardiocentra IKEM Jana Pirka. Podle něj tak rozhodně není cílem od běhu odrazovat. „Každý běžec by se měl postavit na startovní čáru jakéhokoliv závodu jenom tehdy, pokud předtím neprodělal žádné akutní onemocnění. A že maraton není pro každého a nikdo by se neměl snažit ho dokončit za každou cenu,“ dodal.
Popularita organizovaných běhů se každoročně zvyšuje. Květnový maraton v Praze běží přes 10 tisíc lidí, další tisíce najednou se vydávají na velké městské půlmaratony. Podle loňského průzkumu běhají asi dvě pětiny Čechů, polovina aspoň jednou týdně.
MARATHONLAB IKEM: AMATÉRŠTÍ BĚŽCI MOHOU RISKOVAT SVÉ ZDRAVÍ
97 amatérských běžců testovali v roce 2019 během pražského maratonu lékaři Institutu klinické a experimentální medicíny. Výsledky ukazují, že na překonávání svých fyzických a psychických limitů nejsou amatérští závodníci často dostatečně připraveni, neznají svůj zdravotní stav, a mohou si tak přivodit těžké poškození zdraví.
Před závodem, těsně po něm a po 24 hodinách po dokončení maratonu si téměř stovka dobrovolníků nechala vyšetřit krev a srdce, odevzdala data ze sporttesterů, a pak už jen čekala na výsledky od lékařů. A ty nedopadly pro mnohé z nich ideálně: „Většina běžců se na maraton připravovala pravidelnou sportovní aktivitou několikrát za týden a 90 % účastníků studie se s ničím neléčilo.
Na první pohled zdravá populace,“ popisuje běžce MUDr.
Marek Protuš, autor projektu MarathonLab a lékař Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM a dodává: „Pak jsme ale zjistili, že 50 běžců mělo neléčenou hypertenzi, 55 běžců neléčenou poruchu metabolismu tuků, 10 lidí abnormální nález při echokardiografickém vyšetření a 27 běžců mělo pozitivní rodinou anamnézu kardiovaskulárního onemocnění.
“ A právě tyto faktory mohou výrazně ovlivnit zdravotní stav každého jednoho běžce. „Po závodě jsme navíc zjistili, že u 70 % běžců byly přítomny nálezy, které se u pacientů hodnotí jako poškození myokardu, a 26 běžců mělo výsledky odpovídající akutnímu poškození ledvin,“ dodává jeden ze spoluautorů studie, MUDr. Dušan Merta, lékař z Kliniky anesteziologie a resuscitace IKEM.
Studie Marathonlab tak ukazuje, že běžci nejsou obecně zdravější než běžná populace. „Až čtvrtinu skupiny lze považovat za rizikovou z hlediska kardiovaskulárních rizikových faktorů. Vycházíme z aktuálního zdravotního stavu a současných zdravotních zátěží, které běžci uvedli nebo jim byly během vyšetření nalezeny.
Pro klinické i sportovní lékaře pak může být zajímavý fakt, že díky analýze skupiny maratonců bude možné přispět k pochopení zátěžové situace a při sledování dalších faktorů bude možné identifikovat situace s rizikovým zvýšením troponinů a případnými důsledky na srdeční sval,“ vysvětluje prof. MUDr. Antonín Jabor, CSc.
, vedoucí Centrální laboratoře, PLM IKEM.
K myšlence provést observační studii a ukázat amatérským běžcům, že ne každý může absolvovat náročný sportovní výkon bez rizika, přivedla lékaře IKEM zkušenost s pacienty, kteří během běžeckých závodů prodělali kolapsový stav, ale i život ohrožující situace, pro které museli být hospitalizováni.
„V posledních letech bylo na Kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM přijato několik amatérských běžců v kritickém stavu, se syndromem z přehřátí, poruchou vědomí, s křečemi a závažným poškozením orgánů. Dva z nich podstoupili transplantaci jater, jedním z nich byl dokonce jen 16letý chlapec.
Ze sedmi nejvážněji postižených běžců dva, bohužel, zemřeli.“ popisuje přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče doc. MUDr. Eva Kieslichová, Ph.D. Nejde přitom jen o běžce extrémně dlouhých tratí, ale i o ty, kteří podstupují závody na 10–20 km, při kterých chtějí otestovat svou fyzickou zdatnost.
Často se jedná o rekreační sportovce, u nichž před závodem nejsou přítomny žádné vážné zdravotní potíže.
Z výsledků vyplývá, že maraton jako izolovaný závod s sebou nese pro zdraví jedince značná rizika. Jinak je tomu ovšem u systematického, dlouhotrvajícího tréninku.
Jednoduše řečeno, že je nutné nejen dostatečně a správně natrénovat na náročný sportovní výkon, jako je maratonský závod, ale především detailně znát svůj zdravotní stav. „Navíc by si každý běžec měl uvědomit, že by se měl postavit na startovní čáru jakéhokoliv závodu jenom tehdy, pokud předtím neprodělal žádné akutní onemocnění.
Že maraton není pro každého a že by se nikdo neměl snažit závod dokončit za každou cenu,“ uzavírá prof. MUDr. Jan Pirk, CSc., běžec a přednosta Kardiocentra IKEM.
Atletická pravidla zahrnují mnoho požadavků na zajištění prvotní zdravotní péče v případě akutního stavu závodníka během závodu a jejich dodržování pořadatel RunCzech mnohdy přesahuje.
„Nad rámec zajištění zdravotnických služeb profesionálním týmem záchranářů včetně ambulancí, případně i Golema, jsou podél trasy rozmístěny medical pointy pro okamžité ošetření a zavolání odbornější pomoci a ty doplňují mobilní AED cyklohlídky vybavené automatickými externími defibrilátory,” popisuje Václav Skřivánek, ředitel závodů RunCzech a dodává: “každým závodem přidáváme v této oblasti novinky jako třeba podrobnější doporučení dle aktuální předpovědi počasí. Po tomto výzkumu, ke kterému jsme se rádi připojili, se nám potvrzuje, že prevence, dlouhodobá příprava a sledování svého zdravotního stavu jsou velmi důležité.” Odstoupení ze závodu v okamžiku přicházejících subjektivních potížích rozhodně není prohrou, naopak je výhrou nad sebou samotným.
Lékaři testovali, co udělá maraton s amatérskými běžci. Hrozí poškození orgánů, tvrdí
Obliba běžeckých závodů roste. Někteří jejich účastníci však ohrožují své zdraví, tvrdí lékaři IKEM na základě testování, kterého se účastnilo 97 amatérských běžců. V minulosti již měl IKEM pacienty, kteří po běžeckém závodu zemřeli. Největší nebezpečí hrozí těm, kteří se na start závodu postaví bez dlouhodobého tréninku a přecení své možnosti.
Šestnáctiletý mladík, na první pohled zdravý a s optimální váhou, si předloni zaběhl jeden z mnoha stovek běžeckých závodů, které se v Česku pořádají. Po něm si však přivodil kolaps z přehřátí, pro který je typická porucha vědomí, křeče a poškození orgánů. Poškození bylo natolik zásadní, že mladík musel podstoupit transplantaci jater.
IKEM, kde transplantace jater proběhla, již zaznamenal několik případů, kdy si amatérský běžec poškodil játra, do kterých kvůli nadměrně přehřátému organismu nedoputovalo potřebné množství kyslíku. Kromě šestnáctiletého mladíka z tohoto důvodu lékaři sáhli k transplantaci orgánu také u jednačtyřicetiletého muže, u dalších čtyř pacientů transplantaci lékaři zvažovali.
Ve dvou případech se však pacienta zachránit nepodařilo. „Je to malé číslo, ale vezměte si, že zdravý třicetiletý muž si jde zaběhat, ale už se nevrátí, protože zemře,“ říká Eva Kieslichová, přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM, která však upozorňuje, že selhání jater kvůli běhání je skutečně extrémní případ.
Běžecké závody zažívají v Česku i ve světě boom, nejsou však výsadou pouze profesionálů. Daleko větší část startovního pole tvoří amatéři, pro něž leckdy není důležitý čas, ale pouze určitou vzdálenost doběhnout. Pravděpodobně nejznámější akcí je Pražský mezinárodní maraton, který se každoročně koná v květnu v ulicích centra metropole a účastní se ho více než 10 tisíc závodníků.
Lékaři z IKEM během loňského ročníku provedli výzkum, kterého se zúčastnilo 97 amatérských běžců, kteří podstoupili před závodem detailní vyšetření, stejně byli testováni bezprostředně po doběhnutí a následně den po závodě.
Sedmdesát procent běžců mělo krátkodobě poškozené srdce
Z výsledků mimo jiné vyplývá, že 70 procent běžců mělo po závodě ve svém těle vyšší než normální hodnotu látky zvané troponin, což svědčí o „laboratorních známkách poškození srdečního svalu“.
Autor studie doktor Marek Protuš však upozorňuje, že to není nic neočekávaného. „Když se stanovují normální hodnoty, tak se samozřejmě nepočítá s tím, že člověk předtím běží maraton. Dá se říct, že po takovéhle zátěži je vzestup troponinu normální. Podstatné ale je, aby pak adekvátně klesal,“ vysvětluje Protuš.
A z měření den po maratonu vyplynulo, že u většiny běžců troponin skutečně klesl na úroveň normálních hodnot. „Ale našlo se mezi nimi několik málo výjimek, kdy troponin ještě den po maratonu byl vyšší než v době hned po maratonu. Tihle lidé jsou v riziku,“ vysvětluje Protuš. Podle něj sám o sobě troponin zdraví nebezpečný není, ale signalizuje poškození srdečního svalu.
Neříkáme, ať neběháte a ležíte na pohovce, říká Pirk
„My jsem vás nechtěli vystrašit a říct vám, abyste neběhali a leželi na pohovce,“ říká k tomu přednosta Kardiocentra IKEM Jan Pirk, sám nadšený běžec.
„Chtěli jsme říct, že máme všichni běhat, ale máme si uvědomit, že je zodpovědností každého jednoho člověka, co si může dovolit.
Měli bychom běhat, ale měli bychom běhat to, na co máme, a nepřehánět to. Pak budeme zdraví,“ vysvětluje Pirk.
Pro mnoho běžců je uběhnutí maratonu jakási výzva nebo sázka s přáteli. Na start se tak mnohdy staví jedinci, kteří na maratonský závod dostatečně netrénovali. Podle výzkumu IKEM dokonce na trati o délce 42 kilometrů závodí i tací, kteří 90 dnů před maratonem neuběhli v rámci tréninku ani kilometr.
O tom svědčí i fakt, že startovní pole maratonu není „zdravější“ než běžný vzorek populace. Mezi účastníky průzkumu tak byla padesátka běžců s neléčeným zvýšeným tlakem, 55 běžců s neléčenou poruchou metabolismu tuků a desítka lidí měla abnormální nález při echokardiografickém vyšetření.
Lékaři proto tvrdí, že na maraton je potřeba nejen systematický a dlouhodobý trénink, ale také dobře znát svůj zdravotní stav. Velmi důležité je před závodem dodržovat také pitný režim.
Vzdát závod není prohra
Z pohledu lékařů je navíc problematické, že řada lidí chce závod dokončit za každou cenu. Ať už kvůli tomu, že jde o sázku, nebo čelí tlaku okolí či sama sebe, že maraton doběhnout prostě musí.
„Pokud ve druhé polovině závodu jenom chodíte, pak se začnete rozbíhat a zase zastavovat, protože jste vyčerpaní, tak to vede k tomu, že zdraví uškodíte více, než byste měli. Rozhodně to za to nestojí.
Maraton na vás počká, až natrénujete o trošku více,“ říká spoluautor studie Dušan Merta, podle kterého je na místě lepší závod vzdát, než se ho snažit za každou cenu dokončit.
Právě nerovnoměrné a kolísavé tempo je podle lékařů značně rizikové.
Podle Protuše je těžké odpovědět, kolik lidí ze startovního pole svým pokusem o zdolání 42 kilometrů dlouhé tratě riskuje své zdraví. „To bych si netroufl odpovědět. V případě pražského maratonu, kde je až 10 tisíc běžců, to budou asi desítky lidí,“ odhaduje Protuš.
Při největších běžeckých akcích bývají na místě desítky zdravotníků, kteří jsou rozeseti po celé trase. Podle Kieslichové má až 60 procent případů na svědomí kolaps, který se však daří řešit poměrně rychle. „Jedná se o pokles krevního tlaku a hydratace. Potom, co si běžec odpočine, vypije tekutiny, se všechno spraví a zhruba do 30 minut odchází,“ vysvětluje Kieslichová.
Lékaři lidem běhání doporučují, protože pomáhá proti stresu a depresím, zvyšuje kondici, a je tak jednoznačně zdraví prospěšné.
Izolovaný maratonský závod však sám o sobě představuje značná rizika, proto by na něj měl člověk patřičně natrénovat, nepodcenit přípravu, vyhnout se alkoholu a naopak řádně doplňovat pitný režim a s přihlédnutím i k počasí správně odhadnout své možnosti.
Na start by se rozhodně neměli stavět lidé, kteří nejsou stoprocentně zdravotně fit, zvlášť pokud trpí infekcí. A pokud se člověk necítí dobře, tak raději ze závodu odstoupit, než se ho snažit za každou cenu dokončit.
Běžet dlouhý závod nerovná se dobré zdraví. Hobby maratonci mají rizika jako běžná populace, přepnutím sil riskují život
Přetížení myokardu a ledvin, kolaps, přehřátí, srdeční selhání či smrt – to všechno jsou rizika, kterým se vystavují běžci na dlouhých tratích v případě, že na závod nejsou dostatečně připraveni a odmítají běh při dosažení svých limitů vzdát. Jak přitom ukázala studie Marathonlab na stovce amatérských běžců, právě přetížení myokardu a ledvin u těchto lidí není po maratonu výjimkou, ale spíše pravidlem.
„Požádal jsem kolegy, abychom udělali studii, jaká podle mne ještě nikdy nebyla udělaná, a podívali se ne na to, jak běhají olympijští vítězové a špičkoví maratonci, ale umírnění maratonci,“ načrtává přednosta Kardiocentra IKEM profesor Jan Pirk.
Běhání dnes patří mezi populární sporty – závodů se účastní kolem 15 procent evropské populace. Zároveň ovšem roste zájem i o ty nejnáročnější disciplíny, jako je maraton. A účastnit se chtějí i amatérští sportovci, kteří ovšem na takovou zátěž nemusí být adekvátně připraveni. To potvrzují jak organizátoři závodů, tak lékaři.
„Je otázka, nakolik je zátěž pro daného člověka přiměřená a jak je dána do kontextu konkrétní situace.
Tato souvislost může vyústit i fatálně,“ konstatuje přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM docentka Eva Kieslichová s tím, že rizikovým faktorem ze strany sportovce je zejména neodhadnutí intenzity výkonu v souvislosti s vlastní kondicí.
Vliv má dehydratace, nedostatek spánku či předchozí příjem alkoholu, přihoršit může i nevhodné oblečení. Riziko pak pochopitelně zvyšuje zejména nález na echokardiografickém vyšetření či kouření (kalkulátory pro odhad kardiovaskulárního rizika jsou k nalezení zde).
Pro představu: riziko u 44 letého muže s cholesterolem 5,85, který nekouří a nemá nález ne echu, je osm procent, pokud by ale kouřil, bylo by 13 procent, a kdyby k tomu měl nález na echu, stouplo by riziko na 29 procent (u 54 letého muže by pak šlo o 39 procent).
Poškození myokardu mělo po závodě skoro 70 procent běžců
Studie, která se točila kolem Pražského mezinárodního maratonu konaného loni 5. května, zahrnovala 97 účastníků náhodně vybraných ze 160 dobrovolníků přihlášených přes sociální sítě.
Běžci den před závodem podstoupili kardiologické vyšetření a odběr krve, byla také zaznamenána jejich příprava na maraton. Odběr a echo se pak opakovaly hned po závodu a ještě den poté, aby se zmapovalo, jak se tělo ze zátěže vzpomatovává.
Data byla doplněna také o údaje ze sporttesterů.
Podle autora projektu Marathonlab a lékaře Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny IKEM Marka Protuše dobrovolníci na pohled působili jako zdravá populace. 90 procent účastníků při náboru uvádělo, že se s ničím neléčí, většina jich měla pět a více aktivit týdně a celkem pět lidí byli kuřáci.
Během vyšetření se však zjistilo, že 50 běžců jsou neléčení hypertonici, 55 jich má neléčenou poruchu metabolismu tuků, 27 lidí mělo pozitivní rodinnou srdeční zátěž (úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v rodině), deset jich mělo astma a deset nález na echo vyšetření (dvěma pak lékaři zakázali běhat).
Není bez zajímavosti, že tito běžci nebyli o nic moc lehčí než běžná populace – BMI se průměrně pohybovalo kolem 25.
Účastníci studie patřili mezi průměrné běžce, kteří zaběhli maraton za tři a půl hodiny či déle. Mezi nimi byli i tací, kteří tři měsíce před maratonem neuběhli v podstatě nic, většina však naběhala kolem 300 až 400 kilometrů. Více než polovina účastníků pak byli prvomaratonci.
Co vyšetření těsně po maratonu odhalila? „Našli jsme projevy zatížení, nebo spíše přetížení srdce. Vyšetření ukázalo, že u běžců je identifikovatelné takzvané poškození myokardu. Totéž se týkalo ledvin. Z pohledu laboratorních pracovníků tak sportující populace není zdravá populace, ale výběr běžné populace, a část pacientů má významné kardiovaskulární riziko.
Proto je nutné, aby sportovci věděli o rizikových faktorech,“ podtrhává vedoucí Centrální laboratoře IKEM profesor Antonín Jabor. 26 běžců si tak podle laboratorních testů přivodilo známky akutního poškození ledvin a skoro 70 procent vykazovalo laboratorní známky poškození myokardu. U většiny z nich se daly hodnoty do druhého dne do pořádku, ovšem ne u všech.
Jak také upozorňuje spoluautor studie Dušan Merta, ukázalo se, že pokud v druhé části závodu běží běžec méně rovnoměrně a má méně pravidelnou tepovou frekvenci než v první části závodu, je větší riziko velkého vzestupu troponinu, což znamená zátěž na myokardum. Běžci, kteří v začátku závod „přepálili“ nebo neměli dostatečně natrénováno, tak byli ve větším riziku.
Lékaři IKEM po nevydařeném běhu řešili transplantace jater i smrt
V průběhu maratonu tak může běžce postihnout celá řada problémů, naštěstí je ale většina z nich přechodných.
Běžná jsou poranění a bolest svalů, kloubů či šlach, u 30 až 80 procent běžců se objevuje nevolnost a zvracení, které mohou vést až k zánětu střeva a krvácení, dále dehydratace či naopak přetížení tekutinami, otoky, obluzenost či změny na ledvinách, mohou se ale objevit také poruchy srdečního rytmu včetně náhlé srdeční smrti.
Proto je dnes běžné, že se na trati vyskytují zdravotníci připravení poskytnout první pomoc, sanitky a dokonce cyklohlídky vybavené automatickými externími defibrilátory. Nejčastěji přitom ošetřují kolapsy, které zde tvoří 60 procent práce zdravotníků na závodech.
V tomto případě naštěstí stačí odpočinek, příjem tekutin a eventuálně infuze, díky kterým se obvykle dá pacient během půl hodiny do pořádku. Podstatně závažnější je ovšem syndrom z přehřátí, který je po srdečním selhání u běžců druhou nejčastější příčinou náhlého úmrtí.
I když je s rostoucími teplotami riziko této komplikace větší, naštěstí je stále vzácná. „Každý organizátor by měl mít plán na kritickou situaci, která může nastat, a to včetně plánu chlazení pro případ přehřátí při běhání ve vysoké teplotě.
Na trati samozřejmě musí být kontroly,“ podtrhává Eva Kieslichová.
Lékaři v IKEM tak měli v posledních letech v péči sedm mužů, u nichž při běhu na deset až dvacet kilometrů došlo k syndromu z přehřátí, poruchám vědomí, křečím a následně k selhávání orgánů, takže se zvažovala transplantace jater. Ta nakonec byla provedena u dvou, dva muži ovšem zemřeli.
„To jsme považovali za tak alarmující, že jsme se začali běžci a jejich zdravotním stavem více zabývat.
Co dělat, aby to tak nedopadlo? Každý, kdo uvažuje startu v náročném závodě, by si měl sám pro sebe uvědomit své cíle – jestli chce pravidelně sportovat, zlepšit si výkonnost a duševní kondici, anebo mít na stěně diplom z běhu, ačkoliv na něj možná ani nemá.
Každý by měl znát svůj zdravotní stav, nepodceňovat zdravotní prohlídky a nepřeceňovat vlastní síly – když se necítí dobře, závod neběžet. U tří běžců, kteří na tom byli špatně, byly před závodem známky lehké respirační infekce, a u jednoho průjem.
To není nic závažného, ale ve spojení s obrovským sportovním výkonem to závažné být může,“ upozorňuje Kieslichová. „Uběhnutí maratonu může znamenat úžasnou euforii, že to člověk dokázal, ale je třeba, aby se do obecného povědomí dostalo, že to může mít konsekvence na zdravotním stavu.
Aby k tomu nedošlo, je třeba splnit výše řečené jak ze strany organizátora, tak běžce. Je to příprava, aklimatizace či pitný režim, a to nejen o čisté vodě, ale také iontech. A pozor na energetické nápoje, které mohou způsobit hodně zla, obzvlášť, když se to přežene. Běžec by si také měl udělat rozvahu, jak si běh rozvrství, a musí vědět, kdy má dost,“ dodává docentka Kieslichová.
„Určitě nechceme nikoho vystrašit, aby neběhal a ležel na pohovce. Naopak, máme běhat, ale to, na co máme, a nepřehánět to. Pak budeme zdraví,“ uzavírá Jan Pirk.
Michaela Koubová