7 situací, kdy ženy škodí svým ňadrům

Nutno dodat, že tato pravidla platí i v případě úžasné krásné krajkové podprsenky, kterou mají pouze v jedné velikosti!

• Autor: Grand Princ

Co se stane s ňadry, když přestanete nosit podprsenku

Jaký by byl život bez podprsenky?
Foto: Profimedia.cz

Abychom pochopily, jak podprsenky ovlivňují naše prsa, je důležité nejdříve pochopit, jak byly vytvořeny. Podle amsterdamské oděvní společnosti Hunkemöller lze předchůdce podprsenky datovat až do 25. století př. n. l., kdy ženy nosily speciální korzety, aby jejich ňadra držela nahoře.

První moderní podprsenka se objevila ale až v roce 1889 na světovém veletrhu. Vynalezla ji francouzská inovátorka Herminie Cadolleová, když se rozhodla rozřezat korzet na dvě poloviny a přidat k němu ramínka. Její návrh zdokonalila Mary Phelps Jacobová, která podprsence dala její dnešní podobu.

Všechny tyto inovace byly stvořeny proto, aby prsa držela na místě a vytvářela požadovanou siluetu. Nikdy nebylo jejich cílem zabránit ochabnutí ňader.

„Neexistují žádné důkazy o tom, že podprsenky zabraňují ochabnutí ňader. To stejné platí i pro nošení podprsenky v noci,” říká klinická profesorka porodnictví a gynekologie Mary Jane Minkinová pro Health.

Proč je důležité i doma nosit podprsenkuStyl

„Zvednutá prsa jsou v naší kultuře považována za atraktivní, a proto je vynález podprsenky podmíněný kulturním vývojem,” říká odbornice Laura Tempestaová. Podprsenka ale může být také užitečná.

Existuje několik odborných studií, které připisují pozitivní účinky nošení sportovní podprsenky na fyzické aktivity. Při prudkých pohybech mají totiž prsa tendenci poskakovat, což může být pro ženu bolestivé.

Špatně zvolená podprsenka může způsobovat problémy – přes bolest zad, krční páteře a hrudníku. Studie z roku 2000 publikovaná v National Medicine of Health zjistila, že tlak způsobený nošením podprsenky může být tak akutní, že dokáže narušit váš spánkový i cirkadiánní rytmus, a to i přesto, že na spaní podprsenku odložíte.

„Je nezbytné, aby prsa adekvátně odpočívala, aby zůstala zdravá,” říká návrhářka podprsenek Heidi Lehmannová.

Příčinou všech potíží je přitom nejčastěji špatně zvolená velikost podprsenky. Studie z roku 2008 potvrdila, že až 70 % žen nosí menší podprsenku, než mají skutečnou velikost. „Pokud chcete nosit podprsenku, musí vám maximálně sedět a co nejméně vás omezovat. Vhodné jsou zejména modely bez kostic,” dodává Lehmannová.

Podprsenky bez kostic neškrtí a jsou sexyStyl

Na druhou stranu podprsenky mohou i pomáhat. Ženám s velkými ňadry mohou poskytnout patřičnou oporu a pomoci v rozložení váhy prsou a pomoci tak od bolesti zad.

Odložení podprsenky může také pomoci, pokud vás trápí kožní problémy, jako je akné či vyrážka. Pokud totiž trpíte potivostí v oblasti ňader, nošením podprsenky kůži dráždíte a kvůli tření dochází k iritaci či dokonce kvasinkové infekci.

Čím větší jsou ňadra, tím je vyrážka pravděpodobnější. Jednoduše proto, že je zde více prostoru pro vznik vlhkosti. Čím déle se pod prsy drží vlhkost, tím je pravděpodobnější, že dojde k podráždění.

Pokud je to i váš případ, odložte na pár dní podprsenku a nechte kůži volně dýchat. Při nošení podprsenku nezapomeňte často prát, aby se kůže nezapařovala. Odborníci doporučují klidně každý den.

Hlavní zprávy

Uzel zahradníkem 7. Ženy v politice, u soudu, v reklamě a pornu

Biologický determinismus, anebo jednoduše řečeno představa, že nás naše tělo a mozek předurčuje k velmi odlišným schopnostem, ať jsme muž nebo žena, je teorie sice překonaná, ale stále hluboko zakořeněná. Myslíte si společně s Radimem Uzlem, že ženy by neměly být soudkyně, protože jsou prostě příliš emocionální?

Atmosféra české společnosti je nepochybně ovlivňována tím, co léta hlásají její vůdčí a mediálně nejviditelnější osobnosti, a to ať už jde o oblast sexuologie, nebo politiky, práva nebo medicíny.

Pakliže Radim Uzel několik desetiletí zlehčuje závažnost sexuálního obtěžování a znásilnění, jak ukázaly první díly tohoto seriálu, a následně ženám a mužům přisuzuje biologicky odlišné mozky, může to mít vliv na vnímání toho, co vlastně ženy se svými mozky a se svým sklonem k hysterii mohou v očích společnosti dělat.

Jaké práce mohou vykonávat a s jakými vyobrazeními se mají smiřovat. Ukážeme si to na příkladu žen v politice, soudnictví, reklamě a v pornografii, tedy ve veřejné funkci, ve vizuální reprezentaci a v roli erotického objektu.

Radim Uzel svůj pohled předkládá na stříbrném podnose třeba v článku z roku 2009 o ženách ve vedoucích pozicích. Na příkladu práce pro Evropský parlament tvrdí: „Rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím nejsou jen společenské a sociální, ale hlavně biologické. Muži usilují o místo komisaře mnohem intenzivněji.

Ženy bude Brusel lákat spíš proto, že pracovat tam se nosí a je to moderní. Většinu mužů přitahuje dobrodružství. Ne že by mezi ženami nebyly také vyznavačky adrenalinových sportů. Ale muži mnohem častěji riskují, jsou agresivnější, netrpělivější a soutěživější.

“ Nejen tady, ale i všude jinde jsou pro Uzla ženy (ale i muži) jednoduše svodkou biologických znaků.

Kvůli kojení nelze hlasovat

Radim Uzel píše o ženách ve vedení dále takto. „Čím výše vystoupíme po hierarchickém žebříčku vlivu a moci, tím méně potkáme žen. Můžeme sice vyrovnat sociálně společenské podmínky pro obě pohlaví, ale nepodaří se nám to u podmínek biologických.

Žádný muž ještě nebyl těhotný, neprodělal porod nebo šestinedělí ani nekojil dítě. Žena, která se ocitne ve vedoucím postavení, často prožívá vnitřní konflikt. Střet mezi svou profesní rolí a úlohou matky. Má dojem, že čím úspěšnější bude při budování kariéry, tím horší začne být matkou.

Snadno pak může mít pocit viny z toho, že v této roli selhává.“

Jen na okraj zmiňme, že nerizikové těhotenství nemůže nikoho zbavit možnosti nebo schopnosti vykonávat práci, snad s výjimkou té, která je extrémně fyzicky namáhavá. A kojit v Parlamentu nebo na zasedání vlády je dnes už snad v pořádku.

Co je tu potřeba vyrovnávat kromě toho, že muži mají být tolerantní a že daná politička bude mít v dané instituci zázemí pro dítě? V knize Užitečné pohlaví na straně 138 pak Uzel píše: „Ať se nám to líbí, nebo ne, sňatek a porod dítěte vyžadují od ženy zpravidla profesní oběť.

(…) Rodinné úkoly představují pro ženu nespornou nevýhodu. Týká se to i politických funkcí. Nedostatečné zastoupení žen v politice není snad způsobeno nějakým mužským nepřátelstvím nebo záměrně kladenými překážkami.

S největší pravděpodobností pramení ze snahy žen hledat jakousi rovnováhu mezi rodinným a profesním životem.“

Uzlův výrok „ať se nám to líbí, nebo ne“ je povýšeneckým frknutím směrem k ženám, protože on a mnoho dalších mužů s tím asi opravdu problém nemají.

Pro ně se nic nemění, oni se o nic snažit nemusí, dokonce ani brát k nikomu ohledy. Prostě je pošlou domů.

Nenapadne ho, že by se ženám mohlo odlehčovat od zbytečných pocitů viny obyčejným lidským povzbuzením a pozvolnou změnou rétoriky médií a atmosféry ve společnosti.

Co se týče oněch „překážek, které ženám nikdo záměrně neklade“, nezbývá než kroutit hlavou. Jistě, kdo by si dnes dovolil otevřeně klást ženám překážky? Ale v tomto případě jde přece o onen úplně podvědomý automatismus – máš děti, buď doma.

Ptal se někdy někdo nějakého politika, jak zvládá dohromady práci a rodinu? Proč se pak na to ptají političek a v oné otázce rovnou přidají podprahovou výčitku, že by měly být především matkami? Proč ženy musí tak složitě hledat onu rovnováhu a nedokážeme jim přitom nějak pomoci? Možná právě kvůli zatvrzelé představě o nezměnitelnosti „ženského údělu“.

Ženy jsou buď měkké, nebo mužatky

O slabší účasti žen v politice panuje spousta mýtů. V současné situaci jsme také ve stádiu, kdy každá politička jako by zastupovala všechny ženy, a její případné selhání se bere jako potvrzení, že ženy do politiky nepatří.

U mužů toto nikdo netvrdí, jejich selhání je bráno jako striktně individuální.

Rovněž tvrzení, že v politice mají rozhodovat schopnosti, a ne pohlaví, a současný stav tedy jen odpovídá schopnostem obou pohlaví, nedává smysl; stačí se podívat, kolik neschopných mužů-politiků se stále drží ve funkcích.

Problém je jedině v mentálním nastavení těch mužů v politice, kteří se „za své kvóty nestydí“, jak vtipně na příkladu obsazené pláže demonstruje politolog Jan Morkes.

Ukazuje se přitom podle různých studií mezi studenty i v reálných pracovních týmech, že smíšené kolektivy pracují efektivněji.

Individuální zkušenosti přitom mohou být různé, ale vždy se vyplatí přemýšlet, co konkrétního brání ve spolupráci, a neskončit u toho, že jde o nepřekonatelné biologické rozdíly.

Zajímavé je, že pochybovači o rovnoměrnějším zastoupení žen v politice používají naprosto protiřečící si argumenty: První je, že ženy jsou příliš slabé a politika není pro ně, a druhý naopak, že se z žen v politice stávají chlapi. Tento protimluv má přitom jednoduché řešení.

Pokud zastoupení žen nepřesahuje kritickou hranici 30 %, mají ženy tendence přizpůsobovat se mužské většině, případně hrát roli tzv. včelích královen, kdy místo spolupráce s ostatními ženami soupeří, odrazují je a chtějí se zkrátka cítit výjimečné.

Zrušit toto prokletí jde tedy jedině tím, že se zastoupení žen v politice zvýší.

Kvóty ne, minisukně, silikon a botox ano

Dotýkáme se tak velice ožehavého tématu kvót, což by vydalo na samotný text.

V knize Užitečné pohlaví k tomu Radim Uzel píše: „Nejvíce žen v zákonodárných sborech bylo pochopitelně v zemích s nejliberálnějšími názory na pohlaví: v Dánsku 37 %, v Nizozemí 33 %, v Norsku 36 %, a ve Švédsku 42 % (statistiky jsou z roku 2004, v posledních letech se však příliš nemění).

Švédové došli ve svých snahách o rovnost pohlaví nejdále, vyhlásili tam dokonce neoficiální pravidlo 40/60. Znamená to, že navržení kandidáti v parlamentních volbách u obou pohlaví by neměli získat méně než 40 % a více než 60 % u obou pohlaví. Ani při takovémto přísném opatření se jim nikdy nepodařilo vytvořit v zákonodárném sboru ženskou většinu.“ (s. 137)

I v tomto citátu ukazuje, že není schopný porozumět základním pravidlům a cílům. Mluví o neúspěchu tam, kde jde o zjevný úspěch. Na světě je dnes nejméně dvacet zemí, kde v parlamentu zasedá více než 40 % žen, a mezi nimi nejsou zdaleka jenom severské státy, ale i mnoho afrických a jihoamerických států.

Ve Spojených arabských emirátech dokonce 50 % a ve Rwandě skoro 62 %. Kvóty ani ve Švédsku přitom nikdy nebyly uzákoněné a šlo pouze o dobrovolnou, demokraticky odhlasovanou volbu u jednotlivých stran.

Jak ze samotného návrhu plyne, cílem není dosáhnout ženské většiny, ale přiblížit se polovině a dokonce zamezit, aby ženy nikdy nemohly být v takové dominanci, jako byli po staletí muži.

Představy o nějaké obecně vyšší mužské schopnosti kontrolovat svou emocionalitu jsou mýtus. Jak praví jeden internetový mem: Kdykoli slyším frázi „Muži přece nerozpoutávají dramata“, sáhnu po učebnici historie.

U všech navrhovaných kvót se navíc vždy jedná jen o dočasné opatření na zhruba deset let, občas o něco více, ale rozhodně ne na věčné časy. Kvóty jsou primárně jen podnětem k hledání „lidských zdrojů“. Nechcete někde neschopné ženy do počtu? Hledejte ty schopné, je jich dost. Ostatně, česká vláda to má i ve své nynější strategii.

Pro Radima Uzla však, zdá se, ženy mohou být v politice jenom tehdy, pokud plní zdobnou funkci.

Když totiž píše o tom, že „počet žen ve vysoké politice někdy umožní náhlý přechod od diktatury k demokracii“ a uvádí k tomu příklad několika jihoamerických zemí, popásá se nakonec několik řádků tímto způsobem: „A to nejsou žádné mužatky.

Jihoamerické prezidentky oslňují přiléhavými oblečky s obtaženými ženskými tvary, nezříkají se plastické chirurgie a nákladné kosmetiky, vyzařuje z nich nápadná svůdnost.

Není divu, že prý nad nimi feministky lomí rukama a lkají, že takto si vládu žen rozhodně nepředstavovaly. Prezidentky však vědí své a volební úspěch je přesvědčuje o tom, že právě ta silikonová ňadra, vyhlazené vrásky a rtíky nafouknuté botoxem jim přinášejí politické body.“ (Užitečné pohlaví, s. 139)

Z této mlaskavé pasáže si lze těžko vyvodit něco jiného než opět to, že jenom jeden model je správný.

Jak svůdně obtažené a napíchané však asi byly Margaret Thatcher, Indira Gándhí nebo Golda Meir? Uzlova neochota vidět různé dobové a kulturní rozdíly a ochota vidět jenom to, co chce, pak vede i k tomu, že se rozplývá nad argentinskou sociálně demokratickou prezidentkou Cristinou Fernández de Kirchner, ale zapomíná, že kromě ní a kostarické socialistky Laury Chinchilly už třeba chilská socialistka Michelle Bachelet nebo brazilská bývalá marxistka a pozdější obhájkyně kapitalismu Dimla Rousseff jsou zcela průměrně vypadající ženy, které se na sebe nesnaží nijak upozorňovat a opravdu těžko říct, jaké přiléhavé oblečky na nich kde viděl. Ostatně když už jsme u plastické chirurgie, facelifting či botoxové výplně se objevují i u mužských politiků.

Baby sódit neumijó

Nedá se říct, že by Radim Uzel zaujímal k političkám vyloženě negativní postoje. Jenom podle něj zkrátka mají smůlu, že politika vyžaduje oběti, jichž většina není schopna. V případě oboru soudnictví se však už vyjadřuje jako čistý šovinista. Ve své poslední knize Životopis bez cenzury z roku 2020, kde bilancuje i svou dráhu soudního znalce, zplodil tento těžko uvěřitelný odstavec.

„Vskutku je tomu tak. Ženské pohlaví je u soudu nesmírnou výhodou pro obžalobu i obhajobu. Žena jako státní zástupkyně je nejlepší.

Dovede se do žaloby pořádně „opřít“, emoce z ní stříkají proudem a zločincům třikrát běda! Taky k obhajobě bych si nejraději zvolil advokátku něžného pohlaví, i když literárně sklízí vavříny jako obhájce třeba Perry Mason.

Na rozdíl od tohoto racionálního chladnokrevného muže ty cituplné ženské obhajovací projevy dohání porotu nebo u nás trestní senát až k slzám lítosti. Ale co ten, který nakonec vše rozhoduje? Většinou sedí u soudu schválně na vyvýšeném místě. Protože je všemocný a vševědoucí, ale také veškerých citů a emocí prostý.

U soudce jsou totiž emoce na obtíž. Muž tam zůstává mužem a žena ženou. City musí stranou, a to bohužel umí lépe muž než žena. Jistě budou existovat výjimky, ale moje čtyřicetiletá praxe soudního znalce dává za pravdu mému strýci: „Baby to neumijó.“ Nebo „umijó“ jenom zřídkakdy.“ (s. 245)

Podstatné na Uzlovu přesvědčení je nakonec jenom to, že mu nepřipadá ničím divné, že ženské tělo doslova a do písmene nahrazuje kus nábytku. Inu, kůže jako kůže.

K takovému žoviálnímu tlachu lze těžko argumentovat věcně. A už vůbec proti němu nemohou rázně vystoupit soudkyně samy, protože by jejich reakce byla hbitě použita pro podporu teorie o tom, jak nepatřičně jsou emocionální.

Pokud jde ale o posouzení, jak se které pohlaví projevuje, když ztratí rozumovou sebekontrolu, stačí si vzpomenout, jak „emocionální“ jsou muži v tolika oblastech života. Kolik vidíme hysterických politiků, kolika policistům vytečou nervy, jak agresivně se chovají řidiči na silnicích, co způsobují rozvášnění sportovní fanoušci.

Představy o nějaké obecně vyšší mužské schopnosti kontrolovat svou emocionalitu jsou mýtus. Jak praví jeden internetový mem: Kdykoli slyším frázi „Muži přece nerozpoutávají dramata“, sáhnu po učebnici historie.

Radim Uzel může namítat, že on má se soudkyněmi v porovnání se soudci osobní dlouhou zkušenost a ví, jak to je. Problém je, že věří v „zákon malých čísel“ a nechápe „zákon opravdu velkých čísel“, čímž dělá úplně základní myšlenkovou chybu v odhadu pravděpodobnosti.

To, že někomu padne z deseti hodů pětkrát za sebou šestka, neznamená, že šestky padají v 50 % případů, ani že ve 100 % pokusů s deseti hody padají šestky pětkrát za sebou.

Pokud se hodí kostkou tisíckrát nebo milionkrát, budou poměry a frekvence šestek vůči jiným číslům a četnost určitých posloupností úplně jiné.

Pokud někdo byl u soudu jen pársetkrát za celý život (a ano, toto je stále malé číslo, stále nejsme v oblasti těch velkých), tak jeho soukromé statistiky nemají z hlediska České republiky, celého světa nebo historie lidstva vůbec žádnou váhu.

Od toho, abychom to pochopili, máme nejenom evolučně starý, „plazí“ mozek, který nám pomáhá rychle utéct před nebezpečím nebo nejíst otrávené věci, ale máme i novější mozkový systém, který nám umožňuje pomalé analytické myšlení právě tohoto typu, abychom dokázali vyhodnocovat statistickou pravděpodobnost a neplácali hloupé generalizace o mužích a o ženách.

Kterým předmětem jsou ženy dnes?

Do politiky tedy ženám nijak pomáhat nebudeme, mají to zkrátka těžké, ale nejde s tím nic dělat. Když už v ní ale jste, snažte se být hlavně hezké, jinak vás nebudou volit.

V oblasti práva můžete předvádět emocionální divadlo jako obhájkyně či žalobkyně, ovšem na pozici soudkyně nemáte, protože váš mozek není schopný chladné racionality. A jakmile se pohybujete v jiných oblastech, nemáte v podstatě větší hodnotu než kus nábytku.

Aspoň tak to vyplývá z knihy Užitečné pohlaví (2012), v níž měl Radim Uzel nutkání vyjadřovat se k reklamám.

Před několika lety jsme měli možnost vidět velkoplošnou reklamu jedné nábytkářské firmy s nápisem „Dotýkejte se, prosím!“ Na obrázku se ovšem laškovný muž nedotýkal nábytku, ale hýždí o kanape předkloněné krasavice, která se usmívala a evidentně proti tomuto dotyku nic nenamítala.

Takováto reklama by prý v mnoha západních zemích vedla k naprostému krachu dotyčné nábytkářské firmy. Nejen, že by byly zničeny její billboardy, ale zkáza by neminula ani sklady a výrobní haly. O naprostý bojkot tohoto nábytku by se už feministické organizace jistě postaraly. U nás ještě není tak zle. V naší zemi byla totiž tato reklama velice úspěšná a funkční.

Buďme rádi, že laškovné dotýkání se ženských hýždí u nás nezavání svatokrádeží. (s. 117)

Jako i v jiných případech je těžké rozlišit, co míní Radim Uzel s nadsázkou a co ne, protože i jeho záměrné vtipy bývají obvykle velice slabé. Navíc není jasné, proč by chtěl argumentovat něčím, co nikdo nemůže brát vážně, a kde tedy schovává ty opravdové argumenty a proč je nikdy nepoužije.

Přiznám se, že jsem nedohledával, zda někdy nějaké feministky ničily výrobní linky, sklady se zbožím nebo billboardy, případně kdo naposledy pořádal nějaký bojkot zboží na základě genderového ponižování. I když vlastně vím! Byli to muži v roce 2019 kvůli reklamě na holicí strojky Gillette, která tematizovala toxickou maskulinitu.

To byl rozruch mocnější než všechny ročníky anticeny Sexistické prasátečko.

7 situací, kdy ženy škodí svým ňadrům

Především velká prsa by měla mít dostatečnou oporu. Ňadra by neměla z košíčků přetékat a podprsenka by se neměla jakkoli pohybovat, pokud zvednete ruce. Uzounká ramínka si mohou dopřát ženy s menšími ňadry.

Naopak ty, ke kterým byla příroda štědřejší, by měly zvolit ramínka širší z důvodu nezařezávání se do ramen. Ve špatně zvolené podprsence se prsa buďto zbytečně tísní, nebo v ní vyloženě „plavou“.

Pokud netušíte, zda nosíte správnou velikost, zajděte si do specializovaného obchodu, kde vám s určením obvodu a košíčků opravdu poradí. Důležité zásady pro správný výběr najdete v seriálu Zdravá podprsenka.

Galerie: 10 tipů pro správnou podprsenku

2. Příliš rychlé hubnutí

Pokud žena slovo dieta skloňuje ve svém jídelníčku hned několikrát a její hmotnost zažívá extrémní výkyvy, jemná pokožka ňader a jejich vazivová tkáň jsou pod častou změnou tělesné váhy namáhány víc, než se může zdát.

Ztrácí tak přirozenou elasticitu a mají tendenci ochabovat.

Ženy by si sice měly hlídat váhu, snažit se jíst zdravě, nikoli se však trýznit drastickými dietami, které jim garantují shození závratného počtu kil v krátkém časovém sledu.

Galerie: K čemu vede šílené hubnutí

3. Opalování bez ochrany

Na „dnešním“ slunci dochází ke spálení opravdu velmi snadno. Proto se doporučuje také pod horní část plavek nanést opalovací krém s vyšší ochranou. A co se týká nudistického opalování, ženy by měly věnovat pozornost zvláště citlivým terčíkům – bradavkám přehnané slunění dvakrát neprospívá.

4. Sportování s klasickou podprsenkou

Běh, aerobik, pilates, dření v posilovně nebo snad harmonická jóga. I když se jedná o diametrálně odlišné pohybové aktivity, tak i přesto všechno mají jedno společné. Účast na nich je podmíněna sportovní podprsenkou. Jedině tak se prsní vaziva nebudou namáhat při cestování ňader ze strany na stranu.

5. Když se stav změní na „jiný“

Tělo ženy od počátku těhotenství provází několik proměn a ty souvisí také s ňadry, na kterých se tyto změny mohou nenávratně podepsat. Jejich objem narůstá a zakrátko pak klesá závratným tempem. Vesměs se pak ňadra málokdy vrátí do původního stavu.

Během těhotenství a kojení je nutností kvalitní podprsenka, která zafixuje jak narůstající objem, tak usnadní kojení (více v článku Těhotenská, kojicí a mateřská podprsenka: Kdy je čas). O slovo se hlásí také pravidelná hydratace.

Aplikace olejíčků a zpevňujících krémů působí preventivně před vznikem strií. Nejlépe ještě před otěhotněním se doporučuje prsní svalstvo posilovat speciálními cviky. Nasnadě jsou rovněž podpůrné preparáty jako je například NadraIN.

Tento nehormonální přípravek přispívá k pevnosti, objemu a plnosti ženského dekoltu zcela šetrně, a to ryze přírodní cestou.

6. Kouření spolu s alkoholem

Kouření nejenom organismus zatěžuje nadbytkem nepříznivých látek, které do těla vpravujeme, ale také se pod jejich vlivem urychluje proces stárnutí.

Silným kuřákům bychom proto často hádali vyšší věk, než ve skutečnosti. Jemná pokožka v oblasti ňader u žen se závislostí na cigaretách má proto tendence ochabovat, scvrkávat se a stává se vrásčitou.

Konzumace alkoholu významně zvedá riziko rakoviny prsu.

7. Nevyhovující životní styl

Zkuste se celkově v životě na chvíli zastavit, nechvátejte za každou cenu za vším a nepropadejte stále zrychlujícímu životnímu tempu. Obědy ve fast foodu vedou k nabírání na váze, stres nás podněcuje k zapálení cigaret nebo holdování alkoholu a tyto aspekty vedou nejenom k předčasnému stárnutí, ale také stopují tvorbu přirozeného kolagenu.

Pokud nechcete zobat pilulky, přeorientujte se na potraviny, které tvorbu kolagenu násobí ryze přírodní cestou. Chroupejte mrkev, zelí, sáhněte po luštěninách, mořských rybách, citrusových plodech nebo delikátních černých olivách.